Draci a princezny

Od setkání permské éry s tou naší uběhly dva dny. Mezitím jsme se začali shánět po jakýchkoli zbraních nebo obranných prostředcích. Museli jsme využívat jakékoli naše zdroje, ať už to byly jednoduché zbraně vyrobené z baterií, tlakových bombiček, malých elektromotorků nebo klasické sekery a zahradního náčiní , ale stále jsme měli pocit, že to proti mnohem větším živočichům nebude stačit. Pocit se postupně přelil v přesvědčení a ve fakt. Rozhodli jsme se tak jednoznačně pro povolání nových sil do našeho týmu, o kterých jsem mluvil dříve. Nečekejte však žádné silné mužské postavy, nýbrž ladné ženské křivky.

Joss i Peter mě nakonec přemluvili, abych promluvil oběmi našemi kamarádkami, které jsme chtěli přizvat a především pořádat o pomoc s těmi zvířaty. Obě totiž vynikaly především v biologii, chemii nebo fyzice, tedy ve vědách, které jsme potřebovali nejvíce v našem nastávajícím výzkumu. Nicméně, kdy jsem zvonil u domu první z nich, přišel jsem do rozpaků. Otevřela mi menší ženská postava s krásnými černými vlasy, jež ji spadaly až hluboko pod ramena. Z jejích hnědých očí čišelo každodenní nadčení, radost ze života a jasná zvědavost. "Zase jsi se zdržel o deset minut, kdy už se naučíš chodit včas," uvedla mě s úsměvem. "Taky tě rád vidím Tess," nadechl jsem se. "Takže co je vlastně tak důležitý, že jsi mě vytáhl z postele," pousmála se. "Za prvé, co v deset hodin ráno děláš v posteli," podivil a usmál jsem se," za druhé je to možná ta největší věc, na kterou jsme narazili. Jedinné, co od tebe potřebuju je, aby jsi dnes ve tři hodiny dorazila ke mě, pak se dozvíš mnohem víc," dodal jsem. "Je to snad něco tak tajnýho," podivila se. "Víc než si myslíš," rozzářily se mi oči.

A pak následovala druhá, mnohem težší, vyjednávací zkouška. Kvůli ní jsem musel dorazit před práh jednoho honosného domu nad městem. Byl obehnán zídkou asi stejně vysokou jako já s barvou šedavě bílé. Kousek ode mě se nacházela hnědá vrata s tmavě šedým kovovým rámem, která byla na příjezdové cestě. Za nimi a rozměrnou zelenou zahradou vyrůstal prosklený hnědavě šedý dům s přídatným druhým patrem, které bylo obloženo jantarově žlutým dřevem. Celá stavba působila velmi honosně. Má nejlepší kamarádka totiž byla dcerou bohatých podnikatelů, kteří ale velmi často cestovali po celém světě. Díky tomu získala mnoho znalostí a zkušeností, na druhou stranu ale často trávila dny sama. Byla velmi soběstačná, zárověn však velice milá, zdvořilá, silná a také velmi krásná. Když jsem tak postával u dveří na zahradu před domem, přepadl mě zvláštní pocit. Cítil jsem se jako zbavený jazyka, jakoby ze mě neměla vyjít jedinná hláska. S každou další vteřinou se ten zvláštní pocit prohluboval, ale rázem opadl.

Dvířka se pootevřela a zpoza nich vyšla nádherná plavovlasá dívka s bledě modrou košilí osazenou bílými knoflíky, jejíž dlouhé štíhlé nohy kryly černé přiléhavé džíny. Dlouhé plavé vlasy, přecházející až v blond, ji padaly až pod ramena. Její hladké tváři vévodily dvě nádherné modré oči. Hledět zpříma do nich bylo hledět do nekonečných nebeských výšin. Často jsem se v nich ztrácel, stejně jako tehdy. Strnul jsem. A znovu přišel ten pocit, přišel jsem tak svázaný vlastními pocity. Ačkoliv jsme měli mezi sebou skvělý vztah, tak bylo mezi námi něco zvláštního, něco, co ani jednomu z nás nedovolovalo se k tomu druhému příliš přiblížit.

Usměvavé načervenalé rty se rázem rozpohybovaly. Poznala, že určitě nepromluvím první. "Ráda tě vidím," řekla mile," přišel jsim mě vytáhnout ven. To by jsi mě totiž vážně zachránil," pousmála se. "Taky tě moc rád vidím, ale spíš jsem tě přišel požádat o něco mnohem důležitějšího. Myslím ale, že když ti to řeknu, tak mi nebudeš věřit," začal jsem nesměle. "Víš přece, že se mi můžeš se vším svěřit," odvětila. Byla skutečně vždy velice milá a pravdou je, že každý z nás u ní byl vítaný. "Poslouchej, potřebujeme od tebe pomoct. Přišli jsme totiž na něco, co by mohlo závratně změnit a přepsat celou historii naší planety," začal jsem už více sebejistě. "O co jde," přidala se. "Jedná se o něco, co ještě nikdo nikdy neviděl a nikdo si nedokáže představit, co to pro nás znamená," pokračoval jsem. "No dobře..., ale co máš na mysli," přimouřila oči. Zaujalo ji to. "Je to delší na vysvětlování, ale pokud to chceš vědět, přijď dnes ve tři hodiny odpoledne ke mě," dodal jsem. Na chvíli se zamyslela, ale pak řekla: "Budu se těšit."

Když pomalu zavírala nahnědlá zahradní dvířka, otočila se na mě a krásně se usmála. Doufal jsem, že přijde, byla by to poslední posila pro náš nově utvořený tým. Nicméně obavy zde byly na místě. Pokud jsme skutečně chtěli utvořit jednotku, která bude alespoň zdejší lidi chránit před útoky těch zvířat, museli jsme být silní. Velmi silní. Tušili jsme už, že tohle je jen začátek něčeho mnohem většího. Ale zatím nikdo nemohl tušit čeho. Navíc, neodpustil bych si, kdyby se někomu z nás cokoliv stalo, nebyli jsme totiž jen přátelé. Byli jsme rodina.

...

Jak by řekl leckterý básník, čas již nadešel. Ve tři hodiny obě dvě přišly do mého domu, kde už jsme čekali já, Joss a Peter. Když došly do mého pokoje, jako pokaždé je zaujaly sestavené zmenšeniny dinosauřích koster, všudypřítomné fotografie a skicy znázorňující prehistorickou krajinu nebo malé modely vyhynulch zvířat. Přesto bylo ticho. Nikdo nevydal ani hlásku. Obě dvě si poklidně sedly na mou postel. "Takže, co nám potřebujete tak nutně říct," začala rázně Tess. Debata začala. Později změnila celý náš život od základu. "No...ehm..., ono se to špatně vysvětluje," vykoktal se sebe Peter. "Spíš se tomu jen těžko dá uvěřit," přidal se Joss. "Dobře, ale v tom případě, o co teda jde. Co tu děláte," zarazila se Harleene. "Na rovinu, lovíme tady dinosaury," odvětil jsem rázně. Obě dvě děvčata se na sebe podívala a začala se smát. My jsme ale věděli, že tohle rozhodně není jen pro pobavení. "Takže vy tu lovíte dinosaury, to je tak důležitý. Vážně," pobavila se Tess. "My nelžeme, ale tušili jsme, že tohle bude následovat, že nám nebudete věřit," dodal Joss. "Navíc, když vám řekneme všechny podrobnosti, tak to bude znít ještě víc neuvěřitelně," doplnil ho Peter. "Nemysleli jste si snad, že tomu uvěříme, že ne," pousmála se Harleene. "S tím jsme počítali, ale musíme vás obě poprosit, zůstaňte připraveny. Budeme vás potřebovat," odpověděl jsem.

A znovu, bylo ticho. Pocity byly dost smíšené a atmosféra podivně naladěna. Všichni tři jsme očekávali mnohem pozitivnější výsledky, především jsme ale zoufale potřebovali vypomoct. Nemohli jsme na to zůstat sami, proti mnohem větším a nebezpečnějším zvířatům pouze ve třech neobstojíme. Přesto, zanedlouho se obě dvě znovu zvedly. Ještě před odchodem se ale Harleene otočila. "Abych nezapoměla, dnes se vrací moji rodiče a pořádají menší večírek a já chci, aby jste tam přišli. Jenom si vezměte něco slušnějšího na sebe," usmála se na nás. My jsme si přitom prohlédli naše civilní oblečení, pravda s vytahanými džínovými kraťasy a triky zašlých barev bychom nikoho příliš neoslnili. "Budu se na vás těšit," dodala.

...

Večer padal na celou krajinu. Jako závojem byla pokryta načervenalým slunečním svitem, jež uspal rozpálenou suchou zemi. Tmavly suché stromy a jejich větve s listy, jež svou barvou připomínaly vybledlé zelenavé závěsy, tráva pokrývající zem jako nekonečný zelenkavě žlutý koberec a ke spánku se dala i zvířata. Ptačí zpěv utichl, žáby přestaly skřehotat. Celý kraj se dal ke spánku. Pouze nad městem zářila jako sloup vila, jejíž příjezdová cesta se plnila auty a dům hostil už více než jen jednu krásnou dívku.

Postávali jsme opodál před vchodem a rozhodovali se, zda tam skutečně chceme jít. Koneckonců to byla vyšší společnost, rodiče Harleene měli známé mezi vysokými podnikately, úředníky, státníky i lékaři, a proto jsme se zdráhali tam jít. Přestože jsme byli slušní a každý z nás měl i svůj vlastní společenský oblek, obávali jsme se, že tam budeme za černé ovce. Jak se k nám mohli stavět jinak, než k jako pubertálním mladíkům, které nezajímá nic jiného než nové videohry nebo krásné dívky a jejich chování nedosahuje ani zdaleka takových kvant jako chování těch, kteří na ně nahlížejí. "Vážně tam chceme jít," zeptal se sklíčeně Joss. "Když nás pozvala, bylo by to dost neslušný nepřijít," odpověděl jsem. Přicházeli jsme mezi posledními, ale přesto jsme byli nakonec rádi, že jsme se tak rozhodli.

Když jsme otevřeli zahradní dvířka, bylo vidět, že hlavní část společnosti se baví v domě. Prosklenými tabulemi byli vidět různí evidentně dobře vzdělaní lidé ve společenských oblecích s kravatami. A přišlo to znovu, ten pocit méněcennosti. Cítili jsme se velmi sklíčeně, protože jsme tušili, že zde nebudeme vítáni. Pomalu jsme se po rozměrné zahradě s tentokrát nádherně zelenou trávou přibližovali k domu. Šli jsme po cestě složené z rozměrných plochých kamenů, jež byly zbarveny do medově hnědé. Po levé straně od domu leželo hned vedle zdi větší zahradní jezírko. V jeho středu stoupaly k hladině proudy bublin. Lemováno bylo okrasnými rákosy, krásně bíle pruhovanými kusy kamení, jež dotvářely přírodní vzhled. Naopak ten ale narušovaly světlomety zasazené do země kolem něj.

Už jsme byli téměř u dveří, když jsem viděl, jak za rohem je opřený nějaký chlap. Tvořil jen velkou černou siluetu, moc detailů vidět nebylo. Měl dlouhý, snad kožený, kabát klesající až ke kolenům. Vlál jako závoj, ale byla vidět jeho těžkost. Zapálil si. Jen popel schílemi odletoval od cigarety. Když si nás všiml, tak se otočil a odkráčel. Nikdo z nás tehdy netušil, koho jsme to vlastně tehdy potkali. "Kdo z nás zazvoní," poušklíbl se Peter. "Já to nebudu," oponoval rozjařeně Joss. Zbylo to na mě. Pomalu jsem zvedl ruku a stiskl malé tlačítko zvonku. "Hlavně se chovejte slušně, žádný narážky a vtipy o...," ani jsem nedořekl větu a otevřela nám známá tvář. "Už jsme se bály, že nepřijdete," přivítala nás Tess. Musím uznat, že měla krásné červené šaty, které ji sahaly jen lehce nad kolena. "Nebylo to úplně jednoduchý, se přemoct," přidal se Peter. "No každopádně, to tu budeme spolu s těma kravaťákama muset bejt celou dobu," napadlo Josse. "Ne, my máme místo nahoře," odvětila Tess.

Tess nás provázela rozmerným otevřeným domem, který se zdál být velmi moderní. V koutu u sněhobílých záclon stál černý klavír, na nejž hrál postarší klavírista. Všude byly roztříštěny skupinky lidí, kteří v rukou svírali většinou sklenice s červeným vínem. Zdáli se být velmi opatrní, určitě by nebyli příliš nadšení, kdyby jim takto drahá vína poškodila jejich dozajista drahé obleky. Na opačné straně plápolal ve stěně zasazený krb. Naproti němu se tyčila černá pohovka. Šli jsme přímo proti schodům do patra, ostatní si nás vlastně ani nevšímali, byli příliš zahleděni do sebe. Šli jsme rychleji, ale za prosklenou stěnou na zadní část zahrady se ve tmě něco mihlo. Na zlomek sekundy jsem viděl, jak tam něco v té tmě prošlo. Obrátil jsem se a projel mnou zvláštní pocit. Ostatní se zastavili. "Je ti něco," zeptal se Joss. "Běžte dál, já hned dorazím, jenom prostě..., radši jděte," řekl jsem mu roztřeseně. "Vážně kámo," oponoval Peter. "Vážně a prosím, řekněte Harleen, že se omluvám, za zdržení. Nechi, aby si to brala osobně," dodal jsem.

Potichu jsem se vyplížil ven zadními dveřmi. Na trávník dopadaly pouze dlouhé stíny. Čím dál jsem se vzdaloval, tím více mě přepadal pocit, že tu nejsem zdaleka sám. Tma byla neprostupná, navíc mi ve výhledu překážel i lom světla. Nebe postrádalo většinu hvězd, jen Měsíc a těch pár nejjasnějších hvězdiček ho zkrášlovalo. Za zdí se tyčil jen les. Myslel jsem, že tu narazím na toho chlapa, kterého jsme viděli u vstupních dvěří, ale jakoby se po něm slehla zem. "Určitě to byl přelud," říkal jsem si. Pak ale přišlo mohutné žbluňknutí, muselo být jedině z toho jezírka. Šel jsem se tedy podívat, co se zde dělo, ale najednou jsem spatřil nějakého muže, který na mě hleděl skrze prosklenou tabuli. V ruce svíral sklenku červeného vína. Nebyl to Harleenin otec, přestože jsem ho viděl pouze dvakrát, věděl jsem jak vypadá. Tenhle muž byl jednoznačně někým jiným, upravený a jasně arogantní. Díval se velice nepřátelsky, netušil jsem proč. Po chvíli se otočil a už mi neukázal tvář.

Konečně jsem byl u jezírka. Hladinu stále křžovaly vlny, tvor, co je zanechal, nemohl být daleko. Prošel jsem okolí a v jedno z keřů zůstalo cosi zaklesnuto. Když jsem se přiblížil, rozpoznal jsem, že jde o peří. Bylo smočené a chomáčkovité, to zvíře nemohlo být ptákem, protože to peří vypadalo spíš jako prachové. Nebylo příliš vyvinuté a připomínalo spíše savčí srst. Pod ním však leželo ještě několik menších pírek. Došlo mi, o co jde. Jednoznačně šlo o peří malého dinosaura. Už jsem se zde necítil tak bezpečně. Nemohl jsem tušit, že za mnou se v nočním tichu plíží ještě někdo. "Takže ty jsi mě vyměnil za zkoumání okrasných keřů," zazněl povědomý hlas. Pousmál jsem se a otočil. A znovu jsem strnul.

Tentokrát předemnou stála snad ještě více krásnější lidská bytost, Harleen byla krásná sama osobě, ale ty dlouhé bílé šaty s průsvitnými pruhy na bocích z ní udělaly doslova princeznu. Byla tak krásná, že by se to ani nedalo popsat slovy. Bál jsem se spíše toho, že ke každé princezně přece existuje i drak. "Ne, tebe bych vážně za nic nevyměnil," odvětil jsem rozpačitě. "Co tu vlastně děláš," zeptala se. "Viděl jsem, jak se tu něco mihlo a chtěl jsem vědět, co to bylo," vysoukal jsem ze sebe. "Ty musíš vždycky mít poslední slovo, viď. Když jsem řekla, aby jste přišli, tak jsem myslela i tebe. Proč musíš vždycky být duchem jinde," přistoupila blíž. "Kdybych ti na mohl odpovědět, byl bych mnohem šťastnější člověk. Prostě mám pocit, že tu něco nehraje," zamyslel jsem se. Přistoupil jsem k ní ještě blíž. Zpoza jejích štíhlých zad vytáhla dvě skleničky. "Připiješ si se mnou," řekla mi mile. "Nepočkáme na ostatní," odpověděl jsem. "Tak co," pousmála se. Najednou jsem naprosto přestal myslet na ona záhadná pera, která jsem našel. A to byl možná kámen úrazu. "Nemám šanci odmítnout," oplatil jsem ji úsměv.

"Tak na co," řekla rázně. "Třeba na tebe a na tuhle úžasnou noc," odvětil jsem ji. Skleničky cinkly a bleskurychle potom jsem oba dva jasně slyšeli velmi mohutný hrdelní řev. Protnul tmu jako šíp. Byl tak silný, že nebylo možno ho venku přeslechnout. "Co tohle bylo," zalekla se. "Musíme pro ostatní," řekl jsem ji. Popadl jsem ji za ruku a utíkali jsme ke dveřím. Než jsme ale stačili doběhnout ke dveřím, byl slyšet další podivný zvuk, tentokrát ale mnohem blíže. To už jsme byli tak tak u dveří, jenže najednou vypadl proud. Celý pozemek se jako mávnutím kouzelného proutku propadl do tmy. Temná noční obloha se náhle rozzářila stovkami hvězd. Zavládla panika. Lidé křičeli jeden přes druhého a snažili se co nejrychleji dostat ven. Zadním vchodem zatím vyběhli i naši přátelé. "Co se to tu děje," vyjekla Tess. "To kdybych věděl, tentokrát už to asi nebu znít tak neuvěřitelně, když řeknu, že tu je dinosaurus, že," řekl jsem rázně. Ostatní mohli pouze přikyvovat, pootevřeným oknem i oni slyšeli ten nervy drásající řev.

"Na tohle zvíře budeme potřebovat nějakou větší zbraň, nejlíp nějakou střelnou," napadlo Josse. "Moji rodiče jednu takovou mají, tak snad to bude stačit," odpověděla rázně Harleen. Vytratili jsme se tak potichu přímo do malého zahradního domku na opačné straně zahrady. Ten řev se ozval znovu a zdálo se, že je jen o něco málo blíže, než byl předtím. Vběhli jsme do tohoto domečku a Harleen odkryla zašlé plátno plné prachu. Pod ním ležely dokonce dvě zbraně, jedna krátká pistole a pak dlouhá kulovnice. "Bude to stačit," řekla. "Určitě, tohle by mohlo skolit i větší zvířata," usoudil Joss. "Ta na co čekáme, jdeme ne," prohlásila jednoznačně Tess. "Počkat, vy chcete jít v těhle sukních," podivil se Peter. Obě dvě se na sebe podívaly, sklonily se a své dlouhé závoje rázem utrhly jako kdyby se nic nestalo. "Takhle se ti to líbí víc," odpověděla mu Tess. A Peter mohl pouze přikyvovat.

Přelezli jsme zeď, nemohli jsme jít hlavním vchodem. Byli bychom všem jen na očích. Díky měsíčnímu svitu bylo alespoň částečně vidět v lese, do kterého jsme mířili. Tmu protínaly jeho stříbřité paprsky. Hledali jsme tam cokoliv, co by mohlo indikovat pohyb velkých zvířat. Zašli jsme k malému potůčku protékajícímu lesíkem. V jedné jeho části se rozléval do větší šíře a vytvořil tam řadu tůní s bahnitou kalnou vodou a bahnem všude kolem. Vyrůstaly tam rákosy a malé bahenní rostliny. Všude bylo ticho, jen pod našima nohama praskaly větve a suché jehličí. Rozběhli jsme se do větší oblasti, abychom tu plochu prošli. Pokud tu bylo nějaké zvíře, tak se muselo zdržovat poblíž vody.

"Co přesně musíme hledat," zeptala se Harleen. "Podle zvuku se dá usoudit, že jde o masožravce, teropod s délkou nejmíň pěti metrů, ale to je minimální odhad," odpověděl jsem. "Když na něj narazíme, tak co máme dělat," řekl Joss svírající kulovnici. "Snažit se co nejvíc kličkovat v běhu, zkusit se mu vytratit ze zornýho pole ve vegetaci, střílet jen v krajním případě," odpověděl jsem mu sebejistě. "Proč," pronesla pohrdavě Tess. "Protože mám tušení, že ty projektily by ho akorát rozdráždily, proto," procenil jsem mezi zuby. A znovu se ozval ten podivný zvuk, tentokrát šel z druhé strany potoka. Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval praskot lámaných větví v podrostu. "Musíme jednat," rozohnil se Peter," jdeme toho tvora zastavit." Nemohli jsme ale překročit tok zde, bylo zde příliš bláta a bahna. "Počkejte, co když jdeme po špatné stopě, co když tohle není to zvíře, ale je to něco jinýho," napadlo mě. "Co by to mohlo podle tebe být, vždyť tohle je jasně velký zvíře," oponoval mi Peter. "Ale, co když ne, já jdu po proudu, zkusím ještě projít ten bažinatej úsek. A dej mi radši tu pistoli, kdybych na něj narazil," dodal jsem rázně. Nevím proč, ale tušil jsem, že tohle zvíře není původcem toho řevu, na který jsme narazili. Rozdělili jsme se. Měli jsme jedinný cíl, najít toho tvora.

...

Tma byla téměř neprostupná, ale svítit si něčím jiným by postup ještě ztížilo. Díky lomu světla bych neviděl už vůbec nic. Ani stopa po záhadném řevu ani jeho původci, jako kdyby se po něm slehla zem. Měli snad skutečně pravdu ostatní, kteří tvrdili, že tady nemohu nic najít? Nebo naopak onen záhadný predátor číhal právě zde mezi stromy a pouze čekal na chvíli mojí nepozornosti, kdy bude moci zaútočit a svými dozajista obřími čelistmi plnými ostrými zuby roztrhat mé bezbranné tělo? Přepadaly mě pocity sklíčení. Možná jsem bloudil v kruhu, vedl mě pouze zvuk potoka. Chtěl jsem se už vrátit, ale kus země podemnou povolil a já spadl do měkkého bláta. "Sakra," vyjekl jsem. Pak jsem ale spatřil něco úžasného. V mělké vodě se leskly ohromné tříprsté stopy vytlačené dozajista teropodem. Po proudu ležely ulámané malé stromy, narážela do nich voda. Nedávno zde prošlo velké zvíře. Šel jsem v jeho stopách, vedly mě dál od potoka. Větve byly ulámány asi ve třímetrové výšce, prorazil si cestu. Šel jsem kus po ní, ale asi za třicet metrů byl ohyb. Cesta se tam klikatila. Zdálo se, že na jejím konci vidím povědomé světlo. Stejně tak jsem si byl jistý, že ten predátor je pryč.

Když jsem se rozeběhl k anomálii, zaslechl jsem za sebou cosi jako kroky. Po půdě za mnou něco šlo. Zvolnil jsem v tempu a nakonec jsem se zastavil úplně. Kroky se blížily, změnily se v běh a mnou šlo jen chvění. Už jsem sahal po zbrani a připravoval se na prudké otočení a výstřel. Kroky byly čím dál tím blíž, už se to nedalo vydržet. Bleskurychle jsem se otočil a zamířil. "Nestřílej," zakřičela na mě Harleen. Lekl jsem se snad ještě více, než kdyby to byl ten teropod. "Co tu děláš, myslel jsem, že se honíte za tím druhým zvířetem," zařval jsem. "Nemohla jsem tě tu nechat samotnýho, je to příliš riskantní," odvětila naštvaně. "Ale hlavně pro tebe, tušil jsem, že ten tvor tu je, proto jsem nikoho nechtěl brát s sebou," procenil jsem mezi zuby. "Tak promiň, že o tebe mám strach," naštvala se. Chvíli jsme jen oba lapali po dechu. Až pak jsem přistoupil k ní blíž. "Omlouvám se, ale mám o vás všechny strach. Nemůžu dopustit, aby se někomu z nás cokoli stalo," připustil jsem. "Dobře..., ale už na mě nekřič," dodala.

Najednou mnou projel zvláštní pocit, jako když nás něco pozoruje. "Pomalu couvej, potichu a velmi pomalu," zašeptal jsem. Naproti nám ze z hustého lesa vynořily dvě nažloutlé oči. Upřeně se dívaly na nás. Najednou to zvíře vydalo takový zvláštní chřestivý zvuk a vystoupilo z lesa úplně. Byl to jednoznačně teropodní dinosaurus, masožravý predátor. V jeho podlouhlé hlavě se skrývaly ony uhrančivé oči. Skvěle jsme rozeznali jeho nozdry, které se střídavě pootevíraly, jak dýchal. Krk byl neskutečně mohutný, osazený jednou řadou ostnů ze zrohovatělé kůže, a přecházel v objemný trup. Ten byl zespodu opatřen dvěma mohutnýma předníma nohama, která byly zakončeny třemi prsty s drápy. Tělo mohlo vážit tak okolo pěti tun, nesly ho přitom dvě velmi silné zadní nohy. Z jeho těla čišela ohromná síla.

Ten teropod znovu vydal ten chřestivý zvuk. Lehce se mu pootevřela tlama a ukázal nám tak své hrozivě vypadající vroubkované zuby. Byly pokryty dost silnou vrstvou slin. "Co budeme dělat teď," špitla zvídavě Harleen. "Až ti řeknu, zvedneš se a poběžíš na druhou stranu odsud, tam odkud si přišla, já ho odlákám," odpověděl jsem. "Nemůžu tě tu nechat, já to zvládnu, půjdu s tebou," zašeptala. "Nikdy, musíš varovat ostatní..., běž," vykřikl jsem. Jako kdybych to netušil, sice se rozeběhla, jenže úplně na druhou stranu. Bežela přímo k anomálii.

Ten teropod byl dozajista středojurský Megalosaurus bucklandii, monstrózní predátor o délce školního autobusu. Jen jeho lebka byla okolo třičtvrtě metru dlouhá, čelisti dostatečně silné, aby rozervaly břicha a krky středně velkých sauropodních dinosaurů, jako byli Cetiosaurus nebo Cetiosauriscus. Je znám ale především díky tmu, že byl první vědecky popsaný dinosaurus, popsal ho reverend William Buckland již roku 1824. Co se týče vzhledu tohoto teropoda, tak jsme ale na pochybách. Lebka byla pravděpodobně dlouhá a poměrně nízká, domíváme se to na základě úlomkovitých nálezů jeho čelistí a lebky a také na základě kompletnějších lebek jeho větších příbuzných. Tito predátoři se proháněli na území ostrovního systému, kterým je dnes Anglie, před stošestašedesáti miliony let. Jednalo se o středně velké teropody, kteří přitom ale plnili úlohu dominantních predátorů zdejších ekosystémů. Kromě oných sauropodů se živili také stegosauridy, menšími ornitopody a pravděpodobně také zdechlinami. Podle fosílií dolních končetin usuzujeme, že tento predátor byl poměrně schopný běžec. A jeden takový se právě hnal za námi.

Megalosaurus zvídavě pootočil hlavu, pak naplno rozevřel své mohutné čelisti a nejpodivnější a nejúžasnější na něm bylo, když rázem změnil barvu. Celá přední polovina těla ze z černé změnila na zelenomodrou a přitom z jeho tlamy vyšel dlouhý táhlý sykot. Bylo to něco neuvěřitelného, kdo by si pomyslel, že by megalosauridé měnili barvy. A přesně to se odehrálo před mýma očima. Ten kolos se však dal do pohybu. Hned jsem se zvedl a utíkal jsem co nejrychleji to šlo. Podařilo se mi ho předehnat a doběhnout Harleen. Přitom ten teropod vydal velmi silný hrdelní řev. Zastavili jsme se na konci vyšlapané pěšiny. Udýchaní jsme se přitiskli ke kůře jednoho starého vysokého stromu. "Co je tohle za světlo," zeptala se. Její hlas, nebyl v něm strach, nebála se. Zněl spíš mnohem víc zvídavě a odhodlaně. "To je ono, tudy sem ta zvířata přicházejí z minulosti," odvětil jsem udýchaně. "Jako trhliny v časoprostoru nebo co tohle je," řekla udiveně. To už se to funící monstrum přiblížilo až k nám.

Znovu si nás prohlížel. Věděl, že nemáme kam utéct, stejně dobře ale i to, že nemáme strach. Jeho čelist se přiblížila natolik, že jsme cítili jeho rozkladem páchnoucí dech. Mezi zuby mu nejspíš zůstaly zahnívající zbytky potravy. Byl jako funící monstrum, jako drak ze starých legend. "Teď bych si nejvíc ze všeho přála, aby zmizel zpátky do minulosti," dodala sklíčeně. "Za pokus to stojí," odvětil jsem spontánně. Nastavil jsem pravou ruku a moje mysl se srazila s něčím velmi zvláštním. Jako kdybych se mu dostal až do hlavy, do mysli megalosaura. Stále jsem si opakoval: "Zmiz odsud zpátky do jury, tam kam skutečně patříš." Ještě úžasnější bylo, když se moje myšlenky spojily ještě s někým, s někým, kdo stál po mém boku. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že její levá ruka je stejně napřažena jako má pravá. Vsadím se, že opakovala tehdy to samé. Otevřela pak také své nádherné modré oči a oba dva jsme sledovali, jak devitmetrový predátor ustupuje zpět pomalu do svého původního domova. Velmi neochotně ustopoval, ale nakonec se dostal až do anomálie. Zmizel zpátky v minulosti staré více než sto šedesát pět milionů let.

Bylo po všem. Megalosaurus navždy zmizel v minulosti a my jsme přemýšleli, co se to právě stalo. "Sakra, jak mohlo takový montrum ustoupit zrovna před náma," vyjekla Harleen. "Cítila jsi to taky, jako kdyby jsme se mu dostali až do mozku a ovládali jeho myšlenky," napadlo mě. "Vždyť, to je skoro neskutečný," oponovala. "Stejně jako to, že bychom mohli potkávat dinosaury," zeptal jsem se. Naši debatu protnul až další řev nebo spíš něco mezi nosorožčím troubením a hlubokým ptačím voláním. Doplnil ho těžký dusot a praskaní větví. Stejnou stezkou se hnalo ještě něco. Najednou jsme uslyšeli i hlasy. Byli to naši přátelé, kteří se hnali za dalším tvorem. Ve tmě se daly rozpoznat trny, jež mu lemovaly záda, a také mohutné nízké tělo na krátkých nohách. Uskočili jsme stranou a do minulosti se prohnalo zvíře svým vzhledem připomínající ankylosaurida.

Zanedlouho se k nám přihnali i ostatní. "Viděli jste to, co to bylo," nedočkavostí vyjekla Tess. "Jen letmo," odvětila Harleen. "Narazil jsi tu nakonec na něco, ty dobrodruhu," naznačil povýšenecky Peter. Harleen už chtěla odpovědět, že se tu stalo něco velmi zvláštního, ale v poslední chvíli mi něco říkalo, ať to zatím necháme v tajnosti. Naznačil jsem ji tedy, ať si to radši nechá pro sebe. "Ne, měli jste pravdu, nic jsem tu neviděl," odpověděl jsem. Chtěli jsme počkat, až se anomálie zavře, ale její energie výrazně zeslábla, byla to otázka několika málo minut. Obrátili jsme se a šli zpět k potoku. "Takže, co bude teď," nadhodil Joss. "Hlavně musíme mít lepší zbraně a měli bysme si zřídit něco jako základnu. Tohle je jenom začátek," pokračoval jsem jistě. "Ale na to nemáme ani peníze ani známosti," řekla s despektem Tess. "Jenže teď jsme tým a musíme si pomáhat," přidala se Harleen. "Tím chceš říct, že...," nedořekl Peter. "Moji rodiče mají dost peněz, navíc zanedlouho jedou zase někam do ciziny a myslím, že si praticky ani nevšimnou, že jim pár desítek tisíc zmizelo," řekla sebejistě. "A ještě, vím o jednom opuštěným bunkru v lese, zřídila ho v devadesátejch letech armáda, ale nikdo ho nepoužívá," dodal Joss. "A máme to, teď už konečně můžeme začít ty tvory zkoumat a líp lidi před nima chránit," dodal jsem sebejistě.