Paleoantropologové, kteří se zabývají studie fosilních primátů, již v minulosti nacházeli značné evoluční mezery mezi jednotlivými druhy a rody v rámci celých čeledí, což značně znemožňovalo přesně odhalit vývoj těchto savců. Konečně i mezi našimi vlastními předky, ať hominidy nebo vyššími primáty, donedávna existovaly značné pochyby v zařazení a platnosti určitých rodů. Fosilie a usilí keňských a amerických paleontologů ale pomohlo jednu tuto evoluční propast vyplnit.

Rekonstrukce poloopice, prehistorického lemura z rodu Archaeolemur na území současného Madagaskaru. Ačkoliv k vyšším druhům primátů mají tito arboreální živočichové daleko, konvergentní evoluce je zavedla do stejných nik a vzhledu jako ty druhy žijící ve východní Africe. Kredit: převzato z Wikipedie

Opice Starého světa, tedy úzkonosí (Catarrhini), mají za sebou dlouhých 35 milionů let evoluce, jejich nálezy ale jsou z některých afrických či asjiských lokalit velmi strohé a dodnes tedy existují jisté evoluční mezery v jejich vývoji. Podobná existovala i ve východní Africe, kde od sebe nález jednoho druhu od druhého dělilo šest milionů let. Oba přitom byly známé pouze z nálezů zubů a fragmentů kostí.

Z hlediska geologického času je to jako mrknutí oka, ale v evoluci primátů to mohlo znamenat významný vývojový skok. A současná popisná studie amerických a keňských paleontologů tento názor potvrzuje.

Nalezený jedinec nového druhu primáta obýval východní Afriku v době krátce po začátku miocénu, je starý zhruba 22 milionů let. Sestává z nálezů z regionu Západní Turkana v západní Keni, kde jsou fosilie miocénního stáří velmi hojné a proslulé. Dnes jde o oblast suchých savan, tehdy ale šlo o hustě zalesněné oblasti s dostatkem vláhy.

John Kappelman, korespondující autor popisné studie a také geolog a antropolog z The University of Texas, uvedl, že je nález izolovaného zubu v západní Keni je velmi důležitý pro pochopení evoluce starosvětských primátů. Podle vědců odkryl velkou neznámou, alespoň, co se v rámci Afriky týče.

Nalezený zub představuje cosi velmi zvláštního, v porovnání s ostatními druhy fosilních primátů z doby svrchního oligocénu až středního miocénu se vyznačuje zvláštní kombinací znaků v utváření celé skloviny a zubu jako takového. Postrádají totiž tzv. lofy, což jsou zvláštní hřebeny na zubech současných i vyhynulých opic jako makaků nebo paviánů, a hodí se k lepšímu zpracování příjmané potravy.

Když vědci fosilie zkoumali a předali je ke studiu jiným odborníkům, považovali je za fosilii prehistorického prasete nebo podobného kopytníka a nikoli opice. Ellen Millerová, profesorka antropologie na Wake Forest University, ale dostatečně přesvědčivými důkazy ve stavbě chrupu prokázala, že jde o fosilie primáta.

Zvláštní adaptace dokázaly také něco dalšího, proto je tento nález tak evolučně důležitý. Kombinace znaků na zubech ukazuje, že tento druh dokázal zpracovat docela široké spektrum rostlinné i živočišné potravy, živil se ořechy, semeny, tvrdým ovocem a pravděpodobně i menšími druhy živočichů.

Toto zjištění ukázalo velmi zajímavý fakt, diferenciace a morfologie chrupu starosvětských primátů pro zpracování listů a výhonků se objevuje až později v miocénu. Je to tedy v rozporu s předchozím tvrzením, že se takto utvářený chrup vyvinul již s prvními primáty Starého světa, víme tedy, že se objevil až o miliony let později.

Důvodem by, jak předkládají autoři, by mohla být kolize Afriky a Arábie s eurasijským kontinentem a následná invaze některých druhů jako masožravých savců nebo kopytníků. Je pravdou, že do té doby existovalo mnoho druhů savčích endemitů a po příchodu dalších druhů vymírají. Právě to mohlo vést zdejší primáty, jejichž asijští příbuzní přešli po vzniklých pevninských mostech, k vývoji specifického chrupu a utváření zubů.

Vědecký tým se do oblasti severozápadní Keni chce ještě jednou vrátit a hledat další podobné fosilie pro potvrzení těchto závěrů. Závěrem uvádějí, že se do této oblasti chtějí vrátit ještě v průběhu tohoto roku.

...

 V popisné studii, jejíž autory jsou mimo výše zmíněných také keňští paleontologové Samuel Muteti a Benson Kyongo, americká vědkyně Mercedes Gutierrezová a antropolog James Rossie, dávají paleontologové tomuto druhu název Alophia. Taxon by ale měl být přejmenován, jelikož tento název byl použit pro jistý rod kosatce.

Ichtyosauři neboli zastaralým názvem ryboještěři jsou bezpochyby jednou z předních skupin druhohorních obratlovců, jelikož za dobu své existence dokázali obsadit ohromné množství různých biotopů a vyvinuli se v širokou škálu forem různících se velikostí, tvarem i rozšířením. Víme, že byli skvělými plavci, doposud se to předpokládalo pouze o vyvinutější zástupců skupiny s více hydrodynamickým tvarem těla, ale nový výzkum britských paleontologů ukázal, že velmi dobrými plavci byli i jedni z prvních zástupců této skupiny.

Obrovský, přes patnáct metrů dlouhý, šaštasaurid Shonisaurus patřil k těm největším druhů živočichů, kteří plavali po triasových oceánech. Přestože stavba jeho těla je značně primitivní, i tento tvor mohl být stejně efektivním plavcem jako jeho pozdější příbuzní. Kredit: Todd Marshall

Ichtyosaury si jako skupinu představovat ani nemusíme, na blogu již bylo téma jejich ekologie a paleobiologie probíráno několikrát a z nedávných příspěvků se dá označit ten, který dokumentuje tělesné adaptace jejich pokročilejších zástupců. Až donedávna ale platil předpoklad, že efektivními plavci byli zpravidla pokročilé druhy ichytosaurů s tvarem těla, který se podobal spíše delfínům a jiným kytovcům, kdežto jejich evoluční předci byli o poznání horší ve stylu a efektivitě plavání.

Výzkum britských paleontologů ale tento předpoklad vyvrací, podle nich byli ichtyosauři s tvarem těla podobným ještěrce nebo chimérovitým parybám stejně dobrými plavci.

Původní názor vědecké veřejnosti byl takový, že evoluce ichtyosaurů spěla ke stále více hydrodynamcikému tvaru těla a tedy lepšímu stylu plavání, který měli starší zástupci postrádat. Jejich velikost jim totiž mnohdy neměla dovolit plavání s minimální ztrátou energie a výdrž na dlouhé vzdálenosti.

Studie hydrodynamiky těl primitivních druhů ichtyosaurů pochází z dílny Susanne Gutarrové, Ph. D. studentky paleobiologie na University of Bristol.

Podle jejích slov se zaměřili na výzkum rozdílné stavby těla u několika druhů těchto mořských plazů s odlišným stupněm vývoje. Zrekonstruovali přibližnou podobu jejich těl a tu, ve statickém stavu, posléze nechali vystavit vodnímu prostředí vytvořeném pomocí 3D modelů. Jako srovnávací subjekt jim posloužil současný delfín skákavý (Tursiops truncatus).

Její kolega, Dr. Colin Palmer, ji pomohl zrekonstruovat podobu prostředí, kde se "oživlí" ichtyosauři pohybovali. Tento odborník na hydrodynamiku také uvedl, že to bylo hodné podobné s konstruováním trupů lodí tak, aby kladly co nejmenší odpor ve vodě.

Zjištění bylo poměrně překvapivé, mezi energetickou náročností plavání všech těchto ichytosaurů různých vývojových stupňů nebyly prakticky žádné odchylky a v průběhu milionů let tvar těla ovlivnil styl plavání a jeho efektivitu pouze málo.

Michael Benton, paleontolog z University of Bristol a spoluautor studie, uvedl, že za změnou tvaru těla ichtyosaurů muselo stát něco jiného než efektivita plavání. Začali proto předpokládat, že na stylu plavání se podílela především velikost těchto tvorů. Velcí ichytosauři, jejich objemná těla, snižovali energetickou náročnost stálého plavání.

Za změnou celkového tvaru těla ale také mohla stát změna dominance způsobu pohybu, pokročilejší ichtyosauři mohli naopak daleko více využívat pohyby a kmitání svého ocasu, čímž se tato část těla zvětšila.

Studie vědecký tým uzavírá tím, že je potřeba daleko více podobných simulací na vznesení konečného závěru o evoluci tvaru těla u skupiny ichtyosaurů. Současné předpoklady totiž hovoří pouze pro statickou polohu těla těchto živočichů, podle Gutarrové budeme v budoucnu muset zkoumat i aspekty aktivně plavajících druhů.

Je všeobecně známo, že tam, kam vstupila lidská noha, se rapidním tempem snížila diverzita megafauny a velké množství druhů vyhynulo právě vinou lidských rukou. Na veškeré větší přesuny lidské populace připadají stovky vyhynulých druhů živočichů a rostlin, velmi zasažena byla i oblast současného Karibiku. Právě odsud ale tým amerických a britských vědců popsal tři nové poddruhy relativně nedávno vyhynulých savců z Kajmanských ostrovů.

Subfosilní pozůstatky nově nalezeného poddruhu hlodavého savce, příbuzného současné hutie kubánské (Capromys pilorides). Dříve tito savci obývali daleko větší areál než dnes a k úbytku celé jejich populace výrazně přispěli lidé. Kredit: převzato z webu Science Daily

Kajmanské ostrovy jsou dnes tropickým rájem v Karibském moři, v jejich sousedství se objevují větší ostrovní celky jako Kuba nebo Jamajka. Dříve, v pozdním pleistocénu a po dlouhou část holocénu, byly domovem zvláštních druhů vyšších obratlovců jako velkých nelétavých sov, trpasličích pozemních lenochodů nebo právě velkých hlodavců a hmyzožravců. Jejich existence ale ohrozil příchod člověka a příchod bílých osadníků tento proces, s jejich kočkami, liškami a krysami, dovršil.

Kosti a kůstky, o kterých pojednává nová popisná studie, byly posbírány již mezi 30.-90. lety minulého století a uloženy v mnoha britských i amerických muzeiích a univerzitách, konkrétně třeba ve Floridském Muzeu Národní Historie a sbírkách Floridské univerzity. Tyto subfosilie byly nalezeny v závrtech, různých rašeliništích a jeskyních na ostrovech.

Vědecký výzkum přinesl zajímavé zjištění, popisná studie totiž představila vědecké veřejnosti tři nové druhy endemických savců. První z nich je poddruh současné hutie kubánské, respektive Capromys pilorides lewisi. Jeho evolučním bratrancem pak byl druhý popsaný druh jiného rodu, který je v češtině také zvaný hutie, přesněji Geocapromys caymanensis.

Tyto druhy jsou vědecky popsané pouze na základě pozůstatků, které byly vědcům i obyvatelům známé již delší dobu a kromě toho se zdá být pravděpodobné, že je známe i z jiných pramenů. Konkrétně jde o spisky napsané Sirem Francisem Drakem z roku 1586, ty se týkají právě savců na Kajmanských ostrovech, které pozoroval, když je navštívil.

Popisoval je jaké "coneys" (tedy "zajíci") nebo "little beasts like cats" a považoval je tedy nejspíš za obdobu evropských králíků a koček. Celkem se tedy trefil, alespoň, co se týče jeho pozice v systematice savců. Už tehdy ale mohly být tyto druhy na ústupu, podle autorů popisné studie vymřely tyto druhy někdy okolo roku 1700.

Třetím druhem, kterého popisná studie předkládá, je nový druh malého hlodavce nezofonta (rod Nesophontes), konkrétně tedy Nesophontes hemicingulus. Za jeho vyhynutím, stejně jako za vyhynutím snad všech druhů tohoto rodu, mohou zavlečené krysy a také kočky a lišky.

Podle prof. Samuela Turveya, spoluautora studie, je téměř jisté, že za vyhynutím těchto endemitních savců mohly zavlečené druhy savců. Odráží se to také na faktu, že z celého Karibiku také zmizely různé druhy opic, lenochodů a netopýrů. Autoři poukazují na to, že pokud chceme ochránit i zbytek druhů původních karibských savců, co zde zbyl, tak musíme pochopit i to, jak vyhynuli tyto druhy.

Na závěr příspěvku bych ještě chtěl zmínit zajímavost ohledně těchto fosilií nebo subfosilních pozůstatků. Jejich struktura a celková povaha ukazuje na to, že všechny tyto fosilie prošly trávícím traktem velkých krokodýlů kubánských (Crocodylus rhombifer) a tito plazi je trávili.