Hluboký pád

04.10.2018 19:49

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 18, Beladova

13:30, odpoledne 7. července 2019

Středisko HZT, Praha S/SV

Dva dny nám trvala další jednání s protistrannou AMI. To, co se stalo v údolí Yeara, bylo již zcela nepřípustné, protože nešlo o zabití jednoho či dvou tvorů. Zabili jich desítky, možná i stovky a zničili celé údolí dávno zaniklé civilizace. Způsobili změnu tektoniky v oblasti bolívijsko-peruánských And. I to je však stále nezastavilo, ikdyž jejich právnící, na první pohled uhlazení a bezchybní, se už také začínali cítit úzkostlivě, bylo jim z jich samých špatně. Bylo to na nich dobře patrné, avšak dostali příkaz seshora, který museli chtěně uposlechnout. Dosáhli jsme alespoň dočasnému pozastavení jejich služeb, museli se po dobu jednoho týdne stáhnout.

Toto oznámení přišlo právě v tento den krátce po poledni do střediska, ale zatím zůstalo jen v Kohově pracovním počítači. Byl velice potěšen tímto rozhodnutím, přestože bylo pouze na omezenou dobu. Uvědomoval si, že za tuto krátkou chvíli jsme tuto lhůtu mohli totiž prodloužit na neurčito. "Dámy a pánové, milí zaměstanci, s radostí Vám oznamuji, že ty krysy z AMI nás teď nejméně týden nebudou otravovat," řekl s úsměvem Koh. Okamžitě zavládla všeobecná radost a náš tým si také oddechl, že teď alespoň na chvíli budou mít zase volnou ruku.

"Konečně," začal Petr. "Je to fakt, to se už nedalo smést jen tak ze stolu," přidal se Alex. "Ale, co když budou pokračovat dál, znáte to," řekla pesimisticky Nikky. Pokračovali tuto debatu v radostné euforii, kterou jim ještě zpříjemnil povědomý alarm. "Kde je další," zeptala se Lena. "Znáte ten zchátralej panelák poblíž koleje univerzity u Troji," řekl Julio. Jednohlasně souhlasili. "Tak přesně vedle něj, zhruba 70 metrů nad zemí," dodal. Tým tak kromě obvyklé výbavy přibalil ještě horolezecké vybavení, pro případnou záchranu.

Dorazili na místo v časovém presu, když už byli na místě, zjistili jednu dost nepříjemnou skutečnost. Budova, za kterou se nacházela anomálie, měla být dnes odstřelena. "Prosím vás, co tady děláte lidi, tahle oblast má být vyklizena, za čtvrt hodiny dojde k odstřelu," řekl jim jeden z dělníků. "My...my jsme tady jenom na rychlou kontrolu, sociální péče," vykoktala ze sebe Anna. "Musíme zkontrolovat dům, zda se v něm někdo nenachází," dodal Alex. Dělník se na ně chvíli divně zadíval, pak se odběhl poradit se svým nadřízeným. Po chvíli se vrátil a zajistil našemu týmu volný přístup do objektu, ale řekl také, že musí neprodleně opustit budovu po zaznění alarmu.

Dům měl být odstřelen v několika patrech, při průchodu stále výše je znepokojovaly na stěnách umístěné nálože. Když došli do 23 patra, byli značně unaveni a další postup jim to znemožňovalo. "Kolik máme ještě času," zeptal se udýchaně Petr. "Jedenáct minut," řekl Alex. Museli vyjít ještě dvě další patra, část však musela vyjít až na střechu, aby mohli slanit a jistit je zvenčí. Část týmu, Petr, Julio a Anna, už byli na místě. Viděli skrze vysklená okna zlatavou záři, ale byla dále než mysleli, proto ji nemohli zavřít pouze s malým mobilním uzamykačem.

Spoleh tedy padnul na druhou výpravu, která měla slanit ze střechy zhruba 20 pater a uzamknout ji. "Bojíte se výšek," řekl s úsměvem Alex. "Možná, když mi to budeš pořád dokola opakovat, tak určitě," odpovídala Nikky. "Budeme přeskakovat maximálně po dvou a půl metru, nikdo nepůjde víc," upozornila je Lenna. "Kolik nám zbývá času," zeptala se Nikky. "Sedm minut," odpověděl Alex. Začali pomalu slanit dolů, bylo to odvráceno od stavby.

Když se blížili k druhé skupině, tak je náhle upoutal táhlý skřek, který byl i ve zvucích velkoměsta výrazný. Nad nimi náhle prolétla silueta jakéhosi tvora. Nikky se v tu chvíli přiblížila k vyčnívajícímu železnému trámu a musela ho obejít. Rostl v ní adrenalin a strach. Ticho proťal další skřek a praskot lana. To její padalo dolů společně s ní.

"Nikkyyyy," zařval Alex. Na poslední chvíli se dokázala zachytit ocelové konstrukce, která vyčnívala z budovy. "To je v pohodě, hlavně se...nekoukat...dolů," říkala. Ubíhal jim čas, zbývaly už jen tři minuty, a blízko nich se zatím pohyboval velmi agresivní a akivně lovící predátor. Chvíli kroužil nad jejich hlavami, dobře tak šlo rozeznat malé tělo s rozpětím křídel okolo 2,5 m s výraznými drápy na nich rudé barvy pokryté malými pyknovlákny a dlouhý ocas. Zespodu šly také vidět poměrně dlouhé zadní končetiny s masivními drápy. "Drž se, za chvíli jsem u tebe, ničeho se neboj," utěšoval ji Alex. Ruce ji čím dál tím více zklouzávaly dolů, vypadalo to jako ta nejhorší scéna, která měla však ještě děsivější pokračování.

Z anomálie se před zraky druhé skupiny vynořil další podobný tvor. Prohlédl si je v okamžiku jedním ze svých žlutavých očí, které byly vpadle usazeny v rozměrné lebce, jež měla ke zbytku těla ohromné pootevřené robustní čelisti se zuby, které byly typické pro predátory, ze kterých odkapávaly sliny. Tvor letěl téměř kolmo vzhůru, kde se nacházela snad jeho kořist. Přitom sklapl své mohutné čelisti. "To je to nejhorší, co jsme mohli tady potkat," řekl Petr. "Dimorphodon macronyx," dodal Julio. Děsivé divadlo se však odehrávalo nad jejich hlavami. Alex se mezitím přiblížil k Nikky na takovou vzdálenost, že by ji mohl podat ruku. Jenže ta se už nedokázala dále držet a padala vstříc výšce. Alex se na to nemohl dívat, věděl, že jedinnou možností je skočit proti času.

Odrazil se, odepl si své lano a skočil za ní. Stačil jí popadnout a oba rázem propadli vstříc 184 milionům let do minulosti. Nemohl s jistotou říci, co tam na ně čeká, jelikož věděl, že dimorfodonti lovili spíše ve vnitrozemí. Oba dva zatajili dech. A pak...pak ucítili těžkou ránu, která jim v jurském moři zachránila život. Na druhé straně to však spozorovali dva dimorfodonti, kteří byli teritoriální živočichové. Vydali ze svých mohutných hrdel táhlých skřek a vrhli se za nimi. Zbytek týmu nevěděl, co má dělat, jelikož jim zbývala poslední minuta. Začal houkat alarm a oni věděli, že to určitě dolů nestihnou. Nálože za nimi už odpočítávaly posledních třicet vteřin. "Co teď," zděsila se Anna. "Musíme za nimi, to je jedinný východisko," řekl Julio.

Vyběhli tak co nejrychleji do dalšího patra a odtamtud se chystali skočit. Nevěděli kam skákají, ale podvědomě tušili, že do náruče smrti ne. Koh mezitím ve středisku dostal záběry z hlídkové helikoptéry. Zabíraly budovu pouze z popředí, takže neviděl, zda jsou ještě v budově a zda ji bez potíží zavřeli. Nechal záběr pustit po všech obrazovkách ve středisku.

Zbývalo posledních deset vteřin a zbytek týmu se konečně odhodlal ke skoku. "Co když se netrefíme," řekla se třesem v hlase Lena. "Určitě se trefíme, neboj," utěšoval ji Petr. "Na tři," řekl Julio," raz...a...tři !" Všichni vyskočili a trefili se přímo do černého. To však ve středisku neviděli, ale zato viděli jak v celé budově postupně od spodu vybuchují nálože a budova se bortí hlouběji. Po té bylo vidět mračno sutin a prachu, které se postupně přesunulo na zem. Všem ve středisku se zatajil dech.

Před 184 miliony let se však měl stát souboj. Všichni už doplavali na břeh, který byl tvořen převážně skalisky, místy bylo sypané drobným štěrkem, ale celé pobřeží bylo pískově žluté. Moře bylo azurově modré v dálce byly vidět blesky a temná mračna, která se stahovala k pobřeží. Les, který jako zelená páska lemoval pobřeží tiše omývané pouze vlnami, proťal řev rudých pterosaurů. Snášeli se a přibližovali stále blíže, až doletěli za skalní útes. Chvilku bylo ticho. "Třeba...třeba jsou pryč," vykoktala e sebe Nikky. "Nenech se zmást, byli to dokonalí lovci i na zemi," dodal Petr. A skutečně se po chvilce oba dva poměrně rychle dostali až přímo ke skupině.

Jeden z nich využil vánku, roztáhl svá blanitá křídla a vyřítil se přímo na Petra, kterému se zakousl do hrudi. Jeho zuby lehce projely svalovinou a dostaly se téměř až ke kosti. Nedalo se to vydržet, Petr rychle ztrácel krev a nevypadalo to s ním dobře. "Dostaňte ho ze mě, už to nevydržím," řval bolestí. Ten skus zastavila až velmi silná rána, kterou provedl Julio kamenem přímo do lebky dimorfodonta. Čelisti se rozevřely a on upadl na zem, z jeho tlamy vyjel dlouhý fialový jazyk. Byl naštěstí jenom omráčený, ale ten druhý byl stále ještě při smyslech a ještě více ho rozhořčilo poranění jeho druha, vrhl se proto na Julia. Ten se ale kamenem ohnal a zasáhl skákajícího pterosaura přímo do tlamy. Z té vylétlo několik zubů. Po útoku byl značně vyveden z míry, proto radši odběhl dále do skalisek.

Tým však nevěděl, co má dělat. Jeden z jeho členů silně krvácel a oni se nemohli dostat zpátky, a i kdyby se dostali zpět do součastnosti, tak by je čekal mnohem horší a delší pád, který by skončil jen smrtí. Náhle se však z anomálie zpustilo lano a byl slyšet i hlas z megafonu. "Halooo..., pokud tam jste, tak zatahejte za lanooo...," byla slyšet ozvěna.

Alex si tak Petra vzal na záda a společně doplavali na místo výsadku. Nemuseli se bát toho, že krev ucítí nějaký mořský živočich, nacházeli se totiž v laguně, kde nemohla větší zvířata proplout jejím ústím. Tam už bylo připraveno lano, které jednoho po druhém vyzvedlo do vrtulníku a zpět do naší doby. Když odlétávali, tak bylo vidět, že se anomálie zavírá.

...

Tajné podzemní kanceláře hlavní budovy AMI. "Jste si naprosto jistý Ramirezi, že oni o tom nevědí," řekl mu jeho nadřízený. "Jsem si naprosto jistý, ale myslím, že mě ti dva poznali," odpověděl. "Zajistěte, aby nic nevěděli, musíte je dostat z cesty. To my uděláme ze světa lepší místo a oni nám nebudou sahat ani po kotníky," dodal.


Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz