Dlouhoprstí ptáci ze střední křídy - Barmský jantar a jeho další tajemství
Troufám si tvrdit, že asi většina z nás na tomto blogu už zná alespoň některé úžasné objevy z jantaru jihovýchodoasijského státu Myanmar, které ohromují vědeckou a především laickou veřejnost v posledních několika letech. Zatímco laikové v nich mohou vidět možnost vytvoření skutečného Jurského parku, pro paleontology jsou zajímavější, protože mohou sledovat příklady velmi malé fauny ve velmi problematickém období přelomu spodní a svrchní křídy. Za posledních několik let už se v kusech jantaru podařilo objevit například hmyz jako zvláštního mravence rodu Ceratomyrmex, pavoukovce včetně enigmatického rodu Chimerarachne, malé žáby rodu Electrorana, kvetoucí rostliny, dinosauří peří a pak také dokonce zbytek dinosauří ocasu malého teropod ze skupiny célurosaurů. Další podobně úchvatný nález se podařil popsat skupině čínských paleontologů a ukazuje zvláštní adaptaci nového člena skupiny primitivních enantiornitidních ptáků. Jeho prsty se totiž nepodobají žádnému recetnímu i vyhynulému druhu.
Možná právě k tomuto účelu používal své skutečně nezvykle dlouhé třetí prsty dolních končetin malý pták z řádu Enantiornithes, kterého popsali čínští paleontologové na základě fosilie nohy nalezené v barmském jantaru. Zatím se ale nedá prokázat, jak tento "nástroj" malý živočich používal, nicméně to obohacuje náš pohled na adaptace primitivních ptáků v rané fázi jejich vývoje. Kredit: Zhongda Zhangová, převzato z webu The Guardian
Od objevů prvních fosilních ptáků převážně z evropských lokalit, ať již šlo o primitivního praptáka z rodu Archaeopteryx nebo dokonale zachovalé jedince z německého Messelu a mohutného měkkozobého rodu Gastornis, se začal ukazovat poměrně velký evoluční skok mezi prvními primitivními formami a jejich pokročilejšími potomky. Později za velmi dobrý příklad byl právě třeba svrchnojurský archeopteryx a svrchnokřídový Ichthyornis dispar, ale za vývojově primitivní ptáky byli považováni i zástupci kladu Enantiornithes. Popisná studie nového druhu ptáka pocházejícího z rozmezí spodní a svrchní křídy a také z tohoto kladu ale ukazuje, že tito ptáci se už do jisté míry podobali svým pozdějším příbuzným. Alespoň, co se z hlediska přizpůsobivosti na své prostředí týče.
Nalezený kus jantaru objevili barmští obchodníci s jantarem v údolí Hukawng na severu Myanmaru kolem roku 2014, autor popisné studie, Dr. Lida Sing z Čínské univerzity geologických věd v Pekingu, jej získal od jistého obchodníka a teprve potom se dostala do rukou vědcům.
Už místní hledače zarazila noha samotná, byla dlouhá asi tři a půl centimetru a vážila asi pět a půl gramu, přičemž je překvapil nezvykle dlouhý třetí prst. Někteří si proto mysleli, že se jednalo o nohu nějaké fosilní ještěrky, které mají mnohdy dlouhé prsty a podobně zakřivené drápy. Sing ale brzy poznal, že jde o ptačí nohu a to kvůli absenci pátého prstu - ptáci mají čtyři stejně jako dochovaný exemplář.
Na základě výzkumu tohoto pozůstatku mohli vědci stanovit jeho stáří na přibližně 99 milionů let, což je období rozhraní spodní a svrchní křídy známé také jako tzv. střední křída. Fosilii se rozhodli pojmenovat jako Elektorornis chenguangi a označují pod ní živočicha ještě zhruba srovnatelně velkého jako je dnešní vrabec domácí (Passer domesticus), ale pravděpodobně byl průměrně menší než tento dnešní pták.
Hlavním objektem zájmu byl samozřejmně ale zvláštní určují znak tohoto druhu, který se vědcům podařil zrekonstruovat na základě technologie mikro-CT skenu. Jednotlivé snímky pak poskytly velmi přesnou trojrozměrnou rekonstrukci spodní končetiny a potom i prodlouženého třetího prstu. Srovnání jednotlivých kůstek bylo pro paleontology velmi překvapivé, protože celý třetí prst měřil devět celá osm milimetru a byl o jednačtyřicet procent delší než druhý prst. Úžasnější ale bylo, že byl i o celých dvacet procent delší než tarsometatarsus, srostlé kůstky kotníku. To z něj činí naprostý unikát.
Srovnávací analýza s dvaašedesáti recentními a dvaceti vyhynulými druhy ptáků přinesla pouze potvrzení toho výroku, jelikož žádný z nich nemá stejný poměr elementů dolních končetin. Paleontologové také učinili velice jasný závěr ohledně jeho životního stylu, malé rozměry a zvláštně prodloužený prst svědčí o životě na stromech a zdržováním se na nich trávil drtivou většinu svého času.
Podle spoluautorky Jingmai O´Connorové z Čínské akademie věd sice prst patrně sloužil k obtočení kolem větve, ale takto extrémní rozdíl mezi velikostí prstů na končetinách ještě u žádného jiného ptáka nebyl zjištěn. Patrně ale měl i praktické využití, vědci přišli s tím, že ho využíval prakticky shodně jako současný ksukol ocasatý (Daubetonia madagascariensis) z Madagaskaru. Tento noční lemur je známý svou skoro grotesktní stavbou těla a jeho přední končetiny jsou opatřeny zvláštními hubenými prsty, kterými dokáže vyrývat larvy, hmyz a pryskyřici zpod stromové kůry. Autoři přišli s opodstatněným názorem, že Elektorornis to udělal velmi podobně.
Studii uzavírají tím, že jde o úžasný příklad ekologické adaptace u poměrně primitivního ptáka. Také je zajímavé, že existoval v době, kdy se začaly objevovat předci pokročilejších forem ptáků a je tedy možné, že podobné zvláštní adaptace se u těch primitivních vyvinuly jako reakce na tuto konkurenci.
Předběžně také oznámili, že jejich dalším vědeckým cílem bude další analýza celého materiálu, ale tentokrát bude cílená na hledání původních proteinů, měkkých tkání a melanozomů na obnažené části exempláře. Jejich následná analýza by mohla později být nápomocná při posuzování dalších aspektů ekologie primitivních malých ptáků ve střední křídě a také při rekonstrukci paleoekosystémů této. Patrně tedy o tomto drobném ptáku ještě do budoucna uslyšíme.