Fortel pravdy

22.05.2016 22:05

Všude kolem blikaly majáky a světla hasičských aut, policejní houkačky rozeznívaly celé okolí a sanitky se tu skoro střídaly. Běhali tam hasiči a záchranáři, vynášeli ohořelé kusy nábytku, různé kusy zdiva, podlah, lustrů, roztříštěné věci. Sny se nám bortily před očima, rozbitou kdysi bílou fasádu lemovaly černé jazyky sazí a popela, které se po výbuchu vyrojily. Pár strážníků se rozešlo dovnitř se psem, který asi hledal nějaké stopy po úmyslném založení nebo něčem takovém. Spousta lidí se míhala kolem nás, jestli jsme v pořádku nebo, aby nás ošetřili od utržených zranění a ranek po roztříštěném skle, nikoho ale nezajímalo, co cítíme ve svém nitru.

"Moc to bolí, viď?" chouleli jsme se spolu na zadním stupínku sanitky. "Část mě tam zůstala, část mě je teď mrtvá," odpověděla mi s prázdným výrazem. "Tohle jim nedaruju, za tohle musí zaplatit," odpověděl jsem s kamennou tváří. "Nechci ztratit i tebe, nedělej to," sjela mi rukou na dlaň. "Musím to udělat, chtěli nás oba zabít a za to je oba sejmu," rázněl jsem. "Ještě se stane něco i tobě. Nedokázala bych žít bez tebe," smutně řekla. "Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhnul. Nebýt toho, tak by se nic z tohohle nestalo," přemýšlel jsem nad tím. "Minulost nemůžeš změnit," pronesla poraženě. "Moje slova," sklesle jsem pokračoval. "Nebýt toho, tak mezi náma není, to co mezi náma je teď. Mě už na ničem dalším nezáleží, jenom na nás dvou," podívala se mi do očí. Trochu jsem sklopil zrak, kladl jsem si to za vinu. "Pomsta bude sladká, to sakra bude," zkroutil se mi vztekem obličej.

Zanedlouho se krz policejní pásky a zátarasy prodrali Joss a Tess, za nimi se objevil i Peter, a všichni tři došli až k nám s utěšujícím výrazem. "Jste oba dva v pořádku?" hned se ptal Joss. "Dokud neuvidím, jak Radowski škemrá o život, tak nic nebude v pořádku," ztemněl mi výraz. "Hele brácho, ja vím, že jsi naštvanej, ale nic nemůžeme dělat. Máme svázaný ruce," položila mně Tess zpátky do sedu. "Málem jsme tam oba zůstali. Takhle málo chybělo, tak mi neříkej, že nemůžeme nic dělat. Říkám ti, že za tohle se pomstím," narážel jsem ji prstem do ramene. "Sakra posaď se a přemýšlej racionálně. Máš zatemněnej úsudek. Jasně, štve tě to a jo, mohlo se stát cokoliv, ale jsme všichni pohromadě. Sám proti tomu nic neuděláš!" skepticky se k tomu stavil Joss. "Já přemýšlím racionálně. Naše rodiny, musíme je dostat z města, daleko, co nejdál. Udělejte to, jak chcete, ale hlavně rychle, jinak se může stát to samý i u ostatních. Pak teprve můžeme jít dál. Tohle už není hra, tohle je počátek války," rázně jsem mu odpověděl. "Jenže, co potom? Hmm? Uvědomuješ si, že tohle není záležitost dne a noci, že to je na dlouho?!" čepýřil se Peter. "Máš snad lepší nápad?! Nebo chceš čekat, kdy se to stane znova?" vyjel jsem na něj.

"Vole, tohle přesně ti dva chtěj, chtěj nás rozeštvat! Dokáže to ten tvůj zabedněnej mozek pochopit?!" naštval se Joss. "A skvěle se jim to daří," připojila se Tess. "Tys málem o život nepřišel. Vole!" zaťal jsem ruku v pěst. "Tak dělej, prašť mě!" naštval se ještě více. "Ještě pokračuj a nebude k tomu daleko," zatemnilo se mi před očima. "Dělej! Ukaž, že jsi chlap!" pořád provokoval. Joss byl, je a bude můj nejlepší přítel, ale hádky s ním nikdy nebyly zrovna něco dobrého. Vždycky jsme si oba tvrdě stáli za svým. Už jsem zaťal pěst tak silně, že mi přišla jako kyj ankylosaura, chtěl jsem mu jednu vrazit, ale v tu chvíli jsem ucítil nesnesitelnou bolest na týlu, jakoby mi do hlavy vjela tisícovka jehel. Zvláštní síla mně udržela ztuhlého, stejně jako moji ruku.

"Přestaň...prosím," držela mně Harleen v myšlenkovém sevření. "Tak mě ale pusť, tobě by se to taky nelíbilo," poprosil jsem ji jemně. Když to udělala, poskočil jsem kus vpřed, ale alespoň jsem už ruku nezatínal v pěst. "Sorry brácho, ale tohle tě prostě dorazí," pomáhala mi Harleen se zvednout. "Nezlobte se na něj, lidi...," pomohla mi na nohy. "Zvládá to hůř než ty, to je dost na nic," sklesle řekl Peter. "Mě to jenom štve, jenom mě to štve, že už byli tak blízko a opovážili se mojí holce způsobit takovou bolest," odfoukl jsem. "Co jsem ti řekla?" znovu se mi podívala do očí. "Já vím, promiň," zklidnil jsem se. Tehdy, ten večer, jsme se s Harleen poprvé odvážili políbit před ostatními, bez výčitků.

"Takže máme plán? Jinak prohrajeme," Tess se znovu připojila. "Musíme co nejvíc lidí dostat z města, dostat je co nejdál odsud. Teď to fakt není už jenom náš boj," střízlivě přiznával Joss. "Zavolám pár známejm, oni už budou vědět, co dělat. Nedarujeme jim to zadarmo," Peter přikyvoval s naštvaným obličejem. "Já jdu přemlouvat mámu a tátu, že odsud musí pryč. Radowski ani Berger, ani jeden z těch dvou zasranejch hajzlů neví, s kým si zahrávaj," naštvala se Tess. "Hacknu pár loterií a výherních losů, ať to vypadá, že naše rodiny můžou odjet někam daleko a dostat se do navigace taky nebude problém. Radowski nebude mít šanci se k nim dostat," ujišťoval Peter. "Dokážeme to?" mimoděk řekl Joss. "Jednou jsme tým," složili jsme pětici našich dlaní na sebe," vždycky jsme tým."

...

Temné mraky zahalily oblohu, měl přijít další déšť. Vítr v otevřeném okně jemně hladil komíhající se záclonu, Měsíc pomalu mizel za mraky a jeho svit ustával. Na prohřáté ulici šelestily větve a listy stromů, hýbaly se a ohýbaly ve větru. Krásná scéna nesla závoj harmonie a klidu, nic nepřipomínalo tu hrůzu a bezmoc, co jsme zažili jen před pár hodinami.

Harleen seděla na parapetu a koukala se na dohasínající zář měsíčního kola. Od její hladké opálené kůže se odrážel lesk našeho věrného souputníka, očima se na něj upřela. Sledovala jeho klidnou bílou tvář s nesčetnými krátery a moři, obdivovala, jak ho na obloze nemůže nic vyrušit. Jeho pohyb byl tichý a stejně o něm věděli všichni. Cítila, jak ji vánek jemně přejíždí přes tělo a čechrá ji vlasy, chvilku přestala myslet na něco tak hrozného, co zažila. Na krku se ji leskl stříbřitý náhrdelník, jednou rukou pořád svírala malý modrý kamínek, který na něm visel.

Potichu jsem vešel do dveří, zamkl jsem a šel k oknu. Harleen pootočila hlavu, seskočila z parapetu a přišla ke mně, skoro na dotek. "Tak co? Přesvědčils je?" sevřela mi do dlaní konečky prstů. "Jo...zejtra je dům prázdnej a moje rodina pryč. Dost daleko odsud," odpověděl jsem s prázdným výrazem. "Dost daleko od Radowskiho, myslíš?" položila mi řečnickou otázku. "Přesně to myslím. Ty už jsi volala vašim?" ptal jsem se. "Rodiče říkali, že sem musí přijet na vyčíslení škod...," začala nesměle. "To není dobrý," konstatoval jsem. "Ale budou to stíhat nejdřív prvního září, takže o tohle je taky postaráno," obejmuli jsme se. "Chci, aby jsi byla šťastná," jemně jsem zašeptal. "Já jsem šťastná jenom s tebou. Znamenáš pro mě snad všechno na světě," ještě těsněji jsme se k sobě tiskli. "Miluju tě a vím, že mě to nikdy nepřejde," jemně jsem ji popadl, ona pokrčela nohy a nechala se nést do postele.

"Já tě strašně, ale fakt strašně moc miluju, ty můj koblížku," něžně jsme se políbili, když jsme oba klesli na měkkou postel. Lehli jsme si těsně vedle sebe, na bocích obličeji k sobě, abychom se mohli jeden druhému dívat do očí. Musel jsem cítit její srdce bijící v prsou, její dech, co neutichal. Chytl jsem ji za boky, přesunul ji na sebe a cítil každý kousek jejího nahého těla. Uklidnila se, dýchala pravidelněji a lehce. Ucítil jsem kapku její slzy, jak mi dopadla na krk. "Nebreč, zlato," chytl jsem ji levou rukou dlaň a pravou ji přejíždel po zádech. "Promiň," odpověděla s výrazem bez jakýchkoli citů. "To nic, nikdo si nedokáže představit, co jsi dneska zažila," políbil jsem ji do vlasů. "Táta mi jednou řekl, že když budu brečet před někým, koho miluju, tak to jenom ukazuje mojí slabost," bezduše řekla. "To není pravda, když brečíš před někým, koho miluješ, tak mu ukazuješ, že jsi silná. Pro mě to znamená, že jsi hrozně silná, když to dokážeš," naklonil jsem hlavu, abych se jí mohl podívat do očí. "Nejhorší je, že to odepíšou jako nehodu, jako blbej únik plynu a nikdo se tím zabejvat už nebude. Prostě to bude jenom naše chyba," přivřela oči. "Život za život," snažil jsem se ji trochu utěšit. "Nemůžu přijít ještě o tebe. Miluju tě," zvedla se a naše tváře se naklonily k sobě. "Nikdo se po nich shánět nebude, když jednoho krásnýho dne prostě zmizí," políbil jsem ji na rty. "Prosím," nahodila vyčítavý výraz," uvědom si, co je pro tebe důležitější. Jestli pomsta nebo my dva." Chvilku jsem ani nedutal, jenom jsem ji v tichu koukal do očí. "My dva, jenom my dva, lásko," všude na nás padala tma.

Noc se přehoupla, pokračovala dál nelítostným tempem. Venku lomcoval déšť se stromy, vítr ho věrně doprovázel. Do zavřeného okna tlumeně narážely větve, šelestily tam jako chřestýší ocas. Poklid a nenásilná atmosféra se ale záhy začaly měnit.

Ve strašně propletené změti snů a představ se objevovaly strašlivě vypadající kreatury. Jednou to byly strašlivé zakřivené ptačí zobáky, všude kolem nich létalo vytrhané peří ze souboje na život a na smrt, k nepřeslechnutí byl křik, který se z těch hrozivých pootevřených zobanů linul. Záhy se ale měnily na otevřenou savčí tlamu s děsivými šavlovitými zuby, ty se prokously lidský hrudník a ten strašlivě krvácel. Všude byla krev. Pořád se měnily v prach, co se formoval do dalších hrůzných představ, vojáci s kulomety, jejichž hlavně byly namířeny na hlavy známých klečících osob. A to nejhorší, co mělo přijít, povědomý člověk, kterého zkopl do hluboké propasti nějaký voják.

Kolem třetí ráno jsem dostal strašně silnou ránu do ramene, vzbudilo mně to. Neochotně jsem rozevřel unavené oči, a teprve pak ucítil, jak mi na hrudník bubnují její slzy. Harleen pořád jen ronila další plejády slz, vzlykala a popotahovala. Její krásné oči zůstaly zavřené, tvrdě spala, ale její sny se nejspíš stávaly realitou a prožívala je jako by skutečně staly. Když jsem si to uvědomil, snažil jsem se ji co nejrychleji probudit a zničit bolest, kterou v nitru prožívala.

"Zlato...kruci zlato...probuď se!" chytl jsem za ramena. Z očí ji pořád stékaly proudy slz, byl to pocit bezmoci. Házela sebou a ošívala se, prožívala asi ještě horší muka, než jsem si dokázal představit, ale pak se konečně probudila, rozevřela své diamantově modré oči plné slz. "To jsem já, sakra to jsem já!" zvýšil jsem hlas. Hned, jak si to uvědomila, tak mi rukama pevně sevřela krk a já ji pevněji chytil za pas. "Už je dobře...to nic, nic se neděje," uklidňoval jsem ji, ale pořád jen silněji vzlykala. Ronila slzy, jednu za druhou, a jako malé stříbřité krystalky smutně stékaly po jejích hladkých tvářích. Cítila strašnou bolest a žal, myslela, že se ty hrozné sny staly realitou.

 "To nic, neboj se, jsem u tebe," snažil jsem se ji utěšit. "Mě se zdálo, že...," povzlykla," že nás všechny zastřelili, že nás všechny zabili a tebe," znovu popotáhla,"...tebe koblížku svrhli z nějaký skály nebo útesu a já se na to musela dívat," ještě začala ronit slzy. "Byl to jenom sen, zlato. Jenom sen. Už je to dobrý, já jsem tady, živej a zdravej, stejně jako ty. Nemysli na to, zdálo se ti to," pevně jsem ji objal. "Ale ono to všechno vypadalo tak...," povzlykla. "Byl to jenom sen, už je to v pořádku, už se nemusíš ničeho bát. Jsem tu s tebou," přerušil jsem ji. "Ale, ale...," znovu chtěla plakat. "Pšššt. Klid, broučku. Mysli na něco krásnýho, na něco moc krásnýho," podívali jsme jeden druhému do očí. "Dobře, dobře," stírala si slzy z obličeje a znovu se jemně položila na mou hruď. "Už je dobře, princezno. Nikomu z nás se nic nestane, to ti slibuju," dal jsem ji malý polibek do vlasů.

"Ale...ale já na to nemůžu přestat myslet," povzlykla. "Říkám ti, mysli na něco hezkýho," nepřestával jsem utěšovat. "Třeba na nás dva? Třeba na nás dva, jak máme společnou budoucnost? Děti a tak?" povzlykávala dál a utírala si slzy. "Třeba...třeba, jestli tě to uklidní, tak jo. Mysli na to," svírali jsme se v objetí. "To bude krásný...už se na to těším, strašně, strašně, strašně moc těším," popotahovala s hlavou zabořenou do mé hrudi. "Já taky," vřele jsem ji odpověděl. "A budeme mít krásnej dům a...a tři nádherný děti...a budeme už navždycky spolu," unaveně s lehkým úsměvem a slzami na tváři se na mně podívala. "Jasně, že jo, budeme navždycky spolu. Jenom my dva a nic jinýho," tulili jsme se k sobě. Alespoň  na malou chvíli přestala myslet na ten hrůzných sen, co zažila, byl jsem v tu chvíli šťastný. Kdo chtěl Harleen ublížit, od té chvíli to bylo pořád, musel projít přez mou maličkost. Nikomu se to ještě za celou dobu, co jsme spolu, nepodařilo.

Noc se přehloupla v den, slunce lezlo na nijak přívětivou srpnovou oblohu. Hodiny ukazovaly sedm hodin a tři minuty, probudil nás šramot v jiné části domu, který se linul i přes zamčené dveře. Dlouho jsme se ale neodhodlali vstát, ve vzpomínkách a představách se nám pořád vracela ta hrozná scéna z včerejšího večera a nepříliš klidné noci. Koukali jsme se jeden na druhého, otáčeli se, přehazovali se a pozorovali, jak slunce překrývají podobné mraky jako včera v noci. Polojasno.

Sešli jsme se na základně v takové zvláštní atmosféře, přátelské, ale daleko více vojenské a skvěle uspořádané. Možná to dělal samotný starý vojenský bunkr, ale i v našem týmu začali všichni jednat jako vojáci a my dva jsme nebyli vyjímkami. Posedali jsme kolem skleněného stolku u pohovky, drobný aorun se mezitím krmil na misce plné jeho oblíbených granulí. "Tak co? Kdo přesvědčil rodiče?" Joss začal. "Já jo, máma byla celá šťastná, že má zájezd do Portugalska a začala balit. Zbytek věcí sbalím a pošlu na tu adresu, kam jí zavede navigace," rozhodně odpověděl Peter. "Taky vyřízeno, když jsme odcházeli, rodiče už házeli věci do kufrů," připojil jsem se. "U mě to asi nebude tak jednoduchý, rodiče nechtěj odject, dokud je něco lepšího nepřesvědčí. Myslí si, že ta poukázka je blbost," Tess odsekla naštvaně. "Nebude problém se jim nabourat do mailu nebo mobilu a poslat nějakou tu zprávu, že se něco děje, a že musej odject a to hned. Dejte mi chvíli," Peter zasedl zpátky k počítači. "A vy dva? V pohodě?" otočil se na nás dva. "Dá se to. Určitě lepší než včera," prázdně mu má drahá odpověděla.

Peter mezitím něco sjížděl na monitorech, když ho najednou něco upoutalo na jedné obrazovce. Jistě, objevila se nová anomálie v prostoru průmyslové zóny, ale upoutalo ho, že na signálu, který jsme vyslali pro její lokalizaci, bylo i něco jako parazit. Z druhé strany se nám snažil někdo nabourat do systému, nevýhodou APR bylo, že stejně, jako jsme mohli zaměřit nově utvořenou anomálii, mohl někdo zaměřit přesnou polohu naší základny. "Copak jsi zač?" prohodil pro sebe. "Další," stroze řekl Joss. "Tahle je v tý průmyslový zóně na jihu města, ani ne kilák odsud," pohybovala Tess s hologramem, kde se ukázala nová anomálie. A Petera pořád jen zaměstnával ten zvláštní signál.

"Abych řekl pravdu, tak si vůbec nejsem jistej, jestli tam máme chodit," nesměle jsem ze sebe vysoukal. "Proč?" zarazila se Harleen. "Je tu riziko, že to je předem připravený. Víme, že Berger něco chystá," pokračoval jsem. "A Radowski má dost prostředků na celou armádu hackerů a mohli nás vystopovat a tohle je past," doplnil mně Joss. "Nemožný...tohle heslo by neprolomili a nedostali by se do sítě. Kdyby jo, tak by je to stejně přeneslo na jinou síť. Tohle je pořešený," ujišťoval Peter. "Tak co tam tak sleduješ?" podívala se mu přes rameno Tess. "Tohle je parazit, napojil se na stejnej signál, přes kterej vysíláme vlny pro APR, jenže se nedostane do sítě, když ho neotevřu. Ať bude dělat, co chce, bude ho to pořád házet na jinou stránku. Teda ledaže by nehledal základnu," otočil se zpátky k monitoru. "A co by hledal," zarazil se Joss. "Anomálii," bezduše mu odpověděl. "Takže past," Joss učinil závěr.

 "Když půjdeme k anomálii, tak tu je možnost, že padneme do pasti," stroze jsem si uvědomil. "A když ne, tak ohrozíme to, co se nachází za ní," Harleenina hlava klesla na její pravou ruku, která se loktem opírala o koleno. "Jde tu o priority," pokračovala Tess. "Ze všeho jsme se zatím dostali, tak proč ne i tohle?" položil jsem řečnickou otázku. "Protože tohle už nesouvisí jenom s náma," skepticky se přidal Joss. "Děláš, jako bysme to nevěděli. Ale zeptej se sám sebe, na čem ti víc záleží," klidným, ale skoro umírajícím, tónem jsem mu řekl.

Chvíli ticha protínalo jen mlaskání aoruna, co pořád hodoval na granulích v misce. "No, možná bych měl nápad, ale není to úplně na sto procent jistý," nesměle se připojil Peter. "Cokoliv," Joss mávl rukou. "Když duplikuju část našeho systému s vlnama v jiným počítači, než tomhle, tak by se na ně teoreticky měl zaměřit ten signál a zjistit, co znamená. Je to šance," Peter nabídl rozumné řešení. "Pomůžu ti," podržela ho Tess. "Tak jo, tak jo...to zní o dost líp," Joss trochu nabil optimismu. "My půjdeme zajistit anomálii, vy se postaráte o signál," Harleen to zvedlo z pohovky.

...

"Ten parazitický signál, už na něj narazili?" vešel Radowski do malé předsíně před kuchyní, kde u počítačů seděli dva noví analytici. "Ještě ne, šéfíku. Furt nás to posílá na nějakou blbou japonskou reklamu," jeden z nich se jen trochu odklonil od monitoru. "Ale ta reklama nevypadá úplně na nic, co brácho?!" rozesmál se ten druhý při pohledu na nějaké animované cosi. "Ještě jednou mi řeknete šéfíku a skončíte jako ten ťulpas před vámi. Laskavě si dávejte pozor na pusu!" zařval na jednoho, když mu otočil židli a vytáhl ho za límeček košile, aby mu koukal do očí. "Jasně...jasně, pardon, pane," zděsil se, když ho pustil zpátky na židli. Naštvaným krokem vyrazil směrem k hlavním dveřím.

Před domem už stála dvě terénní auta napěchované municí a zbraněni, o jedno z nich se opíral pokuřující Berger. "Pak se těch dvou idiotů zbavte, nepotřebujeme svědky. Jako obvykle," rozhořčeně na něj zvýšil hlas. "Nechcete si špinit ruce," konstatoval pohrdavě. "A vám se tím zvýší celkový podíl," ujistil ho. "Něco se vám musí nechat. Máte to fakt dobře vymyšlený, fakt dobře," vyfoukl kouř," A abych nezapoměl, naše dohoda pořád platí, předpokládám." "Jistě, dostanete hotovost, a pak už si dělejte, co jenom budete chtít," povýšenecky dostal odpověď. "Výborně," naposledy popotáhl a nedopalek zašlápl do země.

Radowski jen sledoval, jak k němu plyne oblak smrdutého cigaretového kouře, který nasál do plic, a nedopalek zašlapaný do jeho úhledně zkrášlené cesty před domem. "Budu vlastně rád, až se vás a toho vašeho hrozného kouře a smradu zbavím," naštvaně zavrčel. Jindy by Berger kvůli něčemu takovému vyletěl z kůže, ale tentokrát si držel nějaký zdravý odstup a choval se podle rozumu, bez instinktů. Možná to bylo proto, že věděl, že jeho velký peněžní obnos a následná moc už není tak daleko, čekal, že to bude trvat jen pár dní. Raději se otočil zpátky k autu a na střechu si sáhl pro krabičku cigaret, aby si mohl znovu zapálit. Chtěl ještě chvíli kouřit, ale Radowski mu záhy oznámil, že se ten signál konečně chytil. Berger startoval.

...

Zastrčený kout průmyslové zóny zel prázdnotou a puchem z dvou velkých komínů pro likvidaci gumy a pneumatik, kolem starého kolejiště porostlého vysokou seschlou trávou se na střípcích starých skel a ještě nezrezlé karoserie náklaďáků a aut odrážela rozbouřená obloha. Bylo divné, že až na nějaký vzdálený horm a hluk pracujících strojů se tam nic moc dalšího neozývalo, jedině, že by se to prolívalo právě s těmito hlasitými a ostrými zvuky.

"Všímejte si všeho, lidi," Joss očima prohlížel okolí. "Jestli nás tady vyhmátnou, tak nás nečeká nic pěknýho," konstatoval jsem. "Tu kulku vypálím dřív, než si něčeho všimnou," ujistil nás, když si ze zad vzal pušku. "Nemyslím toho zasranýho zkurvysyna, ale vrátnýho nebo ochranku tady," prohlížel jsem nejasné pozadí hal a nějaké hlavní budovy za skupinou košatých keřů. "Tady je akorát jeden nebo dva hlídači, sedí ve vrátnici a jenom koukaj, jakej náklaďák zrovna přijel nebo odjel. Jedinej, co stojí za řeč, je ten vlčák, ale včera skončil na veterině s roztrženou packou," Joss odsouval kusy karosérií a díval se za odstavená auta. "Je to tu čistý," odvrátil se od posledního vraku.

Když jsme si byli jistí, že nás nikdo nesleduje ani se nepohybuje v okolí, přiblížili jsme se k anomálii, kterou jsme se chystali zavřít. Cítili jsme, že teď to není tak krásný zážitek, jako předtím. Její nádherné zlatavé světlo se stříbřitozlatavým jádrem nám připomělo spíš krutou daň, kterou jsme za tohle tajemství museli složit. Teď jsme si zůstali sami, ale tkvilo v nás něco, s nejspíš Radowski nepočítal. "Chci se tam ale ještě předtím podívat, než jí zavřeme," Harleen pohlédla do zlatavého světla anomálie. "Měli bysme jí radši zavřít a vypadnout, protože jestli tohle je past, každá další minuta nám ubírá náskok," střídmě ji zastavil Joss. "Nenechám si tu těch světů krásu vzít, jenom se tam mrknu a za chvíli budu zpátky," rozešla se směrem do ní. Zmizela ve vrstvách času. "Pochop jí, ona...cítí strašnou bolest," chápavě jsem mu řekl. "Zkuste se ale vrátit, co nejdřív," chápavě přikyvoval. "Jasně. Kdyby se tu něco dělo, tak běž za náma. Tam jsme ve výhodě. To je naše doba."

Horký klimat přípomínal tu savanu, kde jsme se ocitli v pliocénní africké divočině a říkaly to i hory po naší pravici, vrcholy jim zdobily jen holé špičky bez zalednění. To mělo teprve přijít. Nehvízdal tam vítr, nepohybovaly se tam stébla vyšší trávy a ani koruny skupin přisedlých listatých stromů před hornatým obzorem se nehýbaly. Vše působilo nevinně a tiše.

"Pliocén," došlo mi. "Jižní Amerika," doplnila mně. "A co myslíš, Argentina, Peru nebo Brazílie?" nadhodil jsem a rozhlížel se po okolí. "Hmm...Argentina....argentinská Patagonie," racionálně odpověděla. "Myslíš, že už tu jsou velký kočky ze severu?" pozoroval jsem trávu, jestli se tam nějaký z těchto lovců ze zálohy neskrývá. "Nezdá se mi to, Andy ještě nemají ledovce ani sníh. Je to starší doba, konec miocénu nebo začátek pliocénu," obdivoval jsem její pozorovací schopnost. "Představovala jsem si to hezčí," zklamaně dodala. "Někdy si prostě nevybereš," chytli jsme se za ruce. Ještě malou chvilku jsme koukali na klidnou pampu, pofukoval nevýrazný větřík, vše se vyvíjelo harmonicky. Nad obzorem letěl nějaký malý pták, možná dravec, a z keřů kus od nás vyskočil nějaký malý vačnatec podobný soudobému tarbíkovi. "Jdeme?" podíval jsem se na ni. "Jo, stejně nemáme na vybranou," odvětila s prázdným výrazem. Anomálie byla stále rozevřená a připravená jen na náš průchod.

Z anomálie se ale hned ozval zvláštní hluboký mrukot a bučení, které doprovázel lidský křik. Neslo se to až k nám, bylo to velmi silné a pronikavé, takže jsme si mysleli, že klec spadla a Berger už byl na místě, dokud jsme neuviděli, jak se z anomálie vynořil Joss se zděšeným výrazem. Běžel, co mu nohy dovolily, pořád jen zrychloval. "Utíkejte! Utíkejte!" křičel na nás s doširoka rozevřenýma očima. Proběhl kolem po prašné půdě. "Chápeš to?" podíval jsem se na Harleen. "Ne, ale u Josse nechápu hodně věcí," zakroutila hlavou s přesvědčivým výrazem. Jenže on měl pravdu, z anomálie se o pár vteřin později, těžký jako malé osobní auto, vyřítil mohutný hbitý tvor, svou těžkou postavou a třemi silnými kopyty na všech čtyřech nohách připomínal nosorožce. Hlava ale byla jako od křížence hrocha a chlupatého morčete, po celém těle měl krátkou srst o něco delší než kůň, jen na krku měl delší hřívu. Joss proti tomuto hromotlukovi zaujal vlastně dobrý postoj, jen nikdo z nás by mu nedokázal utéct.

Přestože svým vzhledem mohl ten tvor skutečně připomínat osrstěného nosorožce bez rohů s delšíma ušima, měl s nimi společného pouze dávného evolučního předka všech kopytníků. V Jižní Americe se totiž fauna vyvíjela naprosto izolovaně, vývoj zde vytvořil fantastické formy života v těch nejpestřejších barvách, žili zde ohromní nelétaví draví ptáci, vačnatci podobní šavlozubým tygrům ze severu, předci dnešních pásovců a stromových lenochodů, mezi nimi také jejich obrovští pozemní bratranci, gigantičtí kondoři a plejáda dalších, dnes už bohužel vyhynulých, úžasných tvorů. A mezi nimi byla i skupina kopytníků zvaná Notoungulata (česky notounguláti), jejíž zástupci se podobali svým příbuzným z jiných částí světa. Podobali se antilopám, koním, hrochům, lamám a dokonce i králíkům, jejich rozmanitost ale postupně upadala s invazivními druhy ze severu, kdy se sem v pliocénu přesnuli konkurenti ze severu po nově utvořené Panamské šíji.

Naštvané zvíře se jako nosorožec řítilo přímo na nás, dusot jeho kopyt byl slyšet všude a zněl jako stádo koní. Něco ho muselo vyprovokovat, aby se takhle rozzuřil, a nejspíš to byl Joss, protože okolo nás se to zvíře přehnalo, jakoby si nás ani nevšímalo. Pořád výhružně bručel a hnal se za Jossem, musel mu udělat asi něco dost hrozného, že se tak usilovně dal do jeho pronásledování. A náš kamarád už myslel, že je s ním konec. Velké nosorožčí pysky pod tupým svažujícím se čumákem se blížily k jeho zádům a každou vteřinou ho dotahovaly. Slyšel čím dál tím silněji dusot jeho kopyt po tvrdé půdě pampy. Uvědomil si, že mu určitě neuteče.

Rozběhli jsme se za nimi a skoro jsme je dotahovali, síla a rychlost běhu toho zvířete ale měla jednoznačně navrch. Než bychom se stali napojit na myšlenkové vzruchy v mozku, byl by o dalších padesát metrů dál. Jossovi docházely síly, sýpal a chrchrlal, svět okolo zmizel a utichl. Myslel jen na to, že se musí co nejrychleji dostat pryč. Viděl jen cestu před, pár velkých okrouhlých balvanů u nízkých keřů nalevo a menší kameny tam, kde nerostla tráva. Z posledních sil zrychlil, ale o jeden takový větší valoun zakopl a udělal salto. Těžce dopadl na záda, bolest mu nedovolila se zvednout, ale mozek říkal, ať se hned zvedá, jinak ho to funící monstrum rozdupe zaživa. Svaly ho ale odmítaly poslouchat, nemohl to dokázat.

Najednou si ale něco důležitého uvědomil, neslyšel už žádný dusot ani mručení, prostě to zvíře už za ním neběželo. A ještě víc byl překvapený, když jsme mu s Harleen pomáhali zpátky na nohy. "To vy dva?" rozjařil se. "Toxodon běhá stejně jako hroch nebo nosorožec, na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout větší rychlost, ale není zrovna dálkovej běžec," ujistila ho. "Sakra, jak se ti podařilo ho takhle vyprovokovat?" zajímalo mně to. "Jak? Jak? No, úplně normálně!" vytřeštil oči, "Jenom jsem to tam ještě jednou procházel a viděl za návěsem něco, co vypadalo jako dost chlupatej nosorožec. Obešel jsem to a on tam spal, vypadal, že je mrtvej, tak jsem do něj pro jistotu šťouchnul," vysvětloval. "A on se naštval," dokončila to Harleen. "Jo, přesně tak," potvrzoval. "Díky lidi, fakt díky," naposledy zhluboka odfoukl. Přes tunu vážící Toxodon už mezitím hodoval na přisedlé vegetaci u blízkých keřů, byl k nám šikmo a zády otočený, jen žvýkal a polykal stébla, bručel, mručel a vychutnával si to.

Toxodon byl tvorem asi dva a půl až dva a tři čtvrě metru dlouhým s výškou v ramenou rovnající se půl druhému metru. Zdálo by se, že masivní stavba nízkého těla předpovídá pomalu pohybující zvíře, navíc podle polohy nozder si dříve vědci mysleli, že jde o tvora podobného kapustňákovi nebo hrochu či majícího krátký chobot. Velké svalové úpony na obratlech spolu s opotřebením předních zubů jasně ukazují, že to byl suchozemský tvor skvěle přizpůsobený pro život na souši. Svou velkou těžkou hlavou navíc skvěle odrážel i velké dravce jako nelétavé ptáky, vačnaté lovce nebo později i známé šavlozubé kočky.

Fosílie tohoto nejrozšířenejšího savce své doby na jihoamerickém kontinentě poprvé nalezl jistý farmář v Uruguayi, jenže ten je za osmnáct pencí prodal jednomu člověku z posádky lodi HMS Beagle, Charlesi Darwinovi. Když se na lebku tohoto tvora podíval, spatřil, že jde o nějaké zvláštní zvíře, ale snad nějakého kopytníka jako hrocha. Byl však absolutně nepodobný známým kopytníkům a tehdy, ještě nábožensky přesvědčený, Darwin začal přemýšlet, jak je to možné. Po posbírání dalších pozůstatků podobných savců a návštěvě Galapág došel k teorii evoluce, k teorii přírodního výběru. Vlastně je zajímavé, že Toxodon, který stál na počátku spletité cesty objevení a prosazení evoluce, byl vyhuben právě naší rasou. Jeho kosti jsou totiž často nalézány v lidskými oštěpy nebo u lidských příbytků, vyhynul asi jen pět tisíc let před naším letopočtem.

Mohutný notoungulát se přehupoval na svých čtyřech, v tlamě s masitými tvářemi žvýkal trávu a ničím ostatním se nezaobíral. Mlaskal a klidně mručel, trhal jedno stéblo za druhým, za chvíli se přesunul o kus dál, aby se mohl znovu napást. Nevyrušil ho ani malý dvounohý pták podobný zmenšenému děsoptákovi, jeho dlouhý ostrý zobák se zahnutou špičkou naznačoval drobného dravce, co se honí za kořistí pomocí svých atletických nohou. Přikrčili jsme se do trávy, očima oba dva sledovali.

Nejdřív si ho mohutný toxodon ani nevšiml, pták si ho prohlížel a přešlapoval z místa na místo. Zanedlouho ale vydal hluboké troubení a párkrát zaklapal čelistmi, toxodon líně otočil hlavu a jeho jakoby nosorožčí oči pod tlustými víčky s řasami si menšího dravce prohlédly. Neviděl v něm žádné nebezpečí, otočil se, popošel o kus dál a znovu žvýkal. Masožravec se ale nedal odbýt tak snadno, přiběhl k němu a znovu se rozezněly jeho hlasivky. Toxodonovi zmizel v tlamě další kus potravy, znovu otočil hlavu a nevrle se na toho tvora podíval, hrdelně zařval a doufal, že ho konečně odehnal. Drobný ptačí predátor se zarazil, nechápavě pootočil hlavou a ještě jednou podrážil toxodonovi uši. To už ale těžký behemot jihoamerických pamp nevydržel, obrátil se proti malému ptákovi čelem a výhružně se rozběhl. Dravec se zalekl, z jeho zobáku vyšel skřek a dlouhé běžecké nohy ho nesly zpátky do keřů. Během pár vteřin se vrátil na místo, odkud vylezl.

Naštěstí pro něj, Toxodon útok jen předstíral. Hned zase začal hodovat na nízké trávě a po chvíli přešel o docela velký kus dál k vyšším křovinám. "Co to bylo za ptáka?" se zápalem jsem začal debatu. "Nevypadá nějak nebezečně, vypadá jak přerostlá slepice," Joss si zavtipkoval. "Ale takovejhle hlubokej hlas nemá ani největší slepice," pořád mně to zajímalo. "Hele tohle zjistíme a vypadneme. Jasný?!" položil mi ruku na rameno. "Jo, jasně," souhlasil jsem. "Měl sis přečíst tu studii, co jsem ti posílala do zpráv, někdy v dubnu," připojila se Harleen. "Jakou?" zarazil jsem se. "Tys to nečet, viď?" vyčítavě se na mně podívala. "Nevíš, kterýho? Protože mám takovou trochu mezeru mezi koncem března až do půlky května," obranně jsem odpověděl. "Nech to být," mávla rukou," ono na tom nesejde. Byla to studie o tom nový druhu děsoptáka z Argentiny. Llallawavis scagliai se ten tvor jmenoval. A tohle na něj celkem sedí. Metr dvacet na výšku, hluboký hlasový projev," uvědomila nás.

Ten plavě až hnědavě zbarvený pták s červenými pery za hlavou a žlutooranžovým zobákem se tomuto zvířeti skutečně velmi podobal. Objev tohoto druhu tzv. děsoptáka neboli hrůzoptáka, časté označení pro čeleď převážně jihoamerických nelétavých ptačích masožravců, bylo poměrně překvapivé. U většiny jeho příbuzných známe pouze nekompletní zlomkovité nálezy, z tohoto se zachoval úplně celá kostra a dokonce i se stavbou vokálního ústrojí, kompletním otiskem průdušnice a také části zvěčovacích kůstek v očích. Značně nám to rozšířilo obzory ve smyslech těchto predátorů, Llallawavis navíc také možná pomohl odkrýt přibližnou podobu jejich hlasu. Kosti vokálu ukazují adaptace pro vydávání hlubokých zvuků na nízké frekvenci mezi třemi sty osmdesáti až čtyřmi tisíci dvě stě třiceti Hertzi. Ačkoliv byl poměrně malým zástupcem čeledi, můžeme potvrdit, že byl dost hlasitý.

...

V naší součastnosti se těsně předtím, než Radowsku vyšel ze svého domu dát Bergerovi signál k odchodu, tak Peter a Tess si zalezli s jejím notebokem do městské internetové kavárny, ta už tu zbyla skoro jen pro okrasu. "Přijdeš na to?" zatahala ho rukáv. "Má kráva kopyta?" jistě ji odpověděl se zasunutou fleškou do konektoru. Na obrazovce se mu rozjela část povědomých dat, mezi kterými byl i náš syntetický signál, dvojče APR. Na ní se pořád držel i ten parazit. "Tak se na tebe podíváme, ty zmetku," rozevřel další soubory a složky na ploše. Červené blikající světélko na obrazovce, zobrazující tu nepříjemnou blechu v kožichu, se rázem rozlilo skoro všude, když se ho Peter snažil analyzovat. "Jsem dobrej, tohle zvládnu, jsem dobrej!" pořád si opakoval. Složitý kód se přisál na signál zobrazující novou anomálii, jenže Petera překvapilo, kam vlastně mířil. Strnul. "Co se děje?! Petere, sakra Petere, jsi doma?!" zacloumala s ním Tess. "Ten signál nemá hledat naší základnu," upřeně pořád zíral do monitoru. "A co teda?" podivila se. "Nás," jistě odpověděl.

Došlo jim to oběma, nešlo ani tak o naší základnu, protože náš kybernetický štít byl neprolomitelný, ale šlo jim o nás jako takové. Věděli, že se k anomálii dostaneme a bude to past. "Je to past! Je to past!" začal vykřikovat. "Uklidni se! Jak to myslíš, jak jako past?!" oba snížili hlas. "Chtěli, ať to otevřeme, protože to jim ukáže anomálii a naší současnou polohu. Ta anomálie má bejt past, prostě jako cesta na popraviště," bojovnicky vysvětloval. "Musíme je varovat, varovat je dřív, než bude pozdě!" rázně zavelela, když se oba začali zvedat ze židlí.

...

"Jdeme zpátky, vážení. Dýl už tady zůstat nemůžeme," zavelel Joss. "Teď musíme vymyslet další postup, další plán útoku. Oko za oko," procházeli jsme k anomálii. "Nemáš v plánu je zabít, že ne?" zarazil se Joss. "Radši jim ublížím, dost ale dost zle," odpověděl jsem mu jistě. "Prosím tě, vysvětli mu, že to takhle nejde, že to nemůže udělat," Harleen ťukla do Josse. "To vážně není řešení, musíme je dostat na něčem, co je dostane do basy. Když je zabijeme, to, co se stalo už to nevrátí," přitakal rozumně. "Jenže...odtamtud se dostanou za dva, tři roky, a co potom? Pak to začne znova. Uvědomuju si, že když je zabiju, tak už nic nebude jako dřív, ale aspoň budu mít pocit, že jsem to neudělal nadarmo," snažil jsem se stát za svým. "Vždycky si byl ten nejchytřejší člověk, kterýho znám, neudělej takovou blbost, která ti zničí život," rozmlouval.

Kus před tím zlatavým světlem jsme se ale zastavili, v trávě bylo slyšet takové malé nepatrné cvaknutí jako na pažbě krátké pistole. Neznělo to jako nic, co by patřilo do přírody, ani jako nějaké zvíře nebo dopad dvou kamenů na sebe. Musel za tím být někdo, lidská osoba a nebylo příliš těžké odvodit, kdo to asi byl.

"Ať tam je, kdo tam je, vylez, vylez!" ještě je Joss pobízel, když si ze zad sundal těžkou pušku. "Tohle je vám podobný, srabi! Nedokážete se ani svejm obětem podívat do očí, než je odděláte!" naštvala se Harleen. "Poslouchej Bergere, ty malá sračko, ty jseš proti nám i s těma tvejma takhle malej. Ty jsi přesně ten tip debila, co si myslí, že může dělat všechno, co jenom chce. Ale...ale ve skutečnosti proti nám zmůžeš leda hovno, blbečku!" zakřičel jsem směrem do trávy. "Jsi jenom slaboch, nic víc, než jenom slaboch, co ani nedokáže udělat nehodu pořádně, když jsme pořád ještě tady!" bouřlivě se přidala Harleen. "Už se nedivím, že nejsi v Pákistánu, když jsi střílel do civilistů," schválně jsem se zasmál. "Tohle bylo dobrý, brácho," zaklepal mi Joss na rameno. "Tohle nechce slyšet, má moc vysoký ego," zatvářil jsem se jistě. V trávě párkrát zapraskalo, ale vítr to nebyl. Plížili se k nám a my nevěděli proč. Ústup byl ale až poslední myslitelné řešení.

"Dejte mi pokyn, pane, a všechny ty otravný děti mají do dvou vteřin kulku v hlavě," jeden z jeho vojáků na nás mířil. "Ještě ne, ještě tu nejsou všichni. Až budou kompletní, pak teprve můžeme začít," zle se uchechtl do vysílačky.

Tess a Peter už rychle spěchali na místo anomálie, hnali se, co to šlo, ale oba se shodli, že musejí jít pozdě. Se čtyřkolkami přejeli na kolejiště, kde už našli rozraženou kovovou bránu, za ní stála dvě povědomá terénní auta. "Jdeme pozdě," sesedla Tess ze čtyřkolky. "No tak, ještě přece je nějaká naděje, ne?!" Peter se zděšeně rozhlížel. "Tomu ani jeden z nás nevěří," smutně dodala. "Musíme jim pomoct, dát jim tu naději teda. My to zvládnem, Tess, to půjde," ujišťoval ji rozjařeně. Na chvilku se zastavila, aby jsi to dala v hlavě všechno dohromady. Tu sklonila a oči ji sjely na její boty, rukou si mnula čelo. "A kolik mám vzít zásobníků?" o poznání veseleji se na něj usmála. "Všechny," jistě ji odpověděl.

Rozhlíželi se po otevřené pláni a hledali stopy po nás a po Bergerových lidech. Nic ale nemohli najít, vítr rozvázal stébla udusané trávy, a ta znovu vlála ve větru. Žádné stopy ani vodítka, co by dokázala navádět. Jediné logické řešení by bylo, kdyby se vydali přímo před sebe a místy by se dívali do keřů a nízkých shluků stromů, jestli jsme si tam nenašli tichý úkryt.

"Víš, na co se těším?" Tess zrychlila krok. "Až jim utrháš koule?" Peter naštvaně svíral zbraň. "Přesně na to, jednu po druhý, žádnej soucit, žádný slitování," živě si to představovala. "A nechám je, ať se na to dívaj. Jooo!" sílila v ní zlost. "Nepřeháníš to trochu?" přisedl trochu k zemi. "Ne!" vyletěla na něj. "Dobře, dobře, však jo," obranně couvl. "Si myslím," pokračovala. Šli dál pliocénní pampou a přitom si u jednoho vzrostlého stromu všimli nějakého ohromného tvora, jak se natahuje masivními osrtěnými předními končetinami pro ty nejvyšší větve. Mohutný hnědý obr si je podával do menší tlamy se širokými zuby, na rukou a zádech mu visely i plandaly kusy zacuchané kožešiny a chuchvalců starých chlupů. Silný krátký krk podpíral masivní hlavu s velkou čelistí, v ní končily výhonky a listy, které žvýkal čelistmi pod tváří s klidným výrazem. Z tlamy si občas potravu podal i dlouhý červenavý jazyk, jež vytahoval z tlamy. Čenich měl holý a šedý, uši malé, z těla mu dolů visela dlouhá srst. Stál na dvou mohutných zadních nohách, skoro ale seděl, a třetí nohou byl široký pevný ocas. Bylo to jedno z nejpodivnějších zvířat, které dosud spatřili.

Obrovské druhy pozemních lenochodů, to je kapitola jihoamerické fauny sama pro sebe. Chudozubí savci jako pásovci, mravenčníci nebo právě lenochodi prostě razili heslo: čím větší, tím lepší. A vrcholem tohoto dlouhého vývoje je právě největší z nich, ohromné Megatherium. Podobně jako fosílie toxodona je našel amatérský hledač, jistý Manuel Torres, poblíž řeky Luján v Argentině již roku 1788. Odtud byly převezeny do Evropy, nějaký čas byly vystavovány, a posléze roku 1796 popsány významným anatomem a přírodovědcem Georgem Cuvierem jako Megatherium.

Mezi lenochody i suchozemskými savci to byl skutečně obr, jeho největší druh byl vysoký čtyři a čtvrt na zadních a dlouhý šest metrů, vážil až čtyři tuny. Snesl srovnání se slonem. Ten se však obýval jihoamerický kontinent až v pozdním pleistocénu, Peter a Tess se setkali s nějakým menším druhem, který ale na druhou ožíral větve ve výšce asi tří a půl metru, možná nějaký jeho evoluční předchůdce. Na tomto zvířeti je ale zajímavé především jeho stravování, jak ukazují mnohé studie a objevy, nešlo jen o poklidného býložravce. Svými velkými drápy na předních končetinách totiž mohl zabíjet a trhat kořist v podobě menších kopytníků a jiných savců. Navíc dva vědci, Richard Fariña a Ernesto Blanco, z uruguayské Universidad de la República v Montevideu objevili na pažích adaptace podobné spíš masožravým šelmám. Megaterium mělo krátké a překvapivě slabé tricepsy, ale mohutně klenutý loket, což poukazuje spíše na rychlost úderu než na sílu. I drápy se pro tento způsob odstarání potravy hodí, jsou silné a zakřivené jako u dravých savců. Tento tvor, velikostní kategorie od nosorožce po slona, tak představoval jednoho z těch zvířat, na které bylo v pamapách radno dávat pozor.

Peter se chvíli díval na krmícího se obra, ten si později uvelebil na všech čtyřech, než ho Tess vytrhla z letargie. "To budou oni," ukazovala na dvě stojící a jednu sedící postavu kus před nimi. "Ty tam chceš jít? Tohle smrdí jako past. Jako jasná past v každým filmu," zarazil ji. "Máš pravdu, to jo. Předpokládejme, že vojáci od Bergera jsou v tý trávě před náma a míří na naše. Pak bysme je měli obejít ze stran a aspoň je zkusit překvapit," šelestil její hlas ve větru. "Za pokus to stojí. A když to neklapne?" polkl. "Tak máme ještě jednu šanci," mrkla na něj s prázdným výrazem.

Zatímco Peter to šel obejít zprava, Tess se vydala zleva a schovala se do vysoké trávy. Plížila se lstivě jako had a jednala mechanicky jako voják, v rukou pořád svírala pušku a nepřestávala se dívat kolem sebe. Střídavě vystrkovala hlavu ven z trávy, očíma přejížděla po okolí a všimla si, že se plíží k nějaké propasti nebo roklině, možná údolí. Na její druhé straně totiž viděla sluncem vybělené horniny a uschlé keře, po podloží stékala jakákoli voda z dešťů někam do hlubin rokle, kde se musela hromadit. Jak se dívala po krajině, tak se jí také podařilo spatřit velké stádo nějakých divných zvířat s lamím tělem a krátkým masitým chobotem na hlavě. Připomínal ji obrázek jedné antilopy ze stepí Eurasie, sajgy tatarské, jen bez rohů, s jiným zbarvením a o dost delším krkem. Pochutnávali si na nízké vegetaci a okusovali i keře, mezi jejich nohama dováděla i jejich mláďata. Tess to ale nevytrhlo, pokračovala pořád dál.

Cítila, že konec cesty je blízko, vyčnívala stále méně a méně, ale přesto dokázala poznat, že okolo nejspíš nikdo neleží, že si možná měli myslet, že je to takhle připravená past. Dokonce viděla vykukovat i Petera naproti ní, přes to všechno ji tu ale něco nehrálo, něco ji nepřišlo v pořádku. Trhavě se rozhlížela po okolí a koukala se všude, kam jen mohla, ale vážně nezahlédla nic, co by připomínalo přítomnost vojáků. Zároveň s tím ji ale nenapadlo žádné logické řešení, jak je to možné, přece tohle všechno bylo dělané jako past, do které měli spadnout, ale ono to spíš působilo jako špatný vtip. Jako výstřelek, narafičená scéna nebo předem připravené divadlo.

"Petere? Vstávej už," zavolala na něj, když se sama zvedala. "Našlas něco?" přišel k ní blíž. "Ne. A ty?" hned se ho zeptala. "Taky negativní," přitakal. "Čau lidi, vítejte na mejdanu," znuděně se Joss musel opírat o skupinku velkých plochých kamenů. "Stalo se vám něco, jste...jste v pohodě?" hned se k nám sesunula. "Celkem se to dá, až na to, že tohle je past a teď jsme do ní spadli úplně všichni," zdůraznil, když se ho pokoušela rozvázat. Tess a Peter za sebou uslyšeli silné zašustění, těžká těla se zvedala z trávy, a za pár vteřin ucítila chladnou hlaveň pistole vzadu na vlasech. "Ale, ale...holčičky by si neměly hrát pistolema, tohle bys měla nechat velkejm klukům, víš?" bez odporu ji sebral její pušku z rukou, kterou hodil do propasti před námi, i pistoli, kterou si dal do kapsy. "Polib si, debile!" odsekla mu. "Ccc...tebe neučili doma slušný chování? Asi nikoho z vás tady, co?" odvrátil se od ní.

"Tak," Berger pořádně začal až po zapálení," konečně jste tu všichni. Konečně jste všichni. Člověk vás musí nahánět, abyste se, vy chudáci děti, všichni setkali," odfoukl si. "Víš, že nevyhraješ, doufám?!" peprně se do opřel Peter. "A kdo mě zastaví? Vy snad," trochu se rozesmál," za pár minut už budete všichni po smrti, a pak už se po vás nikdo nebude shánět. Ročně mizí tisíce lidí, pět dětí se tam ztratí," oklepal popel z cigarety. "Na to nemáš koule, blbečku," zle s pohrdáním jsem se na něj usmál. V tu chvíli se otočil a na tváři se mu objevila zlověstná grimasa, zahodil cigaretu a rychlým krokem šel ke mně. "Cos to řekl, ty děcko jedno malý?!" naštvaně se mi podíval do očí. "Že na to nemáš koule. Protože jsi jenom starej, blbej, bezpáteřní idiot bez špetky mozkový aktivity. Co ti máma dala místo mozku, pupeční šňůru?" dělal jsem si z něj srandu. "Ty malej sráči, tohle mi říkáš nebudeš! Jasný?! A teď se mi hned a tady omluvíš," rozpálil se. "Když mám umřít, tak aspoň neskočím jako ty, ty takovej přizdisráč!" odfoukl jsem silně.

To už ale Berger nevydržel, rozpálil jsem ho do běla, ale to, co udělal, nečekal nikdo z nás. Nikdo z nás nečekal, že to bude tak náhlé a smrtící. Ten funící idiot se totiž otočil, o pár kroků odkráčel, pak znovu přišel a nakonec se i zvláštně pousmál. Využil všechnu sílu, kterou měl v pravé ruce, aby mně trefil do ramene takovou silou, že gravitace si mé tělo přitáhla. Doširoka se mi rozevřela oči, podemnou byla už jenom ta hluboká propast, do které mě strčil vší silou. Než jsem si to stačil uvědomit, tak už jsme padal strašlivou rychlostí do té strže desítky metrů podemnou, do skalní stěny plné výběžků a ostrých kamenů. "Neeeee!" zařval jsem zoufale. Naposledy.

Harleen se vyplnil její strašlivý noční sen, stal se realitou. "Zlato!" vykřikla, když chtěl skočit za mnou, ale Berger ji v pěsti pevně sevřel košili, aby nemohla. Cukala sebou, ale jejíma svázanýma rukama si nemohla nijak pomoci, nakonec únavou, bolestí a slzami klesla zpátky na kolena. Do očí se ji vyhrnuly tisícovky dalších slz, které dopadaly na rozpálené kameny pod ní. Slyšela můj zoufalý křik spojený s pádem kamení a suchých klacků, všechno to ji bodalo do uší a působilo ji to ještě větší bolest. Na místě se rozbrečela tak silně, že to vítr nesl celou pampou až k hradbám velehor. Ztratila to poslední, na čem ji záleželo, to poslední, co milovala. V jejím slzami promáčeném srdci zůstal jen žal a zmar, smutek a strašlivá bolest, která ji pohltila. Bylo tam jen prázdné místo, jen ohromná díra plná bolesti, slz a nesplněných snů. Jedinný člověk, kterého v životě milovala, navždy zmizel v kamenných hlubinách kdesi v pliocénu. Slzy ji jako nekonečné vodopády tekly z očí po tvářích, kamení pod ní jimi bylo za pár vteřin pokryto. Nechtěla tomu uvěřit, neustále se dívala na okraj římsy a doufala, že na poslední chvíli se vynoří moje ruka nebo hlava, ale ničeho podobného se nedočkala. Ztratila všechnu naději, všechnu, která ji po včerejšku zbyla.

Ostatní se na to koukali s vytřeštěnýma očima, ve strnulém obličeji jim zůstal výraz bezmoci a ruce se jim začaly třást. Bergerovou vinou, jenom jeho vinou přišli o kamaráda, který byl součástí jejich rodiny. Joss, který tomu byl nejblíže, doslova zkameněl, jen nečinně mohl přihlížet tomu, co se právě stalo. Něj i Petra přepadly výčitky, že se to nemělo stát, že tomu měli za každou cenu zabránit, Tess bolestně sklopila hlavu a chtěla skrývat pár kapek slz, které ji tekly z očí.

Bylo po všem a to Berger teprve začínal. Vypochodoval si své místečko před skupinou svých lidí, zapálil si další cigaretu a chodil chvíli sem a tam, překračoval a nad něčím dumal. "Ta kulka, co tě zabije," naštvaně se na něj otočila Tess," na ní bude napsáno velkýma tučnýma písmenama sráč." "Ty máš jediný štěstí, že tě nestihnul zastřelit," Harleen povzlykla," protože by se s tebou nemazal. Zabil by tě pomalu a bolestivě," naštvala se silně. "A já mu to přitom tak usnadnil. Já ho, šťastlivce, zabil tak rychle a skoro bezbolestně," arogantně se zasmál. "Myslíš, že jsi nějakej samaritán, ale ve skutečnosti jsi jenom nicka bez vlastního mozku. Umíš jenom plnit rozkazy, co ti někdo dá, sráči," Joss ohrnul rty. "Připrav se, že my tě zničíme. A stejně tak zničíme i ten tvůj skvělej plán," Peter se zamračil. Berger na to jen odfoukl. "Přivést!" usykl. Nakázal těm svým rádoby vojákům, ať ostatní přivedou před něj, jeden vedle druhého, jako na popravišti. "Tady to pro vás končí, dětičky," vyhodil z pistole prázdný zásobník a dal tam nový.

...

Spalující žár slunce na jihoamerické pampě se nedal vydržet, rány do krve se snad škvařily na místě, jaké bylo horko. Žádné stromy, žádný stín, kam by se dalo ukrýt a ještě ta strašná gravitace, cítil jsem se o stovky kilogramů těžší. Cloumala mnou malátnost, spavost, únava, ale hlavně strašná bodavá bolest, která mně nakonec donutila otevřít obě oči.

Strašně jsem se lekl, málem mi vyskočilo srdce z těla, protože jsem překvapivě nebyl po smrti, jak jsem si myslel. S různými menšími i většími oděrkami, ránami hluboko pod kůži a zraněními pryštícími krev, která mi kapala na oblečení, kůži, boty až někam tam podemnou na ploché kameny na dně strže. Musel jsem na chvíli upadnout do bezvědomí nebo jsem si chvíli neuvědomoval sám sebe, ale z dlouhého pádu mně nezachránilo nic jiného, než obyčejná náhoda. Málem jsem totiž dopadl až na dno, kde už bych byl určitě mrtvý, ale ze stěny vyčníval dlouhý holý kmen stromu, pevně zaklíněný mezi kameny, a jak jsem měl svázáné ruce, tak jsem se zahákl za jeho špičku a asi setrvačností ně něj sjel. Podíval jsem se pod sebe, deset metrů do hloubky a s mým strachem z výšek jsem se radši znovu podíval nahoru. Na nějaké takové jednání ale nebyl čas.

 "Co teď, co teď, co teď?!" pořád jsem si dokola opakoval. Rozhlížel jsem se všude kolem, trhavě jsem otáčel hlavou a oči mi pořád sjížděly tam do hloubky podemně. Na chvíli jsem je zavřel, abych mohl přemýšlet, ale pořád se mi to ukazovalo před očima, ta hloubka. Nedokázal jsem nic pořádného vymyslet. Jenže pak mi svitlo, mohl jsem se na tom kusu klacku rozhoupat a nohy vykopnout na něj.

V tu chvíli mi to přišlo jako ten nejlepší nápad, vší silou jsem začal své tělo rozhoupávat a očekával každý centimetr, kdy se přiblížím k holému kmeni. Špičky bot se k němu s každým dalším vykopnutím přiblížily, ale pořád nebyly dost blízko na to, abych se mohl zachytit a pokračovat dál. "Ještě kousek, tak pojď, ještě kousek!" křičel jsem tiše. A pak se to stalo, špička a první část chodidla se dotkly holého kmene, ještě silněji jsem se zhoupl a zachytil jsem se tam celým chodidlem až k patě. Nehodlal jsem se pustit, ze všech jsem nohy kolem větve obmotal jako dva pružné silné hady, házel jsem rameny a zády, abych se celým tělem mohl otočit a zacouvat na kamennou římsu, kde kmen kotvil. Vytahaná pouta ze starého provazu jsem vyvlékl na konci větve, tam kde se prve zavěsila, a snažil se z nich vytáhnout ruce. Nohama jsem se ještě držel za větev, když se mi z pout podařilo dostat, přitahováním jsem couval a už za sebou cítil příjemnou kamennou stěnu.

Na dně strže se ale něco zalesklo, předtím jsem neviděl asi protože, že jsem se tam díval z jiného úhlu. Setřel jsem si krev, co mi stékala přes levé oko, abych to viděl lépe, a byla to naleštěná kovová část naší odstřelovací pušky, kterou tam Berger zahodil. Bez ní bych asi těžko něco zmohl, po drolících se kamenech jsem slézal až dolů, pro ni. Za chvíli už jsem seskočil na zem, chtěl jsem ji sebrat, než se z druhé strany téhle rokliny nebo kaňonu ozval zvuk podobný krůtímu či slepičímu hrdelnímu zpěvu, ale o něco více naštvaný. Musel ho vydávat ohromný pták, možná celé hejno takových ptáků a to daleko větších, než ten malý Llallawavis. Když jsem odhodlal otočit, pětice takových obrů požírala do mršiny nějakého středně velkého savce. Divoce z ní rvali maso a šlahy, ostrými špičkami zobáků projížděli seschlou kůží a výrazně trhali velkými hlavami s krátkým šedým peřím, modročervenými voly pod krky a především masivními zobáky se zahnutými špičkami. Byly to doslova stroje na zabíjení.

Tiše jsem se otočil a šplhal zpátky nahoru, ale jeden kámen pod mou rukou povolil a s hlasitě dopadl na dno strže. Otočil jsem se na děsoptáky, ti vypadali, že jsou pořád tvrdě zaměstnáni ožíráním uhynulé zdechliny, tak jsem to nechal být, a co nejrychleji šplhal výš. Stěna ale byla suchá a malé části se odlamovaly všude, za další ani ne metr se mi pod rukou odlomil tentokrát větší a mohutnější kámen. Dopad u nebyl k nepřeslechnutí. Jeden z těch ptáků se napřímil a otočil, uhrančivé oči v dlouhé tmavé hlavě se dívaly směrem odkud ten zvuk přišel. Věděli jsme oba, že pro toho druhého existujeme, ale nevypadal jsem asi jako moc chutná o kořist, asi ne o moc chutnější než ta zdechlina. Čas ale neúprosně běžel, začal jsem se po kamenech škrábat výš a výš a toho už si děsopták zvaný Devincenzia všiml. Začal divoce volat tím zvukem jako předtím, vyrušil i své druhy od oběda, kteří zvedli své zespod holé krky, rozevírali zobáky, a když viděli, že se kořist hýbá, tak se okamžitě vrhli za ní.

V Jižní Americe se vývoj uchýlil trochu jinam, to už jsme si řekli. Byla izolovaná až do doby před třemi miliony, ale hlavními predátory na ní nebyli vačnatci, alespoň po celou dobu ne. A vládnoucí kastou vrcholových dravců byli právě tzv. děsoptáci, ptačí čeleď Phorusrhacidae, kteří jsou příbuzní dnešním jihoamerickým seriemám. Jejich největší zástupci byli možná až tři metry vysocí, skvělí běžci a také lovci ze zálohy. Jejich lovecká taktika přitom spočívala v zasekávání konci dlouhého zobáku do běžící kořisti, která padla na zlomený vaz nebo šok a infarkt. Byli to ti vůbec největší nelétaví masožraví ptáci, kteří se kdy objevili, dominovali přes čtyřicet milionů let, a podařilo se jim přežít i nátlak masožravých konkurentů ze severu, kam se dokonce dostali a úspěšně tam žili. Přežili až do středního pleistocénu a podle některých autorů se dožili i doby příchodu prvních lovců na severoamerický kontinent (nejsou to ale vždy spolehlivé údaje).

Devincenzia byla vysoká asi dva až dva a půl metru, já nebyl ani ve třech metrech a to se přitom ta skupina skřehotajících bestií hnala přímo za mnou. Lezl jsem, co mi jenom síly a rány dovolily, ale ony narážely svými zaostřenými zobáky těsně pod mé, pořád skřehotaly strašně hlasitě a pronikavě, klapaly zobany a řvaly jedna přes druhou. Menší jedinci těm větším nesahali ani po hlavu, zato oni dokázali ještě vyskakovat a svými dlouhými krky dovolit chňapajícím čelistem se zmocnit živého kusu masa. Nemohl jsem se soustředit, protože krev jsem měl plnou adrenalinu a každý přešlap by končil jistou smrtí. Zkopával jsem pod sebe kameny, co to šlo, abych je od útoku odrazil, ale marně. Všichni pořád doráželi a snažili se útočit ještě impulzivněji než předtím. Strašný křik a skřehotání, které to hejno vydávalo, se rozhléhalo všude, kam ho šlo, zvonilo mi z toho v uších.

Ale pak se seshora z planiny ozvalo silný dusot kopyt, padaly menší i větší kamínky, takže tam muselo běžet stádo těch zvířat, které předtím viděla Tess. Devincenzie to zarazilo, všechny se v tu chvíli obrátily směrem k obloze a trochu poodstoupily. Lezl jsem dál, byla to ta nejlepší šance, protože dusot neustával a poskytoval mi krytí. Slyšel jsem ho, ikdyž jsem už byl na skalní římse, ze které jsem slézal. Ohromné stádo, pomyslel jsem si.

Opřel jsem se o první větší kámen, oddechoval jsem. Krev mi pořád stékala z ran, cítil jsem, jak mi v horku sedají na kůži mouchy. Vyčerpaný. Nevěděl jsem, jestli zbývá ještě nějaký čas, protože se seshora už nic dalšího neozvalo, jen ticho a šelestící vítr. Pořád jsem si ale dával naděje, ještě jsem přece neslyšel žádnou střelbu nebo kulky vylétající ze zbraní. Ještě ne. Ještě pořád se nedostal k jeho zlatému hřebu večera. Poslední síly, co mi ještě zůstaly, jsem sebral a lezl po kamenech i starých uschlých větvích výš. Z ran mi už tekla krev proudem, štípala a pálila ve slunečním žáru, což taky nebylo zrovna dvakrát příjemné. Motala se mi hlava, horkem a ztrátou krve se mi mlžilo před očima a přišel jsem si jako na sedativech. Jediné, co jsem věděl, bylo, že musím lézt pořád výš, pořád, dokud to půjde.

Přestával jsem cítit ruce a konečky prstů, jenže v mlhavě roztřeseném zraku jsem už zahlédl okraj, nebyl daleko. Ještě párkrát jsem se přitáhl a zaslechl jemné švitoření hlasů a potom daleko tvrdší hlasové odezvy. A pak to hrozné sklopení úderníku, škrábal jsem se na planinu a doufal, že není pozdě. Hned jsem se přikrčil, když jsem viděl, jaká nastoupená vojenská četa tam stojí. Jednoho nebo dva křísili, možná je rozdupalo stádo těch litopterních kopytníků s krátkým chobotem, které se tam přehnalo. Bylo tam ale dost zmatku na to, aby se dalo udeřit.

"...tys asi nikdy v životě nikoho nemiloval, co? Možná jenom sám sebe, bylo by ti to podobný," tvrdě mu Harleen odsekla. "Však se za chvíli zase shledáte. Na onom světě. A vyřiď, že pozdravuju," se zlým výrazem ji přiložil hlaveň k čelu. "S tebou se uvidím leda v pekle!" řekl jsem si pro sebe, přebil a z odstřelovací pušky vyletěla kulka, která jednomu jeho vojákovi provrtala hlavu. Dopadl s dírou v čele na tvrdou trávu pampy. Zpětný ráz mi snad přelomil klíční kost nebo žebra, sletěl jsem kvůli tomu k zemi a bolestně zařval. Přesto jsem se ale zvedl, znovu přebil a než si kdokoliv stačil všimnout, odkud to šlo, tak se Berger otočil a dostal tvrdou ránu do ramene. Odlétl Harleen přes hlavu, ale ta stačila popadnout jeho zbraň a instinktivně vystřelila za sebe, kde to pár dalších vojáků schytalo do kolen a chodidel. Jejich bolest bylo to, co nás pohánělo.

Peter se nějak šťoural v provizorních poutech a podařilo se mu z nich dostat, v křížové palbě začal všem ostatním rozvázávat spoutaná zápěstí a já ho kryl střelbou. Pořád bylo hrozné horko, už jsem cítil, jak mi odcházejí oči a celé tělo přepadá malátnost, ale naposledy mně probudil problém, který běžel krz trávu předemnou. Ze stébel vykukovaly jen jeho malé uši a k čenichu svažující se hlavu, hřbet byl takový jako u dnešního tygra, pokrývaly ho pruhy pro lepší maskování, ocas byl zase docela dlouhý a štíhlý. Chtěl se tu asi jenom mihnout, protože zvuk zbraní a vystřelených kulek v něm vzbuzoval pocit nebezpečí, ale v tu chvíli mi posloužil dobře. Thylacosmilus, plížící se po okraji bojiště, byl dost nebezpečný i pro člověka, když mu nedělalo problém skolit i velké savce pamp, a teď to přišlo vhod.

Opět konvergentní evoluce, vačnatý lovec Thylacosmilus, dlouhý přibližně metr a půl až možná dokonce dva metry a vážíci mezi osmdesáti až sto padesáti kilogramy, je často dáván jako jeden z jejích nejznámějších příkladů. Jsou na něm typické především jeho dva velké šavlovité tesáky jako u slavných šavlozubých koček, s nimiž ale má společnou pouze loveckou taktiku, tedy srazit kořist k zemi a prokousnout ji hrdlo. Navíc jeho špičáky byly delší než u šavlozubých koček a měly tzv. neukončený růst, dorůstaly po celý život, ikdyž se zub vylomil. A pro ještě lepší odlišení od šavlozubých tygrů, jako byl známý Smilodon, ze spodní čelisti mu k zemi šly dva ploché výrůstky, které po zavření čelisti chránily špičáky z vnitřní strany. Kostěný byl ale jen jejich základ, zbytek tvořila zhrohovatělá tkáň, odráží to i jméno Thylacosmilus, které znamená "nůž s pochvou". Po velkých ptácích forusracidech šlo o největšího a nejmocnějšího lovce jihoamerického kontinentu, který však za záhadných okolností vyhynul. Původně se předpokládalo, že za to mohou právě velké kočky ze severu, to ale není prokázané. Nám se však ukázal v plné síle a velikosti.

Zprava se řítil k ostatním další voják, odhodil jsem pušku a sevřel tylakosmilovy instinkty do kopky, ze které se nemohly samy dostat. Poslední síly mně donutily, abych mu nákazl útok. Navedl jsem ho, plížil se trávou jako pravý lovec a těsně před tím vojákem vystartoval z přikrčeného postoje a na všech čtyřech se hnal jako gepard. Bylo to fantastické ho sledovat, odrazil se pomocí svých silných zadních nohou a svou kořist ve vteřině srazil předními končetinami na zem. Než si stačila něco uvědomit, ještě ve vzduchu ji prokousl hrdlo a průdušnici, ten voják se vlastně začal dusit vlastní krví. Nemohl ale nic dalšího dělat, tylakosmilus mu ještě jednou nemilosrdně kousl do krku a zaryl mu tam své ohromné špičáky. Bylo po všem, všude byla spousta krve a chlupů, predátora jsem pustil a nechal ho se svou kořistí odejít někam do keřů, kde ji mohl pořádně zdecimovat.

Srdce mi pořád bušilo jako o závod, slyšel jsem ho tak strašně silně, že jsem si myslel, že mi vybuchne hlava. Všechno další znělo, jakoby to bylo kilometry daleko, tlumeně. Bylo strašné horko, oči se mi přivíraly a říkaly, že takhle to dlouho nepůjde. Skácel jsem se k zemi, hlava mi těžkostí dopadla na suchou zem. A zůstala před očima jen vzpomínka pár karančů kroužících nad námi.

...

Periodické pípání se rozléhalo všude, pořád se opakovalo a rozléhalo. Světlo tam v pokoji vrčelo takovým tím typickým vrkotem, který je snad v každé třídě na každé škole. Ani špetka dalšího světla, všude jenom zdi a žádná okna, kudy by dovnitř mohl prosvítit blahodárný sluneční svit. Samotka, úhledně přistavená postel, až těsně ke zdi, pokud možno, stoleček s paletou plných krásných lesklých pilulek na jedné straně a pípající mašinky říkající mi, jestli ještě dýchám na druhé. V obou rukou zapíchané jehly pro transfuze, po celém těle zalepené rány a jizvy. Ještě k tomu ten tuhý nemocniční úbor, než si ho pacient proležel, co mohl škrábat do kůže. Jen tam pomalu ležet a skoro se nehýbat. Hrozná bezmoc. A pořád to otravné pípání.

Na ruce jsem cítil nějaké teplo, světlo ze stropu mi trochu škádlilo oči a kvůli němu jsem se také probudil. Nevěděl jsem, co se děje, poslední, co mi uvízlo v hlavě, byla ta střelba a útočící tylakosmilus, od té doby nic. Vyletěl jsem z pololehu, mále ztrhal kapačky a jehly, co jsem měl v kůži. "Co?! Co?! Co se děje?! Kde to jsem?!" začal jsem křičet, když jsem vylétl z postele. "V klidu, v klidu. Zase si lehni, to pro tebe bude nejlepší, koblížku," Harleen mně starostlivě a pomalu chytla za ramena a položila zpátky celým tělem na postel. "Budeš v pořádku, aspoň, co jsem slyšela," snažila se nechat slzy v očích. "Nechci, aby jsi mě takhle viděla," otočil jsem hlavu na druhou stranu. "Myslela jsem, žes umřel, že už jsi dávno...," vytryskly ji z očí slzy,"...Nechtělo se mi v tu chvíli žít dál, víš, bez tvýho srdce to moje nemůže bít," říkala mi s očima plnýma slz. "Já bych tě tu za žádnou cenu nenechal, nikdy. Miluju tě a dokud mi to bude proudit v žilách, zabiju každýho, kdo by nám to chtěl zničit," odpověděl jsem rázně.

Milostně pořád držela mou dlaň, oběma rukama a pořád silněji. "Pojď sem, pojď ke mě," vytrhl jsem si kapačku z pravého předloktí. "Vrať to tam zpátky!" zakřičela starostlivě. "Pšššt," jemně jsem sykl. Přilehla si ke mně na nemocniční lůžko, schoulela se u mé hrudi a teprve potom začala ještě silněji plakat. Objímali jsme se rukama jezdili si jimi po odkryté kůži, kterou jsme po hmatu našli. Cítil jsem, že ji to uklidňuje, pomalu už jen povzlykávala a potom už úplně přestala plakat, jen sem tam uronila nějakou malou slzu. Za chvíli si také přelezla výš, aby jsme se mohli jeden druhému koukat do očí.

"Já nechci, aby někdo z nás umřel, aby někoho z nás dostali," starostlivě sklonila hlavu pod můj krk. "To se nestane. Teď už mi věř, že jedinná cesta, jak se jich zbavit je, je zabít," trval jsem si na svém. "Před chvíli sese nemusel probrat a teď si zase strašně tvrdohlavej. Ale...bude stačit, když je nalákáme do nějaký anomálie a zavřeme je tam," chtěla to řešit nenásilně. "Nebudu se s tebou hádat, udeláme to, jak říkáš ty," dal jsem ji malou pusu do vlasů. Ještě hodinu jsme tam oba leželi, tulili se k sobě, sahali a cítili srdce toho druhého. Harleen v tu chvíli byla šťastná, i přes to všechno, co se stalo, zářiala štěstím a to bylo pro mně hlavní. Hned na druhém místě jsem si musel připsat kolonku, zbavit se Bergera a Radowskiho.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz