Studie a objevy některých zástupců skupiny Avialae v průběhu uplynulých dvou let ukázaly, že pravděpodobně skutečně prvním předkem ptáků, ptačích dinosaurů, je německý Archaeopteryx. Konkrétně studium jeho nově popsaného druhu Archaeopteryx albersdoerferi by tento názor podporovalo, každopádně přesto to neřeší otázku, kdy se neptačí dinosauři naučili aktivně létat, a jakým způsobem to ovlivnilo vývoj peří. Na tuto otázku by měl odpovědět nový výzkum mezinárodního paleontologického týmu, jež provedl molekulární analýzu jeho per.

Malý teropodní dinosaurus Anchiornis huxleyi patří k vůbec nejzajímvějším a nejzvláštnějším druhům neptačích dinosaurů nalezených v souvrství Tiaojishan. Studium melanozomů z jeho fosilizovaného peří ukázalo, že jeho barva se podobala dnešním ptákům jako strakapoudům. Kredit: Matt Martyniuk, převzato z webu Dinosaurus Blog

Americké North Carolina State University a University of South Carolina spolu s čínským Nanjiangským Institutem Geologie a Paleontologie vytvořily vědecký tým, který zkoumal fosilie rodu Anchiornis.

Tento malý, zhruba třicet čtyři centimetrů dlouhý a asi sto deset gramů vážící, teropod obýval dnešní provincii Liaoning před 160 miliony let, předběhl slavného "praptáka" o skoro deset milionů let, přičemž jeho zařazení je i dnes velmi sporné. Čeleď Anchiornithidae, kam patří s několika dalšími rody, je střídavě řazena mezi skupinu Avialae a neptačí troodontidy, některé adaptace na kostře mnohých jedinců by ale odpovídaly prvnímu závěru.

Anchiornis se dostal do povědomí laické veřejnosti krátce po svém popisu, rok na to vědci zjistili přibližnou barvu jeho peří ze zkamenělých melanozomů. Pravé na zkamenělé peří se výzkum zaměřil, vědci se rozhodli prozkoumat jeho strukturu a srovnat ji s tou, kterou známe od vyhynlých i moderních ptáků.

Výzkumu se účastnila i známá paleontoložka Mary Schweitzerová, která také poukázala na fakt, že peří moderních ptáků se chemicky skládá hlavně z beta-keratinu. Tato látka je také obsažena v zobácích, drápech a kůži, v peří se ale v průběhu evoluce změnily její částice ve velikost pro lepší flexibilitu per při letu. Právě to paleontologové zkoumali u tohoto čínského dravce, šlo jim o to zjistit, kdy se velikost těchto částic začala měnit a tím se peří stalo únosné pro aktivní let. To by pomohlo poznat přechod mezi neptačími a ptačími dinosaury.

Vědecký tým vedl Yanhong Pan, čínský paleontolog z Nanjiangského Institutu, paleontologové použili technologie elektronové mikroskopie s velmi vysokým rozlišením, několik chemických a imunologických technik pro určení chemické podstaty fosilního peří. Stopové množství zkamenělých původních tkání odhalilo přítomnost nejen beta-keratinu, ale také alfa-keratinu a tato množství vědci posléze porovnávali.

Došli k velmi zajímavému závěru, Anchiornis sice disponoval peřím schopným primitivního letu, ale jeho pera a letky ještě nebyly tak dobře vyvinuté pro nějakou formu lepšího a efektivnějšího letu. Odpovídala by tomu koncentrace obou typů keratinu v perech, ještě nebyly v takové jako je u moderních ptáků. Podle vědeckého týmu začala evoluce skutečně letuschopných per před více než 145 miliony let, i to by podpořilo teorii, že jejich předkem byl německý archeopteryx nebo jeho blízký příbuzný.

Zakončují to tím, že lepším pochopením přítomnosti keratinů v perech dinosaurů můžeme lépe určit genetický čas, kdy se jejich neptačí předkové změnili v aktivní letce.

Čínská paleontologie bezpochyby patří k těm nejúžasnějším a nejrozrostlejším ve světě, každoročně odsud přibyde několik desítek až někdy i stovek významných objevů v rámci evoluce a paleoekologie vyhynulých živočichů. Jeden takový nález se nově týká i zvláštního spodnotriasového plaza rodu Eretmorhipis o stáří zhruba 250 milionů let. Tento zvláštní živočich měl nejen záda krytá kostěnými hroty a osteodermy, ale nový objev ukázal i jeho zvláštní hlavu, kterou měl nejpodobnější s dnešním ptakopyskem.

Rekonstrukce zvláštního mořského plaza rodu Hupehsuchus ze spodního triasu Číny. Tito zvláštní živočichové jsou považováni za příbuzné ichtyosaurů, ale ve spodním triasu tvořili své vlastní ekologické niky. Zdroj: převzato z Alchetronu

Původně byl zvláštní příslušním skupiny Hupehsuchia, již zmíněný Eretmorhipis carrolldongi, známý pouze z kusých zkamenělin bez lebky. Přesto představoval velmi zvláštního živočicha, jeho záda nesla kostěné hroty na pouze semdesát centimetrů dlouhém těle tohoto tvora. Nový exemplář z oblasti Yuan´an v Číně ale znovu tuto problematiku otevřel.

Podle vědců to byla "skládanka z biologických puzzlí" a označují ho kvůli jednomu zvláštnímu znaku, utváření lebky tohoto živočicha se nejvíce podobá dnešnímu vejcorodému ptakopyskovi (Ornithorhynchus anatinus) a to nejen vnejšími podobnostmi. I celková stavba metamorfovaných lebečních kostí je takřka totožná s tímto zvláštním australským savcem.

Spoluautor studie, profesor palentontologie Ryosuke Motani na Kalifornské univerzitě a amerického Davis Department of Earth and Planetary Sciences, poukázal na fakt, že utváření horní čelisti naznačuje chrupavčitou pochvu pro cezení drobných korýšů, červů a vodních bezobratlých.

Na lebce se také nacházel otvor jako u moderních ptakopyska, který v něm má uložené receptory pro zaznamenaní pohybu na dně. Podobnou vlastnost můžeme předpokládat i eretmorhipise, který tím pádem předběhl dnešního vejcorodého savce o přibližně 239 milionů let. Zvláštní mořský živočich ze spodního triasu Číny se ale pohyboval spíše v mělkých mořích, lagunách a při mořském pobřeží.

Jak poukázali paleontologové, tento živočich byl pravděpodobně dost špatným plavcem. Jeho kostra byla totiž příliš bitelná a tvořena velkým množstvím tvrdých a robustních kostí. Hlavně ocasní obratle, žebra a přední končetiny byly skutečně velmi těžké, podle vědců by také v dnešním světě velmi rychle vyhynul a to kvůli jeho nedostatečným plaveckým schopnostem.

Ve své době, tedy po začátku triasu, ale neměl přirozené nepřátele a to podobně jako jeho vzdálení příbuzní ichtyosauři. Na eretmorhipisovi také vědci pozorují rychlou obnovu ekosystémů mořských obratlovců po velkém permském vymírání, čímž také tuto studii uzavírají.

V dnešní době víme, že existují i prehistoričtí živočichové s názvy, které odkazují na moderní popkulturu. Za velmi dobré příklady se dají označit neptačí dinosauři Thanos, odkazující na titána Thanose z Marvel komiksů, nebo Dracorex hogwartsia, který odkazuje na Bradavickou školu čar a kouzel z Harryho Pottera. Málokdo by si pomyslel, že k nim přibyde i žralok s kuriózním jménem po jedné klasice osmdesátých let.

Přibližná rekonstrukce sladkovodního žraloka rodu Galagadon v jeho přirozeném prostředí. Jedná se o jeden z mnoha příkladů biodiverzity konce křídy, avšak o jeden z nejzvláštnějších. Kredit: Velizar Simeonovski, převzato z webu Sci-News

Žraloci jsou velmi rozrostlou skupinou s kořeny starými přes čtyři sta dvacet milionů let. Za tuto dobu se vyvinulo mnoho jejich druhů včetně těch sladkovodních známých z karbonu, permu nebo triasu. Málokdo by proto předpokládal, že další nález sladkovodního žraloka bude následovat ze svrchní křídy, ze sedimentů, ve kterých byl nalezen i největší dosud dobře zdokumentovaný jedinec druhu Tyrannosaurus rex a sice slavná "Sue".

Paleontolog Terry Gates z North Carolina State University spolu s jeho kolegy Peterem Makovickym a Ericem Gorscakem popsali nový druh zhruba dvanáct až dvacet centimetrů dlouhého žraloka, který plnil přibližně stejné niky jako dnešní wobegong queenslandský (Orectolobus ornatus).

Podle prvého jmenovaného jde o jeden z příkladů biodiverzity, která před křídovým velkým vymíráním byla na svém vrcholu. Vlastně nám tím rozšiřuje obzory, kam až evoluce živočichů v té době zašla a do jakých nik.

Identifikovali ho přitom podle zubů velkých jen lehce pod milimetr, jejich specifický tvar ale ukazuje na zcela jiný druh i rod žraloka. Připomínají totiž tvar mimozemských lodí z populární hry Galaga z osmdesátých let, dle nich má také své jméno Galagadon nordquistae.

Druhové jméno přitom odkazuje na dobrovolnici Karen Nordquistovou, která se probírala horninami, ze kterých paleontologové vypreparovali kosti slavné "Sue". Dvě tuny odpadního materiálu, především sedimentárních hornin, ale probírala velmi pečlivě a nalezla v nich na dva tucty drobounkých zubů neznámého druhu žraloka.

Paleontologové s naprostou jistotou určili, že tento tvor nečíhal v řekách a bažinách na velkou kořist, byl to požírač korýšků, měkkýšů, jiných bezobratlých, malých ryb a také kalu a živočišných zbytků. Sám se přitom mohl stávat, a nejspíš i často stával, kořistí krokodýlů, hadů nebo i dinosauřích mláďat.

Vědci uzavírají studii tvrzením, že přestože jde o malý druh žraloka a zdá se být relativně nevýrazným, možná patří ke klíčovým částím pochopení evoluce křídových forem života těsně před vymíráním. Gates uvádí, že nelze pochopit přesný rozsah velkého vymírání na konci křídy, dokud nebudeme znát větší počet životních forem z doby před ním.