Ateleaspis
V minulém příspěvku jsme si představili zvláštní druh devonské ryby známé jako Doryaspis, šlo o velmi podivného živočicha obývající Špicberky v době raného devonu a svým mečovitým výrůstkem mohl působit dost výstředně. Ve zvláštním vzhledu ale nezaostával ani jeho pevninský krajan, norský osteostrak Ateleaspis s hlavou ve tvaru lopaty. Jednalo se o tvora dlouhého asi dvacet centimetrů, který měl velmi podivně tvarovanou hlavovou část jeho podlouhlého těla podobného úhoři. Adaptace jeho kostry ukazují na pomalého a neohrabaného plavce pohybujícího se při dně, pravděpodobně svým ústním otvorem bez vyvinuté čelisti filtroval kal a menší organismy ze sedimentu v oblasti teplých subtropických mořích pozdního siluru. Celá jeho lebka byla zploštělá a velmi široká, oblý spodní okraj mu napomáhal k rytí v mořském dně a jeho oči, umístěné na vrchní straně hlavy, mu pomáhaly určit, zda se neblíží predátor jako dravá ryba nebo velký bezobratlý typu masožravých hlavonožců. Proti dravcům, kteří se mohli schovávat pod tenkou vrstvou pohyblivého mořského dna, měl jedinou obranu v podobě senzorů pohybu a tlaku. Tato ekologická adaptace mu pomohla určit, jestli se v písku a štěrku neskrývá nějaký velký členovec, kupříkladu masivní eurypterid Pterygotus, nebo potenciální potrava. V těchto ekologických nikách mu mohli konkurovat, včetně dalších osteostraků, také mnozí menší trilobiti. Pokud byl ateleaspis v nebezpečí, pravděpodobně se snažil utéct pomocí tvaru jeho podlouhlého těla a vlněním ze strany na stranu. Pod hlavou měl dvojici širokých hrudních ploutví a dvě menší posazené za sebou na hřbetě. Zaživa je zvíře mělo spojené s okrouhlou lebkou. Ocas končil ploutevním lalokem a nebyl příliš vyvinutý, za příčinu tohoto tvaru se dá považovat jeho celkový životní styl. Kromě toho, když plaval, tak ho jeho těžká hlava táhla ke dnu a nejednalo se o příliš rychlého tvora. Přes všechny výše zmíněné nevýhody stavby jeho těla se nezdá, že by Ateleaspis byl neúspěšným evolučním druhem, spíše naopak. Dostupné fosilie ukazují, že byl rozšířen po dobu dvanácti milionů let ve třech oblastech světa a v ekosystémech si svou pozici udržel i přes nátlak ze strany ostatních druhů rybovitých obratlovců, trilobitů a pokročilých čelistnatců. Jeho nálezy jsou ale zatím poměrně vzácným jevem.
Mezi blízké evoluční příbuzné ateleaspise patří dva druhy, Hirella a Aceraspis. Druhý jmenovaný je dokonce některými zdroji považován za zástupce tohoto rodu, za druh Ateleaspis robusta. Přesto, dosud jediným plně uznaným druhem je typový druh Ateleaspis tessellata popsaný významným skotským paleoichtyologem Ramsayem Traquairem (1840-1912). Kontroverze se ale týkají roku popisu, některé zdroje uvádějí jako rok popisu 1899 a jiné uvádějí rok 1889. Zdroje známé autorovi se přiklánějí spíše k pozdějšímu datu.
Naleziště: Skotsko, Norsko, Sibiř Biotop: Mělká moře a ústí řek
Druh: A. tessellata (typ.), A. robusta (?) Váha: pravděpodobně do 3 kg
Strava: Menší živočichové, kal Význam: "Nekompletní štít" dle zvláštní struktury lebky
Doba: oddělení Přídolí až stupeň Pragian, před 419-407 mil. l. Sok: Velcí masožraví obratlovci a bezobratlí
Délka: 15-20 cm Zařazení: Chordata, Vertebrata, Agnatha, Osteostraci,
Popsán: Traguair, 1899 (?) Ateleaspidiformes, Ateleaspididae
Výška: zanedbatelná Synonyma: Aceraspis (?)
Zdroje snímků a rekonstrukcí: