Mořští predátoři jsou, od chvíle vývoje první predace, velice variabilní, co se týče jejich tělesných tvarů, systematického zařazení i velikosti. Toto nepsané pravidlo platí především pro bezobratlé živočichy, kteří jsou velmi různorodí v jejich fyzickém vzhledu uzpůsobeném pro zabíjení kořisti, a nemusíme se ani přesouvat hlouběji do minulosti. Svět po hladinou světového oceánu je v určitém ohledu značně odlišný od toho na “suché zemi” a také se v něm vyskytují zástupci čeledí buď v terestrických ekosystémech značně zmenšených nebo se vůbec nevyskytujících. Jmenovitě jde například o dravé hlavonožce (Cephalopoda), žahavce (Cnidaria) nebo korýše (Crustacea), kteří jsou dnes také jedněmi z lákadel pro zájemce o nepoznané mořské predátory. Vedle nich samozřejmě existují i dravci mezi obratlovci (Vertebrata) jako žraloci (Selachii), kteří jsou také velmi různorodí, co se týče jejich tělesné velikosti i morfologie, ale v konečném počtu druhů nad nimi jasně vedou bezobratlí. Konečně, tito živočichové dokázali, jako dravci, obsadit i oblasti mořského dna a některé fosilie ukazují, že v minulosti tomu tak nebylo jinak - již v období devonu existovali mořští mnohoštětinatí červi (Polychaeta) rodu Websteroprion, kteří dokázali lovit široké spektrum živočichů včetně obratlovců. I dnes podobné druhy existují a skvěle je reprezentuje druh Eunice aphroditois z oblasti Atlantiku a Indo-Pacifiku, přezdívaný Bobbitův červ, a nové nálezy z oblasti západního Tichého oceánu ukazují, že tento poměrně nebezpečný druh měl své blízké předky nebo zástupce téhož rodu už v době miocénu, před 22 miliony let. Poukazovaly by na to fosilie na mořském dně u ostrova Tchaj-wan, které byly popsány v půlce ledna tohoto roku. Představují pravděpodobně fosilie až dvoumetrového dravce, který lovil na mořském dně, a mohlo jít o prvního z moderních zástupců moderních masožravých červů.

Snímek druh Eunice aphroditois, dravého mnohoštětinatce z oblasti Indického a Tichého oceánu, při rychlém opuštění nory vyhloubené v sedimentu dna. Pravděpodobně stejný vzhled měl i jeho dávný příbuzný z doby spodního miocénu a fosilní nálezy jeho stop ukazují, že se choval a lovil prakticky stejným způsobem jako tento recentní druh. Patrně byl ovšem menší. Kredit: Jenny, převzato z Wikipedie

Červi jsou dnes, z kladistického a systematického hlediska, chápáni jako odpadkový taxon souhrnně označující kroužkovce (Annelida) a popřípadě některé další, a i to neblízko příbuzné taxony. Nutno podotknout, že přesto mají poměrně dlouho evoluční historii pramenící v době kambria až ordoviku, možná ještě v době před ní, a už od prvohor se úspěšně rozvíjejí ve velké spektrum druhů. Byli a stále jsou jedním z velice důležitých půdotvorných aspektů, jelikož aktivně přispívají ke tvorbě humusu a edafonu, ale značná část jejich druhů se vyskytuje ve vodním nebo mořském prostředí. Jde o jak druhy přisedlé, například riftie hlubinné (Riftia pachyptila), tak o druhy aktivně se pohybující, jako druhy Hesiocaeca methanicola a Alvinella pompejana. Uzpůsobení se velkému spektru okolních podmínek, od hlubokomořských hřbetů po dna šelfových moří, také dovolilo přejít na široké spektrum potravy skupiny. Dravé formy jsou také často vázány na substrát mořského dna, kde si hrabou nory, odkud loví svou kořist. Zmíněný Bobbitův červ si dokáže vytvořit až 3 metry dlouhou noru pro své tělo a v ní dokáže svou kořist poměrně snadno zpracovat.

Jelikož, jak plyne z nálezů v geologických vrstvách devonu, že se podobné dravé druhy vyvíjely po poměrně dlouhou dobu a byly součástí mořských ekosystémů už od doby prvohor. Kvůli jejich převážně měkkému tělu, výjimku tvořily například ústní ústrojí, se ovšem špatně zachovávají, a tedy nemáme o případných liniích těchto predátorů z mladších dob informace. Dle nových nálezů z mořského dna poblíž ostrova Tchaj-wan se však zdá, že se tito dravci vyskytovali v době mladší a pouze, v geologickém čase, nedaleko vzdálené od současnosti.

Tchajwanští a kanadští paleontologové, s vedoucími autory Shashinem Dashtgardem z Univerzity Simona Frasera ve Vancouveru a Ju-Jen Panem z Tchajwanské národní univerzity, analyzovali drobné šlépěje a v podmořském substrátu vyhloubený tunel zanechaný v sedimentech o stáří 22 až 20 milionů let, geologického věku aquitan, při severovýchodní pobřeží ostrova. Jejich práce přinesla část do skládanky vývoje linie mořských červovitých dravců.

Autoři zmiňují, že referované fosilie jsou unikátní především svou velikostí, protože jiné zkameněliny podobného typu mají na délku maximálně pár desítek centimetrů. Tyto mají, naproti tomu, délku až 2 metry a jsou mezi 2 až 3 centimetry široké. Jsou na nich rozpoznatelné tunely i další drobné ichnofosilie vhodné zkoumání.

Výzkum se opíral o celkově 319 exemplářů ze stejného území, které představovaly zbytky po pohybu živočicha, jež se, dle morfologické studie, svými končetinami částečně podobal mnohonožce (Diplopoda). Podobné vlastnosti mají ichnofosilie mnohoštetinatých červů, jež vytvářejí parapodia se štětinkami, které se značně podobají článkovaným končetinám. Dalším rysem, který vedl k zařazení ichnofosilií mezi tuto skupinu, je přítomnost zvláštních kontur vedle do nory – jsou unikátní a podobají se otiskům peří.

K výslednému přesnému zařazení, mezi masožravé mořské červy, napomohlo až srovnání s podobnými typy stop, které jsou známé z nedávné minulosti i současnosti.

Zmíněná morfologická studie také potvrdila, že tyto znaky na ichnofosilii jsou unikátní a je tedy možné ji popsat jako typový exemplář nové ichnospécie. Autoři pro ni zvolili název Pennichnus formosae odkazující na přibližnou podobu původce v rodovém jméně a také na starší název ostrova Tchaj-wan, tedy Formosa, ve druhovém přídomku.

Nora vyhloubená v substrátu byla podrobena také sedimentologickému rozboru a u jejího ústí byla nalezena silná koncentrace železa. Autory toto zjištění utvrdilo v tom, že ji vytvořil dravý červ, který produkoval hlen či jiný typ slizu z natrávené kořisti. Původce ichnorodu Pennichnus tedy profitoval v neustálém koloběhu - ze své nory ulovil kořist, tu natrávil a zpracoval a z následných zbytků vyprodukoval hlen, který, díky zbytkům organických látek, zpevnil ústí nory. Ze stejného důvodu mohla být prodlužována, protože ústí bylo stále zpevňováno a červ tedy mohl stále růst.

Ekosystém kolem tchajwanského pobřeží doplňovala bentická fauna a původce zmíněné ichnospécie pravděpodobně požíral okolo lezoucí bezobratlé živočichy jako měkkýše (Mollusca) a pravděpodobně také aktivní plavce jako některé drobné druhy ryb (Euteleostomi).

Závěrem studie tedy autoři konstatují fakt, že nora a k ní příslušné další exempláře představují nejen první podobnou zaznamenanou fosilii v rámci výzkumu mnohoštětinatých červů, ale také v geologické historii ostrova Tchaj-wan. Pomáhají nám rekonstruovat fosilní zástupce této linie mořských dravců vedoucí z dřívějších dob až dodnes a také ekologické niky, které byly v geologické minulosti přítomny ve světových oceánech.

Dodatkem, podobnost zmíněných fosilií a výše jmenovaného Bobbitova červa (tato přezdívka je odvozena od tzv. Bobbitovy kauzy, tedy případu z roku 1993, když Lorena Bobbitová, manželka Johna Bobbita, uřízla svému muži ve spánku penis - mnohoštětinatec tuto přezdívku dostal kvůli silným kusadlům, díky kterým by podobnou část těla od zbytku snadno oddělil) vede některé zdroje k závěru, že by mohlo jít první zaznamenaný případ výskytu tohoto druhu v geologické minulosti. Vyloučit se tato spekulace nedá, nicméně autoři se ve studii o této problematice nezmiňují a tedy ji nelze dokázat ani uspokojivě vyvrátit. Konečně, z miocénu pocházejí fosilie druhů, které jsou dnes v oceánech stále, což by tuto domněnku podpořilo.

Výzkum ichnofosilií a jiných stop po záležitostech paleoekologie vyhynulých živočichů patří k hodnotným odvětím jejich zkoumání a v současné době, s použitím nových technologií a postupů, zažívá stále větší rozmach. Spolu s ním úzce souvisí přesnější rekonstrukce velkého množství prehistorických druhů a tedy také kompletnější obraz pravěkého života a paleoekosystémů, ve kterých existoval a rozvíjel se po miliony let. Komplexně potom anatomii a paleoekologii známe u mnohých širších skupin, převážně obratlovců (Vertebrata). Mezi nimi potom, s jasnozřivou předvídavostí, poznáváme do hloubky neptačí dinosaury (Dinosauria), u kterých byl za posledních několik desetiletí učiněn velký postup, co se týče výzkumu jejich vnější i vnitřní anatomie včetně rekonstrukcí orgánových soustav, mozku, svalů, kožních derivátů i smyslů. K rekonstrukcím celkového životního stylu těchto živočichů přispívá i výzkum jejich fosilních fekálií, lépe spíše koprolitů, které představují fosilizované výměšky jejich metabolismu s mnohdy i se zkamenělými zbytky původní potravy. A k účelům vyměšování a rozmnožování museli mít uzpůsobený také tělesný vývod, kterým, pro plazy (Sauropsida) a ptáky (Aves) a případně i některé další skupiny, je kloaka. Anatomie této části těla je také předmětem výzkumu britských a amerických paleontologů, protože jde o důležitý orgán pro rozmnožování i pochopení trávicího systému dinosaurů a také, protože šlo zaživa o měkkou tkáň, její skutečnou podobu u této skupiny neznáme. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v průběhu tohoto týdne v magazínu Current Biology a mohou rozšířit naše povědomí i o dalších měkkých tkáních a rozmnožování těchto živočichů.

Přestože by se to na první pohled mohlo zdát nevhodné pro správné fungování rozmnožovacích i vylučovacích cyklů, kloaka se v evoluci osvědčila jako způsob, jak kombinovat dvě možnosti do jediné části těla. Její evoluční převahu dnes ukazuje vysoký počet ptáků a plazů a v minulosti ještě vyšší počty jejich vyhynulých příbuzných, včetně dinosaurů, jako je tento Afrovenator abakensis ze střední jury, geologických věků bathon až oxford před 167 až 161 miliony let, Nigeru, jehož tělní výstup fungoval na stejném principu. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Neptačí dinosauři prosadili už na počátku svého vývoje velice úspěšný obecný morfotyp jejich těla, který se dá, při jistých mezích, srovnat s podobně úspěšným morfotypem současných i vyhynulých krokodýlů (Crocodylia), a dozvídáme se o něm stále více informací s výzkumem jejich kosterních pozůstatků a vzácnějších otiscích pernatého integumentu, měkkých tkání a dokonce i vnitřních orgánů (nemluvě o nechvalně známých exemplářích typu “dinosauřích mumií” rodů Brachylophosaurus, Edmontosaurus i některých dalších). Přes velice široké znalosti o této skupině živočichů nám je stále mnoho údajů skryto a prozatím o nich můžeme pouze diskutovat a říct, které jsou více či méně pravděpodobné. Velkou pomocí je nám v tomto ohledu srovnávací anatomie, protože žijící dinosauři ve formě ptáků nám mohou o jejich vyhynulých předcích a příbuzných mnoho informací napovědět. K přesným rekonstrukcím v odvětví paleoartu také výrazně přispívají dokonale zachovalé exempláře druhohorních neptačích dinosaurů s patrnými stopami po měkkých tkáních včetně veškerého svalstva. Mezi ně řadíme například většinu slavných opeřených dinosaurů, jako rody Sinosauropteryx, Microraptor, Sinornithosaurus nebo Beipiaosaurus, ale také některé další z jiných koutů světa a méně kompletní, přesto obsahující hodnotné detaily na svých kostech. S přesnějšími vnějšími rekonstrukcemi také souvisí přesnější rekonstrukce jejich vnitřní anatomie, polohy orgánů, jejich tvaru a velikosti, jak bylo zmíněno v úvodu.

Občasně profanovaných tématem je v tomto ohledu také rekonstrukce jejich trávícího traktu, protože, jak je u živočichů poměrně obecným pravidlem, je často zmíněno, že u masožravých dinosaurů byl obecně kratší než u býložravých. Tyto jevy se také často projevily na zbytcích potravy při defekaci, v dinosauřích koprolitech jsou u karnivorních druhů objeveny spíše pozůstatky kostí strávené potravy, zatímco u jejich herbivorních příbuzných jde o nezpracovaná semena, jehličí a podobné rostlinné elementy.

Se stavbou trávící soustavy u neptačích dinosaurů samozřejmě souvisí i stavba jejího vývodu - kloaky. Tento otvor najdeme i u současných plazů a ptáků na spodní straně těla v pánevním regionu a je společným ústím také vylučovací a rozmnožovací soustavy. Jeho stavba se liší a existují různé morfologické variace u jednotlivých, tato partie je u většiny neptačích dinosaurů neznámá, ačkoliv existují hodnotné výjimky jako rody Scipionyx z Itálie nebo Mirischia z východní Brazílie.

Jejímu výzkumu se rozhodl věnovat výzkumný tým složený z amerických a britských paleontologů v čele s Jakobem Vintherem z bristolské univerzity. Její stavba by, podle autorů nové studie, mohla výrazně pomoci rekonstruovat i průběh rozmnožovacích procesů mezi jednotlivými skupinami. Jako předmět výzkumu byl rod Psittacosaurus, jeho blíže nepopsaný druh, ze spodní křídy Číny a to konkrétně exemplář SMF R 4970. Tento samý exemplář již dříve poskytl hodnotné informace ohledně zbarvení toho druhu dinosaura, výzkumu pernatého integumentu a také znalostem jeho měkkých tkání.

Publikované výsledky mají vazbu na studii stejného exempláře z konce minulého roku, nicméně v určitých rysech se rozcházejí a tato studie je spíše doplňujícím pokračovatelem té předchozí.

Dle práce z minulého roku si na fosilii tohoto psitakosaura můžeme, samozřejmě při bližším srovnání, vidět detaily na kloakálním vývodu, které odpovídají více současným krokodýlům. Byly zde nalezeny struktury šupin ukazující na poměrně širokou varietu čtyřúhelníkových tvarů, narozdíl ptáků, kteří zde mají hladkou a nepříliš konturovanou plošku, kloaka je podlouhlá a také její ústí je poměrně podlouhlé. Jelikož je jedinec subadultní, v době smrti 6 až 7 let starý, nebylo přesně určitelné pohlaví, nicméně existuje možnost, že šlo o dospívajícího samce.

Vintherova práce se nicméně zaměřila na vnější anatomii tohoto otvoru s tím, že částečně zasáhla do vnitřní. Nadále studovala vnější utvářen kloaky tohoto druhu, kde objevila, že zmíněné šupiny v jejím okolí jsou pokryty silnou vrstvou melaninu. Toto barvivo bylo přítomné i u některých dalších neptačích dinosaurů, u kterých byla barva rozpoznána, nicméně v oblasti zadní části těla v okolí kloaky nebylo pozorováno.

Dle interpretace autorů, byl zde přítomen pro pravděpodobně stejný účel jako u dnešních paviánů a mandrilů (Papionini), což by podporovalo názor, že jde o mladého a dospívajícího samce. Psitakosauři tedy mohli mít řitní otvor opatřen výraznými barvami pro upoutání pozornosti samic a u tohoto jedince nebyl dostatečně vyvinutý, protože nebyl pohlavně dospělý.

Poukazují také na možnost, že ve stejné oblasti byly pachové žlázy už pro stejný účel či pro vymezení svého teritoria. I tato možnost je pravděpodobná, protože i současní krokodýli tyto žlázy mají, a právě jejich kloaka je s tou psitakosauří oprávněně srovnávána. Nicméně, stav fosilie nelze tuto domněnku potvrdit.

Je tedy pravděpodobné, že Psittacosaurus i další neptačí dinosauři měli oblast kloaky určenou k rozmnožovacím cyklům i z jiného důvodu, než, že zde byly uloženy jejich genitálie. Zdá se jako pravděpodobná možnost, že okolí tohoto otvoru pod kořenem ocasu bylo určeno také pro vnitrodruhovou signalizaci a samci některých druhů neptačích dinosaurů mohli mít i výrazné barvy či pachové žlázy, které pomáhaly upoutat pozornost samic.

Obecně lze říct, že autoři studie přišli se zajímavou myšlenkou, která není zcestná. U mnoha neptačích dinosaurů nebyl přítomen pygostyl, u současných ptáků srostlé kosti ocasních obratlů s upevněním často výrazných ocasních per, a tedy mohla být výrazná zbarvení v oblasti kloaky alternativou a navíc praktickým využitím. Nicméně, je pravděpodobné, že, přestože se u psitakosaurů tyto struktury vyskytovaly, nebyly přítomny u všech druhů a například velcí sauropodi (Sauropoda) se patrně obešli bez nich.

Nicméně, studie přinesla zajímavé doplnění dřívějšího výzkumu a omezuji ji pouze fosilní záznam a stav zachování zkoumaných exemplářů.

Jednou z palčivých paleontologických a evolučně biologických problematik je proces přechodu svrchního proterozoika, ediakaru, a jeho ediakarské fauny do období spodního kambria na počátku prvohorní éry. Kvůli měkkému povrchu těla organismů, které z doby před počátkem fanerozoika známe, můžeme pouze odhadovat, jakou pozici měly ve svých ekosystémech a především, jaký je jejich příbuzenský vztah k současných i vyhynulým životním formám. Také není zcela jisté, zda zástupci této fauny skutečně vyhynuli na konci proterozoika, protože existují určité zprávy z mladších kambrických vrstev, které by mohly svědčit o jejich přežití (například sporné fosilie z 535 milionů let starých vrstev souvrství Kuanchuanpu v jižní Číně). Alespoň u části ediakarské fauny však můžeme s jistotou tvrdit, že jde o živočichy (Animalia), a to především u rodu Dickinsonia nebo jeho blízkých příbuzných, například rodu Yorgia. Jinými slovy, návaznost zvláštních proterozoických organismů na vývoj dalších forem života je poměrně komplexní a dodnes ne zcela vyjasněná záležitost, která dodnes prochází vývojem a upřesněním veškerých souvislostí. Výzkum se v současnosti více posunul vpřed a známe o dříve velice podivně vyhlížejících a těžko zařaditelných formách více informací. Pravděpodobný je v závěr, že alespoň v některých příkladech šlo o předky pozdějších životních forem jako například trilobitů (Trilobita) nebo měkkýšů (Mollusca), ale v dalších konkrétních závěrech se zainteresovaná vědecká veřejnost rozchází. Nicméně, další nové nálezy přibývají a jeden z nich, dle autorů jeho popisné studie, poskytuje údajně první konkrétní pohled na živočicha, jehož evoluční linie vede od ediakaru až ke skupinám v kambriu. O to zajímavější je, že pravděpodobně tento nový taxon zástupce evoluční linie vedoucí až k současným měkkýšům a dalším prvoústým (Protostomia), konkrétněji nejspíš i celému pokročilejšímu kladu Lophotrochozoa. Odpovídá tedy přibližně i rozpětí, do kterého některé molekulární analýzy kladou existenci posledního společného předka celého kladu.

Kalichovitý tvar drobného, dle měřítka okolo centimetru velkého, těla australského rodu Kimberella připomínal současné druhy mlžů (Bivalvia), ovšem můžeme vidět, že tento živočich neměl kalcifikovanou vnější schránku jako tito bezobratlí. Vývojově je tedy záhadný a enigmatický, ichnofosilie ze stejných oblastí jako pocházejí objevy tohoto rodu ovšem ukazují na možnou přítomnost raduly, ústního ústrojí měkkýšů, což tento způsob zařazení podporuje. Nově objevený zástupce z Namibie by ale mohl být evolučně měkkýšům ještě bližší. Kredit: Alganov, převzato z Wikipedie 

Ediakarské období a ediakarská fauna pletou hlavy odborníků již od doby, kdy se objevili první zmínky o objevech životních forem nad tzv. hranicí života či “primordial strata”, tedy spodní hranicí kambrického geologického útvaru, nad kterou tehdejší paleontologické i geologická veřejnost kladla vznik a vývoj prvních životních forem, trilobitů a červů nalezených v horninách mladších. Přes první objevy již v roce 1868 na Newfoundlandu byly určeny, následně v roce 1872, jako výrony plynu na mořském dně právě kvůli dogmatu, že život vznikl až v kambriu a jeho nález ve starších vrstvách je tedy nemožný. Pochopení došel tento názor až o téměř století později, protože přes další nálezy v Austrálii, Sovětském svazu a Namibii odmítala vědecká majorita tento fakt přijmout na základě některých podložených i nepodložených dohadů, v době počátku padesátých let s objevy podobných fosilií také ve Velké Británii a později opět Kanadě. V tu samou dobu začínají dohady o tom, do jaké skupiny vlastně tyto mnohdy podivné organismy patřily, protože, přes jejich rozeznání jako živých forem, skutečně připomínaly “pytle naplněné bahnem”, jak je často popisovali zájemci z populární kultury. Dodnes na tuto otázku nejsme schopno zcela uspokojivě odpovědět, ale, jak je patrné z úvodu, jsme poznání zařazení této fauny blíže a to navzdory poměrně širokému spektru možností, především u některých výše zmíněných konkrétních zástupců.

Nicméně, přes nálezy i prvních organismů s prokazatelnými znaky pozdějších skupin, jako rodu Ikaria wariootia, je procento druhů s přímou návazností na další klady a evoluční linie živočichů, rostlin nebo hub poměrně mizivé. Takzvané biomolekulrání hodiny ovšem ukazují, že již ve svrchním prekambriu pravděpodobně vznikají hlavní klady prvoústých i druhoústých (Deuterostomia) živočichů, ale dost možná v podobách jiných, než které bychom předpokládali.

Podobnou domněnku může nově potvrdit také organismus, který byl nalezen ve vrstvách svrchního proterozoika, resp. ediakaru, v oblasti jihovýchodní Namibie, kdysi autonomního území Namalaland, a podroben výzkumu vedeného paleontologem z edinburghské univerzity, A. J. Shorem, ve spolupráci s jeho kolegy a také paleontologem A. J. Žuravlem z Lomonosovy univerzity v Moskvě. Výsledkem jejich výzkumu byla popisná studie nového exempláře ediakarského živočicha, jehož stáří odpovídá dalším zástupcům ediakarské fauny z jiných oblastí světa, kombinující poměrně zvláštní morfologii těla.

Autoři studie tento živočišný druh znají, jako celá vědecká veřejnost, již delší dobu – jde o druh Namacalathus hermanastes popsaný roku 2000 z uloženin geologické skupiny Nama. Předmět jejich studie se týkal poněkud jiné problematiky a sice nově nalezeného exempláře téhož druhu, který byl ovšem ve výjimečném stupni zachování.

Nešlo o příliš vzhledově odlišný organismus od některých přibližně stejně starých druhů jako byly rody Charnia a Charniodiscus, nicméně byl menší o délce zhruba 3 centimetrů a poněkud složitěji stavěný. Na první pohled připomínal spíše ramenonožce (Brachiopoda), protože jeho tělo bylo vakovitým útvarem s čímsi jako stopkou z něj vycházející. Pravděpodobně tedy šlo o druh, který žil přisedle na mořském dně nebo v sedimentu pod ním.

Ramenonožci vycházejí ze stejného předka jako měkkýši nebo kroužkovci (Annelida), společně tvoří klad Spiralia, a tedy jejich předci v určitém časovém období sdíleli i stejnou morfologickou stavbu.

Fosilie, kterou autoři studie zkoumali, byla zachována skutečně velice dobře, a to především proto, že se zachovala v okolním sedimentu trojrozměrně. Její uchování také napomohl pravděpodobně fakt, že je mineralizována pyritem (síranem železnatým, známým minerálem připomínajícím zlato) a tedy se lépe mohly uchovat veškeré detaily včetně vnitřní anatomie a celkové stavby těla. Snímky celého živočicha byly pořízeny pomocí rentgenového snímkování, následně sestaveny do skutečné podoby a znaky na nich nalezené posouzeny z hlediska srovnávací anatomie.

Namacalathus a konkrétně tato fosilie představují velice dobré detaily vnitřní struktury některých prekambrických organismů. Jejich studium a srovnání s fosiliemi podobného stupně zachování z kambria pak přineslo další, velice důležitý údaj, protože odpovídají zkamenělým živočichům z příbuzenstva kladu Lophophorata, což jsou společný předci ramenonožců a také mechovek (Bryozoa).

Pokud je toto zařazení autory správné, potom před námi leží živočich, který je evolučně blízký společnému předku obou zmíněných řádů a také je tedy i za evolučním mezníkem pro klady Lophotrochozoa a Spiralia. Jinými slovy, pokud se tato forma nachází již ve vrstvách svrchního proterozoika, ediakaru, potom je oprávněné se domnívat, že ve stejně starých horninách můžeme najít také pravděpodobně předky výše zmíněných hlavonožců, kroužkovců i dalších skupin.

Ediakarská fosilie rodu Namacalathus, pokud jsou závěry autorů správné, může potvrdit, že odhady a biologické propočty v minulých letech byly správnými, protože by šlo o zástupce skupiny organismů, jejíž nezpochybnitelné fosilie zatím ze stejných hornin neznáme. Ukazuje, že evoluční radiace přeživších skupin mohla proběhnout vedle evoluční radiace druhů proterozoických a dává nám hodnotné informace o celkovém vývoji před kambrickou explozí.

Údaje, jež byly ve studii publikovány, musejí být dozajista ještě potvrzeny dalším výzkumem, nicméně jsou potřebným vodítkem k dalšímu postupu při sledování evoluce forem ve svrchním proterozoiku a i hledání příčiny zmizení ediakarské fauny z fosilního záznamu na jeho konci