Evoluce v novém

 

 

"Neflirtuj s ním tak okatě," Tess začala. "My spolu...chci říct já s Martinem neflirtuju," zaskočila ji. Za chůze na ni hodila takový ten ženský vyčítavý pohled. "Je to tak vidět?" oddechla. "Když víš kam koukat," odpověděla. "Ne, prostě už nějakou dobu se mi dost líbí a mezi náma to začalo asi trochu jiskřit. Jenom nevím, kdo má udělat první krok, proto na to moc nečekám," svěřovala se. "Jsi ženská, musíš počkat na něj. Chlap se má starat, takže ty počkej a nech se obskakovat," radila ji. Tess byla ve vztazích o dost zkušenější, proto nejlepší kamarádce radila. Její vztahy byly někdy dost krátké, někdy vydržely déle, ale měly společné dominantní složku a sice právě Tess. Nikdy si nenechala mluvit do toho, co bylo její, podle toho, co říkala.

 

"Co když mu to ale bude trvat tak dlouho, že se toho nedočkám?" "Pozoruju vás od tý doby, cos mu dala pusu, takže bych řekla, že po tobě jede víc, než si myslíš." "Takže bych neměla dělat nic?" "Jenom malý krůčky vpřed, s těma většíma se musí poprat sám," podpořila ji. "Když to říkáš," oddechla si. "Věř mi, jestli tě chce, tak mu ukaž, že tě nebude mít zadarmo. Že mu neukážeš všechno jenom tak," zablýsko se Tess v očích. "Můžu se zeptat, o čem si to vlastně povídáte?" počkal jsem na ně, když jsem si všiml, že jsou docela vzadu. "Ne," Tess odpověděla docela rázně.

 

...

 "Někde tady, možná v jiný místnosti, musí bejt uzávěr plynu a vody, elektriky nejspíš taky, takže když ho najdem, tak máme půlku práce za sebou," Joss baterkou nahlédl do místnosti vedle. "Nezjistí to? Chápeš jako ti venku." "Tenhle bunkr byl postavenej, aby o něm nikdo nevěděl. Vsadím se, že ty dráty a voda sem pořád vede, jenom je to zavřený uzávěrem," ujistil ho.

 

Místnost se rozdělovala ještě do několika dalších, usoudili jsme tak podle dvojice dveří na levé straně a naproti od vchodu. Při každém našem kroku se boty zaryly do vrstvy prachu na zemi. Za levými dveřmi se nacházelo schodiště vedoucí několik dalších metrů hluboko pod zem. Na jeho konci se otevřela prostorná podzemní garáž. V absolutní temnotě se všechny tvary tlakových lahví, pracovních stolů i opřených pneumatik vytrácely. Nahoře se naopak za dveřmi skrývaly dvě místnosti. Jedna z nich byla vcelku prosotorná s nízkým stropem, který byl po stranách lemován několika žárovkami. Končil třemi vodními uzávěry zanesenými prachem, usazeninami a odpadem. Napojovala se na ni menší místnost, ze které jsme později zřídili sklad munice a zbraní.

...

 

"Co na to říkáš?" neopatrně jsem do ní lehce vrazil. "Že to bude fajn, moc fajn," koukala se na okno z plexiskla. "A na to všechno?" "Je to úžasný, že můžeme vidět život, co už na naší planetě není miliony let. Poslední tři dny si představuju, co všechno díky tomu můžeme vidět." "Bude toho ještě hodně, možná se díky tomu ještě víc sblížíme," zasnil jsem se. Pak mi došlo, jak to vyznělo. "Teda, jakože všichni, ne jenom my dva...Tak jsem to myslel." Pozastavila se nad tím. "Chovám se divně, co?" "Trochu jo," odpověděla. "Promiň," omlouval jsem se. "Ale to nic přece, nebylo to poprvý ani naposled," s nadhledem se otočila a lehounce mi uhodila do ramene. "Jsi idiot...ty jsi takovej idiot," sklíčeně jsem si opakoval.

 

"Potřebujeme nahodit elektriku," Tess vypnula baterku. "V těch plánech je, že pod tímhle se systém tunelů a tady nic není, ani v tý garáži, takže ten generátor musí bejt tam. A měl by tam bejt i uzávěr plynu a vody," Joss vůdcovsky poznamenal. "Pak ale tady někde určitě musí bejt poklop," řekla Tess. "Ví ta tvoje chytrá mapa kde?" "Ehm...no...někde tady prostě." "Chlapi, všichni jsou stejný," Tess se sehla k zemi a začala se hrabat v prachu. "Jak to myslíš?" Peter se nad tím zastavil. "Jste tady čtvrt hodiny a ne, že byste to našli. Necháte to na nás." Joss prokroutil očima. "To jsem viděla!" zpozorněla. Joss se dost zarazil, radši se začal hrabat v prachu stejně jako ona.

 

 Vyskočilo na něj to samé řvoucí stvoření s hubou plnou slin a jehlicovitých zubů. Když se podíval na jeho ohyzdnou hlavu, tak začal tak řvát, že ostatním skoro praskly bubínky. Ten tvor se mu ale zaměřil na krk, ztrhl ho na ten stůl, který váhou rozdrtil, a tam ho začal trhat zaživa.

Richie strachem spadl na zem, . Na jeho přítele skočilo další zvíře a celé to místo se změnilo na masakr, ke kterému ani nepotřebovala ta zvířata motorovou pilu. Dlouhé ostré zuby se dělníkům zasekávaly do masa, svalů a kostí, trhaly je zaživa.

 

Lom zel prázdnotou. Ukrytý mezi lesnatými porosty nízkých listnatých stromů prosycený slunečními paprsky rána vypadal jako zaniklá enkláva nějakého středověkého království. Zafoukl slabý vítr, načechral vzácnému ledňáčkovi, zpívajícímu na amplionu nad stojícím pásovým dopravníkem, jeho iridiscenční peří. Staveniště bylo poklidné, zamčené buňky poněkud uklizené a vše působilo klidně. Za nějakou dobu se stejně mělo zavírat.

V dálce zaburácelo stavební auto, těžký stříbrný teréňák s pracovními nástroji na korbě.

Donutilo to ledňáčka k tomu, aby odlétl.

Pick-up zastavil u jedné stavební buňky, čtyři dělníci z něj vylezli a popadli pár lopat a krumpáčů, které měli složené na korbě. Při chůzi něco mumlali, jeden z nich si nesl ještě termosku a v ní měl chladnou vodu. V horku, které mělo přes den nastat, mu určitě přijde vhod.

Došli o kus dál, do jedné buňky vedle pásového dopravníku. Složili tam náčiní, vzali si helmy a chtěli se vydat na pracoviště.

Roky to tu leží a nikdo s tím nic nedělal. Teď, když si to zas někdo usmyslel, tak musíme v tom největším vedru makat, pomyslel si jeden z nich.

Těžil se tady písek a vápenec. V Geistburgu se tyhle komodity těžily a rozvážely se i do okolí. Pracovní stroje, bagr, nakladač a dvě nákladní auta, stály opodál. Dělníci to tu zde měli na několik dní zajistit a vyčistit.

Přišli k pracovní buňce, jeden ji odemkl. Uložili si tam věci, Radovan a Bedřich, a jejich kolegové zůstali venku.

"Co to tu zas je?" řekl první z nich, když vešel do místnosti. Viděl rozbité okno a lednice, malá pod linkou, byla otevřená a vylézaly z ní jenom roztrhané obaly a rozbité sklenice.

"Hmmm, možná nějaký děti," řekl s nezájmem. "Nebo kuna třeba," zasmál se ten druhý.

"Uklidíš to?"

"Ne, ty to uklidíš," zachechtal se.

Radovan s nechutí vzal lopatku a smeták a začal zametat to, co tam zbylo pod lednicí. Něco u toho mumlal.

Slyšeli, že venku se jejich kolegové dali do chůze a šli směrem ke staveništi. 

Jeden z nich tam na stůl odložil pracovní nákresy a malé rádio, druhý chtěl nalézt do bagru. Náčiní si odložili opodál, na stěnu buňky, a zbylí dva dělníci je měli vzít.

Bedřich mezitím vzal jednu cigaretu z krabičky, zapalovač a zapálil si.

Byli už skoro na odchodu, venku ale v tu chvíli něco zašramotilo.

Lekl se tak, že mu vypadl zapalovač, ale, když padal, stočil se a upadl směrem blíž k oknu. Jemu to nešlo do hlavy, jak se to mohlo stát, ale Radovan ho vyrušil.

"Co to bylo?" řekl.

"Asi do něčeho vrazili. Šéf to tu chce vyčistit, tak dělej," pobídl ho. Sám ale přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.

Mezi sloupy, které podpíraly pásový dopravník, ale najednou začalo blištit nějaké strašně jasné opaliskující světlo.

Oba dělníci ještě nevyšli ven a najednou slyšeli hrozný řev, který vycházel z lidského hrdla. Ustal ve chvíli, kdy vylezli z buňky.

"Proboha," Bedřich vydechl a vyhrnul si helmu.

"Co to je?" vyštěkl Radovan.

Místo jejich druhů byly na místě staveniště jen velké kaluže krve, ta se rozstříkla i po okolí a byla i v kabině bagru.

Rozklepali se a začali pomalu ustupovat, protože uslyšeli další řev, který kvílel a rezonoval všude. Trhal jim ušní bubínky na kusy, Radovan padl na kolena a držel si uši, protože to nemohl vydržet.

Bedřich zůstal přikovaný na místě a také si kryl uši. Podíval se najednou nad sebe a uviděl šlachovitého tvora s dlouhýma rukama i nohama.

"Do prdele!" vykřikl, ale ta potvora ho popadla, vytáhla nahoru a zabila.

Všude se rozcákla krev pryštící z přetržné krkavice, stékala po stěně i lpěla na písku. Lidský řev ustal, protože řvát už neměl kdo. Bedřich měl přelomený vaz a přední stranu krku urvanou od té zadní. Bezvládně jen ležel na kovové střeše.

Radovanovy nohy se zvedly, když to zvíře viděl a dal s řevem na cestu k autu. 

"Kurva!" se ohnal a vykřikl. Neměl od něj klíče.

Podíval se za sebe a znovu to spatřil. Mělo to velké rudé oči a nesmírnou sílu. Jenom z toho zjevu mu bylo špatně.

Spadl na zem, hned se ale vyškrábal na nohy a utíkal co nejdál odtamtud. Nahoře nad svahem byla cesta a les. Chtěl tam hledat svou spásu.

Všude byl slyšet jen křik.

...

Joss ležel znavený na svém počítačovém stole. Spal už pěkných pár hodin, přestože byl vzhůru hluboko do rána.

Jak tam tak seděl a z pusy mu tak trochu vytékala slina, přišel k němu jeho kocour a začal se svým černým kožichem domáhat jídla. Několikrát se mu otřel o nohu a zamňoukal.

Joss se probral až chvíli potom.

"No jo, však já už jdu," postěžoval si, když se musel zvednout a prohmatat si otupělou část obličeje.

Poklepal na telefon a pustil si jeho Escape od Ruperta Holmese. Naskočila mu lepší nálada.

Vstal ze židle, s holýma nohama se rozešel ke dveřím, prošel obývacím pokojem, pozdravil svého tátu a mámu, došel do kuchyně a nasypal kocourovi granule a sáček uklidil.

Ráno bylo pro něj, v deset hodin dopoledne, klidnější, než by čekal.

Dny mu teď přebíhaly před očima rychle a hekticky, večer se ještě musel vrátit zavřít ta vrata toho krytu, zvlášť potom co se fyzikálního ohledu těch trhlin v čase týče. Ale přemýšlel i nad dalšími věcmi, nad kterými se jeho mozek zaměstnával už dřív, takže nad ženskými křivkami, novými hrami a plejádou dalších věcí pro něj podstatného rázu.

Udělal si čaj, namazal si na chleba trochu sýra, nasypal kocourovi do misky granule a odešel zpátky do pokoje.

Escape dohrál. Byl rád jen ale za tu melodii, která mu uvízla v hlavě a mohl si jí vychutnat.

Znovu se rozezněl zvuk větráku na jeho počítači, začal pracovat a monitor se rozsvítil. Joss se ještě ani nezakousl a musel naťukat heslo, aby se mu počítač odemkl.

Na obrazovce se mu rozjela okna, která měl před spaním otevřená, týkající se spisů a studií o fyzikálních abnormalitách a ruském pohybu ještě v době před sametovou revolucí. U toho přemýšlel nad tím, jak tohle všechno poskládat do smysl dávajícího schématu. Nemohl ale vědět, že v téhle rovnici je ještě spousta neznámých dost možná podivnějších než celý tenhle problém.

Napil se čaje. V horku všude okolo to nebyl moc dobrý nápad, ale jemu to nevadilo.

Jak jsem říkal, po tom, co jsme objevili ten kryt a v něm snůšku silurského ekosystému, Jossovi se změnil tok myšlenek. Melodie v jeho hlavě se ztrácela, až odezněla úplně. Vrátil se k chladnému přemýšlení. Povadl mu úsměv rtů.

Uvažoval nad tím, že pokud jsme mluvili pravdu a na růst roho ekosystému byla potřeba doba delší než několik dnů nebo týdnů, musela se ta brána rozevřít už dřív. Vlastně nemohl ani vyloučit, že se tam ta brána rozevřela už v době, kdy bunkr postavili. A do extrémů, mohli postavit ten bunkr právě kvůli tomu.

Oklepal se. Ukousl si další sousto a to předchozí spolkl.

Začal ještě uvažovat nad tím, co nejvíce ho zajímalo.

Jaká síla může být natolik neúprosná a masivní, aby rozevřela hranici mezi dimenzemi geologických útvarů do kompaktního tvaru průchozího oběma směry bez závislosti na tvaru objektu, který prochází. Jen na velikosti. Byl to možná největší objev od doby sira Newtona a jeho jablka. Možná největší vůbec, popírající a sjednocující známé a neznámé.

Nenazýval to sice takto, ale mysl mu pracovala stejně. Jaká to je síla?, ptal se sám sebe.

Napil se čaje a pořád žvýkal sousto.

Zazvonil mu telefon a viděl, že jsem to já.

"Ale no tak," procedil mezi zuby.

Neochotně položil chleba i hrnek, všechno narychlo polkl a zvedl vyzvánějící mobil.

"Jo?" ještě polkl zbytek snídaně. "Vstal jsi teď?" vítavě jsem odpověděl. "Plus mínus. Ty?" pokračoval. "Tak trochu. Jak se to vezme," přátelsky jsem odpověděl.

"Ty a Harl jste... hmmm?" zašklebil se. "Kéž by," zasmál jsem se. "Já si to myslel," znovu se zašklebil.

"Co je? Něco novýho?" začal vést konverzaci lineárně.

"Tak nějak. Napadlo mě, co dál s tím krytem. Když jsem tam byl u tý brány, zůstala otevřená, aspoň pokud vím, takže možná by to chtělo nějak zabezpečit. Chápeš, aby se nedostali ven."

"Já vím, ten Bronto-něco-" navázal a mnul si oči. "Brontoscorpio," opravil jsem ho. "Jo ten... Včera jsem se tam ještě vrátil a zavřel aspoň ty dveře. Nikdo mě u toho nesledoval, aspoň myslím," pokračoval.

"Tak tím líp, to je v pohodě potom. Pokročil jsi nějak?" vyptával jsem se.

"Moc ne," zívl," ale mám pocit, že budu vědět víc. Kdy dáme sraz?"

"Ve dvanáct dneska, zase v Rezidenci," ujistil jsem ho. "Fakt tomu tak říkáš?" pousmál se. "Mě se to líbí," nadvěcně jsem odvětil. 

"Tak fajn. Tak ve dvanáct," potvrdil.

"Jasně. Tak čus zatím," rozloučil jsem se.

"Čus."

Rozhlédl se po pokoji a byl klidný, přestože se mu hlavou prohánělo tolik myšlenek.

"Aspoň, že mě nevzbudil," řekl si pobaveně.

...

"Jseš si úplně jistá, že z toho nemáš následky?" Harl se posadila na schody, když se na ně Tess zavěsila jako netopýr.

"Nikdy jsem se necejtila líp. Nebolí mě nic a ani hlava," zasmála se.

"Tvoje hlava začíná vypadat jako rajče," pobavilo ji to. "No a co. Vždycky jsem měla červený tvářičky, takže teď je to jenom o něco víc," Tess na to nebrala zřetel.

Harl se zvedla a šla směrem do kuchyně.

"Jseš si na sto procent jistá, že ti v tý nemocnici nedali žádný návykový látky, co by se ti pořád uvolňovaly do těla? Začínáš mi přijít jako opilá. Znova," konstatovala.

"Já náhodou jsem úplně v pohodě, i když jsem opilá," Tess se uculila. "Fakt? Já bych úplně neřekla," Harl nadzvedla obočí. "Možná fakt jenom mainko. Fakt jenom mainko, mainko," ukázala i na prstech se smířlivým tónem v hlase.

Když byla hlavou dolů, uvědomovala si, že i věci, co na první pohled nedávají smysl, mohou v určitém ohledu být přirozené a pochopitelné. Po tom, co ji napadl silurský brontoskorpio, si uvědomila, že je důležité, aby sama k sobě měla úctu stejnou jako k lidem okolo ní. Nepřímo to i znamenalo, že zastala své ideály, nerozlišovat lidi okolo ní podle barvy kůže, vyznání a orientace. Nikdy taková nebyla a došlo jí, že ona sama se nemá za co stydět. Jen si chtěla ještě chvíli počkat na vhodnou dobu.

Přiznám se, trochu mě zarazilo, když mi řekla, že ji Harl v tuhle dobu chvílemi přitahovala stejně jako mě. Zalichotilo mi to.

Docházely jí i jiné věci.

"Sorry, že se ptám, ale spali jste už spolu?" hlavou dolů ji pozorovala.

Harl se zastavila a otočila čelní židli stolu, aby viděla na Tess dveřmi. Lehce se pousmála, ale bylo vidět, že se jí moc do téhle konverzace nechtělo.

Tess to poznala. "Hele, jestli se o tom bavit nechceš, tak se nemusíme o tom bavit."

"O to nejde... Spala jsi už někdy s někým? Jakože, když jsi ho měla fakt upřímně ráda?" vyzvídala. Tess tohle trochu zasáhlo, protože si uvědomila, že v jejím nově nabitém rozpoložení ještě spousta zakoutí chybí, i přes zažité zkušenosti.

"Ne tak, jak bys řekla," střídmě odpověděla. "Tak vidíš. Já... nikdy jsem neměla nikoho ráda tak, jako mám ráda jeho. A přesně vím, na co narážíš," přitakala. Byla si teď jistější.

"Toho si važ. Já ti to třeba závidím," Tess přiznala s úsměvem zkroucenými koutky.

Harl se také usmála. "Já jsem si s ním jistá. Celkem dost. Ale nikdy jsme o tomhle nemluvili jinak než coby, kdyby."

"Ale nevypadáš, že by ti to vadilo," Tess se zašklebila.

"Nikdy jsem neřekla, že by mi to vadilo," Harl se napřímila ve stejném tónu. Ona se tiše rozesmála. "Akorát prostě ještě nebyl čas na to, protože dřív to bylo moc brzo a teď...," Harl nechala otevřený konec.

"A teď bojujeme s dinosaurama," Tess přitakala.

"Právě." Zamyslela se, na vteřinku. "Možná bych to měla sithnout dřív, než nás oba něco sežere," a u toho se zasmála.

Tess se zase trochu ztáhla, věděla, že už zachází dál, než chtěla. Tím, že byla soudná sama k sobě si pomalu přiznala, že Harl by ji mohla fyzicky přitahovat, ale nikdy to nepokračovalo dál. Ani v blízké i vzdálené budoucnosti. Kromě toho, tolik si zase nevěřila a pořád se držela zpátky. Seběvědomí naštěstí přebila holá objektivita.

Dveře klaply a obě slyšely kroky v předsíni.

"Jakto, že ty jsi doslova první holka, kterou v tomhle domu vidím?" uvedl jsem se.

Tess se ironicky pousmála a jen pořád stejně ležérně byla zavěšena na schodech. "Protože jsem prostě všudypřítomná a dokonalá," ironicky se chvástala.

Zasmáli jsme se tomu všichni.

Vešel jsem do kuchyňských dveří, Tess ladně seskočila ze schodu a přivítal jsem se s Harleen.

"Vy jste tak sladký, že se mi zkazí zuby," Tess se zašklebila.

"Zníš, jakoby ti to vadilo," nadzvedl jsem obočí. "Ne, mě je to celkem jedno. Naopak," mrkla na Harl," myslím si, že tohle je dost málo na to, jak dlouho jste spolu." Zašklebila se u toho. Harl vytřeštila oči s naznačením, ať toho nechá, dávala si také pozor, ať jí nevidím.

"To máš pravdu," přitakal jsem. Obrátil jsem se na svou přítelkyni, která měla pořád trochu oči na vrch hlavy. "Jestli tohle někdy skončí, mohli bysme spolu pořídit třeba želvu. To by bylo fajn," nadlehčil jsem to.

Harleen si oddechla. "Jo tohle... To by bylo fajn."

"Třeba takovou Megalochelys. Cos myslela?" optal jsem se. Její oči sjely k Tess. "Ale nic," zazubila se.

Harl už teď automaticky dala na stůl skleničky, pití a další nezbytnosti. Joss a Peter přišli nedlouho na to.

Posedali jsme okolo stolu a zdálo se, že bychom si na ta místa, na těch šest židlí, mohli dát své jmenovky. Postup byl při tom až podivně přirozený.

Zajímavé bylo, že od našeho setkání s neznámými zákonitostmi času uběhl týden a čtyři dny. Za tak krátkou dobu jsme se dokázali mobilizovat k tomu, abychom dosáhli něčeho možná daleko většího. Připadalo mi to podivné, že jsme během takového krátkého úseku mohli vůbec něco podobného prožít. A stejně to byla realita.

Teď, v ten den, byl už Peter zklidněný a jednal jako předtím. Joss už nebyl alespoň tak mrzutý vůči změnám a to nám dávalo určitou naději k tomu, že se s Harl pochlubíme s naším tajemstvím.

"Hledal jsem to, jestli tu něco není po tom, co tu Rusové mohli dělat. Nenašel jsem skoro nic, mimo pár blbostí z novin. Celkově, není tu zrovna moc věcí, o který se dá opřít," Joss začal.

"A těch pár, co to je?" otevřel jsem to. "Jenom nějaký ústřižky, většinou starý," odfoukl. "Ale dal jsem si pro vás tu práci a všechny si je přečetl." Zajiskřily se mu oči, vítězně.

Čekali jsme, co z něj vypadne. Chvilku mu trvalo, než si to uvědomil.

"Vesměs tam šlo o to, že se po druhý světový zajímali Rusové o tohleto město z nějakýho důvodu. Našel jsem dokonce útržek, že tady měla bejt jantarová komnata," smál se. "Jinak ale je to stejně divný jako všechno za poslední dobu. A ještě k tomu, ty informace mizí ve stejnou dobu jako mohli ten bunkr zavřít."

"To všechno jsi vyčetl z pár novin?" Tess se zarazila. "Bylo jich o něco víc," přiznal. "Ale o tom bunkru fakt nic. Nikde."

"Další důvod si myslet, že to tam vyklidili kvůli tý bráně nebo trhlině. Uvažoval jsem nad tím a přijde mi, z toho co jsem viděl, že je blbost, aby ten bunkr vystavěli kvůli ní," vložil jsem se do toho.

"Ale tím se nevysvětluje, proč tam vůbec je," Harleen přitakala. "Nerad to říkám, ale fakt mi tam přišlo jako parádní zóna na airsoft," Peter se pousmál. "Chci tím říct, že možná to tam někdo postavil jako obří arénu, co nemá souvislost s nějakýma bránama ani nečím jiným."

Bylo to spíš úsměvné a nebrali jsme to moc vážně.

"Moc hezký, ale po tom, co mě tam bodnul obří škorpion, mi to přijde jako blbost," Tess navázala.

"Je to stejně pravděpodobný jako to, že to tam postavili, aby schovali atomovky, a náhodou se tam objevila ta brána," oponoval.

"Je fakt, že to se ze stolu úplně smíst nedá. Lidi dělají divný věci," přitakal jsem. "Ale zatím musíme počítat s tím, že tam někdo postavil bunkr kdo ví proč a brána se tam objevila až potom."

"Souhlasím," Harl pohotově přitakala. "To si budeme říkat tyhle věci jako v nějaký radě?" Joss se chechtal. "Já ale taky teda."

"Podle mě je to náhoda. Teda byla by, kdybych na náhody pomalu přestal věřit," Peter zabručel.

"Můžeme se tam vrátit. Stejně by to za to stálo," Joss prohodil. Snaha uzurpovat bunkr pro nás v něm vzrostla. "Já tam teda nejdu, když nebudu muset," Tess si narazila nohy k hýždím a paty opřela o židli. "Já se ti nedivím. Ale možná... když o tom místě chceme vědět víc, měli bysme tam jít znova. Třeba se nám to bude hodit," přesvědčoval. "Peter tam okolo navíc viděl toho jeho humanoida."

"O tom mám celkem zajímavý informace," Peter hned pohotově řekl. "Zníš jako takovej ten vězeň, co má na všechny něco. Mozek. A u toho dealuje drogy ," Tess sarkasticky odřekla. "S těma to většinou nekončí nejlíp."

"Ale ne takhle. Vypadám jako drogovej dealer?" prohodil. "Hmmm," Tess zabručela. "Radši mluv dál než tě dáme na detektor lži."

"Když jste tak hodný a necháte mě, zkusil se podívat na to, co o něm víme."

Hodil na stůl telefon a z jeho přední kamery se začaly promítat snímky a fotografie. Bylo to neskutečné, jak to bylo lehké, elegantní a zároveň hmatatelné. Peter začal komentovat.

"Nejsme jediný, kdo ho viděl. Možná jediný v Česku, ale po světě existuje podobnejch svědectví víc. Hlavně ty oči. A je divný ještě víc, že docela dost jich je ze severního Ruska. Jmenuje se tam tungu. Už ze šedesátejch let tam odsaď mají dost svědectví i od lidí z armády a tak. Já nevím, jestli to je náhoda, že to může mít spojitost s těma bránama, s tím bunkrem a tak, ale nepřijde mi to tak. Sám tomu zrovna dvakrát nevěřím. Na takovou náhodu."

"Začíná tady něco pěkně smrdět. A je divný, že se to všechno točí okolo něčeho, co pořádně ani nevíme, co je. To bysme měli změnit jako první," Harl přispěla. "To je fakt. A to říkám nezaujatě," Joss taky přitakal.

"Já nevím, jak vy, lidi, ale mě přijde, že ty brány se tady začaly objevovat dost možná v jednom intervalu a teď ve druhým. A my bysme možná měli ještě vědět, co je spojuje," Tess vážněji přitakala.

"Protože tímhle tempem jsme na skvělý práci, aby nás něco sežralo?" optal jsem se.

De javu, u toho mi vyskočilo v mysli. Další.

"Tak nějak."

"Ještě k tomu, po městě jsem slyšel, že prej ho někde viděli, jak vybírá popelnice nebo chodí po okraji Jižního města. A jsou tu ještě další věci. Podle mě, když jsme byli v době dinosaurů, tak ten humanoid přišel stejnou cestou jako my. Možná dřiv, možná pozdějc, to ještě nevím," Peter pokračoval.

"V tomhle máš určitě pravdu. Není pravděpodobný, že by se něco podobnýho vyvinulo v křídě. I kdyby jsme to brali jako možnost, je tak nepravděpodobná, že s ní nemusímě počítat," potvrdil jsem.

"Právě, takže nevíme, odkud je. Z jaký doby. Jenom víme, že je to asi savec jako my. Je tu z nějakýho důvodu a my nevíme proč. Ohrožuje nás a taky nevíme proč. Ale víme, že ho ty brány přitahujou," pokračoval. 

"Jakoby to bylo přirozený," Tess konstatovala.

"A jak to může bejt přirozený, když se začaly objevovat až teď?" dodal.

Chvíli jsme mlčeli. Peter přednesl dobré argumenty a jeho přednes byl rázem bravurní. Mohl to vést takhle i na školních prezentacích, říkal jsem si.

"A k tomu kameni - zjistil jsem, že je z magnetitu. Z chemie jsem si ještě stačil něco odnést," ještě přidal.

Hrklo ve mně. Další vodítko k tomu, že můj názor mohl být správný. Právě někdo zvenčí mohl poskytnou impulz k tomu, aby se rozběhl mechanismus, který něco podobného umožnil. Otevřít časoprostorové trhliny.

Tak jsem to i vyložil ostatním. Nebyl už důvod to tajit narozdíl od jiného.

Podle ostatních, nebyla to špatná myšlenka. "Jenže stejně, co je tak silný nebo dá tak silnej impulz k tomu, aby se rozevřela brána nebo průchod do minulosti? To je ten problém," Joss oponoval. "Já vím, já vím... akorát mě to napadlo a zase tak přitažený za vlasy mi to nepřijde," řekl jsem.

"Zas na druhou stranu musíš uznat, že by to mohlo dávat smysl. Normálně se ty věci objevujou na povrchu, ne?" Harl se do toho vložila. "Kdyby Geistberg byl fakt na magnetickým krbu, možná by to vysvětlilo, proč se objevila hluboko pod povrchem."

"To dává smysl," Tess přitakala. "Jo dává. Akorát víme o těch bránách pořád moc málo, abysme to mohli říct určitě," Joss se bránil.

"Joss má pravdu, to víme pořád málo. Jenom mě to napadlo a stálo by to možná za zkoušku," trochu jsem se ztáhl. "To neříkám, že ne," pokýval.

"Co teda teď?" Peter chvíli na to navázal.

"To kdybych věděl. Mám nápady k tomu, ale nevím, jestli budete v nich chtít bejt," Joss přiznal.

"Já si chci ještě vzít ten kámen," požádal jsem ho. "Je sice určite skrz na skrz prozkoumanej, ale chci si ho ještě naposled vzít." Peter mi ho podal, já si ho chvilku prohlížel a potom uložil do kapsy.

"Jestli se týkaj toho bunkru, tak tam ti nejdu. Dopředu říkám, že ne," Tess hned odpověděla. "Na to máš asi něco jako právo," souhlasil. "Vadí to tam ještě někomu?"

"Mě ne, ale radši bych chtěl jít pořád po tom humanoidovi. Chci se už konečně zbavit toho, že ty jeho oči furt vidím," Peter si vzal hlas.

"Tebe bysme tam ale zrovna potřebovali, když ses tam dostal do systému," Joss oponoval.

"Na tom něco je. Zase, je to na tobě asi," smířlivě jsem tvořil kompromis. On si pro sebe něco zabručel.

"Mě je to upřímně jedno, ale radši bych šla proti těm škorpionům já. Víme, že to nedopadlo úplně nejlíp," Harl spustila pohled na mě.

"Vinen," prohodil jsem.

"Tak teda... ty," ukázal na ni," já a Peter to tam projdeme a naše... prostě Tess s Martinem počkají venku. Nebo půjdou proti tomu humanoidovi. To je na nich," navrhl. To, jak se chopil vůdcovského žezla, v něm probouzelo sebeuspokojivý pocit.

"Ještě, žes to nedořekl," Tess na něj pokynula. "Jsem pro."

"Já taky."

"Jop."

"Taky."

Joss se po nás rozhlédl a pocit vůdcovství v něm ještě narostl.

"Dobře," vyskočil. "Teď bych šel někam na jídlo. Chipsy jsou super, ale mám větší hlad. Rada souhlasí?"

"Hádej," Tess stejně dychtivě vstala.

Pomalu jsme se dali k odchodu.

"Hele, tu šestou židli... co s ní uděláme?" Peter při chůzi nadhodil. "Možná na ní jednou někoho posadíme," odvětil jsem mu.

...

"Děsí mě, že se všechno opakuje," Peter poznamenal, když procházeli přístupovým koridorem do bunkru. "Jakoby bysme tu už někdy šli," ironicky poznamenával.

Přivítal je zápach rozkladu v teple a zatuchlině. Překvapilo je, že je bunkr čistý, protože nikdy nebyla ani stopa po tom, že by někdo prošel dovnitř nebo by něco vyšlo ven. Nebyla ale ani stopa po tom, že by se nějaký ze štírů dostal ven z podzemních tunelů. I to bylo příjemné.

Čekal jsem s Tess venku.

"Takže se těch štírů pořád bojíš?" rozmrzele si hrála s vlasy. "Asi si nechám udělat ty vlasy jinak."

"Jo... furt se jich bojím."

Váhal jsem, jestli mám jí to přiznat, kdy jí jeden smrtelně ranil. Téměř smrtelně, respektive. Nic to na faktu ale neměnilo, to mi bylo jasné.

"Takže...," načala to. "Kvůli mně tě ten brontoskorp bodnul. Sere mě to a je mi to líto. Promiň," vyhrkl jsem rychle. Tess zůstala sedět a jen mě pozorovala. "Taky vím, že mi jen tak určitě neodpustíš. Mrzí mě to a moc. Dlužím ti."

Ona, pořád se na mě koukala bez jediného hnutí, jen pronikavě mrkala.

"Fakt mě to mrzí," dodal jsem.

"Co chceš, abych ti řekla? Do břicha se mi zabodnul obrovskej bodec obrovskýho škorpiona z prvohor. Dost to bolelo. Neobviňuju tě z toho, ale mohl jsi něco dělat. Zastavit, aby se ke mně nedostal tak rychle. Protože za to se mi omlouváš. To bodnutí jsi mohl zastavit těžko."

"Cítím za to vinu. Cítím vinu za každej šrám, co kdokoliv z nás utrpí při tomhle," vysvětlil jsem. "A stejně... Ty víš, že přijdou," navázala. Tomu už jsem nemohl odpovědět popravdě.

"Jsem na tebe nasraná. Vlastně, jsem nasraná na víc přátel za poslední tejden, než za celej minulej školní rok. Nech to bejt, prosím tě," dost ostře mi řekla. "Nebudu na tebe nasraná věčně, možná teda. Takže mě nech chvíli bejt."

"Dobře," přikývl jsem. "Já jenom nechci, abys byla 'první obět' nebo tak něco."

"Tak o tom nemluv. Až o tom budu chtít mluvit, řeknu ti to jako prvnímu," odvětila stejně ostře.

"Fajn," zakončil jsem to.

Seděli jsme a průběžně poslouchali, co ostatní zevnitř hlásí rozdanými vysílačkami.

Lesní podrost zpíval a chvěl se, horko bylo pořád patrné a to přesto, že se mělo ve druhé polovině srpna ochladit. Odešel jsem dál od bunkru a přemýšlel s rozhledem na severočeské panoráma.

Doutnající ledvická elektrárna pouštěla do ovzduší sloup hustého šedého kouře, který teplým vzduchem mizel kousek nad okrajem komína. Hory Českého středohoří byly oproti dolíku, ve kterém město bylo a jeho okolí jako doly nebo okolní obce stejně tak, chladnější a v teple přívětivé. Lesy, rekultivované po těžbě, která stále zela v Marsu podobné krajině opodál, žily a byl v nich patrný zásah člověka.

Zamyslel jsem se, jak by se všechno předemnou mohlo změnit. Hraní s časem, kterého jsme se účastnili, mohlo mít nedozírné následky přes jejich triviálnost. Také, každý vstup i výstup minulých dob, byl zásah člověka. Přemýšlel jsem nad tím už včera a pořád nenašel tu odpověď, kterou bych chtěl.

"Jseš tam?" Tess neochotně na mě zavolala. "Jo, jsem. Co je?" obrátil jsem se.

"Chtějí, abysme se tady šli podívat. Kvůli tomu humanoidovi nebo co to je," odřekla.

"Hned?" trochu jsem se vzpouzel.

"Jo hned," pokývala a trochu zvýšila hlas.

"Tak jo, tak jdeme," přitakal jsem lehce neochotně.

Od bunkru jsme se odchýlili směrem k západu, kde byl prostor výskytu toho humanoida. Po cestě jsme toho moc nenamluvili.

Bylo až překvapivé, jak moc mě učili moji přátelé. Měl jsem pocit, že to jsem jim nikdy nedokázal oplatit. Dokázali utvořit části mého charakteru, které se zásadně podílely na mezilidských vztazích. S Tess to nebylo jiné, a proto jsem také čekal, až se rozmluví. Nutit jí zbytečně do hovoru by byl krok zpátky. To, že mě tohle naučila, jí také dlužím.

Trvalo to poněkud déle, než jsem čekal.

Dostali jsme se blízko místa, kde ona a Peter našli ten útvar ze spletených větví.

"Jsme celkem blízko," řekla nepřítomně. "Mám se začít bát?" zkusil jsem oteplit vztahy. "Jak chceš," odsekla.

Okolí se zdálo čisté, ale zatuchlina a něco jako savčí pižmo ve vzduchu svědčily o opaku. Nepochybně se tu něco pohybovalo, ale samo osobě to nesvědčilo o ničem jako humanoidovi.

"Jseš si jistá, že jsme blízko?" opáčil jsem se.

Pozastavila se a nechtěně otočila. "Jsem si jistá, že tenhle strom jsem už někdy viděla," ukázala na jeden a přidala dávku sarkasmu.

"Jasně, dobře," odřekl jsem.

"Co myslíš, že ti řeknu?" nezaujatě odpověděla.

"Já nevím, prostě jsem to zkusil," popravdě jsem odvětil.

"Tak vidíš. Říkám ti, nech to bejt," zopakovala. Otočila se a rozhlédla směrem do lesa. "Hele, kde je ten strom?"

Kmen, na který předtím ukázala, chyběl.

"Já už bejt znova bodnutá," nahrnula se blíž ke mně. "To už rodičům nevysvětlím."

"Já ti to věřím. Já taky ne," přiznal jsem. Zrychlil se nám tep a oba jsme cítili kapky potu. Tess už sahala po zbrani, kterou si s sebou vzala.

Nejhorší bylo to ticho. Ten tvor tu určitě byl, ale nebyl slyšet, vidět a ani cítit. Nic, co by na jeho přítomnost přímo ukazovalo, přestože se nedala popřít. Zamrazilo nás oba, když jsme si tohle uvědomili.

Rozhlíželi jsme se všude okolo nás a les byl stejně tichý jako předtím.

"Mám taky de javu," Tess impulzivně pronesla. "To chápu celkem," přitakal jsem.

Mým tělem se najednou prolilo teplo. Podivně rozlézavé teplo, které jsem nemohl držet na uzdě, ale už jsem ho jednou cítil. Pak jsem si vzpomněl, kdy a kde. Bylo to úplně to samé teplo, které se mým tělem a žilami rozlilo, když jsme s Harl stáli před jurskou trhlinou a proti nám stál Megalosaurus s rozevřenými čelistmi.

Tehdy jsme ho odrazili, a proto mi došlo, co bude následovat.

"Tess, kdyby se teď stalo něco divnýho-" byl jsem utnut.

"Tak tě to mrzí, já vím."

Můj mozek byl ztížený vším okolo. Fungoval jako příjmač a najednou jsem byl zaslepený všemi mozky a myslmi z okolí. Bolelo to a bodalo jako stovky vystřelených šípů, bělmo se mi podlilo krví a ušní boltce zčervenaly.Byl to nával podobající se povodni, která zbystří smysl a ukáže i to, co člověk nevidí.

Rozhlédl jsem se zmateně po lese s očima zastřenýma projevy. Jestli jsem si před dvěma dny nebyl jistý, jestli nějaké schopnosti mám, teď jsem si jistý byl. Pomalu jsem se koncentroval.

Nával přestal, ale teplo se udrželo. A já věděl, odkud to přijde.

"Skrč se!" zařval jsem. 

Tess se sehnula, já od ní odskočil a nad její hlavou prolétla dlouhá šlachovitá ruka. Tři prsty na konci s drápy projely kousek od mého trička, ale minuly svůj cíl.

Ze skrčeného postoje, humanoid se napřímil a byl dva a půl metru vysoký. Byl to šok ho vidět takhle zblízka a za bílého dne, ale museli jsme se zmátořit rychle. Zařval podivným, vytímu podobným řevem tlumeným jeho úzkou nevýraznou tlamou. Nebylo ale pochyb, že to je savec a ještě k tomu... primát.

Jak se Tess překulila po zemi, vystřelila do něj dva náboje, náhle zaryté do jeho hrudi.

Znovu zařval, ohnal se po ní, ale ty kulky mu snad skoro nic neudělaly. Pozpátku se jí podařilo odskočit od něj, a uniknout tak další ráně jeho drápů, a hned na to mu střelila další tři rány do hrudi.

Tvor se narovnal, dupl dlouhým plochým chodidlem a padl na všechny čtyři. Tess najednou byla jako ochromená, když na ní vykulil své velké rudé oči. Vypustil z tlamy chladný dech a ona se najednou nemohla ani pohnout, ruce i nohy se jí třásly jako osika a zbraň, do té doby lehká, se teď jevila jako kovadlina těžké břemeno.

Hodil jsem po něm kámen, který ležel předemnou.

Dotčeně protočil hlavou, kterou ohnul o víc než sto osmdesát stupňů. Další děsivá záležitost.

"Heeej! Pojď sem!" zařval jsem.

V kapse jsem nahmatal předmět a potom si vzpomněl, co tam mám.

Zvedl se od Tess a odvrátil se směrem ke mně.

"Hledáš tohleto?" vytáhl jsem ten kámen.

Vytřeštil oči a tupě, táhle zařval. Poznal svůj kámen, který hledal.

"Tak pojď," procedil jsem a rozeběhl směrem do lesa.

Humanoid naposledy tiše zařval a rozeběhl se za mnou. Jeho dlouhé nohy byly daleko rychlejší, než ty moje, a za necelých deset vteřin jsem ho ucítil za svými zády.

Hnali jsme se lesním podrostem a létaly kolem nás kusy kůry a jehličí ze země, jež jsme zvedli během.

Kudy jsem proběhl já, za zlomek sekundy se přehnal i on. Doufal jsem, že ještě zrychlím, ale jeho dlouhá kostnatá ruka se po mně ohnala, protrhla mi triko a drápy se mi zaryly do kůže. Upadl jsem a skácel se mezi kapradiny a mech.

Obrátil mě dalším mocným máchnutím ruky na záda, ve kterých mi krvácely tři protáhlé rány a horká, tmavočervená tekutina teď dopadala na mech.

Bytost rozevřela úzké čelisti a táhle, ale tišeji zařvala.

Už jsem pochopil, proč se Peter těch očí tak bál. Byly obrovské jako dvě červená jablka a skoro zářily. Mžurku měl ten tvor taky, ale to nebránilo jeho černým zornicím mi vidět až do duše.

Pořád jsem měl ale svoje schopnosti aktivované a viděl jsem mu do mysli. Viděl jsem všechno.

Bylo mi jasné, že mě nechce zabít. Nechce dělat problémy a zodpovídá za to, co způsobil. Jen se chce vrátit domů, do svého skutečného domova velmi vzdáleného od křídy, kde jsme ho našli.

Jakoby to snad všechno chápal a rozuměl tomu, zdálo se mi. Odvrátil se, ztichl a já mu pokojně a poklidně podal kámen. Vzal ho mezi své velké, mozolnaté prsty s drápy. Uchopil ho a s výrazem naprostého nezájmu a skrytého vděku se odvrátil do lesa, tiše vylezl na strom a zmizel v korunách jako přízrak.

Uklidnil jsem se, když zmizel.

Schopnosti přestaly, možná to bylo tím, jak jsem krvácel a teplo se ze mě lilo do okolí. Krvácel jsem a to ne zrovna málo.

Vydýchal jsem se, naštěstí ten tvor mi prořízl jen pár vnějších vrstev kůže, a nedostal se ke svalům. Moc tedy ne.

Pomalu jsem se zvedl a trochu mobilizoval, když jsem slyšel kroky.

"Kde jsi?!" ozvalo se. Byla to Tess.

"Kam se to-?" nedořekla. "Vyhodil jsem ten kámen, on ho sebral a utekl," blekotal jsem.

"Aha," odpověděla lehce užasle. Chytl jsem se za krvácející záda. "Jseš v pohodě?" přišla blíž a viděla lehké rudé kaňky na triku. "Ale jdi do háje," odřekla.

"Je to akorát škrábnutí," bránil jsem se. Podívala se na to a zhrozila se. "Pěkný škrábnutí," odřekla. "Tak pojď, tohle ti nespraví náplast s letadýlkama."

"Ale nepovídej," opáčil jsem se.

Došli jsme k nejbližšímu pařezu, ona shodila batoh a vyndala z něj nějaké improvizované lékařské vybavení.

"Máš tu svojí dezinfekci furt?" optala se. Podal jsem jí malou lahvičku s průhlednou viskózní tekutinou, kterou mi vlila do ran. Zasyčel jsem u toho.

"Pořád jsi na mě naštvaná?"

Nejdřív neodpověděla. "Potřeboval bys to zašít, možná." Na pár chvil se odmlčela. "A už nejsem naštvaná. Když mi koupíš nějakou dobrotu, nebudu už vůbec."

"To zní férově. Platí," přitakal jsem. 

"A teď už se nehejbej, musím se na to podívat v klidu."

Trvalo další půlhodinu, než jsme se potkali s ostatními a já jim vysvětlil, co se stalo. Přirozeně jsem si nechal pár informací, které jsem mohl vědět jenom já, pro sebe do chvíle, než bylo bezpečné to říct. Oni se podělili s tím, že v bunkru je spousta vybavení, ale není tam žádná stopa po tom, kdo konkrétní tam bunkr zanechal. Popisovali to tam ale daleko rozlehlejší, než se zdálo. Bylo tam pět pater rozdělených do sekcí, které sahaly dál do šířky těžké betonové konstrukce.

Dostali jsme se potom zpátky k Harl domů, cestou tam jsem koupil Tess něco na zub na usmířenou a definitivně jsme zakopali válečnou sekeru. Protentokrát, musel jsem se smát.

"Druhý triko za tři dny. Co ti na řekla tvoje mamka," Harl nerada propichovala nití místa podél trhlin, aby je mohla zašít.

"Navíc moje oblíbený," přitakal jsem. Dala mi nějaké její nahrádní, ale nebylo poznat, že je dívčí.

"Takže, co po dnešku víme?" Joss řečnicky nadhodil. "Že ten bunkr je plnej ruskejch věcí z doby studený války, že tam pořád ještě jsou štíři a ty další věci z prvohor, a že tam něco fakt smrdí. A to nemyslím jenom obrazně."

"Souhlasím, celkem," Peter přitakal. "Já taky," Harl stejně tak.

"My jsme zjistili, že ten humanoid má fakt hnusný oči. Takže Peter měl pravdu," Tess navázala.

"Je ti líp?" Joss se optal. "Ale jo. Stejně to bylo akorát škrábnutí s tím, jakou to mělo sílu. Mohl jsem skončit hůř," nadnesl jsem to.

"Mě chtěl roztrhnout vejpůl, ty jsi z toho vyšel ještě zadarmo," Peter zakroutil hlavou.

"Ale já taky utíkal. To ty ses mu chtěl postavit čelem," zasmál jsem se.

"Jako bych za to mohl. Neměl jsem kam utíct," bránil se. "Ale měl jsi meč, já jenom ten kámen," opáčil jsem se.

"To triko bys měl nosit častejc," Tess se do toho se svou dávkou ironie vložila. "Taky se mi líbí," zašklebil jsem se a očima sjel k Harl. Opětovala mi ne zrovna přívětivý pohled.

"Hlavně, že jsi v pohodě," Joss to dokončil. "Pravda. Za to, že jsme Tess a já přežili, navrhuju to nějak oslavit," nadlehčil jsem to.

"Odsouhlaseno," sborově odpověděli všichni.

Nějakou chvíli jsme pokračovali v uvolněném hovoru a já čekal na vhodnou chvíli, kdy ten hovor zvážní.

"Heleďte, lidi, možná jsem na něco přišel," uvedl jsem. "Týká se to toho humanoida."

"Co jako?" Peter hned zase zpozorněl.

"Když jsem ho tam viděl tak blízko, napadlo mě, jestli třeba je úplně něco jinýho, než jsme si mysleli," zavedl jsem vážnější tón. "A co teda?" Joss se do toho vložil.

"Když jsme se bavili o tom, jestli se ty trhliny můžou otevřít i do budoucnosti... Napadlo mě, jestli ten tvor není z budoucnosti. Vemte si, že by to spoustu věcí vysvětlilo. A hlavně, ta věc je savec a nepodobá se zatím ničemu, co z fosilního záznamu známe," vysvětlil jsem. "Může to možná bejt potomek něčeho, co existuje v podobě fosilií, ale mě se to nezdá."

Harl tohle vyrušilo, když došívala posledních pár míst.

"Hmmm," Joss zabručel.

"Já bych tomu i věřila. Ta věc vypadá buď jako mimozemšťan nebo něco z budoucnosti. Může to bejt to samý, ale stejně," Tess mě podpořila.

"Ode mě to bude znít blbě, ale hloupost to není. Když se ty brány otevírají do minulosti, v tý době je to otevřený do budoucnosti. Tohle je to samý. Kdyby se otevřela do budoucnosti," Harl u své řeči pozorovala, jak Josse z té představy mrazí," je to stejný. Sice o těch trhlinách toho tolik nevíme, ale-"

"Právě," ozval se," právě, že toho tolik nevíme. Já neříkám, že je to blbost, ale nemůžu... potřebuju to promyslet a podívat se na to jinak."

"Důvěřuješ kvantový fyzice?" pousmál jsem se.

"Snažím se. Ale jako, zas taková blbost to není, to musím říct," oponoval. 

"Jasně, jasně, vždyť jo," přitakal jsem. "Jenom mě to napadlo."

Peter nás celou dobu u toho pozoroval. Rozmluvil se. "Jestli je ta věc z budoucnosti, doufám, že to fakt není to moje budoucí já."

Dál jsme se bavili hlavně o tom, jak bude probíhat financování tohoto "projektu". Harl se zavázala k tomu, že sežene dost prostředků k tomu, abychom měli všechno potřebné. Nějakou chvíli jsme sice nenarazili na dinosaury, ale přesto to bylo čím dál tím vážnější a nebezpečnější.

Mimo mě, ostatní z Residence odešli v pět hodin odpoledne.

S Harl jsme se přesunuli na rozměrnou pohovku, posadili jsme se a za nějakou chvíli se ona přesunula do lehu a hlavu s dlouhými světlými vlasy si položila na má stehna. Mohl jsem jí teď v nich vískat a hrát si s nimi.

Zavřela oči a poslouchala to, co jsme si říkali. Každé sladké slůvko, co jsme pronesli.

"Jsem ráda, že jsi zůstal," uculila se.

"Je to snad první odpoledne, co máme akorát my dva spolu od chvíle, co ses vrátila z Paříže. Bylo to těžký rozhodování."

"Co byla ta druhá věc?" trochu se napjala. "Psaní o tom, že nikdo pravděpodobně neví, jak byl Brontoscorpio velkej ve skutečnosti," pousmál jsem se. Znovu se uculila. "Moc těžký rozhodování." Přikývl jsem.

"A chci ti taky něco říct... co se mi dneska stalo," pokračoval jsem. "Doufám, že už tě to nebolí," rukou sjela na rány na zádech.

"Ne, to vůbec ne. Zvlášť, když jsme tu spolu," políbil jsem ji na hřbet ruky.

"Tak o co jde?" zneklidnila se a otevřela její nádherné, velké modré oči. Teď jsem si všimnul, že v nich měla náznaky šedé a možná i trochu zelené.

Popadl jsem její dlaň a užíval si, jak je její krev horká a proudí krz žíly.

"Nejspíš mám ty schopnosti taky. Ani nevím jak, ale dneska se mi je podařilo 'zapnout' v tom lese," klidně a pomalu jsem přiznával.

Harl se trochu zklidnila, ale nenechávalo ji to zrovna v normálním rozpoložení. "Proto už na tebe Tess není naštvaná?" pousmála se. "Jak...?" nechápal jsem. "Svěřila se cestou zpátky," ujistila mě. "Aha," pokýval jsem.

"Ne, kvůli tomu ne. Nevěděla o tom," vysvětlil jsem.

"Takže je to pořád jenom mezi náma," posadila se zpátky. "Pořád."

"Dobře. Stejně si myslím, že bysme to měli říct," založila si ruce na prsa. "Já vím, ale teď bylo problémů dost. Měli bysme počkat do chvíle, kdy bude čistej vzduch."

Položila mi hlavu na rameno a naslouchala.

"A navíc, pořád jsem tě nepřipojil na ty elektrody, abysme zjistili, co to vlastně je," zavtipkoval jsem.

"No počkej, ty ale půjdeš se mnou. Teď víme, že to máš taky, takže půjdeme pěkně spolu," vzepjala se a zpříma mi koukala do očí. Oba jsme se tomu smáli.

Byla to jedna z moc hezkých chvilek, kterou jsme si pro sbe uzurpovali v rozruchu, který na začátku naší éry panoval. Tehdy jsme byli po dlouhé době spolu a šťastní, protože jsme už věděli, že spolu chceme být. Možná jsem to už zmiňoval.

Pošťuchovali jsme se jako malí, ale byl v tom jiný podtext. City už jsme nemuseli schovávat, ale naopak bylo přirozené je nechat proudit.

Střídavě jsme se líbali, otírali si nosy a tváře o sebe a cítili jeden druhého.

Měla doma příjemný chládek, spravili jí klimatizaci, takže jsme teplo toho druhého cítili ještě víc. Bavilo nás to nad ničím složitě nepřemýšlet a jen si užívat, smát se a těšit se na další společné chvilky.

Postupně, skončili jsme v objetí na pohovce a nějakou chvíli se nehýbali. Hřáli jsme se jeden o druhého a to nás zabavilo.

Pozdní odpoledne následně přešlo do večera, ale slunce se chystalo ke spánku jen pomalu.

"Co budeme dělat teď?" pomalu jsem se zeptal.

"Já nevím... nekoukneme na něco?" opáčila se. "Jestli to bude slaďárna, přepínám to," nadnesl jsem to.

"Heeej," vstala a šla pro něco k jídlu. "Jaký heeej? To, že tě mám rád, neznamená, že jsem změnil vkus na filmy," vysvětlil jsem. "Jedině Titanic, ten se dá."

"Tak jo, ale nebudeš to komentovat," smlouvala.

"Budu, ale jenom prvních patnáct minut," nazpět jsem řekl.

"Hmmm, tak fajn. Ale, jestli mě donutíš to vypnout, jdeš domů," už byla v kuchyni.

"Platí."

Donesla nějaké jednohubky, neměl jsem k tomu takovou pozornost. Uvelebili jsme se a Harl chvíli zapínala film na televizní obrazovce, hledala ho, respektive.

"Hele, nemohl bych tu dneska zůstat přes noc?" prstem jsem jí přejížděl přes rameno. Na to samé místo, jsem jí potom políbil, měla tam jizvičku z očkování.

"Co tak najednou?" zaculila se. "Přemýšlím. Potřebuju někoho, kdo mi můj tok myšlenek bude usměrňovat," zalhal jsem.

Poznala to.

"To určitě," odřekla. "Vyklop to nebo nebude ani ten film." Usmívala se široce.

"Jenom si říkám, že to začíná nabírat na obrátkách. Mám o tebe strach, starost a snažím se ze všech sil, aby mě něco nesežralo. Záleží mi na tobě a chtěl bych ti to nějak dokázat. A k tomu, jsme spolu už celkem dlouho a napadlo mě...," odmlčel jsem se.

"Čekáš, že to za tebe dokončím?" řečnicky se zasmála.

"Možná," oplatil jsem to. "Prostě bysme tu mohli zůstat a bejt spolu. Jenom bejt spolu."

Políbil jsem ji na krk a postupně šplhal výš. Obrátila hlavu a dovolila, abychom se mohli líbat vzájemně.

"Takže tu můžu zůstat?"

"Jestli mě budeš ještě chvilku přesvědčovat, tak-"

Přerušil nás zvonek, který jindy zněl příjemně, ale teď byl neuvěřitelně neurvalý a pištivý.

"Nechoď tam," chytl jsem jí za ruce. "Musím. Ale, jestli to je nějaká reklama, tak je pošlu hned někam," políbila mě na čelo a zvedla se z pohovky.

Zatímco šla ke dveřím, já se přes prosklenou stěnu pozoroval, jak jde po kamenné cestě osvětlené do trávy zasazenými světly. Musím přiznat, že mě v tu chvíli přitahovala ještě víc. Za brankou jsem viděl stát muže, jehož hnědé vlasy byly sčesány směrem do zadu. Měl jsem pocit, že jeho oči mi byly odněkud povědomé.

Harl mu otevřela a poněkud stroze se s ním přivítala.

Jak šli zpátky po cestě, naznačila mi, abych se oblékl zpět do svého. Toho muže jsem znal, překvapilo mě ale, že měl kolem krku na zádech připnutý kožich k obleku.

Slyšel jsem, jak prošli dveřmi.

"... jen doufám, že od ničeho," ukázal se za rohem a viděl mě," neruším."

Jeho chladné šedé oči po mě přejely jako mráz a zaměřily se na mě. Navenek ale nedal nic znát.

Došlo mi, odkud ho znám. Byl to pan Radowski, Alexander Lubomír Radowski celým jménem. Politik, který v době, kdy doznívalo působení Stanislava Grosse jako premiéra, usiloval o velké evropské dotace pro ministerstvo životního prostředí a vnitra. Podporoval projekty spojené s vědeckým pokrokem, ale po roku 2011 se ztáhl do ústranní. To, že byl u Harl, mě překvapilo.

"Martine," přistoupila k mojí levici," tohle je Alexander Radowski. Můj strejda."

"Strýček Harleen, raději strýček," odstředěně řekl.

Vykročil jsem vpřed a on mi už nastavil ruku.

"Těší mě, pane," potřásl jsem mu. "Mě stejně tak, mladíku," oplatil mi to.

Ustoupil jsem zase o krok zpátky.

"Vypadá to, že jsem vás o něčeho vyrušil, že ano?" zdvořile se zeptal. "Pokud ano, omlouvám se. Jen jsem chtěl... pozdravit svou neteř. Na banketu jsme neměli moc času se vidět."

"Já vím, promiň mi to. Měla jsem tu přátele a chtěla jsem se jim věnovat, aby se cítili dobře," odpověděla stroze.

Pousmál se. "To jste asi měli i v plánu dnes, předpokládám. Neměl jsem vás vyrušovat, to-"

"Pardon, že vám do toho skáču, pane. To je v pořádku, já jsem už stejně na odchodu," sjel jsem očima po Harl a potom jsem se na něj obrátil.

"Vážně? Vypadalo to jinak," uvolněně a s nadhledem pokýval hlavou. Myšlenkami se mu určitě honilo, co jsme tu mohli dělat, kvůli tomu měl určitě ten nadhled.

"Ano. Jen jsem jí chtěl popřát dobrou noc," ujistil jsem ho.

"Nuže dobrá. Rád jsem tě poznal, Martine," znovu mi nastavil ruku. "Já vás také, pane," rozloučil jsem se.

"Počkám v kuchyni, má drahá," řekl a poroučel se.

"Já ho jenom vyprovodím," sykla.

Pokračovali jsme k brance a u toho lehce špitali.

"Takže z toho dneška nic nebude, co?" ušklíbl jsem se. "Vždyť to vidíš sám. Ale neboj se, však my si to vynahradíme," pevněji mi sevřela zápěstí. "Než nás něco sežere?" podařilo se mi jí rozesmát. "Určitě dřív," odpověděla.

"Nevěděl jsem, že to tvůj strejda," opáčil jsem se u branky.

"Nechlubím se tím. On se staví, jenom někdy a navíc, je pořád taková Šedá eminence, jakou bejval v politice," přiznala.

"Vždyť jo, to je v pohodě," políbil jsem ji.

"Uvidíme se zejtra, neboj," pohladila mě potom po tváři prsty a já jí na ně ještě dal poslední polibek.

Popřáli jsme si dobrou noc a já se rozešel domů. Několikrát jsem se otočil, abych viděl její dům a potom teprve pokojně odešel. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, nedalo se popřít, že na mě Radowski zapůsobil. Přes svou zdvořilost z něj ale čišela horlivá politická kariéra, jelikož jeho přístup byl logicky chladný a lehce cynický.

Nejvíc na mě nezapůsobil ale z důvodu, že tu chvilku, co jsme měli s Harl, nám přerušil. Stejně, musel jsem se to snažit pochopit, už jen kvůli ní. A přiznal jsem si, že zavděčit se jejímu otci i strýci, k tomu milionářským a u jednoho s politickou kariérou, byl tolik toužený lístek ke svobodnému neskrývanému životu, který jsem si s Harl vysnil.

Cesta domů byla dlouhá a teplá, myšleno tím, že ovzduší bylo letní a horké. S blížícím městem to narůstalo.

Chodník mě vedl na předměstí, ale nemohl jsem se zbavit podivného pocitu.

Má fantazie tvořila ve světlech lamp a hvězdného nebe obrazy ožívající se zvuky, které jsem slyšel. Zvláštní bylo, že některé měly po setkání s minulostí punc reálnosti.

Odcházel jsem s představou, kam mohl ten večer zajít, a nemohl se jí nabažit. Harleen nebyla moje první přítelkyně, ale byla první, se kterou jsem to myslel vážně a ona se mnou také. Nemyslel jsem si, že nám to tak dlouho vydrží, ale vydrželo. Takže, chtěl jsem to posunout někam dál.

Pak se před námi objevili dinosauři.

Moje idylické poblouznění přeťala realita ve chvíli, kdy jsem zpracovával informace dostané z mysli toho humanoida.

Trochu jsem se i lekl, když jsem zlomek informací analyzoval. Utvrdil jsem se v tom, že je z budoucnosti, ale další představy jsem se radši rozhodl nebrat na mysl. Nevěřil jsem jim. Možná ani tomu, že ty schopnosti jsou spolehlivé.

Bloumal jsem krz předměstí a světla lamp svítila líně a neustále.

Město bylo prázdné, v tom bylo i krásné, a letní večer příjemný.

Na zlomek sekundy se mi zdálo, že v dálce předemnou něco bylo na jedné z pouličních lamp. Silueta byla nezřetelná, ale s mými kroky jasná.

Zastavil jsem a naslouchal. Svalnatými končetinami na lampě něco viselo, teď jsem si byl jistý.

V tichosti to udělalo skok a zmizelo to na střeše domu, který stál za lampou.

Zděsil jsem se, protože mi ta silueta nápadně připomínala humanoida. Váhal jsem i nad tím, jestli teď mám zkusit použít schopnosti k tomu, abych si to ověřil. Rozmyslel jsem si to, protože jsem pořád stál na ulici, do níž shlížela okna domů jí lemujících.

Okolo bylo ticho a z dálky hučel jen povrchový důl.

Znovu jsem se ve světle lamp a oblohy rozhlédl, kam ten tvor zmizel. Stál jsem na pravé straně silnice a doufal, že jsem nic nepřehlédl. V horkém vzduchu jsem se začal potit a myslet na nejhorší.

Z druhé strany silnice se ozval neúprosný psí štěkot a trhl jsem na to místo hlavou.

Náhle ustal. Netečnost okolí proťalo jen tiché zaskučení.

Tep se zpomalil a dýchání taktéž. Polkl jsem a upřel pohled tam, odkud ty poslední zvuky přišly.

Upřeně jsem se díval na ten dům s terasou a na malou předzahrádku s příjezdovou cestou. Nic se tam nedělo, bylo tam ticho jako předtím. Oslňovalo mě trochu světlo lampy, která byla tím směrem.

Potom jsem se podíval na střechu a dech se mi zastavil úplně.

V nočním světle, na všech čtyřech tam stálo něco obrovského, velkého alespoň jako já. Viděl jsem holé, štíhlé a svalnaté tělo s dlouhýma rukama a nohama stejné nátury. Opíralo se o ně světlo tak, že vypadaly jako spletené z provazů. Koukal jsem i na hlavu, která vypadala hrozivě tím, jak byla ohyzdná. Tlama byla kompaktní, vyčnívaly z ní dlouhé tenké zuby a sliny vykapávaly.

Celá hlava byla zdobena něčím jako dvěma chlupatými, plochými rohy. Nebyly moc velké, ale výrazné.

Tvor byl šlachovitý, trhaný a mechanický. Cukal hlavou a já ztratil pochybnosti, že mě nevidí. V noční tmě a měsíční záři, stál na té střeše a předtím během vteřiny a v tichosti se zbavil toho psa.

Lovil. To mi došlo.

Mělce jsem se nadechl a čekal, kdy se proti mě vrhne.

Z dálky se ozvalo auto hrnoucí se rychlostí po silnici ke mně. Byli to nějací mladí, horliví a hlasití.

Jakmile se auto přehnalo kolem, zapli v něm hlasité reproduktory s nějakou ohyzdnou hudbou. Myslím, že to byla česká variace na rap. Stihli i z vnitřku ukázat jedno povědomé gesto.

Byl jsem tak ztuhlý, že jsem jim to s radostí nestihl oplatit.

V protisměru projelo druhé auto.

Pohled mi skočil znovu na střechu a moje mysl se uklidnila sama od sebe.

Tvor zmizel stejně beze stopy, jako se tam objevil. V tichosti.

Cesta domů se změnila v neustálé otáčení a hlídání. Město, předtím krásně prázdné, teď bylo děsivě vylidněné a tiché.

Nespal tu noc a pamatuju si, že byla hodně dlouhá. Usnul jsem až chvíli po tom, co ráno vyšlo slunce.

Hlavou se mi rozběhlo hlasité a bodavé pípání. Jako jehly mi naráželo do mozku a bolelo při každém dalším opakování.

Rozmrzele jsem se natáhl po telefonu a hned jsem si postěžoval sám sobě, že jsem si dal dal hrozné vyzvánení budíku. Típl jsem ho a dal ho zpátky do poličky nad svou postelí. Svůj účel splnil, protože už jsem nezahmouřil oči a zůstal ležet v peřinách. Bylo půl deváté ráno a já se koukal na hmyz narážející do pootevřeného okna, měl jsem hrůzu, když nějaká vosa přiletěla moc blízko.

Rozdýchával jsem včerejšek. Nevím vůbec proč, tehdy jsem to nevěděl, ale ten tvor mě vyděsil tak, jako máloco předtím.

Rozhlížel jsem se okolí a uvědomoval si konečně to bezpečí. Možná mě to nesledovalo, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že tu někde je.

S tím, jak slunce šplhalo, ten pocit ale naštěstí opadal.

Lehl jsem si pohodlněji a uvolnil se. Ruce jsem dal za hlavu a uvažoval.

Vrátil jsem se k horoucným, horečnatým snům a představám, jak ten večer mohl dopadnout. Kdo ví, třeba bychom tu noc mohli strávit spolu u ní v pokoji, v jedné posteli, nebo jsme se mohli celou dobu dívat na filmy a nic dalšího by se nedělo.

Doufal jsem spíš v to první, přiznám se. 

Byl jsem si jistý jen tím, že přišel čas, nebo už tu nějakou dobu byl, kdy jsem věděl, že bych jí dokázal milovat jinak než jako dosud. Nevím, jak to lépe popsat. Prostě to nějak takhle bylo.

Asi to bylo i tím teplem, létem, okolo mě. Bylo to příjemné nad něčím takovým přemýšlet, dokud se teplota nezvedla nad pětadvacet a bylo ráno, kdy slunce nebylo tak vysoko. Nebyl jsem ani tak unavený.

Vstal jsem z postele a převlékl se.

Tok krásných myšlenek a představ mi ale cosi přeťalo.

Krev v mých žilách začala proudit rychleji a byla horká jako láva, zčervenaly mi oči a začal jsem se zadýchávat jako při běhu. Zamotala se mi hlava a já upadl, jen jsem se jednou rukou zachytil za šuplík.

Do hlavy se mi vlilo tolik starých vzpomínek a najednou pro ně byl v mozku a mysli prostor. Ale hlavně, jasně jsem viděl před sebou vzpomínky a počínání toho humanoida.

Vážně byl z budoucnosti, ale ne zrovna vzdálené. Viděl jsem město jako projekci, Geistburg ležel v rozpadajících se troskách pokrytých zelení a mechy. Vzduch nad ním byl čistý, formovala se tam ale hustá černo-žluto-zelená mračna míchající se na obloze jako pořádná miska hutné kaše. Bylo to tak reálné, že jsem se zděsil, jak ta místa poznávám. Centrum v troskách, pod nimi trolejbusy, auta, policejní dodávky. A všude tolik usychajících těl.

Každým nádechem jsem se bořil do té představy víc a víc, mlátil jsem se do tváří, aby už konečně přestala, a vytryskly mi slzy ze zářících krví podlitých očí.

Tělem se mi rozjela křeč, která mě znehybnila natolik, že jsem se pustil šuplíku a rukama jen šmátral po zemi.

Viděl jsem spoustu ohně, destrukce, bolesti. Promítalo se mi to a vrývalo do mozku. Litoval jsem, že ty schopnosti mám, protože ta bolest se dala přirovnat k tomu, když ve vás vaří láva a kůže se vám vaří zevnitř.

Přestával jsem vidět omámen ohnivými tvary předemnou, hořící jako pekelné plameny spalující hříšníky. Jako slunce samotné, jako největší hvězda vesmíru. Jako plameny donekonečna ožehávající Ghost Riderovu lebku.

A mezi nimi postava. Stála tam postava s kapucí a... usmívala se.

Hlavu jsem tak rozžhavenou, že jsem myslel, že se z ní stala supernova spalující všechno okolo. Všechno pálelo, v žílách tekl žár a já vyslovil jen přání, ať tohle všechno už skončí. Ať už ty plameny skončí.

V mozku mě najednou něco začalo znovu bodat, nedalo se to snést, ale to teplo ustávalo. Znovu jsem zase začal vidět normální obrysy, slzy mi zaschly na obličeji a pomalu jsem přicházel k sobě. Svaly mi povolily a já se konečně mohl posadit.

Ostrý bodavý zvuk bylo tentokrát mé vyzvánění telefonu.

Trvalo mi ještě chvíli, než jsem se úplně zmátořil. Ještě deset minut potom, seděl jsem bez hnutí na zemi opřený o skříně.

Bylo devět hodin a osm minut, telefon mi zazvonil ještě dvakrát.

Zvedl jsem se, až když zvonil potřetí. Harl mi volala ty dva hovory předtím, ale tohle byl Joss.

"Jsi vzhůru?" uvedl se.

"Ne. Teď ti volá můj osobní robot," ironicky jsem poznamenal. Musel jsem se posadit zpátky na postel.

Začal jsem kašlat a lapat po dechu. Obličej jsem měl pořád červený.

"Už jsem se bál, že by nenahradili," zasmál se. "Doufám, že tvůj robotí dvojník je aspoň trochu hezčí než ty," zazubil se. "A vtipnější a víc... lidskej, hádám?"

Trochu se mi ulevilo.

"Kdepak se v tobě objevilo tolik humoru? Že by skvrny na slunci?" odkašlal jsem. "Vtipný... volám kvůli tomu, že máme nejspíš problém," obrátil téma.

"Jakýho typu? Dinosauři nebo něco jinýho?"

"Spíš něco jinýho, ale víc nevím. Peter mi volal, že nám něco poslaly ty fotopasti a je to dost divný," zvážněl.

"Fajn, já už jsem stejnak dost vzhůru," poznamenal jsem a zasýpal. 

"Nezníš zrovna tak. Spíš, jakoby celou noc seděl u krbu a... šlukoval," uchechtl se.

"Tak něco... měl jsem tak trochu neklidnou noc," znovu jsem lapl po dechu.

"Že by...?" znovu se zazubil. To mě rozesmálo. "To ti budu vyprávět," zachrchlal jsem. "Takže jo!" zvýšil hlas. "Ne, přišel tam její strejda," odvětil jsem. "Kecáš," uchechtl se. "Vždyť říkám, že ti to budu vyprávět pak," opakoval jsem.

"Tak fajn, tak za tři čtvrtě hodiny u ní," navrhl.

"Fajn, tak čus," dořekl jsem.

"Čus."

Po tom hovoru jsem se už úplně zklidnil. Byl jsem zase sám sebou. Převlékl jsem se, střídmě nasnídal a vyrazil z domu. Chtěl jsem být u Harl ještě dřív než ostatní.

Instinktivně jsem se ohlížel, přestože bylo dopoledne a město bylo plné lidí.

...

Šéf pracovní skupiny nasedl do svého auta a po lesní cestě se dostal k lomu docela rychle.

Dorazil, vystoupil z auta a začal se shánět po dělnících. Volal po celém stanovišti, ale když přišel k té stavební buňce, jeho žaludek se obrátil a on se pozvracel.

Sesunul se zpátky ke svému autu a až za chvíli byl schopný nečeho dalšího. Zavolal policii.

...

Došel jsem před její dveře chvíli předtím, než jsme se měli sejít všichni. Horlivě jsem ťukal na vstupní dveře.

"Vždyť už jdu," ozvala se mi zevnitř.

Otevřela dveře a já se nahrnul dovnitř.

"Jdeš vynahradit ten včerejšek?" stručně se optala. "Mám něco lepšího," sám jsem si ale říkal, co by mohlo být lepší než dokončení toho večera," Nebo spíš horšího," odvětil jsem střídmě.

"Fajn? Co přesně to je?"

Došli jsme do obývacího pokoje, kde jsme seděli včera. Trochu se mi klepaly ruce, protože se do mě zase vlilo víc stresu.

Zhluboka jsem se nadechl. "Když jsi sama použila schopnosti poprvý... nezdálo se ti o tom nebo tak něco?"

"Čekala jsem jinou otázku, ale myslím, že ne. Sice jsem viděla do těch tvorů, Megalochelys, Hypselornis, Amphicyon, ale nezdálo se mi o tom. Ani jsem si na to do teď nevzpomněla. Občas je mi sice divně jako v tom lese, ale nic takovýho, co říkáš ty," zamyslela se a přiznala. "Tobě se to stalo?" popadla mi ruce.

"Dneska ráno. Měl jsem pocit, že hořím," přiznal jsem.

"Počkej a... Jak ti je? Jseš v pohodě?" nahrnula se ke mně a rukou mi přejela po hrudi.

"Už jo, ale fakt jsem měl pocit, že hořím. Bylo to... jako když se ti krev vaří a mozek se chová jako jádro hvězdy. Bylo to potom, co jsem si vzpomněl na to, co jsem viděl," polkl jsem.

"Co myslíš?" optala se starostlivě. Položila mi hlavu na levé rameno a očima mě pozorovala.

"Když jsme byli v lese a já tam odehnal toho humanoida, viděl jsem mu do hlavy. Z těch vzpomínek jsem poznal Geistburg, ale v troskách. Je to... poznal jsem, že je z budoucnosti, ale byla tam jenom zkáza, destrukce...," pokračoval jsem.

"Jseš si jistej, že jsi tohle viděl? Na sto procent?" napřímila se.

Zakýval jsem. Oklepal jsem se.

"Ty jsi to viděl a potom-" přerušil jsem jí. "Potom jsem začal 'hořet'," řekl jsem. "Takže to, co jsi viděl, mohlo bejt spoušteč. To, že jsi viděl budoucnost, prakticky," uvažovala.

"Dost možná, ale nevím."

Odklonila se ode mě, opřela se a pevněji mi sevřela ruku. Pak se zase napřímila ke mně, cítil jsem její pokožku na své paži.

"Tady už to začíná bejt fakt divný. Sakra," odřekla.

"Já... hlavně ti nechci ublížit, jestli by se to mělo opakovat," rovně jsem jí řekl. Ona se jenom pousmála a políbila mě na tvář. "Šli jsme do toho spolu a to se nemění. Pro mě ne a nenechám tě v tom. Takže tak."

"Je moc milý, že mě nebojíš," přivinul jsem si jí k sobě a políbil jí čelo," ale trochu divný."

"Chceš abych tě měla dál ráda? Pošlu tě v opačným případě někam, kde si můžeš hořet, jak chceš," opětovala mi pousmání.

"O to víc jsem přesvědčenej, že jsem zamiloval správně," zabořili jsme se do sebe jako ten večer.

"Co jsi chtěla říct tím, že divně jako v tom lese? Co to znamená?" zavedl jsem vážnější tón.

"No...," pomalu začala," cejtila jsem se jako omámená. Prostě jako když jsme se snažili najít toho amficyona, podobnej pocit takovýho divnýho švitoření a omdlívání."

"Taky zajímavý. Aspoň, že ti to nic nedělá," usmál jsem se.

"To nevím," trochu povytáhla koutky," Ale začínám si čím dál tím víc myslet, že ty moje schopnosti mají souvislost s elektřinou. Tím přirozeným polem, co každej má." Takhle mluvila ráda.

"Pokud jo, tak to začíná bejt ještě víc zajímavý. Proč si to myslíš?"

"Mravenčení, občas takový přeskakování a tiky. Hlavně ale to mravenčení, dost mi připomíná akupunkturu na uvolnění svalů proudem," logicky odřekla.

"To zní solidně. Kdyby to tak bylo... sakra, možná by to mohlo vysvětlit ty schopnosti. To by bylo úžasný," zasnil jsem se.

"A jak vím, jak vypadá akupunktura, se nezeptá," brblala rádoby pro sebe.

"Je to o důvod víc vidět tvojí anamnézu," políbil jsem ji na čelo.

Zůstali jsme tak chvilku, než jsme mluvili dál.

"Ale upřímně, měli bysme to už říct," oddechla. "Že přijdeme a řekneme: 'Sorry lidi, ale nejspíš máme něco jako telepatii a všem vám právě vidíme do hlavy? A taky jsme viděli smutnou budoucnost, kdy bude celý město ležet v troskách asi kvůli nám?' To by nechtěli slyšet," sarkasticky jsem pronesl.

"Myslím to vážně," navázala. Na další sarkasmus nebylo místo. 

"Tak fajn. Ale mám podmínku," svolil jsem. Zajiskřilo se jí v očích. "Jakou podmínku?"

"Chci o tom nejdřív něco zjistit. Vědět, co to je. A pokud to bude trvat dýl než... pět dní, pak to řekneme."

Zamyslela se nad tím a jemně se usmála. "Fajn. Výhoda holky ze zlatý klece je i parádní doktor, co drží tajemství, který váže smlouva," pokrčila rameny.

"To zní dobře," pokýval jsem.

Políbili jsme se a ona se potom zvedla směrem do kuchyně.

"Kdybys byl takhle svolnej s těma filmama," zasmála se. "To se ti řekne. Všechny jsou nelogický," opáčil jsem se.

"Všechny jsou pro tebe nelogický," utrousila. Měla pravdu.

"Všechny ne. Vždyť to víš sama."

Přešli jsme do kuchyně, kde jsem se posadil a ona si svázala vlasy do culíku.

"Dneska ráno sem přišly nějaký divný bedny v docela divným náklaďáku," popadla hrnek, dala ho pod kávomat. Otočila, ruce si dala na linku a opřela se.

"Jak víš, že jsem neměl kafe?" záměrně jsem odbočil.

"Protože tě znám. Drnkáš prstama všude, kam jsme se zatím hnuli. Jsi nervózní a jsi takovej většinou, když nemáš kafe," pobaveně dedukovala. Nechávala přitom obličej velmi klidný.

"Děsí mě to, jak jsi chytrá, ale zároveň se mi to líbí," odvětil jsem.

Usmála se. "V těch krabicích jsou zbraně. Mexiko. Jihoafrická republika. Uzbekistán. To jsem vydedukovala z těch krabic."

"Hezký," pokýval jsem.

"A taky jsou tam dvě bedny z Mountfieldu, ty přivezly před chvílí," dodala.

"Měli bysme Peterovi a Jossovi zakázat nakupovat na netu," odvětil jsem zlehčeně.

Chvíli na to ostatní dorazili.

"Můžete mi říct, co je tak důležitýho, že jsi mě kvůli tomu vytáhli z postele?" Tess založila ruce na prsa. Rozrušeně se podívala na Josse.

"Na mě nekoukej, Peter za to může," zachechtal se tomu.

"Takže tebe mám obžalovat z toho, že jsem se nestihla ani pořádně vyspat?" obrátila se s protaženým, skoro klidným obličejem. U toho jsem se pousmál, nebyla jediná bez osmi hodin spánku.

"Můžeš, jestli chceš, ale tohle je problém. Fakt velkej problém," s kamenným obličejem odpověděl.

"Můžeme my, nezasvěcení, taky dostat informace?" odlehčeněji jsem se do toho vložil.

"Já se předtím chci ještě zeptat... na kolik nejvíc zvířat jsme narazili? To byli ti škorpioni, co?" Peter předpokládavě vyzvídal. "Začíná to bejt čím dál tím divnější," Tess poznamenala.

"Tobě to neřekl, o co tu jde?" Harl se obrátila na Josse.

"Mě akorát zavolal, že se tu máme sejít. Jinak bysme tu zase byli ve dvanáct," odvětil. "Fakt se bojím, že tady někam spadlo časoprostorový UFO."

"Myslím, že ne. Akorát nám sem něco proběhlo. A je toho dost," stroze oponoval.

"O čem přesně mluvíš?" Harl přihmouřila oči.

"O tomhle," Peter na stůl položil telefon a dál nemluvil.

Do vzduchu se promítlo několik fotografií podobně jako včera, byla to celá sada po třech.

"Sever, východ a jih města," promluvil do toho. Na fotografiích byl i čas, po půl jedenácté v noci.

"A co máme přesně vi...," Tess ztichla, když se fotografie začaly posouvat časově dopředu.

Snímky byly černobílé, ale světlo z fotopastí osvětlovalo ty objekty. S každým dalším snímkem jich tam bylo víc, víc a víc. Na každém.

"Co to, proboha, je?" zvedlo mě to.

"No kurva," Joss poznamenal. "To je hotová invaze."

"Co to je? Zvětši to," upozornil jsem ho. Peter tu fotografii přiblížil, bylo tam stejné stvoření. "A do hajzlu."

"Co je? Ty to zvíře znáš?" Harl přitakala.

"Když jsem včera šel od tebe, viděl jsem ho. Bylo to v tý nový čtvrti, stál tam na střeše. Přesně tohohle," ukázal jsem na tu fotku. To zvíře bylo na chlup stejné.

"Co to je? Nějaká pravěká hnusná opice?" Tess se opřela o hranu stolu.

"Tohle určitě není opice. Nebo si nemyslím, že to je opice, protože už jsem to někde viděl. Někde jsem to určitě už viděl, ale nevím kde," oponoval jsem.

"Mám pocit, že tohle z fosilního záznamu neznáme...," Harl se pomalu prořekla.

"Jakože je z budoucnosti?" Peter procitl.

"No... Tak nějak," vyhrkla. "Máte snad někdo lepší nápad?"

Nastala chvíle ticha, krátká pársekundová odmlka.

"Hele, fakt to asi nebude blbost. Když se ty brány můžou otevřít tak, jako do teď, do budoucnosti to je stejnej princip. Akorát tam pořád dost věcí nesedí," Joss přitakal. "Je to jako rovnice, ve který je moc neznámejch."

"Nechci nic říkat, ale máte někdo lepší nápad? Jakože... naši dva experti na všechno pravěký nám řekli, že tohle neznají," Tess se opřela do židle.

"To samo osobě nic nedokazuje. Ve fosilním záznamu jsou mezery pořád, ale-" vložil jsem se do toho.

"Ale ty si taky myslíš, že to je z budoucnosti. A jestli to fakt je z budoucnosti a přišlo tohle, doufám, že jsem tam přežila a můj pes taky... Z toho, že tady běhá něco takovýho, mi to nepřijde jako moc hezká doba," odfrkla. Sjela pohledem i na nás, kteří jsme načínali další debatu, a potom dodala. "Jo, taky doufám, že jste přežili."

"Dík, že nám věříš," Peter skoro bezduše odpověděl. "Není za co," zazubila se.

"Na tom teď nesejde. Jestli je to budoucnost, může bejt sakra vzdálená a nemusí se nás vůbec týkat," Joss oponoval.

U té věty jsem se zapotil. Přepadla mě představa toho, jim to všechno říct, protože jsem věděl, co jsem viděl a cítil. Harl to rozrušení poznala a očima mi naznačila, na čem jsme se domluvili. Přečkal jsem to a šel dál.

"Pokud se sem těch potvor dostalo tolik, musíme s tím něco dělat," pokračoval. "Když jsi to viděl, co to dělalo?" obrátil se na mě.

Polkl jsem a zpotily se mi ruce, když se zeptal.

"Co? Nějak jsem se zamyslel," zablekotal jsem.

"Co to dělalo, když jsi to viděl," zopakoval.

"Ehm... Ten tvor koukal, pozoroval okolí, když jsem ho poprvý viděl. Bylo to divný, protože se přesunul ke mně a byl u toho hrozně tichej. Potom zabil psa, vylez tiše na střechu a díval se na mě. Utekl, když kolem mě jelo auto," odvětil jsem.

"Viděls jenom jednoho?" vyzvídal dál.

"Dával jsem si sakra pozor, jestli ještě nějakýho za sebou neuvidím. Nic dalšího jsem neviděl. Celou noc jsem z toho nespal, kdyby ses ještě ptal," pokračoval jsem dál.

"Takže se jako namnožili přes noc? Jsou jako sarančata," Peter sykl.

"Hele, měli bysme s tím ale teda něco dělat. Jestli jich tu je tolik, musíme je buď dostat zpátky nebo najít to místo, odkud ty potvory přišly," Harl rázně vstala.

"A jak to asi máme udělat? Nevíme odkud přišli ani proč. A to nemluvím o tom, že nemáme ani nic, čím se proti nim dá bránit," Peter se zarazil o hranu stolu.

"Má pravdu," Joss přitakal. "Nevíme co to je a kdo ví, jestli to půjde zjistit, když nemáme čas."

"Kdyby Peter nedonesl takovou bombu, stačila bych vám říct, že něco přišlo a bude se nám to hodit," jistěji pronesla.

Prošli jsme skrz zadní chodbu ke dveřím do garáže. Otevřela, přivítala nás uklizená dvojmístná garáž. V jedné kóji nalevo ní luxusní limuzína, , ve vedlejší složené krabice s těžkými víky a na paletách. Za nimi, těsně u vrat, byly další dvě větší krabice s nápisy a samolepkami na obalech.

"Objednala sis fakt velkou Hvězdu smrti z Lega nebo je to něco dalšího?" Peter genericky zavtipkoval.

"Část z toho, co chtěl Joss objednat. Zbraně, náboje a další věci. Přišlo to dneska nad ránem," uvedla nás.

Taky asi neměla osm hodin spánku, řekl jsem si.

"Rozbalilas to už?" Joss se k jedné sehnul.

"Ne."

"Paráda. Na tohle jsem se těšil," mezi vším tím chaosem měl radost jako dítě.

"Co v tom všechno je?" posadil jsem se tam na nejbližší židli.

"Podle toho, co jsem chtěl, by tam měly bejt zbraně, brokovnice, pistole a tyhle věci... náboje, granáty. V těch dalších dvou jsou čtyřkolky," zvedl se a ukázal," takže tak asi." Zase se přehraboval v té bedně.

Vypadla z ní nalisovaná vlákna, bylo to pevně utemované.

"Tady. Tohle jsou brokovnice a samopaly," zvedl se.

"A to tady chceš jenom tak sedět a hrát si? Venku tam něco běhá a podle toho, co teď víme, je to sakra nebezpečný. Ty tady zatím akorát sedíš a přehrabuješ se v krabici plný pilin," Tess ho očima projela.

"True," Peter přitakal. "Ty potvory tam jsou a nevíme, co to je. Nevíme, odkaď to sem přišlo. Celkem průser, nemyslíš?" zvedl hlas.

Joss nervózně polkl a podíval se na ně oba zpět. "Jo, dobře. To je jasný," zvedl a zpytoval svědomí.

Peter znovu hodil telefon, tentokrát na jednu z beden, a  do prostoru se rozprostřely známé obrazy.

"Kdybysme aspoň věděli, odkud to přišlo. Kde se ta další blbá brána rozevřela," Tess prohodila.

"Já jenom... je to z budoucnosti. Teda, asi to je z budoucnosti, "Peter koktal," takže... Co když to přišlo přišlo ze stejnýho místa jako ten humanoid? Ze stejný brány, která tu někde může bejt?"

"Ten kámen ležel tady a ten kruh byl taky tam... Kdyby se tam rozevřela ta brána do budoucnosti," poklepal jsem na jednu z těch fotek. Zavřela se.

Protáhl jsem obličej, slyšel jak se ostatní pochechtávají.

"Mě to nepřekvapuje," Tess sarkasticky pronesla.

"Já s tím nikdy nebudu kámoš," přitakal jsem.

Peter fotografie, mapy a další věci rozhodil znova.

"Už na to tak neťukej," upozornil mě.

"Kde jsem skončil? Jo. Kdyby se tam rozevřela, musel by je někdo vidět, jak jdou přes město," navázal jsem.

"Jak víme, že je neviděli?" Harl se do toho vložila. "Prošel jsem kamery. Buď se pohybujou tak rychle, že je neviděly, nebo tak neprošli. To spíš," Peter poznamenal.

"Tak fajn."

"Pokud se objevili na východě, severu a jihu... možná mohli přijít odsud. Není to stoprocentní, ale napadlo mě to, když jsi o tom mluvil," pokračoval jsem.

"Proč ale neútočí? Vypadají takhle a sežrali jenom toho psa? To je celkem blbost," Harl upozornila.

"To je fakt, ale nevíme, co to znamená a teď je to i naše výhoda. Dokud to nezačne útočit, je to jedině dobře," rozporoval jsem.

"Souhlasím," Joss se vložil.

"Stejně to nevysvětluje, proč nic nedělají, když tu jsou. Se vším, s čím jsme se my nebo jenom vy setkali, útočilo to. Bylo to zmatený, vystresovaný v novým prostředí, od kterýho nevědělo, co čekat. Tohle ne a já se ptám proč." Ten dotaz od ní byl solidní.

"Dobře, divný to je. To nepopírám," přiznal jsem. "Aspoň něco," zúžila oči.

"Tyhle pohledy si můžeme vyměňovat jindy. Dál," Peter hlasitým, tvrdým hlasem pronesl.

Tady někomu narostly koule, Tess se zazubila a pomyslela si.

"Dál... dál by to znamenalo, že bysme měli projít východ města. Kdybysme měli dron, bylo by to úplně nejlepší," dodal jsem.

"Už je ta věc v provozu?" Joss ucedil. "Tys řekl, že se na to podíváš," Peter obviňoval," Zatím to tam furt leží."

"No jo vlastně," opotilo se mu čelo. "Tak vymyslím... vymyslíme něco novýho. Pak to spravím."

"Zeptám se debilně, ale má někdo lepší nápad, než chodit okolo města a dívat se, jestli někde není rozevřená brána do budoucnosti?" Tess odfrkla.

"Měli bysme nejdřív zjistit, co to je, a teprve potom jít proti tomu. Jasně, že mezitím projdeme východ," Harl navrhla.

"Já bych šel přímo po tom. Nemáme čas," Peter chladně oponoval.

"Já mám nápad. Když sem ty doneseš ten dron, budeme připravený do odpoledne. Do dvou nebo tří možná," Joss navrhl. "Zatím ty potvory neútočí. Nevíme proč, ale je to zatím naše výhoda, takže toho nějak využijem. Peter projde, jestli něco neuvidí fotopasti a zbytek může zatím projít ten východ, jestli tam něco nebude."

"Hmmm, hádám, že stejně nic lepšího nemáme," přitakal jsem.

"Zhruba tak," Tess i Harl rovnocenně pronesly.

"Já bych stejně... stejně bych se šel aspoň ujistit. Ale, když to vezmeš na sebe," Peter ušklíbeně nadzvedl obočí.

"Co mi s tebou zbejvá," pousmál se. "Chci ale, abys mi všechno poslal na telefon. Fakt všechno." Přikývl mu. "A jednoho z vás vědátorů budu asi taky potřebovat."

"Kdy?" jednohlasně jsme řekli.

"Až to Peter všechno pošle a přinese," odvětil kvapně.

Tess a Peter se mezitím pomalu odebrali ke dveřím, já a Harl jsme je pomalými kroky následovali.

"Dobře," dodal jsem.

Bylo tři čtvrtě na jednu odpoledne, slunce stále nebývale vysoko a hřálo.

"Když si tam on bude hrát, máte někdo nápad, co budeme dělat my?" Tess pronesla při chůzi.

"Jestli má v plánu sestavit z těch věcí něco užitečnýho, měli bysme taky něco začít," Harl přitakala.

"Co to udělat tak, že ty," nasměroval jsem na Petera," půjdeš domů pro ten dron a u toho zkontroluješ kamery, jestli se něco neobjevilo? My zatím vezmem pár těch zbraní a zkusíme se s nima naučit a probere, co dál."

"Něco bych řekl, ale k ničemu to nebude. Divný, že mě to nepřekvapuje," Peter odfrkl.

"Neber to tak, že do toho nejdeme. Jenom zatím využíváme situace," Harl ho podpořila.

"To nic," utrousil.

"Ne, počkej...," řekl jsem.

"V pohodě," odvětil a zmizel ve dveřích.

Nelíbilo se mi to. Petera jsme takhle, odstrčeně, odvrhnutě, neviděli často.

"Nech to bejt. On se uklidní," Tess mě ujistila. Věděla to, ale hlavně v to doufala.

"Spíš mi řekněte, jestli umíte zacházet s těma zbraněma."

"Plus mínus?" Harl ztáhla obličej. "Jakože asi jo, hádám?" přidal jsem. 

Tess protáhla obličej. "Tak to, abysme se do toho pustili. Nemáme asi zrovna moc času."

Ten ubíhal podivně, jako bychom šli do válečné vřavy. Nervózně se přehupovaly minuty a sekundy. Slunce ale bylo stále podivně klidné a setrvávalo vysoko.

Vyšli jsme za pozemek a sledovali, kterými mocnými kroky s tříprstými stopami se minulost pohybovala.

Procházeli jsme kolem masivních jurských stop a se zatajeným dechem si znovu vybavovali ty vzpomínky, které ožívaly stejně jako doby minulé, které jsme viděli. Vyšlapaly cestu krz traviny, které už byly pomalu při hraně lesa s bělavými břízami a štíhlými buky.

Stoupla si před nás, položila zbraň na zem, otřela si brýle a rozhlédla se.

"Tady to bude fajn."

Vyrůstala tam trojice chudých bříz.

"Začneme s něčím... lehčím," pokračovala.

S Harl jsme nesli batohy, které byly naplněné zásobníky a zbraněmi. Od každého typu útočné pušky a brokovnice jedna. Batohy jsme shodili ze zad a za pomocí jejích instrukcí jsme je pomohli smontovat.

"Hlavně to smontuj správně," pobídla mě.

"Jak já? Já umím seskládávat věci dohromady, Lego je mi důkazem," ohradil jsem se.

"A jseš taky jedinej chlap, pokud vidím dobře," odfrkla. Harl se nenápadně ušklíbla, ale významně.

"Ach Bože, jsem hrozná bytost opačného pohlaví. Kamenuj-" nedořekl jsem. "Zhruba tak," znovu pokývala.

Dál jsem radši stejně významně mlčel.

Tess zůstávala ledově klidná, když se střídavě ohýbala pro zásobníky a manipulovala se zbraněmi. Záviděl jsem jí tenhle klid, protože jsem ze všeho v mém okolí ve stejné době byl čím dál tím rozrušenější. Smontovala útočnou pušku AUG, položila ji na zem a ohýbala se pro další. Nevnímala okolí, tvářila se netečně a vyspěle. Souviselo to s tím, jak si ujasňovala priority. Také byla vnitřně trochu nadšená, že drží v ruce zbraně, které i pro ní jako závodní střelkyni byly nové.

Harl se mi vnitřně pošklíbala, ale navenek se pak už jenom v koutcích usmívala.

"Mě by zajímalo, jestli vás tohle furt překvapuje. Myslím to, co se děje okolo," odvádivě pronesla.

"Hmmm, já už si zažila svoje... Přemýšlím, jestli mě má ještě co překvapit," Tess mimoděj pronesla. Smontovala další zbraň.

"Já myslím, že-" přerušila mě.

"Když nad tím tak přemýšlím, myslím si, že tohle není všechno," škodolibě řekla. Zasmála se, pak se odvrátila. Očima zkontrolovala ty tři břízy před námi.

"To půjde. A promiň."

Popadla útočnou pušku SA80 a zkusila zamířit.

"Chtěl jsem jenom říct, že jestli se ty trhilny budou objevovat víc, máme se na co těšit. A kdo ví, co přijde s nima," naznačil jsem.

"To je mi jasný. Naštěstí mám vás dva, který víte, co z těch bran leze," protáhla koutky.

"Doufej. Těch věcí je podle mě víc, než dneska můžeme znát z fosilního záznamu. Podle mě se máme na co těšit," odvětila jí. "Čímž chci říct, že mě to samotný už nepřekvapuje, ale pravděpodobně změním názor a chci... měli bysme se na to připravit."

"Přesně proto jsme tady," Tess ji zarazila. "Není to úplně ono, ale, jestli jsou ty potvory podle Petera tak nebezpečný, stačí to aspoň pro začátek."

Už si počínala jako trénovaný, disciplinovaný bojovník.

Řekla několik krátkých poznámek, jak se rozkročit, dát správně zbraň a zamířit. "Budeme slyšet, takže každej vystřelí jenom pár nábojů. To není těžký."

Po jejích instrukcích, postavili jsme se vedle sebe a každý se pokusil trefit do jedné z bříz.

Kulky vždy ve stejnou chvíli jednoduše vylétly z hlavní, doprovozené třaskáním a kouřem. Hlavně poskočily s každou další vypálenou, ramena nás začala bolet, ale Tess tohle nevnímala. Byla na to zvyklá.

Několik jich trefilo cíl, většinou prostřední břízu, kde v její dráze stála ona. Přes stejné možnosti a pušky, nepřekvapilo nás to.

"Odjistěte si je," pokynula.

Udělal jsem to a Harl mě chtěla následovat. Pojistka se zasekla, šel jsem jí s tím pomoct.

Tess pokračovala směrem k břízám vyšlapanou cestou.

"Jak jsi to mohla zaseknout?" ptal jsem se sám sebe. "Já? Úplně normálně se to zaseklo," jemně zvýšila hlas.

Zapřeli jsme se, ona držela rukama zbraň zapřenou o bok, bez prstu na spoušti, a já stál vedle ní a snažil se pojistku uvolnit.

"Kurevsky normálně... do prdele," postěžoval jsem si.

Harl najednou povolily svaly a před očima se jí zatemnilo. Jako by si vzala omračující léky, svaly přestaly fungovat, ona přestala držet sevření a skoro omdlela.

"Na začátečníky to není špatný," Tess prohlížela bílou kůru.

Ruce ji sjely od zásobníku po spoušť, a té se chytla. Padal jsem s ní a trhalo mi uši, když vyletělo několik vypálených nábojnic. Bylo to hodně pronikavé.

Tess se kryla na zemi a přísně sjela pohledem k nám.

Harl padala na levý bok, a já se jí snažil zachytit. Když dopadla na zem, přišla k sobě.

"V pohodě?" z klekl jsem a pomáhal jí vstát. Oči měla podlité krví, červenaly a postupně bledly.

Oklepala se už rychle. "Tak trochu. Ale už jo."

Tess se přiřítila hned na to, jako dělová koule rozžhavená do běla.

"Kdo z vás po mně vystřelil?! Kdo sakra vystřelil?!" supěla.

"Zasekla se pojistka a chtěli jsme jí odjistit," vysvětloval jsem.

"Nechala jsem prst na spoušti, promiň, promiň, promiň," Harl se bránila. Vyskočila ze země a oklepala se.

Možná to Tess ještě víc naštvalo. "Tak příště dej ten prst ze spouště! A když chcete zajistit pojistku," vytrhla tu pušku," tak aspoň zkuste nemířit na mě!"

Jednoduše ji zajistila.

Odkráčela s ní opodál. Naštvaně u toho oddychovala, ale opadávalo to z ní.

"Vyzkoušíme další tři, každou po pár kulkách. Pak to sklidíme a jdeme," pronesla.

S Harl jsme se na sebe podívali, když jsme si byli jistí, že nás Tess neslyší.

"Bylo to to, co si myslím?" špitl jsem.

"To bylo," potvrdila.

Několik minut jsme ještě cvičili střelbu, ale tentokrát se to odehrálo bez dalších incidentů.

Mezitím, Joss sehrával dohromady nově nabitou techniku a čekal na Petera, který měl donést dron. On zatím nervózně procházel městem a mířil zkratkou směrem domů po lesní cestě, okolo sídliště, se sluchátky a naplno puštěnou hudbou v uších. Znovu ten zvuk rappu z naší země. Tehdy mi poněkud... vadil.

Byl rozladěný, protože jsme ho neposlouchali tak, jak by si přál. Tyhle myšlenky se mu komíhaly hlavou.

Průchod by byl klidný, kdyby na to pořád nemusel myslet. Jinak bylo ale zvláště klidné, slunečné odpoledne, ve kterém zpívali ptáci, a houštiny žily vlastním životem. Nebyl ani daleko od místa, kde jsme narazili na pleistocénní trhlinu. V tu chvíli mu také na mysl vyplula vzpomínka na ty zvláštní, nikam nevedoucí stopy u jedné z fotopastí.

Už sahal po krabičce cigaret, kterou měl v pravé kapse. Dostal chuť na jednu z nich. Byl to jeho způsob, jak si vyčistit myšlenky a utřídit si je.

Nebyl z těhle věcí nadšený a vztekl se, bojoval se svou vlastní ješitností.

Prsty rozevřel krabičku a sahal po jedné z nich.

Z nápadu sešlo, jakmile před sebou uviděl nějakého cyklistu, který mu připadal povědomě. Instinktivně zasadil cigaretu zpět. Blížil se navíc k okraji lesa, k domu.

Jakmile kolo projelo, Peter je už nechal v kapse. Znovu se ponořil do toku svých myšlenek.

Bojoval pořád se sebou, ale neměl jasno.

Jako kámen do vody, myšlenky mu přeťal řev za jeho zády. Byl to ten člověk, které minul, slyšel i dopad kola do houštin.

Strnul, ohlédl se a viděl jen míhající se houští.

"No kurva!" vykřikl.

Za ním se ozývalo praskání a lupání, Peter si nedělal iluze o tom, že to jsou praskající kosti.

Zběsile se rozeběhl a ani se nestačil ohlédnout.

Za zády ten tvor hodil cyklistu na zem a hned na to do zubatých čelistí sevřel jaho hrudník. Trhl takovou silou, že odhodil stále žijícího člověku na pahýl stromu, který mu projel hrudníkem.

Strašný řev ustal, po okolí se rozlétla krev.

Peter to všechno slyšel a trnula mu krev v žilách, když utíkal. Po čele mu stékal pot, navíc mu vyskočila husí kůže, když uslyšel další a bližší praskot za jeho zády. 

Trhl hlavou za sebe a uviděl jen hýbající se houštinu.

Rychle nabral akceleraci, vyběhl a neohlížel se. Za jeho zády po větvích za bílého dne skákalo něco mohutného, vychrtlého a ohyzdného s dlouhými končetinami, které mu pomáhaly se pohupovat z větve na větev rychlostí blesku.

Peter se snažil, seč mu síly stačily, potil se a v ústech začal cítit sucho. Vidinou mu byl jen prázdný okraj lesa s mostem, za kterým už byla kolonie, kde stál jeho dům.

Pořád to bylo za ním. Každý jeho krok byl jedním mohutným skokem pro tu bestii.

Už viděl most, do očí mu kapal slaný, palčivý pot, ale viděl most a to byl ten maják, který chtěl následovat.

Vylidněný most, přes něj už viděl domy, pod ním hučela silnice.

Bestie nad ním ale stále sýpala a vrčela, s každým pohybem. Její svaly se natahovaly, žíly skoro praskaly pod náporem krve v nich proudící, a z tlamy kapaly a proudily sliny. Mocné skoky, pomocí nich se přesouvala po větvích tak, že je nelámala a jen praskaly. Ladně, skoro neviditelně a na tenhle pohyb děsivě rychle.

On zatím vnímal každý její skok, každý ho pečlivě vnímal. S každým dalším mu vyrašil pot na zádech a ztuhlo mu více krve v žilách.

Vkročil na most, prsty se mu dotkly betonové konstrukce. Cítil se už skoro v bezpečí.

Přišla rána a najednou ho to srazilo na zem. Do očí se mu vedral pot, ze strachu a pálení je zavřel a ten tvor se nad ním rozpřáhl mohutnýma rukama s drápy.

"Kurva!" zařval.

Konečně ho uviděl naživo a naplno. Jiné, než jen na fotkách.

Na zlomek sekundy spatřil, jak nad ním stojí svalnatý, vyzáblý tvor s dvěma podivnými výrůstky nad strašlivou, slintající tlamou bez rtů se zuby jako hřebíky, jako jehly ostré, jako prsteník silné, čnějící z dásní. Krk silný a svalnatý.

Peter upadl na zem, oddechoval jako parní lokomotiva a ztuhle civěl na tu potvoru. V prvních okamžicích se ani nepohnul.

Cítil, jak ho sleduje, ale neviděl žádné oči. Udělalo se mu špatně.

Z její tlamy mu na boty dopadlo několik slin, byla odvrácená obličejem ke slunci, ale jakoby ji světlo nic nedělalo. Jakoby ho ani neviděla a nevnímala. Ty ploché rohy, celý vršek těla i hlava byly pokryty chmýřím, srstí z hnědých tvrdých chlupů. Zbytek těla byl šedivý až hnědý.

Silné dlouhé přední končetiny s úžasným svalstvem a žílami, které nabíhaly pod hnědavou kůží. Vypadaly jako upletené z copánků, naběhnuté a velmi výrazné na dlouhých předloktích i kratších pažích. Přední tlapy se čtyřmi prsty, dva postranní zakrnělé, s velkými pařáty, rozložil je tak, že rozpětí bylo oproti Peterovi dvojnásobné. Zadní tlapy také čtyřprsté, kratší, pevné a dotýkající se země. Naběhnuté žíly měl na obou.

Peter se na něj podíval a znovu se mu udělalo špatně, když sjel očima i na svoje nohy se slinami, ve kterých bylo mnoho krve. Už myslel, že se pozvrací.

Pod krkem měl vole z pevnější kůže. Ale čelist byla jen to nejmenší, protože nad jejím začátkem byl rotrojený vystouplý nos jako u netopýra a ten tvor neměl žádné oči, tam kde by měly být byly jen dva zářezy. Nad pravým se leskla jakási slabě svítivá zelená ploška.

Ten tvor šelestivě zařval a Peter zděšeně začal ustpovat.

"Kurva, kurva, kurva!" plazil se.

Tvor ale znovu zařval a ještě silněji.

Vztyčil se, tělo se mu svažovalo od kostnatého hřbetu a hrbu s nějakými krátkými ostny a dlouhými štětinatými ostny mezi rameny k zadním nohám a ocasu, krátkému s chomáčem na konci.

"No do prdele!" zařval, když se ten tvor rukama rozmáchl.

Rychle se překulil na záda, trhl sebou a jeho sluchátka vyjela z jacku. Ten hrozný zvuk byl úplně nahlas a místo další rány dravou tlapou se odvrátil a chytl za ohyzdnou hlavu.

Peter si odchrlal, chtěl se vydrápat na nohy, ale silný zvuk fungoval jako vodní dělo i na něj.

To bylo ono. Ten silný zvuk.

Bestie byla jako omámená, najednou její instinkt zmizel a proměnila se v horu svalů, plnou bolesti. Naříkala, řvala a narážela do zábradlí, opakovaně a opakovaně. Snažila se toho zvuku zbavit, byla jako omámená a rozzlobená. Několikrát narazila hlavou do zábradlí tak silně, že jí z hlavy vytryskla krev.

Peter se obrátil na břicho a chtěl se odplazit, nezastavoval se. Nehty se snažil zabořit do betonu.

Tvor se vztyčil na zadní, mohutně zařval, drápy zařinčel o zábradlí a přeskočil ho.

O dvě vteřiny později, Peter uslyšel mohutné prasknutí a roztržení kupy masa se silným zatroubením kamionu.

Trhl sebou, když se vysápal na nohy, a viděl nezřetelnou rudou masu navršenou na betonové konstrukci. Další kus byl na horní hraně návěsu kamionu, který projel od mostu směrem z města.

Náklaďák tu bestii doslova rozmázl.

Peter se uklidnil, opřel o zábradlí a sledoval, jak z kusů svalů a kůže kape krev, to, jak se zlámaly kosti. Právě ty držely zbytek té rudé hroudy na zabrádlí, na mostě.

"Kurva... No do píči... Kurva," vydechl euforicky.

Zacítil, že mu pot zatekl na záda a začal pálet. Bolestně se podíval přes rameno a viděl tři souběžné a dlouhé rány až nad pas. Také na ruce, měl tam tři mělčí a podobné.

"Svině zasraná... svině," odkašlal.

Zamotala se mu hlava a víc se položil na zábradlí. Krvácel. Ne sice tolik, ale v horku mu to přišlo, jako by ho roztrhli vejpůl.

Nejdřív několikrát hluboce vydechl, zamlaskal, a potom se znovu dal do běhu. Měl to domů sotva sto metrů.

Dával si záležet, aby ho nikdo neviděl, kličkoval mezi novými domečky a parcelami, na kterých se stavělo, a chvílemi jen vrávoral. Vynořil se na rozcestí a uviděl svůj dům, plot, prostě všechno. Uvnitř propadl euforii a zaradoval se.

Ze zbývajících sil se rozeběhl a cítil, že mu vytrysklo z rány víc krve. Triko jí na zádech bylo prosáklé.

Běžel a najednou před sebou zaregistroval mužskou postavu, která vycházela od jeho branky. Byla mu také povědomá, ale to mu už přišlo u všech lidí, které předtím potkal. Jako v horečnatém snu. 

Ta postava šla proti němu, ale Peter v řezavé bolesti nestihl manévrovat a narazil do něj.

Narazil do hory svalů. Překvapilo ho, jak těžký náraz byl, přestože se mu chtěl ten člověk vyhnout.

"V pohodě, kluku?" zeptal se ho hlubokým, přívětivým hlasem.

Peter byl zase na zemi, ale rychle se oklepal.

Nastavil mu ruku, ale Peter to neopětoval, vyskočil ze země sám.

Ten muž měl světlé vlasy, hnědé vousy a rozumný výraz v obličeji. Vyšší čelo, silné obočí, drobný úsměv skrytý pod knírem, modré oči. Vypadal by, s černým trikem, džínami a botaskami normálně, ale byl mohutný s širokými rameny a mohutnýma rukama. Nebyl si jistý, co byl zač, ale normální člověk to nebyl. To mu bylo jasné.

Skoro jako Cap, pomyslel si.

"Jo, jasně," vyblekotal, zvedl se a zaběhl rychle domů.

Muž se jen usmál pod vousy a potom se rozešel dál po ulici. Pak se náhle zastavil, ohlédl se za Peterem a potom na své triko. Nejprve si toho nevšiml, ale od slunce se mu leskly drobné kapky krve na tkanině. Zarazil se a jednu vzal na bříška prstů.

Nehrálo mu to. V mozku mu to začalo spínat.

Peter proběhl předsíň, sotva se zul, a nahrnul se do svého pokoje. Zamkl na dva západy.

Sesunul se ke dveřím a v horkém, domácím prostředí začal poprvé cítit ty rány na jeho těle. Cedil krev každým dalším nádechem a postupně začal přecházet v agonii. Pravou rukou se chytl země, hlavou klesal k ní a palandě. Těžce oddechoval a slábl, potil se a bojoval. Postupně, se sekundami, se mu zavírala oční víčka.

"Petere? Petere?! No tak, jsi tam?" ucítil bušení na dveře. Byla to jeho sestra, jediná byla doma.

Probral se. Zapřel se o ruku a narovnal se.

"Jo, jsem tu," zasýpal. "Co chceš?"

"Nic. Jenom, že po sobě nedokážeš ani zavřít, tak abys na to příště myslel. Nebo to aspoň zkusil," sarkasticky pronesla.

On to nevnímal. Chtěl hlavně vytočit Tess na telefonu, který jeho ruka svírala.

"Tak slyšíš mě?" opáčila se více načepýřeně.

"Jo... Až budu příště zavírat, pořád budu myslet na tuhle skvělou chvíli," chrchlal.

Jeho sestru to odpudilo. Možná byla trochu zklamaná. "Mysli si na co chceš. Jak chceš ty."

Uvědomil si to, když už vytáčel telefon. Každé další pípnutí bylo nekonečné a dlouhé jako středeční siréna.

Potil se, sledoval, jak mu na nohy svítí dravé, horké slunce. Přišlo mu, že bojuje o každý další nádech, každý nový mililitr krve tvořící se v jeho kostní dřeni.

"Ne, promiň... já," nedořekl. Přivíral oči.

Tess to konečně vzala.

"Co chceš?" sykla.

"Pomoc... pomoz mi... jsem dom... doma, okno... krv... krvácím," oční víčka se mu definitivně unavila a přivřela.

Upadl a neprobudilo ho ani to, že mu hlava zavadila o hranu postele.

"Cože?! Petere?! Petere?!" zakřičela.

...

Krabice uložené v garáži už byly částečně rozložené na dřevěné desky a jejich obsah Joss po patrech rozkládal a prohlížel si jednotlivé zbraně. Kladivem také stačil rozervat bedny se čtyřkolkami, do kterých doplnil benzin.

Sakra, zaklel, když na čistou podlahu utrousil jeho pár mastných kapek.

Oproti normálu byl nervózní.

Nedal to sobě tolik znát, ale s Peterem z určité části souhlasil. Tohle byla invaze. Invaze něčeho, co jsme neznali a pomalu přestali věřit, že to přestalo být nebezpečné a zdrženlivé.

Zároveň, nechtěl reagovat dřív, než technika, kterou měl k dispozici. Se zbraněmi to neuměl tak, jak by chtěl a Tess se nevyrovnal, nedalo se ale říct, že s nimi neuměl zacházet. Technicky byl z nás ten nejzdatnější, proto mu netrvalo nijak zvlášť dlouho dát alespoň část věcí dohromady.

Po půl hodině bylo vše důležité připraveno. Nutilo ho nemyslet na to, by mohlo přijít.

Joss seděl na židli a netrpělivě čekal, kdy Tess přijde, aby mu pomohla se zbraněmi.

Znásobil hlasitost telefonu, který mu vedle něj dělal společníka od počátku.

"Škoda, že tu nemám věci," řekl. "To by byla paráda."

Po kovových vratech cosi se skřípáním přejelo. Neslyšel to. Pořád si hrál s náčiním.

Nezmínil jsem se při utřizování myšlenek. Skla na vratech byla prostorná, sice z plexiskla, ale prostorná. Dost prostorná.

Škrábání a skřípání přešlo na rány. Několik tlumených, tupých nárazů. Na chvíli, při doslechu hudby, se zastavily.

"Ztlum si to!" okřikla ho Tess.

"No jo, furt," opáčil se.

Uslyšel dopad plexiskla na podlahu. Zkoprněl. Jen zůstal sedět na židli a polkl.

Skrz díru se dovnitř protáhl ten tvor. Hnusná, mechanická, slintající bestie.

Joss se tam nepodíval. Jen věděl, že to tam je. Stálo to na všech čtyřech přímo za ním a prohlíželo si vnitřek místnosti jako se sonarem. Zdroj nejsilnějšího zvuku ale byl přímo před ním, na ponku. A vedle něj sedělo lidské tělo.

Věděl, že mu to kouká na záda a pozoruje ho to. Neútočilo to jen tak, ale z těch chrochtavých, sýpavých zvuků poznal nehynoucí hlad. Rozklepal se a čekal, čekal, kdy přijde Tess do dveří a nějak odláká pozornost toho tvora. Ruku pomalu natahoval k jediné nabité pušce ležící na ponku.

Tess šla pomalu k němu chodbou.

Cítil prst na spoušti a pomalu hubenými, šlachovitými bříšky prstů přitahoval zbraň k sobě.

Polkl a do úst se mu trochu nahrnuly zvratky. Srdce se rozbušilo a on se začal ještě víc klepat.

Vedle něj ta bestie měla svou ohyzdnou hlavu, z jejíž tlamy vycházel pach rozkladu a hniloby. Několikrát hluboce vydechla, z prostorné jakoby buldočí tlamy se ozvalo mlaskání a klapání, jen rozvířilo vzduch, ze kterého bylo na zvracení.

Tess už byla skoro u dveří.

Joss strnul a jen doufal, že ta potvora nezaútočí první. Jedním mohutným stiskem by mu urvala hlavu z krku a ani by se nepozastavila. Zabývala se ale silnější zvuk vydávajícím telefonem.

Natáhl se rukou pro mobil a současně přitahoval zbraň. Nevěděl, proč ta bestie neútočila, ale bylo mu to vlastně jedno. Jen byl rád, že pořád naživu, zatímco mu tuhla krev v žilách.

Tess stanula ve dveřích.

"Jossi?!" zhrozila se.

Ten tvor sebou cukl, podíval se na Tess a chraplavě zařval. Jí projela strnulost jako blesk a vteřinu jen vyjeveně zírala.

Joss přitáhl zbraň, odjistil pojistku a spadl ze židle. Během vteřiny vystřílel do toho tvora tolik kulek, kolik ten zásobník měl. Krev cákala po podlaze i stropě, ale s tím tvorem to skoro ani nehlo.

Odvrátil se na Josse a vrhl se po něm.

"Do píči," zaklel.

"Tak pojď!" Tess zařvala a plnou silou prorazila páčidlem krk toho dravce.

Rozpřáhla se tak silně, že projela ostrým koncem skrz tvrdou kůži a svalovinu. Po okolí se rozcáklo ještě víc krve.

Tvor se otočil, i s páčidlem v krku se vzepjal. Byl dvojnásobně vyšší než Tess, skoro tak vysoký.

"Nebyl to dobrej nápad," ustoupila o krok.

"Tohle by mohl bejt lepší," řekl Joss, od kterého se ozvalo mechanické zacvaknutí.

Tvor se otočil a s několika opakovanými ranami se mu do obličeje zabořily broky silné jako palec. Po pár střelách, zakrvácená masa, která byla hlavou, dopadla i se zbytkem těla na zem.

Joss dosedl na ponk a upustil brokovnici.

"Tak tohle bylo nechutný," odplivla si, když měla celý předek od krve.

"To teda," Joss měl i zakrvácené ruce, ale byl spokojený. Respektive, uklidněný.

"Kurva," sesunul se podél kovového nábytku.

"Jseš v pohodě?"

Tess těžce oddechovala a kontrolovala tep. Upadla na záda a setřela si krev z obličeje.

"Jo, jsem v pohodě," přitakala.

"To jsem rád... to je dobře," odkašlal si a sesunul se na kolena. Pozvracel se na podlahu.

"Ale Jossi... kurva," neudržela se a taky se pozvracela.

Polovina garáže nejméně byla od krve toho zvířete, která se rozcákla, kde se jen dalo, v hektolitrech. Druhou polovinu smáčely zvratky.

Joss se při pádu zachytil rukama o ponk a ztrhl sebou šroubovák, který dopadl na ležící brokovnici. Vystřelila a kulky se zaryly do tvrdé zdi. Instinktivně oba uskočili, ale nábojnice je naštěstí minuly. Oba si oddechli.

"Neumíš s tím zacházet... Fakt neumíš," odkašlala si.

"Fajn. Teď ti to uznám," vyčerpanecky přitakal.

Soužili se po podlaze, než si mohli vydechnout. Mezi nimi leželo mrtvé tělo té bestie z budoucnosti.

"Jossi?!"

"Tess?!"

Naše hlasy se ozvaly chodbou, ve chvíli, kdy jsme slyšeli výstřel zbraně.

"Tady!" Joss si odkašlal a odplivl zbývající zvratky v ústech. "Jsme v pohodě, skoro."

Vletěli jsme do dveří a viděli zakrvácenou garáž, mrtvolu a je dva, kteří se váleli po zemi. Ještě, že vevnitř bylo tak příjemné chladno, protože jsem si vzpomněl na pach krve v horku a bylo mi taky na zvracení. Harl ohrnula nos, dala si ruku před pusu, a přiběhli jsme k nim a pomáhali jim vstát.

Cestou jsem si letmo prohlédl tu šedorudou masu a utvrdil se, v tom, co jsem viděl včera v noci. Na další průzkum ale nebyl čas.

"Co se tu, sakra, stalo?" Harl pomohla Tess na nohy.

"To se," Joss si odkašlal," blbě vysvětluje. Ta potvora vyrazila okno a vlezla sem a já... asi to vidíte, ne?"

"Kde se to tady vzalo?" Tess vyhrkla.

"Když to sem přilezlo, tak to znamená, že už jsou na západě. Šíří se a to čím dál tím rychlejc. Tohle není dobrý," přiznal jsem.

V Jossových žilách plaval endorfin a krev mu proudila rychle. Byl duševně a logicky klidný, ale zároveň impulzivní a urychlený. Snažil se to poskládat do logického systému, ale vycházelo mu z toho jediné východisko.

"Měli bysme už něco dělat. Tohle je ono, teď musíme jít," Joss se rozkašlal a vysvětloval.

"Nemáme-" Harl chtěla oponovat.

"Máme - všechno, co je potřeba, jsem připravil. Můžeme aspoň něco udělat, čekáme už jenom na Petera. Když to zarazíme už teď, tak to můžeme ještě zastavit," teoretizoval.

"Nepřijde mi, že jsme dvakrát připravený, když tohle všechno zvládnul jeden z nich," Harl oponovala.

"Tak jich přijde akorát víc a bude to horší," Joss ji zdravě upozornil.

Tess zazvonil telefon, v situaci decentně. "My o vlku..."

Peterův hlas se ozval, ale zněl chraplavě a slábl. Blekotal, ztrácel krev a potom bezmocně upadl. Hovor se přerušil.

Tess zpanikařila a začala na Petera křičet skrz hovor, ale ten už se dávno vypnul.

"Co se děje?" zpozorněl jsem.

"Peterovi... Peterovi něco je. Kurva, pojďte, je doma, ale něco... krvací!" zvýšila hlas.

"To jako fakt? Jak to... jak to víš?" Harl se opáčila.

"Přerušilo se to, ale... říkal něco o tom, že krvácí a že... něco o okně. Tohle... něco se mu stalo, určitě se mu něco stalo," impulzivně konstatovala. Začala se klepat a v očích jí zahořely drobné plamínky.

Z Jossových žil najednou všechny povzbudivé látky vyprchaly. Stav, kdy se všechno zdálo jasné a zcela logické, se rozplynul. Došlo mu, že se euforicky ukvapil. Udělal chybu ve výpočtech.

"Co... říkal ještě... ještě něco?" vyhrkl.

Tess mu jen opětovala nenávistný, ale hlavně zklamaný pohled.

"Je mi to jasný."

"Kurva, tak na co čekáme?" zvýšil jsem hlas. "Jestli ho napadla ta věc, moc času nemá, takže musíme sakra něco dělat."

"Jo... máš tady... máš tady něco jako první pomoc?" Tess se trochu postavila do latě.

Harl nervózně přikývla. "Jasně... určitě tu něco bude. Jo, v koupelně by něco mělo bejt, jenom to najdem."

"Tak pojď!" Tess ji pobídla, když se Harl ohlédla směrem ke dveřím a chtěla vyrazit.

Vyběhly ven z nich.

"Tak fajn. Je to už provozuschopný?" ukázal jsem na čtyřkolky.

Joss nervózně polkl. Řešil sám v sobě spor a teď ještě tohle. "Jo, jasně... Jenom tam do toho dáme benzin a můžeme jet."

"Super, tím líp."

Zakrvácená garáž zůstala zakrvácená. Nebyl čas uklízet ten binec, jen jsme při odjezdu zamkli a pevně zavřeli zámek.

Holky se vrátily i s nějakými obvazy, dezinfekcí a oranžovou krabicí.

"Tohle si dejte do uší, budeme spolu mluvit normálně jako na hovoru," Joss rozdal taková, na koleni slepená naslouchátka. "Kudy by odsaď Peter šel domů?"

"Podle mě tou cestou za Lidlem... vede tam zkratka přes most a za ní bydlí, že jo," Harl mu pohotově odpověděla.

"Fajn, tak to zkusíme nejdřív," vyblekotal bez přemýšlení.

"Jak nejdřív? Musíme k němu, protože je u sebe doma. To vím určitě," Tess mu oponovala.

"A jo... kurva, to je jedno. Jdeme už hlavně," odkašlal.

Nastoupili jsme, po dvojících, na ty motorové stroje. Harl jen ještě slezla, aby mohla otevřít, zavřít a zamknout všechna vrata.

Čas neúprosně letěl. Vyrazili jsme.

...

Služební policejní auto se zastavilo hned za civilním, které jelo v čele. Při zabrždění se kolem nich rozvířil na stavništi prach.

Obtloustlý stavbyvedoucí v obleku a bílé helmě se pořád opíral o kapotu svého auta, ale viděl policisty, jak přicházejí a alespoň pokýváním je přivítal. Styděl se, že hned vedle něho leží zvratky.

Byli tři. Dva v uniformě, vedl je bloďatý, hnědooký muž o značné výšce aspoň metru osmdesát pět. Bílé triko s krátkými rukávy, hnědé plátěné kalhoty a opaskem, na kterém byla zbraň. Cítil se jistý a působil vyrovnaně. Jeho dva pobočníci se potili v uniformách, ale jemu bylo také horko.

"Pan Szturm?" zavolal na sedícího muže.

Viděl jen, jak přikývl.

"Oliver... poručík Oliver Rýnský, kriminálka. Co jste tu našel?" Jeden z těch policistů vytasil notes, druhý postával vedle auta.

"Měl jsem tady partu dělníků," pokynul hlavou za sebe," a, no... tohle z nich zbylo." Odkašlal si a orosil se.

Všichni tři se tam ohlédli. Ty velké tmavé fleky, které viděli už dálky, teď byly zřetelnější, rudé. Byly to fleky od krve, doslova celé kaluže vypařující se na horkém slunci.

"Jane, jdi to projít," znervózněl Rýnský. Také se mu orosilo čelo. Jeho kolega odešel.

Všiml si ale také mrtvoly, která ležela na nedaleké stavební buňce.

"Ádo, ty běž s ním," poručil. On přikývl, podal mu bloček a šel na obhlídku.

"Viděl jste tady někoho? Máte nějaké nepřátele? Jenom pro začátek se chci zeptat, abysme věděli, do čeho máme jít," připravil bloček.

"Ne, ne... ne, myslím, že nikoho. Teda, jasně, jsou konkurenční firmy, ale... k tomuhle by žádná nezašla," blekotal Szturm. Bylo na něm vidět, jaký má strach a co cítí.

"V pořádku, to jsem si myslel," Rýnský znejistil, ale nedal to na hlase znát. Jednal s malým úsměvem na tváři, kterým dával najevo jistotu pro svědky, přímostí a upřímností. Uvnitř byl ale zhnusený z toho, co viděl, i kvůli tomu tam neposlal sebe samotného.

Szturm znovu odvrátil zrak a setřel si upocené čelo.

"Dobře, tak teď vás vezmeme na služebnu, sepíšeme to a-"

Přerušil ho křik. Pronikavý a táhlý křik doprovázený výstřely, dalším křikem a nakonec utichnutím.

"Ne, ne, ne!" Szturm začal couvat blíž k Rýnskému, který s polknutím postoupil o krok dopředu.

Uslyšeli zachrčení a rychlý, běh ztrácející se v časoprostoru.

Vše na pár vteřin utichlo.

"Jděte za mě," rázným, ale sníženým hlasem ho Rýnský upozornil. Szturm ho hned poslechl.

Udělal několik rozvážných kroků před sebe a vytasil zbraň.

Naskočil mu mráz po zádech. "Ádo? Jane? Kluci, jste tam?" promluvil.

Ozvalo se tlumené bouchání do kovu.

"Kluci?" zeptal se znovu.

Na střechu buňky se vydrápalo to zvíře se zakrvavenou tlamou, ve které pořád svíralo utrženou lidskou nohu ještě v nohavici. Několikrát ji zkousl a bylo slyšet praskání kostí.

"Kurva," Rýnský zasyčel. "Běžte do auta, běžte do auta!" zařval.

Ustrašený Szturm okamžitě na slovo poslechl, utíkal, sedl na místo spolujezdce a viděl, jak se policista rozběhl k němu.

Bestie pustila nohu, chraplavě zařvala a zpoza buňky vyběhla další.

Rýnský se rozeběhl k autu, sedl do něj, rychle ho natočil a zařadil zpátečku.

"Tak jeď! Jeď, jeď!" zařval nahlas.

"K tomuhle asi nejezdíte čast-" Szturmův hlas přešel v řev strachem.

Ta bestie je doběhla, skočila na kapotu, prorazila přední sklo a silou tlapou skrz vytáhla Rýnského. Nemohl se bránit, ten masivní pařát mu obmotal krk a jedním mocným zatažením ho vytáhl z auta skrz přední sklo. Byl mrtvý na místě.

Szturm pořád jenom křičel a sledoval, jak Rýnského ten tvor rve na místě a trhá z něj svaly. Chytl se volantu a stočil auto nalevo, tak tak zatáhl ruční brzdu.

Byl upocený a oddechoval jako jedoucí lokomotiva. Měl pocit, že má infarkt. Díval se s otevřenou pusou před sebe a bez jediné hlásky sledoval, jak z muže, se kterým před třemi minutami mluvil, teď bylo žrádlo pro ty podivné bestie.

Nehnutě to pozoroval. Do očí mu kapal pot. Průdišnice ho pálila a svírala se.

"Ne... sakra to ne...," vyblekotal. Na sucho polkl.

Bylo mu znovu na zvracení. Nehýbal se už dál.

Před tím autem se ale objevila další z nich. Všiml si běžícího motoru a obrátil se tím směrem.

"K sakru!" zařval.

Bestie udělala to samé.

Přelezl si k volantu, očima přilepený na skle, a zatím to už několika mocnými pohyby nohou doběhlo k němu.

Omylem zatroubil a rázem tu bestii paralyzoval.

Sedl za volant, zařadil a plnou silou do ní narazil, smetl ji do krve, zařadil zpátečku a vyjel na cestu nad lom.

Rozjel se a dychtivě už chtěl být od tohole místa co nejdál.

Nabíral na rychlosti. Proraženým předním sklem cítil bičující vítr, ale byl z toho jen šťastný. Akceleraci cítil všemi couly.

Pak mu do bočního okýnka vletěla ta bestie. Auto se překotilo a protočilo.

...

K Peterovu domu jsme dojeli zadem. Cestou jsme nic nepotkali nic než pár lidí. Žádní predátoři, bestie, jen cestou jsme nalezli něco jako zakrvácené kolo. Na pár desítek vteřin jsme zastavili, ale mimo krve na stromě jsme nenašli nic. Tak jako tak, tohle nebyl dostatečný důvodu ke zdržení.

Sesedli jsme, přelezli plot a přes jeho zahradu vkráčeli až k němu k pootevřenému oknu.

Ležel tam.

Vnikli jsme po jednom otevřeným oknem do tichého a horkého místa.

Peter tam bezvládně ležel na zemi, jeho oblečení bylo nasáklé krví z ran, které byly na první pohled už jasné z rotrženého trika. Neměl jí kolem sebe tolik, ale maximálně nacucaná látka ji neměla už jak vstřebat.

Tess se k němu bez sebemenší hlásky sesypala. "Nechoďte k němu všichni," upozornila nás z dálky.

"Má pulz?" sykl jsem se. "Jo, ještě má," ohmatala mu ruku," ale je slabej."

Očima ho rychle zkontrolovala.

"Fajn." Oddychla. "Vy dva... otočte ho na záda a narovnejte ho. "Harl, ty mi rozbal lékárničku a buď mi při ruce."

Všichni tři jsme poslechli.

S Jossem jsme vzali Petera za ramena a nohy, donesli ho do prostřed pokoje a položili ho na záda.

"Posaďte ho a sundejte mu to triko," rozklepaně, ale rázně odřekla.

Provedli jsme, zakrvácené triko jsme sundali a Tess pohotově Harl řekla o dezinfekci, kterou namočila lékařský tampónek a otřela tři paralelní škrábance na zádech.

Potom vzala do rukou náplast, přelepila je a na chvíli se zastavila. Drželi jsme bezvládného Petera, Harl svírala lékárničku.

Rány, přestože byly mělčí, pokračovaly dál nad pas a pořád krvácely.

Tess mohutně vydechla, vzala další tampónek a všechny je dezifikovala.

Peter přišel k sobě, odkašlal si. Nemluvil, jen hlouběji dýchal a sténal.

Vydrž to ještě, Tess problesklo hlavou.

Vzala další náplasti, které přilepila na dezinfikované rány, a hned po nich bandáže. Obmotala jimi Petera jako mumii, aby ještě rány přikryla.

"Položte ho," opatrněji řekla.

Vzala mu ještě ruku a obvázala mu ji, potom co jí vydezinfikovala.

"Petere? Petere?" popleskla mu po tvářích. "Hhhh... hhhh," zasýpal. Pak si mohutně odkašlal.

"Kámo, jsi ještě mezi náma?" Joss bázlivě s lehkým nadnesením v hlase řekl.

"Hhhh... doufám," řekl. "Protože, jestli i v nebi uvidím tvůj ksicht, chci zpátky," zvedl koutky rtů.

"Taky nejsi žádná výhra," Joss se na něj uchechtl.

"Po tý potvoře bys nevypadal líp," zašklebil se.

"To asi ne," přiznal. "Jenom, kdyby to bylo tím," naposledy se zasmál.

Peter si odkašlal a ohmatal si obvaz.

Sesunuli jsme se s Jossem do sedu, on se složil vedle jeho postele a stolku s akváriem, já k radiátoru.

"Kde mám triko?" podivil se. "Chceš ho snad mít od krve na sobě? Mimo toho, je děrovaný," Tess na něj už rázně sykla. "Jo, v klidu zas... Jenom jsem se zeptal," obranně se ztáhl. "Tak se neptej příště," upozornila ho.

"Kde máš hadr? Musíme tě aspoň otřít od tý krve," Harl se už chtěla zvednout.

Peter se chytl za pravou ruku a ukázal směrem na dveře. Když se pohl, obličej se mu zkroutil bolestí. "Pod dřezem, ale...," zakašlal," mám tam ségru."

"To je fakt teď problém," odvětila mu s malým pousmáním na duši.

Odešla, byl slyšet zvuk dřezu, tekoucí vody.

"Teď lež a chvíli se zkus nehejbat," Tess ho instruovala. "To se ti lehko řekne," zasyčel. "Ty nemáš rozervaný záda."

"Umejem tě a vezmeme do nemocnice," stejně rázným hlasem pokračovala. "Ne... do nemocnice ne. Teda jo, ale ne hned... já nemám, jak to vysvětlit," zasyčel. "Tak něco vymyslíme cestou," neustupovala. "Ale no tak, já tohle zvládnu," pokusil se překulit. "Jauuuu!" zaskučel.

"Ne, ty jedeš do nemocnice," Joss na něj začal stejně.

"True, setřem tu krev a jde se," přitakal jsem. Harl se zrovna vrátila i s mokrým hadrem v rukou. Ve druhé svírala i ručník.

"Ukaž," Tess jí poprosila a krev začala otírat.

Peter už plynule oddychoval, ale vypadal zesláble. Měl pobledlý obličej, z očí mu skoro vyprchal život.

Tess nad ním bděla, vypadala starostlivě. Nesnažila se to dát najevo, ale cítila to tak. Zároveň se chtěla tvářit vážně.

"Petere, co se stalo?" navnadil jsem vážnější tón.

Bylo na něm poznat, že se mu o tom nechce moc mluvit. "Přepadla mě ta věc." Musel se narovnat, pomalu si sedl. Tess mu trochu pomáhala. "No... za mnou, přímo za mnou zabila jednoho člověka, a pak šla po mně."

"To jsme viděli cestou sem," Joss přitakal.

"Jo, pak šla po mně, shodila mě a podrápala. Dál už to znáte," oddechl. Obličej měl následně strohý, když si to zpětně přehrál.

"Dáme tě dohromady," ujistila ho Harl.

Peter se drobně usmál. "To doufám, že dáte," trochu zakašlal a zasýpal.

Tess ho držela při zemi, otírala z něj krev.

"Myslíš, že jsi teď schopnej něco dělat?" Joss se narovnal. "Proč? Co se stalo?" zpozorněl. Začal těžce oddechovat.

"Napadli nás. Jedna z těch potvor se dostala až Rezidence a málem nás zabila," Tess odřekla. Vzala hadr, položila ho vedle sebe a ručníkem setřela jeho kůži. Už byl skoro celý čistý.

"Kurva," Peter zaklel. "To mě mrzí..."

"V pohodě, mohlo to dopadnout i hůř," Joss odřekl, chtěl dál pokračovat.

"Ne, fakt mě to sere," zasyčel Peter.

"Lež," Tess ho spražila. "To je fakt. Tohle je teď jedno," Harl přitakala.

"Ale... měli bysme něco dělat. Nevíme, kde máme hledat," Joss odskočil od tématu.

"To je teď jedno," vstal jsem. "Petera musíme dovést k doktorovi, to je priorita teď."

"Souhlasím," obě dívky přitakaly.

"Já taky, ale vemte si, jakou ty potvory začnou dělat paseku ve městě. Už asi nemáme čas," Joss bázlivě vydechl.

"Mám plán. Vysvětlím to cestou, ale nejdřív odvezeme Petera do nemocnice," rázně jsem řekl.

Rány začaly pálet, dezinfekcí i potem, co do nich tekl, takže Peter zasyčel jako konvice.

Navlékli jsme mu triko, postavili ho a odvedli před dům, kam jsme přistavili čtyřkolky. Joss zapl vysílačky na soukromé frekvenci, takže jsme mohli mluvit bez toho, aby nás někdo nechtěný poslouchal.

"Takže, o čem ten tvůj plán je?" Joss začal.

Nad tím jsem se pousmál. Neměl nejlepší den, nekraloval.

"Uvažoval jsem nad tím," navázal jsem. "Divný," rýpl si. "Že jo?" odvětil jsem mu.

"Říkal jsi, že chybí vzdušná podpora, ten dron. Ale, abysme zjistili to místo, třeba ho nepotřebujeme."

"Jak?"

"Když přišli z východu, pak někde tam musí bejt trhlina. Můžeme předpokládat, že, kdyby byla na nějakým frekventovaným prostoru, už dávno by jí někdo viděl. Když to vyloučíme, odpadnou oblasti kolo silnic, ta průmyslová zóna, hřbitov. Celá oblast mezi východem a jihem odpadne," jednohlasně jsem řekl.

"A co dál?" Joss se neochotně zeptal.

"Zbejvá severovýchod. Tím pádem, někde na severovýchodě, kde je cyklostezka, takže tam asi taky nebude. Mezi ní a východem je pak trať, co vede šikmo od severu k východu. zbejvá nám teda trojúhelník mezi cyklostezkou, tratí a silnicí," dodal jsem.

"Fajn, to nezní špatně," přiznal. "Tohle mi Harl řekla taky," uchechtl jsem se.

"Jenže nebyl čas vám to říct," vysvětlila.

"Počkej... vede tam cesta, skrz les, a začíná někde u Rezidence," Joss si vzpomněl. "Jezdili jsme tam na kole."

"Fajn, takže druhá část plánu," viděli jsme už nemocnici," Tess odvede Petera do nemocnice a my tři vezmeme zbraně a půjdeme. Je to na hovno, ale furt říkáš, že něco musíme dělat," navázal jsem. "Tohle nám perfektně zkrátí cestu."

Vezli jsme s sebou jen dva malé samopaly a jednu upilovanou brokovnici.

Zastavili jsme v jedné postranní uličce, Joss si přelezl k nám a vypli jsme motor. Tess popadla Petera, pomohli jsme jí, až ke vchodu do nemocničního prostoru. Svým, řekněme mírně zvýšeným, hlasem si už dokázala zavolat personál i s nosítky.

Vydali jsme se uličkami, které byly daleko od centra a mířily na západ. Nebyli jsme nenápadní, ale aspoň ne zcela úplně všem na očích.

"Možná jsme měli koupit motorky," Joss nadhodil.

"Na to už je celkem pozdě," Harl odfrkla.

Zastavili jsme u Rezidence a narychlo skočili dovnitř. Doběhli jsme do garáže a Joss nás instruoval, brali jsme vybavení, skládali ho a dávali na něj pozor.

"Musíme vzít ještě nějakej vlek s sebou, nejlíp," nesli jsme každý jeden vak s municí, Joss u toho mluvil. "Asi tu..."

"Hádej, jestli tu nějakej mám," Harl ironicky pronesla.

"To jsem si myslel," přiznal. "Ale bude hodit."

"Potom," vycházeli jsme ze dveří.

"Co vlastně je další plán? Naběhneme tam a prostě je rozstřílíme?" Joss si rýpl.

"Sakra," vzpomněl jsem si a zastavil se.

"Co je?" Harl mě následovala.

"Nezeptal jsem se Petera, jak tu potvoru odehnal. Když začaly útočit, těžko by ho nechala bejt," konstatoval jsem.

"Takže... co teď?" Joss nadhodil. Věděl, co dál, ale chtěl tohle zmínit.

"Zavolám Tess, určitě tam někde bude mít Petera. Doufám teda," brala do ruky telefon.

Odnesli jsme munici a vybavení ke čtyřkolce, Harl mi dala klíče, abych zamkl. Když jsem se vrátil zpátky, už domluvila.

"Víme už něco?" optal jsem se.

"Jenom to, že Peter je na druhý straně nemocnice a ona se k němu nemůže dostat," Joss se skrytě ušklíbl.

"Tess mi řekla, že ho nechtějí operovat, ale je to na šití. Dají ho dohromady, dají mu léky, ale potrvá to. Takže nevíme nic," přoznala.

"Sakra," odřekl jsem. "Takže musíme počkat... teda."

"Na to není čas. Hele, můžeme tam klidně dojet a počkat na Petera taky, ale to nám nebude k ničemu. Jdeme. Já zatím zkusím vymyslet, co by nám mohlo pomoct, když půjdem po těch potvorách," Joss už naskočil na čtyřkolku.

S Harl jsme se na sebe podívali a museli uznat, že má pravdu. Času nebylo nazbyt.

"Fajn, tak jdeme teda," souhlasil jsem a má přítelkyně mlčky se mnou. Nandali jsme si helmy a vyrazili.

Joss nás navedl přes silnici na lesní cestu, skrz kterou jsme se dostali do postupně nižšího, jehličnatějšího lesa nad severním okrajem města. Vyrazili jsme.

...

Proč to trvá tak dlouho? problesklo Tess v hlavě.

S rukama založenýma na prsou seděla v nemocniční hale a postupně přesunula lokty na kolena a do pěstí zabořila tváře.

Přišlo ji to na jednu stranu celkem vtipné, když sem Peter vedl ji a ona teď jeho. Převažoval v ní ale strach, přestože věděla, že to není tak vážné a to zranění se dá jednoduše zašít. Nevěděla, kde se v ní ten strach bere, došla k tomu, že se o něj bojí jako přítele, kamaráda.

Ale už by fakt mohl přijít, vyrušila se z úvah.

Pohupovala nohama, protože tohle čekání jí ubíjelo. Po většinu svého času trpělivá, teď jí při představě invaze tuhla krev v žilách. Při představě, že ty bestie přišly z budoucnosti, která může vypadat jako ony.

Zpětně si uvědomuji, že nad tím se spíš zamýšlela. V ohledu lidstva nebyla, stejně jako já, idealista a brala to tak, jak to bylo.

Snažila se přemýšlet nad něčím jiným, ale nešlo to. Očima jezdila po stěnách a netrpělivě přeskakovala z cedulek s čísly ambulancí, jmény doktorů, značek se šipkami a plakáty lidských soustav na dveře, ze kterých odváželi Petera na vozíku.

Konečně, viděla toho doktora, který Petera ohledal.

Nešel proti ní, ale vstala a šla za ním.

"Haló? Pane doktore," teď si nevzpomenu na jméno, pomyslela si," počkejte."

Muž, asi padesátiletý s šedivými vlasy a moderními brýlemi v bílém lékařském triku a kalhotech, se otočil a nasadil přívětivý výraz. Možná ho měl natrénovaný, ale působil přesvědčivě.

"Ano?" otočil se. "A, vy jste ta holka od toho pořezaného kluka, že jo?"

"Jo, to jsem já. Kde je teď? Nebo kdy ho pustíte pryč? Já vím, že mi to nemůžete říct, ale aspoň, kdybyste mi to naznačil, prosím," rychle vyhrkla.

To ho trochu rozhodilo, ale nepřestal si být jistý. "To máte pravdu, já vám to nemůžu říct, ani kdybych chtěl. To můžu jenom-"

"Pro rodinný příslušníky?" dokončila to neenergicky.

"Přesně tak. Ale, no... pustíme ho ještě dneska, to se vsaďte," smířilivě pokýval.

"Díky moc. Díky," jemně se pousmála. "Rádo se stalo," odpověděl. "Nashledanou," opáčil se.

Úsměv z ní opadl, sotva, co se doktor otočil.

Hmmm, zabručela. Šla si sednout zpátky a znovu zabořila hlavu do dlaní.

Ruka už byla odvázaná a Peterova záda mu zrovna mi částečné narkóze sešívali. Ležel na břiše v ordinaci v přízemi, kam ho odvezli na vozíku, a bylo mu dobře. To bylo určitě i těmi narkotiky, odlehčily mu.

Ležel v přízemní ordinaci se mřížemi na oknech, naproti němu byly vstupní dveře do chodby, po pravé straně další dveře do skladu. Za ním zeď s okny, mezi tu a zdí napravo byl vklíněn stůl s počítačem, vedle nějaké složky a lékařské pomůcky. Nově vymalované byly stěny, ordinace připomínala suterén, protože byla malá a nalevo od lehátka byly jen sloupce šuplíků, jedna pokojová rostlina a váha. Podlaha měla staré linoleum, ležel šikmo směrem napravo od čelních dveří.

Ošetřující seděl na posuvné židli bez opěradla, se kterou jezdil po místnosti. Měl brýle, aby na šití viděl.

"Jak se ti tohle povedlo?" říkal si pro sebe doktor, který mů kůží provlékal stehy.

"Když vám to řeknu, stejně mi nebudete věřit," Peter trochu šmatlavě zamumlal.

Doktor byl mladý, tak třicetiletý, a jediný byl volný. Noc tu byla krušná a perná, přibyly další podobné případy, jen v rozsáhlejším měřítku. Jeho kolegové byli unavení a on sám párkrát předtím zívl, byl ale přátelský.

"All right, then. Keep your secrets," zavtipkoval.

"Vy ten meme znáte?" Peter se podivil.

"Na koleji jsem na nic jinýho nekoukal. To mi věř," pousmál se.

"Cool... ale stejně mi to nebudete věřit. Ale proč zrovna já?" zauvažoval nahlas.

"Nevybereš si prostě. Tak," došil poslední steh," je to hotovo. Mimochodem, pochval toho, kdo ti to takhle vydezinfikoval, je to dobrá práce. I ten obvaz," odjel na židli.

Peter nic necítil, jen se podíval na záda. Stehů, těch černých tyčinek, tam bylo mnoho, skoro se nemohl dopočítat.

"Nenamáhej to, opatrně při vstávání a dělání čehokoliv víc namáhavýho. Za měsíc přijdeš na kontrolu a uvidíme. Tak nebo tak tam ale budeš mít pořádný jizvy," upozornil ho.

"Jasně," Peter se pomalu posadil a vzal si triko. Ohlédl se na doktora, který mistrně ovládal klávesy, skrz zamřížované okno ven do letního dne, a zase na svá záda. Doktorovi věnoval ještě jeden pohled.

"Umíte to s tím, celkem," pronesl, ze slušnosti.

Doktor vyplňoval zprávu. "Díky. Když jsem šel na doktora, táta chtěl, abych dělal robotiku. Ale nakonec mu tohle začalo vyhovovat," pousmál se.

"Robotiku? To zní... dobře," Peter seskočil z lehátka a přikývl.

"Jo. Takže, kdybys někdy se nudil, když si zrovna netrháš záda, přijď se podívat. Máme studio tady kousek," odjel se židlí zpátky a podal mu zprávu. Zase hned odjel ke stolu.

"Aha, oukej... dobrý," ze slušnosti přikyvoval.

Doktor sepisoval na krátký útržek papíru jméno a adresu. Podal to zpátky Peterovi, když k němu přijel.

"Fyziotronics? Vy děláte pro Fyziotronics? To je... sakra cool," ušklíbil se nepředstíravě.

"Díky. To víš, založili jsme to s kámošema na střední a... trochu jsme se rozrostli," možná chvástlivě řekl," ale nebudu říkat, že to bylo jednoduchý." Peter byl v úžasu a zase tolik neposlouchal, ale zachytil věc, co mu utkvěla v paměti. "Hádali jsme se hodně, kdo má pravdu, ale... víš co? Vždycky se ukázalo, že jí nemá jenom jeden. A to bylo to skvělý."

Peter se rozpustile nechal unést, ale vystřízlivěl.

"Sakra," vyhrkl.

"Já vím, už trošku mluvím z cesty," přikývl a zvedl se, ze židle.

"Ne, ne, doktore. Něco jsem si uvědomil a díky moc," Peter znovu, střízlivě, vyhrkl.

"Tak to jsem rád. Kdyby sis zase roztrhl záda, tak tu budu. Je to práce," pokýval.

Peter odcházel. "A tvejm rodičům-"

"Nechte mě to vyřídit, prosím vás," byl ve dveřích. "Já to zvládnu."

Doktor si ho prohlédl a pousmál se. "Že jsi to ty."

"Díky, fakt ale," odporoučel se. Rychlým krokem vyrazil ze dveří a šel směrem, kudy ho odvezli. Matně si to pamatoval, ale instinktivně, podvědomě věděl.

Tess už začal pořádně nemocniční zápach a dezinfekce vadit. Ty dva dny jí stačily na to, aby jí to začalo pořádně zapáchat.

Peter se zjevil za rohem.

"No konečně," zvedla se a rozešla se proti němu. "Tak co ti řekli?"

"Co myslíš? Zašili mi to, dali nějakej oblbovák a hotovo. Ale... měli bysme jít," letmo řekl.

"Jako kam? Ty teď pojedeš domů pěkně," zpražila ho. Ztáhli se ke kraji chodby.

Peterův dech zrychlil a začal si poklepávat s prsty.

"Hele, to nejde. Neřekl jsem všechno, co by mohlo pomoct, když tu jsou ty potvory. Jsou tu ti mrtví, Tess, a já nechci, aby ostatní byli mezi nima," vyblekotal.

Nečekala, že tohle od něj uslyší. "To jim ale můžeš říct i přes vysílačku."

"Jenže nechci... nevím proč. Fakt nevím. Jenom prostě mě vem s sebou, já to zvládnu," ujišťoval ji. Prožil déja vu.

Nechtěla mu to dovolit. Ne jen pro to, že jí na něm záleželo. Tohle z Petera nikdy nesálalo, taková sebejistota a přitom čelem přivržený k nebezpečí. Ke smrti.

"Jseš strašpytel, když jde o tohle," otevřeně mu řekla. Peter se skrčeným obličejem souhlasil. "Ale něco ti dlužím, takže... musíš mi slíbit, že na sebe budeš dávat bacha," smířlivěji řekla.

"To se neboj," vydechl.

"Fajn. Tak dělej, jdem," popadla ho a rychle se vydali skrz chodbu a halu ke čtyřkolce.

...

Cesta lesem byla delší, než bychom čekali.

Sever od Geistburgu byl pokrytý stromovím jehličnanů, nízkých smrků protkaných borovicemi a občas i listnatými stromy. Ty byly hojnější více na sever. Nízký smrkový a modřínový les, kde stromy byly blízko u sebe, malé s rozvětvenými kmeny a podrostem kapradin, byl původní a jeho zbytky ležely jen na jih od města. V době budování železnice a továren většina těch stromů padla na otop, na nich pak bylo postavené město.

Drali jsme se cestami plnými spadaného jehličí a zaschlého bahna. Vzduch okolo nás svištěl, nevnímali jsme ho, ale nejspíš voněl jehličím. Koruny nejvyšších vrhaly stín, celí jsme byli v suchém, žlutohnědém přítmí.

Kola čtyřkolek skákala, tlumiče pískaly a zatrvdlé bahno se nám zasekávalo do nohou. Doufali jsme, že už jsme u konce.

S Harl jsme zastavili.

"Co je?" Joss se ozval přes komunikátor.

"Peter volá," odpověděl jsem střídmě.

Sundali jsme helmy.

"A proto zastavujeme? Počkat... Peter?" oklepal se.

"Moje holka neví, jak to zapnout," uchechtl jsem se. Hned jsem dostal pohlavek.

"Jakobys to ty uměl," lehounce mě spražila.

"To teda," Tess pohotově přitakala. "Bože, teď tě slyším i ve svý hlavě," odřekl jsem. "Heh, a to jsem ještě nezačala," uchechtla se.

"Co ty tu děláš? Máš bejt v nemocnici," Harl přitakala.

"Doktor mě pustil. Zašil mi to a pustil mě, protože jsem to chtěl," ozval se jeho hlas.

"Fajn, ale tohle ti není podobný. Takže co máš v plánu?" vložil jsem se do toho.

"Pořád mám ze zad, sakra, cedník, ale... něco mi došlo. Nemůžu sice vám fyzicky pomoct, ale můžu vám aspoň něco říct o těch potvorách, co může pomoct," rozvážně a přitom roztěkaně mluvil.

"Co to je teda? Co to teda znamená?" Joss do toho vkročil.

"Myslím, že zvuk ty potvory odrazuje. Když mě to přepadlo, tak jsem puštěný songy úplně na max, vyjel mi jack na sluchátka a úplně hned se to chytlo za ten rypák a odskočilo to," vysvětloval. "Podle mě za to mohlo to, že to bylo fakt nahlas."

"Jestlis tam měl puštěný ty tvoje kraviny, začínám pochybovat," Tess si rýpla.

"Nech si to, jo?" ohradil se.

"Jenom říkám svůj názor," s klidem odvětila.

"Vy dva géniové, co to znamená?" Joss odřekl.

"Taková blbost to není. Víme, že ta potvora je fakt něco jako netopýr. Pak by to dávalo smysl," nadhodil jsem. "Netopýři se řídí hlavně zvukem. Vydají vlnu, ta se vratí, a od odraženýho předmětu jim může říct, co za objekt je před nima nebo, jak je daleko," Harl vysvětlila. "Je to echolokace."

"Takže, kdyby to byl nějakej druh super-netopýra, dávalo by to smysl?" stroze navázal.

"Jop," přitakali jsme.

"No paráda," To si jako mám schánět nějaký zvukový dělo?, problesklo mu v hlavě," ale máme aspoň něco. Takže... fajn, něco mě napadlo. Ale tak musíme ject a hned."

"Fajn," přikývl jsem.

"My vás doženeme," Tess dořekla.

"Dobře."

Nandali jsme si helmy, rozjeli se a pokračovali skrz lesní podrost. Dostali jsme se už na lesní cestu, na které leželo přemostění přes trať. Nikde nikdo, horký letní den.

Les se prosvětlil a začaly se objevovat listnáče. Mezi rozvětvenými korunami nižších stromů prosvítalo slunce, bylo to moc krásně vidět, jak se jeho paprsky dotýkaly země pokryté kapradinami a pár přisedlými keříky. Po kovovém mostě s betonovou cestu, přejeli jsme a byl to jen kousek cesty severně.

Zastavili jsme kousek od sebe, na dohled byl lom.

Znovu jsme si sundali helmy a tentokrát i sesedli ze strojů.

"Víš o tom, že jestli to tady někde nebude, tak jsme nahraný?" Joss se na mě přísně zadíval.

"To si piš, že vím. Doufej, že se nepletu," odvětil jsem mu.

Vytáhl jsem kompas, sledoval červenou střelku a řekl jim, že se možná mýlím. Pak se několikrát výrazně protočila.

Zamrazilo mě.

Jestli ty bytosti, ty bestie, pocházely z budoucnosti, nedalo se o nich říct nic určitého. Nevěděli jsme, tehdy, ze které doby pochází, jak daleko od lidského pokolení, jestli se vyvinuly v jeho existenci nebo až po ní.

Tahali jsme náčiní a zbraně.

"Takže tu fakt je," konstatoval.

"Jo, asi jo," stroze jsem odpověděl.

Celou dobu jsem si v hlavě znovu a znovu přehrával tu vizi, kterou jsem měl. Viděl jsem to všechno tak do detailu, tak skutečně. Promítalo se mi to do mysli, do mého mozku, do nervových spojení - destrukce, ruiny, mrtví, ta podivná postava. Apokalypsa na slovo vzatá, v našem městě, před mýma očima.

Sundali jsme navršené bedny, srovnali je na těla čtyřkolek. Uvnitř, útočné pušky, kalašnikovy, několik ručních granátů, jedna velká brokovnice AA-12, automatická.

Na chvíli jsem upřel oči směrem k lomu. Oni dva stále vybalovali.

Čím více jsme se blížili k trhlině do budoucnosti, kde mohla být, tím více se mi to vracelo. Neměl jsem odvahu to říct nahlas.

Joss mi zaluskal před očima. "Hodláš nám pomoct nebo tu budeš jenom takhle fajnově stát?"

Oklepal jsem se.

"Sorry, nějak jsem se zamyslel."

"Vidím, ale teď tu potřebujeme pomoct. Na zamejšlení budeš mít hafo času, až to tady doděláme," klidně, ale zrychleně odvětil.

"Já vím, já vím," sjel jsem k očima k ní, abych se přesvědčil, jestli myslíme na to samé. Bylo to tak.

"Víte, doufám, jak se s těma věcma zachází," ujistil se vůdcovsky.

"Asi vypadáme, že jsme neviděli ani jeden válečnej film," sarkasticky pronesla. "Přesně, jako dva opičáci," spěšně jsem přitakal.

"Fajn, fajn, ale to ty jsi nevěděl, jak se zachází s tou brokovnici proti tomu gigantickýmu dinosaurovi," stejně rychle pronesl.

"Proti němu je nepoužitelná a přesně proto jsem ti jí dal. A byla to kulovnice," podotkl jsem.

"Oukej, tak teda jo. Ale až vás začnou rvát na kusy, tak mě nevolejte," ohradil se sarkasticky.

"Neboj se, ty budeš poslední možnost," sarkasticky odvětila. Nechceš nám radši říct," za zvuku zavírajících se a skládajících beden slovně odskočila," jaký že to vnuknutí jsi dostal od Petera?"

Rozhlédli jsme se a od prašných, pískem a bahnem vyjetých kolejí směřovala jedna širší cesta přímo do lomu. Dali jsme do kroku a vyrazili jsme.

"Divný," mírně, mezi řečí, jsem se ušklíbl," takhle přesně ho mám v telefonu."

Joss začal vysvětlovat. "Na těchlech místech mají většinou takový hlásiče, jako sirény, takže, kdybych našel zdroj a připojil tam-"

Proud vzpomínek a vizí pokračoval. Cítil jsem, jak se přibližujeme. Ne trhlině samotné, ale tomu, co bylo za ní, a to mě děsilo ještě víc. Potil jsem se a cítil sucho v krku. Pozoroval jsem přitom očima kompas, jehož střelka se začala víc protáčet.

"Počkat," zastavil jsem nás.

"Co je?" Harl se podívala na mě a potom po okolí.

"Je tu moc ticho. Chci tím říct, že, jestli tu ta trhlina fakt je, tak je tady hodně klid. Nelíbí se mi to," vysvětlil jsem.

Musel se zamyslet. "Teda... nemůžeme použít ten zvuk." Několikrát otočil hlavou, jakoby se ujistil, že ho posloucháme. "Když je to super-netopýr, nedá se proti němu použít něco jinýho? Myslím jakože, jestli se nedá nějak fyzicky porazit. To by byla naše logicky jediná šance."

"Když, jestli, je to potomek netopýra, tak asi těžko. Rychle běhá, orientuje se zvukem... takže," nadhodil jsem.

"Právě," rozhodně řekla. "To, co má na hlavě, to, co jsme viděli a mysleli si, že to jsou rohy... Co když to jsou uši? Netopýři je mají, a tenhle vypadá, že už nemá oči, teda vidí jenom pomocí zvuku," navrhla. Malinko se jí zajiskřilo v očích. "Takže, když-"

"Když se nám povede do nich strefit, tak máme vyhráno," konstatoval jsem.

"I když je má přímo nad tou jeho hubou... nic lepšího nemáme," přitakal.

"Ale je to furt jenom teorie," podotkla.

"Ale nemáme asi fakt nic lepšího, když se tu objeví. Zatím to stačí," ujistil nás. "A stejně, nevíme, jestli tu jsou. I když no, měli bysme teda asi bejt zticha nebo šeptat."

"To je fakt," přitakal jsem.

V tichu jsme odcházeli po cestě dolů a viděli kaluž zaschlé, rudé krve na písku. Sehli jsme se k ní, zdálky viděli stopy vlečení těla po písku. Bezejmenná obět.

"Je to...?" Harl polkla.

"To nevím," zašeptal jsem.

Podívali jsme se na sebe, rozešli se dál.

Jossovi se při pomyšlení, že rozbředlá a horká krev je lidská, udělalo na zvracení. Vrchem dlaně a prsty si přikryl ústa, na hlavně mu vyskočil pot a cítil, jak se mu trochu zvedl žaludek.

Zrekapituloval si to. Pozvracel se, když roztřelil hlavu té bestii, a všude se rozcákla krev, teď měl úplně stejný pocit jen při tom pomyšlení, že tu vykrvácel člověk. Znovu a silněji se mu zvedl žaludek.

"Já-" špitl.

"Jo, jasně," pokývali jsme. Bylo to pochopitelné.

Chytli jsme se s Harl za ruce a pomalu pokračovali už ke konci náspu, ze které jsme přišli.

On odběhl k první buňce u visutého pásového dopravníku, opřel se o pilony, chytl si ústa. Cítil pořád trochu tu pachuť zvratků, a toho sebralo úplně. Neudržel se a vyzvracel se znovu.

Kurva, řekl si pro sebe. Do čeho jsme se to pustili.

Odříhl si a setřel rukou ústa, pak ještě jednou kapesníkem. Zacítil chuť se napít.

Polkl. Byl tichý, v takové tichosti za toho, že se musel vyzvracet, nikdy nebyl.

Kurva, zopakoval si. No, aspoň jí ukážu, že s tím umím zacházet. A přijdu na to, co se tady děje.

Nevšiml si toho, když zaběhl k tomu dopravníku. Na hlavu mu dopadla malá červená kapička. Zacítil to.

Polkl a neochotně se podíval nad sebe.

Chtěl vykřiknout, ale nevydal ani hlásku.

Ležela tam lidská mrtvola s blonďatými vlasy a rozervaným hrdlem, obličej měla nezřetelný, protože byl tak potrhaný a zakrvácený, že nešel poznat. Z rukou, které visely pryč z ploché kovové stříšky, chtěla odkápnout další krev.

Joss vyskočil a hned zase upadl na zem a odplazil se. Znovu se mu udělalo zle, tohle bylo už na něj vážně moc. Vymrštil se na nohy, dal se doběhu a dohnal nás.

"Tam, tam je...," udýchaně komolil. "Dívej," ukázala.

Stáli jsme vedle nějaké pootevřené buňky napravo, napravo od nás pak stál zaparkovaný pickup.

Byla před námi další těla, roztahaná po staveništi, v kalužích krve, některá daleko od nich.

Oběma se nám udělalo špatně, Joss už tak byl znechucený, protáčeli jsme obličej do grimas bolesti, odporu a zvrácenosti.

"Bože," zašeptal jsem.

Bylo to poprvé, co jsme viděli někoho mrtvého. Přesněji řečeno, rozervaného na kusy. Bylo to... nechutné, plné krve, bolesti, bezmoci. Nikdy předtím jsme nic podobného necítili. Stáli jsme tam, strnulí, pár desítek vteřin, jen zírali na ta jatka. V tom horku nás polil studený pot.

Harl se sevřel žaludek a dala si ruku před pusu, já jsem se nedokázal pohnout, jen ji držel za ruku.

Je divné a mrazivé, když vidíte někoho mrtvého. I po tom všem, tohle bylo úplně poprvé, co jsme viděli někoho po smrti. Nemohli jsme to změnit, nemohli jsme s tím nic udělat, bylo to jednoduše tak. Jednoduše jsme tam stáli a zírali ne něco, čemu bychom nemohli zabránit, ale znechucovalo nás to. Teď jsme se srovnávali s realitou, s tím jaká byla, a jak skutečně vypadala. Jak moc nás děsila, jak moc jsme s ní museli bojovat.

Marně.

"Sakra," zkroutila obličej a na vteřinu přivřela oči. "Tohle... tohle se nemělo stát."

"Ale dalo se to čekat," sevřel jsem jí dlaň.

"To na tom nic nemění," zašeptala a podívala se na mě.

"Kurva," Joss lehce zvýšil hlas.

Harl se ke mně natiskla trochu blíž, Joss přišel také blíž k nám. Sledovali jsme to ještě malou chvíli, snad minutu.

A víte, co bylo nejhorší? Celou dobu jsem nemyslel na to, co jsem viděl před sebou. Záblesky vizí a vzpomínek se mě naplno zmocnily, myslel jsem jen na to, jestli za trhlinou bude to, čeho se bojím zdaleka nejvíc. Ta budoucnost.

Nenáviděl jsem se, ale ve chvíli, kdy, jsem to viděl před sebou, ten masakr, na nic dalšího jsem nemyslel. Bylo mi to fuk. Jediné, co mě děsilo, že ty bestie mohly přijít z budoucnosti, která byla námi nebo něčím podobným znetvořena. Přepadly mě výčitky toho, co se ještě nestalo. A to něco stálo životy pětačtyřiceti tisíc lidí. Pětačtyřiceti tisíci dalších. A možná celého světa.

Musel jsem sklonit hlavu. Nemohl jsem se dívat dál.

Položil jsem si poslední otázku - Co by se změnilo, kdybych to ostatním řekl? Odpověď - Nic. To jsem si namlouval.

Zavládlo ticho. Sebemenší šelesty by byly slyšet.

V tom tichu se začaly opakovat kovové nárazy, to nás probralo z tranzu. Střelka kompasu, který jsem svíral v ruce a díval se na něj, se začala točit jako rotor vrtulníku.

"Je tady," zašeptal jsem.

Strnule, ale rozhodně jsme šli po směru těch elektromagnetických vln, Joss nakoukl s odporem do té buňky, jestli tam není náhodou centrála pro ampliony na staveništi. Zatím bez výsledku.

Tiše a s očima dokořán jsme procházeli kolem těch kaluží krve a rozervaných těl. Hnusilo se nám to, ale museli jsme být ve střehu, pokud jsme nechtěli ležet mezi nimi. Takhle jsme si to alespoň namlouvali, pro náš vlastní klid, pro to blahé nevědomí. A přece, tohle byl zákon. Silnější, přizpůsobivější by měl přežít. Zákon evoluce.

Mohli jsme se dohadovat, kdo byl tím silnějším.

Za nákladním autem, vedle malého bagru se zakrvácenou kabinou, byl slyšet ostrý kovový šum.

Pokývali jsme na sebe, sundali batohy a připravili si zbraně. Dvě útočné pušky.

Stoupl jsem si před ní, rozhodný, ale... bázlivý.

Před námi stanula trhlina, která vedla do budoucnosti a ne minulosti. Do zcela nového světa.

Chtěl jsem to nějak uvést.

"Ty máš strach," předeběhla mě. "Poznám, že máš strach a taky vím, z čeho."

Rušil nás ten kovový šum, nejspíš ho vydávala ta trhlina.

"Bingo. Ale nevím, co ode mě chceš slyšet," upřeně jsem se díval do ostrého světla.

"Nic. Nechci slyšet nic. Jenom nechci, aby ses tím užíral. Aspoň ne teď a tady, kdy ti s tím nemůžu pomoct," odvětila.

"Neměli bysme mluvit tak moc," sváděl jsem to jinam.

"Já vím. Taky už končím, ale chci si pak promluvit," ukončila to.

"Fajn."

Brána visela mezi kovovými pilony a svou silou je takřka přitahovala. Tahle byla silná, určitě silnější než ty před ní, protože přitahovala kovovou konstrukci a magnetizovala i věci v širším okolí. Pásky, odznaky, nářadí, dokonce i jinak nemagnetický Harleenin řetízek ze zlata, který měla stočení na zápěstí. Nebylo to normální, ale ne prioritní.

Na náklaďáku za námi cosi zašramotilo. Přehlušil to ten odporný šum, který se tam rozléhal. Bylo pořád horko. Možná ještě větší, než předtím v poledne.

Joss proběhával buňky a došel ke čtvrté, poslední, ze které vedly kabely a dráty. Byl si jistý.

Přistoupil jsem blíž k Harl, instinktivně.

Šramot se ozval znovu. Z hluboké korby se její hranu postavila šlachovitá, skoro lysá bestie, dvakrát taky vysoká než my. Hra stínu, slunce se opíralo do nich zad, kterou jsme viděli před námi to konečně dala najevo.

Joss se podíval kolem sebe, také instinktivně, vzal pažbu a urazil s ní zámek.

Byl vevnitř. Měl pravdu. Bylo tam nahrávací zařízení a mikrofon, jen je stačilo zapnout. Otočil tam nějakými knoflíky a bez větších problémů to zařízení zapnul. Okamžitě začal hledat nějaké písničky na telefonu, tu co nejhlasitější.

Za ním, světlo procházející dovnitř cosi přikrylo. Tiše a nepozorovaně, ve dveřích se objevila další z nich.

S Harl jsme si toho stínu všimli a otočili se, pomalu se otočili.

V tichosti jsme tam pohlédli a doufali, že nás Tess něco naučila. Odjistili jsme zbraně a viděli, jak ta potvora začenichala. Jakoby si ověřovala, zda slyší dobře. Byla si ale evidetně jistá. Jakoby tušila, že jsme tak nepřipravení, že nepředstavujeme soupeře.

Pomalu jsme na ní namířili hlavně. Ona jenom tam v podřepu jako chrlič seděla a zírala na nás. A pak, ze střechy nad námi na nás dopadly kapičky slin.

Sjeli jsme tam očima. A zůstali jako zkamenělí.

"To je ono," zašeptal. "Paranoid."

Zvýšil na telefonu hlasitost a už ho dával k mikrofonu.

Zaslechl cupitnutí na laminátové podlaze.

"Kurva," sykl.

Útok mohl přijít odkudkoliv. Jossovi se zastavil čas a v hlavě si přehrál, co by mohl znamenat útok z jakékoliv strany, jak mu předejit, co dělat, pokud přijde odjinud. Byl bázlivý, ale tohle zvládl bravurně, ty propočty. Vedle sebe, v koutku pravého oka, viděl stín jdoucí do buňky přes dveře.

Viděl to. Věděl, co bude následovat.

Vzhlédli jsme k obloze a tam, na kovové ploché střeše nad amplionem, stála v plné síle další z nich. I kdybychom si jí všimli dříve, bylo by asi pozdě. Ty dvě potvory spolu komunikovaly, měli nás v kleštích a to nemluvě o tom, že jsme byli pomalí a neohrabaní vůči nim, neuměli mířit a tohle byla naše zbrojní premiéra. Byly jen dvě a měly nás přitom v hrsti.

Polkli jsme a natiskli se k sobě.

"Víš, co teď?" zastřeným, ztichlým hlasem promluvila.

"Nemám nejmenší tušení," zajely mi do nohou křeče.

Začali jsme se klepat a ztuhle zamířili, každý na jednu. Do teď nevím, proč nezaútočily dřív. Možná je rušil ten šum okolo.

Tohle je konec, řekl jsem si.

Byl jsem zbabělec, ale tohle mi jako první vplulo do mysli. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že to bude rychlé, a že ona stojí po mém boku. Že nikdo z nás nezůstane v tuhle chvíli sám. Budeme navždy spolu.

Joss seskočil k zemi a šlachovitý pařát té bestie ho jenom škrábnul na rameni. Chytl by se tam, kdyby ve druhé ruce nesvíral rozsvícený telefon.

Mlčeli jsme. Ničemu to nepomohlo, ale mlčeli jsme.

Myslím, že tě miluju, Harl. Myslím, že to tak je. Na to jsem se uvnitř sebe zmohl.

Propocený a zmatený, namlouval jsem si v tu dobu, že jsem jí slyšel říkat to samé.

Později jsem pochopil, že to byla pravda. Slyšel jsem ji uvnitř sebe a ona slyšela mě.

Chňapl po něm a na celé basy se ta písnička rozjela.

Pro bestii to byla sonarová harpuna přímo do mozku - odvrátila se, přikryla si dlaněmi uši a začala zběsile narážet do všech okolních věcí.

"Přelaď si frekvenci, zmrde," zasyčel, hodil písničku zpátky na začátek a přiložil ji k mikrofonu.

Bestie seskočila ze střížky a druhá se po nás vrhla z korby náklaďáku. Ztuhli jsme a vypálili pár nicotných střel.

Z amplionů se rozezněly kytarové tóny, které na ty dvě bestie fungovaly jako děla. Obě minuly svůj cíl, ta nad námi dopadla celkem tvrdě na zem a možná si zlomila i pár kostí, ta druhá se držela na nohou, ale hned se rozeběhla proti nám, začali jsme do ní střílet, ale ona to nevnímala. Snažila se jen dostat pryč od toho, pro ní, odporného zvuku.

Ta druhá, zasypali jsme jí tolika střelami, kolika to jen šlo.

Joss nabil pušku a začal do té své střílet. Kulky ji vynesly ven ze dveří, kde ji dodělal ranami do velkých uší.

"Teď už nevrhnu, doufám," odkašlal si vítězně.

Lom začal hrát na široké okolí.

"Začali párty bez nás," Tess ironicky poznamenala.

"Někdy jim to vrátíme," Peter poznamenal, když už byli nadohled.

Zpomalovali, když už se zařazovali za naše čtyřkolky. Zastavili.

"Hele, ty si to asi užíváš, co?" sledoval Tess, jak seskočila ze čtyřkolky. Slezl taky.

"Ne. Jenom mě baví si cvičit střelbu na něčem jiným, než na panácích," rázně, trochu přívětivě odvětila.

"Aha," nadzvedl obočí v nezaujaté grimase a podal jí zásobník. Už držel také v ruce zbraň, jenom ruční pistoli.

"A kam si jako myslíš, že jdeš?" spražila ho.

"No... s tebou?" řečnicky odpověděl.

"Ty nejdeš nikam. Na zádech máš rány jako Grand Canyon a potrháš si stehy, ty tu počkáš," zarazila ho úplně.

"Já myslel... chtěl jsem nějak pomoct," lehce zklamaně, ale uvnitř zavděčeně, řekl.

Opřela zbraň o čtyřkolku a mlčky vyrazili k naší první čtyřkolce. Postupovali rychle, navzdory tomu, jak to tu líčím. Tess otevřela velkou kovou bednu připevněnou na malé plošce nad koly. Byla v ní automatická brokovnice AA-12.

"Odjistíš," ukazovala," tady a potom to střílí jako puška. Ale vystuž si radši něčím, čímkoliv, rameno, ať ti to nezlomí klíční kost."

"Takže tady mám počkat?" ještě jednou se radši zeptal.

"Přesně. Jednak, akorát by sis ublížil, druhak prostě... prostě tu zůstaň. Kdyby cokoliv, máš tady tu zbraň."

Peter nervózně a trochu i děsem vydechl. Oči mu putovaly po okolí a začal nervózně klepat s pravou rukou.

"Fajn, tak teda jo," odřekl.

Tess přikývla, popošla ke čtyřkolce, popadla zbraň.

"Neboj se, stejně nebudu... nebudeme daleko," ujistila ho.

Odmlčel se a sledoval, jak Tess odchází směrem k cestu do lomu. Nervózně polkl a zacítil chuť se ve vedru napít.

Posadil se na čtyřkolku, očima projel otevřenou bednu s brokovnicí. Sundal si batoh, nahrabal málou láhev s vodou, dopil ten zbytek, co tam zůstal. Bylo mu už líp. Jen ho pálela záda, když se potil a do okrajek ran mu stékal pot.

Podíval se na telefon. Od útoku na něj uběhly dvě hodiny a třicet sedm minut. Od ranních útoků potom přes osm hodin. Stroze si uvědomil, že sedí vedle vstupní brány těch potvor.

Zapotil se, sykl a připlácl si triko k zádům, aby mu náplasti lépe nasáhly pot. Druhou rukou soustředěně držel mobil, na který se soustředil pro odvrácení pozornosti.

Displej zamžoural. Neradostně odfrkl.

"Baterie je téměř vybitá...bla, bla, bla," zamumlal.

Oddechl a jeho oči rychle začaly hledat něco, na se mohou soustředit. Nechtěl znovu myslet hned na to, vedle čeho je.

Seděl tam krátkou chvíli a sledoval les před sebou. Pomalu se ponořil do toku svých myšlenek.

Když přešel strach z dalšího útoku, potlačil ho a snažil se přeskočit, doufal, že může přemýšlet nad něčím jiným. Z rejdiště strachu ve své mysli se ale nedostal. Naopak.

Dumal nad tím, že byl znovu tam, kde předtím. Odstrčený.

Peter měl kolem, mimo nás, okruh dalších blízkých přátel hlavně z gymnázia a potom ještě ze základní školy. Znali jsme se všichni, ale čím dál, tím víc jsme se oddalovali. Umocnilo se to potom, co jsem svým... co jsem způsobil, za co jsem se snažil pokat.

Peter tohle tak nevnímal, ale jeho ideály, názory i život se změnily. Postupně se mi zdálo, že trochu zahořkl, zanevřel. Možná kvůli tomu, že jsem to byl zrovna já, někdo s kým se znal roky, koho bral jako dobrého kamaráda, který fakticky způsobil rozklad přátelství se stejně dobrými kamarády. Byl jsem vděčný, když na to koukám s odstupem času, že se postavil spíše k nim.

A přitom, bylo úžasné, jak byl nestranný.

Jsem asi moc velký sobec na to, abych uznal, že to nebylo jen kvůli mně. Možná to Peterovi dalo spíš novou chuť do života, aby se stal někým novým a jiným, tím, kým být chtěl.

Jen, jakoby nad sebou zlomil hůl. Jeho flegmatičnost se změnila na melancholii. Ničemu nepropadal, ale nevadilo mu se občas napít. Mimo mě a Josse, všichni ostatní na tom nebyli jinak, takže jsem mu to v žádném případě nezazlýval. Bylo to normální, protože se to neopakovalo v rámci dnů, ale týdnů. Ani jeho kouření mi nevadilo. Jen to, že prostě mu začalo být vše jedno. Zvykl si na pohodlný, skoro bohémský život.

Pak ho přijali na informatiku v Ústí nad Labem.

Myslel si, možná trochu doufal, že to nevyjde. Ze chvil štěstí, melancholické letargie, přecházel do stavu, kdy by se musel seznámit s úplně novými lidmi, novým kolektivem, novým jím samotným. Tohle už by nebyl tak lehce zvládnutelný život.

Nebyl v žádném případě hloupý. Vzal rozum do hrsti a chtěl najít kompromis - věnovat se sobě a všem přátelům. Byl rozhozený, ale ne iracionální.

Chtěl si užít poslední léto s přáteli. A ti, se kterými si myslel, že se loučí, ho nechali v zadní linii.

Zlomilo ho to.

Oddychl si. "Do prdele s tím," seskočil ze čtyřkolky.

Chytly ho záda, ale bylo mu to jedno, pro tu krátkou chvíli. Zasyčel.

Vytáhl tu cigaretu, kterou předtím dal zpět do krabičky, zapalovač.

Rozhlédl se a opřel se o čtyřkolku.

Filtr si dal mezi rty a konec zapálil kapesním zapalovačem. Potáhl a vyfoukl šedavý kouř.

Pomalu mu však cigareta hořkla v ústech, obličej se kabonil a grimasy přecházely do více netečných, neproniknutelných.

Soustředil se znovu na les před sebou, na svůj tok myšlenek.

Nikdy by si nemyslel, že se ocitne v takové situaci. Určitým způsobem si připadal jako vytržený z filmu, ze seriálu nebo nějaké hry s cestováním v čase, ale tohle byla nesporná realita. Zadíval se do myšlenek, které tuto představu tvořily. Zamrazilo ho a do ničeho rozevřel oči.

Viděl před sebou ty dvě rudé koule, jak na něj zírají. Byly zcela jasné a ještě více pronikavé.

Lekl se jich tolik, že chtěl rychle stoči tok myšlenek jinam. Nešlo mu to. Ať myslel, v těch pár vteřinách na cokoliv, vždy ty oči byly v pozadí.

Napadlo ho ještě, aby se do své mysli ponořil jako do zdrojového kódu, hledal jeho nejslabší místa, Peterovy největší slabosti. Zrychlený tep se zpomaloval. Pomalu se znovu soustředil, oči byly pořád před ním, ale bledly a vzdalovaly se. Starý zvyk, přemýšlet nad věcmi jako napsaným kódem, ho částečně uklidnil.

Mimo rudých očích humanoida ale viděl sám sebe, jak kouří. Nepovažoval to za takovou svou slabost, vědomě, ale jeho podvědomí posílilo.

Obličej se mu zkrabatil. Když měl před sebou chyby jako mezery ve zdrojovém kódu, měl ve stejné rovině i jejich řešení. Uvažoval nad tím, jak je klasifikovat, roztřídit a co udělat pro jejich opravu. Kde se staly konkrétní, a které za ně považovat.

Natáhl kouř do plic a vyfoukl ho, znovu. Přišel si strašně příjemně, uvolněně. Druhou rukou si promnul oči.

Oklepal popel, cigareta byla o dost kratší.

Dokouřil. Pustil nedopalek na zem a přišlápl ho, na prašné cestě tím rozvířil takové malé tornádo.

"K čertu s tím," zabručel.

Zase nalezl na čtyřkolku. Sedl za řidítka a opřel si o ně ruce.

 

 

Přišel si docela zvláštně, seděl tam sám a skoro vůbec si nepřipouštěl, že by se tady mohla skrývat ještě nějaká bestie. Uvažoval nad tím, co se v posledních pár dnech stalo, a jak mu to obrátilo život naruby. Teď lovíme potvory ze všech koutů času, pomyslel si.

Ani v nejdivočejších snech si nemyslel, že jednou objeví brány v čase a setká se s dinosaury, obřími škorpiony, savcotvárnými plazy, kdyby tak předtím věděl, co to znamená, a už vůbec si nepředstavoval, že se podívá na zvíře z budoucnosti. Na druhou stranu si ale říkal, že se vlastně jeho život změnil jen málo, stále jen zasedával u počítače a hledal pro nás všechno důležité. Byl pořád stejný, s jeho útočnými a příhodnými vtipy a neustálým jednoduchým nadhledem.

Sesedl, 

Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl si skoro prázdnou krabičku cigaret. Vytáhl z ní jednu, 

Věděli jsme, že Peter kouří, nějaký čas. Původně si sám myslel, že s tím přestane, pak si ale všiml toho, že to není tak jednoduché, jak si představoval. Ze začátku kouřil, protože ho to bavilo, a protože nebyl sám. Když mu ale v červnu přišlo oznámení, že se na školu, kam se hlásil, dostal, tak mu to samotné už tak nevonělo. Stejně ale nedokázal přestat, alespoň zatím.

 Do plic tentokrát vdechl docela čistý vzduch, ale rázem strašně zakašlal. Cítil pronikavé savčí pižmo.

Bylo mu to divné, ale nedokázal na to nějak reagovat. Než udělal cokoliv dalšího, uslyšel, jak něco těžkého dopadlo na poslední čtyřkolku. Naplno rozevřel oči, uslyšel další dopad po skoku něčeho těžkého. A další.

Blížilo se to k němu. Uvědomil si, že pouzdro se zbraněmi na jeho čtyřkolce není zamčené. Kdyby byl dost rychlý, rozevřel by ho a vyndal těžkou brokovnici. Ta pistol u opasku by mu asi nějak zvlášť nepomohla.

Slyšel další skok a tentokrát si cvakání nebo klapání čelisti toho zvířete, jeho dech.

Teď, řekl si v hlavě. Bleskurychle se otočil, ani se neohlížel, odhodil víko a popadl brokovnici do obou rukou. To zvíře to vidělo, přesněji spíše vidělo vydaný zvuk, vyskočilo na něj a zakouslo se přímo do hlavně brokovnice.

Peter ztuhnul, když konečně sebral odvahu na to se podívat, jak to vypadá. Mělo to dvě ohromné uši, tělo samou naběhnutou žílu a sval, ale za hlava a čelist byla naprosto odporná. Slintající tlama bez rtů byla osazena ostrými jehlicovitými zuby, vydávaly příšerný zvuk, když skřípaly o kov hlavně. Dlouhé přední končetiny s ostrými drápy po něm chňapaly, ale naštěstí se daleko více zajímaly o zvláštní kovový předmět, který měl v tlamě.

"Kde to kurva je?!" vyhrkl. Sahal po pojistce, kterou neodjistil, vší silou za ní zatáhl, ale přes prsty mu přejely ostré zuby toho monstra.

"Kurva!" sykl.

Jednou rukou pustil zbraň a síla toho zvířete ho položila na lopatky do sedadla. Brokovnici mu to vrazilo do prsou, stále ji jednou rukou držel a ta potvora ji měla v tlamě.

Peter vyfoukl jako rozzuřený býk, zařval a držel spoušť, dokud ze zásobníku nevyletěly všechny náboje.

Létaly na něj kapky krve, slyšel nářek té odporné bestie, jak ji kulky provrtávaly průdušnici a některé se dokonce zasekávaly do páteře. Některé dokonce vylétávaly druhou stranou krku do vzduchu. Pořád se dobývala a bojovala do posledních vteřin, každou vteřinou ale pohyby byly pomalejší a najednou ustaly úplně. Po hlavni stékala krev, Peter ji měl i na obličeji.

Tíha mrtvého těla na něj dopadla a smísila se s tíhou brokovnice, lehce nahnul zbraň do strany a bezvládné tělo dopadlo na prašnou cestu vedle. Jeho zuby zaskřípaly, když se svezly po kovu.

Peter vydechl a odhodil zbraň vedle. Strašně si odkašlal a teprve potom se zvedl a setřel si z obličeje krev. Podíval se na mrtvolu, pak na zbraň.

"Představoval jsem si to daleko horší," odkašlal," daleko..." Znovu ukázal svůj nadhled.

 

 

 

 

 

"Že bych přece byl v nebi?" Peter přihmouřil oči. "Hele," Harl pohodila hlavou. "Jo hele," přitakal jsem.

"Fajn... chudák nemocnej tady," odkašlal. "Je pod dřezem,

"Jestli jí tohle nebude vadit," odvětila. "Aspoň si nebude myslet, že jsem teplej," zašklebil se.

"Nevsázela bych na to," Tess sarkasticky přitakala.

Joss zaťukal na akvárium a sledoval pohyby rybiček v něm. "Nech toho, tohle nemají rádi." Joss dal ruce pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše nová základna už byla, co se týče technické stránky, téměř hotova. V provozu byla voda i plyn, zároveň jsme uvedli do plného chodu i světla a veškeré vybavení. Všechny místnosti byly v plném provozu, došel zbytek objednaných přístrojů a také zbraně a munice. Měli jsme připraveny různé typy útočných pušek, brokovnic, kulovnic a také ručních granátů a dalších.

V podzemním tunelu, kde jsme také měli velice nepříjemnou zkušenost s obřími škorpiony, se pustil Joss do zkoušení nových zbraní.

"Umíš s tím zacházet?" poznamenal ironicky.

"Sleduj mistra," odvětila naštvaně Tess. On sám byl přesvědčený, že lepšího výsledku, tedy osmi z devíti sestřelených plechovek, nemůže dosáhnout. Tess se ale nenechala zastrašit, nejklidněji jak mohla popadla zbraň a jako automat sestřelovala jednu plechovku za druhou. Naprosto klidně sestřelila naprosto všechny.

"Stačí ti to?" neodpustila si rýpnout. Joss jen němě hleděl vpřed, když mu podávala zbraň.

Mezi námi ostatními to nahoře šlo v pravdě klidnějším duchu. Hlavní místnost provonila čerstvě připravená káva. Její hladivá vůně se pomalu podmanivě linula od jednoho konce místnosti k druhému. Potrpím si na dobrou kávu, tuto jsem si nemohl vynachválit.

A Peter jen stále něco připravoval na jeho notebooku, nevnímal okolní svět. Pak se ale zničehož nic zvedl, vystřelil ze židle jako šíp a upoutal naši pozornost.

Popadl do ruky ovladač a po stiskunutí jednoho malého tlačítka se před námi ve středu místnosti objevila 3D mapa celé širší oblastí. Reliéf se formoval v podobě tisíce paprsků modrého světla, které ještě více rozzářilo místnost.

"A k čemu nám to bude, kámo?

Peter se zarazil a pomalu otočil. "Já...teď...teď vlastně nevím, ale určitě se to bude ještě hodit," vykoktal nesměle ze sebe.

Byla ta vůbec nejklidnější část našeho působení. Jen jediná věc nám chyběla, žádná další anomálie se ještě neobjevila.

Peter se pokusil ještě o jednu věc. Na chvíli si ještě zasedl k počítači a zkusil do 3D modelu zadat rozpoznávání jiných fyzikálních dějů. Na modelu se tentokrát objevilo červené pulzující světlo. Otočil se na židli a jen radostně přihlížel.

"Co to označuje?" zeptala se Harleen. "Nezvyklý nebo neobvyklý fyzikální děje," odopověděl s plamínky v očích. "To označuje jenom anomálie nebo i-," nestačil jsem dopovědět větu. "Na devadesát procent, mělo by to fungovat a za prověření to stojí," pronesl nadčeně. "Abych to upřesnil, ukazuje to každou nezvyklost v atmosféře, vodě i zemi. Prostě tak."

Podle všeho se anomálie objevila v okolí starého lomu v lese. "V tomhle ohledu máš pravdu, za pokus to stojí," oddechla si Harleen. "Takže tohle je místo další anomálie?" "Mělo by to fungovat."

Cítil se sebejistě. Pak jeho počítač zajiskřil, obrazovka zhasla a z větráčku vyšel kouř. "Zpátky k rýsovacímu prknu," ohlédl se na něj jedním okem.

"Máš to místo?" "Snad."

...

Na čtyřkolkách jsme se hnali lesní cestou vedoucí podél nepříliš využívané trati. Čekali jsme, kdy se po naší pravé straně objeví široká jáma se sypkým pískem po jejích stranách. Zastavili jsme.

"Kde přesně máme hledat?" musel se zeptat Joss.

"Zpřesňuje to na sto metrů, zatím to víc nejde," odvětil Petr.

"Musíme projít tuhle oblast, čím dřív to bude, tím líp," zavelil jsem.

Ukazetelem směru pro nás byla trať a také strmá písčitá stěna lomu. V řídkém okrajovém lese byla skvělá viditelnost, navíc kromě nás tu nebylo slyšet nic jiného. Kdyby tu byla anomálie, měli bychom ji nalézt poměrně rychle.

Procházel jsem jednou lesní světlinou rozhlížel se. Nikde nebylo nic, paradoxně kvůli slunečnímu svitu, který tvořil světelný lom. Napadlo mě, možná se anomálie nachází přímo nademnou a celou dobu vlastně hledáme špatně.

Stál jsem pod silným stromem a jedna z jeho větví se skláněla i nad mou hlavou. Atmosféra horkého letního lesa se zdála být normální, vše beželo tak, jak by se dalo očekávat. Ptáci někde v dálce zpívali, ale dost daleko od hrany lesa.  Vyzařovala z toho harmonie.

"Kdepak jsi, ty mrcho?" prohlédl jsem zdánlivě klidný obraz lesa.

Něco tu muselo být, jenom chtělo zjistit, kde přesně. Popošel jsem o kus dál, pořád jsem se rozhlížel po okolí a otáčel, jestli se to něco neplíží kolem mně.

V duchu jsem si říkal, co by to mohlo být tentokrát, jestli sedmimetrový Dilophosaurus ze spodní jury nebo další permský zabiják jako je třeba gorgonopsid. Skvěle stavění predátoři, spousta možností a ještě více možných predátorů.

Když jsme se poprvé setkali s anomáliemi, tak mi vlastně teprve potom došlo, kolik druhů ještě neznáme. Kolik se jich vlastně mohlo z evolučních nálezů jednoduše vytratit a my je nemusíme poznat.

Už jsem byl snad čtvrt kilometru od cesty, odkud jsem přišel. Ale ptáci zněli z pořád větší dálky. Buď jsem je odstrašil nebo je odstrašilo to tajemné cosi.

Některé stromy se natahovaly dost nízko nad zemí, prosmýkl jsem se pod jejich snižujícími se větvemi, a jak jsem byl shrbený, tak se mi naskytl pohled na něco na zemi. Pod jednou větví se něco lesklo, vypadalo to jako voda, ale byla o dost tmavší a navíc tu už dny nepršelo. A slabá podzemní tektonika tu rozhodně nemohla otevřít pramen.

Když mi konečně nic nebránilo ve výhledu, tak jsem poznal, že tam je kaluž krve, kterou tam mohla zanechat kořist i poraněný predátor.

"Lidi, našel jsem tu kaluž krve," oznámil jsem do vysílačky. "Lidská?" zeptal se Joss. "Jestli jo, tak ten dotyčnej daleko nedošel, je jí tady moc," rozhlédl jsem se do porostu.

"Je tam ještě něco, co by ukazovalo na pohyb zvířete?" ozvala se Harleen. "Nic tady nevidím, ikdyž něco tady dost smrdí. Jako když tleje dobytčí kůže, jako pižmo," zacítil jsem to. "To ukazuje na savce, ne na dinosaury," zamyslela se.

"Ale pořád tu existuje možnost savcotvárnýho plaza, přesně takhle to totiž smrdělo v tý buňce," říkal Joss. "Jako bych to cejtil," nechutně se přidal Peter. "Takže dívat nad sebe, jestli to je velká kočka, tak by teoreticky mohla útočit i ze stromů," Harleen doplnila úvahou.

Udělal jsem to, původce krve moc daleko nedošel. "A sakra," znechuceně jsem se podíval na zavěšenou mrtvolu stavbaře. Jen tak tam prostě ležela, jen tak.

"Co je zas?" podrážděně řekla Tess. "Máme vítěze v soutěži, čí je to krev," odpověděl jsem.

"No?" Joss netrpělivě přitakal. "Stavbař, trošku při těle, na stromě nademnou. Potrhanej, z krku mu visí kus kůže," konstatoval jsem. "Ale jdi někam, teď jsem se najedl," Peterovi se asi udělalo špatně.

"Na těle má vrypy, i přes vestu a oblečení. Vytáhlo ho tam něco velkýho a silnýho. Fakt, je rotrhanej na kusy," znovu jsem ucítil pižmo. "Takže kočka," Harleen si stála za svým. "Větší," zarazil jsem ji.

"Jsem úchyl, když to chci vidět na vlastní oči?" rozohnilo ji to. "Trochu jo," vtipkoval jsem. "Kde jsi? Jdu za tebou," usmála se do vysílačky. "Posílám ti souřadnice," poklikal jsem na displej telefonu. "Končím," dodal jsem. "Rozumím," odvětil Joss. Vypnul jsem vysílačku a znovu jsem si zavěšeného dělníka prohlédl, respektive to, co z něj zbylo.

"Který zvíře ho mohlo takhle roztrhat?" skoro jsem si přišel spíš jako patolog.

Ruka se mu kývala jen kousek nad mou hlavou, v zatnuté pěsti něco měl. Opatrně jsem mu ji rozevřel a v ní byl chomáč nějakých hnědých chlupů, hrubých jako štětiny. Zvláštní na nich bylo, že páchly tím samým pižmem, zprvu jsem si myslel, že ten pach je třeba od prasete nebo jelena, ale evidetně patřil k tomu predátorovi. Byl v nich ještě cítit pach spáleniny a trochy síry nebo něčeho podobného.

Schoval jsem si je do kapsy a šel jsem ještě dál, jestli něco neuvidím nebo nenajdu další stopu. V lesním porostu byla vidět malá mýtina, jestli ten živočich skutečně útočil ze stromů, tak tam byl skutečně v nevýhodě.

Věděl jsem, že velké kočky i terapsidi nejsou hloupá zvířata, ale předpokládal jsem, že se nějak projeví, vydají nějaký zvuk nebo pod nimi praskne větvička. Najednou mi začal běhat mráz po zádech, protože bylo až příliš velké ticho.

Nic se neozývalo, jakoby všechno v okolí zmizelo. Nemohla to být velká kočka ani nic podobného, jenže už jsem si byl jistý, že mně něco pozorovalo. Nějaký dost velký tvor, ale dost tichý a jakoby inteligentní. Zastavil jsem se přímo v půlce mýtiny. Už jsem si nepřišel tak v bezpečí, když mi tyhle myšlenky projely hlavou. A nemohl jsem ani vidět, co se zrovna odplížilo do své kořisti.

Na měkkou zem velmi tiše dopadlo tělo tvora, bytosti, kterou jsem ještě neviděl. Nevěděl jsem ale o ní, zprvu ne.

Zastavil se, viděl jen zvuk a velmi slabé obrysy okolí. Vše, co vydávalo nějaký zvuk, jeho citlivý aparát vnímal. Mechanicky otočil s hlavou, přitom mu z huby ukápla slina, naztevřel tlamu, ale byl pořád tichý. Přemýšlel, ikdyž to byl ohromující predátor, tak nechtěl svou kořist vyplašit. Možná se rozhodoval, jako člověk.

Až potom se z jeho tlamy vylinul zvuk podobný tahání řetězu na navijáku nebo po zemi, jakoby mechanické a nepřirozené. Polkl jsem. A pak ten tvor zaútočil.

Dvě vteřiny předtím jsem se rychle otočil a viděl jen ten jeho strašlivý výraz v obličeji, on nebyl slepý, ale viděl něco úplně jiného než my.

Strašlivá rozevřená tlama s děsivými zuby a slinami, které cákaly při jeho dlouhém skoku, se na mně vrhla jako divá, ještě ty jeho několikacentimetrové drápy na předních končetinách, co byly ohnuté jako háky. Doslova moje tělo uzemnil, srazil ho na zem tak rychle, že jsem ani nestačil mrknout.

Rozbolený nárazem o pevnou zem jsem byl tak ochromený, že mu nedělalo problém mi přejet jeho drápy přes hrudník skoro až k břichu, protrhl mi triko, drápy zajel až pod kůži a vzepjal se nademně, když roztahoval své přední končetiny.

"Ty svině!" sykl jsem. Oslabený jsem sáhl po pistoli, kterou jsem měl v kapse a začal jako pominutý pálit přímo do toho stvoření. Kulky ale jakoby pohlcoval, zavrtávaly se do mu těla a s ním to ani nehlo. Chtěl se prát dál.

"Ale sakra," ztratil jsem naději.

Do napnutého hrudníku toho ohyzdného tvora ale tentokrát doletěla daleko silnější ráže, mezi žebra se mu zabořily náboje z kulovnice. Hodil jsem hlavou na místo, odkud vylétly, a kdo tam nestál.

"Zkoušej sežrat někoho jinýho!" Harleen ho okřikla. Jenom ho tím ale naštvala, klesl na všechny čtyři a začal strašlivě pištět a vřeštět, prskal a vztekal se. Pokrčil přední nohy, chystal se ke skoku na vetřelce. Zmohl jsem se, popadl zbraň a naslepo do toho zvířete vystřelil. Nábojnice se mu zavrtaly do jednoho z těch velkých uší, které mu čněly z hlavy. V jiné části těla mu snad nezpůsobilo žádné poranění, ale tohle ho srazilo na kolena.

Okamžitě začal řvát bolestí, chytl se oběmi předními končetinami za ucho a řval, komíhal sebou a mrskal hlavou. Pak se dokázal postavit, alespoň na levou přední končetinu, rozhlédl se na nás, a pak zmizel. Bytost se vrhla na stromy, uměla výborně šplhat, přeskákala ze stromu na strom až na okraj lesa a zmizela za ohybem v lomu.

Harleen ke mně hned přiskočila, hned jak ten tvor zmizel ode mně k prvnímu stromu.

"Co tohle bylo?" sesunula se ke mně. "Stvoření, který jsem ještě nikdy neviděl, tohle nebylo...au...normální zvíře," držel jsem si ránu. Odhrnula mi roztrhané triko, zhrozila se, když viděla ty rány.

"Tak co doktorko, vypadá to na šití?" vtipkoval jsem a trochu se i zasmál. "Sakra, lež v klidu...počkej, počkej chvíli," snažila se nepanikařit. "Operace a od takový krásný doktorky," uvědomoval jsem si víc bolest než okolí. "Ty jsi hroznej, ikdyž tě skoro roztrhá nějaká potvora, tak si furt musíš dělat srandu," zoufale se usmívala.

"Nedělám, to ne...auuu!" zakřičel jsem, když mi do ran vetřela desinfekci. "Vydrž to!" podporovala mně. Ale na to, co jsem ji řekl, mi nic neodpověděla, slyšela to, ale odpověď si nechala pro sebe.

Rána dost pálila, ale za chvíli do přestalo, za chvíli jsem cítil jen příjemné teplo, co na ni šlo ze slunečních paprsků. Setřela mi krev a dezinfekci pár kapesníky a rány už nevypadaly tak hrozně jako předtím, tvářila se tak.

"Tak co?" "Nejsou hluboký, jenom tahle se mi nějak nelíbí," oba jsme se sklidnili. "Dáš mi na to náplast?" "Radši bych tě vzala k doktorovi." "A řekneme mu, že se mě pokusila zabít nějaká potvora, která přišla odněkaď a někde zase zmizela?" pomáhala mi vstát.

"Tohle ale nespraví jenom náplast, aspoň tu nejhlubší teda," podívala se na rány ještě jednou. "Jseš si jistá?" "Můžu ti to obvázat, pod to ti dám náplast, ale víc ti neslibuju. Mám strach, abys tam nedostal infekci," míříli jsme zpátky ke čtyřkolkám.

"Děkuju ti...au...jsi strašně hodná a navíc bez tebe by už bylo po mě." "Ty by ses z toho dostal, ty vždycky," snažila se mně povzbudit. "Zachránila jsi mě," zastavil jsem ji. "Myslela jsem, že nás zabije oba. To byla náhoda," skromně stáčela pohled jinam.

"Pojď sem," objal jsem ji, co nejpevněji. Cítili jsem, jak mi položila hlavu na rameno, rukama mi pevně chytla záda, a, ikdyž jsem to neviděl, na tváři měla výraz plný skryté radosti a uvolnění. Už byla klidná, naprosto klidná. Cítil jsem tisk jejího těla a nechal jsem se tím tak trochu unést.

"Už mě může pustit," trochu nuceně se pousmála. Teprve potom jsem si uvědomil, co vlastně dělám.

"Promiň, já..." "Nechal jsi se unést," konstatovala. Najednou měla rozzářený a soucitný obličej. "Ech...měl bych se to odnaučit," dali jsme se do kroku. Pousmála se. "Nech toho, vlastně je to fajn."

"Teď bysme se ale měli zajímat, kam zmizela ta potvora," vydechl jsem a začalo mně znovu pálit na prsou. "Ty teď musíš k doktorovi, to hlavně." "Ani nápad, jestli to tu ještě běhá, tak to chci najít." Vyčítavě zakroutila očima.

Z opodál stojícího křoviska vyšel zvuk praskání větví a lámání dřevnatého stonku. Namířili jsme tam, ale z listoví se vynořil Joss a na tváři měl nadhledný výraz.

"Přišel jsi s křížkem po funuse," impulzivně jsem sklonil zbraň. Očima se podíval na mé protrhané triko nasáklé krví. "Ty si vždycky musíš nechat všechnu srandu, co?" rýpl si. Musel jsem se nad tím pousmát.

"Jsi v pohodě?" "V rámci možností to jde." "Co to bylo za potvoru?" Harleen odpověděla místo mně. "Nic podobnýho jsme v životě neviděli, to nebylo normální zvíře." "Jak to vypadalo?" přebil. "Jako velká opice. Šedohnědá, skoro bez chlupů. Silná a dost útočná, tichá a smrtící. Má dvě obří uši na hlavě."

"A dokázala tě takhle zřídit...To musí bejt super zvíře," ještě si rýpl. "Nech si to. Zabilo to člověka, co váží sto kilo. Co myslíš, že udělá s náma?" "Z jaký je doby?"

"Žádnou takovou dobu, ve který by tohle žilo, neznám." "Co tím chceš říct?" nakrčil obočí. "Sám nevím. Každopádně bysme se měli mít na pozoru."

"Překvapuje mně, jak jste klidný, když tu něco takovýho pobíhá," Harleen se do toho s chutí vmísila. Byla menší než my dva, ale neskutečně odhodlaná a uměla si vydobýt respekt. Poslední tři měsíce, které jsme spolu trávili, když pominu její červencovou dovolenou v Paříži, mi připadala stále více uvolněněji a temperamentněji. Sršelo z ní daleko více sebevědomí než předtím, nejdřív jsem nevěděl proč, ale čím dál tím víc jsem uvědomoval, že jsem na tom byl úplně stejně. Chtěl jsem to tak nechat.

"Má pravdu. Je to v dosahu a potřebujeme to zlikvidovat. Hned," upozornil jsem ho. "S těma ránama daleko nedojdeš," konstatoval. "Vidíš," přitakala. "Musíme jít, zaútočí to znova. Musíme tomu předejít."

Z vysílačky zapraskalo.

"Tess? Petere? Co se děje?" zeptal se. "Nic dalšího tu není. Ta potvora je nejspíš pryč," odpověděla mu Tess. "Tak jo, tak se vraťte a poradíme se."

...

"Někdo tu stejně musí zůstat. Mohli jsme cokoliv přehlídnout," namítl Joss. "Jdi do háje. Chci to zvíře vidět ještě jednou, protože tohle nebylo normální zvíře," tvrdě jsem ho bodl ukazovákem do trika.

"Jak jako, že to nebylo normální zvíře?" Tess protočila dlaní. Seděla na čtyřkolce, v ruce svírala M4 s jejím vlastním potiskem. "V překladu tím myslí to, že takový zvíře z fosilního záznamu neznáme," Harleen ji sebevědomě odvětila.

"Možná. Nebo možná vůbec nemělo existovat. Nepřipomínalo mi to nic, co znám. Jenom ty uši, skoro jako obří pozemní netopýr nebo tak něco," oponoval jsem.

"Tisíce nebo i miliony druhů nemusíme vůbec znát, protože se jejich fosilie nezachovaly," Harleen si stála za svým. "Jenže i ty se určitým způsobem podobají tomu, co známe. Tohle ne."

"Co tím chceš jako říct? Že to byla potvora z budoucnosti?" Peter se nad tím pousmál. Všichni ostatní, včetně mně, ale začali mlčet. Peter zvedl obočí a nahodil zmatený výraz. "Řekl jsem něco špatně?"

"Dávalo by smysl," zamyslel jsem se. "Blbost," Joss to uzemnil. "To teda není. Tím, jak ta potvora byla odlišná se to jeví jako možnost." "Já ti říkám, že je to naprostá kravina. Nemohlo to přijít z minulosti," pořád oponoval.

"Teoreticky," Harleen začala," nevíme, jestli se anomálie nemůže otevřít do budoucnosti. A je fakt, že to zvíře vypadalo jako další evoluční stádium netopýra. Nebo něco na ten způsob."

"Kromě toho, když se anomálie může otevřít do minulosti, logicky se může otevřít do budoucnosti," stál jsem si za tím. "Když se otevřela v křídě nebo permu, nebo co to bylo, z pohledu doby, do který se otevřela, to mohlo vypadat jakoby se otevřela do budoucnosti," Peter tu myšlenku podpořil. "Kámo, ono to nezní tak hrozně," rozesmál se nad tím.

"Nemáme o tom důkaz, jenom když...," Joss byl jako krab poustevník, co se ztahoval do ulity. "Jenom když tu anomálii najdeme a projdeme jí," Tess seskočila a pušku uchopila do obou rukou.

"Jestli to je nějaká potvora z budoucnosti, tak chci zůstat tady. Fakt nestojím o to, aby mi neprotrhla jenom triko," Peter slezl ze stroje v daleko pomalejším tempu.

"Kdyby něco, ohlas se," upozornil ho Joss. "Jasně," přikývl.

Svižně jsme vyrazili po cestě, která se po pravé straně svažovala ke starému lomu, bývalá pískovna už tehdy měla být dávno opuštěná. V lese se už nic dalšího neozývalo, jen znovu začali zpívat ptáci.

Tušili jsme, že někde tady je místo, kudy se dá svahem dostat do lomu, ale přesně si nikdo nebyl jistý. Samozřejmně, byl tam ještě jeden vchod, ale to bychom zbytně ztráceli čas při jeho hledání.

"Máte někdo plán, jak se dostat...třeba dolů?" Tess se zatvářila dobíravě. "Chceš to sjet po zadku?" stejným tónem ji Joss odpověděl. "Po tom mým by to jelo určitě líp, než po tom tvým." U toho se culila. "Vsadíš se?" "Vyhrávám tak i tak. Chci se hlavně dostat dolů."

"Kus, asi sto metrů, odsud je ohyb cesty a tam vede stezka, jestli se tomu tak dá říkat, dolů. Zkusíme to tam," vmísil jsem se do toho. "Další poznatek, když to je tak strmý, to zvíře je neskutečně obratný. Jestli to seskákalo jen tak," Harleen se také přidala. "To je fakt, jestli to je fakt zvíře z budoucnosti, tak to bude daleko zajímavější, než jsem si myslel." "A co sis myslel?" "Totální destrukci všeho živýho na Zemi. Lidi jsou hnusný." V očích se ji leskl souhlas.

Došli jsme na ohyb a příkrou stezku jsme se snažili sejít, co nejrychleji. V lomu na písčitém podkladu byly jen vyježděné stopy od pracovní techniky, v horkém a suchém letním vzduchu nebylo úplně lehké se tam dostat. Oblast ale byla, jak se zdálo, prázdná. Všude jen ladem ležely pásové dopravníky na písek a štěrk, stavební technika už nějaký ten čas také musela stát.

Celý prostor se zdál být opuštěný, jen sem tam zavanul slabý poryv větru a posunul pár zrnek písku. Přesto ale v okolí nebylo ticho, něco se tam ozývalo, ale zvíře to určitě nebylo. Na živočicha to znělo až moc mechanicky.

"Slyšíte to?" optala se Tess. "Co myslíš?" Joss ji na to odpověděl. "Ty to neslyšíš? Takový...kruci takový jako vlnění nebo vibrování." Joss se nad tím pousmál a ten výraz mu nespadl ani když se na něj Tess ohlédla s nepřístupným výrazem.

"Taky to slyším. Takový zvláštní vibrace nebo tak něco," připojila se Harleen. "Měli bysme jít. Jinak tu anomálii nenajedeme," řekl jsem trochu nevrle. "Ale to...," Tess nedořekla větu. "Necháme to na potom. Teď musíme najít tu potvoru," Joss se postavil za mně. Ona jen vztekle odfrkla.

Rychlým krokem jsme popošli o kus dál za jeden navršený kopec, kde se mezi kovovými sloupy podpírajícími pásový dopravník leskla anomálie. Kolem ní ležely spřeházené kusy stolů, rozkládaních židlí a sudy s nějakou rozlitou tekutinou, možná olejem.

Jen o malý kus vedle byl posazený malý mobilní bagr, na jeho pohyblivém ramenu byla rozstříknuta krev. Ta vlastně byla úplně všude okolo, na stavebních plánech, na zemi a i ve stopách zápasu zanechaných v písku. Ať tu zaútočilo cokoliv, nemohlo to být daleko a jeho kořist s ním musela bojovat.

"Ježiši," znechutil se Joss, když odkopl kus rozbitého stolku. Ležela pod ním utržená lidská ruka, predátor ji vytrhl i s kusy svalů a šlach. "Doufám, že to udělal až potom, co to člověka zabil," zase tam kus stolu dal.

Tess se na tomhle místě necítila příliš dobře. Nebylo to z toho, že všude okolo byla krev, to už nějak přešla, ale stále v uších slyšela to divné vlnění a vibrování. Naskočila ji z toho husí kůže. Říkala si, co tohle může být.

"Není tahle anomálie nějak jiná, než ty ostatní?" impulzivně se zeptala. "Jak jiná?" odpověděl jsem. "Jako prostě jiná, nějak, jakkoliv. Tohle místo je divný," odpověděla. V ruce sevřela M4 ještě silněji.

"Možná to bude tím, že je tady kolik krve a...a smradu," Joss párkrát natáhl do nosu. Ucítil pronikavý pach zvířecího pižma. "To není tím. Ta anomálie nebo něco tady je divný, tak to myslím."

"Možná to zjistíme, když projdeme krz ní. Stejně tady proto jsme," navrhl jsem. Neradostně musela přikývnout.

Při průchodu nám ale všem naskočila stejná husí kůže, na anomálii vážně bylo něco zvláštního, ale nikdo nedokázal říct co. Byla to ale jen špička ledovce, nedalo se to srovnat s tím, co čekalo za ní.

...

...

Nebe bylo plné šedočerné kaše s červenavými odstíny, místy byly temně žluté linie z prosvítajících slunečních paprsků. Celá vrstva oblak byla obrovská, hustá a docela neforemná, přesto se pomalu pohybovala pod sílou větru. Kryla celou oblohu. V dálce zněly hromy a rýsovaly se blesky.

Stáli jsme uprostřed povědomé ulice, kolem se rýsovaly zbytky domů, popadané střechy a rozbourané zdi. Všude se válely cihly, okenní tabulky, celé zdi. Na zničené ulici ležela poházená auta bez skel, zanesená a plná špíny, zarostlá. Hotová apokalypsa. Nevěděli jsme, neměli jsme ani ponětí, co je tohle za dobu, jak je vzdálená od naší současnosti. Vše ale vypadalo tak povědomě, že nám z toho běhal mráz po zádech.

"Sakra. Já jsem doufal, že ses přestřelil," Joss kroutil hlavou. "Ale to fakt nevím, co by se muselo dít."

"Musela by to bejt matika," skoro bezduše jsem se tomu pousmál. "Taky jsem ale doufal, že jsem se v mý apokalyptický vizi budoucnosti spletl. Aspoň o pár tisíc nebo milionů let."

Rozhlíželi jsme se po okolním prázdném světě. Na zemi se táhly zřetelné stopy nějaké vyprsknuté tekutiny, možná lidské krve. Táhla se dvěma směry.

"Tohle je teda naše budoucnost?" opáčila se Tess. "Možná jsme tisíce nebo statisíce let od současnosti, to nemůžeme vědět. Možná," čichl jsem ke zvláštně zatuchlému vzduchu. "Možná. Možná jsme taky jenom pár let od současnosti, ode dne, kdy jsme se začali zajímat o anomálie," strčila hlavu krz rozbité střešní okno nějakého auta.

"Je tam někde?" zeptal jsem se. Zakroutila hlavou, nikdo tam nebyl.

"Takovouhle budoucnost jsem si teda nepředstavoval. Myslel jsem, že bude plná kyborgů, supermoderních technologií nebo tak. Rozhodně ne tohle," zamyslel se Joss. "Já jsem to viděl úplně stejně jako to je tady. Jenom o pár tisíciletí dopředu," přidal jsem se. "Myslíš, že takhle dopadne lidstvo?" "Byť to vcelku nerad přiznávám, tak jo. S tím, jakej máme přístup k týhle planetě, životu na ní a prakticky všemu, co vyplodíme, je to jenom otázkou času. A zdá se, že to nebude trvat dlouho."

"Lidi jsou hnusná banda opic, co se chová hůř než všechny zvířata dohromady. Tohle je jenom důsledek toho všeho," Harleen se do toho opřela. "Já můžu jenom souhlasit. Lidi se doženou, a nejenom sebe, k dalšímu velkýmu vymírání. Šestýmu vymírání druhů. Teď je jenom otázkou, kdy to bude," podpořil jsem ji.

Popošli jsme kus od anomálie a ony krvavé stopy se začaly táhnout dvěma směry, jeden klikatě směřoval do ruin poblíž bývalého náměstí. Druhý vedl do budovy bývalé nemocnice. Za našeho života to byla neskutečně majestátní budova, teď se ale rozpadala stejně jako všechno okolo.

"Chcete se dělit?" Tess se stačila pohotově zeptat. "Bojíš se?" sebevědomě jsem na to reagoval. Obličeji ji zplaskl do podrážděného výrazu, ten můj ale zůstal úplně stejně nalazený.

"Myslíš, že to má cenu?" Joss odpovídal otázkou. "No jako, když to je tak nebezpečná potvora, tak, že jo, by bylo lepší zůstat pohromadě. Stejně nikdo z vás neumí střílet stejně dobře jako já."

"Má pravdu," Joss přitakal. "Budeme potřebovat každou volnou ruku. Ona má pořád ještě dvě." Tess se u toho zatvářila potěšeným výrazem.

"Tak jo, nejdřív asi půjdem to tý nemocnice, ne?" ptal jsem se. Joss jen zakýval hlavou.

Procházeli jsme a dýchali zvláštně nasycený vzduch. Krz příjezdovou cestu, která skoro nebyla mezi tím vším prachem a ruinami vidět, jsme prošli bývalou bránou nemocnice. Bylo to skoro jako ve špatném hororovém filmu.

Krev, stopa po krvi toho člověka se táhla a my ji sledovali. Vypadalo to skoro jako, že to zvíře ho táhlo, protože si na něm chtělo pochutnat v klidu. Nejdřív jsme uvažovali o tom, jestli ještě je naživu, ale posléze začalo být krve toli, že ten dotyčný musel být buď velmi těžce raněný nebo už mrtvý.

"Víš, co si říkám?" Harleen do mně šťouchla jejím jemným loktem. "Copak?"

"Jak tě to zvíře vidělo? Myslím, oba jsme viděli, že nemá oči, takže jak si tě všimlo?" "To je dost dobrá otázka," kostatoval jsem. Vzbudila ve mně zájem.

"Když si říkal, že to vypadalo jako další evoluční stádium netopýra, myslel jsi na to, jak to zvíře vypadá dneska?" pořád se ptala. "Netopýři mají dost dobře vyvinutý všechny smysly. Víc než zrakem se řídí sluchem."

"Echolot. Echolokace," vyhrkla. "Jo. Přesně tak...Pokud se s netopýrama vyvinula i jejich echolokace-"

"Tak se u nich vyvinula tak, že úplně ztratili zrak a řídí se hlavně sluchem. Jakoby viděli cokoliv, co vydává zvuky. Vibrace," uvědomila si. "Takže potvory, co vidí zvuk."

Podívali jsme se na sebe a potom nám došlo, že nás to zvíře může pozorovat. Úplně stejně vyčkávat a potom udeřit.

"Pššššt!" zasyčel jsem. Tess a Joss se ohlédli a jejich výraz se zkroutil.

"Co ti je?" Tess se skoro usmála. "To zvíře dokáže vidět zvuk. Dokáže odhadnout, co uděláme, protože u toho děláme zvuk. Teď může bejt v okolí a čekat na správnou příležitost k útoku."

"Takže třeba budeme potichu?" Tess nevypadala, že by to brala příliš vážně. "Pro začátek. Pokud se nepleteme, tak je to daleko nebezpečnější zvíře, než jsme si mysleli." Přikývla.

S maximální obezřetností a potichu jsme vešli do prostor rozpadající se budovy. Z stropu visely rotrhané trámy a rozpadající se omítka padala všude okolo. Někde v dálce se ozývalo kapání vody.

Joss mi hodil baterku, sám si rozsvítil svou. Byl den a my se řídili podle světla baterek, strašný nezvyk. Procházeli jsme to tam a pod nohama se nám skoro rozpadala podlaha, všude okolo se válely chuchvalce prachu a krvavá stopa po taženém těle ztratila.

Bylo to skutečně jako v nějakém hororu, mně osobně to přišlo jako pripjaťská nemocnice v zakázané zóně v Černobylu. Mrtvolné ticho svým způsobem překřikovalo to, čím nemocnice dřív bývala. Říkal jsem si, jestli tu pořád leží nějací mrtví lidé, protože ta apokalyptická podoba všeho v okolí tomu nahrávala. Co se tady stalo? A proč po okolí pobíhají takový tvorové? Pokládal jsem si otázky jednu za druhou, protože tenhle svět byl něčím moc divný. Přišel jsem si moc zvláštně, možná jsem čekal na to, odkud ten tvor vyběhne jako zlý přízrak.

Něco tam zadunělo. Z opačného směru v přízemí se ozvalo podivně silné zadunění. Bylo to tam, určitě to tam bylo. Očima jsme se dorozumívali, přemlouvali jeden druhého, jestli se tam máme vydat.

Pak se ozvala další kakofonie zvuků, ale nebyly zvířecí.

"Lidi?" Joss špitl. "Nemá to náhou bejt apokalypsa?" Tess oponovala. "Asi ne taková, jakou jsme si představovali. Možná spíš něco na způsob Walking Death," Harleen to docela rozhonilo. "Vždycky jsem si chtěla postřílet pár zombíků, tohle je jako splněnej sen," zašvitořila a lišácky se usmála.

Ve stropě byl docela velký otvor, díra po něčem. Nad ní se ozvalo křupnutí a zvířecí hrdelní zabručení. Kruci, problesklo mi hlavou.

Těsně vedle Josse na zem dopadlo to strašlivé zvíře, vydalo strašný hrdelní skřek, co jako ozvěna putoval po celé budově. Napřáhlo pravou přední končetinu a chystalo se na úder, který měl Jossovi přerušit krční tepnu.

Dostal silnou ránu brokovnicí do zad, odněkud se ozvala silná ohlušující rána, která ho strašlivě poranila.

Tess přebila a začala té potvoře pálit do hlavy a čelistí, krku a břicha. S každou další ránou ustoupila o píď, všichni jsme ji následovali a pálili stejně rychle. Krev, tmavočervená, se rozstříkla všude okolo, úplně všude.

"Jako zombík to není, ale...něco do sebe to má," Tess odfrkla.

"Je dole, aspoň něco," řekl jsem.

"Odkud ta první rána přišla? Všichni jsme viděli, že dostal první ránu, ale kdo jí vystřelil?" Joss sebou trhal z jedné strany na druhou. "Někdo tu je s náma, ti další lidi." "Jenže kdyby to byli vojáci, tak by šli sem. Kdo to tady sakra je?" uvědomoval si.

Vzápětí jsem si prohlédl to zvíře. Myslel jsem, že to je ten samý, se kterým jsme se setkali, ale neměl ty výrazné rány na velkých uších. Muselo jich tam být víc.

Vyběhli jsme ven před nemocnici, otočili a koukali nad sebe s otevřenou pusou. Byli tam ještě další tři nebo čtyři takové bytosti, zavěšeny na svých končetinách v jakékoli skulině a slintající jako psi.

Rozběhli jsme se, co nám síly stačily. Skákali jsme přes ruiny a kusy zdiva a chtěli dostat k otevřené anomálii, jenže z jejího směru vyběhl další tvor a nahnal nás do ulice na volné prostranství. Beželi jsme teď směrem k náměstí.

Jen letmo jsme pozorovali rozkládající se město, ruiny obrostlé šlahouny a nějakými dalšími rostlinami, polorozpadlé kusy domů a ulic. Přeskakovali jsme kusy kamení, dlažebních kostek i znetvořených aut, jen jsme pořád museli běžet a neohlížet. Řev těch bestií byl stále blíž a blíž, síly našich těl určitě nebyly vyrovnané s těmi jejich.

Joss popadl jeden granát, co měl připevněný u pouzdra na zbraň, vytrhl z něj pojistku a zahodil ho za nás.

Jedno to zvíře ale bylo tak rychlé, že po tom granátu skočilo v domění, že jde o potravu. Popadlo ho do tlamy a ve dvou vteřinách se mu roztrhl ještě v jícnu. Na jeho druhy a na zem vyprskly zbytky tkání a vnitřních orgánů, celá přední polovina těla se roztrhala na stovky kousků, na červenou změť krve a masa, která se rozletěla do širokého okolí. Na zadních končetinách jen klopýtala bezhlavá část s kusem ohnuté páteře a žeber. Dopadla na zem a tím to skončilo.

Ostatní dravce to zastavilo, hluk výbuchu byl tak silný, že jejich sluch to naprosto ochromilo. Řvali a chytali se za uši, někteří z nich dokonce s bolestmi dopadli do prachu a krve na ulici.

Když se vzpamatovali, vrčeli a vztekali se. Cítili se dotčeně, protože nějaký padouch jim zabil druha, kterého navíc nemohli najít. Jeden z nich zapištěl a celá ta smečka se znovu dala do pohybu. Proběhli kolem jedné výlohy a zmizeli.

"Jsou pryč," sesunul jsem se po stěně. "Fakt?" Tess oponovala. "Fakt." "Fajn," odfrkla a vstala.

"To s tím granátem, to bylo fakt super, kámo," řekl jsem Jossovi. "Nic lepšího mě nenapadlo. Dík hele," pousmál se.

"Nechcete se objímat, že ne?" Tess to rozesmálo. "S tebou? To fakt nepotřebuju," uculil se na ní. Opětovala to a zasmála se. "Já taky ne, neboj."

Stál jsem u rozbitého výkladního okna a koukal se na velkou plochu bývalého náměstí. Na ulici ležely dvě kostelní věže, silně zdeformované a zabořené do povrchu. Vše zelo prázdnotou a destrukcí. Naproti tomu ležely kopy cihel a střešních tašek z rozbouraných domů, poházená auta. Rozhlédl jsem se po okolí a spatřil, že v jedné z nich je zabořena věc připomínající velkou lidskou hlavu. Jenže se leskla, byla nejspíš z kovu.

"Taky přemýšlíš nad tím, kdo to byl?" Harleen do mně dloubla prstem. "Rád znám odpovědi na otázky, který si pokládám." "Tys tam někoho viděl?" "Ne. O to víc mě to zajímá."

"Lidi, půjdeme ještě dál?" ptal jsem se. "Zbláznil ses. Ty potvory jsou dost nebezpečný samy osobě. Dál už nikdo nejde," zavelel Joss. "Hodil bys jenom další granát a bylo by to v pohodě," zašklebil jsem se. On se taky zasmál.

"Ne, teď se vrátíme krz anomálii a dál nikdo nepůjde." "Tebe ani nezajímá, co nebo kdo vystřelil do tý potvory?" Znejistil.

"Maximálně patnáct metrů odsud. Koukneš se a zase jdeme zpátky," smířlivě kývl. "To mi bohatě stačí," vyšel jsem z rozpadlého obchodu.

Venku, kdesi v dálce, opět zazněl hrom. Slunce mezi mraky trochu potemnělo.

Ostatní šli za mnou, skoro si drželi odstup.

Začal foukat silný vítr. Po ulicích začaly létat kusy papíru, obložení a jiných lehkých materiálů.

Tess se snažila něco vydolovat z hromady cihel, když tu jí do očí vletěl kus papíru. Zavrávorala, otočil se po větru, ale papír stačila zachytit. Chvíli si jej ze všech stran prohlížela. Byl to nějaký leták, vypadal jako plakát hledaných z dob divokého západu.

"Lidi, tohle byste měli vidět," řekla rozpačitě. Přiběhli jsme k ní a jen nevěřícně zírali na ten plakát. "Hledaná osoba Peter...bla...bla...bla, hledaná pro rozpoutání celosvětového konfliktu, spolupracování se zakázanými organizacemi...bla...bla, vydáno Mezinárodním ústavem pro bezpečnost pro rok 2025," procenila mezi zuby s těžkostí.

Jen jsme hleděli na něco, podle čeho ještě nedávno kdosi hledal jednoho z nás. Bylo načase si položit otázku, co se zde skutečně stalo.

Chvíli jsme tam stáli jako přibytí, naprosto zticha.

"Tohle je už extrémně divný. Jsme v budoucnosti, kde je všechno v troskách a ruinách a najdeme plakát, kde je na jednoho z nás vypsanej zatykač. Co se tu k sakru stalo?" rozohnil se Joss. "Protože já nevěřím, že to máme na svědomí. Doufám, že ne."

"Děje se tu něco moc zvláštního," přitakal jsem. "Pokud je tohle rok 2025 a my jsme hledaný...život, svět se obrátil naruby. Otázkou je proč? A proč...kdo jsou ti lidi, co tu ještě jsou? Něco tu smrdí, dost smrdí."

"Vojáci?" nadhodila Tess. "Šli by po nás, nejspíš. Po těhle se slehla zem."

Odfoukli jsme a rozhlédli se po okolí. U rozbité kašny ležel převrácený autobus, ozvalo se další burácení hromu a vítr jemně posunul s mraky na obloze.

"Tess vem ten leták. Vracíme se," Joss zavelel. Nikdy neměla moc ráda, když ji někdo dával rozkazy, ale teď poslechla.

"Počkej, ty vážně chceš jen tak odejít? Jen tak se vypařit? To tě fakt nezajímá, co se tady stalo?" zastavil jsem ho. "Ty vole, kámo, co tady ještě chceš dělat? Musíme využít situace, dokud jsou ty potvory pryč. Vrátit se stejně musíme."

"Ale ještě není čas. Pro mě určitě ne," oponoval jsem. Zaváhal a nelibě odfoukl.

"Nerozmyslíš si to," konstatoval. "Ne."

"Nemůžeš tu bejt sám." "Stačí mi hodina, půl hodiny. Jenom to chci."

"Zůstanu tu taky. Ještě by ho něco mohlo sežrat," Harleen si škodolibě rýpla.

"Máte půl hodiny, víc se nedá riskovat a to moc dobře víš sám," zdůraznil mi to. Musel jsem přikývnout.

Joss a Tess se začali plahočit po rozbité ulici k anomálii, uvědomil jsem si, že pokud tu byli nějací lidé a nebyli to vojáci, někde se tu ještě museli skrývat. Bylo to ale jako honit se za přízrakem, jako chytat kouř.

"Nemusela si tu zůstávat," začal jsem. Pobaveně se zašklebila. "Vážně by tě tu něco mohlo sežrat."

"Kromě toho tu nemůžeš hledat sám. Nevíš co, ani kde. Zase si tak nefandi." Zasmála se.

"Nemáš z nich strach?" působilo to vyrovnaně. "Mám strach spíš z toho, že tu zůstaneš dýl." "Jak to myslíš?" "Protože všude chodíš pozdě, takže do současnosti se taky zdržíš."

Městem, jeho ruinami, zarezonoval ohromně silný houkavý zvuk, znělo to jako uprostřed ohromného trychtýře. Rezonoval a odrážel se od všeho. Záhy po něm se ozvalo dlouhavé zahoukání a zahvízdání.

"Tohle byl člověk," polkl jsem.

V ruinách spadlo pár cihel a nějaké obložení. Cosi se tam pohnulo.

Jen jsme na sebe mrkli, pomalu jsme vyšli mezi rozpadající se stavby a koukali se všude po okolí. Bylo to moc zvláštní, te prostor byl ještě před deseti lety rušnou ulicí plnou domů a lidí, teď rozpadající se ruina. Neměl jsem představu, co se tady stalo, ale nepřipustil jsem, možná jsem ani nechtěl, že bychom za to mohli my nebo náš pohyb mezi anomáliemi. Pořád jsem doufal v něco, co asi nebyla pravda. Tehdy jsem to ještě nevěděl jistě.

"Hej! Identifikujte se!" zakřičel jsem tam. Nic se neovzalo zpátky.

"Počkej chvíli," zastavila mně. "Co když to je past? Ty bestie jsou dost inteligentní na to, aby něco takovýho svedly. Už jednou se jim to povedlo."

"Máš pravdu, teď jsme v nevýhodě, protože nás můžou sledovat a my o tom nemusíme vědět. Jenom chci vědět, kdo to byl, jinak bych to tu jenom nafotil a šel zpátky."

"Chápu to, ale musel si vědět, že to není sázka na jistotu," přirovnala to k tomu.

Před námi zašramotilo něco dalšího. Cihly se pohnuly a v temném stínu se ukázala lidská postava, vzrostlý člověk. Stačili jsme si ho prohlédnout, měl kšiltovku a nějaké vojenské oblečení. V ruce svíral jakosi zbraň.

Udělali jsme krok zpátky, nevypadal zrovna přátelsky. Pak si nás všiml a namířil zbraň.

"Stůjte!" impulzivně zařval. Zkameněli jsme. Přibližoval se rychleji. "Co tu děláte? Chci identifikační průkaz!" už byl jen pár metrů od nás.

Z římsy zbořeného domu se ale ozvalo padání cihel. Ten tvor byl strašlivě rychlý, než jsme stačili zareagovat, tak popadl toho vojáka a bleskurychle s ním zmizel v temnotě. Poslední byl slyšet jeho zoufalý křik.

Ze stejného směru, odkud vyšel ten voják, se vynořily další dvě postavy. Celkově se mu dost podobaly, rozhlížely se se zbraněmi v rukou a něco mezi sebou říkaly. Náhle se obě zastavily. Určitě to byli vojáci.

"Vídí nás?" sevřela mi předloktí. "Ne, zatím," šeptem jsem odpověděl.

Náhle oba začali ustupovat a s křikem se chtěli rozeběhnout pryč, ale jednoho z nich okamžitě srazil na zem další tvor, roztrhal mu krk a průdušnici a chtěl se ještě vrhnout na jeho druha, který ale utekl.

Pak se teprve obrátil na nás. Postavil se na zadní, rozpřáhl přední nohy a z hrdla mu vyšel ostrý skřek volající další. Na útěk nezbyl čas.

Ze sutiny se ale ozval další výstřel a tomu zvířeti málem rozpoltil lebku. Bezvládné tělo sletělo na zem a krev jeho oběti se mísil s tou jeho.

"Odkud to, kruci, přišlo?" naštvaně se rozkřičela. Zamrkal jsem, ztrhl jí vší silou na zem a z pušky vystřílel dost nábojů na to, aby to skolilo dalšího z nich. Vrhl se po Harleen strašnou rychlostí jako gepard stíhající kořist.

Vpálil jsem mu pár ran do jeho velkých uší, on se skácel, řval a vztekal se. Vzápětí se ale opět vztyčil na všechny čtyři a chtěl bojovat, rvát se.

Mrkli jsme na sebe, pochopili jsme, že teď buď my nebo on.

"Kolik máš ještě nábojů?" "Skoro všechny jsem už vystřílela a nepřebila si. Promiň." "No mě se neomlouvej. Spíš mi řekni, jestli máš ještě plán." "Myslíš, že se mu dostaneme do hlavy?" "Ne, nejspíš," dodal jsem, když se vymrštil k nám.

Využili jsme toho krátkého momentu a uskočili do stran. Proletěl mezi námi, jakmile jsme se vysápali zpátky na nohy, tak jsme do něj začali pálit vší silou, co jsme měli. Těmi zvuky střelby jsme ale na sebe musel upozornit i všechno ostatní v okolí.

Odlétávaly z něj kousky masa, krev a za těch několik ran byl na pokraji sil. Skácel se k zemi a vypryštila z něj ještě horká krev.

"Ohavný," znechutila se nad tím. "Je, ale aspoň není po nás," radostně jsem si oddychl.

Oba jsme se tomu smáli, byli jsme vážně šťastní, že jsme ještě naživu. Pak jsem dostal slabou ramene, od vrženého kamínku. Harleen v tu chvíli nevnímala, lépe se podívala na zabitého tvora.

Otočil jsem se po směru, odkud to přišlo, zvedl hlavu a zkoprněl.

Na okraji rozbitého patra stál člověk, měl černě tmavé vlasy a mohutnou postavu oblečenou do dlouhých polovojenských kalhot a trika s krátkými rukávy, na zádech měl postroj s nějakou zbraní, poznal jsem to podle popruhů na hrudi. Ruce měl složené na prsou a plné jizev, koukal se na mě přes jeho zvláštní masku z kovu, co měl na obličeji. Měl vousy, kratší a takové trochu zacuchané.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, někdo tam byl a určitě to byl ten samý člověk, co nám už dvakrát zachránil kůži. Jen tak na nás oba koukal. Přišel mi nějak povědomý, jako bych ho už někde viděl.

Chtěl jsem mu poděkovat, ale pravý šok přišel teprve, když si sundal tu masku. Polkl jsem a dostal závrať.

Byl jsem to já. Viděl jsem tam stát sebe. Sebe z budoucnosti. On, vlastně já, tam stál a lišácky se uculil. Ještě jsem polkl, protože jsem hleděl do tváře nějaké přízraku z budoucnosti.

O krok jsem ustoupil. Ještě nejneuvěřitelnější bylo, když ho za rameno chytla další vysoká postava, tentokrát to byl nějaký chlápek v zelenošedém kabátu se zvláštní helmou a brýlemi na hlavě. Vypadal skoro jako Joss, jeho verze z budoucnosti. Něco si tam mezi sebou nepříjemně švitořili, Joss, nebo kdo to byl, mi přišel dost naštvaný nebo rozrušený a říkal tomu druhému, že musí jít.

"Harleen!" okřikl jsem ji a stále jsem hleděl na to místo, kde stáli.

"Copak?" odpověděla mi docela klidně. Na vteřinu jsem otočil hlavu k ní, pak zase zpátky nahoru, ale oni už tam nebyli. Nestáli tam. Jako by tam nikdy nestáli. Skoro se mi podlomily nohy.

"Co je?" přišla ke mně. "Někoho...někoho jsem tam viděl. Někdo tam stál, někdo tam stál a já...já-" "Někoho jsi tam viděl, hlavně v klidu," dala mi dlaň na rameno.

"Jenže jsem to byl já! Stál jsem tam já!" trochu jsem zvýšil hlas. "Ty ses tam viděl stát?" vyhrkla trochu překvapeně. "Já nevím, prostě ten, co tam stál, vypadal úplně jako moje starší verze. Jako verze z budoucnosti." Nejdřív mi nic neodpověděla.

"Co si o tom promluvit doma, chci říct v současnosti? Tady by to nemělo smysl," smířlivě řekla. "Věříš mi?" "Jasně, že jo. Není rozhodně nejdivnější zpráva dne," pousmála se. Taky jsem se nad tím musel pousmát. "Jestli si viděl svoje já z budoucnosti, ani bych se tomu nedivila."

...

"Tess, jak je to dlouho?" Joss netrpělivě přešlapoval na místě. Když prolezli zpátky do přítomnosti, zjistili jsme, že se obloha zatáhla. Vítr rozfoukal po celém staveništi ohromné množství prachu. Po chvíli ale ustal, jakoby snad ani nikdy nebyl.

"Dvacet sedm minut," odpověděla bezduše.

"Musíme jít pro ně, určitě se něco stalo," šil sebou. "Nech jim ještě čas, ty tři minuty," usměrňovala ho.

Tess pořád vrtěla koutky rtů a nosem, stále tam slyšela takové divné vlnění nebo vibrování. Nepřišlo ji to zrovna příjemné, pořád se musela kontrolovat a ošívat.

"Ty to fakt neslyšíš?" zeptala se docela smířilivě. "Co bych měl slyšet?" "No to vlnění, nebo prostě něco takovýho. Zvoní mi z toho v uších." Oba dva měli pohled upřené do anomálie.

"Prostě ti bzučí v uších. Jseš si jistá, že ses někde nebouchla nebo ti tam nevletěla moucha?" ušklíbl se. Nasunula si brýle ke kořenu nosu. "Tak se zaposlouchej. Zmlkni a poslouchej."

Joss zavřel oči, jen na pár vteřin, a jen se snažil poslouchat a nehádat se s Tess. Moc ho to ale lákalo.

Hned, jakmile skutečně poslouchal jen zvuky okolí, tak slyšel zvláštní vlnění, co mu dráždilo ucho. Zaposlouchal se a změřil na ten zvuk. Pak otevřel oči.

"Tak co, ty joudo?" vítězně pronesla. "Jo, slyšel jsem to. Ale odkud to...odkud to vychází?" trhavě se rozhlížel kolem. "Chceš to najít? Vsadím, se, že to najdu dřív."

Joss se rozeběhl do malého bagru a Tess se prodírala ve věcech, které tam rozházela ta zvířata. Prodírala se tam těmi roztrhanými a rozházenými věcmi, radši odvrátila pohled od té utržené ruky a vzala jiný kus rozbitého stolku. Pod ním se skrývalo zakrvavené kručící a bzučící rádio.

Periodicky bzučelo a ozývalo se stejně jako anomálie. Tess na to v tu chvíli přišla, to rádio dokázalo vystopovat anomálii pomocí radiových vln.

"Mám to," zavolala na něj a rádio vyzvedla z té změti.

"Fakt?" "Měla jsem pravdu, že to najdu dřív," radostně, trochu zmateně, řekla. "To rádio bzučí stejně jako anomálie...fakt, že jo." "Počkej, fakt?" ptal se.

"Jasně, zaposlouchej se," pobídla ho.

Joss ale radši rádio vzal a přiblížil ho k anomálii, bzučení se periodicky stupňovalo a nabývalo na síle. Rádio bylo naladěné na frekvenci, kterou vydávala i anomálie. Na stejných interferencích.

"Proboha," vydechl. "Co je?" "Ta anomálie vydává radiovou interferenci, signál, vlnovou délku, na který se dá najít." "Česky, prosím." "V přeneseným slova smyslu to znamená, že pokud se na stejný vlnový délce vyskytujou všechny ostatní anomálie, dají se podle rádia najít."

"Jako radar, to myslíš?" "Jo, přesně to! Teda pokud ta stanice není nějak rozbitá nebo to rádio jestli není v háji, ale to si nemyslím. Pokud mám pravdu, tak jsme právě našli klíč k tomu, jak anomálie najít."

...

"Může mi někdo vysvětlit, proč buducnost vypadá takhle?" Peter se pustil do řeči. Obvazoval si ránu na ruce a snažil se zakrýt to, že jeho triko páchlo kouřem.

Na základně panovala docela rozpolcená atmosféra, ještě jsem se ostatním nepochlubil tím, co jsem v budoucnosti viděl.

"Těžko říct, ale zrovna ty jsi tam na plakátu nejhledanějších osob světa," Tess se na něj škodolibě usmála. "To mě taky zajímá, jak jsem se tam dostal. Zrovna já."

"Lidi, vy mi to asi nebudete věřit, ale někoho jsem tam viděl. A ten někdo vypadal jako já za deset let," začal jsem nepříliš slavně. Zvláštně se na mně podívali, ale trval jsem si na tom.

"Hele já vím, že to zní fakt šíleně, ale je to tak. Někdo tam stál, měl masku a teprve potom si jí sundal. Vypadal přesně jako já, jenom starší. A byl tam ještě jeden cápek, co vypadal jako Jossovo starší já."

Všichni se zarazili, Joss dost zpozorněl. "Jakože jsi viděl mě a tebe za deset let? Vždyť to je docela dost šílený," oponoval. "Na druhou stranu ale zase...budoucnost v apokalypse za deset let. Proč by...jak moc jsi si jistej, že jsme to byli my?"

"Docela dost." Znovu si sedl a opřel lokty o kolena, o klouby na rukou si opřel hlavu. "Ale jak, ale-" "Nebyla by nejdivnější zpráva dne," Harleen se do toho vmísila. Přikývl.

"Mám teorii." "Chce to něco víc, než jenom teorii, potřebujeme odpovědi. Na to, co se tam stalo, ti nestačí teorie," Joss mně zarazil.

"A když jí měl Einstein, tak se o něm psalo všude...Odhaduju, co se tam stalo," zapnul jsem holografický projektor. "Takže nevíme nic, chceš říct?" Peter zasedl k počítači. "Netopýr...ta potvora je geneticky vzato potomek netopýra," řekl jsem.

"Jenže není možný, nijak, aby se za deset let vyvinulo tohle z netopýra," oponovala mi Tess.

"To ani neříkám, kdyby to byl evoluční potomek netopýra, zrovna my dva," pokýval jsem hlavou na Harleen," bysme to poznali. Evoluce se opakuje v určitým cyklu, trendech se dá říct, ale tohle se neobjevuje v žádným fosilním záznamu. Nikde nebyl ohlášenej objev zvířete, který by se jenom podobalo tadytomu," prohlížel jsem si materiál z budoucnosti trojrozměrně.

"Co vlastně o tý době víme?" zamyslel jsem se.

"Že se tam něco stalo, něco, co zničilo tohle město. A že to je za deset let od současnosti," Joss stroze shrnul fakta.

"A to je všechno. Žádný další mimořádný tvory jsme tam neviděli, všechno ostatní bylo skoro normální, v mezích normálnosti," pokračoval jsem.

"Dobře, ale pořád to nevysvětluje toho tvora," přidal se i Peter.

"Podívej se na to zvíře, všechny jeho vlastnosti jsou přizpůsobený pro zabíjení ostatních větších živočichů. Je jako zbraň, ostatní jsou proti němu skoro k ničemu," zobrazil jsem jeho přibližný hologram.

"Nechceš tím říct, že je to geneticky vytvořený zvíře určený pro lov lidí, že ne?" Harleen to zvedlo ze sedačky.

"Jenom chci říct, že není jiný vysvětlení, který zohledňuje všechny aspekty jeho adaptací. Není možný, aby se tohle vyvinulo za tak krátkou dobu přirozenou evolucí," vysvětloval jsem.

"Fakt je, že má všechny vlastnosti ideálního dravce, je rychlý, silný, obratný, dravý, skvěle se orientuje," trochu mně podpořila Tess. "A lidi jsou proti němu nejenom v nevýhodě. Jsme proti němu bezbranný," Harleen přikrčila obličej, když ji začalo zajímat.

K zamyšlení to rozhodně bylo, protože jsme nemohli vědět, co nás ještě v budoucnosti čeká. Teď jsme ale rozhodně věděli, že se anomálie dokáže otevřít i do budoucnosti. Nové možnosti se nám otevíraly před očima, další miliony let a miliardy druhů, které čekaly jen na nás. Jak by mohly být nebezpečné, to jediné jsme si nedokázali domyslet.

"Stejně toho nevíme nic moc novýho. Předpokládejme, že se tam něco stalo a máme to nasvědomí my. Někdo pak vyvinul tyhle zvířata, aby lovil nás, logicky by to vycházelo i z toho, že jsme se ocitli tady ve městě. Naše domovský území," konstatoval Joss.

"Používáš teorii chaosu, za každým závěrem předpokládáš stejnou příčinu a to taky nemusí bejt pravda," oponoval jsem.

"Máš něco lepšího?" zeptal se hájíc svou věc.

"Proč bysme teda zůstávali v ruinách, proč bysme tady byli? Buď se stal ten scénář, kterej říkáš, a potom bysme měli dávat bacha na to, co děláme. Jestli ne, tak potom je něco, co nedokážeme na sto procent ovlivnit. O to je to horší," odpovídal jsem.

"Dneska je nějakej blbej den, nezdá se vám?" Tess se rozmrzele válela na pohovce.

"Každopádně teď z toho nejde vystoupit, poslední zastávka je za náma. Jestli tohle je nějaký spiknutí, tak si to musíme nechat pro sebe. Dostane se to ven a je konec," Joss to docela rázně zakončil.

"Najmi si nějakou PR manažerku v dost úplý sukni, protože jestli se anomálie budou objevovat mezi lidma, tak jsme nahraný," vypnul jsem projektor. Joss se ohlédl na Tess, než řekl: "Ta sukně bude hodně uplá."

"Co?" ozvala se. Mrknul na mně. "Nic," jednohlasně jsme odpověděli.

Sesedali jsme ke stolu, i Peter se přisunul se svou židlí. Na něm ležel pytlík s pěti krabičkami čínského jídla.

"Nechápu, jak to těma hůlkama dáváte," Joss se pustil plastovou vidličkou do jídla. "Je to daleko lepší a vypadá to i líp," Tess sklapla kousek masa. "Já jsem si říkal, že mi někoho připomínáš," pousmál se.

"Jinak, lidi, dneska jsme možná objevili klíč k nalezení anomálií," pronesl. Pak se zpátky podíval na Tess, která ho probodávala pohledem. "Vlastně Tess ho našla, interference z rádia."

"Myslíš to, co jsi nám říkal při cestě zpátky?" shltl jsem sousto. "Jo, ale je to daleko větší a komplikovanější. Když se ta anomálie zavřela, interference ze stanice, co na tom rádiu byla, zmizela. Pokud mám pravdu, tak na stejný frekvenci se dá najít každá anomálie, která se objeví."

"Takže krz to můžeme najít kteroukoli další anomálii a nebudeme muset čekat, než se o ní dozvíme," začalo mně to zajímat. "Stačí postavit něco jako detektor, detektor na bázi rádiovejch vln, co by je našel. Co by je našel a lokalizoval," Petera to skoro zvedlo ze židle.

"Teď jsme zase o krok blíž. O krok blíž k tomu, abysme dokázali najít ty anomálie a možná i zjistit, co vlastně jsou zač," dodal.