Evoluce se během historie života na Zemi vyvinula na tolika rozličných forem, že nás každá nová může něčím překvapit. Pro oko laika se jako skupina, která za celou svou existenci dosahovala zhruba podobné velikosti a vzhledu, mohou jevit naši předkové, primáti. Nicméně maličká opička Eosimias, patřící mezi nejstarší anthropoidy, tedy skupinu zahrnující pokročilé opice a lidoopy včetně člověka, se tomuto pravidlu trochu vymiká. Vzhledově se možná podobal malé opičce kosmanu zakrslému z dnešního amazonského pralesa, jenže i tenhle drobounký primát byl vůči němu obr. Toto zvíře dosahoval totiž délky pouze okolo 5-10 cm, maximální váha u největšího druhu Eosimias dawsonae dosahovala jen 276 gramů, což je srovnatelné právě s kosmany nebo i některými většími členovci. Potravní spektrum tohoto tvorečka se pak odráželo i na velikosti, běžně se nejspíš živil malým hmyzem, květy, plody a nektarem. Svou velikostí se ale zároveň bylo dost malé na to, aby se schovalo před predátory a elegantně se pohybovalo v lesním šeru při lovu své kořisti. Jeho ostré zoubky v čelistech totiž napovídají i aktivnímu lovu, je proto možné, že lovil především za šera a v noci, tyto závěry však nelze potvrdit, jelikož z něj dosud známe pouze několik čelistí a zoubků. Kvůli křehkosti kostí je tak velmi těžké najít další pozůstatky, celková tělesná stavba se proto odvozuje od jeho nejbližších příbuzných.

Byť se malý Eosimias nemůže předvést silou ani nebezpečností, představuje v našem evolučním stromě něco velmi důležitého. Dříve se předpokládalo, že naši první opičí předkové vznikli v severní Africe (Algeripithecus), jenže díky nálezu eosimia a jeho příbuzných víme, že to právě oni stále na evoluční rozcestí mezi liniemi vedoucími k opicím Starého světa a Nového světa (byli předky ještě několika dalších vyhynulých čeledí), takže se jedná o naše nejstarší antropoidní evoluční předky.

Opičáci v korunách

Původní typový druh Eosimias sinenis byl popsán paleontologickým týmem amerického paleontologa Christophera Bearda roku 1994, první pozůstatky však byly nalezeny na jednom kopci poblíž města Luyang v provincii Ťiang-su o dva roky dříve. Ikdyž šlo pouze o zuby a čelisti, vykazovaly překvapivě mnoho znaků typických pro pokročilé primáty. Mimo poskládání zubů v čelistech šlo o jejich sklovinu a vzhled, o rok později byly nalezeny další podobné pozůstatky v provincii Šan-si a určeny jako nový druh E. centennicus, tentokrát však byly v daleko lepším stavu. V témže roce byl rozeznán i největší druh E. dawsonae, taktéž na základě zubů a čelisti. Poslední dosud spolehlivě rozeznaný druh pochází z Myanmaru (Barmy), přesněji ze souvrství Pondaung, a objeven byl na počátku tisíciletí. Ze stejného souvrství pak pochází fosílie kyčlí dalšího eosimiida, takže mimo druhu E. paukkangensis zde mohl ve větvích běhat ještě nějaký další dosud neznámý Eosimias.