Arsinoitherium
Po vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídového období měli savci velkou šanci se rozvíjet a mnohé skupiny ji patřičně využily. Evoluce dnešních slonů započala nedlouho po konci druhohor a mimo nich se ještě v jejich okolí vyvíjelo několik jejich příbuzných a slepých větví vývoje, někteří ani slony nepřipomínali. Takovým obrem byl majestátní živočich známý jako Arsinoitherium zitteli pohybující se po systému ohromných mangrovových bažin při okrajích moře Tethys, toto rozsáhlé území obýval v době pozdního eocénu a raného oligocénu. Známé fosilie z této doby ukazují, že ve svém světě byl pravděpodobně tím největším zvířetem v okolí, jelikož mohl vážit až čtyři tuny a byl dlouhý přes tři a půl metru, hlavně samci se potom vyznačovali ještě dvěma mohutnými rohy posazenými vedle sebe na čele a čenichu nad očima. O jejich funkci stále panují debaty a povíme si o ní později, nicméně tyto dva velké rohy nebyly zrovna praktické, alespoň, co se týče umístění. Šířka kořenů totiž nedovolovala zvířeti vidět dopředu, arsinoiteria viděla pouze do strany jako drtivá většina býložravců, ale v průběhu růstu úplně zaniklo jejich binokulární vidění. Přesto ale tito savci využívali další smysly, mezi ty přední patřil čich a sluch. Ve svých ekosystémech sice neměli moc přirozených nepřátel, dospělí jedinci už snad vůbec žádné, ale jejich mláďata mohli ohrožovat masožraví savci jako kreodont Falcatodon a Metapterodon, ve vodním prostředí nebo mokřadech potom i velké druhy krokodýlů. Čtyři statné nohy podpíraly tělo tohoto savce, končily tlapami s pěti prsty, zaživa byly podepřeny tukovými polštářky a keratinovými kopýtky jako u dnešního slona. Vlastně i sudovité tělo se podobalo spíše slonů než nosorožcům, měl velmi robustní obratle a pánevní kosti, stejně na tom byly kosti jeho končetin. Měl podlouhlý trup s objemným hrudník košem, žaludek, co v něm byl, byl přizpůsobený trávit i relativně tuhou vegetaci a o stejném svědčí i sada jeho zubů. Zde také nalézáme podobnosti se slony a především také s kapustňáky, zuby arsinoiteria měly velmi hluboké kořeny a celá jejich velikost mohla být v rozmezí 9-28 cm. Stoličky byly široké se zřetelnými žvýkacími ploškami, špičáky malé a chrup se celkově podroboval chroupání vegetace jako mangrovníků, vodních rostlin, rákosu a trav. Rozšířená střední část horní čelisti se podobala kapustňákům, podporovala by to doměnku, že tato zvířata žila i ve vodě. Velká těžká hlava byla nesena silnými krkem.
Kolosální lebka tohoto savce se nepodobá dalším, které známe od fosilních savců. Podobně utvářenou ji měli jen další zástupci embritopodů, Arsinoitherium mezi nimi byl největší. Jeho lebka dosahovala délky 74-78 cm, kdybychom brali v potaz i rohy tak dokonce 109 cm. Masivní spodní čelist přitom dosahovala délky přes půl metru, zubní sada se podobá chrupu dalších raných velkých savců. Její konstrukce je bitelná, otázkou je, zda sloužila k soubojům nebo pouze jako poznávací znak samců.
Tento prehistorický savec se může, alespoň z mého pohledu, pochlubit jedním z nejzajímavějších a nejhezčích jmen zvolených pro pravěké obratlovce. Rodové jméno typového druhu Arsinoitherium zitteli odkazuje na egyptskou královnu Arsinoé II. z rodu Ptolemaiovců, jež vládla Egyptu ve 3. století před naším letopočtem. Druhové je odkazem na německého paleontologa Karla Alfreda von Zittela, který se zasloužil o popis celé skupiny amonitoidních hlavonožců.
Okraje moře Tethys
Fosilie rodu Arsinoitherium pocházejí hned z několika míst severní Afriky, podstatná část těchto nálezů je z oligocénních vrstev souvsrví Jebel-Qatrani v Egyptě kus od oázy Fajjúm asi 80 km jihozápadně od Káhiry. Zdejší nálezy na počátku 20. století posloužily nejen k popisu arsinoiteria, ale vydaly se sem ještě mnohé expedice jako ta vedená Henrym Fairsfiledem Osbornem, tehdy do amerického muzea převážela do Spojených států šest lebek těchto zvířat. Bohužel se však ta největší z nich nedožila konce cesty, jelikož byla zle poničena při přepravě. Přesto ty nejlépe zachované fosilie těchto savců pocházejí z tohoto souvrství datovaného do doby raného oligocénu, dokumentuje také přechod eocénu a oligocénu doprovázený vyhynutím některých skupin savců. Při dalších výzkumech, které tu prováděli i vědci jako Eberhard Frass nebo Richard Markgraf, vyšlo najevo, že zdejší fosilie patří minimálně 47 různým jedincům, navíc většina z nich byla nedorostlými adolescenty. Příčina tohoto jevu je neznámá, je možné, že mladší zvířata byla náchylnější na onemocnění nebo je zabili dravci, ale nic dosud není jisté.
Další fosilie pocházejí ze nalezišť Dor el Tahla v Libyii a Bir Om Ahli v Tunisku, zde jde většinou o zuby a neúplné kostry, ale přesto z druhého jmenovaného pocházejí nejseverněji položené pozůstatky těchto zvířat. Nejvýchodnější byly naopak nalezeny v jihozápadním Ománu, konkrétně v souvrství Aydim a také v Saudské Arábii. Jednalo se o skutečně široce rozšířeného tvora, který obýval prakticky celou severovýchodní Afriku a Arabský poloostrov, nedávné nálezy ale ukázaly ještě daleko širší areál rozšíření.
Nekompletní lebka se zuby typickými pro rod Arsinoitherium byla nalezena v souvrství Lothidok v Keni, jde o zatím nejnovější a nejmladší pozůstatky tohoto zvířete. Podobně jsou na tom i fragmentární pozůstatky z Malembe v Angole, severněji v etiopské Chilze byly také nalezeny pozůstaky arsinoiteria v podobně zubů, čelistí, ale i fragmentů rohů a dalších kostí. Zdejší fosilie byly morfologicky odlišné od většiny ostatních, vědci proto roku 2004 museli pro tuto formu stanovit nový druh Arsinoitherium giganteum. Je možné, že další fosilie budou následovat z jiných koutů celé východní Afriky.
Rohy - základ života
Poznávací znak tohoto zvířete je naprosto jasný dva ohromné rohy podobné nosorožčím, které čněly z čenichu a horní části hlavy tohoto tvora. Arsinoitherium je ale nemělo z keratinu nebo nějaké podobné látky jako u nosorožců, tvořila je asi půl centimetru silná kost a vevnitř byly duté, což by logicky vedlo k úvahám o jejich nepoužitelnosti v boji. Struktura těchto rohů se velmi podobala těm u jelenů nebo žiraf, někteří paleontologové proto předpokládali, že šlo nějaký znak typický pouze pro jedno pohlaví. Faktem je, že některé exempláře arsinoiterií se vyznačují oblejší špičkou oněch rohů, nežli jiné, mohlo být o samice a špičatější rohy měli samci. Jiní si naopak myslí, že tyto rohy sloužily pro rezonování zvuku a tedy vnitrodruhovou signalizaci. Pravdou je, že je vlastně tvořila dutá kost z přeměněných kostí nosní přepážky. Za určitých podmínek by se dala považovat za přeměněnou čelní dutinu, není vyloučena možnost, že je používal k rozeznívání zvuků jako u některých hadrosauridních ornitopodů.
Rekonstruovaná kostra rodu Arsinoitherium vystavená v Britském přírodovědném muzeu vyfocená autorem. Zvláštní rohy na jeho lebce jsou dodnes předmětem horlivých debat, každopádně se zatím žádná teorie nedá plně vyloučit.
Jenže je tu ještě jedna teorie o funkci zvláštních rohů na lebce arsinoiteria. Britský vertebrátní paleontolog Mark Witton rozvedl na svém webu rozsáhlou diskuzi o využití těchto rohů k boji. Stopy po krevních cévách na povrchu svědčí o pokrytí vyztužující látkou, nejspíše keratinem, a podle dr. Wittona by to svědčilo o silné vrstvě této látky, která by dokázala vydržet nárazy těžkých těl. Podobně jako u jelenů nebo nosorožců by sloužily k bojům o samice a také pro obranu před velkými predátory, odráží se to na i rekonstrukci nahoře, jejíž autorem je právě dr. Witton.
Konečně, tyto organické látky ze známých koster arsinoiterií neznáme, tudíž nemůžeme vyloučit přítomnost silné keratinové pochvy. Dokázala by udělat z relativně tenké kostěné nástavby silnou strukturu schopnou pohlcovat nárazy a odrážet útoky.
Nosorožci, co nejsou nosorožci
Ačkoliv se Arsinoitherium dostatečně odlišuje od většiny velkých savců současnosti i fosilních záznamů, dlouho dobu vlastně nebylo jasné, kam tento živočich patří. O nosorožce jít nemohlo, to si vědci uvědomovali, nicméně se nepodobal jiným druhům, přinejmenším ne na první pohled. Nálezy z počátku 20. století posléze přiměly britského paleontologa Charlese Williama Andrewse, jež prováděl vykopávky a geologická měření ve Fajjúmu krátce po roku 1900, k vytvoření čeledi arsinoiteridů (Arsinoitheriidae) a později, roku 1906, k vytvoření naprosto nového řádu placentálních savců a sice embritopodů (Embrithopoda). Po nějakou dobu byli chápani jako zvláštní velcí savci, kteří se objevili v mladším paleogénu s neznámými předky. Zubní formule arsinoiteria totiž vykazovala primitivní znaky podobné raným placentálním savcům, kteří byli v tu dobu známí. Věedecká obec je také často nazývala kopytníky odlišnými od nosorožců, zvláště kvůli dřívějšímu vytvoření skupiny Atlungulata sdržující kopytníky a slony, ale nemohlo to být bezpečně prokázáno. Další objevy příbuzných tohoto zvířete ale přispěly k dalšímu podrobnějšímu zkoumání jeho systematické pozice. Podobní živočichové totiž obývali i Anatolii, Rumunsko, Mongolsko a také Maroko, jak ukázaly nálezy z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let a skupina se z pouhého jednoho rodu rozrostla na tři až čtyři rody. Jejich evoluční pozice se ukázala být u skupiny Tethytheria, savců příbuzných dnešním slonům, damanům a především potom sirénám, kteří se vyvíjeli kolem zaniklého moře Tethys. Následné anatomické a morfologické analýzy tuto doměnku podpořily.
Poslední fylogenetické studie ukázaly, že sesterským taxonem arsinoiteria je namibijské Namatherium, nicméně jeho jihoafrický bratranec se nedožil pozdního oligocénu. Arsinoitherium bylo poslední a největší dosud známý zástupce své skupiny, ačkoliv dodnes o systematice jeho druhů panují pochyby. Přesto je jedním z nejlépe známých zástupců pradávných velkých savců.
V sousedství velryb
Jak už bylo řečeno, Arsinoitherium obýval oblast záplavových bažin a mangorvníkových lesů podél delty moře Tethys, ve zdejším prostředí byl tím největším dosud známým suchozemským savcem. Široké tlapy s pěti paznehty mu dovolovaly se procházet po měkké půdě, často zatopené, kde ožíral tuhou vegetaci. Živil se také vodními rostlinami, možná se uměl u potápět, dokázal také plavat na kratší vzdálenosti podobně jako slon, jen s tím rozdílem, že nevlastnil chobot a nemohl ho používat jako šnorchl. Při přílivu ho mohli ohrozit větší vodní predátoři jako žraloci, pokud se zatoulali do brakické delty, nebo četné druhy krokodýlů jako Eogavialis nebo tzv. "Crocodylus" megarhinus. Každopádně pro dospělé jedince také nebyli velkým nebezpečím.
Jakési "blízké setkání" britského přírodovědce Nigela Marvena a samce arsinoiteria. Těžko říct, jestli byl tento pradávný savec stejně impulzivní vůči nepřátelům jako nosorožci. Dokázat to, ikdybychom se přenesli do doby pozdního eocénu, by byl dost nebezpečný podnik. Kredit: Walking with Prehistoric Animals
Rekontrukce prostředí a arsinoiteria samotného se ocitla ve druhé části trikového dokumentárního cyklu s Nigelem Marvenem Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů. Okolí oázy Fajjúm navštívila výprava jako třetí nejnebezpečnější moře historie, než se Nigel ponořil pod hladinu, kde potkal menší kytovce dorudony a hlavně než se mu ukázal kolosální Basilosaurus, tak v mangrovech potkal jednoho samce rodu Arsinoitherium. Poukázal také na fakt, že je skvělým plavcem a jeho trus páchl sladce po plodech a vegetaci, kterou pozřel.
Naleziště: viz výše Biotop: Mangrovové lesy, říční delty
Druhy: A. zitteli (typ.), A. giganteum, A. andrewsi (?) Váha: 2-4 t
Strava: Tužší i měkčí vegetace, vodní rostliny, plody Význam: "Zvíře královny Arsinoé" podle egyptské královny
Doba: stupeň Priabonian až Chattian, před 36-27 mil. l. Sok: Krokodýli, žraloci, kreodonti (většinou u mladších jedinců)
Délka: 3-3,5 m Zařazení: Theria, Placentalia, Atlantogenetata,
Popsán: Beadnell, 1902 Tethytheria, Embrithopoda, Arsinoitheriidae
Výška: 1,8-2,25 m Synonyma: Žádná
Zdroje obrázků:
