Co nevidíš

21.05.2016 21:05

Lenost slunečních paprsků k ránu byla nesmírná, dny se zkracovaly, zatímco noci jen rostly a ukazovaly svou sílu. Prosluněné dny se stávaly čím dál tím vzácnějšími, ale ani všechny tyhle důvody dohromady nás nedokázaly přesvědčit k tomu, aby jsme ráno vstávali s chutí a radostí. Takže, když nás slunce začalo lechatat na kůži, tak ani jeden z nás z toho nebyl dvakrát šťastný.

"Zlatíčko, zhasni tomu lampičku, prosím tě," nechtěně Harleen naztevřela oči a rukou mi přejela po hrudi. "Já ji nerozsvítil, proč jí nemůže zhasnout někdo jinej?" rozmrzele jsem odpovídal. "Jsi k tomu blíž, zhasni ty," ještě těsneji se ke mně přivinula. Rozespale jsem jenom naztevřel oči, ale lapička i všechna světla byla přesně taková, jaké jsme je včera večer nechali. Zhaslá. "Lampička to není, takhle mě nedonutíš vstát," pootočil jsem hlavu a dal ji malou pusu na čelo. "To už je zase ráno," odzívla. "Vypadá to tak," otočil jsem se na bok a vzniklý prostor jsem zaplnil tím, jak jsme se k sobě nasunuli. Bylo to poslední takhle krásné ráno, něco jako ticho před tou největší možnou bouří.

"Já ale ještě nechci vstávat," mrzutě se pustila do hovoru. "Tak nebudeme vstávat, když se neobjeví anomálie, tak tu můžeme zůstat celej den," hrál jsem si s jejími vlasy. "Slibuješ?" naplno rozevřela své krásné oči. "Slibuju," usmál jsem se na ni. Při vzájmeném líbání jsme si ještě stačili navzájem popřát krásné ráno, kdybych měl moji nejdražší citovat, tak potom to "nejkrásnější ráno ze všech rán v historii rán". S ní bylo i probuzení úžasný zážitek.

"Podáš mi, prosím, takovej náhrdelník, měl by bejt v šuplíku," natáhla se, když jsem ji s láskou a pochopením přejížděl po utržených jizvách. "Jasně, podle čeho ho poznám?" otevřel jsem první šuplík v nočním stolku. "Určitě ho poznáš," zatvářila se láskyplně. Pak si znovu položila hlavu na můj hrudník a rukou mi začala hladit jizvy na břiše. "Není to ten, co jsem ti dal kdysi k narozeninám? Myslel jsem, že už ho nenosíš," podal jsem ji do dlaně. "Nenosím, ale jenom kvůli tomu, co děláme. Bojím se, že když ho ztratím, tak ztratím i...," přerušilo ji pípání mobilu, který ležel na nočním stolku na její straně postele. "Nech to, že ztratíš co?" chápavě jsem se na ni podíval. "Že ztratím...," ozval se tentokrát můj telefon. "Příště si vypneme vyzvánění," nadhodil jsem mrzutě. "Připomeň mi to," vytrácela z ní ta nálada," že tím ztratím i tebe," zatvářila se s jemným úsměvem. "To je hezký...jsi strašně sladká, když to říkáš," chystali jsme se políbit, než znovu zazvonil otravný tón mého telefonu.

"Prosím tě, zvedni to," otočila se na druhou stranu. "Až tě dostanu pod ruku, kamaráde, ty uvidíš," mumlal jsem si pro sebe. Naklonil jsem se ke stolku a viděl, že mi volá Joss a po dvou upozorněních na anomálie to muselo být něco vážnějšího. "Proč nás vytahuješ z postele?!" podrážděně jsem na něj začal. "Vás...vy spíte zase spolu? Co na to tchán?" rozesmál se do telefonu. "Není doma, co potřebuješ?" odsekl jsem mu. "Zaprvý, co ještě teď děláte v posteli, a zadruhý ta nová anomálie je dost daleko, skoro až u Mostu, a vy nejste na základně, tak mě, teda nás všechny, zajímalo, jestli jste v provozu," začal vysvětlovat. "Před chvíli jsme vstávali...," konstatoval jsem.

Chvilku bylo v telefonu ticho, pak se ale Joss znovu ozval. "Už víte, kde přesně ta anomálie je?" zvolnil. "Ne, jak se tam dá dostat?" naplno mně to probudilo. "Ten kopec, Donnerberg, tak přesně tam. My už se chystáme na cestu, vezmeme to kolem elektrárny a zastavíme u toho odpočívadla pod Donnerbergem. Máme tam na vás počkat?" sklesle mluvil. "Vy berete i potapěčskou výstroj?" zvedlo mně to z lehu. "V těch jeskynních je spousta vody a je možný, že ta anomálie je taky ve vodním prostředí, ale nemysli nic velkýho, jenom pár flašek, ploutví a brejlí," pokračoval. "Dobře, tak jo," zabručel jsem. "Ale musíte to stihnout maximálně do hodiny, pak se na to vrhneme bez vás a přidáte se potom...Jo a vemte ještě pár zásobníků, jeden nikdy neví," říkal dál. "Stihneme to, zatím," končil jsem to rozmrzele. "Zatím," dodal sklesle.

"Tak co?" zeptala se bez nálady. "Říkal, že tam máme do hodiny bejt, jinak, že začnou bez nás," položil jsem ji dlaň na její náramky na levém zápěstí. "Kde je ta anomálie?" podívala se na mně starostlivě. "Až u Donnerbergu, máme se sejít na tom odpočívadle pod ním," přejel jsem ji rukou až ke konečkům prstů. "Pojď, jestli to chceš stihnout," sklesle odpověděla. "Jestli tam nechceš, můžeme tu zůstat," uklidňoval jsem ji. "Ne, to přece nejde," zakroutila hlavou. "Tak ale tu chvilku ještě můžeme zůstat," přitiskl jsem ji k sobě, když se mně snažila přelézt.

"Nestihneme to," podívala se mi do očí s chladným výrazem. "Stihneme, moje mamka dneska jede tím směrem nějak tak za půl hodiny, tak ji prostě poprosím, ať se pro nás staví," přesvědčoval jsem ji. Harleen si zpátky si lehla na mou hruď, cítil jsem jí tlouklo srdce a přemýšlela. "Můžeme tu zůstat ještě půl hodiny, první půlku z toho tu můžeme zůstat," políbil jsem ji do vlasů," a v druhý se stačíme vysprchovat, oblíct se a vyrazíme. Co říkáš?" podíval jsem se na její provinilý výraz. Pookřála. "Tak dobře," konečně se alespoň trochu pousmála. Čišela z ní spokojenost, poznal jsem na ní, že je šťastná. "Víš jenom si říkám, tvojí mamce určitě dojde, že jsme tu nehráli pexeso," škodolibě se na mně usmála.

...

V naší krajině v severních Čechách se mimo povrchových dolů, které připomínají krajinu na povrchu Měsíce, objevuje i mnoho různých vršků a kopců, mnoho z nich je z vyvřelin a čedičů. Právě Donnerberg ale mezi nimi vyčnívá, jako jedinný je totiž tvořen jemnozrným vápencem a pískovcem, protože pochody při alpinském vrásnění v průběhu třetihor tento kus křídového pískovce, který před asi devadesáti až šestašedesáti miliony let byl dnem tropického moře, vyzdvihly na povrch. Jeho okolí je dodnes poseto čedičovými úštěpky a skalisky, sám vrch je ale už dlouho leptán dešti a bouřkami. To způsobilo, že chodby v jeho nitru vyhloubené větrem a různými dalšími vlivy, dovnitř ale po letech sesuvů vedou jen pukliny. Nicméně různými dalšími puklinami se dovnitř zvrchu dostávala voda a z mnohých chodeb jsou dnes zatopené sluje. A právě tam se anomálie objevila.

Malá pumpa na odpočívadle u rychlostní silnice si žila svým vlastním životem, když jsme tam vešli do malého bistra hledat ostatní, tak rozmrzelý prodejce pročítal nové číslo pánského časopisu a nás si skoro nevšimal, jen tu bzučel a vrčel chladící box plný plechovek a pet lahví. Z rádia tam hrála 21 Guns od Green Day, skvěle to vystihovalo tamnější trochu pochmurnou atmosféru.

Zpod novin si nás ten čtyřicátník prohlédl, asi mu došlo, ke komu patříme, a hned znovu zabořil svůj pohled do potrhaných stránek. Šli jsme do vedlejší místnosti, odkud voněla káva a čerstvé pečivo, byť nepůsobila o moc přívětivěji, než ta hlavní, co stejně smrděla po cigaretách a vylitém čistím prostředku, alespoň tam byli ostatní.

Tess usrkávala kávu z kelímku, Joss si prohlížel nějaké satelitní snímky a Peter, s pohledem do ztracena, pil nějaký energetický nápoj. "Tak už jste vstávali," přivítal nás s úsměvem Joss. "Moc vtipný," ironicky, ale s úsměvem, jsem mu odpovídal. "Vy jste ještě spali?" Peter sršel energií. "Za to ty dneska vypadáš docela nabitě, v kolik jsi šel spát?" zeptala se ho Harleen. Peter v tu chvíli dopil poslední lok, pak teprve odpověděl. "Já ještě dneska nešel spát," usmál se škodolibě. "...takže mělo by to bejt někde k jihozápadní straně," zaslechla Tess náš rozhovor. "Už jsme na to koukali, dá se tam dostat dvěma cestama, na severozápadě a na jižní straně, třetí je tak úzká, že se tam protáhneme jenom my dvě," připojila se k nám. "Problém je, že jí asi jen tak nezavřeme," pokračoval Joss. "Bude pod vodou, že?" předvídal jsem. "S největší pravděpodobností," utvrdil mně Joss.

"Nech mě hádat, karamelový?" zeptala se Harleen Tess. "Vanilkový," Tess radostně nadzvedla obočí. "Dej mi, prosím tě, napít. Kafe by mi docela bodlo," zkoušela na ni psí oči. Tess se nejdřív majetnicky zarazila, kelímek přitom svírala v náručí, ale pak začala trochu smlouvat. "Tys dneska neměla kafe?" zdráhala se. "Ještě, když jsme odcházeli ode mě, tak to bylo docela rychlý, protože znáš Martina, když slíbí, že někam přijde včas," protočila oči. "Tak to jo, tak to to už klidně můžeš dopít, soucítím s tebou," podala jí kelímek, ze kterého doteď usrkávala. "Děkuju...děkuju," skládala ji ovace. "O čem myslíš, že mluví?" pozorovala nás Tess. "Mě spíš zajímá, co Peter, vážně nešel spát?" zadívala se na Tess. Ten si zatím šel, pro další energetický nápoj, řekl bych už třetí jen za noc a ráno. "V půl třetí ráno mi napsal, jestli k němu nezajdu, že se nudí a nemá, co dělat," brala to s nadhledem. "Šla si k němu?" zarazilo to mou drahou polovičku. "O půl hoďky stál u mě před barákem a zvonil," odpověděla trochu podrážděně.

Po chvilce jsme dokončili naši debatu o tom, jak se vypořádat s anomálií v jeskynních a s případným tvorem, který by z ní vyšel. Odešli jsme z pumpy a šli kus dolů do lesa, aby jsme mohli nasednout na čtyřkolky a odjet přes nadjezd na druhou stranu silnice, kde jsme se přes lesní cesty dostali až k Donnerbergu.

Listnatý les byl neustále sužovaný suchem, země ještě nestačila vstřebat vláhu donesenou dešti a bouřkami, mimo cestu pod námi praskaly různé větvičky a suché listí. Vyšlapanou stezkou jsme stoupali pořád výš a výš, na dohled se válely kusy skal a různých balvanů porostlé mechy a přisedlými travinami. Stěny pískovcové skály byly různě členité, v různých komůrkách a slujích se skrývala ptačí hnízda nebo opuštěné úkryty malých rejsků a veverek. Před zraky nám doslova vyrůstal Donnerberg, hlavou se nám začalo honit, jak se tam vlastně dostneme do jeho nitra i s věškerým vybavením a příslušenstvím.

"Takže," začal rozhodně Joss," kudy se tam chceme dostat?" zeptal se nás všech. "Říkal jsi, že jsou tam dva vchody, severozápadní a jižní, u kterýho jsme kousek. Třetím se protáhnou jenom holky," nabídl jsem možnosti. "Ta anomálie je blíž k jižnímu vchodu, ale tím se dá protáhnout jenom pár věcí, stejně něco budeme muset pronést krz ten další vchod a tam bysme se mohli uhnízdit," teoretizoval Joss. "Pokud to chápu správně, zůstaneme tu, dokud se anomálie nezavře?" probudil se Peter. "Přesně tak," jednohlasně jsme všichni odpověděli. "Já jdu tadytudy, kdyby něco, tak jsem na vysílačce," už se hrnul do mírně široké průrvy. "Jdu s ním, ty to vem s holkama na sever a sejdeme se někde uprostřed. Taky, kdyby se objevil jakejkoli tvor, jsem na vysílačce," chystal jsem se do prolákliny.

Pomalu jsme se rozcházeli, druhá skupina se oddělila a pokračovala řídnoucí vegetací na severozápadní stranu. "To mě tu necháš, co když mě něco sežere," obrátila se na mně na poslední chvíli Harleen. "Tebe těžko něco sežere, to dřív ty sežereš to zvíře," láskyplně jsem ji objal. "Drž se, zlato, dávej na sebe pozor," jemně zašeptala. "Chci tě mít na očích, neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo, takže za tebou poplavu. Nemysli si, že tě nenajdu," usmál jsem se s ujišťujícím výrazem.

Hladké stěny pískovcových skal, o které jsme se otíraly při průchodu do labyrintu podzemních chodeb, skýtaly nejedno svědectví o dávné minulosti této země. Daly se zde najít žraločí zuby, rybí kosti, včetně různých zkamenělin ústřic a lastur, ke konci devatenáctého století se zde dokonce našla kompletní kostra prvního českého plesiosaura, dnes leží ve sbírkách Fakulty přírodních věd a je velkým unikátem pro celou střední Evropu. S Peterem jsme tak nějak podvědomě doufali, že se nám nepodaří pod vodní hladinou narazit na jeho velmi dravé příbuzné. Nečekali jsme však, že pod vodní hladinou, tam ve skrytu neznáma a pod rouškou neviditelnosti skrývá něco snad ještě divočejšího, než tato křídová monstra.

Hned, jak jsme krz úzkou cestu pronikli dovnitř do rozlehlého a monumentálního dómu, zastihlo nás neustálé kapání vody, dopady kapek na vodní hladinu, sloučené s nekonečnou ozvěnou tohoto zvláštního místa. Doráželo na naše uši i tlumené vlnobití, jak anomálie přitahovala a znovu odpuzovala masy vody od břehů. Celé to bylo prosycené zvláštním tichem, až nepřirozeným.

"Do který doby myslíš, že vede ta anomálie?" Peter odložil batoh a začal vytahovat potapěčské vybavení. "To hned zjistíme," strčil jsem špičku prstu do vody a olízl vodu, co na něm lpěla. Její chuť se nedala jen tak k něčemu přirovnat, byla lehce nasládlá, ale převažovala v ní slaná voda. Brakická voda signalizovala přeliv mezi mořem a vodními toky, mohla tedy pocházet z delty nějaké velké řeky nebo zvláštního jezera podobného, jako je dnešní Balkaš pod Altajem ve střední Asii. To mohla být ostatně i výhoda, podle vědců totiž mnohé druhy sladkovodních predátorů druhohor mohly špatně snášet slanou vodu, jistotu jsme ale mít nikdy nemohli.

"Brakická, pokud vede na mořskou deltu, tak by tu hlavní nebezpečí mohli představovat krokodýli nebo spinosauři, opět," zvedl jsem se a šel za Peterem. "Co asi sežralo tuhle rybu," zatím zkoumal asi půl metru rybí mršiny, jež se válela v objevujících se vlnách. Její tmavé šupiny k jejím hlavě s velkýma rozevřenýma očima přecházely v kropenaté jako u lososa, studená a mrtvolná hrouda masa byla pozůstatky zvláštního druhu prehistorické ryby. Z mohutných čelistí lovce totiž přečnívaly ze spodní do horní a naopak velké špičaté zuby ve tvaru trochu stočených jehel, vpředu byla jejich čtveřice, která z nich byla největší a nejstrašidelnější.

"Enchodus, asi Enchodus petrosus," zadíval jsem se na ten kus pozorněji. "Dokážeš stanovit dobu?" nějak mu ani nevadil puch rybiny. "Střední křída až eocén, pořád to je dost velký rozpětí, ale tenhle druh nerozpůlil ani dinosaurus, ani mosasaurus nebo mořskej ještěr. Takže je nejspíš z třetihor," sklonil jsem se k němu prohledávajíc roztrženou část. "Lidi...chr...chr," chrapala vysílačka," tady Peter, ta anomálie vede někam do třetihor...chr...chr." "Jste si...chr...jste si jistý?" ozval se zpátky Joss. "Jsme si jistý?" informačně se na mně ohlédl Peter. "Devadesát procent," s ironicky přesvědčivým výrazem jsem kmital s rukou. "Na devadesát procent...chr...je to pořád víc než půlka. Ber nebo nech ležet," odpověděl jsem s všudypřítomným sršením energie.

Chvilku bylo ticho, znovu jen zapraskalo ve vysílačce. "No dobře...dobře, to zní...chr...chr, to zní docela dobře," nakonec odvětil Joss. "No," musel si říct pro sebe Peter. "Kdyby cokoliv, tak se někdo z nás ozve. Zatím hoši," dodal ještě.

Pokud byste plavali například v pradávném moři Niobrarra, které rozdělovalo ve svrchní křídě severoamerický kontinent na dvě velké pevniny Laramidii na západě a Apalačii na východě, tak byste se určitě nechtěli střetnout s tuctem zvířat, ale za temné noci pod kalnou vodou určitě ne také s tímto druhem ryby. Enchodus byl totiž poměrně strašidelným zástupcem skupiny, která má velmi blízko k dnešním ještěrohlavcům, narozdíl od nich ale byli aktivními lovci, kteří žili ve velkých hejnech na mnoha místech světa. Podle dostupných fosílií žil tento rod v Severní Americe, Africe, na Středním východě, v Evropě, na jižním cípu Brazílie a Paraguaye a také v jihovýchodní Asii, toto rozšíření mu pravděpodobně pomohlo přežít velké vymírání na konci křídy, stejný podíl však na tom mohla mít jeho nevybíravost.

K té strašidelné vyzáži ještě je dobré uvést, že jeho hlavě dominovaly něpřiměřeně velké oči a velké přečnívající zuby, což mu dodávalo krásy zhruba stejně jako proslulému Drákulovi. I přes svou velikost, která u největšího druhu E. petrosus byla metr a půl, se však stával častou kořistí plesiosaurů, mosasaurů, krokodýlů a dokonce i potápivých mořských ptáků, jak dokazují částé nálezy zubů enchoda v jejich útrobách. Ale co sežralo tohoto jedince? Pro Petera a mně to byla další záhada na pokračování.

"A kdo měl pravdu?" domáhala se svého Tess. "V čem prosím tě?" Joss se zdráhal odpovědi. "Když jsem říkala, že bysme to tu měli prověřit? Ha!" vychutnávala si svých pět vteřin vítězství. "Nebylo to nutný, kromě těch speleologů se tu nic divnýho neudálo a anomálie se odsud až doteď neozvala," Joss sebejistě odhrnul větev, když se cítil vůdcem skupiny. "Ale měli jsme se sem aspoň zajít podívat, možná bysme něčemu předešli," Tess se domáhala svého. "Plýtvání benzínem," odrazil její námitku. "Tak bysme sem zajeli busem, to je jedno," rudly jí oči. "A k čemu by to bylo, nepustili by nás sem a nic dalšího bysme nenašli," už to Jossovi přišlo docela k pobavení ji naštvat. "Ale...hmmm," odfoukla vztekem rozpálená.

"Hádáte se jako manželé po dvaceti letech," konstatovala to s odstupem Harleen. "Vy dva taky vypadáte jako manželé po dvaceti letech...tady to je," odhrnul poslední listí před vchodem. "To mi připomíná," pokračoval dál," jak bylo v kině?" "Kino nebylo, pro tvou informaci a divím se, že jste si to neřekli mezi sebou," začala jeden po druhém vcházet do prolákliny. "Nebyl na to čas, bavili jsme se spíš o týhle akci. Navíc byl dost naštvanej, že jsem vás dva vytáh z postele," škodolibě se uculil. "A jak by ses cítil ty asi, kdyby jsi chtěl ráno zůstat s holkou v posteli a vytáhla tě práce a ještě kamarád na telefonu, co se do toho směje?" protahovali se kolem kusů pískovce. "Vzhledem k tomu, že od svý poslední známosti utekl, tak nevím, nevím..." rýpla si Tess. "Ha ha," ironicky odvětil.

Byť to byla o něco širší cesta mezi kusy skály, nedošli do tak velkého dómu, jako my. Pomalu se vysvlékli do plavek a nasadili si na záda menší dýchací láhve, jejichž hadice jim směřovaly ke rtům. Potapěčská výstoroj to nebyla zrovna prvotřídní, na uhlídaní anomálie by však měla stačit. Měla.

"Říkali, že ta anomálie vede do období starších třetihor, co tam teda můžeme čekat?" nasazoval si Joss ploutve. "Krokodýli, žraloci, větší ryby, choridosteři...," odpověděla Harleen. "Česky prosím," zkoušela si Tess potapěčské brýle. "Ještěři, co vypadali jako gaviáli nebo krokodýli, míň nebezpečný než dnešní vodní plazi," vysvětlila ji to. "Napadá tě ještě něco, o čem bysme měli vědět?" otočil se na obě Joss. "Nic už mě nenapadá...," zaujal ji podivný předmět, co se na zlomek vteřiny vynořil na hladinu. "V pohodě?" chytla ji za ruku Tess. "Jasně, dej mi vteřinku," zničehož nic skočila do příjemně teplé masy vody, co se přelívala před nimi. "A sakra," poznamenal trefně Joss. V tu chvíli zachraptěla vysílačka, ozval se z ní můj hlas.

"Už se chystáte do vody?" chrčela. "No...," nesměle začal. "Co se tam u vás děje?!" proběhl mi po zádech divný pocit. "No...chr...něco se tu objevilo a co tvojí holku nenapadlo, skočila tam po hlavě...chr," bázlivě odpovídal. "Proboha...chr...ta holka se někdy chová jako utržená ze řetězu, kde je?" naštvaně jsem mu odpověděl. "Do toho vybavení jsem ještě narychlo hodil GPS lokátor...chr...chr...a komunikátor, jenom jsem jí ještě nestihl říct, čím se zapíná," na sucho polkl. "Já se zblázním...chr...chr," oddechl jsem v první chvíli," čím se to teda zapíná?" zoufale jsem se ho zeptal. "Pravej spánek, je tam čudl a ten, když zmáčkneš, tak se ti na pravý straně brejlí objeví mapka, kde jsou ostatní signály a zapne komunikátor. Zmáčkni to ještě jednou a mapka se vypne...chr...Jsi tam ještě?" zeptal se nejistě. Vysílačka zatím chrapěla. "Ahooj, tady Peter," culil se Peter do vysílačky. "Kam sakra šel?" rozhořčeně vyjel. "Skočil do tý vody, právě teď plavě někam, asi k vám na druhou stranu," vesele odpověděl.

Pod vodní hladinou byl naprosto jiný svět, voda se díky odrazu slabých paprsků slunečního světla z úzkých škvírek ve stropě barvila do tmavomodra až tmavozelena, k hlubinám na dně se stávala čím dál tím studenější a tmavší. Joss pohotově nezapoměl přibalit voděodolné svítilny, takže kužel světla, co z ní vyšel mi pomohl vidět vodou leptané stěny s nánosem zelených řas a sinic. Po dvojicích nebo samostatně se kolem mé hlavy míhaly menší rybky, přesunul se sem kus mořského života dávných třetihor.

V nánosu písku a nového sedimentu podemnou odplavala menší sépie, když citlivě zareagovala na světlo, a pohybovalo se tam i několik krabů. Na světlo citlivě zareagoval i další, tentokrát menší enchodus, co plaval předemnou, který sebou mrskl a zaplaval někam za pískovcovou stěnu. Snažil jsem se co nejrychleji najít svou drahou polovičku, zároveň jsem ale musel žasnout nad rozmanitostí vodního života. V kalu podemnou a na stěnách byly přichycené škeble a řasy, některé dosahovaly i značné výšky, a ty se mihotaly v podvodních proudech.

Svítil jsem si na cestu i na dno, v tom se mi v brýlích odrazil docela velký lesklý předmět v sedimentu. Neměl jsem příliš času na jeho bližší prozkoumání, ale z jeho podlouhlého vroubkovaného tvaru se dvěma hroty po stranách bylo jasné, že jde o velký zub. Žraločí zub.

"Lidi, slyšíte mě?" zavolal jsem do vysílačky. "Tady Tess, hlásím příjem," škodolibě řekla. "Máme tu nejspíš daleko větší problém, našel jsem tu zub žraloka a je čerstvě vylomenej," vypustil jsem pár bublin. "Takže žralok, jo?" připojil se Peter. "Nevěděl jsem, že tohle je skupinovej hovor," plaval jsem dál k tomu signálu. "Jistota je jistota, každou informaci budou slyšet všichni, zvlášť, když je to v labyrintu těhle chodeb," pokračoval dál Joss, "Co si to chtěl říct?" "Někde se tu pohybuje žralok, velikost bych si typnul zhruba na osm metrů jako u velkýho bílýho žraloka," uplaval jsem další kus a signál se blížil. "To není moc dobrá zpráva," řekla Tess nejistě. "Ty chodby vypadají úžší, než aby se v nich mohl pohybovat takhle velkej žralok. Pokud tu je, tak nemá dostatečnej prostor na útok. Mějte se ale na pozoru," dodal jsem. "Rozumím," odpověděla Tess profesionálně. "Já se nechystám do vody," lišácky si to promyslel Peter. Kdybych se ale tak strašlivě nemýlil.

Signál už byl blízko, v brýlích mi problikávalo jeho světýlko ještě blíž a blíž, Harleen musela být za další stěnou, kam jsem plul. Divoce jsem začal kopat nohama, ploutve mně hnaly ještě rychleji a vodu jsem rozrážel i svýma rukama. Cíl už byl blízko, tak blízko jako na dosah ruky, takže jsem kopal ještě divočeji a nebojácněji. Rukou jsem se zachytil za drolící se stěnu, odrazil se, ale než jsem stačil vplout do té další zatopené síně, tak se přímo před mýma očima prohnala gigantická hlava hada. Jeho studené oči se svislými zornicemi si mně prohlédly, ale zdálo se, že i přes svůj naštvaný výraz, otevřenou tlamu s jehlicovitými silnými zuby a rozeklaným jazykem nezaútočí. Šupiny na jeho hlavě byly velmi výrazné, lesklé a černě až tmavě červeně zabarvené. Obrážely světlo mé svítilny, celé jeho tělo zářilo jako diskokoule, když jsem na něj posvítil, a bylo opatřeno opakujícími se černošedými pruhy. Než celé přejelo kolem mě, uběhlo snad čtvrt minuty, tak byl tvor dlouhý a ocas měl opatřený ploutevním lemem. Bylo to něco neskutečného a děsivého zároveň, přitisklo mně to zpátky na stěnu, za kterou jsem se zuby nechty držel a nehodlal se pustit, dokud ten had neodplave. Musel být dlouhý minimálně osm metrů. "Hadi...ještě hadi," problesklo mi hlavou, když jsem zadýchaně příjmal kyslík z láhve.

Krátký šok hned přešel, ještě jsem se musel zadívat na toho zvláštního tvora, který mě právě minul. Pozoroval jsem ho, jak se vlní ve vodě mezi řasami, rybky mu uhýbaly z cesty a postupně zmizel za hranou podzemních chodeb. V duchu jsem si oddychl, ale další šok jsem zažil hned, jak jsem ucítil dotek něčeho na mém pravém rameni. Příjemně teplé a zvláštně vláčné, tak by se to dalo popsat. Rychle jsem se ohnal, vytáhl jsem zbraň z opasku a zamířil před sebe, než jsem si uvědomil, co se mě vlastně dotklo. Naproti mně se ve vodě, jako nádherná fantastická nymfa, vznášela Harleen, její blond vlasy se rozprostřely všude kolem její hlavy, a když jsem na ně posvítil, tak vypadaly jako sluneční paprsky. Ona leknutím vypustila od svých úst bubliny, než jsem zpátky složil zbraň. Bylo na ní vidět, že se sklidnila, vzápětí mně ale popadla a oba jsme plavali k hladině.

Tahle síň byla větší, než jsem si představoval, vypadala jako ohromná bublina v nitru skály. Šuměla a ozývala se tu voda, jak jsme vyplavali, tak se tam začal rozléhat i náš dech a slova, co jsme chrlili z úst. Sundala mi z pusy náhubek s vysílačkou a přívodem vzduchu, já ji sundal ten její, než na mně začala mluvit rozjívená jako malé dítě.

"Viděls to?! Viděls to?! To byl určitě Palaeophis...určitě jo," usměvavě a naprosto rozjíveně začala mluvit. "Ty ses zbláznila, ty ses naprosto zbláznila a mě pořád říkáš, ať si dávám bacha," nakazila mně svým úsměvem. "Odpusť mi to, ale když jsem toho tvora viděla, tak jsem se na něj musela podívat zblízka," pořád se euforicky usmívala. "Nahnalas mi, jasný. Zaprvý tě mohl sežrat a zadruhý to bylo naprosto neopatrný," střízlivil jsem. "Zlobíš se?" přešel ji smích. "Ne, ale...už to nedělej. A když, tak vždycky, vždycky, půjdu s tebou," silně jsem ji objal. "Promiň," složila mi hlavu na rameno. "V pohodě...už je to v pohodě," odpověděl jsem klidně. Zůstali jsem na chvilku oba dva ticho, v okolí rezonoval jen zvuk odrážejících se vln a přivozoval zvláštní mystickou atmosféru, kterou jsme si v objetí vychutnávali. Vlny se s námi komíhaly, tiskly nás k hladší pískovcové stěně nad hladinou.

Had, o kterém se Harleen zmínila, byl velmi nepříjemným tvorem, který se už od pozdní křídy proháněl v šelfových mořích na území dnešních afrických států Mali a Maroka, jeho fosilní pozůstatky a především obratle byly nalezeny i v Dánsku, Anglii, Francii a v souvrství Green River na území Spojených států. Byl jedním z prvních velkých hadů, zprvu sice dorůstal délky jen okolo metru třicet, později se ale rozrůznil do druhů dlouhých od šesti do devíti metrů, a také jedním z prvním takto velkých, který se přizpůsobil životu pod hladinou. Byl zhruba stejně adaptovaný jako dnešní hadi vodnáři, kteří žijí při mořském pobřeží na mnoha místech světa, jen asi třikrát až čtyřikrát větší. Dle toho se orientovala i jeho potrava, větší druhy lovily ryby, chobotnice, menší hady, snad i malé žraloky a kytovce, kdežto ty menší spíše malé ryby a korýše.

Palaeophis ale disponoval také další zvláštní adaptací, jež z dnešních i vyhynulých ještěrů sdílí jen skupina varanům příbuzných mosasaurů. Tito mořští plazi byli totiž do jisté míry teplokrevní jako dnešní delfíni a kosatky, bylo to skvělé přizpůsobení nejen pro lov v chladnějších vodách, ale také pro lov za soumraku a v noci. To samé, podle studie paleontologického týmu vedeného vědkyní Alexandrou Rayeovou z roku 2013, sdílel i tento zvláštní tvor. Nedělalo mu proto problém se tu orientovat a lovit, jeho přizpůsobení pro to přímo vybízela.

"Viděla jsi tu ještě něco zvláštního nebo nepřirozenýho?" informačně jsem prohodil. "Nic dalšího, jenom pár ryb a sépií, jinak nic," lehounce se začala usmívat. "Jak jsi ho vlastně odehnala?" zajímalo mně, jak se zbavila dotěrného paleofise. "Stačilo mu posvítit do očí, tenhle had nějak nesnesl to ostrý světlo z baterky. On byl ale taky důvod, proč jsem sem skočila," vysvětlila mi to. "Příště si aspoň zapni komunikátor," sáhl jsem ji na pravý spánek, abych zapnul komunikační zařízení. "Myslela jsem si, že to je Tylosaurus, Prognathodon nebo Halisaurus nebo něco na ten způsob...Viš, že jsem tyhle zvířata vždycky chtěla vidět," trochu obranně se mi zadívala do očí. "Mohli by tě sežrat na jeden hlt," skepticky jsem přitakal. "Ale halisaurus je takovej drobeček," kroutily se jí koutky do úsměvu. "A tylosaurus má čtrnáct metrů," střízlivě jsem odpověděl. "S tím bych si nějak poradila," vyčítavě ohrnula rty. "Ty jsi číslo," dokázala mně rozesmát.

"Lidi...jste tam ještě?" ozval se Joss," nesežralo vás už něco?" "To bys chtěl, viď?" ozval jsem jsem mu zpátky. "Vzal bych si tvoje věci," škodolibě praskal do vysílačky. "Co se děje, je tam ten žralok," trochu jsem zvolnil. "Ne, jenom, že plaveme k jihozápadní jeskyni, a pak se budeme stáčet zpátky na sever, tak jenom abyste věděli," ohlásil se znova. "Dobře, my se asi budeme stáčet zpátky k jihu, s trochou štěstí se tam někde potkáme," přidala se Harleen. "Dávejte bacha, lidi. Tak zatí...Počkejte...něco tady plave," chtěl už to ukončit, než s Tess vpluli do nějaké rozvířené rudé tekutiny, co se vznášela ve vodě před nimi jako zvláštní hustý závoj.

Jak tam svítili světly, pomalu jim docházelo, že ta hustá neprostupná kaše před nimi je vlastně rozvířená krev od nějakého zabitého tvora. Rozhlíželi se a jezdili baterkami po stěnách i dně a doufali, že najdou původce krvavé lázně stejně jako predátora, který ji způsobil. "Neviděli jste tam v jeskyni něco, co by připomínalo...já nevím, co...snad delfína," znechuceně odpovídal. "Co tam máš?" zaujalo to Harleen. "Konec ocasu s ocasní ploutví, horizontální, vypadá to na kytovce," připojila se i Tess. "Pokud to vede do eocénu, tak... Jak je velká?" zeptala nazpátek. "Asi půl metru široká, ani ne, menší," připlavala k ní blízko Tess. "Půl metru ani ne, napadá mě možná Dorudon...prakytovci, to je jedno, hlavně se dívejte kolem sebe," z teorie se přenesla na praxi. "Rozumím, budeme se pomalu vracet," odpověděl Joss.

"Jo Tess...jak to ukousnutí vypadá?" vzpomněla si na poslední chvíli. Tess připlavala ještě jednou k utržené ploutvi, pořádně si ji prohlédla a teprve potom se znovu ozvala. "Roztřepený maso, ukousnutá kůže a nikde žádná další stopa po dalším kusu zvířete," ozvala se zpátky. "Dík," odpověděla klidně. "Za málo," naposledy jsme je slyšeli. Došlo nám, že pokud predátor nepronikl anomálií zpátky, tak ještě musí hlídkovat v okolí a ten obrovský paleofis to být nemohl, styl kousnutí odpovídal spíše dravci s velkou tlamou a masivním stiskem čelistí. Musel být také značně velký, odpovídal by na to právě ten velký žralok, jehož zuby se válely v sedimentu na dně.

S mou drahou polovičkou jsem se opět potopili pod hladinu a pluli druhým východem ze síně, kde jsme do teď byli. Voda se hyříla menšími rozptýlenými částicemi ze dna, něco se zde muselo přehnat před malou chvílí, ale nedalo se odhadnout, jako to bylo velké. Byli jsme čím dál tím blíž dna, svítili jsme si na cestu i do kalu a bahna pod námi, když světlo baterky projelo prázdnými očnicemi lidské lebky. Harleen se okamžitě zarazila, přestala plavat a šlapala vodu na místě, když si toho všimla. "Co je?" obrátil jsem se. "Na dně je lidská hlava," nasměrovala mi tam hlavu. "Docela síla," podíval jsem se zblízka. "Komu myslíš, že patří? Jestli je toho speleologa, co se tu ztratil," nadhodila. "Nepřijde mi," plaval jsem hlouběji k pozůstatkům," je to spíš pozůstatek prehistorickýho člověka," podíval jsem se do prázdných důlků, světlo baterky projelo nosními kostmi a odhalilo její mrtvolně hnědou barvu s překrytým sedimentem. "Máš pravdu, nadočnicový oblouky," gestikulovala, když se přiblížila stejně tak.

Ačkoliv zde tyto pozůstatky ležely možná i několik stovek tisíc let, nechtěli jsme rušit klid toho chudáka, který zde ležel. Ještě jednou jsme tam posvítili, abychom si ty pozůstatky ještě jednou a naposled prohlédli, než jsme odplavali o kus dál. Po zádech nám oběma přejel zvláštní mrazivý pocit, ikdyž voda všude okolo byla příjemně teplá, tropická. Ve vodě blízko nás se něco prohánělo, můj zatvrzelý názor, že by se tu velký žralok neprotáhl byl ten tam, protože chodby na druhé straně komplexu byly překvapivě prostorné. Tudy by se proháněl velký žralok docela jednoduše a hlavně zcela nepozorovaně, bylo to naše slepé místo v zorném poli. "Cítíš to, co já?" zeptal jsem se Harleen. "Myslíš ten pocit, že nás něco sleduje? Jo, tak přesně to cítím," uniklo jí od pusy pár bublin. "Jak jsi to říkala, že nejdůležitější při setkání se žralokem je sebou neškubat a plavat vpřímeně?" řečnicky jsem se zeptal. "Jo, přesně to," chladně odpověděla.

Snad poprvé nás přepadl tak velký strach z útoku nějakého tvora. Když vidíte neptačího dinosaura, tak víte, že se s ním mimo anomálie nebo jeho miliony let starou domovinu nesetkáte, ale s velkými žraloky? Ti jsou dnes u pobřeží Austrálie, Egypta, Kalifornie a dokonce i ve Středozemním moři. V tu chvíli se Vám vybaví děsivé scény z Čelistí nebo představa gigantického třetihorního žraloka megalodona, který trhá svou velrybí kořist na kusy v třímetrových čelistech se zuby většími než lidská dlaň. A popadne Vás strach z toho, že ikdyž vyváznete tentokrát, když se půjdeme koupat někam v dnešní době, tak to monstrum zaútočí.

Žraloci tu byli vždy a nejspíš tu i dlouhou dobu ještě budou, jsou nesmírně úspěšnou evoluční skupinou a útoky na plavce a surfaře jsou jen důsledkem naší činnosti ve světových oceánech. To už je ale docela jiný příběh, poťme se radši vrátit do systému zatopených podzemních chodeb s obřím prehistorickým žralokem za zády.

"Teď se nám to bude asi hodit, hele," rozhlížel jsem se okolo. "Jak, víš, že to je žralok?" uvědomila si v tu chvíli. "Když jsem plaval pro tebe, tak jsem viděl žraločí zuby na dně. Neležel tam dlouho," odpověděl jsem ji roztřeseně. "Počkej ale, jak ten zub vypadal?" ptala se pořád dál. "Žraločí zub, velikost asi osm nebo deset centimetrů s hrotama po stranách. Víc detailů jsem si neprohlížel," odpovídal jsem znova. "A tobě to nic nepřipomíná?" zeptala se řečnicky, když jsme se rozplavali dalšími vymletými chodbami. "Když se ptáš takhle blbě, tak by nejspíš mělo," konstatoval jsem. "Otodus přece. Třetihorní žralok," nadhodila vyčítavě. Došlo mi to, všechno by v tom případě ukazovalo na tento obrovský druh pravěkého žraloka o velikosti školního autobusu. "Jestli tady fakt je, tak máme ale sakra problém," konstatoval jsem nepřívětivě.

Chodbami jsme pluli ještě o kus dál a anomálie se nacházela jen kousek od nás, na mapě v našich brýlích jsme měli uplavat asi dvacet metrů a potom chodbou po naší pravé straně. Zakalená voda a rozvířený sediment zde dna, ale dokázal prakticky dokonale skrýt nebývale velkého vodního predátora. Když se k nám blížil, tak si nás snad ani nevšiml, protože jeho oči daleko lépe reagují na přeliv světla a tmy, než barev, ale jakmile uviděl naše rozsvícené baterky, tak zpozorněl. Masivní, takřka jedenáct metrů dlouhé tělo se vlnilo žraločím způsobem ze strany na stranu, tlamu měl lehce pootevřenou a lehce z ní vyčnívaly jeho další ostré zuby, kterými trhal na kusy své oběti. Tělem i hladkou modrošedivou kůží, která k břichu a spodku ploutví i tlamy přecházela v čistě šedivou až bílou, připomínal dnešní žraloky, obrovský Otodus obliquus se jim podobal i stylem útoku. Znenadání.

Pokud se zajímáte o evoluci ryb a paryb, pak by jste tento obrovitý druh neměli vynechat, jelikož jeho zuby byly určeny jako přechodné fosílie mezi ním a jeho příbuzným rodem Carcharocles. Potvrzují to nálezy z břehů řeky Potomac v Marylandu, Ypreských jílovců v Belgii a západního Kazachstánu, které ukazují přechodný typ zubů mezi těmito dvěma rody, mimoděk to prokazuje teorii mnohých ichtyologů a paleontologů. Ti totiž předkládají, že rod Carcharocles se vyvinul právě z eurasijského druhu Otodus aksuaticus, nicméně tato problematika není dodnes uspokojivě vyřešena.

Co je ale podstatné, jednalo se o jednoho z nějvětších a nejrozšířenějších starotřetihorních žraloků, za dobu jeho existence od svrchního paleocénu až do spodního miocénu totiž dorostl od devíti do dvanácti metrů délky a rozšířil se také na území Japonska, dalších států pevninské Asie, Evropy, Severní i Jižní Ameriky a z afrického kontinentu pochází nálezy třeba z Mali nebo Senegalu. Velikost se přitom odvozuje od fosilizovaných zubů, největší z nich byl skoro deset a půl centimetru dlouhý, a center obratlů, které leckdy mělo průměr větší než dvanáct centimetrů, jelikož chrupavčitá kostra žraloků se velmi špatně fosilizuje. Příčinou je, že drtivá většina částí jejich kostry je složena z chrupavky a ta ve většině případů zcela zmizí z fosilního záznamu, ačkoliv i zde existují vyjímky (například skvěle zachovalá přední polovina žraloka bílého z Peru stará pět milionů let).

Paleontologové dnes stoprocentně vědí, že přirozenou kořistí tohoto tvora byli jiní žraloci, velké ryby, mořští hadi a především pak mořští savci. A s jeho masivní tlamou by mu nedělalo problém sežrat nejen kytovce, ale i člověka. Setkání s otodem bylo tedy prakticky vždy to poslední, co kořist ve svém životě zažila.

Jakmile nás obrovský otodus spozoroval, tak se snesl níže a připravoval se na rychlý výpad a usmrcení jednoho z nás, ale za to dobu jsme uplavali o kus dál ke komoře, krz kterou se dalo doplout k anomálii. Jeho několikatunové tělo se sice strašnou rychlostí spustilo za námi tak, že jsme ho viděli i s rozevřenou tlamou plnou ostrých zubů, ale dokázal to ještě stočit a vyplavat blíže k hladině. Připravoval se na daleko silnější výpad zezadu, už jen samotný náraz nás mohl zabít, ale on ještě rozevřel své ohromné čelisti a vycenil své obří ostré zuby. Plaval pomocí kmitání ocasní ploutve, rypec mu rozrážel cestu vodní masou za nasycením neukojitelného žaludku, a pak se bleskurychle otočil a neuvěřitelnou rychlostí plul k nám v podivném tichu pod vodní hladinou.

Strachy jsme začali vypouštět bubliny a co nejrychleji plavat k úzké chodbě, kam se nemohl se svou typickou hřbetní ploutví protáhnout. Bylo to něco naprosto jiného, než se suchozemskými tvory, protože ti přitom alespoň vydávali nějaké zvuky, řvali a pištěli, kdežto tento smrtící dravec byl tichý stejně jako vodní hrob. Už jsme na zádech cítili vrypy od jeho zubů a lámání našich kostí, ale úniková cesta byla přímo před námi. Kopali jsme nohama nejdivočeji, co to šlo a snažili se dostat z jeho dosahu. Musel být za námi, musel už být za námi blížit se k našim nohám, říkali jsme si. Báli jsme se otočit, cíl už byl nesmírně blízko jako na dosah ruky, ale přesto se žralok určitě jen tak nezastavil a nerozmyslel si hnát se za svou kořistí. Vyčerpaní a unavení jsme vplavali do chodby a teprve potom se rozhodli ohlédnout, jestli už je po všem. Zděsili jsme se, když jsme na vlastní oči viděli, že i jedenáct metrů dlouhý žralok je tady malým pánem.

Před očima se nám čistá voda změnila v další krvavou lázeň, ze stejného místa, odkud připlul otodus, se vyřítilo něco ještě zuřivějšího a nebezpečnějšího než tento prehistorický obr. Po prvních několika rychlých kousnutím se mu z tkání žaber a krku vyřinuly litry krve, bylo vidět, jak mu ten obrovský predátor oddělil ploutev od těla, která zapadla do rozvířeného sedimentu na dně. Bylo to něco neuvěřitelného, jak rychle se gigantický žralok rozpadl na menší kusy, když mu zaživa trhal hlavu ohromný pravěký krokodýl Phosphatosaurus.

Otodus se nemohl nijak bránit, podlouhlá ale mohutná a silná čelist behemota mezi eocénními krokodýly mu jezdila po vlášné kůži žaber, hlavy, krku i čelistí a robustní kuželovité zuby v ní uložené mu drásaly svalovinu. Fosfatosaurus se zakusoval a během několika málo vteřin ze žralokova krku vysely jen cáry kůže a roztrhaného masa. Ještě před chvílí mohutný predátor schopný ulovit vše v jeho okolí se vznášel na hraně života a smrti, tedy do té doby, než fosfatosaurus zavlnil svým zploštělým ocasem posetým kostěnými ostny, čelistmi se zakousl otodovi do žaber a několika silnými kousanci mu odtrhl hlavu od zbytku těla. Z těla vyrval ještě jeden velký kus masa, hlava s mrtvolným výrazem z krvavého oblaku také dopadla na dno, kde rozvířila kal a bahno. Oblak krve opadával, snášel se ke dnu za zbytkem roztrhaného těla a hlavy, a triumfálně z toho vyšel fosfatosaurus.

Setkali jsme se už s kolosálním sarkosuchem ze spodní a deinosuchem ze svrchní křídy, ale velkých druhů krokodýlů bylo v průběhu geologické minulosti daleko více, mnoho jich žilo i v třetihorách. Tuto pomyslnou dynastii nejspíš započal právě velký druh Phosphatosaurus gavialoides z příbuzenstva rodu Dyrosaurus. Oba tito krokodýli patřili k blízkým příbuzným dnešních druhů, sdíleli s nimi i mnohé anatomické rysy, ale stále nepatřili do stejné skupiny jako moderní krokodýli. Převážnou většinu pozůstatků tohoto kolosálního predátora tvoří fosílie zubů nalezené v Tunisku a Mali, ale jeden pozůstatek představuje špičku úzkého fosilizovaného čenichu. Díky němu a dalším, později nalezeným, čelistním kostem víme, že jeho tělo v dospělosti dosahovalo délky okolo sedmi až devíti metrů, byl mocným predátorem ve vodním prostředí. A právě další fosfatosaurus rozerval na kusy velkého žraloka otoda. Bylo otázkou, na koho zaútočí příště.

Teprve teď, několik vteřin potom, co skončil zápas, jsme si mohli obrovského krokodýla prohlédnout. Jeho devět metrů dlouhé tělo pokrývaly černé až tmavě žluté kostěné destičky a šupiny, po stranách pancíře na hřbetu a ocasu byly ještě malé špičaté ostny a za mohutnou hlavou byl na krku okrouhlý hrbol také bohatě pokrytý zrohovatělou kůží a destičkami. Celá jeho tvrdá kůže, kterou na těle měl, se nadýmala při každém hltu z mršiny. Malé nožky s pahýlovitými drápy na tlapách se těsnaly u těla, výčnělky a hrboly zrohovatělé kůže byly jejich nedílnou součástí. Ostrými zuby trhal maso a svalovinu z oběti, lebka se sice zdála slabá podobně jako u gaviálů, ale ve skutečnosti stisk jejích čelistí byl nebývale silný.

"Teď mi to dává daleko větší smysl, kdyby toho kytovce sežral žralok jako Otodus, tak by tam zůstaly vrypy po zubech. Sežral ho ten krokodýl, ne žralok," konstatoval jsem rozjíveně a přesto chladně. "Koukni se ale na něj, on ho nezabil, protože by mu zkazil lov nebo se chtěl nažrat, on ho zabil jenom proto, že mu konkuroval," zděsila se Harleen. "Jenom proto, že mu vadil ve výhledu...Tohle je doba, kdy krokodýli žerou žraloky," pozoroval jsem, jak se několikatunové monstrum dalo do elegantního pohybu. "Zdá se mi to nebo vážně plave pryč?" řečnicky se zeptala. "Plave..., ale na sever," naplno jsem rozevřel oči. "Kde jsou Tess a Joss," doplnila mně. "Musíme je varovat, musí se procpat zpátky tou cestou, jinak je ten krokodýl sežere," hrozil jsem se. "Tenhle den je čím dál tím lepší, viď?" namýchlo ji to.

Fosfatosaurus se vlnil ze strany na stranu a bezohledně měl namířeno do severní části komplexu jeskyní. Voda a především docházející kyslík nám bránily v okleštění jeho mysli, kdyby to šlo, tak jsme ho mohli donutit, ať si sám rozpoltí lebku, ale teď? Teď jsme mohli jenom doufat, že nesežere naše přátele.

"Jossi?! Tess?! Sakra, jste tam ještě?!" rozzlobeně jsem zařval do vysílačky. "Děje se něco? Co je?" klidně se Joss ozval zpátky. "Okamžitě vyplavte a jděte co nejdál od břehů, co nejdál, rozumíte?" zakřičela na něj Harleen. "Proč, co se sakra děje, vždyť jsme na břehu...teda jakože Tess se ještě plavala podívat do jedný tý komory, ale měla by se vrátit za chvíli," nechápavě odpověděl. "Kde je?" mechanicky jsem se zeptal. "No...je tu ještě jedna komora, tak se tam plavala podívat, jestli tam něco nezůstalo, protože se anomálie zavřela...Lidi, jako co se děje?" stále si to nebyl schopný odvodit. "Plave k vám obří krokodýl, takže hned vylezte z vody a jděte tam odsud co nejdál, střílejte, když to uznáte za vhodný. To se děje," tvrdě mu odpověděla.

"Jak je blízko?" přešla ho nálada. "Dost blízko, dost blízko na to, aby zaútočil," pokračoval jsem dál. "Jenže nevím, kde Tess přesně je...Kurva," odsekl naštvaně. "Já to vím...teď je asi dvě stě metrů na sever od tebe. Plaveš krz průchod a dostaneš se do slepý uličky, kde není hluboká voda," znenadání se ozval Peterův hlas. "Kde jsi sakra byl celou tu dobu?" osočil ho Joss. "Hele snažím se pomoct, dobře spal jsem, ale jenom chvíli a teď už jsem zase plně v provozu," nechtěl se příliš rozpovídat. "Jak jsi mohl spát, kruci?" Joss se pořádně rozohnil. "Normálně, tak chceš pomoct nebo ne?" naštvaně odpověděl Peter.

"Co teď chceš dělat?" sklopil Joss paty. "Nejdřív se s ní musíme spojit, podle lokátoru se její signál už dlouho nepohybuje a stojí na místě," vzal rozum do hrsti. "Tess? Tess, slyšíš měnebo někoho z nás?" řekl Peter do vysílačky. V ušních bubíncích se nám rozléhalo jen strašlivé ticho a praskání komunikátorů. Vteřiny se prodlužovaly jako hodiny, docházela nám trpělivost a Joss už přemýšlel, že se do vody vrhne za ohromným krokodýlem, který tam rejdil. Byla to sázka se smrtí.

"Co sakra...co sakra chceš," odkašlala si Tess do vysílačky. Oddychli jsme si, jak nejvíce to šlo, když jsme měli jistotu, že je stále naživu. V jejím hlase ale bylo poznat, že není úplně v pořádku a nejspíš těžce raněna. "Dobře, hlavně, že ještě žiješ...Kde teďka jsi?" profesionálně se Peter ptal. "Nemáš to na tý svý chytrý obrazovce nebo co?" podrážděně klela. "Máš nějaký zranění a je tam pořád ten krokodýl?" ptal se dál. "Jenom mě...trošku mě škrábnul na noze, ale zatím ta svině nenašla cestu do týhle kopky," blaze, ze ztráty energie, se usmívala a prohlížela si pukliny ve stropě nad ní. Ve skutečnosti měla roztržený skoro celý nárt a chodidlo, z rány stékala krev až do vody, odkud se šířila do zbytku komplexu. Tess si nohu zaškrtila, aby neztrácela krev, a znovu se ozvala. "Super, takže ležíš nebo stojíš proti vchodu do jeskyně?" nepřestával ji dodávat optimismus. "Jo, jak to víš? A, abych nezapomněla, došla mi munice," zoufale se chechtala do vysílačky. Krokodýl ale nebyl zas tak hloupý, aby si nenašel cestu ke své kořisti.

"To je sakra průser, jdu tam za ní, jdu tam," křičel Joss. "Sežere tě a Tess nepomůžeš, radši zůstaň tam, kde jsi!" zakřičela na něj Harleen. "To nejde, vždyť jí to zvíře zabije, roztrhá ji na kusy," protestoval proti tomu. "Viděli jste někdo film Rogue?" vmísil se do toho Peter. "Chceš teď vážně debatovat o filmech? Tobě přeskočilo!" rozkřikl se na něj Joss. "Vážně ale, byl to fakt dobrej film a hrál tam Worthington," nenechal se přerušit. "Výborný, jí jde o život a ty tady rozebíráš nějakej debilní film!" znovu zařval do komunikátoru. "Kdybys mě furt nepřerušoval, vole. Jde tam o obřího lidožravýho krokodýla a na konci, když se tento krokodýl vynoří v takový jeskyni, tak mu ten cápek probodne hlavu nabroušeným kůlem," ostře se pustil do Josse. "Ale my nemáme ten kůl," zoufale mu odpovídal. "Ale máme kyslíkovou láhev. V ní je nitrox, hořlavá až výbušná látka, když se spojí s tukem nebo organickou sloučeninou," poučil ho.

"Tess...Tess, poslouchej mě. Sundej si tu lahev ze zad a do hrsti si vem svojí krev. Až se objeví ten krokodýl, tak jí naliješ do flašky, zatřepeš to a hodiíš to po něm. Jasný?" Peter se ozval Tess. "Rozumím...udělám to," bolestně se ohlásila. "A co, když to nevyjde? Máš ještě další skvělej plán?" rozhořčeně se ho ptal Joss. "Vyjde, tohle vyjde," odpověděl.

Tess v posledních záchvěvech viděla, jak se na zrcadlové hladině objevil hřbet ohromného krokodýla. Od každé jednotlivé mokré šupiny se odrážel sluneční svit, v detailech viděla jeho pancíř, když zadní polovina těla mizela v nedohlednu. Koutkem oka spatřila jeho dvoumetrovou hlavu, která z poloviny vyčnívala nad hladinu, a měla tak možnost si ho prohlédnout. Protáhlý masitý čumák se do stran rozšiřoval a narážely do něj vzniklé vlny. Vydal syčivý zvuk, počínal si jistě a chladně, rozevřel své oči se svislými zornicemi, jež také odrážely sluneční svit. Věděl, že mu kořist nemá kam utéct, víčka mu několikrát přejela přes oči, odfoukl od nozder vodní kapky. "Tak pojď," pobídla ho Tess, když pomalu soukala svou krev do kyslíkové láhve.

Krokodýl lehce naztevřel tlamu, zavlnil svým ocasem a nohama se začal odrážet ode dna. Tess během pár vteřin prudce zatřepala s láhví a hodila ji přímo do krokodýlího chřtánu. Monstrum, které rychlostí svého ocasu letělo jako vystřelený šíp, všude cákalo ohromné množství vody, jak se brodilo mělčinou, a bylo neuvěřitelně masivní. Všechny svalny na jeho těle se třásly a hýbaly se, kůže se mu pohybovala při každém dalším svalovém zákrutu. Nestvůra měla rozevřenou tlamu doširoka, ven koukaly velké kuželovité zuby připravené trhat maso a štípat kosti, vycházel z ní neustichající syčivý řev, byla jen pár metrů od Tess a stále se blížila. Jenže ona využila příležitosti, vhodila mu kovou láhev přímo do přední části tlamy. V domnění, že je to nepotřebný předmět ji nejprve krokodýl zkousl a chtěl ji odhodit, aby se mu nepletla do masakru, ale to byla jeho osudová chyba.

Hořlavý nitrox se okamžitě začal rozpínat a ve vteřině vybuchl. Kusy kovové nádoby se rozlétly všude okolo, ale podstatnější bylo, že na kusy se rozlétla i samotná hlava fosfatosaura. Agresivní a bezohledný tvor se proměnil jen v bezhlavou masu svaloviny a krve, kosti lebky, kůže, zuby i oči se rozlétly všude po okolí jako odporné kusy naplněné červenavou krví, nalepily se na stěny i na Tess, která do té doby byla přilepená na kameni, o který se opírala. Kousky kostí řinčely o stěny jako korálky vržené naštvaným dítětem, maso a krev napadaly do vody a znovu cákaly nebo tvořily menší vlny. Neovladatelné tělo obrovského krokodýla okamžitě upadlo do vody a ještě chvíli se setrvačností kutálelo, než se úplně zastavilo. Nohy mu mrtvolně visely od těla, ocas už němělo co ovládat. Po roztrhané hlavě zbyla jen díra označující, kde byla průdušnice a jícen, po jejích okrajích byla roztřesená tak prudkým odtržením od těla.

Do vysílačky se ozval jen strašlivý ohlušující výbuch, strachy jsme přestali i oddechovat, abychom ji slyšeli, kdyby se chtěla ohlásit. Nic takového se ale nekonalo, bylo ticho, mrtvolné ticho. "Tess? Jsi tam ještě?" nesměle se zeptal Peter. I přesto bylo ticho. "Hlasím, že...eh...eh...eh, že ten zasranej plaz má místo hlavy kopu kaše," rozesmála se.

...

Hned, jak se Joss dostal pro Tess a vyplaval s ní zpátky na břeh, tak jsme tam připlavali i my ostatní. Peter se zatím postaral o nejlepší péči pro Tess, když jsme Joss a já s ní vyšli podél kopce na pěšinu, tak se k našim hlavám snášel žlutý vrtulník se záchranáři na palubě. Slabé stromy i silné větve se ohýbaly ve větrném víru, který tvořila otáčející se vrtule. Jeho silný nepříjemný hukot teď šel stranou, slaněl k nám jeden z nich i s nosítky a o Tess se už patřičně postaral.

Hodiny plynuly do odpoledne, nikdo z doktorů nás za Tess nemohl a vlastně ani nechtěl pustit, protože jsme nebyli rodinnými příslušníky nebo nijak spřízněnými osobami. Bylo otravné a únavné číst ty neustále stejné nápisy na nemocniční chodbě, pozorovat stejnokroje doktorů a zdravotních sester nebo těch samých vozíků s léky. Stíny v oknech se kroutily s tím, jak slunce klesalo z oblohy, někdy dokonce mizely, jak před slunečním kotoučem přebíhaly různě tvarované mraky. Tvarovaly se a prodlužovaly stejně jako doba, kdy Tess napadl gigantický krokodýl z období eocénu v podzemním labyrintu pod Donnerbergem. Domýšleli jsme si děsivé scénaře, co se mohly mezitím udát, Joss a Peter si postupně začali vyříkávat, tu hádku, kterou rozvedli při hovoru v jeskyních. Báli se o Tess každý stejně, u nás dvou to nebylo jiné a ten strach a obavy s časem narůstaly do obludných rozměrů. Nepomohl k tomu ani příchod jejích starostlivých rodičů, kteří se hned pídili po tom, co se tam vlastně stalo, a proč.

K šesté hodině večer rodiče Tess odešli domů pro nějaké její osobní věci s tím, že nám dovolili jít za ní na nemocniční pokoj. Stejné nepřívětivé osvětlení a pach po dezinfekci jako minule, Tess ale poklidně ležela na lůžku a vypadala, že si to dokonce užívá. Úsměvy házela na všechny strany, zpod jejích brýlí se na nás koukaly její rozveselené oči a výraz, kterým říkala, jak se jí odsud nechce.

"To je taky dost, že jste přišli," usmívala se. "Vyčítej to doktorům, to oni nás sem nechtěli pustit," odvětil ji na to Peter. "Už jsi v pohodě?" starostlivě se zeptal Joss. "Já jsem někdy nebyla? Toho krokodýla jsem zmákla skvěle," pokračovala z legrace. "Ukaž mi tu ránu," připojil jsem se taky. "Za jak dlouho tě vlastně pustí?" ptala se Harleen, když Tess odhrnovala deku z její pravé nohy. "Doufám, že co nejpozdějc," zhrozila se. "Proč, prosím tě?" zarazilo ji to. "Blázníš, za poslední tři hodiny jsem tu už dvakrát dostala přesně to, co jsem si řekla a nehodlám to měnit. Docela se mi tu líbí," dala si ruce za hlavu. "Ale my tě potřebujeme v terénu, jsi náš nejlepší střelec," ohradil se Peter. "Tess, kde máš mít tu ránu?" zeptal jsem se nejistě. "Jak kde, moje celý pravý chodidlo je ta rána. Na tom sále mě šili snad dvě hodiny a měla jsem tam prej i kousek zubu," podivila se. "Nerad ti kazím náladu, ale tady nemáš ani sebemenší škrábanec," odpověděl jsem ji. "To přece není možný, to přece nejde," zvedlo ji to z lehu.

Jenže byla to pravda, na noze, která ještě před několika hodinami cedila krev po zranění velkými zuby fosfatosaura, nebylo sebemenší škrábnutí, oděrka nebo tržná rána. Stehy ležely vypadané na prostěradle a na zemi, bylo to, jakoby se chodidlo zahojilo naprosto samo. "Kámo, normálně to je jak z Bible nebo něčeho takovýho," vyhrkl Peter. "Není, to je jako regenerační schopnost axolotla," konstatovala Harleen. "Vy asi nevíte, co je axolotl, že?" doplnil jsem ji. Ostatní jen kroutili hlavou. "Takovej mlok z Mexika, kterýmu když utrhneš nožičku, ocas, ale klidně i části srdce a vnitřních orgánů, tak mu prostě dorostou a žije dál. Tohle je něco jako vyšší level toho," uchvátilo ji to. "Zkus se po tom projít," Joss ji pomalu vytáhl z postele. Tess nic necítila, když si na to stoupla, žádnou bolest nebo cokoliv nenormálního, jakoby stála na noze, kterou nikdy nic nepotrhalo.

"Tohle není normální, je to šílený, ale zároveň fakt super," vydechl Joss. "Co tohle jenom je?" řečnicky pronesl Peter. "Možná...co když to je něco jako další ´superschopnost´ z nás pěti? My dva je už máme, nejspíš, tak pro vy ne?" zapolemizovala Harleen. "To není blbost, to je fakt, ale," podpořil ji Joss. "V tom případě, já chci supersílu nebo něco takovýho," Peter nahodil ironicky vážný výraz. Byl to krásný okamžik štěstí, který jsme zažili ve smíchu a radosti na nemocničním pokoji, když přišli rodiče Tess, tak je přemluvila na podpis propuštění z léčby, i konzultující doktor přiznal, že něco takového ještě ve svém životě neviděl. I rentgen a další vyšetření prokázaly, že noha je naprosto zdravá, a Tess nemohl nikdo zakázat, aby odešla domů a s námi slavit, že jsme dnešní den všichni přežili ve zdraví.

...

Večer, nějak po osmé hodině v šerosvitu zapadajícího slunce, jsme chtěli šli s Harleen k ní domů, unavení, vyčerpaní, ale s tím nejlepším pocitem, který jsme mohli mít. Všichni přežili ve zdraví a nikoho nestačil sežrat ani obří třetihorní žralok ani kolosální eocénní krokodýl, Tess objevila svou schopnost regenerovat svá zranění a my dva jsme byli prostě šťastní. Nic už nám nebránilo, abychom zůstali spolu tak, jak jsme si to společně plánovali, tak, jak jsme to oba chtěli. Naše cesty se propletly tak silně, že ani Damoklův meč by je nedokázal rozdělit a v nás obou to probouzelo touhu navázat tam, kde jsme ráno skončili. Osud ale zasáhl jinak.

Vešli jsme dovnitř, plní vzájemné touhy a vášně, odkládali naše věci na židle a těšíc se jeden na druhého. "Má cenu se dneska sprchovat?" jen tak jsem nadhodil. "Po dnešku asi dlouho nebudu chtít vidět vodu," usmívala se při odpovědi. "Já taky ne, co asi Tess, která se vody štítí?" povídal jsem dál. "Ta už nevleze ani do vany, ale musíš uznat, že toho krokodýla zvládla fakt dobře," myla si ruce ve dřezu v kuchyni. "Sice jsem to neviděl, ale řekl bych, že ta mrtvola musela vypadat jako z béčkovýho hororu. Teda až na to, že byla skutečná," konstatoval jsem do té doby, než jsem ucítil zvláštní pach jdoucí od sporáku. Jak jsi Harleen myla ruce, tak cítila stejně a vemi pronikavě. "Necítíš tady plyn?" ohrnula nos. Nadechl jsem se ještě jednou, pach zemního plynu byl ještě daleko silnější a nebyla to jen náhoda.

"Ven, ven, ven...musíme ven!" ztrhl jsem ji sebou a prolétli jsme velkým proskleným oknem v kuchyni. Rozlétly se kolem malé střípky roztříštěného skla, dopadly na uhlazený zelený trávník před domem stejně jako my dva. Vzápětí se za našimi zády ozval ohlušující zvuk tříštěného skla, rozbíjejího se nábytku, vše ale přehlušil výbuch gigantického rozsahu a ohromného hluku. Plyn z neznámého důvodu explodoval a roztrhal všechno, co bylo v jeho dosahu. Létaly kolem kusy okenních tabulek, kovových součástí, prach, sutiny, kachle, snad všechno, co bylo v domě bylo spáleno nebo roztaveno až na zdi a nosné sloupy, které náraz horkých plynů vydržely. Otřásala se zem, všude na trávník a cestu padaly kusy něčeho, co pro nás ještě před pár chvílemi bylo domovem. Zpod stropů se vyhrnuly ohnivé jazyky následované černým dýmem a kouřem, výbuch byl tak silný, že padala i omítka z venkovních zdí. Zdálo se, že ležíme u sopky, která právě vybuchla.

V uších mi zvonil ten strašlivý zvuk výbuchu, postupně opadal, a než jsem si uvědomil, že jsme celí pokrytí popelem a prachem, tak už jsem slyšel jen pláč. Neutichající pláč smísený se zmarem a bolestí. Svou nejdražší Harleen jsem choulel pod svými rameny, aby ji nezasáhl nějaký úlomek nebo vymrštěný kus domu, a tím, že jsme se na sebe tiskli, tak jsem cítil všechno to, co ona. Její oči ronily tisíce slz, které ji stékaly po tvářích, vzlykala a popotahovala, a já ji nemohl nijak utěšit, protože jsem se bál o její život. Bolest, kterou cítila bylo přesně to, po čem Berger a Radowski toužili, srazit nás na kolena. Říkejte si tomu, jak chcete, ale tohle byl začátek války. A tu mohl vyhrát jen jeden z nás.