Chodící proterozoikum podruhé - Důkaz hovořící pro skutečné živočichy
Problematika datace vzniku složitějšího života a mnohobuněčných živočichů se odvíjí, mimo jiného, také od faktu, že stále nám chybí údaje o veškerých zákonitostech ekologie primitivních zástupců tehdejšího života. Velkým problémem je také určování mnohých zástupců tzv. ediakarské fauny, tedy živočichů nebo pokročilých mnohobuněčných organismů žijících na sklonku éry proterozoika a představujících patrně jedny z prvních složitějších tvorů v historii života na Zemi. Výzkumy z posledních zhruba pěti let ale hovoří, že přinejmenším rod Dickinsonia z kmenu Proarticulata je pravým živočichem a to na základě stavby jeho těla, vnitřní struktury a případně dokonce i orgánů, které by ji určovaly jako živočicha. Nicméně stále nelze učinit závěry na sto procent odpovídající dávné skutečnosti, studie kalifornských paleontologů by ale v tomto směru mohla už celou záhadu ohledně zařazení tohoto a jiných primitivních ediakarských tvorů vyřešit a tím i letitý spor ohledně evoluce raného pokročilého života.
Jednotlivé ontogenetické linie nejznámějšího a typového druhu Dickinsonia costata, kde je znázorněno postupné přibývání jednotlivých segmentů a také rozšiřování předního "hlavového" segmentu. Podle většiny současných výzkumů se alespoň v případě tohoto kmenu jedná o tzv. pravé mnohobuněčné živočichy z kmenu trojlistých (Bilateria), který zahrnuje všechny současné živočichy až na několik vyjímek. Kredit: Alnagov, převzato z Wikipedie
Ačkoliv jsou zástupci tzv. ediakarské nebo méně často vendské fauny mezi vědeckou veřejností důvěrně známí od poloviny minulého století, skutečně první fosilie těchto primitivních organismů byly geology a paleontology rozpoznány již v letech 1868, 1872, 1933 a konečně rozsáhlejší výzkum těchto životních forem začal ve čtyřicátých letech po objevech Reginalda Sprigga v jihovýchodní Austrálii. Už od té doby se ale vědci přou o skutečnou identitu těchto zvláštních forem života - v průběhu let se objevili teorie, které je spatřovaly jako žahavce, lišejníky, přechodné typy organismů mezi rostlinami, houbami a živočichy, červy nebo dokonce specifickou formu života známou jako Vendobiota.
Velmi častým "modelovým organismem" pro toto období je pak rod Dickinsonia, kolem kterého se navíc v posledních letech objevilo několik odborných prací se zaměřením rozluštit pravou podstatu a systematické zařazení tohoto tvora. Zatím poslední výzkum se týkal jeho vnitřních orgánů a jejich polohy v rámci těla.
Takříkajíc velkou neznámou bylo ale pro vědce i to, jestli se tito živočichové dokázali samovolně pohybovat, nebo jestli se pouze unášeli mořskými proudy a nebo pohyby sedimentů. To by také hrálo roli při zařazení tohoto organismu do té či oné skupiny. Právě na tuto problematiku se zaměřili vědci z Kalifornské univezity v Riverside pod vedením Scotta Evanse.
Podle nich, respektive výsledků jejich výzkumu, se primitivní prekambrické organismy jako právě Dickinsonia pohybovaly po mořském dně nezávisle na prostřední, tvaru mořského dna nebo počasí. Jejich pohyby přitom účastníci výzkumu přirovnávají k současným mořským nebo suchozemským červům, museli odpočívat na mořském dně pro načerpání energie a také pro ulevení svalům. A důvod tohoto pohybu byl velmi prostý - pouze přirozená touha po potravě.
Ačkoliv byly mnohé fosilie tohoto rodu pravděpodobně stlačeny při fosilizaci a určitým způsobem deformovány, pro vědce ale bylo nejdůležitější položení všech fosilních exemplářů dickinsonií v rámci lokalit. Navíc, pro zamezení námitek, se hlavnímu autorovi podařilo s australskými paleontology odkrýt velkou lokalitu s více než dvěma stovkami dickinsonií a na nich přímo pohyby jednotlivců prezentovat.
Na základě toho mohli učinit jednoznačné závěry a sice, že jednotliví jedinci nebyli orientováni stejným směrem, jak by se dalo čekat, pokud by je unášel stejný vodní proud, ale byli různě natočeni. Dle toho prokázali, že se tito živočichové pohybovali nezávisle na okolí a museli tedy získavat z okolí potravu a přes určitý metabolický mechanismus i kyslík z prostředí.
Navazuje to i na druhý artikl výzkumu vědecké skupiny, jejich dalším cíle totiž bude zjistit, jak tento živočich fungoval, a jak vypadala jeho tělesná stavba vnější i vnitřní v porovnání se současnými živočichy.
Tyto závěry by tedy mohly napovědět, jestli tito primitivní tvorové byli skutečnými živočichy nebo pouze jakousi jejich "nepravou obdobou". Problémy jsou stáří zachovaných fosilií, nicméně tito zvláštní svědci dávného proterozoika už poskytly vědeckému světu velké množství informací ohledně fungování jejich měkkých těl a také například fází růstu, ekologie a obživy. Evans zároveň předpokládá, že tito živočichové také vymírají krátce po poklesu hladiny kyslíku ve světových oceánech.
Studii ovšem zakončují zvláštní úvahou týkající se možnosti života na jiných planetách nebo planetách Sluneční soustavy v dávné minulosti. Pokud, což je skutečně pravda, odhalíme podstatu primitivních organismů v historii života na této planetě, můžeme výsledky aplikovat i na další planety zemského typu s podmínkami, které panovaly ve svrchním proterozoiku.