Do hlubin jezírek La Brea - Když příroda zahlasovala pro kojoty

08.08.2019 23:39

Severní Amerika a především Spojené státy americké disponují ohromnou zásobou zkamenělin z prakticky všech období vývoje složitého života na této planetě. Z tohoto kontinentu pocházejí fosilie jak velmi starých primitivních organismů, tak první složitější život, jeho krůčky na suché zemi, první plazi, dinosauři a také mnoho savců, kterými se dostáváme až do doby kritického přechodu mezi pleistocénem a holocénem. Na konci poslední doby ledové je jednou z našich nejlepších studnic vědomostí o tehdejším životě lokalita La Brea (v angličtině La Brea Tar Pits) na předměstí slavného Los Angelese v Kalifornii, odkud pocházejí fosilie ohromně početných savců a to mamutů, medvědů, pravlků, bizonů, ale i známých "šavlozubých tygrů" z rodu Smilodon. Toto místo se surovou ropou a asfaltem konzervujícím fosilie úžasným způsobem už poskytlo mnoho důležitých informací o životě a evoluci tehdejších dominantních druhů. Podle nového výzkumu vědců z Vanderbiltské univerzity může také pomoci zodpovědět otázku, jakými změnami si fauna této oblast prošla, a proč právě tyto druhy vymřely, kdežto jiné a dnes běžné se udržely.

V době pozdního pleistocénu byli nepopiratelnými krály zvěře v Severní i Jižní Americe mohutní zástupci rodu Smilodon, jejichž ikonické špičáky jim vynesly přezdívku "šavlozubí tygři". Patřili k nejhojnějším a nejúčinnějším dravcům na území Spojených států v době pleistocénu, samozřejmně za společnosti velkých pravlků, lvů amerických nebo třeba medvědů krátkočelých, ale i prvních pum, kojotů nebo menších šelem. Zde na ilustraci dokáží dva smilodoni ztrhnout obrovského pozemního lenodochoda rodu Glossotherium. Kredit: Mark Halett, převzato z GettyImages

Pro přechod období poslední doby ledové do současnosti provázelo také vymírání většiny tehdejších velkých savců a je téměř jisté, že na něm měl podíl i stále rostoucí počet jedinců druhu Homo sapiens. Velmi dobře ho dokumentují nálezy z již zmíněných asfaltových jezírek La Brea v Kalifornii, kde vědci doposud nalezli úžasné množství dokladů o podobě fauny v závěru poslední doby ledové. Zároveň s tím byla ale otevřena i otázka, jak moc se vymírání dotklo jednotlivých skupin, jaké mělo přímé dopady na skupiny savců na americkém kontinentu a jaké faktory se na tomto území podílely na vymření největších živočichů své doby.

Vědecký tým z šesti amerických vědeckých institucí, s vedoucí úlohou Vanderbiltské univerzity, teď přednesl část připravované rozsáhlé studie na toto téma. Zaměřuje se především na otázku, proč po Severní Americe stále běhají kojoti (Canis latrans), vlci (Canis lupus) nebo pumy (Puma concolor) a představují největší masožravé savce, zatímco v pleistocénu plnili pouze úlohu v nižších potravních příčkách.

Dominance větších druhů šelem se alespoň na západě Severní Ameriky nedala popřít, jelikož toto území obývali již někteří zmínění masožravci v čele s pravlky (Canis dirus), lvy americkými (Panthera leo atrox) a také smilodonty (Smilodon populator), kteří představovali až do samého závěru pleistocénu vrcholové predátory lovící prakticky jakékoli větší býložravé savce v okolí. Byla to jejich forma potravní specializace, podle paleontoložky Larisy DeSantisové je nakonec stála na konci poslední doby ledové život.

Její vědecký tým se zaměřil na výzkumy toho, zda tyto šelmy vyhynuly na základě změny klimatu, úbytku lovené kořisti, činnosti člověka nebo konkurence jiných živočišných druhů. Také jedním z důvodu mělo být vysvětlení, proč soudobí američtí dravci tyto změny přežili.

Jeden z velmi dlouho tradovaných předpokladů byl, že tito živočichové nakonec museli bojovat o přežití po zmizení drtivé většiny velkých savců na konci pleistocénu a konkurovali si na základě promíchaných loveckých areálů. Podporovaly to i izotopy kyslíku na kostech všech zmíněných predátorů, ovšem analýza izotopů na jejich zubech ukázala dobře odlišené lovecké areály kočkovitých šelem a psovitých, první z nich preferovali spíše zalesněné území a druzí naopak otevřené stepi. Možnost pozdější vzájemné konkurence tedy vědci odepsali s tím, že není dostatečně dobře podložená.

Po vyloučení argumentu, že všichni velcí američtí predátoři byli nakonec donuceni lovit stejnou kořist na stejných územích a vzájemně se vytlačovali, se vědecká skupina rozhodla objasnit ekologické aspekty současných druhů v době pleistocénu.

Zatímco tedy většina dravých savců byla již svazována jistou mírou specializace, jako je lov velkých zvířat v lesnatých biotopech, lov na otevřené stepi nebo kombinace obou, a většinou na velká zvířata tehdejší doby jako pozemní lenochody, mamuty, bizony nebo jiné kopytníky, tak pumy, kojoti nebo vlci a medvědi měli daleko širší potravní spektrum. Jejich potravou byli i menší savci, případně i bobule, kořínky (spíše v případě medvědů) a také mršiny. To právě mohl být aspekt, díky kterému přežili vymírání pleistocénní megafauny.

DeSantisová a její vědecký tým má tedy zato, že velcí šavlozubí tygři, vlci, lvi nebo gepardi vyhynuli kvůli rozsáhlým změnám klimatických podmínek, kdy ubylo kořisti v jejich přirozeých lovištích. Jejich specializace, stejně jako mnohokrát v minulosti, jim nakonec přinesla záhubu a pravděpodobně měl svůj podíl i nově příchozí člověk na severoamerickém kontinentu.

Pravděpodobně proto tedy někteří nespecializovaní dravci přežili a mohli se dál rozvíjet v příštích tisících letech. Studie ale zároveň otevírá další prostor pro debaty, jako moc se vymírání dotklo například oportunistických predátorů jako byli medvědi krátkočelí (Arctodus sp.), protože se přecejen jednalo o daleko přizpůsobivější živočichy méně závislé na velkých savcích (ačkoliv to byli častí mrchožrouti zdechlin právě po nich, patrně se nezdráhali i odehnat jiné predátory od úlovku).

Studie je, jak bylo výše řečeno, pouze částí většího celku pohlížejícího na vymírání na konci pleistocénu jako na celek. Do budoucna se tedy můžeme těšit na další zjištění ohledně předposledního většího vymírání fauny v novodobé geologické historii Země.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz