Kenozoikum
Toto období pokračuje až do dnes. Také se mu říka období savců. Kenozoikum má 7 období. Jsou to: Paleocén , Eocén, Oligocén, Miocén, Pliocén, Pleistocén a Holocén, který trvá až do dnes. Po vyhynutí dinosaurů se savci začaly zvětšovat. Už na začátku eocénu se objevily dnes již velké vyhynulé formy, ale také předci dnešních šelem, kopytníků nebo kytovců. Prosperovaly i skupiny, které se objevili už ve sřední křídě jako např. Lepticida a malí hmyzožraví savci. Také se objevily zvláštní typy masožravých kopytkníků. První skupina se jmenuje Condylartha. Tito se objevili již v pozdní křídě, hlavní rozkvět však zaznamenali až v třetihorách. Druhá skupina nese název Cetancodontamorpha. Patřil do ní jak dnešní velcí tlustokožci jako hroši, velryby či největší suchozemský masožravý savec Andrewsarchus nebo čeleď Entelodontidae. Byli to živočichové příbuzní prasatům, kteří zaútočili na vše ve svém okolí. Také se už na začátku třetihor objevily podivné, dnes již vyhynulé formy kopytníků ( např. Uintatheria), masožravců kreodontů (Creodonta) nebo Anagalida, primitivní skupina hrabavých savců z východní Asie. Vyvinuli se také první netopýři (Icaronycteris) a letuchy. Kytovci začali svůj vývoj u pakiceta a už na konci eocénu se rozrostli ve velké masožravé lovce ve světových mořích. Šelmy naopak zůstaly v pralesích a v oligocénu přešli na pláně. Ke konci třetihor se vyvinuli velké dravce a vyvinuli se tři hlavní čeledi. Jsou to: Kočkotvární (Feliformia) kam patří tygři, kočky, hyeny, cibetky, známí " šavlozubí tygři", barbourofelidi (Barbourofelidae), nimravidi (Nimravidae), percrocutidi (Percrocutidae) a stenoplesictidi (Stenoplesictidae) a psotvární (Caniformia) kam patří medvědi, psi, amphicyonidi (Amphicyonidae), medvídkovití, hemicyonidi (Hemicyonidae), lasičky a také ploutvonožci. Tato diverzita masožravců proběhla už v eocénu, ale první ploutvonožci vznikli až v oligocénu. První kopytníci začali dupat po zemi před 49 mil. l. v Severní Americe. Mimo dnešních čeledí se ještě vyvinuli brontoteridi, příbuzní koňům a tapírům a chalicotheridi s podobnými příbuzenskými vztahy. Také vývoj chobotnatců začal v pozdním paleocénu rodem Phosphatherium. Tato radiace vývoje proběhla většinou na světadílech vzájemně spojených. Jen v Jižní Americe a Austrálii probíhal vývoj jinak. Moci se ujali vačnatí savci a stali se z nich velcí masožravci. Podobali se zvířatům ze severu, ale to byl pouhý výsledek konvergentní evoluce, tedy živočichové navzájem nepříbuzní se vyvíjejí stejně kvůli stejným životním podmínkám. V jižní americe se vyvinula spousta podivých tvorů, jako Toxodon, Diadiaphorus nebo Pachyrukhos, který vypadal jako králík a přitom se jednalo o kopytníka. Mimo těctho bylo mnoho dalších. Tito býložraví placentálové patřili do čtyř hlavních řádů: Litopterna, Notoungulata, Pyrotheria a Astrapotheria. Nad tehdejšími pláněmi se navíc vznášela obrovská okřídlená monstra jako Argentavis. A na zemi se vyvinuli obrovští, třímetroví ptáci, phorusracidi. Tato unikátní fauna, ale byla vytlačena živočichy ze severu po odnovení pevninského mostu. Na afrických pláních se asi 15 mil. let vyvinuli lidoopi a před 3,2 mil. let se vyvinul Austrlopithecus, opočlověk, předchůdce člověka.
Paleocén
Paleocén je období, který započalo svět savců. Savci se na všech světadílech začali zvětšovat a rozrůznili se na mnoha skupin. Prosperovat začala skupina kondylártů, tedy přesně Condylartha, což byli masožraví kopytníci. Jejich zjev však vypadal jako u dnešních šelem. Také se vyvinuli creodontidní masožravci. Od předka primátů, purgatoriuse se vyvinuli 2 taxony a to primáti a plesiodapidi (Plesiodapiformes), ale až na konci tohoto období. Menší savci z druhohor multiberkuláti už pomalu vymírali. Také se objevila skuina obrovských savců zvaná Uintatheria neboli Dinocerata. Mimo těchto se ještě objevili první kopytníci, pantodonti (Pantodonta) a primitvní kopytník Phenacodus. Největší dnešní suchozemští savci, sloni, začali v africe jako malý obojživelný tvor, Phosphatherium. Také kytovci se objevili na konci paleocénu. Ti se zase vyvinuli z kondylártů a první kytovec byl Pakicetus. Připomínal spíše psa než velrybu. Tento vývoj placentálů probíhal na severních světadílech, kde se vačnatci vyskytovali omezeně. Jen v Austrálii a Jižní Americe se vývoj vyvíjel úplně naopak. V austrálii placentálové vymizeli úplně a v jižní americe jen částečně. Tam se stali hlavními masožravci ze skupiny Sparassodonta. Moci se však ujali i plazi a ptáci. Např. obrovský, vlastně největší had který kdy žil, Titanoboa, dokázal lovit i krokodýli a želvy. Také se objevil velký pták Gastornis. Patřil k vrubozobím ptákům.
Eocén
- Poslední období velkých pralesů
Eocén bylo období velkých klimatických změň, které poznamenaly tehdejší přírodu. Začalo se také objevovat první zalednění na rozhsáhlých lesích Antarktidy a Grónska. Severní amerika začínala pozbívat rozsáhlých lesních ploch a místo toho zde byli stepi. Po začátek eocénu však ještě panovalo velmi teplé podnebí, existovalo mnoho druhů hmyzu a velké množství býložravých savců. Evropa byla v té době sítí velkých ostrovů, které byly pokryty bujnou vegetací. Žil zde jeden z největších býložravců a to vrubozobý Gastornis. Objevili se zde také první lichokopytníci jako tapíři(Jozaria), nosorožci (Hyracodon, Cadurcotherium) a koně (Propalaeotherium, Palaeotherium). Mezi nimi však byla i spousta primitivních forem jako chalikoteria brontoteria. Ve stejnou dobu však přišli na scénu i jejich potravní konkurenti sudokopytníci. Jejich vývoj byl "zahájen" před 55 miliony let v pakistánských bažinách a dnes to zvíře známe pod jménem Diacodexis. Už tehdy se objevili velbloudi (Cainotherium), vyhynulí protoceratidi, prasata, žirafovití palaeomericidi a první okapi, entelodonti (Archaeotherium), antrakoteridi, vyhynulá sesterská čeleď kytovců raoelidů a samozřejmně kytovci. Kytovci se rozmohli, když před 52 miliony let objevil "psovitý první kytovec" Pakicetus. Na konci eocénu se však moři proháněli již obří (Basilosaurus), ale i menší kytovci (Dorudon). Právě velké formy nakonec na konci eocénu vyhynuly, kvůli ztrátě jejich prostředí a změny teploty v oceánech. Před 42 miliony let se objevily první šelmy, ať už malé nebo velké. Vyvinuli se v průběhu starších třetihor v mnoho čeledí a jsou to například: Kočkotvární (Feliformia) kam patří tygři, kočky, hyeny, cibetky, známí " šavlozubí tygři", barbourofelidi (Barbourofelidae), nimravidi (Nimravidae), percrocutidi (Percrocutidae) a stenoplesictidi (Stenoplesictidae) a psotvární (Caniformia) kam patří medvědi, psi, amphicyonidi (Amphicyonidae), medvídkovití, hemicyonidi (Hemicyonidae) či lasičky. Na konci eocénu také vymizela čeleď oxyenidů, právě v důsledku nátlaku výše jmenovaných skupin. Objevilo se ale i velké množství skupin ptactva nebo plazů. Z ptáků, kteří byli v tomto období "noví" to byli fregatky, plameňáci či pelikáni. Konec eocénu byl poznamenán menším vymíráním, které připravilo o život většinu starých skupin savců, ptáků či plazů.
Oligocén-
Svět obrů i trpaslíků
Období oligocénu je v geologickém čase jedním z nekratších známých, jelikož trvalo pouze 10 milionů let. Svět se ale za tento krátký okamžik, v geologickém čase, začal formovat do dnešní podoby. Indie vytvořila spolu s asijskou deskou pohoří Himálaj a stále se utvářely Kordilery a Alpy. Klima už nebylo takové jako v raném eocénu, začaly převládat stepi, lesostepi a polopuště. To dohnalo savce, aby se začali vyvíjet do nových forem. Jednou z těch obřích byl příbuzný dnešních nosorožců, rod Paraceratherium. Nejen nosorožci se ovšem začali dále vyvíjet. Dále jsou velmi známí příbuzní koní chalikoteria, zvláštní zvířata s drápy místo kopyt. V asii, evropě a severní americe se vyskytovali entelodonti, prasatům podobná zvířata s ohyzdnou hlavou a velkými ostrými zuby. Byli to predátoři vynikající silou a rychlostí. Podobnými zbraněmi disponovali také phorusrhacidi, kteří byli v plném rozkvětu. S nimi se v jižní americe vyvíjela i další unikátní fauna, byli to pyroteridi a rynhipusové. V období oligocénu prosperovali také kreodonti, na sklonku tohoto období se objevil jeden z vůbec největších zástupců této skupiny, Megistotherium. Dále se objevily zubaté moderní velryby, předci delfínů a jiných dnešních druhů. Vyvíjeli se dále i sloni a sirény. Konec oligocénu poznamenalo menší vymírání, bylo pravděpodobně způsobeno náhlou změnou klimatu.
Miocén-
Přizpůsobivost si vybírá svou daň
Miocén byl obdobím opravdu jen pro přizpůsobivé tvory. Když se teplé savanové oblasti oligocénu změnily na lesostepi, část zvířat tuto změnu nepřežila. Svět začínal vypadat tak, jak ho známe dnes. Pomalu se formovalo Středozemní a Rudé moře, část Kazachstánu byla stále zaplavená mělkým šelfovým mořem stejně jako Blízký a Střední východ. Z oceánu se začala "vynořovat" Papua Nová Guinea a u austrálie se objevil Nový zéland. Sopečná činnost také přizpívala k tvorbě Panamské šíje. Přišlo ale také výrazné ochlazení klimatu, které vedlo k velkému množství změn. Začaly se objevovat moderní druhy stromů, středomořská vegetace se například vytvořila v tomto období. Postupně se začaly zaledňovat póly, ledová čepička začala také pokrývat Špicberky. Vyhynuly početné čeledi savců z dob minulých, jako byli entelodontidi nebo chalikoteridi. V jižní americe zatím savci ze skupiny notoungulátů zažili velký rozkvět, protože se objevilo nejvíce forem těchto zvířat. V tu dobu nad nimi začal také kroužit ten největší pták všech dob Argentavis. Kromě něj je též lovili i masožraví savci, kteří mají nejspíš za předka malého vačnatce rodu Mayulestes. Velký rozvět měla za sebou i čeleď forusracidů, protože v období miocénu se stali pány tvorstva stejně tak jako jejich předci dinosauři. V amazonii se například objevili první kajmani, v africe první moderní druhy krokodýlů a v asii obří druhy gaviálů. Do severní ameriky se začala postupně dostávat i fauna z asie. Například "mědvedopes" Amphicyon, který postupně vytlačil zde převládající entelodonty. Fauna se rychlým tempem měnila a začala nabírat moderní podobu. Objevili první druhy žiraf, cibetek nebo mrožů. V ČR se například rozvíjela velká fauna na Mostecku, dnes zde tvoří velké hnědouhelné doly. Postupným odlamováním somálské desky se začala tvořit Olduvajská rokle. To přispělo k vývoji nejen některých velkých forem kunovitých šelem, ale také k vývoji předků člověka. Existovali jich několik, ale nejstarším se stářím zhruba 8 milionů let je Sahelanthropus.
Pliocén-
Začíná doba ledová
Jak už značí podnadpis, pliocén je období velkých změn, kterými je v neposlední řadě i nastávající doba ledová. Představuje také jedno z vůbec nejkratších období, trvá jen 2,5 milionu let. I přes takto krátkou dobu trvání, zaznamenala Země několik velkých zvratů, mezi nimi bylo například zamrznutí moří v blízkosti pólů nebo velké tepelné anomálie ve vodním prostředí. Voda se stala domoven savců jako byli dugongové, kteří se rozšířili dále do oceánu, a také lachtanů, mrožů, kytovců a zvláštního druhu lenochoda žijícího při pobřeží Peru (Thalassocnus sp.). Na samém konci pliocénu také vyhynul obří žralok Carcharocles (?) megalodon, pravděpodobně v důsledku ztráty potravy a zamrzání moří. Při postupném ochlazování se změnily a vysušovaly některé biotopy typu savan a stepí. To vedlo k rozvoji velkých býložravých savců jako slonů, nosorožců nebo archaických a moderních žiraf. Poprvé se také rozvinul rod Panthera, který zahrnuje dnešní tygry, leopardy, jaguáry a lvy. Po té, co se tyto šelmy rozvinuly po Beringově mostu do Severní Ameriky, stali se jedněmi z hlavních dravců. V budoucí Kalifornii se objevili první chřestýši a v deltě řeky Mississippi se objevili moderní aligátorové. Některé linie živočichů však v tomto období mizí. Jsou to například gomfoteridi, mlokovití allokaudati, protoceratidi, epigaulidi nebo většina jihoamerických notoungaulátů. V Jižní Americe také z její různorodé fauny kopytníků zůstali pouze toxodontidi, macrachenidi a ještě několik málo dalších. Velcí forusracidi z jihu se také dostali do Texasu a na Floridu, konkrétně to byl rod Titanis. Fakt, že žil na severu, je známka velké pliocénní migrace Amerik, procesu spojení a vzájemného promíchání fauny i flóry obou jejích subkontinentů. Byla zapříčeněna spojením obou Amerik nově vzniklou Panamskou šíjí v důsledku sopečné činnosti. Při migraci byly zničeny některé unikátní výše jmenované skupiny, kvůli konkurenci ze severu. Dobrým příkladem je to, že velký Smilodon, tedy šelma ze severu, vytlačila vačnatého tylakosmila z jihu. Mezitím se také začalo formovat Středozemní moře. V Austrálii se ke konci pliocůnu vyvinul velký vačnatý predátor Thylacoleo, známý spíše jako vačnatý lev. Vládli zde však i velcí plazi jako madstoiid Wonambi.
Pleistocén-
Poslední rozkvět megafauny
V pleistocénním období si člověk začínal mezi krutým podnebím a nebezpečnými zvířaty zíkavat své pevné místo. Jsou zde dokládány již nejstarší části tábořišť, rytin, jeskynních maleb, sošek (pravděpodobně nejstarší soška z pálené hlíny je z Dolních Věstonic, známá Věstonická venuše stará 25 000 let) a zbraní. Objevilo se zároveň několik zaniklých druhů člověka jako Homo floresiensis, Homo antecessor či Homo tchaisangensis. Některé indicie také naznačují, že vznikaly dokonce první města v Andách, kterým záhadné Tiahuanaco, které ani žádný z Inků neviděl jinak než v rozvalinách... No, nutno uvést, že lidé si vydobili místo v potravním řetězci. Jedni z nejznámějších zvířat, které se pohybovala v tuto dobu po severní polokouli jsou jistě mamuti. Tito velcí chobotnatci žili ve stádech, která migrovala dlouhé kilometry po zrzlých tundrách. Pohybovali se zároveň i v lesích mírného stepního pásu. Chobotnatci se zárověň také rozšířili do Čech, Německa, Francie, Španělska, Sýrie, Kazachstánu, na Saharu a dokonce i do Venezuele a Brazílie. Kromě těchto míst se savci rozrůznili hlavně v Kalifornii, na jihu USA a v Argentině. Ve známé oblasti La Brea v srdci Los Angeles se nacházela megafauna mnoh a druhů zvířat, které jsme později nalezli v dehtových jámách. Bylo zde nalezeno přes 4500 kostí pravlků, 1500 kostí šavlozubých tygrů a další stovky kostí bisonů, mastodontů, mamutů, obřích lenochodů, kopytníků a jedna kostra pravěké ženy. V Argentině naopak přeživaly endemické druhy do příchodu prvních lidí. Byl to třeba Toxodon, Macrauchenia či Mesotherium, které však přežilo pouze do středního pleistocénu. Unikátně zde také přežili zástupci glyptodontů jako Doedicurus. Postupně se však tato krásná, unikátní a úžásná fauna začala strácet. Dokonce vymizela i monstra moří, obří megalodonti. Zamrzání a nehostinný klimat postupně vyřadily ze hry celé větve živočichů, které nevratně vymizely.
Zároveň se život přesunul do střední evropy, od Francie až po Slovensko. Žily zde kmeny pradávných lidí, vytvářely krásné malby (Lussaco, Lascaux, Altamira) a položily základy naší kultury. Soupeřily o potravu s lvi, vlky a hyenami. Lovily také mamuty, megalocery, srstnaté nosorožce, lišky, dhouly a kamzíky. Lidé také ale vyhubili některé zátupce megafauny v Austrálii. Člověk měl vždy možnost dobývat svět, ale ne vždy ji využil správně...
Holocén-
Další druh sklíží úspěch
Holocén je nám poslední známé období, ve kterém se nachází i naše doba. Na samém počátku tohoto období (asi před 11 000 lety) vyhynula prakticky celá rozsáhlá pleistocénní megafauna, existovaly už poslední exempláře tehdy ohromné megafauny. S mamutem kolumbijským vymírají před zhruba 8 000 lety velcí mamuti, se smilodonty před 9 000 lety šavlozubé šelmy, poslední zástupci australské megafauny jako Genyornis, Diprotodon nebo Megalania (s přihlédnutím k tomu, že nejmladší známý nález tohoto varana je zhruba 500-300 let starý) a celkově se mění svět. Podle některých výzkumů má toto vymírání co dočinění s pádem planetky na území severní části USA, s jistotou to však nevíme. Každopádně roztávají ohromné pevninské ledovce a svět se dostává do interglaciálu (období mezi ledovými dobami). Za zmínku také stojí, že poslední trpasličí mamuti přežívají na ostrovech v Severním ledovém oceánu, také poslední palaeoxodonti a cuvieroniusové přežívají až do doby prvních dynastií, pravděpodobně také nad hlavami prvních indiánů ještě létali poslední zástupci rodu Teratornis. Každopádně člověk se náhle začíná "zkulturňovat", objevuje zemědělství a domestikaci, ale klasický učebnicový příklad modernizace a kulturního vývoje člověka bych řekl, že je neplatný. To sem však až tak moc nepatří. Před zhruba 6 000 l. př. n. l. vznikají první dynastické civilizace v číně, později i v jižní americe a severní africe. Začínají se psát naše učebnicové dějiny. Po našem letopočtu vznikají někdy okolo roku 480 n. l. rytíři a hrady, po roku 1 100 n. l. katedrály, pak o několik století dále první univerzity, evropské říše, objevení karibiku, vynálezy, vědy, koloniální mocnosti, průmyslová revoluce, vznik moderní paleontologie, nové státy, žárovka, telefon, biograf, auta, motory, nové uspořádání světa, první počítače, režimy, let člověka do vesmíru a na měsíc, revoluce, ploché obrazovky, mobilní telefony, dokonalejší počítače, genetické modifikace, až se pomalu dostaneme do dnešní doby. To vše však bylo prokládnáno válkami, boji a konflikty, které také dost drasticky změnily svět. Asi si většina z nás řekne, že jsme za tak relativně krátký časový úsek zvládli něco, co žádný jiný organismus na této planetě. Ovšem povaha většiny z nás se nedovolí podívat na druhou stranu. Měli bychom si spíše říci, co jsme za tuto velice (z hlediska geologického času) krátkou dobu zvládli zničit a vydrancovat. Ať už to je tání ledovců, ropné havárie, ekologické katastrofy, ozonová díra, kácení pralesů, hubení tolika různých druhů a hlavně kompletní reorganizaci zažitých přírodních principů, žádný jiný organismus toto nikdy nedokázal. Nechci tím však říci, že se člověk vyvinul neprávem, jsme tady stejně jako miliony dalších druhů přirozenou evolucí, ovšem irituje mne postoj nás samotných k naší vlastní domovině. Otázkou pro mne také zůstává, kde člověk rázem nabyl takové inteligence, to je však ale jiný příběh.
Co tedy říci na (samozřejmně pomyslný) konec naší výpravy po prehistorii. No, nejspíše jen to, že ačkoliv si to nepřípustíme či nechceme připustit, jsme prostě jen další druh, po kterém zase přijde jiný a mnoho dalších. Čeká nás snad podobné vymírání, které postihlo trilobity, pancéřnaté ryby, pareiasauridy nebo neptačí dinosaury ? Ti všichni zažili stejný evoluční úspěch jako my, takže tuto otázku raději ponechám otevřenou. Možná nás vystrnadí sama příroda nebo se zničíme sami, každopádně pokud to takto s námi půjde dál, myslím že to dlouho nepotrvá.
