Hadi z nebe

Na druhý den jsme se opět sešli na základně. Náš plán sestával z toho, že bychom se podívali po celé oblasti našeho města a dávat si navzájem signály o tom, jak dobře funguje Peterova aplikace pro hledání anomálií. "Víte co lidi, chtělo by to oddech, prostě nějakej relax, aby jsme se mohli odreagovat," namítla rozjíveně Tess. "Nemyslíš, že to je vzhledem k situaci riskantní, sama jsi přece říkala, že jednou z anomálií můžou vyjít mnohem větší a nebezpečnější zvířata," oponoval ji střídmě Joss. "Ale no tak, vždyť aplikace funguje, všechno klape. Navíc nemůžeme pořád jenom bojovat," nedala se. "Já jsem pro, ta appka funguje docela dobře, přes noc jsem tam ještě doladil pár dalších věcí. Problém je prakticky vyřešen" otočil se Peter od počítače. "Tak vidíte, pojďte, bude to zase jako dřív, jenom my a sranda," rozesmála se. "Tess má pravdu, chce to odpočinek, alespoň na jeden den," přidala se k ní Harleen. Byla to hotová přesila a navíc byla pravda, že jsme se cítili přepracovaní. Nezbývalo nám tak nic jiného, než se sebrat a vyrazit do jediného obchodního centra v našem městě.

Nutno podoknout, že v obchodním centru se nacházelo nespočet obchodů, pro neznalého člověka se mohlo jevit jako ohromné bludiště plné poutačů a reklam. Sedli jsme si k ohromné prosklené tabuli na čelní straně a pomalu pozorovali ruch ulice. Cítili jsme se jako předtím, volní nespoutaní tajemstvím, které jsme den co den střežili jako oko v hlavě. "Kdy myslíte, že donesou jídlo," povzdechl si Joss. "Znáš to, dokud ti prostě nezačne tak kručet v břiše, že to neuslyší až v kuchyni," uštěbačně poznamenal Peter. "Ha ha ha, kámo jako moc nám nepomáháš. Co kdyby jsi tam radši šel a řekl jim to, ha," odpověděl mu lehce podrážděně. "Fajn, fajn, vždyť jsem skoro nic neřekl," procenil nabručeně.

Mířil pomalu k výdejnímu pultu, ale náhle se zastavil. Něco mu přišlo zvláštní, jiné, než by čekal. Nad jeho hlavou se nacházela prosklená okenní tabule a něco ho svádělo, ať se přímo na ni podívá. Ohlédl se směrem nad sebe, zůstal jen nehnutě stát na místě. V kapse se mu mezitím rozezněl alarm indikující novou anomálii. Na sklo dorážel malý, ale zlomyslně vyhlížející dravý dinosaurus s hnědočervenými pery na jeho malé, zlomyslně zvídavé hlavě. Z horní čelisti mu přečnívaly výrazné zuby ve střední části tlamy. Střídavě otáčel hlavou a jeho žlutooranžové oči se dívaly přímo na Petera. Pak mírně pootevřel tlamu, vypadal, že snad někoho volá. Na sklo za ním přiběhlo ještě několik dalších podobných živočichů. Peter naprosto zkoprněl, nevěděl, co má dělat. Jen mírně naznačil, že přímo nad ním sedí zbrusu nový problém.

Najednou se pod jejich drobnýma nohama se zlověstně zdvihnutými drápy objevila na první pohled malá, nepatrná prasklinka. Jenže si ji skupina těch malých bestií všimla a dorážela na sklo. Skákali, doráželi čelistmi a prasklina se rázem změnila na ohromnou linii protínající celou skleněnou tabuli. Poslední náraz čelistí způsobil, že praskla a sklo se sypalo dolů, padalo jako ostré kapky deště. Peter stačil uskočit na stranu, ale okamžitě se zvednul a začal utíkat k směrem k nám. Za ním se spustila letka malých čtyřkřídlých dinosaurů, kteří vypadali jako pořádně načepýřený a naštvaný Microraptor, máchajících křídly se schopností třepotavého letu. Nastala naprostá panika, lidé utíkali, křičeli nebo se schovávali pod stoly. I tam si je však jejich čelisti a hákovité drápy, typické pro dromeosauridy, na zadních nohou našly.

Jedna z těch bestií se pustila i za Peterem. Slyšel její strašlivý křik, podobající se ptačímu volání, stále blíž a blíž svým zádům, ale doufal, že se mu vzdaluje. Už už se blížil místu, kde jsme byli skryti, ale nakonec neutekl. Ten malý zlomyslný tvor ho kousl zezadu do krku, vzápětí ho ale pustil a sedl si na jeden ze stolů. Peter najednou ztratil kontrolu nad nohama, byl doslova paralyzovaný a upadl přímo na podlahu. Po ní se jeho bezvládné tělo doklouzalo až k nám na dohled. Skočil jsem po něm a přitáhl ho k nám do našeho prozatímního úkrytu.

Vůbec se nehýbal, měl jen pootevřené oči s výrazem plným strachu a bolesti. Ztěžka a sýpavě oddechoval. "No tak...Petere,...řekni něco," vykoktala rozrušeně Tess. "Kámo, co ti je...něco řekni, hej...," přidal se Joss. "Má rozšířené zorničky, nehýbe se a má ztížený dech. To zvíře, musí vlastnit něco jako jed," snažila se zůstat v klidu Harleen. "Jed, vždyť jsou to dinosauři. Jed mají jenom hadi," oponoval vzrušeně Joss. "Právě, tohle je jedinný známý druh dinosaura, který má jed. Sinornithosaurus millenii," dodal jsem.

Tento zástupce slavné dinosauří fauny ze sto dvacet pět až sto dvacet milionů let starého naleziště Liaoning v severovýchodní Číně je další z nám dosud známých prokazatelně opeřených dinosaurů. Díky fosilizovaným melanozomům, buňkám obsahujícím barvivo, víme, že tento malý zabiják byl červenohnědě zbarven, na jeho těle peří se ale objevily ještě žluté, zcela hnědé, černé a bílé. Byl dlouhý jen okolo devadesáti centimetrů, nicméně někteří jedinci byli dlouzí i metr dvacet a vážili okolo tří klogramů. Přestože se ladná stavba těla mohla zdát neužitečná k lovu větších zvířat, Sinornithosaurus pravděpodobně vlastnil jednu tajnou zbraň. Podle studie čínského paleontologa Enpu Gonga z přelomu roku 2009 a 2010 nazčuje, že dokázal zabíjet jedem, který mohl mít podobné účinky jako neurotoxiny dnešních druhů hadů. Paleontologové si povšimli nezvykle velkých zubů ve střední části čelisti s podivným rýhováním. Navíc měl dutiny v lebce, které tuto toerii potvrzují. Ačkoliv studie Federica Gianechiniho z roku 2010 tento předpoklad vyvrací, rozhodnuto dosud není. Ale Peter měl už tehdy jasno, v jakých žilách koluje skutečná odpověď.

"Plán," nadhodil Joss. "Myslím, že jeden mám," odpověděl jsem. "A...," rozrušeně oddechla Tess. "Vy ho vemte na ramena a my dva se budeme snažit odehnat ty potvory," dodal jsem. "Na tři. Raz...dva...tři," zakřičela Harleen. Vyrazili jsme z krytí jako blesk a pomocí našich schopností jsme s Harleen odehnali většinu dorážejících létajících bestií. Potáceli jsme k eskálátorům, za zády se nám houfovali nebezpeční sinornitosauři, kteří byli připravení na útok. Všude nás v cestě provázeli členové ochranky, kteří se nás snažili navést přímo k východu. Jeden mimořádně naštvaný a velký dravec se vrhl přímo na zástupce ochranky a nenadálým útokem ho srazil na zem. Silně se mu zakousl hluboko ho hrdla, vpustil mu do žil kolovat jed a on už ani nestačil sáhnou po svém paralyzéru na opasku. Nemohl ani vykřiknout o pomoc, byla to jistá němá smrt.

Vypotáceli jsme se z dveří v přízemí a měli strach, abychom nepadli pod nohy davu, hrozilo by nám všem ušlapání. Před obchodním centrem se ozývaly sirény sanitek a všude okolo nás problikávala jejich modrá světla. Dopotáceli jsme se vším tím chaosem až k jedné z nich a narazili zrovna na jednu schopnou mladou lékařku. "Co je mu," ptala se ustaraně. "Kousnulo ho jedno zvíře, muselo ho paralyzovat," vysoukala ze sebe Tess. "Jaké zvíře to bylo," odpověděla rozumně. "Když vám to řekneme, tak nám nebudete věřit," oponovala ji Harleen. "Byl to dinosaurus, bylo to malý létavý stvoření," vyhrkl Joss. "Prosím, jestli ho chcete zachránit, nedělejte si z toho legraci," odpověděla chladně. "Ale my...," nedořekla rozhořčeně Tess. "To je jedno, řekněte nám, co s tím máme dělat," zarazil jsem ji. "Musíte získat alespoň vzorek toho jedu, pak je možnost vytvoření séra. Musíte si ale pořádně pospíšit, jinak zemře," dodala. Napojila Petera na přístroje a dávkovala mu endorfin. Vybíhaly mu žíly po celém těle, musel cítit strašný tlak. Doktorka nám ještě stačila sdělit, že jed máme utrousit do malé krabičky a tu pak donést do nemocnice. Naděje stále žila.

Podařilo se nám proniknout na poslední chvíli do evakuovaného centra. Jindy plné lidí se proměnilo v naprosto prázdnou zónu bez života. Po útoku sinornitosaurů nebylo ani stopy. Žádný zvuk, žádná ozvěna. Nic. Ticho prosycovalo celý prostor ohromného centra. Vše tak působilo mnhem klidnějším dojmem, než ještě před několika minutami, kdy se o jedno patro výš odherál ohromný masakr. Eskalátory se zastavily, nahoru jsme museli po svých. Cesta se proto zdála mnohem delší, navíc bez jasného cíle. Na podlaze tam ležel mrtvý strážný. Na jeho rukou a obličeji byly patrné okusy od malých štíhlých čelistí sinornitosaurů, zaschlá krev mu byla uniformě i podlaze.

"Tohle je horší, než jsem myslel," pronesl s despektem Joss. "Jak to myslíš," musela se zeptat Tess. "Nemáme co hledat, ty potvory jsou pryč a s nima i potenciální antisérum proti tomu jedu," poznamenal. "Objeví se tu, vědí, že tu mají kořist. Snadnou kořist," opravil jsem ho. "Nejdřív ale musíme najít anomálii, pak se můžeme rozhodovat, co dál," poukázala správně Harleen. Ticho ale najednou protínaly podivné zvuky připomínající elektrické zkraty. Znělo naprosto přesně jako narůstající elektrické napětí na transformátoru. "Slyšíte to taky," zašeptala Tess. Ohlédli jsme se po směru těch zvuků a zjistili překvapivý fakt. "Tak myslím, že jsme tu anomálii našli," nadhodil jsem. Podivný zvuk se totiž objevil pokaždé, když konec utrženého drátu elektrického vedení narazil do anomálie. Pokaždé, když se to stalo, tak se anomálie uzavřela do jakési kompaktní koule, která se otevřela po dalším nárazu.

"Co se to s ní děje," zaujalo to Tess. "Zavírá se, ale nemizí. Šílenost, anomálie reagují na elektřinu" uvědomila si Harleen. Anomálie se nacházela ve volném prostoru v malé výšce nad platformou, kde byly upevěny eskalátory do druhého patra. Na zábradlí si přitom sedl další sinornitosaurus, tentokrát to ale byl jiný než ti, které jsme prve viděli. Na hlavě měl výraznou, zelenavě modravou chocholku a výrazně větší drápy na zadních nohách. Zdál se být větší, zároveň mohl být důvodem, proč se onen drát tak nesmyslně utrhl a houpal se ze strany na stranu. Koukali jsme přímo na něj, upřeně a jasně. On nás svým binokulárním zrakem pozoroval také, dobře věděl, že sám nás nedokáže skolit.

Joss už instinktivně sahal po zbrani, jenže nemohl ji nahmatat. "Sakra lidi, já nemám...já nemám zbraň," zašeptal nehybně. "Nikdo z nás ji nemá, vzpomínáš. Mysleli jsme, že je nebudeme potřebovat," odpověděla potichu Harleen. Čas ubíhal nejen nám, ale především Peterovi v nemocnici. Dusil se stále víc a víc, srdce mu pumpovalo litry krve a rozšiřovalo stále rychleji jed nebezpečného teropoda velkého jako krocan. Drát se přestal komíhat, anomálie zůstala otevřená a vylétlo z ní několik dalších sinornitosaurů, kteří se posadili vedle vůdce celé skupiny. Teď už byli připraveni na útok. Vůdčí zvíře se vzepjalo a z jeho malého hrdla vyšel ohlušující skřek. Roztáhl svá primitivní křídla s výraznou kresbou, silně připomínající desítky malých oček, a seskočil z římsy. Za ním se vrhla celá družina v nekoordinované formaci s otevřenými tlamami. Každou vteřinu byli stále blíž a blíž.

Začali jsme jednat, nic jiného nám vlastně ani nezbývalo. "Zvládneme je, co říkáš," usmál jsem se na Harleen. "Ty snad váháš," odvětila rozhodně. Napřáhli jsme své ruce a namířili je přímo na skupinu vřeštících teropodů slétajících přímo k nám. V první chvíli jsme si byli naprosto jisti, co máme dělat. Chtěli jsme jim nakázat, ať se vrátí vstříc pradávné spodní křídě, krajině plné bublajících sopečných jezer obklopených hustými jehličnatými lesy, které byl plné různých druhů dinosaurů velikosti od vrány do dvou za sebou stojících autobusů. Vzápětí jsme si ale uvědomili, že nutně potřebujeme vzorek jedu, pro vytvoření nutného antiséra.

Sinornitosauři ale byli mnohem rychlejší, dokázali poslušně přistát a rozeběhli se po dlouhé chodbě zpátky k anomálii. Okamžitě jsme se rozběhli za nimi, ale bylo pozdě. Ty malé bestie byly rychlejší, než se zdály. Přes poměrně dlouhá pera na zadních končetinách utíkali stejně obratně jako pštros nebo tetřev. Podařilo se jim vzlétnout na zábradlí, odkud je jejich třepotavá křídla vznášela k anomálii. Joss se ale rozeběhl a vyskočil nejvýš, jak mohl. Chytil poslední ho z nich na ocas a ztáhl ho k zemi. Pevně ho popadl a otevřel mu tlamu. Tvor se smýkal se strany na stranu, snažil se pomocí drápů vyškrábat z lidského sevření, ale nebylo mu to nic platné. Joss ho popadl za krk a zuby mu pevně zarazil do připravené krabičky. Jed začal kapat a my jsme měli jedinou možnost zachránit našeho přítele.

Vyhráno ale zdaleka nebylo, ostatní sinornitosauři zaslechli zběsilý křik svého druha a na poslední chvíli se zastavili a přelétli na zabrádlí po našem boku. Snažili jsme se je s Harleen usměrnit, ale z nějakého důvodu to bylo mnohem obtížnější než předtím. Začali na sebe vzájemně volat, ozýval i jedinec, kterého jsme chytili. "Co tohle znamená," nevěřícně pronesla Tess. "Oni komunikují, vědí, jak na sebe volat," uvědomil jsem si chladně. "Musíme to zkoušet dál, musíme je odsud dostat," pobídla mě Harleen. "Jossi, pusť ho, nepřestanou, dokud se k nim tenhle nepřipojí," okřikl jsem ho. Pustil smýkajícího se dinosaura a ten jako šíp vystřelil k jeho družině. Všichni jeho druzi ho začali zkoumat čelistmi, čenichali a snažili se přijít na to, zda nejde o vetřelce. Po hcvíli se s hlasitým křikem všichni vznesli do anomálie. Ta se pomalu, ale jistě, zavírala.

"Máme ten jed," bála se Tess. "Mělo by ho být dost," odpověděl Joss rázně. "Není času, nazbyt. Jdeme, jinak Peter zemře," zavelil jsem rozhodně. Utíkali jsme k požárnímu schodišti, odkud po ulici celou dobu v strašlivém vedru až do nemocnice. Dopotáceli jsme se tam upocení a naprosto vyčerpaní, ale za to s krabičkou plnou jedu, který mohl zachránit našeho přítele ze smrtelné agonie. Na recepci jsme se po dlouhých minutách dohledali té lékařky, kterou jsme potkali před obchodním centrem. "Tady je ten jed," oddechával jsem ztežka. "Za jak dlouho ho můžete záchránit, za jak dlouho vytvoříte protijed," musela se zeptat Harleen. "To vám takhle neřeknu, musíme nejdřív prozkoumat učínky toho jedu, a pak zkusíme různé typy protijedů. Může to trvat i několik desítek minut," odpovídala lékařka nesměle. "Musíte ho zachránit, prostě musíte," měla na krajíčku Tess. "Budeme dělat, co můžeme, ale nesmíme vás za ním pustit. Nejste jeho rodinní příslušníci ani pokrevní příbuzní," odpověděla klidně. Otočila se a odkráčela s jedem do nějaké laboratoře.

Hodiny ubíhaly jako dny, byly neustále delší a delší. Seděli jsme před jeho pokojem na nemocniční chodbě. Vyčerpaní a strachy bez sebe. Přišli za ním jeho rodiče a ptali se nás, co se vlastně stalo. Odpovídali jsme útržkovitě, dobrali jsme se k tomu, že tam byl ohlášen únik jedovatého druhu pavouka a ten ho kousl. Neměli důvod nám nevěřit, ale stále si tím nebyli zcela jisti. Přes okna bylo vidět, že padla noc. Venkovní tmu protínala světla lamp a oken domů, pro nás to znamenalo vytoužený spánek. Opřeni o sedadla nebo sami o sebe jsme usnuli a čekali. A čekali.

Probudili jsme se až po tom, co silně praštily dveře Peterova pokoje. Bylo snad okolo dvou hodin ráno. "Žádá si vás," pronesla jistě doktorka. "Je v pořádku" strachovala se Tess. "Ano, je stabilizovaný a při vědomí. Přesto, nezdržujte se tam příliš dlouho, teď potřebuje hlavně klid a spánek," dodala. Prošli jsme skrze dveře do malého pokoje, kde seshora na nás svítila světla, a na nemocniční posteli ležel Peter na čemsi pracující na notebooku. "Ty ještě žiješ," neodpustil si poznamenat Joss. "Dík no," rozesmál se Peter. "Jak ti je," zeptala se Tess. "Lepší, mnohem lepší. A za tu dobu, odkdy jsem vzhůru, jsem se stačil nabourat do kamerového systému toho obchoďáku. Odstranil jsem všechny záznamy, na kterých jste vy nebo ti dinosauři," zlepšila se mu nálada. "Kdy tě pustí kámo," napadlo mě. "Snad dneska. A vy se radši jděte někam prospat," dodal klidně. "Štve mě to, kousnuli tě kvůli nám," uvažovala Harleen. "Hlavně si nic nevyčítejte, to že mě ty potvory kously není vaše vina," upozornil nás. Rozhodli jsme ho nechat prospat. Vyrazili jsme proto radši do našich domovů a postelí, přecejen to byl perný den.

...

Zaměstnanec ochranky obchodního centra jen nevěřícně kroutil nad záznamy, které se doslova vypařily. "Pane...,já...vím, že jsem na ty záznamy koukal...dokonce dvakrát, ale...," vykoktal. "To je v pořádku," odpověděl mu v poklidu muž v dlouhém koženém kabátě. Měl krátké světlejší vlasy a hranatou tvář. Vytáhl si cigaretu a zapálil si. "Jen mi vysvětlete jednu jednoduchou věc. Jak se vám sakra můžou ztratit ty záznamy přímo před nosem. To jste vážně takoví idioti nebo vás někdo dokázal přechytračit. Kreténi," rozeřval se. Stoupl si ke zdi místnosti, kde se opřel. Chvilku pokuřoval, pak cigaretu típl o zeď. Vypadl ze dveří a přistoupl k oknu na chodbě. Zazvonil mu mobil. "Bergere, máte ty záznamy," řekl mu hlas. "Bohužel pane, někdo byl systému a odstranil je. Nejdivnější na tom je, že jedinou stopou je, že nezanechal žádný stopy," odpověděl mu rozhořčeně. "Vy idiote, nejste schopen splnit i tak jednoduchý úkol. Začínám pochybovat o vašem kvalitním platu," odpověděl mu naštvaným tónem. "Vyčkejte, tohle jim nebude vycházet do nekonečna," objevil se na jeho tváři zlomyslný úsměv.