Křídová perioda trvala závratných 79 milionů let, za její dobu se svět stačil proměnit do mnoha úžasných podob a neptačí dinosauři zde bezpochyby prožívali svůj zlatý evoluční věk. Je to také období, ze kterého máme velmi přesné zprávy o tehdejších geologických a biologických ale i třeba půdních pochodech, takže rekonstrukce křídového světa je velmi přesná. A úžasná křídová lokalita Tanis v Severní Dakotě ukazuje to, jak vypadaly poslední minuty křídy a první vteřiny kenozoika.

Nádherná rekonstrukce lambeosaurina druhu Olorotitan arhanensis z dnešního severovýchodního Ruska. I tento rod byl jedním z druhů, které katastrofa K-Pg postihla velmi neprodleně, přes místy vypjatou situaci mezi Spojenými státy a Ruskem byli právě neptačí dinosauři těchto zemí jedno z prvních, které následky dopadu zasáhly. Kredit: Luis Rey, převzato z jeho blogu

O významu lokality Tanis v Severní Dakotě na území Spojených států se vědělo již delší dobu, z těchto míst totiž pocházely fosilie a nálezy úžasného stavu zachování a hlavně stáří, které se shoduje se stářím dopadu planetky Chicxulub. Právě tato lokalita je pro paleontology stejně významná jako pravé egyptské město Tanis pro slavného Indiana Jonese, kde měla ležet Archa úmluvy, protože přináší jedinečné okno do doby dopadu.

Sám osobě už Tanis poskytl mnohé velmi dobře zachovalé nálezy, některé budou zmíněny níže, přičemž ale žádná studie, která by komplexně popsala všechny aspekty zdejší biosféry a geologického podloží. Ovšem až doteď.

Vědecký tým, v čele s badatelem Robertem de Palmou z Kansaské univerzity, vydal odbornou publikaci týkající se zdejších unikátních nálezů a všech dosud nashromážděných údajů. Své poznatky posléze srovnali s dosud nashromážděnými daty.

Skvělé zachování přirovnávají k zalití betonem, fosilie se totiž nezachovaly druhotně stlačené, nýbrž v původním stavu a prostorových tvarech. Zachycuje to efekt ohromného území zalitého kompaktní tekutinou, po 66 milionech znovuobjevená pokladnice pravěkého života na pomezí dvou ér.

Podle oficiálních pramenů byla tato lokalita neznámou zátokou nebo nezmapovaným břehem moře Niobrara, častěji pod pojmem Velké vnitrozemské moře, o čemž svědčí sedimenty rozhýbaných vodních mas.

Zemětřesení o síle 11 stupňů Richterovy škály zasáhlo tuto oblast velmi silně, necelých deset minut po dopadu, a právě kvůli němu vznikly ohromné uloženiny séší po rozrážení hladiny a hlavně několik milimetrů velké sférule. Tyto útvary se dostaly do žaber jeseterovitých ryb, a staly se z nich nejspíš první oběti křídového kataklizmatu.

Nalezené tektity ukázaly dopady horkých částic vymrštěných hornin necelou hodinu po dopadu, kdy se ještě přes toto místo nepřehnaly ohromné vlny tsunami. Po dopadu sem první obrovské vlny dorazili za méně než dvanáct hodin, nicméně to už na suché zemi začalo peklo.

Na studii se podílely i jiné kapacity, jejími spoluautory byli Mark Richards z Kalifornské univerzity, David Burnham z Kansaské univerzity a také geolog a profesor na Univerzitě v Berkeley Walter Alvarez. Těžko bychom asi hledali někoho povolanějšího pro výzkum vyhynutí neptačích dinosaurů než spoluautora studie, který objasnil příčinu oné katastrofy.

Projektily z tektitů vletěly do atmosféry rychlostí tří stovek dvaceti dvou kilometrů v hodině. A právě ty vědci nalezli v útrobách křídových jeseterů.

Fosilie nashromážděné v Tanisu ukázaly rybí kostry smíchané se spálenými kmeny stromů, větvemi jehličnanů, zubů a fragmentů plazů z čeledi mosasauridů, nekompletním fosilním jedincem rodu Triceratops, amonity, mořskými mikroorganismy, hmyzem a savčími fosiliemi, vše spláchla ohromná přívalová vlna vyvolaná zemětřesením.

Autoři shledali a označili tuto lokalitu jako "Lagerstätte události K-Pg" a to především kvůli úžasnému zachování zdejších fosilií a skvělé dokumentaci nálezů.

Profesor Burnham to demonstruje na fosiliích ryb se zachovanými chrupavčitými tkáněmi, které se hůře zachovávají ve fosilním záznamu. Jeden takový exemplář byl dokonce nalezen rozpulený kmenem stromu.

Výzkum a analyzování nalezených exemplářů ukázalo ještě například velmi pestrou druhovou rozmanitost rybovitých obratlovců, svým způsobem také tato lokalita ukazuje, jak na tom byly jednotlivé skupiny při dopadu Chicxulubu.

Přestože studie komplexním a poměrně širokosáhlým způsobem dokumentuje nálezy z lokality Tanis, vědci stále mají v plánu pokračovat ve výzkumu. Podle jejich slov bude jejich příštím cílem nalézt fosilie většího množství neptačích dinosaurů. Doufají, že i jejich kosti najdou ve zdejších sedimentech.

...

Událost neboli vymírání K-Pg je rozhodně ta největší nám blízká kataklizmatická událost, která při dopadu jediného tělesa dokázala odstranit ze zemského povrchu celé úžasné skupiny živočichů. Nebýt tohoto vymírání, evoluce neptačích dinosaurů by pokračovala daleko a možná by předčila i nás samotné, ale to už se bohužel nikdy nedozvíme. Můžeme tedy pouze držet vědcům palce, aby v Tanisu odkryli jejich poslední minuty ve světě druhohorní éry.

V nedávné době se mezi vědeckou veřejnost dostala studie popisující výzkum cholesterolu a organických sloučenin v měkkých tělech řazených rodu Dickinsonia, zvláštního organismu s velmi nejasným postavením, který se vyskytoval na mořském dně v době svrchního proterozoika. Právě zmíněná studie by měla dokazovat, že skutečně patří mezi živočichy, nicméně vzbudila také kritické ohlasy (cholesterol totiž obsahují i některé houby), takže tento výzkum by stanovisko ohledně zařazení mohl změnit.

Umělecká představa o vzhledu proterozoického organismu rodu Dickinsonia. Dnes, po více sedmdesáti letech výzkumu známe její fosilie z celého světa, její zařazení, stravovací návyky a celková paleoekologie je ale stále, ve většině směrů, velkou neznámou. Kredit: Nobu Tamura, převzato z webu Spinops Blogspot

Ediakarská, či chcete-li vendská, fauna je stále velmi málo prozkoumaným společenstvím záhadných a mnohdy nepříliš dobře známých organismů, které se na Zemi vyskytovaly v pozdním proterozoiku před asi 600-542 miliony let. Celkově je tato fauna velkým otazníkem v evoluci organismů a životních forem, drtivou většinu zdejších exemplářů se totiž nepodařilo přiřadit k žádné současné skupině. Objevily se dokonce názory, že nejde o skutečné živočichy, nicméně tento názor je dnes většinou opoušten.

Jedním z dosud nejlépe, dle možností, probádaných je potom rod Dickonsonia, který zároveň patřil k jedněm z největších živočichů své doby. Největší jedinci dosahovali velikosti asi metru a čtyřiceti centimetrů, co se týče stavby těla, šlo o segmentovaného živočicha, jehož článkované tělo bylo měkké.

Se zařazením se to nemá jednoduše, nicméně k pravé podstatě by mohl přispět výzkum vědců Australské národní univerzity a jejich ruských kolegů.

Hlavní autor nové studie, PhD. Ilja Bobrovskij, že náš současný pohled na fosilie těchto tvorů může být v zásadě velmi špatný. Ve výsledku není ani vyloučené, že tyto organismy měly ústní i řitní otvor a orgány, které se v záznamu nemusely dochovat.

Nechal se také slyšet, že vlastně dosud všechny zachované fosilie, a to nejen tohoto rodu, mohou vlastně představovat pouze původní svrchní část a vnitřek těla nám dosud zůstává utajen. Také celkový obtisk může obsahovat mnoho detailů, o kterých zatím nevíme.

Podle výzkumného týmu je podobná úvaha poměrně novátorská, původní předpoklad totiž byl takový, že veškeré složitější tělní soustavy se u živočichů vyvíjely až v následujícím kambriu.

Studium tkání a také okolních sedimentů, ve kterých se podařilo fosilie nalézt, vzbudil mezi vědeckým týmem diskuzi, za jakých podmínek se takto měkká těla mohla fosilizovat a do jakých detailů.

Bobrovskij odhaduje, že právě zodpovězení těchto otázek by nakonec mohlo výrazně přispět, či dokonce rozluštit, co za skupinu ediakarská fauna představovala.

Předmětem tohoto krátkého příspěvku je pouze menší shrnutí přednášky uskutečněné minulou středu v Základní škole Antonína Sochora v Duchcově pro žáky šestých a sedmých tříd. Autor hned na úvod musí přiznat, že to byla jeho první veřejná přednáška a podle reakcí relativně příjemně naladěného publika i docela vydařená. Jednalo se vlastně o shrnutí poznatků týkajících se především neptačích dinosaurů a dalších skupin druhohorních obratlovců, v menší míře také bezobratlých, která měla přiblížit celkový vývoj evolučních forem života v průběhu triasu, jury a křídy.

Toť tedy vše, co jsem tímto chtěl podat, a zároveň chci sdělit velké díky žákům, kteří také aktivně odpovídali na dotazy, a především zástupkyni školy Mgr. Haně Hladíkové, která mi tuto příležitost umožnila.

Fotografie pořízená na začátku přednášky. Zde autor popisuje zvláštní druh archosauridního plaza druhu Shringasaurus indicus ze středního triasu souvrství Denwa. Zdroj: Archiv autora