Blackout

20.05.2016 10:05

Uběhly dva dny. Po Bergerovi i Radowskim se slehla zem a ani po anomáliích nezbyly nikde žádné stopy. Něco se dělo. Ti dva s těmi jejich kumpány určitě něco připravovali, jenže vědět tak co. Jak říkám, nenašli jsme žádnou stopu, která by vedla k jejich dalšímu kroku, na který bychom se mohli připravit. Nabourat se jim do systému bylo moc riskantní, mohli objevit naši stálou pozici, základnu, která se pro nás stala druhým domovem. Jediným plus pro nás bylo, že naše rodiny skutečně opustily město. Říkali jsme si, že teď přijde něco daleko většího, než ta malá ofenzivní akce v pliocénních pampách. A nevýhodou bylo, že jsme vlastně ani nevěděli co.

Padala tma a to bylo teprve devět hodin. Léto končilo a my jsme měli jen další starosti a obavy, co se bude dít, až tohle všechno skončí. Zatím to ale nebyl náš hlavní problém, tím bylo to, že jsme nevěděli, co Berger s Radowskim chystají. Určitě to nebudou vzdávat, Berger si asi umanul nás zničit všechny, jenže nic nepřipomínalo jejich přítomnost nebo sledování. Žádná zaparkovaná černá auta před domy, lidi v dlouhých kabátech sledující naše kroky nebo muž s cigaretou stojící pod lampou a mizející, když se na něj jen ohlédnete z okna. Nic takového.

Otevřené okno dovolilo dovnitř proniknout příjemnému cvrkotu různých cvrčků a kobylek, dávalo to pocit klidu a harmonie. Jemný vánek foukal také dovnitř, ohýbal jemnou záclonu. Nejdivnější bylo to ticho, před dvěma dny tu ještě v tuhle dobu šelestily různé věci a ozývaly se hlasy mojí rodiny, ale dnes večer to bylo něco docela jiného. Nikdo, kromě nás dvou, tu nebyl, žádný dětský smích a pošťuchování mých sourozenců, jejich usměrňování od mé mámy. Z našeho domu se snad vytratil skoro všechen život.

"Zalehni!" okřikla mně Harleen. "Zlato, jsi hodná, ale mám jenom pár odřenin a lehkej otřes mozku. Nejsem mrzák," zdráhal jsem se. "Doktor říkal, že máš mít klid a ležet v posteli, tak si laskavě lehni a neodmlouvej! Navíc tvoje máma mi říkala, ať na tebe dohlídnu, že nejsi moc vzorovej pacient," přemlouvala mně pořád dál. "S tebou se nemá cenu hádat," sklopil jsem zrak, "ale chci aspoň pohádku, když už nic," škodolibě jsem se zatvářil. "Až si lehneš," zavelela. Radši jsem zalezl do postele, po pas si dal deku a čekal, co bude dál. Harleen mně opatrně přelezla a lehla si pod deku vedle mně. Chytli jsme se za ruce, ona se ke mně naklonila, protože jsem na tom byl, podle ní, dost špatně a byla to dost velká zátěž pro moje rány. Moc jsem jí to nevěřil, ale s ní se hádat bylo vážně k ničemu. A to nemyslím v tom špatném slova smyslu, naopak byl adrenalinový zážitek ji sledovat při hádce, která stejně skončila jejím triumfem. Krásné pomyšlení, když vlastně za některé věci nemusíte orodovat, protože už jsou předem rozhodnuté. 

"A pohádka nebude?" zeptal jsem se škodolibě. "Bude...jasně, že bude," upírala oči někam do neznáma. "Co se děje? Ty se kvůli něčemu trápíš a já to nemůžu vidět. Řekni mi to, prosím," otočil jsem hlavu, abychom se sobě dívali do očí. Povolila. "Mám strach, mám strach o nás všechny, že se nám něco stane. Ten sen, co jsem měla posledně se skoro vyplnil, co když se mi bude zdát něco podobnýho a to už se fakt stane přesně do detailů?" bázlivě ji naskočila husí kůže. "Tak tu vždycky budu já, abych tě zachránil a nás všechny vytáhnul ze štychu. Nemáš se čeho bát, protože to, co máš tady," ťuknul jsem ji prstem na srdce," tě dělá strašně silnou. Jiný už by se z toho všeho, co se stalo, složili, ale ty držíš. Protože jsi silná," pořád jsem ji podporoval. "Ty jsi moje zlato. Nechápu, že to se mnou tak dlouho vydržíš, když ti pořád brečím na rameni," přitulila se jemně. "Od toho tady jsem přece. Mě je jedno, jestli brečíš jednou nebo tisíckrát, mě jde jenom o to, jestli tě dokážu utěšit," dal jsem ji pusu na čelo.

"Slib mi něco," požádala mně. "Co by to mělo být?" zeptal jsem se střídmě. "Že, ikdyž se objeví nová anomálie, nepůjdeš k ní. Budeš se držet zpátky, jo?" strachovala se. "To ti nemůžu slíbit. Tohle vážně ne," zarazilo mně to. "Proč ne? Já jenom nechci, aby sis ještě něco zlomil. Už takhle jsi vyváznul jenom díky štěstí," rukou mi přejela po tváři. "Ty jsi moje štěstí," dal jsem ji polibek na čelo. "Budu dávat bacha, neboj se," ujistil jsem ji. "Chápu, že takhle to nepůjde do nekonečna, ale aspoň ještě pár dní. Pár dní se šetři, prosím," prosila stále dál. "Však jo. Jo, budu se snažit. Ano?" zívl jsem. "Miluju tě," dali jsme si pusu. "Já tebe miluju ještě víc," pomalu přicházel spánek. Usínali jsme, ani jsme nestačili zavřít okno. Padala tma, vítr ustával. Vypadalo to na klidnou noc.

Noc šla pozvolna, dokonce vyšly snad všechny hvězdy a Měsíc se tam také leskl. Překvapující, když v posledních pár nocích bylo celé okolí svlaženo horkými srpnovými dešti. Nebylo ale nijak velké horko, ten slabý vítr venku všude rozháněl studený vzduch a všechno ochlazoval. Skvělý pocit z nádherné neprobdělé noci, klidné noci. A pak se teprve ozval ten otravný zvuk, který nám říkal, že tu někde je rozevřena nová anomálie.

Probudilo nás to oba, sahal jsem po telefonu, abych se podíval, kde se objevila, ale Harleen mně rozmrzele zarazila a znovu položila na záda. "Ať tě to ani nenapadne!" zvýšila hlas. "Jenom se podívám, jestli to není něco vážnýho," lekl jsem se. "Něco jsi mi slíbil, jsou to dvě hodiny a tys už to málem porušil," snížila hlas. "Vážně jsem se chtěl jenom podívat, kde je ta nová," přesvědčoval jsem ji. Ona na mně ale hodila dost vyčítavý a jistý výraz, cítila v tom něco víc. "No dobře, možná jsem se tam chtěl jít podívat," kroutil jsem očima. "Ostatní to zvládnou, zlato, když se ti stane něco ještě vážnějšího, tak jako tým nemůžeme fungovat. Dej tomu aspoň ještě dnešek a zítřek, pak už ti neřeknu půl slova," smlouvala. "Mě jenom děsí, co z toho může vyjít, a co když to taky může ohrozit tým? O to mi jde," promnul jsem si oči. "Chápu tě, ale musíš se dostat nejdřív zpátky do formy, abysme jako tým mohli fungovat naplno. Jo?" špitla. "Jasně, dobře," konstatoval jsem.

Chvíli jsme si ještě povídali a dokazovali jsme si, co vlastně k sobě cítíme. Pomalu jsme se chystali znovu usnout, než jsme se dočkali kratšího hovoru od Josse, který chtěl vědět, jestli budeme v akci. Harleen se toho chopila a opakovala mu, že se v žádném případě nehnu z postele, on ji opakoval, že nás potřebuje oba a to pořád dokola. Za pár minut ale spojení hned vypadlo, bez nějaké zjevné příčiny, prostě druhá strana byla v mžiku hluchá. Na obrazovce telefonu bylo jen, že spojení bylo z neznámých důvodů přerušeno a náš operátor se ho pokusí co nejrychleji obnovit. A samé takové povídání, co nás jenom mělo zaměstnat, abychom se neohlíželi za problémem.

Venku zhasly všechny lampy a pouliční osvětlení, spotřebiče přestaly reagovat. "Tohle vypadá jako blbej vtip," naštval jsem se. "Jenom výpadek proudu, za chvíli to bude v pohodě," zadržovala mně, když jsem se snažil vylézt z postele. "Není ti to divný, že ten výpadek je hned potom, co se objevila nová anomálie?" položil jsem ji řečnickou otázku. "Berger," docházelo ji. "Jenže proč by...vyhazoval proud, když víme, kde je anomálie? Bejt jím, tak si radši...dám práci s tím, aby jsme na to přišli až po něm a on tam čekal," hledal jsem v batohu jednu starou vysílačku. "Ve tmě má výhodu. Určitě byl cvičenej k nočním operacím a hodně jich musel provést ještě ve službě," vstávala z postele. "Jossi...chr...chr...jsi tam?" zapnul jsem vysílačku. Chvilku se nic neozývalo, jen chrčení. Nahoře vedle anténky blikalo zelené světélko, na druhé straně musel někdo být. "Jo...chr...co to sakra bylo?" odpověděl nejistě. "Nejspíš nám náš drahej kamarád...chr...ustřihnul dráty a celý město je teď bez proudu," zachrčel jsem do vysílačky. "Máš na něj podezření, stejně jako...chr...chr...jako já," odpověděl," Přijďte radši oba dva na základnu...chr...proberem to všechno tady," dodal. "Ty tam ale nejdeš," otočili jsme hlavy s Harleen k sobě. "Máme tam přijít oba, stejně tě samotnou jít nenechám," postavil jsem se proti tomu. "Dobře, ale do akce nejdeš. My to zvládneme," dodala jistě a dost přesvědčivě.

...

Základna byla jediné místo, kde šla elektřina. Joss slezl dolů do tunelového labyrintu, tam nakopl hlavní záložní generátor a ten už svou práci odvedl dost dobře. Bylo jedenáct hodin a dvacet tři minut dvacátého devátého srpna, nad krajinou byla hustá kaše tmy a spousta malých hvězd, které krz ní koukaly na zem. Přes měsíční kolo se sem tam přehnaly nějaké mraky, ale déšť to určitě nepředvídalo, zkrat z bouřky jsme v tu chvíli vyloučili jako první a přikláněli se k nejlogičtější možnosti.

Nechtěli jsme zbudit malého spícího aoruna, takže jsme radši pro jistotu svítili jen dvěma lampičkami na Peterově pracovním stole. "Za tím výpadkem nestojí asi nějaká porucha, co?" hned se zeptala Tess, když jsme vrazili do dveří. "Berger je za tím, na sto procent," ujistil jsem ji. "Doufala jsem v to," nabila zbraň novým zásobníkem. Celá základna byla na nohou, dokonce i Peter šel do skladu munice pro nějakou tu těžší zbraň a dost zásobníků. "Nazdar," stroze přikývl Joss, když jsme přišli. "Jdete teda do tý akce oba?" informačně se zeptal. "Jasně," jistě jsem mu řekl. "Ne," rázně mu odpověděla Harleen. Nebyl to dobrý nápad s ní nesouhlasit, podívali jsme se na sebe a ona měla dost naštvaný výraz. "On tu zůstává, já jdu," zavelela jistě. "Chci jít taky, přijdu o všechnu zábavu," oponoval jsem výrazně. "Nepřichází v úvahu, ty jsi tu lehneš a budeš v klidu!" docela dost se naštvala. "Jsi sexy, když se zlobíš," pošťuchoval jsem ji. Joss se na to mezitím koukal s otevřenýma oči a moc se do toho nemíchal, věděl, že je to velmi nebezpečný podnik. "Lidi, nechcete se domluvit?" nesměle se zeptal. "Nepleť se do toho!" jednohlasně jsme na něj vyjekli. Joss skoro uskočil, jak ho to zarazilo.

Naštěstí Peter zrovna vycházel ze skladu a viděl, že to tam zrovna moc nezvládá a diplomaticky přišel vyřešit situaci. "Stejně potřebujeme někoho tady. Ehm...potřebuju někoho, kdo mi najde cokoliv o Radowskim a jeho firmách a tak...takže tak," řekl jistě, ale trochu koktavě. "Dobře, tak já se teda na to kouknu, ale kdyby jste mě potřebovali, tak jsem plnohodnotná záloha," srazil jsem paty. "Tady se ti aspoň nic nestane," musela si to odříct Harleen. Noc ubíhala dál, už bylo jedenáct hodin a třicet jedna minut, tma v plném rozsahu a světla pořád zhasnutá. Město se propadlo do tmy, nic nefungovalo tak, jak by mělo. Lidé propadali panice, ale nemohli se ani nikam dovolat, protože všechna spojení byla hluchá. Chaos, i tak by se to dalo popsat.

Ve svitu Měsíce a světel čtyřkolek se ostatní šinuli krajinou až na místo, které signál určoval místo anomálie. Peter si byl vcelku jistý, kam jdou, přecejen signál mu tam vydržel ještě pár minut, než vypadl proud, ale docela mu běhal mráz po zádech. Dobře věděl, že hodně druhů dinosaurů vidí daleko lépe v noci než ve dne, a také že z některých se stali skvělí noční predátoři, kteří ve dne lovili jen zřídka. Uvědomoval si, že proti většině dravců, ať už proti masožravým teropodům nebo savčím šelmám, jsou v nevýhodě už jenom tím, že je noc. Nikdo se ale teď nemohl obrátit, jak se blížili k tomu místu, tak si všimli, že i v ostatních vískách a vsích v okolí nebylo rozsvícené jediné světlo. Ten výpadek zásahl celé okolí, otázkou bylo proč.

Silnice byla skoro prázdná, přesto radši jeli kolem ní na stezce vyšlapané lidmi, odtud sjeli na lesní cestu, kde nechali stát čtyřkolky a vydali se na místo vzdálené jen asi pár desítek metrů od nich. Na rozlehlém poli byla skupina keřů, původně tu stával stožár, který ale nedávno zbořili, keře však zůstaly a poskytovaly anomálii dobré krytí. Její stříbřité střípky jen chvílemi vykukovaly z horní hradby zelených rostlin, zářila do okolí jasněji než celá noční obloha. Měsíc potemněl, před ním se uhnízdily tmavé mraky. Anomálie teď byla jako středobod všeho dění.

"Lidi, vemte si tohle," Joss sesedl ze čtyřkolky a vydaval nějaké zvláštní přístroje z vaku. "Co to je?" neochotně si to vzala Tess. "Brýle na noční vidění, někde jsem to vyhrabal, snad budou fungovat," povzdychl si a dál rozdával. "Moc se mi to nelíbí, jak to zní," Peter ohrnul rty. "Mě taky moc ne, ale co. Lepší než ve tmě nevidět nic a bejt v nevýhodě. Tohle nám ukáže aspoň něco," konstatoval. "Máme plán?" zeptala se Tess, když si nasadila těžké vybavení. "Podívat se po okolí, pokud se něco dostalo ven, tak to dostat zase zpátky. A dívat se i po lidech, nepotřebujeme další překvapení," Joss dodal. Rozešli se po velkém poli, pod ním byla silnice a za ní les z vysokých topolů a habrů. Všude tma, ideální prostředí pro predátory lovící svou kořist. Pokud tu byl nějaký dravec, byl ve výhodě. Přibližovali se k anomálii, chtěli ji zavřít a teprve potom se podívat po stopách. Museli ale změnit plán.

Tu bílou zlatavou zář něco zevnitř rozrušilo, periferie anomálie se rozlétla a byla to předzvěst, že se něco dere k nám. Tess si toho moc nevšímala, obcházela keře z druhé strany, kde se dala anomálie zavřít. Opakovala si něco pro sebe a neustále ji prsty sjížděly na zbraň, co měla za opaskem. Nočním viděním se rozhlížela všude okolo, dokonale se ji před očima rýsovaly všechny předměty, které chtěla vidět. "Tak...jestli tu něco je, tak nám to neunikne," řekla jistě, nočním viděním projela celý okraj pole. Nic tam neviděla, jen komíhající se stromy.

Vzápětí ale uslyšela silné zabučení a zafunění, přicházelo od anomálie a bylo nesmírně silné. Tess sebou trhla a sotva stačila uskočit, když se na ni krz keře přihnalo ohromné hřmotné zvíře, které svým zjevem a těžkým dusotem připomínalo nosorožce. Jak uskočila do vláčné půdy, v nočním vidění zahlédla jeho statnou postavu na čtyřech sloupovitých nohách s paznehty, co vypadaly jako kopyta. Delší holý ocas měl na svém konci chomáč chlupů, kratší hříva nebo něco takového se mu táhla od beder přes hřbet až po silný krk, co držel velmi podivnou hlavu. Krátká vysoká hlava nesla dva obrovité rohy s hrubou keratinovou pochvou, ale narozdíl od nosorožce byly vedle sebe a jejich základna byla silnější než lidské stehno. Tess si myslela, že na jejich přední hraně vidí nějaké malé půlkruhové záhyby, za jejich kořenem byly pak ještě dva menší kostěné růžky podobné žirafím nad očima. Chlupatá hlava, ze které dolů visely dlouhé chlupy, funěla a obr stříhal ušima, když běžel kolem, krabatěla se mu jeho silná šedá kůže na břiše a plecích. Jen tak tak Tess uskočila tomu zvířeti z cesty, aby ji nerozšlapal.

 Ten dusot, co vydával, ale naštěstí nepřeslechli i ostatní, kteří hned doběhli k Tess a začali ji pomáhat na nohy. "Co zas tohle bylo?" sníženě řekl Peter. "Vidělas to zvíře? Jak ten tvor vypadal?" hned se začal vyptávat Joss. "Vypadal jako nosorožec, ale měl dva obří, fakt obří, rohy vedle sebe na hlavě. Sloupovitý nohy, vypadal jako nosorožec, ale v kohoutku musel mít tak dva metry...jo, určitě dva metry," rozdýchávala to. "Harleen, víš, co je to za zvíře?" zakřičel na mou drahou polovičku Joss. Ona se ale mezitím rýpala ve stopách toho zvířete, které se otiskly do měkké půdy. Polokruhovité, protože přední strana nesla otisky pěti kopýtek nebo paznehtů. "Harleen? No tak," Joss opakovaně zaluskal. "Bylo to Arsinoitherium, nejspíš," zvedla se od otisků stop. "Nejspíš? Ty si nejsi na sto procent jistá, co?" informačně se zeptal Peter. "Ne, ale pokud to je arsinoiterium, tak se bude zdržovat poblíž vodních toků, napajedel. Ten tvor se vyskytoval v mangrovech a ve stopách není žádná voda, to znamená, že bude hledat nějakou větší nádrž nebo tak něco," uvědomovala si. "Kde je tady nejbližší voda, jezero nebo tak?" položila si řečnickou otázku Tess. "Pod lesem tady přes silnici, je tam přece ta rozvodněná říčka nebo tak něco," poukázal na to Peter. "Pokud teda někam míří, tak tam," uzavřel to Joss.

Mohutný obr Arsinoitherium zitteli skutečně mohl připomínat nosorožce, hlavně díky dvěma ohromným rohům na čenichu. Narozdíl od tohoto kopytníka ale byly umístěny vedle sebe, byly ze slabší kosti a ne keratinu a fosilizované stopy po krevních cévách naznačují, že nejspíš nešlo o prostředek k boji mezi samci v říji (úplně vyloučit to ale nelze, mohly být například pokryty silnou vrstvou keratinu nebo jiných tvrdých organických látek apod.). Daleko pravděpodobněji je tato zvířata používala jako mnozí ornitopodi, kteří svými hřebeny vydávali troubivé zvuky, arsinoiterium je dokázalo rozeznít do velmi hlubokých tónin a jednotliví jedinci se tak mohli dorozumět. Ani tato teorie není úplně prokázána, takže o pravou funkci se vědecká obec může vesele přít dál.

Každopádně ale skutečně nešlo o nosorožce, nýbrž něco jako prehistorického slona. Přesněji řečeno, dva metry vysoké a přes tři metry dlouhé Arsinoitherium patřilo k embritopodům (Embrithopoda), což byla zvláštní skupina vymřelých příbuzných dnešních slonů, damanů a sirén. Právě díky absenci větších býložravých savců přebírali už od eocénu jejich potravní niky a také velikost. A zrovna to zvíře, se kterým se setkali je vyvrcholením jejich vývoje, jelikož byl tím největším zástupcem. Zradila ho až změna klimatu ve středním oligocénu, kdy klesla hladina moří a mělké mangrovy a příbřežní bažinaté delty byly postupně vysušeny a dále ve vnitrozemí se souš měnila v nepřívětivou savanu. Před sedmadvaceti miliony let tak vymizel z Egypta i Etiopie a pravděpodobně také z dalších částí severoafrického záplavového systému.

"Musíme ji hned zavřít, hned!" zavelel Joss. "Ale nemůžeme ho tu nechat pobíhat, to rozhodně ne," oponovala mu rozhodně Tess. "Tak se rozdělíme, někdo půjde chytit toho tvora a někdo zavře anomálii a půjde se tady ještě podívat, jestli tu ještě něco neběha. Jasně?" diplomaticky to rozhodl Peter. "Dobře, dobře, to by možná šlo," Joss zakýval hlavou. "Tak super," odfoukl," A pokud jde o mě, jdu za tím zvířetem," zacouval a už Harleen vybízel, ať se k němu připojí. "Já jdu taky za zvířetem, potřebuje zůstat v klidu. Kdybyste něco našli, stopy, srst, chlupy...okamžitě to hlaste, protože pak tu běhá ještě něco," Harleen přitakala. Rozdělili se na dvě skupiny a jedna z nich šla po stopách hřmotného rohatce, který si to šinul středem pole až k silnici.

Už bylo jedenáct hodin a padesát tři minut, půlnoc se blížila nesmírně rychle. Silnice dost prázdná na to, aby se tam mohlo arsinoiterium bezstarostně procházet tam a zpátky. Jen na rychlostní silnici, ta o kus dál vedla nad okresní cestou jako most se silnými pilíři a dvěma nájezdy, se občas mihlo nějaké auto nebo neunavený náklaďák. Svou mohutností by se s ním oligocenní obr mohl rovnat, jeho těžké tělo na silných svalnatých nohách pomalu běželo k vysoké trávě u silnice, tou se prodralo a přitom mu hřbet a hlava byly pořád jasně vidět. Zůstala tam po něm vyšlapaná stezka, která končila u silnice, kam dopadla jeho robustní kopyta. Bučel a mručel, když slézal po svahu na druhé straně silnice až k rozbahněné říčce, které pod silnicí tvořila rozvodněnou deltu plnou rákosu a orobince. Už ho neviděli, ale jasně slyšeli, jak sklouzl do vody za ohromného cákání a hlasitého čvachtání. Byl tam, kde ho potřebovali mít.

Vrhli se za ním, po vyšlapané stezce to nešlo úplně špatně, a po prázdné silnici přešli k druhému okraji, odkud koukali na mohutné a přesto dost atleticky zdatné Arsinoitherium. Od jeho mokré kůže na nohou a spodku břicha se obráželo světlo hvězd a Měsíce, až po kolena mu na nohou zůstalo černé bláto, protože se z hlubší vody přesunul do mělčí bažiny. Nohy se mu sice bořily do mělké vody, ale přesto obratně zvládl ujídat stvoly vodních trav. Vždy přitom trochu cuknul krkem, aby ji vytrhl i s kořeny, svými primitivními čtyřiačtyřiceti zuby ji pak skvěle zpracoval a spolkl. Podařilo se mu přitom vyrušit i hnízdící volavky, nijak ho to ale nevyrušilo, a pokračoval ještě o kus dál. S chutí hltal každé sousto.

"Jak dlouho bude trvat, než se nažere?" zeptal se Peter při pohledu na jeho mohutné rohy. "Doufám, že dlouho. V jeho ekosystémech jsou vodní predátoři, krokodýli a větší hadi, takže hádám, že tu bude hodovat delší dobu. Má klid," pozorovala Harleen krmícího se tvora. "Hádáš?" řekl stroze. "Záleží na tom, odkud přišel. Jestli z eocénu, tak platí to, co jsem řekla. Jestli z oligocénu, což myslím spíš, tak je tu možnost, že se ožene a bude hledat víc potravy. V tu dobu ty delty vyschly, takže ztrácel potravu, potřebuje jí daleko víc," odpověděla mu. "Takže bude hledat další bažinu...Ta je až u toho rybníku za tímhle mostem," uvědomoval si Peter. Arsinoiterium o kus poodstoupilo ve vodě, rohy rozhrnulo vyšší vegetaci. Živil se dál.

"Budu se ho snažit zastavit, ale nevím, jak mi to půjde, když jsem na to sama," přikrčila obočí při pohledu na krmící se zvíře. "Možná si ho neměla nechat na základně," přikrčeně si rýpl Peter. "Má nalomený kosti, nikdo z nás nepotřebuje, aby se mu něco stalo," obracela téma. "Nebo ty nechceš, aby se mu něco stalo?" zeptal se Peter. Zprvu neodpověděla. Pořád se jen dívala do odrážející se hladiny bažinatého jezírka, kde se rochnilo arsinoiterium. "Nemíchej to dohromady," jen se na něj na chvíli otočila. "Bojíš se," poznal to. "Od tý doby, co spolu jsme, tak jsme si řekli, že nebudeme míchat nás dva a to, co tady děláme. Že by to nebylo moc dobrý pro fungování našeho týmu," svěřila se. "Ale dochází ti, vám oběma, že za nějakou dobu se to stejně promíchá?" zeptal se jistě. "Právě se to stalo a nijak zvlášť dobře jsme to zatím nezvládli. Zvláštní, že se tě na to ptám, protože nevím, jestli sis tím prošel, ale co bys dělal na našem místě?" odběhli od krmícího se obra pod nimi. "Hele řeknu ti jenom to, co jsem řekl i jemu a to už před pár dnama," začal. "Vy jste se o tom spolu bavili?" zarazilo ji to. "Ne, to bylo v jiný souvislosti. Dá se to ale použít na obě strany. Vy dva jste fakt unikát, protože držíte spolu za každý situace, je poznat, že milujete jeden druhýho a díky tomu jste spolu. Řekl bych, že to nebude až takovej problém, abyste obě ty věci skloubili," řekl velmi přesvědčivě. "Myslíš to vážně?" nesměle se zeptala. "Určitě," přikyvoval. "Ty jsi kamarád, fakt, že nejlepší," radostí ho objala. "Fakt to zabírá, až mi jednou dojdou prachy, tak budu dělat motivační přáníčka," škodolibě se začal smát.

Velký samec arsinoiteria dovytrhl a sežral poslední stéblo, na které narazil. Obratně ho zpracoval v čelistech, pak silným hlubokým tónem zatroubil ze svých rohů a podle toho se asi chystal k odchodu. Brodil se bažinatým terénem, než se dostal zpátky se svahu, na který šplhal. "Asi se už nažral," nelibě konstatoval Peter. "Snad jde zpátky k anomálii, tam ho máme víc pod kontrolou," přidala se Harleen. Jenže embritopod udělal něco úplně opačného, než co oba předpokládali. Silnice ještě trochu hžnula od slunce, které na ni svítilo celý den, a samce nenapadlo nic lepšího, než se po vydatné večeři prospat. Ucítil, jak se mu prohřívá tvrdá kůže na chodidlech, zastavil se, začenichal a dost zvláštním stylem si lehl na zem. Zavřel své klidné oči a začal hluboce oddechovat.

"To si ze mě děláš...," Peter si zaryl ruku do čela. "Když ho zbudím, tak bude zuřit jako blázen, těžko ho sama udržím," pochmurně řekla Harleen. "Ale že si musel ustlat na silnici, zrovna na silnici!" zoufale lomil rukama. "Jenže teď s ním nejde nic moc dělat. Nemůžeme ho jen tak probudit, protože se fakt naštve a my mu rozhodně neutečeme," konstatovala neradostně. "Lidi...chr...lidi?" zachraptěla vysílačka. "No?" zvedl to Peter. "Něco jsme tu našli, stopy na okraji pole u toho řídkýho lesa úplně nahoře...chr," Joss říkal. "To není dobrý...Jak ty stopy vypadaj? Aspoň přibližně," zeptala se Harleen. "Protlačený hodně hluboko, čtyři prsty a nárt a připomínaj mi...vypadaj...chr...skoro jako od kočky nebo tak," vysvětloval ji. "A...chr...jak jsou velký?" zeptala se zpátky. "Jako velký tygří stopy...chr...takhle zhruba," odřekl zpátky. "Super, takže nám tu pobíhá šelma o velikosti tygra a já nevím, co to je...fff," vydechla mimo vysílačku. "Jste tam ještě?" vychrčelo z přístroje. "Jo," odpověděla ne úplně jistě. "Víš, co je to za zvíře?" zaschlechla z vysílačky další praskot. "Ne, ale z oligocénu na devadesát procent není, muselo se zatoulat z anomálie do oligocénu a potom k nám. Pokud to je velká kočka, tak musíte na volný prostranství, tam se neschová," zachraptěl její hlas ve vysílačce.

"Dobře, tak jo. Vy to zvládáte?" ještě se zeptal. Harleen sjely oči na spícího obra z egyptských bažin, a když se neozývala, tak se Joss zeptal znovu. "Zvládáte?" řekl. "Jo, jo...vlastně nám to tu docela fajn vychází, pořád se krmí," trochu rozpačitě mu odpověděla. "Tak jo, tak my se potom ozveme. Zatím," uzavřel to. "Jasně," odvětila mu jistěji. Byla docela ráda, že jejich rozhovor skončil, docela začínala upadat do rozpaků. Snažila se přemýšlet a vytvořit nějaký racionální plán, ale pod velkým tlakem ji to moc nešlo. V hlavě se ji prodily nápady jeden za druhým, ale ani jeden z nich nedával smysl. Jenže v té změti myšlenek ji záhy něco napadlo, dost šíleného na to, aby to mohli zkusit.

Pár chvil před tím, asi ve tři čtvrtě na dvanáct, Joss a Tess zavřeli anomálii, pak šli procházet oblast nad nimi, která končila řídkým lesem, za tím bylo další pole. Aby měli jasnou cestu, šli podél bývalého vysokého napětí, respektive nižších keřů, co tu po něm zůstaly. U jednoho z nich se ale na chvíli zastavili, Tess přišlo, že z těch křovisek slyší něco jako tlumené ptačí volání, jako holub nadýmající hrdlo. "Slyšels to?" zastavila ho pohybem ruky. "Co přesně?" neochotně nadzvedl obočí. "Tys to neslyšel, toho ptáka? Vždyť to nešlo přeslechnout!" šeptala naštvaně. "Já nic neslyšel," šeptal zpátky. "Šlo to tady odsud, přímo z toho keře. Něco tam je," ukazovala mu na shluk listů a větví.

Tajemné cosi se ozvalo ještě jednou, pronikavěji, a zapraskalo pár větvemi, muselo to být docela těžké. Teď už to Joss slyšel a nevěděli ani jeden, co od toho čekat. Přecejen to mohl být i nějaký obří prehistorický orel nebo jiný dravec a ten mohl působit problémy. Joss nenápadně ustoupil, aby mohl otevřít anomálii, Tess pořád měla pušku namířenou do křovisek. Po chvilce se Joss vrátil a naznačil, že anomálie je znovu otevřená. Signály si předávali očima, stejnou rychlostí a stejnou vervou vlétli do křoví, kde se ve vnitřním kruhu bez vegetace, po bývalém sloupu, skrýval záhadný původce.

On sám byl ale dost překvapen, když viděl dvě lidské bytosti, které prve považoval za družku. Dvořil se, ale když viděl, že na něj vyběhlo něco dost jiného, tak uskočil z předem připraveného místa pro dvoření a polekaně se dal na ústup stejnou cestou, kterou přišel. Polekaně vrkal a pištěl, na chvíli dokonce upadl na záda, a pak vyskočil zpátky na třiprsté nohy, vztyčil se do metru sedmdesát a po svých docela rychle zmizel směrem k anomálii. Tess a Joss sotva stačili postřehnout jeho světle hnědé peří na těle a zakrnělých křídlech, co přecházelo v šedé na krku a bílé na zadní části hlavy mimo tmavého šedého zobáku. Černé peří nad pronikavýma pštrosíma očima vlálo za rychlého sprintu, který ten tvor nasadil. Nezdálo se, jak je vlastně velký, předtím nejspíš seděl na předem připraveném místě pro páření a až potom se vzepjal do své plné velikosti. "Pták...byl to jenom pták," oddechla si Tess. "Ale sakra velkej pták, hele," užasle ji doplnil.

Tak či onak, musí se uznat, že Eremopezus je velmi zajímavý pták. Toto zvíře žíjící na konci eocénu a samém začátku oligocénu je totiž velmi problematický pták, který by ale mohl být předkem nebo alespoň velmi blízkým příbuzným předka většiny běžců jako pštrosů nebo ptáků nandu. Jeho fosílie známe z Egypta ze stejného místa jako fosílie arsinoiterií, známé oázy Fajjúm v souvrství Jebel Qatrani, takže s nimi sdílel prostředí a v těchto ekosystémech byl mírným býložravcem, co si sem tam mohl přilepšit na hmyzu. Jeho výška byla okolo metru sedmdesát až metru osmdesát, rovnala se dokonce menším sloním ptákům, což ale mezi paleontology neuzavřelo otázku, zda uměl na krátko popoletovat. Při váze padesáti kilogramů to ale není příliš pravděpodobné, spíše šlo o vyššího běžce podobného pštrosu. Zda s nimi byl příbuzný, jak naznačují soudobé studie, ale dodnes nevíme jistě.

Z keřů se vynořili zpátky na ztemnělé pole, pokračovali po trase, kterou si vytyčili. Zastavili se až nahoře na okraji u vegetace, která přecházela v les. Joss jen kontrolně prohlížel baterkou zmáčenou půdu, asi se tu rozvodnil podzemní zdroj vody, a v jednu chvíli se mu zdálo, že něco vidí. Na zemi se leskla vodní hladina v nějaké zvláštně tvarované prohlubni, když se tam podíval ještě jednou, tak viděl, že je to stopa od nějakého dost velkého zvířete. V půdě našel ještě spoustu dalších stop, vypadalo to, že ten tvor sem přišel, a pak vyrazil někam dál. Rozhodl to oznámit ostatním, zatímco si povídal, tak Tess šla projít okraj lesa, který rostl před nimi.

Šla po otevřeném kraji, kde nebyl podrost tak hustý, a nočním viděním se rozhlížela kolem sebe. Ve tmě se všechno mohlo zdát jako strašidelný les z pohádek, konce kostnatých větví se natahovaly skoro až k zemi a budily dojem chňpajících rukou, stejně jako houkání vzdáleného sýčka a šelestění listů, Tess ale nočním viděním vše viděla v tom pravém světle a nepřišlo ji tu nic zvláštního. Teplá noc byla fajn, přišlo ji, a proto už odnikud necítila takové napětí a nebezpečí jako u toho křoví. Než si ale stoupla pod jeden vzrostlý strom dál od kraje, na jedné silné větvi, co se natahovala nad ní, něco leželo a ona si toho ani nevšimla. Tiše a nepozorovaně si to tam hovilo, zatímco Tess stála přímo pod tím.

Najednou ji něco přestalo hrát, naskočil ji pocit, že ji něco pozoruje. Napřáhla pravou ruku, v ní měla pistoli, a prohlížela podrost před sebou, jestli se tam něco nehýbe. O to víc se lekla, když ji něco káplo na pravou ruku. Nadskočila. A znovu, něco ji tam káplo. V puse najednou cítila divnou pachuť, jako by tam něco hnilo, podívala se nad sebe a myslela, že se pozvrací. Nad ní, zaklesnuté mezi rozdvojenou větví, viselo mrtvé tělo nějakého savce, zohavené s prokousnutým hrdlem. Hnědší srst namočená krví, ta, co se nevstřebala, kapala až na ní. Krk měl strašlivě rozervaný a viditelnou část hrdla rozdrásanou, zaútočilo na něj něco velkého a zuřivého. Podobal se psu, dlouhý plochý čenich a silné špičáky tvořily ten dojem, tlapy na kratších nohách a delší robustní tělo ale vypadalo spíš na medvěda. Tomu chudákovi něco rozervalo krk a bylo to dost silné, aby ho doneslo na strom. Jako velká kočka.

"Jossi?! Tohle by jsi asi měl vidět," zakřičela na něj. Za chvíli se objevil jako velký stín za ní. "Ty jo, to muselo bejt ohromný zvíře," oddechl při pohledu na mrtvolu. "Co myslíš?" zeptala se ještě. "Že tohle dělá třeba levhart, tahá kořist na stromy, a tam jí teprve sežere," prohlížel si to v nočním vidění. "S tou stopou by tomu všechno odpovídalo, možná to je levhart," konstatovala Tess. "To mi přijde moc jednoduchý, vždycky, když se někam hneme, tak to není nikdy tak jednoduchý," říkal si Joss. "Asi máš pravdu...levhart by nevynes tak velký zvíře tak vysoko. Ale pro kořist se vrátí, buď tu počkáme a zneškodníme ho na místě nebo ho budeme naslepo hledat," zateoretizovala si Tess. "Dál už se dělit nemůžeme, jestli to tu běhá, tak musíme držet pohromadě. A jít na to pole, tam nemá krytí," dal návrh. "Můžeme to místo hlídat z pole, když se skrčíme, těžko nás uvidí," dodala Tess. Od mrtvoly se obrátili, vyšli na pole, odkud začali místo pozorovat.

Byly dvě minuty před půlnocí, na silnici pořád dřímal obrovský samec arsinoiteria. "Co si říkala, na kolik procent si jsi jistá, že to vyjde?" ptal se Peter, když běželi do vysoké trávy na druhé straně silnice. "Na sto, jo skoro na sto," odpověděla mu jistě. "To nezní špatně, ale když to nevyjde, tak tu asi umřeme," říkal si jen tak pro sebe. "Kolikrát si už měl umřít? Osud to asi ještě nechce," zaslechla to. "Teď zníš úplně jako Thor," poznamenal. "Vážně?" podivila se nad tím. "Jsi ale hezčí...jako ta frajerka z Fantastický čtyřky," pokračoval dál. "Nechceš s tím už skončit?" trošku ji to rozdráždilo. "Jasně, Thore," škodolibě si rýpl. "Ještě jedna popkulturní narážka a to arsinoiterium tě ušlape," jasně mu to vysvětlila. "Dobře, dobře...však jsem toho zas tolik neřekl," obranně oponoval.

Vlezli do vysoké trávy, ve tmě, s přihlédnutím k jeho špatnému nočnímu zraku, probudili mohutného samce ze spaní. Funící obr se v tu chvíli docela rychle zvedl a začal šílet po dalším doušku spánku, oháněl sebou, máchal obrovskou hlavou s gigantickými rohy a pořád přitom hlasitě bučel a hrdelně řval. Po svých těžkých tlapách dokonce chvílemi poskakoval, ale vlastně nevěděl, proti čemu bojuje. Byl velmi neklidný, v myšlenkách mu vznikla stejná kaše jako ta, ve které se brodil, a pořád sebou házel, především svou rohatou hlavou, a bylo tak jen otázkou času, kdy se utrhne ze řetězu. "Kdy budu moct?" Peter polkl na sucho. "Připrav se...moc dlouho ho už neudržím," bojovala s jeho ostrými myšlenkami. "Tak jo, tak já jdu," dech se mu zrychloval. Peter co nejrychleji vyrazil z vysoké trávy, rozběhl se silou všech svalů v těle, a čekal, kdy za sebou ucítí jeho dech. Harleen ještě chvíli s arsinoiteriem zápasila, ale po chvíli ho už musela pustit, protože věděla, že její myšlenková pouta dlouho nevydrží. Ztemnělý úsudek oligocénního obra se probudil naplno k životu, silně zabučel, až to rezonovalo v jeho rozích jako ohromně hluboký tón, odfoukl a dost velkou rychlostí se rozeběhl za Peterem. Nic mu nestálo v cestě.

Tess a Joss pořád sledovali tu houštinu, kde našli toho mrtvého savce. Leželi na rozoraném poli a v nočím vidění tam koukali, jestli se tam něco neobjeví. Už ani nedoufali, že jejich snaha přinese ovoce, ale najednou měla Tess pocit, že se jí něco zalesklo v nočním vidění. Zadívala se na to místo ještě jednou a bylo to tam pořád, leskly se tam dvě oči. Ten tvor lezl na strom, nejspíš šel sežrat svou kořist. "Je to tady," zašeptala. "Kde to vidíš?" mířil Joss puškou. "Na tom stromě, leze to tam nahoru," ukazovala mu. "Za chvíli to už expresem poletí dolů," Joss zamířil. "Počkej...toho chceš jen tak zastřelit?" podivila se a šťouchla ho. "Co chceš ještě dělat? Dát ho do zookoutku?" trochu se podráždil. "Nahnat ho do anomálie. Nebude to problém," odpověděla mu rázně. "Dobře, ale máme jenom jednu šanci, další nebude," dodal vzápětí. Tess jenom zakývala hlavou.

Na stromě se mezitím pohybovalo zvíře, které by dokázalo skolit žirafu i velkého nosorožce. Na strom lezl poměrně obratně, drápy se zachytával nerovností stromové kůry a ocasem vyvažoval. Skočil na větev, jeho maskovací skvrny na kůži ho ve stínu dělaly skoro neviditelným, ale jeho oči svítily dost jasně, aby byly vidět. Nacházely se ve velmi velké kočičí hlavě, jeho uši slyšely jakékoli šelestění větví v okolí a čenich cítil pach zabitého zvířete. Jedno ale Tess s Jossem vidět nemohli, z tlamy mu čněly dva dlouhé špičáky tvaru nožů. Nebyl to levhart, jak si mysleli, ale daleko nebezpečnější zvíře se šavlovitými zuby v čelistech. Dokonalý predátor.

Tess to zvíře v nočním vidění pozorovala, jeho postava docela vysokého levharta s delším ocasem skvěle dokreslovaly jeho svalnaté rysy na ramenou a mohutném krku. Vrhl se na svou kořist, kterou pojídal a trhal z ní kusy masa, ale Tess na něm začínalo přijít něco zvláštního. "Je to moc velký zvíře," myslela nahlas. "Co?" řekl Joss neochotně. "Že je moc velký, tohle není levhart a lvi nemají takový fleky na těle," vysvětlovala. "Takže, co to je?" zarazil se. Sledovali ho ještě chvíli, než se země za nimi začala doslova třást. Ucítili silné dunění, ale přesto v tom bylo slyšet i pár náznaků funění a mručení, jako by se tu hnalo dost velké zvíře. Oba nemuseli dlouho vymýšlet, co to asi je, obrátili se na záda a jasně viděli mohutného samce arsinoiteria, který se hnal za Peterem. Dusot a hřmot, který vydával ale záhadného predátora vyrušil, moc dobře ho slyšel a rozhodl se se uchýlit někam jinam. Vyrazil hledat novou kořist.

Peterovi už docházel dech, ale byl jen pár metrů před otevřenou anomálií, měl všechno do detailu naplánované, kdyby ho ale něco nezradilo. Zrovna on musel na cestě zakopnout o vyoraný kámen, co tam ležel, překulil se a zarytě koukal na běžící arsinoiterium za ním. Vydrápal se na všechny čtyři, chvíli dokonce lezl po kolenou, ale už neměl dost síly, aby běžel dál. Dusot se blížil a on jen čekal, kdy se dostane pod masivní kopyta arsinoiteria. "Vyber si někoho svojí velikosti!" zakřičela Tess a vystřelila jednu ránu samci do boku. Ten okamžitě stočil svůj těžký cval a vyrazil proti ní s napřaženými rohy, na tváři se mu kroutil dost naštvaný výraz, jenže Tess toho náležitě využila. Oběhla Petera, který se už plazil k zavírači, a těsně před samotnou anomálií uskočila do keřů a samec arsinoiteria proběhl přímo do jeho domoviny ve spodním oligocénu. Peter anomálii zavřel a bylo po všem.

"Už nikdy...fakt nikdy nebudu dělat živou návnadu," Peter rychle oddechoval. "Ale děláš to fakt dobře, nikdo to neumí tak, jak ty," přišla k němu Tess. Podala mu ruku, postavila ho na nohy. "Už nikdy, fakt už nikdy," oddechl naštvaně. Koukl na hodinky, pět minut po půlnoci. Měsíc byl dost vysoko na obloze. Za minutu, možná ani ne, přiběhla z pole Harleen a dost si oddechla, když viděla zavřenou anomálii a samec embritopoda byl ten tam. "V pohodě?" zeptala se ho. "Už ti...ne, už nikdy nikomu nebudu dělat návnadu. Jasný?" naštvaně se zvedl z měkké půdy. "Jasný...jasně, že jo," snížila hlas.

"Super, fakt super," přiběhl Joss a křičel. "Co se zas děje?" Harleen si promnula oči. "To zvíře, co jsme sledovali je pryč a míří do civilizace, do tý malý vesničky tady o kus dál," hodil si pušku na rameno. "Je to velká kočka, tenhle terén nezná a je pro ní novej. Útok je jeho poslední možnost," ujišťovala je. "Jenže měl na stromě kořist, nějakýho zabitýho savce a tu si určitě nevzal," mrkla Tess na Josse. "Jo, vyrazil sám," potvrdil to Joss. "A sakra," řekla nelibě. "Co je?" Peter se nejistě zeptal. "Pokud vyrazil bez kořisti, tak jde na další lov. Ví, že sem se nemůže vrátit, protože tu nemá klid na zdecimování kořisti a víme o něm. Jak ta kočka vypadala?" vyptávala se dál. "Větší než levhart, velká jako největší lev, kterýho jsem kdy viděla. A dost dobře leze po stromech," odpověděla ji Tess. "Žádný bližší rysy?" musela ještě dodat. "Nic dalšího jsme neviděli," řekla nijak šťastně. "To není dobrý. O nějakým podobným tvoru jsem už slyšela, teda s Martinem jsme se o tom bavili pár měsíců dozadu v souvislosti s takovou záhadnou šelmou z Tanzanie. Odpovídá jí to do detailu, oni ji tam říkají mngwa nebo nunda a pokud je pravda, co se o ní povídá, tak máme docela problém," vyrazila směrem, kudy šla i ta obří šelma.

"A říkali jste si nebo měli jste podezření, co je to?" ptal se Joss. "Nemůžeš nám ještě říct, co se o ní říká?" ještě se přidal Peter. "Jedno po druhým, říká se o ní, že žere lidi a nechává po nich jenom mrtvoly. Je to nesmírně silný zvíře. A...a tehdy mi říkal, že by to mohl bejt Amphimachairodus kabir, že tam pořád žije a zabíjí. Nepřišlo mi to, protože vyhynul na konci miocénu, ale teď mi to jako taková blbost nepřijde," rozhodně sahala k opasku pro zbraň. "Počkej, vy jste si mysleli, že tam žije prehistorický zvíře? To zní, jako když jste už o anomáliích věděli," zarazila se nad tím Tess. "Nevěděli, měl prostě teorii, že to zvíře tam přežilo z miocénu," pokračovala za chůze. "Teď bych se o to hádal a docela rád," řekl na to Joss.

Populární šavlozubé kočky, často jim říkáme šavlozubí tygři, ikdyž s tygry mají společného pouze dávného předka, ale ve skutečnosti šlo o často neméně děsivé a smrtící lovce, kteří velmi dlouho prosperovali na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie. Některé druhy dosahovaly velikosti dnešních velkých koček jako tygrů a lvů a některé dokonce tuto velikost přesahovaly dost výrazně.

Kromě těch známějších, jako byly velké druhy rodu Smilodon z obou amerických subkontinentů, to byly i méně známé, kupříkladu právě africký obr Amphimachairodus kabir. Jiné druhy tohoto rodu byly rozšířeny po Eurasii i Severní Americe, ale tento obýval africký Čad v době pozdního miocénu a lovil tam velké kopytníky a jiné býložravé savce. Dokonce je možné, že při své velikosti lovil i primitivní hominidy a studie čelistí jeho příbuzných naznačují, že svými dlouhými a silnými šavlovitými špičáky dokázal těmto tvorům prokousnout lebku. Na kořist se pravděpodobně vrhal ze stromů nebo vysoké trávy, proporce končetin naznačují velmi dobré schopnosti skoku a běhu na krátkou vzdálenost, což vylučuje dlouhé pronásledování kořisti. Jen pro srovnání, byl skutečně větší a težší než lvi, protože samci dosahovaly délky i přes dva a čtvrt metru a váhy okolo tří set padesáti kilogramů. Na svou dobu byl největší šelmou alespoň v Africe, ne-li v celém Starém světě. A dost to dal ostatním najevo.

"Takže, co o tom zvířeti víme?" zeptal se jen tak mimoděk Peter. "Že chce lovit, nezná terén, bude nejdřív kořist chvíli sledovat a až potom zaútočí. Pak si jí zanese někam na strom, a když jsme ho od týhle odradili, tak tu další bude bránit. Dost tvrdě," odpověděla mu Harleen rozhodně. "A co s ním pak bude? To ho zastřelíme nebo co?" Tess se musela zeptat. "Já už ho nedokážu sama dostat k anomálii, rozhodně ne, když si bude bránit kořist. Budeme ho muset asi uspat, než ho tam vrátíme," dost rozpačitě ji odpověděla. Tess v tu chvíli šťouchla do Josse, který zrovna přebíjel. "Máš ještě ty tvoje slavný uspávací šipky?" řekla mu. "Vždycky a všude," odpověděl s jistým úsměvem, když jednu vytáhl z pásu, co měl na kraťasích. Cítil se přitom dost dominantně a potřebně, užíval si to. "Tak hlavně nikoho dalšího nepostřel," poplácala ho po zádech a jemu zůstal docela prázdný výraz na obličeji.

Rychle šli ztemnělou krajinou, vrhli se do lesního podrostu, kde sledovali každý náznak nebo pohyb nezvykle velkého zvířete. Šli pořád dál, tiše našlapovali po vláčné půdě svlažené dost vydatnými dešti, ale nic se jim nepodařilo spatřit. Amfimachairodus zmizel jako duch a s ním i to, kde zaútočí příště. Musel se ale pohybovat dál o nich, dál od anomálie a nejspíš se zastavil až u prvního domu nebo ohrady se zvířaty, na kterou narazil. Z toho také ostatní vycházeli, že kde najdou zvířata, tak tam někde najdou i predátora. Trochu jim šel mráz po zádech, někde před nimi běhalo dost velké zvíře na to, aby zabilo člověka. Moc dobře věděli, že ve tmě vidí daleko lépe než oni a to i přes noční vidění. Nebyli to oni, kdo byl ve výhodě.

Peter se znovu podíval na hodinky, už bylo za šest minut půl jedné. Oddechl. Sice zůstával vzhůru dlouho do noci, ale cítil, jak na něj padá únava. Nohy se mu už trochu zaklopýtly, oči se mu v jednu chvíli klížily. Odněkud ale nabíral další energii, sám nevěděl odkud, ale bral to jako fakt a moc se tím nezabýval. Věděl, že má sledovat to zvíře a to mu zatím šlo dobře. Držel se toho.

Ušli už docela kus, ale za tu dobu jen jednou narazili na náznak přítomnosti toho predátora. Na dalším poli, které za lesem přešli, stála cisterna, ze které stékala voda po kapkách, stačilo to ale k tomu, aby se tu daly nalézt vytlačené stopy. V dáli se ozývalo slabé bučení klidných krav. "Ať to šlo kamkoliv, bylo to tady," Harleen se sehnula k protlačené sérii stop. "To není dobrý, odsud se může dostat na silnici a potom do těch vesnic pod náma," Tess se rozhlédla na silnici pod nimi. Na druhé straně byly ve slabém svitu hvězd a Měsíce vidět domy a chalupy ve vesnici, lampy stále zhaslé a všechno osvětlení s tím, proud ještě pořád nešel. Zafoukalo. Lehký vítr se nesl krajem.

"Takže kam t...?" Petera přerušil Joss zvednutím ruky. "Co je?" oponoval proti tomu. "Pššt, ticho!" zašeptal. "Co slyšíš?" sehla se k němu Tess. "Poslouchejte, jenom chvíli poslouchejte," zašeptal. Ve větru se něco neslo, klidné stádo krav se najednou dost zneklidnilo. Slyšeli, jak všechny krávy začaly divoce bučet a skoro naříkat, ozývala se jedna přes druhou a mezi tím vším zmatkem poslouchali i tvrdý hrdelní řev nějaké šelmy. Nebylo těžké si odvodit, kam asi amfimachairodus pláchnul. Krávy pořád zlostně bučely a nehodlaly s tím přestat, ale ten lehký podzvuk amfimachairodova řevu zmizel. Jakoby se vypařil. "Hele to zvíře je tam, zapněte si noční vidění, protože ho musíme najít a chytit," Joss říkal ostatním. "Dívejte se na stromy nebo kmeny, je dost pravděpodobný, že má kořist a tu odtáhnul na strom. A dávejte si bacha, svojí kořist může dost tvrdě bránit," upozorňovala Harleen. Potichu se přesouvali k ohradě s dobytkem, u ní byl les a ten se táhnul až k další vesnici. Někam tam musel šavlozubý lovec odtáhnout svou kořist.

V nočním vidění si Joss prohlížel ohradu, její okraj. Hledal místo, kudy se ta šelma dostala dovnitř nebo alespoň kudy se s kořistí dostal ven. Pořád očima přejížděl po dřevěném plotě, za ním se mu míhaly jen bučící krávy a u několika z nich se kýval na krku velký kovový zvonec. Sundal si noční vidění, aby si promnul oči, jen letmo se rozhlédl v měsíčním svitu po plotě a najednou dost zpozorněl. Už to viděl, kudy se ten tvor dostal s kořistí ven. Udělal krok vpravo a směrem do lesa směřovala jedna velká díra, horintálně položené plaňky byly vyraženy směrem ven. Musel mít strašnou sílu a obratnost zároveň, když přeskočil plot, a pak ho ještě prorazil, říkal si jen tak v hlavě. A pak ho napadlo, že to zvíře míří přímo k ostatním, že se se svou kořistí blíží přímo k nim a určitě nebude zrovna dvakrát přátelský.

Od ohrady vyrazil co nejrychleji do lesa, prošel prvním borůvčím a zastavil se. Dýchal plynule. Nasával pach lesa a snažil se matematicky přijít na to, kde by ten tvor mohl být. Byl úplně v klidu a jen přemýšlel. Pak mrknul na hodinky, osm minut po půl jedné. To zvíře tam bylo před asi čtyřmi nebo pěti minutami a s úlovkem v podobě telete se nemohl dostat tak daleko. Pak se zaposlouchal do šelestu lesa a z opačné strany jasně slyšel kroky, kroky od dvounožce. Odhadoval, že ostatní jsou tak sto metrů daleko, možná ani to ne, ale stejně daleko musel být i amfimachairodus. Poodešel k díře v ohradě a sledoval stopu, kterou za sebou tažením zanechal. A ostatním tím zachránil život.

Nasadil si noční vidění, sledoval, jak se ještě v dálce houpaly větve keřů. Byl blízko. Joss se rozešel tím směrem a ze zad si sundal odstřelovací pušku, napěchoval ji do hlavně jednu uspávací šipku a druhou měl ještě v záloze. Pevně si ji zapřel o rameno a šel dál v noční tmě. Rozhrnoval keře a nízké větve, už musel ujít dobrých padesát nebo víc metrů a pomalu začal vyhlížet i ostatní a s nimi i amfimachairoda. Rozhlížel se nahoru a dolů, projížděl očima ze strany na stranu, ale pořád nic neviděl. Ušel další kus a už alespoň začínal slyšet šepot ostatních, lépe se rozhlédl a dokonce je i viděl, jak se prodírají lesem. Jenže amfimachairodus pořád nikde, přitom dost bedlivě sledoval jeho stopu a šel po ní. Ještě jednou se podíval na ostatní, rozptýlili se po malé světlině, kam dosahovaly jen dlouhé větve, ale ještě pořád nic neviděl. Než se podíval nad ně.

Na jedné dost silné větvi ležela mrtvole telete, asi ji stejným způsobem prokousl hrdlo a průdušnici, a nad ní stál přikrčený amfimachairodus. Joss si ho znova mohl prohlénout a tentokrát z menší vzdálenosti, zpod masitých rtů na horní čelisti mu čněly dva velké šavlovité tesáky, ne tak velké jako u smilodona, ale pořád dost na to, aby plnily svůj účel. Viděl tedy jenom jeden, šelma k němu byla odvrácena zády a levou polovinou hlavy, ale i tak poznal, že má dost naštvaný nebo podrážděný výraz. Chystal se skočit dolů a někomu srazit vaz, když se Joss rozhlédl po ostatních, tak mu nejblíž byla Tess. Ta šelma na větvi byla naprosto tichá, přikrčila se ještě víc a chystala se skočit proti nepříteli, který ji pořád otravoval od požírání kořisti.

Amfimachairodus trochu ohrnul rty, jeho špičáky byly tak daleko výraznější, lehce zavrčel. Slabý ale přesto pronikavý hrdlení řev zaslechla i Tess, otočila hlavu nahoru nad sebe a viděla, jak šelma letí přímo na ni. Instinktivně couvala, jak nejrychleji mohla, ale skok byl daleko rychlejší. Rozeřvaná šelma vyletěla ze stromu a jenom svou váhou se chystala Tess zlomit vaz. Myslela na to nejhorší. Tělo šelmy ale najednou ztratilo vešekrou kontrolu a dokonce ve vzduchu odlétlo o kus dál a dopadlo vedle ní s těžkým dusotem a šustěním kapradin a nízkých rostlin. Tess vyskočil tep, když se dívala bezvládné šelmě do očí, ale hned opadl, když viděla, co má zaseknutého v krku. Byla tam malá kovová šipka s chlupatým koncem, uspávací šipka. Ještě zadýchaná se ohlédla po směru, odkud ta střela vyletěla, a stál tam Joss jako temná silueta s puškou. Ještě, že tam byl.

...

Když se ostatní vraceli na základnu, tak už byla jedna hodina v noci, za čtyři minuty čtvrt na dvě. Měsíc už trochu klesnul z oblohy, za pár hodin ho mělo vystřídat slunce. Byla to vážně dlouhá noc, to byla.

Odstavili čtyřkolky a nechali zbraně dole v garážích, první, co na základně slyšeli, byl ale křik malého aoruna do rytmu hudby a můj dost otřesný zpěv. Mládě bylo hravé a v noci se probudilo, mohlo za to asi světlo od monitoru počítače, a když už byl vzhůru, napadlo mně, proč si s ním nepohrát jako s domácíím mazlíčkem. Radostně poskakoval v rytmu a občasně do toho dokonce i vrkal, jakoby chápal slova a melodii. Dost učenlivé zvíře, jako papoušek. "I´m here into feel...na...na," notoval jsem si s nohama na stole a přitom pozoroval, jak Aorun radostně skáče a má naplno otevřené oči a pootevřenou tlamu. "Není to náhodou znělka z kriminálky?" Tess hned k tomu mrňousovi přiskočila a on se začal lísat. "Nudil jsem se, tak jsem se ještě jednou podíval na pár dílů. Lepší než tady jenom tak sedět," nebyl jsem moc unavený.

"Neměl jsi náhodou hledat něco, co by nám mohlo pomoct?" ozval se Peter, který se hned hnal k počítači. "A přišel jsem tím o všechnu srandu," odsekl jsem nelibě. "Měl a doufám, že za ty tři hodiny jsi něco našel," Joss se rozohnil. "Ááách jo," zvedl jsem se z vyhřátého místa na židli," něco zajímavýho jsem dohledal. Něco jo," zapnul jsem holografický projektor. Hned se tam vyhrnulo pár článku o rekonstrukci kostela v našem městě, stál na náměstí přímo před morovým sloupem a byl také součástí zdejšího zámku.

"Možná, že jste už slyšeli, že by se měl kostel rekonstruovat. Město to ale pod hlavičkou nemá, má to jedna developerská firma a hádejte, kdo jí nedávno koupil," ukazoval jsem jednotlivé obrázky. "Radowski," jednohlasně odpověděli. "Přesně tak. Má navíc pronajatou jednu tovární halu kus odsud a zjistil jsem taky, že má přátele, co jsou konstruktéři generátorů do elektráren, poháněcích mechanismů a tak. Když jsem to srovnal s tou věcí, kterou jsme našli u tý anomáli do jury, tak mi to začalo zapadat," rozevřel jsem další názornou ukázku. "Takže, co tím myslíš? Tohle je nějaký celý divný," odfrkla Tess. "Někoho si nejspíš najmul na tuhle práci, aby mu něco postavili. Něco obřího. Koukejte, ty věže toho kostela jsou stejně vzdálený od morovýho sloupu a ty zlatý paprsky, co jsou na jeho špici můžou posloužit jako přenašeč signálu. Předpokládám, že ten výpadek s tím nějak souvisí," pořád jsem se nedostal k věci. "Můžeš se konečně vymáčknout?" Josse už to trochu štvalo. "Jak chceš schovat nějakou obří věc, aby jsi jí dostal z bodu A do bodu B? Vyhodíš proud všude, kde to jde. Nechal si něco postavit, když ví, jak uměle přeexponovat energii anomálie, aby se otevřela, tak sestrojil ještě něco daleko většího, něco, co by dokázala otevřít anomálie takovou silou, kterou si možná ani neumíme představit," konečně jsem to řekl.

"A zničit všechen čas na týhle planetě," dodala ze mně Harleen. "Přesně tak. Podle mě to něco má dvakrát a umístí to do věží kostela, odtud vyšle signál, co se odrazí od těch paprsků a díky tomu se rozletí po celým světě. A nikdo ho už nezastaví," pochmurně jsem dodal. "Tak to musíme zarazit ještě dřív, než to stačí provést. A musíme vědět, co má fakt v plánu, konkrétně," přidal se Joss. "Lidi, tohle už není hra. Víme všichni na sto procent, že chceme bojovat? Jinak do toho nemůžeme jít," řekl rozumně Peter. "Já do toho jdu, už mě sere všechno to, co nám Radowski a Berger udělali. Teď je čas odplaty," rozhodně se naštvala Tess. "Já taky, oni nám zničili domov a teď jim to vrátím. Už se nemůžeme schovávat, už se nehodlám skrývat. Ukážu jim, co dovedeme," Harleen se naštvala stejně tak. "Kdo je zastaví mimo nás? Já nebudu mít klid, dokud oba dva nebudou hnít. A je mi jedno, jestli ve vězení nebo v žaludku karcharodontosaura," chytil jsem Harleen za ruku. "Co když prohrajeme?" podíval se Joss vyčítavě. "Tak oni taky," odpověděl jsem mu rozhodně.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz