Hra na kočku a na myš

Noční šero trvalo jenom nějakých pět nebo šest hodin. Peter by jindy byl vzhůru do dvou, do tří, ale tuhle noc šel spát krátce po setmění někdy okolo půl desáté, deseti. Jediné, co mu svítilo v pokoji bylo matné, mihotavé světlo akvárka, které leželo na nočním stolku vedle postele, přiražené mezi ní a zdí.

Uběhly tři dny a dvě noci.

Ani jednu z nich se pořádně nevyspal. Jakmile přišel od posledně domů, dal si sprchu a potom zalezl do pokoje na zbytek dne. Párkrát byl potom vyvenčit psa, v obchodě, u rodinného stolu.

Drželi jsme se všichni tři v kontaktu a Peter ještě se starou partou z gymnázia, se kterou jindy trávil večery a noci hraním na počítači nebo jednoduše povídáním o čemkoliv.

To se změnilo.

Poslední tři dny byl roztěkaný jako nikdy jindy.

V posteli se převaloval, neustále sebou házel a nemohl pořádně zabrat. Nevyspal se na jeho poměry už dlouho a to ani spánek nikdy tolik nevyžadoval. Oči měl podteklé červeným řečištěm žilek, pod nima pytle. Spal tak osm hodin od chvíle, kdy jsme prožili 'setkání'.

Obrátil se na bok, rozevřel oči, jemně zmáčkl telefon. Půlnoc a dvacet čtyři minut.

Znovu se převalil, jakmile displej zhasl.

Nejdřív zahmouřil oči, zdálo se už ho přemáhá únava a spánek. Začal se propadat hluboko do svého vlastního podvědomí. Začal po nějaké době zase hluboko a otevřeně snít.

Už naplno usínal.

"Dobrou noc."

Peter rozevřel oči, jak jen rychle to šlo, a viděl před sebou, jak se na něj ta bytost s rudýma očima usmívá a zírá na něj. Upřeně se na něj dívá, znovu tím duši drásajícím pohledem.

Začal křičet, jako ještě nikdy nekřičel a naplno vytřeštil oči. Ta bytost byla tak blízko.

Probudil se.

Probudil se ze strašlivé noční můry, kterou právě prožil. Leknutím se ocitl na zemi, na koberci, a vedle něho ležel jeho telefon, který ukazoval za tři minuty půl jedné.

Těkal očima po místnosti, po plakátech filmů a superhrdinů, po počítači, zatažených žaluziích, aby se přesvědčil, že je v pokoji úplně a dočista sám. Z křečovitého lehu na pravém boku se postupně položil na záda a tonus, ztuhlost mu povolila.

Nadechl se co nejvíce do plic, do břicha.

Za chvíli přestal očima jezdit po místnosti a hleděl na strop, klidněji, ale stále před sebou ty rudé oči viděl. Byl si jistý jen tím, že teď tu nic není, že je naživu a nikdo ho nesleduje. Jen vlastní mysl ho klame.

"Kurva," zašeptal.

Měl rozevřená ústa, oči dokořán a střídavě si je promílal.

"Proboha."

Oddechoval přerušovaně a nepravidělně. Postupně se dech zklidnil.

"Pomoc... pomoc," vydechl. "Asi jí fakt potřebuju."

Křeč úplně povolila.

"Potřebuju... potřebuju k psychiatrovi, asi," polkl.

Natáhl ruku, uchopil telefon, našel v kontaktech číslo.

"Čau, Martine. Myslím... myslím no, že máme problém," řekl střídmě.

Noc se po pár dalších hodinách rozplynula. Červené a růžové krajky obšily nebe, nad viadukty a panelovými sídlišti na východě se rozhostil sluneční svit už okolo páté ráno. Z komínků a ventilací začal stoupat vlhký vzduch ztrácející se v suchém vánku. Geistburg pár chvil na to začaly protínat zvuky náklaďáků a aut, které začaly projíždět přes hlavní autostrádu kolem promenády nádrže Bald.

Město se probudilo.

Pamatuji se, že jsem usínal okolo jedné s tím, že jsem měl něco nového v ruce - svědka.

Nebyl jsem úplně při smyslech. Předtím, předchozí dvě noci, jsem prožíval vzrušení z toho, že možná nejsem úplně blázen a pravda, kterou hledám, existuje. Všechno bylo ale takové hořké, s neurčitou pachutí čehosti divného. Možná, řekl jsem si, že se mi to tehdy zdálo, ale městem začaly proudit i nové zvuky a chutě - často vyjížděla hasičská auta, nad městem kroužil jeden vojenský vrtulník Mil Mi-8 staré sovětské výroby.

Všechno se zdálo jakoby jiné a v tom všem ještě tohle hašteření mezi námi. Má povaha mě ale vedla dál.

Hlavním hnacím pohonem však bylo něco docela jiného, den za dnem se přibližoval Harleenin návrat a já se připravoval na to, co jí řeknu.

Řekl jsem si, jestli by bylo dobré jí to říct, jestli by to nebylo moc narychlo nebo něco takového. Vím, že by mě měla za blázna, ale logicky vzato by nebylo těžké do ní zasít semínko. Pochybností, pochopitelně. Nebylo by to těžké, aspoň bych si byl jistý, že se můžeme jeden o druhého opřít. Moc jsem se těšil, i kdybych jí neměl říkat nic, na to, až se vrátí. Myslel jsem na ní i souběžně s tím, jak jsem pracoval na hledání dalších podkladů k tomu, abych věděl, na čem jsem.

Peter mi vrazil do ruky něco důležitého. Vedle svědka důkaz.

Bylo už časné dopoledne čtvrtého srpna roku 2015. Odbíjela devátá.

Vypnul jsem si budík a telefon. Před spaním jsem ještě mluvil nějakou chvíli s Harl, psal si s Tess ohledně pár detailů, a jako řádný idiot si nenastavil budík.

Kostelní hodiny, matně znějící ze šedivých až okrových ulic dělnických čtvrtí, zazvonily na čtvrt na deset.

Repetitivní a nestejnorodé, tak se ozývalo ťukání na mé okno. Jednoduché, jednolité rány narážející o plastovou výplň, které neustávaly. Pak se ozvala jedna velmi silná. Ta mě konečně vzbudila.

Nevrle jsem vyhrkl.

V zatuchlém vzduchu jsem se oblékl do trika, odkopal z postele a šel otevřít okno.

"Tohle jsem asi přehnal," Peter nakřivil obličej, vycenil zuby.

"Právě naopak," zívl jsem.

Vzhlédl do okna. "Sorry, že tak nalýhám, pořád. Asi jsem tě v noci vzbudil, co?" procenil.

Zívl jsem.

"Ne, nevzbudil a fakt si s tím nedělej hlavu. Je to v pohodě," ujistil jsem ho.

Skelně hleděl dál.

"Já vím, úplně v pohodě to není. Tak či tak, to se vyřeší. Vydrž chvíli, sejdu dolů," dodal jsem.

Nechal jsem otevřené okno napůl, abych vyvětral. Zavřel jsem do teď otevřený počítač, na který jsem pochopitelně zapomněl ho zavřít, srovnal po stole rozházené poznámky. Hodil jsem na sebe něco, spěšně jsem si vyčistil zuby a potichu jsem se vyplížil z domu. Překvapilo mě, že zbytek rodiny ještě spal.

Ulice byla naštěstí příliš mírná, letargická na to, aby něco mohlo působit podezřele.

"Takže, co jako teď?" pronesl.

"Jestli je to fakt tak závažný, že tě to budí, mojí otázkou je, jestli to chceš probírat tady," konstatoval jsem.

Peter mě projel očima a položil si v duchu stejnou otázku. Odpověděl si, že ne.

"Asi ne. Už takhle zním jako blázen, nechci to roznášet po městě," polkl.

"Takže zpátky na místo činu?" nabídl jsem.

Oddechl, trochu jakoby zoufale.

"Do zámecký to bude pěkně to, takže... jako náplast, ať už to je," odřekl. Potichu jsem souhlasil.

Plahočili jsme se prašnými cestami na místo, odkud jsme před pár dny odcházeli s tím, že se tam nechceme vrátit ve stejném rozpoložení, ve strachu z neznáma. Hlavou mi běhalo, jestli jsme se tak skutečně rozhodli skupinově, nebo jsme následovali Jossův pokyn. S tím, co dneska vím, nikdo z nás nevedl. Jediné, co nás vedlo byl strach.

"Zopakuj to. Celý od začátku," pobídl jsem ho.

"Je to divný," nesměle odřekl.

Sušše jsem se pousmál. Ne nad tím, co Peter zažíval, ale nad tím, jak moc se mu do toho nechtělo.

Víc, než kdy předtím, jsem si začal uvědomovat, jakou moc nad námi může mít to, čeho se nejvíc bojíme - to, že by něco neznámého, nemožného, iracionálního mohlo získat převahu v našem skutečném světě. Mohlo ovládnout okolní realitu.

"Jsou i divnější věci," konstatoval jsem.

Peter se slovy vyčkával ještě příštích pár kroků, než jsme zahnuli směrem k bývalé trhlině.

"Poslední dvě noci jsem se pořádně nevyspal. Víš co, jsem na to zvyklej, že moc nespím, to víš sám, ale tohle... tohle je kurva jiný," začal.

"Od toho to začalo?" zeptal jsem se raději.

"Ne. Kvůli tomu to začalo," zdůraznil. "Když jsme... tři dny zpátky, jak jsme odešli, tak se mi začalo zdát, že něco vidím. Už přes den, na večer, ale v noci," zastavil se," to... teprve to začalo. Furt se mi to ukazovalo před očima, pořád dokola a nemůžu to dostat z hlavy." Gestikuloval u toho. "Pořád to vidím, kdykoliv, kdy se trošku zamyslím nebo tak něco... úplně pokaždý."

Polkl.

Potil se dost silně, začalo to býr nejenom vidět, ale i cítit.

"V klidu, příteli," sykl jsem.

"To bych byl rád," zastavili jsme.

Peter hrábl do kapsy a vytáhl jednu cigaretu. Klepaly se mu sice prsty, ale přešel to.

"Bude ti vadit, když-?" pokynul rukou, ve které měl zapalovač.

"Vůbec, posluž si, prosím tě," odřekl jsem.

"Díky," ostýchavě si vzal cigaretu do úst a zapálil si. Nasál prašný puch do plic a prsty se mu trochu zklidnily.

"A co to teda je? Chci ti pomoct, ale musíš mi říct, o co jde," smířlivě jsem vysvětlil.

Tušil jsem, k čemu se Peter chce dostat. Myslel jsem si to, alespoň.

Prohlédl si mě od hlavy k patě, uhnul pohledem a potáhl.

"Kecal jsem," řekl.

Tušil jsem správně.

"Jak jsme tam stáli v tom lese, tak jsem vám oběma kecal," přiznal.

"Já bych ti kecal, kdybych řekl, že jsem si to nezačal myslet," vyložil jsem karty.

"Jestli jsme fakt byli v pravěku nebo tam někde... je mi úplně jedno kde, ale jestli jsme tam fakt byli, byl to důvod. Chci tím říct, že jsem tam někde viděl něco, jak jsem říkal... toho mimozemšťana. Nebo to aspoň vypadalo jako mimozemšťan, sám nevím. Prostě... dotklo se mě to, vidělo to do mě a to fakt nekecám. Pořád se mi ten pohled opakuje," rozklepaně povídal. "A ty oči, ty zasraný rudý oči," dodal a popotáhl.

Nerad to přiznávám, ale myslel jsem a doufal, že něco takového přijde.

"Víš přesně, že jsi viděl, co jsi viděl?" stroze jsem odřekl.

Z cigarety odpadl poslední popel, Peter ho sklepal a přikývl.

"Úplně přesně."

Pokýval jsem.

"Jestli jde o mě, věřím ti. Nevím, co jsi viděl, ale jestli tě to budí v noci posledních pár dní... S tím, co jsi už sám viděl a co znáš, je to minimálně divný," přiznal jsem.

"Dík. Já nevím, co s tím mám dělat... fakt už nevím. Myslel jsem, že-" začal.

"Počkej," přerušil jsem ho," nejdřív mi řekni, jak přesně to vypadalo."

Rozšířily se mu zornice a polkl. "Já nevím... já... všechno se mi ztrácí v mlze. Vysoký, šlachotivý, teda šlachovitý, aspoň tři metry. Hnědá kůže, myslím. Drápy, hrozně vychtrlý ruce, ale silný. Vypadalo to skoro jako člověk, ale... nebyl to člověk, aspoň myslím, že ne. A potom... potom ty rudý oči. Dvě gigantický rudý koule v hlavě," posunkoval.

"Hmmm," zabručel jsem. Dali jsme se znovu do kroku blíž k hlubšímu lesu. "Nevypadá to jako nic z toho, co znám, takže ti moc radost neudělám. Sice, kdysi byla teorie o evoluci inteligentních dinosauroidů s podobou člověka, ale to se ukázalo jako moc velká utopie."

"Že mě to nepřekvapuje," odřekl.

"Bohužel, no," konstatoval jsem.

Dorazili jsme, pod námi byl vchod přímo na místo, kde byla trhlina.

"A teď mi řekni, věříš tomu, že jsme byli tam, kde jsme byli? Nebo myslíš, že má Joss pravdu?" vyrukoval jsem.

"Co chceš, abych řekl?" obrátil se strnule.

"Pravdu. Na ničem jiným mi teď nezáleží," upřímně jsem odvětil.

Na chvíli se zamyslel, aby si srovnal myšlenky. "Viděl jsem ty oči už předtím. Proto jsem chtěl zapomenout, takže... podle mě jsme tam asi byli. Asi jo, protože nevím, jak to mám jinak vysvětlit."

Ano, tiše jsem zajásal.

"Jasně," vzdechl jsem." Oukej, je mi jasný."

"Máš aspoň představu teda, co by to mohlo bejt?" optal se.

"Ne. Nemám představu, jestli jsme byli ve svrchní křídě. Věřím ti, věřím, že jsi viděl, co jsi viděl, ale, jestli jsme byli tam, tak nevím, co přesně jsi viděl," přiznal jsem. "Ale nemůžu vyloučit prakticky nic, dost možná ani toho mimozemšťana ne."

Zabručel.

"Vidíš to i teďka?" pokračoval jsem.

Vzhlédl dolů do lesa, do té temnoty šera, kterým pouze prosvítaly nemnohé sluneční paprsky. Před se jeho strach zhmotnil, v každém temné koutu pod větvemi i korunami modřínů viděl ty uhrančivé, čarovné oči. Rozklepal se a zkameněle pozoroval temnotu dál, zatímco pomalu a strnule naztevřel ústa.

"Hádám, že jo," konstatoval jsem.

"Jo," vyklepaně začal," jo, právě teď. Nevím proč... A to mě na tom sere nejvíc. Že nevím proč."

"Na to přijdeme," plácl jsem ho do zad. "Ani jsem nevěděl, že pořád kouříš."

"Jenom chvílema. Jenom, když se děje něco... mimořádnýho," odkašlal.

"Pro tvoje plíce, doufám, že to nebude na dlouho to něco mimořádnýho," nadlehčil jsem.

Pousmáli jsme se nad tím.

Peter radši čekal s další zapálenou cigaretou nahoře, já jsem šel s vakem na zádech po svahu dolů, do míst, kde se objevila trhlina. Dral jsem se přes nepříjemné trávy a kapradiny, které mi jen vzdáleně připomínaly ty z křídy.

Musím přiznat, že to, že Peter přišel s tímhle, bylo jako na zavolání a výhodné.

Chápu, jak se před vykresluji - jako účelový, cynický, sobecký macchiavelista, omezenec nerespektující důvěru přátel pro dosažení výsledku -, ale nebylo to tak. Ne zcela, abych se mohl hájit. Záleželo mi na tom, jak se Peter cítil, a co prožíval, mojí chybou ale bylo, že má vlastní sobeckost mi neumožnila se do něj dostatečně vcítit. Záleželo mi na tom, chtěl jsem to umět, ale uměl jsem cítit jen neúplné, vrtkavé pocity, o kterých jsem si nebyl jistý, jestli je interpretuji správně.

Pak zbyl ten účel. A jsme zase na začátku.

Došel jsem mezi ty dva vzrostlé stromy. Les dýchal a štěbětal.

Obešel jsem je několikrát, abych si byl jistý, jestli se náhodou brána nevrátila, ale pletl jsem se. Vzal jsem z kapsy i kompas, jestli se tu zase nevyskytuje nějaká fluktuace magnetického pole. Řekl bych, zhruba stejně němý.

Bylo to mrzuté.

Chvíli jsem jenom stál a pokukoval po okolí. Mé oči tikaly po stromech, komíhajících se listech i zemi se spadaným jehličím a navátými listy, jediná určitá věc, o které jsem věděl, že jí hledám, byly nějaké stopy po pohybu alespoň vzdáleně podobného tvora jako toho, kterého viděl Peter. Jakého popisoval, respektive.

Možná jsem hledal i něco dalšího, nějaké zástupce křídové fauny uvízlé v tomhle pro ně moc divném světě.

Jak dopadaly sluneční paprsky skrz větve, něco mi začalo nesedět.

Posledních pár dní nepršelo, všechno jen vysychalo do hněda a žluta. Jenže spad po listnatými stromy směrem k poli a rybníku byl šedivý. A potom mi to došlo - v keřích ležel jeden padlý strom, ale nikde okolo nebyla ani stopa po vyrvaných kořenech. Kmen samotný byl bez kořenů.

Zajiskřilo se mi v očích.

Přišel jsem blíž.

Bylo na něm jasně vidět, že je ohořelý, na listech keřů nad ním i na zemi byl popel. 

Tohle nedávalo smysl ještě víc, ale neměl jsem už pochybnost, že to pochází z trhliny. Bylo jenom divné, že na druhé straně nebylo nic podobného jako oheň nebo ohořelé zbytky. Napadlo mě to, že vypadá spíš jako po výbuchu, ale i to nedávalo moc smysl.

Popel se na zemi začal vytrácet, postupně se rozkládal. Bylo to asi tím suchem, že tam vůbec zbyl tak dlouho.

Jak jsem obcházel padlý kmen, narazil jsem také na fakt, že měl uražené větve. Zůstal z nich jen odolný pletenec kolem špičky, ale i ten byl spálený. Smrděl i spáleně, ale jen už zblízka. Konfrontován jsem byl také s faktem, že blízko špičky byla v kůře až do hloubky vyříznuta značka ve tvaru kříže.

Záhada se ještě víc prohlubovala.

Naštěstí, jak jsem oblézal kmen, klesl jsem k zemi a viděl, že v popelu něco je.

Kmen ležel směrem do v podrostu vyšlapané stezky široké přes dva metry, vysoké asi metr padesát. Joss si myslel, že je to stezka vytvořená lidmi nebo lidskou činností, ale pletl se. Vypadala spíš jako ta, kterou se Ankylosaurus dostal do rybníčku a zpátky do trhliny.

Vedle mohutných okrouhlých stop ale bylo ještě něco jiného.

Přítmí to nedovolilo, ale v rozplývajícím se popelu byly znatelné ještě další slépěje, které vypadaly jinak. Pokud se tady v okolí netoulalo něco vzdáleně podobné teropodními dinosaurovi, patrně dost nepřehlédnutelnému, tak jsem to mohl vyloučit.

Peter měl pravdu. Něco se sem dostalo společně s námi nebo dost možná ještě před námi.

Dávalo se mi to dohromady. Dával se mi dohromady obraz člověku podobného tvora s rudýma očima a šlachovitým tělem o nezměrné síle. Nebylo divu, že měl Peter strach.

Vstal jsem z podřepu a uslyšel, jak za mnou odlétlo několik skřehotajících ptáků.

Přepadlo mě mrazení v zádech, rozevřel jsem naplno oči a mezi stromy seskočila postava ukrytá v jejich stínu. Prodírala se přes podrost a dupala po jedné větvi za druhou, lámala je jako třísky.

Oddechl jsem si, jakmile jsem zacítil cigaretový kouř.

"Měl bys s tím přestat, jseš cejtit," uvedl jsem ho.

Přičichl. "Ale kurva," odřekl.

"To spraví voňavka."

"Našel jsi něco?" zdrženlivě řekl.

"Popel a tenhle ohořelej strom. Další díly do týhle divný skládačky," odvětil jsem.

"A něco o tom... o tom?" pokračoval.

"Jo, dost nezřetelný stopy. A je tu nějaká značka, nevím, kde se to tady vzalo, ale může to mít souvislost," ukazoval jsem.

Sklonil se, aby se na značku podíval zblízka. "Hledal, koukal jsem se po cestě a stopy po čemkoliv zmizely. Myslel jsem, že jsem něco viděl, jak jsme tu byli, ale i kdyby ne, je to tam čistý," říkal.

"Sterilní," odřekl jsem.

"Jo, skoro sterilní," vyfotil si tu značku.

Zvedl se a rozhlédl se tou ztemnělou pěšinou na pole.

"Je to čím dál tím divnější," konstatoval.

Přikývl jsem. "Dává to smysl, jenom když si něco odmyslíš."

"Co teda víme?" optal se více přesvědčeně.

"Byli jsme tam, kde jsme byli. Pár těch tvorů prošlo tam i zpátky," něco mi došlo," a tenhleten je dost záhada. Všechno se točí okolo tý trhliny, o který nevíme, jak se objevila, a jestli se objeví znova. A pak tu jsou další věci." Začal jsem nervózně hrabat v kapsách.

"Jaký věci?" zkroutil obočí.

"Třeba, proč jsem tam stál na tom mole a najednou se probudil doma v posteli," odvětil jsem.

"Dobrej point. Ale aspoň něco z toho dává smysl," přikývl.

Pořád jsem hrabal v kapsách. Našel jsem to.

"Co hledáš?" sykl nejistě.

"Tohle," vytáhl jsem zkrabatělý kapesník.

"Hele, já vím, že Harl je pryč už měsíc, ale tohle sis mohl odpustit," zvedl čelo a víčka nechal přivřená.

"Vyliž mi prdel. Když jsme tady byli, našel jsem na jednom stromě něco jako chomáč chlupů, ale když jsem odcházeli, zapomněl jsem na to. Naštěstí," začal jsem kapesník rozbalovat," moje mamka mi to nestačila vyprat."

V bílé látce ležel chomáček něčeho, co připomínalo šedé prachové peří ptáků. Bylo to ale nerozvětvené, zhruba stejně jemné a větší. Betonová barva.

"Jakou barvu měli ty kvecalkoatlové?" zajiskřilo se mi.

Podíval se na mě. "Kdo?"

"Ty dva gigantický ptakoještěři s tím dlouhým zobákem," protočil jsem panenky.

"Aha," zvýšil hlas," ... no, šedou. Šedou myslím."

"No prosím. Není to úplně něco, ale je to lepší, než nic. Musím se na to doma kouknout pořádně, protože je to jediná věc, kterou máme v ruce," odvětil jsem.

"Sakra," vyhrkl.

"Jo, přesně tak," přitakal jsem.

"Takže se to fakt stalo," uvadla mu poslední naděje na snadné zbavení se toho pohledu rudých očí.

"Jo. Dost pravděpodobně, aspoň abysme mohli vysvětlit určitý věci, co by jinak nedávaly smysl," spočetl jsem.

"To se Jossovi nebude líbit - abysme vysvětlili kopu iracionálních věcí, bude k tomu muset stačit další, aby to vůbec dávalo smysl," konstatoval.

Pousmál jsem se. "Není to jeho styl, to je fakt. Ale šli jste do toho se mnou, ty už to víš, on musí taky."

"Nelíbí se mi to," řekl mimoděj.

"Mně taky ne. Ale, když nebo jestli, to je jedno, jsme viděli to, co jsme viděli, máme problém a hlavně spoustu otázek. Může to bejt důležitější než všechno, co jsme jako lidi do teď objevili. Teorie relativity, černý díry, velkej třesk... celá kvantová fyzika se možná může jít bodnout," rozvedl jsem to v úžasu.

"Právě," vážněji řekl. "Právě to mě na tom děsí. Jestli o tom nikdo neví, je to minimálně divný."

Poznal jsem na něm, že to je další věc, ze které mu naskakuje husí kůže. Měl pravdu, bylo to divné.

"To je fakt zase. Další důvod se na to vrhnout ve víc lidech, když tomu každej do jistý míry rozumíme," nadhodil jsem. "A umíme to tutlat, aspoň kdyby se to mělo objevit znova."

"A další věc, která by byla dost na hovno," konstatoval.

"S tím tě moc nepotěším," odvětil jsem v krátkosti.

"Co?" vytřeštil oči.

"Když jsi volal... chtěl jsem ti zavolat dneska ráno. Poslední tři dny jsem se díval po internetu, kde se dalo, jestli něco nezjistím dalšího. Pod svícnem je největší tma. Naši policajti mají na stránkách, že prej se tady na výsypce ztrácejí domácí zvířata. Viděl jsem fotky, není moc o co stát, ale potřebuju s tím pomoct," vysvětlil jsem.

Protočil panenkami. Jakoby se mě ptal, Vážně?

"O co jde?" klidněji se zeptal.

"Fotky. Buď jsou rozpixelovaný nebo chybí. Když bude dokumentace, tohle podchytíme ještě v zárodku. Jestli se nepletu, abych řekl," navrhl jsem.

"Proč já?" oddechl se smířlivějším výrazem.

"Protože jsi na to ten nejlepší v oboru. Třeba zase uděláš policajtům službu jako dva roky zpátky," dodal jsem.

"Nemám je moc v lásce. Tentokrát to bude naposled. A jenom kvůli tobě," opáčil se.

"Fajn, děkuju. Máš čas hned?"

"Asi jo. Až odpoledne něco mám." Ne, že by ho to úplně těšilo.

Prošli jsme vyšlapanou houštinou směrem na louku mezi rybníkem a lesem. I tam jsme hledali stopy, nalezli jsme tam ale jen místa zválené trávy, kterou mohla srovnat jen velká zvířata. Moc tehdy nefoukalo ani v noci, takže se to nabízelo. Nic konkrétního ale nenásledovalo.

Zamířili jsme zpátky do Mostkova a odtamtud jsme nasedli na nejbližší autobus skrz centrum, Staré město, na západ do Pavlova. Za minulého režimu tam vyrostla dvě velká panelová sídliště, ale v posledních deseti letech se tam jako houby po dešti objevily malé nové domky poblíž parku Rozárka a kolem supermarketů na rozhraní starých německých domů a komunistické zástavby.

V jednom z nich bydlel.

Dochází mi, že jsem se asi nezmínil, proč Peter přestal mít policii v Geistburgu i jinde v lásce.

Jak jsem se zmínil o tom, že pomohl dopadnout tu skupinu maskovaných zlodějů, nebylo to tak úplně legálně. Tehdy, před rokem v září, kdy se to stalo, se totiž na zdejší policejní ústředně usadila dvojice nových detektivů - poručík Oliver Rychetský, bývalý voják, a potom analytik Hektor Kroslak, přes kybertechnologie. Oba dva sloužili v armádě. Afghánistán, Izrael, Mali.

Když se Peter dostal do sítě, porušil zákony o ochraně osobních údajů a navíc... Seděl si v přítmí svého pokoje a přes počítač se dostal i do městské sítě ovládající dopravní signalizaci.

Zazubil se.

Ta skupina třech zlodějů vjela svým tmavozeleným kombíkem, co silou vůle držel pohromadě, na křižovatku na zelenou. Všechny měly zelenou. Nebylo jim to tolik divné, protože při takové dávce adrenalinu do jeho receptorů udělalo své.

Křičeli, povykovali a řvali po prázdném městě ve dvě hodiny ráno.

Peter skoro cítil, jak moc rychle jedou skrz ulice, a za nimi se objevil první policejní vůz. Rozsvícené majáky zářily, blikaly modří do noci prázdných ulic se srovnanými auty do přehledných řad podél chodníků.

"Tak fajn," řekl si. Napil se energetického nápoje.

Na jedné z kamer, před kombíkem uprchlíků, viděl k semaforu přijíždět vyložený kamion.

"Kurva," řekl si.

Fakt tohle chci udělat?

Viděl, jak auto neustále zrychluje a přibližuje se k centru. Počítal.

Před nimi byla jen jedna zatáčka směrem na rychlostní silnici na křižovatce, přímo v té zatáčce byla non-stop prodejna, kde na další kameře před ní viděl pokuřovat pár starších kluků, nových maturantů.

Vypočítal si, že touhle rychlostí tu zatáčku nemají šanci vybrat. Vybourají se a vezmou s sebou aspoň tři další životy. Věděl to, jeho mozek pracoval jako počítač.

Musel jednat.

Poprvé v životě stál před rozhodnutím, které bylo takhle markantní. Do teď měl uvolněnou náladu, jenom si hrál s těmi idioty jako s figurkami ve hře, ale najednou cítil něco dalšího.

Moc. Měl moc nad životem a smrtí.

Polil ho studený pot, začalo se mu hůř v dusnu dýchat. Zvětšily se mu zornice. Světlo monitorů se mu odráželo do modrošedých očí. Slyšel syčet kola, řvát sirény a najednou i tříštěné sklo, padající police s jídlem a lámané plechy.

Kombík jel k poslední křižovatce před zatáčkou, skoro nezpomalil.

Peter polkl.

Kamion byl jednu křižovatku před tou zatáčkou, jel pomalu a rozvážně, ale evidentně čekal na zelenou.

Chci to udělat. Ne, musím to udělat, problesklo mu.

Poprvé za svůj život cítil něco jako skutečnou hrdost, ne radost z dobrého skutku.

Klepl na klávesnici, semafor se z červené přehoupl na zelenou, náklaďák zrychlil, vyrazil a během vteřiny ten kombík srazil s ohromným hřmotem jako při hurikánu. Řidič se na poslední chvíli pokusil kolos stočit, ale moc to nepomohlo. Peter jakoby jasně slyšel tříštěné sklo, lámané plechy, auto dělající kotrmelce přes roh ulice do oploceného plácku, co tam zbyl po zbourání rohového činžáku. Přitom, jen při pozorování kamer nebyl slyšet žádný zvuk.

Auto se zastavilo po pěti kotrmelcích přes střechu, zdeformované a úplně zlámané. Kouřilo se z něj.

Kamion se zastavil po smyku na křižovatce, řidič vylezl a rukou si přikryl ústa. Oddechoval jako maratonec, stíral si kapky krve z natrženého čela.

Policejní auto dorazilo, jeden z policistů přiběhl k řidiči, druhý běžel k nabouranému autu.

Peter seděl doma a vydechoval jako při záchvatu. Měl otevřenou pusu, naplno otevřené oči. Rozklepal se jako ratlík, ale nepřestával se koukat.

Uvnitř to věděl, že udělal správnou věc. Možná špatnými prostředky, ale zamezil další tragédii. Ti dva kluci se ohlédli a potom se rozešli k místě srážky.

Oddychl si.

Dostal se ze systému, vypl počítač a šel spát. Usnul za chvíli.

Nespalo se mu zrovna špatně, ale ze sna ho probudil bouchání. Byla sobota ráno, osm hodin, a velice nerado se mu vstávalo. Nevrle si promnul oči, ale, než se nadál, do jeho pokoje vešla jeho máma a za ní v závěsu Kroslak.

Byl to muž malý, tak metr sedmdesát, útlý a s krátkými černými vlasy. Měl vysoké čelo, kouty trochu výš, a mladický, těkavý pohled srovnatelný s tím Peterovým. Nos jemný, oči hnědé, obočí černé a klenuté. Žvýkal, ale nevypadal zrovna přívětivě ani v tom neformálním oblečení šedého trika a džínových kraťasů.

"Petere?" začala jeho máma. "Tenhle pán je policajt a říká, že ti chce dát pár otázek. Včera se něco mělo stát a ty jsi u toho měl bejt." Založila ruce na prsa.

"Mami, víš kolik je hodin?" otočil se neurvale. Zamžoural.

"Hele Petere, vstávej, prosím-" nedokončila.

"Kámo," začal ten ani ne třicetiletý chlapík," já jsem Hektor Kroslak z kybernetickýho oddělení policie tady a potřebuju s tebou nutně mluvit," uvedl se.

"Hmmm," zabručel Peter. Pak procitl, rozevřel oči a rychle se v peřině otočil.

"Máš problém, jak se zdá," mlaskavě žvýkal dál.

Peter se musel obléct a i s jeho rodiči ho Kroslak odvezl na služebnu. Byl sice ještě takříkajíc pod zákonem, ale to ho neubránilo k tomu, aby si s ním Rychetský i Kroslak promluvili mezi šesti očima. Kroslaka doslova fascinovalo, že takový kluk se dokázal dostat do systému, a kdyby tam neseděl u zdroje on, nikdo jiný by to nikdy nezjistil.

Mohlo to bejt horší, problesklo Peterovi.

Nemohlo, vzápětí si řekl.

Podrobili ho výslechu v přítomnosti rodičů a tam na něj ti dva bývalí vojáčci vytáhli karty, které byly jen samá esa. Když Kroslak prošel jeho počítač, našel stopy minimálně dalších třech přečinů, které přesahovaly rámec dosažitelného. Užasl, skrouceně seděl a žvýkal.

Peter byl zvlášť zničený z toho, co na něj před rodiči vytáhli. Nikdy se před nimi o svých "koníčcích" nechlubil a byl pro to důvodu, jen by ukázal, jak moc je chytrý, a jakou může mít moc. Také oni si to s ním na pozadí tohoto chtěli vyjasnit, jak doma dlouhými debatami, tak neustálou kontrolou.

Začal si přijít jako v kleci. Začal od té doby policii ne přímo nenávidět, prostě se jí vysmíval a jí vzdoroval.

Pro dobrotu na žebrotu, říkával si.

Tohle byl také jeden z důvodu, proč se v posledním ročníku začal tak měnit. Zkusil to, pomáhalo to, stačilo to.

Už na to do jisté míry zapomněl, ale přece to měl hluboko ve svém mozku a paměti vklíčeno. Napatrně na pozadí mu šrotovalo celou dobu, jak se k tomu Kroslak tak snadno dostal, a jak mu oplatit. Byly to ale jen představy, které kombinoval s tím, že se razantně nejen zlepšil, ale víc se ztáhl do ústranní s těmito zájmy.

O to víc jsem si vážil toho, když jsem zase u něj po dlouhé době byl.

Jeho pokoj ležel v zadní půlce domu v rohu, okna měl na dvou stěnách. Hned za dveřmi měl pověšený Zaklínačův meč, pod ním kladkový luk podobný tomu, jakým se honosí hrdina Hawkeye. Nad třemi monitory měl vyvěšený plakát s logem netopýřího mstitele, stůl byl rohový a měl pod ním zbytek počítačové sestavy.

Okenní tabule byly kryty žaluziemi, které neroztáhl. Byl zvyklý spát dlouho k poledni právě díky nim.

"Uff," vzdychl, když je roztahoval.

"Nechám větrat."

"V pohodě, jak chceš ty," ujistil jsem ho.

Odložil nějaké sežvýkané sešity a posmrkané kapesníky stranou od klávesnice a monitorů, aby si bylo tam sednout.

"Hned ti dám židli," přisunul se, zapl počítač a přihlásil se. "Jedeme."

Na straně ke dveřím vlastní koupelny měl vedle nich poličky, ve kterých měl zbytek věcí včetně starých dětských hraček, oblečení a spletitého příslušenství. Pamatuji se na to už docela matně.

"Stará židle na kytaru?" sledoval jsem, jak přisunul bobík na kolečkách, ze kterého sundal vyžehlené prádlo.

"Jop, tak nějak," řekl.

"Jak dlouho už nehraješ vlastně?" optal jsem se, trochu ze slušnosti.

"Nějakou chvíli... dva roky? Rok? Úplně nevím," spěšně odvětil.

Povzdychl jsem si. Těch pár akordů, které Peter předtím uměl se dalo poslouchat stejně dokola jako jeho věčně štiplavý, chytlavý humor.

Monitory se zapnuly, obrazovky poblikly.

"Takže," neochotně se přihlásil," co pro mě máš?" Bylo na něm vidět, jak mu pohled do obrazovek začíná vadit. Netypické.

"Mám to tady," ukázal jsem malou kovou flashku, kterou jsem měl jindy na klíčích.

"Fajn," vzal ji a vrazil do jednoho z portů na základní bedně.

"To první?" vzhlédl k obrazovce.

"Jop," řekl jsem trochu nejistě.

Vyjela tam složka a v ní pár fotek mě a Harl, když jsme byli spolu. Pár dost přijemných fotek, kde jsme se objímali, líbali a nikdy je nedali ven.

"Ne, počkej, to není ono!" trochu jsem zvýšil hlas.

Pousmál se. "V klidu," zavřel je.

Oddychl jsem si.

"Ukládám," zazubil se.

"Ale Petere," oponoval jsem.

Rozbalil na monitoru tu sérii fotek, kterou jsem po něm původně chtěl.

Na výsypce, na jihozápadě města za hranicí lesa a průmyslovým areálem firmy KovUn, stál v tu dobu jeden vlakový most, bývalé spojení zmíněného závodu s Lomem a Litvínovem. Za ním se rozprostírala už jen stará neudržovaná cesta vedoucí přímo na výsypku, která nejasně končila a její západní křídlo vedlo směrem k Lomu.

V tu dobu tam na výsypce byla už přítomná nejen rekultivační jezírka, ale také ohradníky s domácími zvířaty - chovaly se tam krávy, ovce v docela volných podmínkách.

"To je ono," ukázal jsem na jednu fotografii.

Policie dala vypsat na svých stránkách článek, ve kterém se o těch chovech a okolí zmínila jako o lokalitě, kde za poslední dva týdny došlo k zabití několika hospodářských i divokých zvířat.

Tak jsem mu to i tlumočil.

"Hmmm," podložil si bradu prsty.

Na polích a v přilehlém lese se našla roztrhaná těla divokých prasat, ovcí a jelenů, rozervané cáry kůže s hlubokými vrypy do masa a svaloviny byly společným rysem. Zdálo se, že někdy se okolo válí i jejich urvané, utrhané končetiny, jeden z napadených jelenů měl z břicha vytržený ohromný kus masa, ale další detaily byly kvůli zrnitosti snímku nepřehledné.

"Vypadá to na maso. Pořádný maso," konstatoval.

"To teda jo. Vyčistíš ty fotky, prosím tě?" navázal jsem.

"To není problém, to je v pohodě," proklikl několik kláves.

"Dali tam oficiálního viníka?" tikl na mě a potom zpátky.

"Prej by to mohl bejt lev nebo tygr. Mohl utéct, ze soukromýho chovu nebo bejt nelegálně dovezenej, ale nezdá se mi to," sledoval jsem, jak Peter předvádí kreace na monitoru.

"To je píčovina. I kdyby tam byla smečka lvů, nenadělá ti takovou paseku," oponoval, až vzápětí si uvědomil, co vlastně řekl.

"Přesně tak. Navíc, i když to chci vidět bez cenzury, na lva ani jinou velkou kočku to nevypadá," oponoval jsem.

Peter, při troše dalšího přemýšlení, radši obrátil. Bál se, to ano, ale to nebylo to hlavní.

"Ale říkals, že je to dva tejdny od prvního. Jestli je to pravda, pak to znamená, že tu něco odněkud vylezlo už před dvěma tejdnama a je divný, že by si toho nikdo nevšiml," nadhodil. "Možná je to fakt jenom lev."

"Ani lev z Resident Evil by tohle nedokázal. Dnešní predátoři takhle neloví... Museli by tu bejt aspoň tři nebo čtyři, aby tohle dokázali. Možná, kdyby měli mláďata, ale stejně, to už by samo osobě bylo nápadný," vysvětlil jsem za posunkování.

Peter nešťastně vydechl a otřel si pot z čela.

"Černej trh se zvířatama kvete," znovu nadhodil.

"Tak, že by tu utekli tři lvi a jeden z nich byla březí samice?" odvětil jsem spěšně.

Zabručel a hleděl, jak se fotky vyčistily. Odsunul se, trochu se mu zvedl žaludek a zhnuseně měnil své grimasy.

Také mi nebylo zrovna ideálně. Trochu se mi při pohledu na ty mršiny udělalo špatně.

"Já si jdu pro vodu, sorry," zvedl se.

"V pohodě, v klidu úplně," přikývl jsem.

"Dones mi taky, prosím tě," zavolal jsem.

"Jo."

Uhýbal jsem pohledem, ale musel jsem se na fotky zadívat pořádně.

Z toho, co ze zvířat zbylo, se dala vyjevit síla toho predátora. Kosti byly zlámané, svalovina i většina masa sežraná a ohlodaná. Na jedné lopatce byly vidět drážky, vedle sebe jdoucí drobné vrypy jako při okusování do čista. V hlavě mi vyskakovali různí živočichové podobného masakru schopní, mezi nimi i dnešní šelmy.

Nesedělo mi ale to, že by v okolí bylo tak málo známek zápasu.

Dnešní šelmy, přemítal jsem při sledování a posouvání fotek, většinou musejí kořist uhnat a to může být i značně velkou vzdálenosti. I ve smečce se většinou musejí snažit, aby jejich kořist udrželi.

Tady to bylo jiné.

Jakoby každé to zvíře zabil jeden rychlý a velice cílevědomý výpad. Všechny mršiny měly prokousnutá hrdla, zlomený vaz hned za hlavou, šrámy na lebce a na jedné v místech pravého ramene byly čtyři masivní šrámy. Útok tedy mohl přijít způsobem, že ten dravec zaútočil na krk, ten stiskl a přední končetinou se zachytil o rameno, které drápy prorval do masa.

Problém byl v tom, že ta tlapa by musela být velká nejméně jako velký jídelní talíř.

Výběr původce masakru se zužoval. Konečně jsem mohl všechny velké šelmy současnosti vyloučit.

Upřímně, byl jsem nadšený.

Šrotovalo mi to v hlavě. Pousmíval jsem se. Stejně tak jsem si ale vzpomněl na to, co by se stalo, kdybych měl pravdu. Znamenalo by to, že se tu objevila další a to minimálně dva týdny před tou první.

I v tom dusném vzduchu Peterova pokoje, kde okolo ve slunečních paprscích létaly smítka prachu, mě zamrazilo.

Začal jsem nervózně ťukat do stolu. Výběr se ještě zúžil a o to víc jsem nevěřil.

Peter se vrátil, v rukou držel dvě skleničky a orosenou láhev nějaké limonády.

"Přišel jsi na něco?" uvedl se.

"Nebude se ti to líbit," spěšně jsem odvětil.

"Chceš zhoršit něco, co už je samo osobě na nic. Docela si věříš," položil věci na stůl. Začal nalévat.

"Pravděpodobně je tady další. Další trhlina, co se otevřela aspoň dva tejdny zpátky a něco z ní vylezlo," řekl jsem ne úplně klidně. Podíval jsem se na něj a on neuhnul pohledem, jen dolil a zavřel láhev.

Klesl na židli.

"Víš to určitě? Nespetl ses třeba v... já nevím... 

"To bych musel bejt ... Ne. Koukni, je tam zhruba jednotnej vzor - ty zvířata byly roztrhaný na kusy a veškerý maso z nich bylo sežraný," ukázal jsem na obrazovku.

"Medvěd?" zabručel.

"Těžko. Myslím si, že tam je něco dost velkýho nebo dost nenasytnýho, co zabíjí veškerý větší tvory v okolí. V horším případě to není samo. Jistej si jsem jenom tím, že to není dinosaurus nebo něco jemu podobnýho," odvětil jsem.

"Zhruba jednotnej," zopakoval.

"Jo, zhruba jednotnej. Kdyby nebyl, je to daleko horší," odvětil jsem.

Peter seděl zarytě ve své židli a hlavou mu běhalo to, co se právě kolem dělo. Dozvěděl se, že kolem se nejspíš prochází další predátor a to dost možná ještě větší, než na co jsme narazili předtím. V první chvíli si řekl, že by se něco podobného mohlo schovat před zraky všech zvědavců, myslivců a zemědělců jenom v případě, že by byli slepí. Potom mu ale pomalu docházelo, že pokud jsem viděl živočicha o velikosti i podobě tanku, mohutného ankylosaura, tak tohle by v lesnatém, polohornatém terénu nemusel být problém. A navíc, skoro jsem cítil, jak mi důvěřuje.

Naběhl si.

Chtěl se tak mermomocně zbavit toho upřeného pohledu rudých bulv, že radši projednou překonával vlastní hranice.

Ten pohled ho pronásledoval. 

Znovu se začal hrozně potit, protože tikal po pokoji a všude, v každém temném koutě je viděl. Pohledem i grimasou ale zůstával strnulý. V tomhle byl až neobyčejně klidný. Rozmýšlel nad tím, jestli tohle chce absolvovat, jestli se do toho chce pustit. Jak moc a jestli je tohle všechno možné.

Sykl.

"Musíme to zkouknout všechno," řekl rozhodně. To mě, svým způsobem, zarazilo.

Vzal si do režie zpátky myš a klávesnici, pořádně se napřímil.

"Jestli nedáme něco konkrétního dohromady, k ničemu nám to nebude. Stejně," ohlédl se na hodiny v pravém dolním rohu," máme do dvou, do tří čas."

Souhlasil jsem. Přikyvoval jsem a potajmu si mnul ruce, ne tím škodolibým stylem hodným padouchovi z Bondovek.

"To máš pravdu," přitakal jsem. "Co se děje po druhý, třetí?"

"Potřebuju si něco vyzvednout, docela to chci mít už u sebe," odvětil stroze.

"Jasně, jasně," stejně stroze jsem přitakal.

Koukli jsme do počítače, vzájemně konzultovali a prohlíželi jednu fotku po druhé. Dočistily se i další snímky a, zatímco Peter ležel stále v mé nadhozené teorii, začal jsem na nich poznávat i něco dalšího. Z toho vzoru, který jsem ve své teorii nastínil, tam dvě nebo tři mrtvoly vybočovaly. Prohlížel jsem si jejich fotografie několikrát, abych se přesvědčil, ale vždycky jsem došel ke stejnému závěru.

Bylo tam další zvíře, pravděpodobně. Nebo jich tam mohlo být víc.

Střídmě jsme popíjeli ze sklenic a Peter si potom došel pro plechovku piva a krmivo pro kočku, které obratně nasypal do misky hned za právě zabouchnutými dveřmi.

Když si pro žrádlo přišla, jemně se usmál. Zahřálo ho to, když tu libou náklonnost viděl. Udělalo mu to radost.

V téhle fázi jsem mu nic neřekl. Zatím k tomu nebyl prostor a chtěl jsem počkat, než se přesvědčím.

Debatovali jsme, porovnávali fotografie s fotkami po útoku lvů, tygrů i medvědů. Prošli jsme většinu přirozených vysvětlení, vyloučili jsme i vlky, kteří se v Podkrušnohoří tehdy zase začali sporadicky objevovat.

Celkem jsme viděli sedm různých mrtvol a u policejní zprávy stála zmínka o uzavření celého perimetru okolo veškerých útoků. Podle oficiálního zdroje se měla tím případem zabývat skupina složená z myslivců, jednoho ochránce zvěře a dvou policistů, to jsem řekl i Peterovi. Mělo to být za tři dny.

"Nechceš se tam dostat?" zarazil jsem se.

"Radši ne... pro jistotu," opatrně ťukal prsty po klávesnici.

"Ty že se nechceš dostat do policejní databáze? Nahradili nás kloni nebo tak něco," konstatoval jsem.

Peter se pousmál. "Ne, to doufám ne - ty bys byl totiž mezi prvníma. Ale napadlo mě, že by to nebylo dobrý, protože kdybysme se trefili," zvedl se a chňapl po vaku," tak by se to mohlo provalit."

Připravil si věci.

"Hmmm... jseš klon. K tobě by se nedostala ani naše vláda," odvětil jsem.

"Dík, to není extra vysoká laťka," uchechtl se.

Tohle zase pousmálo mě. Viděl jsem také, že se chystá k odchodu. "Ne, fakt mě zajímá proč. A taky, kam právě jdeš?"

"Koukni na hodiny," spěšně řekl.

Začal jsem se zvedat a na chvíli na ně koukl, ukazovaly vážně už za dvacet minut tři hodiny odpoledne. Zase ten čas, čas, který tak neúprosně letěl.

"Sakra. Co máš tak důležitýho teďka?" odřekl jsem.

"Když už tu jsi se mnou, stejně bych tě vzal taky. Potřebuju si od Josse vyzvednout jednu věc na telefon," řekl ve dveřích.

"Jo takhle, aha," přikývl jsem.

"No."

"Takže chceš spojit příjemný s užitečným a budeme mluvit o tom, že tu nejspíš běhá něco dalšího?" radši jsem se optal.

Procházeli jsme dveřmi, chodbou k botníku a nandavali si boty.

"Ne," ušklíbl se. "Ale když říkáš."

...

U Josse na dvorku, sevřeném mezi městskou zástavbou počátku dvacátého století, těch dělnických ulic předcházejících panelová sídliště, to vřelo. Měl tam malou dílnu, která mu poslední rok začala sloužit prakticky jako živnost.

Jakmile nás pustil, když jsme zazvonili, tak už to bylo dlouho, co jsme slyšeli zvuk brusky řezající železo.

Na dlaždicích tvrdých betonových kostek byly složené železné pruty, kusy materiálu, složené cihly, bedny s nářadím, modré sudy s vodou, kanystr s motorovým olejem a konečně i auto Jossových rodičů.

Vedle nás se, když jsme procházeli pod ochozem brány nalevo do dílny, se tyčily vysoké rustikální budovy.

Vešli jsme rezavějícími dveřmi.

Joss byl jenom v tílku, dlouhých teplácích a trochu zašpiněný jako od sazí. Na obličeji měl své kulaté brýle, autogeny, na řezání kovu, na rukou rukavice a v nich brusku. Potil se, bylo to vidět i cítit.

Ohlédl se, odklopil z brýlí stínidlo. Otočil se na sedadle židle, položil přístroj a sundal rukavice.

Nahrbil se.

"To už tě stačil nakazit s tím chozením pozdě?" uvítal Petera.

"Jde to rychle, že si to člověk neuvědomí," konstatoval.

"Hoši, jsem tady taky," nenápadně jsem odřekl.

"Jinej důvod k tomu, abych to říkal, nemám, takže to vím zrovna," Joss se zašklebil. "Všiml jsem si."

Ruce srovnal podél těla. "Ta věc je na stole v krabičce," pokynul na Petera," Dej mi chvíli, jenom si umeju ruce."

"V pohodě," přikývl Peter.

Zatímco Joss přešel k malému umyvadlu v rohu místnosti, kde vzal do rukou pevnou vazelínu a mnul si s ní sazemi i pilinami zašpiněné ruce, rozhlížel jsem se po jeho dílně, či spíše dílničce.

Obdélníková místnost zadní stěnou a polovinou stěn bočních vražená do přízemí jeho domu hned vedle garáže, přední stěnu a zbytek těch bočních pokryta obdélníkovými luxferovými výplněmi na výšku postavenými. Měly mezi sebou, na přední stěně, rozestupy. Uvnitř, pod nízkým stropem s chabým osvětlením pod ním u rohů, bylo dusno a byl tam cítit štiplavý, řezaný kov.

Nářadí měl v takovém organizovaném chaosu v bednách i na ponku nalevo od dveří, většinou ale bylo na svých místech seřazeno dle druhů a hlavně Joss věděl, co kde má. Pod mohutným kovovým stolem, s umístěnými stacionárnámi nástroji, připomínajícím soustruh měl další šuplata a také tlakové láhve s plynem.

Svařoval, tavil, vrtal, řezal, to všechno zvládal a přitom dělal i velice jemnou a pečlivou manuální práci. Dělal to pro radost, ale co šlo, to prodal. Začal dělat i věci na zakázku.

"Kapitalisto," odřekl jsem s úšklebkem.

Oklepal si ruce do dřezu.

"Jsem největší dělník mezi kapitalistama, teda," otočil se a pokračoval.

"To jseš, to ti nikdo nebere," odvětil jsem.

"Ach jo," pousmíval se. "Však jo," stejným tónem jsem navázal.

"Co tu vlastně ty děláš? Myslel jsem, že máš na práci jiný věci," zašklebil se.

"Tebe to pořád nepřešlo? Dej mi s tím už pokoj, prosím tě," oponoval jsem rozjíveně.

"Panic je na nic," sykl Peter škodolibě.

"Děkuju," odfrkl jsem pobaveně.

Joss byl pobavený a takhle také přistupoval k ponku, na kterém měl připravenou bedničku a v ní dva černé, sametové kapesníky. Bylo skoro ironií, jak ty látky byly čisté v téhle změti. Přišel k ní, otevřel jí a dal pryč i jeden vrchní kapesník. Byl tam malý, skoro nezřetelný skleněný plíšek.

"Tak," řekl Joss," Petere, prosím tě, podej mi telefon."

"Mám ho-?" vyjeveně odřekl.

"Jo, radši ho vypni," vzal si k sobě šroubovák, pinzetu, nějakou součástku a malou ruční brusku s jemným kotoučem.

"Taková operace tady," poznamenal jsem.

"To si piš," Jossovi Peter podal telefon.

Joss ho jemně chytl, položil na stůl a odmontoval přední stranu, ochranné sklo a displej. Přesnými, rozhodnými tahy vložil pinzetou tu malou součástku vedly kamery fotoaparátu a začal lehce zapojovat obvody. Trvalo to asi dvě minuty.

Docela mě fascinovalo, jak lehce mu to šlo.

Potom provedl dva drobné výbrusy na displeji, odlétlo trochu plastového skla. Vzal malý plíšek a vložil ho na to vybroušené místo. Pak displej zaklesnul zpátky na přední stranu.

Do pěti minut bylo hotovo.

"Prosím," podal mu ho zpátky.

Peter k němu přistoupil a oba dva se skláněli nad ponkem a nad telefonem.

"Napsal jsem si k tomu vlastní appku," řekl jakoby stranou.

"Tak to zkus," pobídl ho.

"Nechci bejt rejpal, ale co tam vy dva vlastně děláte? Pokud opomenu, že byste mohli koukat na porno," nadzvedl jsem obočí.

"A ty chceš, ať s tím přestanu," Joss úsměvně vzdychl.

"Já mám narozdíl od vás holku, mám na to právo," snažil jsem se ho uzemnit.

"Ále," Peter po ušklíbavém vydechnutí diplomaticky začal," chtěl jsem od něj, jestli by mi neudělal refraktickou čočku. Tak nějak tomu říká." Joss mlčky přikývl. "Je to prakticky projektor v telefonu, prostě, akorát to tvoří jakoby holografickej obraz kvůli lomu světla nebo tak něco," vysvětlil.

"Láme to světlo, světelný paprsky, o tu čočku do smyčky, pak ti tam vznikne trojrozměrnej obraz," Joss vysvětlil.

"Jaj, to je celkem dost dobrý," musel jsem uznat.

"Ale ne levný," Peter položil telefon na ponk a začal hrabat do peněženky.

"Kámo, kašli na to. Ty to máš zadarmo," Joss se oddálil.

"Ne, to teda nemám," oponoval.

"Takže budeš koukat na porno, akorát trojrozměrně. Kdybych neměl holku, chci tu čočku taky," sarkasticky jsem přitakal.

"Já to mám kvůli Netflixu," Peter s úšklebkem oponoval.

"A pořád nám to bude vrážet do ksichtu, že má nejlepší holku na škole," Joss to uzavřel.

Handrkovali se potom s Peterem o provizi, po asi pěti minutách přetahování se o nějakých dva a půl tisíce a Peterova esa, že viděl účet za použité komponenty, to Joss usmlouval na rovných tisíc korun a ty si sbalil do malé kovové krabice s držadlem, kterou měl ve stolu. Tvářil se dost neochotně, skoro pobouřeně, že si ty peníze musel vzít.

Možná to nebyl takový kapitalista, jak jsem myslel.

"Máš kafe?" zeptal jsem se.

"Já myslel, že zase jdete už," přišel k pracovnímu stolu a natáhl si zpátky špinavé rukavice.

"Předtím bysme asi ještě měli něco probrat," vážněji jsem navázal. Sjel jsem zrakem na Petera.

"No na mě nekoukej," zvedl dlaně.

"O co jde? ... Kafe jinak nevedu," odřekl úsměvně.

"Tak tohle je smutný," sykl jsem.

"Počkat," uvědomil si," neříkej, že je to tamto. Určitě to je ono, co?" pokračoval stejným tónem. Byl si jistý, nerozhozený.

"Jop," Peter pohotově řekl.

"De facto, pokud to chceš takhle," odvětil jsem.

Joss se znovu pousmál a založil si ruce na prsa, opřel se o pracovní stůl. Ještě si nestačil ani nasadit brýle na svařování.

"Ne, že bych chtěl bejt hnidopich, ale neprobrali jsme to už tak trochu? No tak, hoši... vždyť ani sami nevíme, jestli jsme viděli něco, co fakt existovalo. Nerad vám to říkám, ale pro mě je to vyřešená věc," střídmě, přátelsky odvětil.

"Byl bych rád, kdyby to taky pro mě byla vyřešená věc," Peter nakrabatil obočí.

"Není?" Joss se trochu podivil. "Já myslel, že souhlasíš. Nebo to mám vysvětlit znova?" už trochu netrpělivě, nejistě řekl.

"Ne, nemusíš vysvětlovat nic," řekl Peter smířlivě.

"Teď tomu teda dvakrát nerozumím," úsměvně sykl. "Takže čemu teda věříme? Přišli jste za mnou asi proto, že jste vymysleli něco jinýho, nějaký jiný vysvětlení."

"I tak se to dá říct," převzal jsem slovo.

"Hmmm," zabručel.

Peter se po mně svezl očima, ale jeho pohled byl jistější, přimlouvavý.

Joss naopak trochu zvážněl. Projel jeho i mě očima, jakoby četl v knize, a potom čekal, co dál se bude dít.

"Nerad ti to říkám," lhal jsem," ale furt tu jsou věci, který nevysvětlíš. A nemyslím jenom to, co se dělo den předtím," viděl jsem, jak se připravuje k interupci," ale i to, co tam zůstalo. To se nedá moc vysvětlit."

"Který třeba?" nadzvedl obočí.

"Třeba fakt, že tam okolo leží celkem dost popela, ale nikde ani stopa po ohništi. A další věc - v kapse jsem měl kapesník, kde bylo něco jako peří. Jenže tohle 'peří' jsem viděl pod mikroskopem a viděl, že to tak úplně peří není. Ne od ptáků, co dneska a tady existujou," přesvědčivě jsem pokračoval.

Peterův obličej trochu znejistil, protože věděl, že jsem lhal. Podržel mě, zatvrdil se a nic neřekl.

"Třeba ses pletl nebo měl ten mikroskop nějakou vadu. Mohl bych se ti na to podívat tady, kde-" odvrátil se ke svému náčiní.

"Kontroloval jsem to třikrát," pokračoval jsem.

Jossův obličej strnul, obočí bylo nakřivené a oči přivřené jako při pohledu do slunce. Zajímalo ho to, to se dalo poznat, ale zároveň ho něco štvalo. Pořád by rád měl vedoucí slovo a pozici, šlo mu ale tentokrát o racionalitu, o čirý zdravý rozum.

"Takže co to dokazuje? Že tam je pták, o kterým nemáme tušení?" nadhodil.

"Ptakoještěr, co měl vyhynout před šestašedesáti miliony let. Úplnou náhodou v době, ve který jsme byli na... návštěvě," odfrkl jsem. Musím uznat, cítil jsem se nabuzeně.

Zakroutil hlavou, za zavřených očí si promnul pravou rukou čelo.

"A není ti ani trochu divný, že si nikdo další ničeho nevšiml? Ty zvířata, jedno bylo velký doslova jako letadlo, druhý zase docela doslovně jako tank," oponoval.

"Nejlíp se schovají velký zvířata. Ankylosaurus, dobře, to je divný, že ho nikdo neviděl, ale pokud jde o toho ptakoještěra, tak při jeho tmavý barvě a noci je snížená šance, že ho někdo uvidí. Splyne s okolím jako duch," odřekl jsem.

"A dál?" protočil očima.

"Ten rybník se nenapustil sám. Hledal jsem to a přes tejden se s ním nic nedělo. Najednou se napustí a to dva dny předtím, než mělo. A je toho víc," pokračoval jsem.

"Třeba, že jsem tak úplně neřekl... pravdu," Peter se přidal.

V tu chvíli, Joss se začal cítit trochu dopáleně. Jakoby ho hnala nejen potřeba všemu dát logický systém, ale také fakt, že jeho logický systém argumentů, který vytvořil jako dostatečné vysvětlení pro to všechno, selhával. Z části postrádal také ten pocit vůdcovství, připadal si jako kapitán při vzpouře jeho námořníků. A co víc, ani tahle vzpoura nedávala o moc větší smysl, když její podnět už, ve své mysli, vysvětlil.

"Jak jako pravdu? Co tím myslíš?" ohnal se slovy.

"Když jsem řekl, že to, co jsme měli vidět," Peter se opřel o hranu ponku," by vysvětlila, seděla by na to skupinová halucinace z drog. Myslel jsem si to, protože jsem chtěl zapomenout. Nevyšlo to." Ve hlase si nebyl úplně jistý.

"Na co jsi chtěl zapomenout? Hoši," Joss se s pookřáním zašklebil," tohle fakt začíná znít jako blbej vtip."

Trochu jsme se pousmáli také, ale spíš jenom pro udržení odlehčené situace.

"Když jsme tam byli, je mi jedno kde," Peter pokračoval," něco jsem tam viděl. Sáhlo to na mě, mělo to... gigantický a úplně rudý," gestikuloval," ... oči. Vidím je každejch pět minut poslední tři dny, dvě noci jsem z toho nespal. Kvůli tomu jsem chtěl zapomenout," ještě více v hlase znejistil.

Naproti tomu, Joss byl trochu zaražený. Tohle asi úplně nečekal, vyvedlo ho to z míry. Stále si ale stál za svým.

"To mě mrzí, to... je to na hovno. Ale nemohlo to bejt snad taky jenom z tý halucinace?" odvětil spěšně.

Ozval se zvuk pracovního zvonku do dílny.

Joss se podíval přes malý monitor, ve zdi nedaleko pracovního stolu, jestli je to někdo ohlášený. Viděl tam postavu muže s delšími černými vlasy uspořádanými v pramíncích hozených dozadu, mohutným obočím a výraznými rty. Černé triko, lehké světle hnědé sako a šedé kalhoty. Zamával do kamery.

Joss ho vpustil dovnitř, na dvůr.

"Petere, prosím tě, podej mi tamtu krabici u zdi," pobídl ho Joss.

"Tu kartonovou?" ohlédl se.

"Jo," přikývl a nastavil ruku.

Dostal krabici, vylezl ze dveří, zanedlouho se vrátil po pár prohozených slovech. V rukou držel peněženku, do které dával několik dalších tisíc.

"Zákazník?" nadzvedl jsem obočí.

"Rychlovka celkem," Peter nafoukl bradu.

Joss jen s pousmáním sykl. Hned, co si uložil peněženku do kapsy a znovu se opřel, zase zvážněl.

"Takže proto jste za mnou přišli? Říct mi, že nesouhlasíte? To jsme mohli řešit i na chatu a vyšlo by to stejně," nabídl.

"Takhle je to lepší," Peter spěšně řekl.

"A bezpečnější. Jestli jsme viděli, co jsme viděli, jakože jsme to viděli," rozvedl jsem to.

"Budu se opakovat, ale je to nemožný. Chci tím říct, že věřím tomu, že máte solidní důvody k tomu mi nevěřit, ale berte v potaz fakta. A jenom ty určujou věci," s přísným, ostrým pohledem natáhl pravý ukazováček.

S Peterem jsme se na sebe podívali a přikývli - bylo nám už jasné, kam s tímhle směřuje.

"Není o tom důkaz, žádný hmatatelný fakta mimo toho peří. A stejně, neexistuje způsob, co by ovládala současná věda, jak se podívat do minulosti. Bylo tam moc náhod na to, aby to celý byla náhoda, a jestli to nebyla náhoda, pak to má jediný relevantní vysvětlení - nic jsme neviděli. Halucinovali jsme," vysvětlil.

"Rád bych ti věřil, fakt kurva rád, ale zkus si bejt v mojí kůži - každej den vidím ty dvě gigantický rudý oči. Už jsi... zažil jsi, že tě každej den něco pozoruje? Něco... něco, o čem ani nevíš, co to sakra vůbec je?" Peter zvýšil jeho bázlivý hlas.

Joss na to neodpověděl.

"Asi nevíš, jaký to je. Kdybych měl halucinaci, moje tělo by už ty zasraný alkaloidy vyloučilo... Furt to vidím, takže buď mám nějakou nemoc, co by byla moc velká náhoda, nebo se něco stalo," dodal.

On jenom přihlížel, projel Petera zelenýma očima, než něco řekl.

"Podle mě nejsi nemocnej a fakt mě to mrzí, co se ti děje. Neumím to vysvětlit. Ale, kdybych se měl vsadit, tak je to něco jinýho, než že jsme byli v minulosti. V pravěku. Říkejte si tomu, jak chcete," řekl vyjeveně. Byl si jistý.

"Kdyby sis to náhodou rozmyslel," zakročil jsem," zavolej. Nejspíš totiž tu řádí něco dalšího. Něco, co se dostalo do současnosti už před nějakou dobou a teď jde dál zabíjet."

"A my jsme ti praví," odřekl. "Lovci monster."

"Ne. Jenomže, jestli je to další, tak je to pro nás daleko větší problém. A my bysme se měli snažit o to, aby se to nedostalo mezi lidi. Ti totiž neradi vidí něco, čeho se bojí a neví, co to je," rýpl jsem si, vážně.

Joss mi věnoval jeden ostrý pohled a potom se otočil, aby si mohl nasadit brýle. Byl už tak trochu dopálený.

Nastala chvíle ticha, kterou přerušovaly pouze zvuky na silnici jezdících aut.

Peter nervózně přešlápl směrem ke dveřím, já pořád civěl na Josse už zahaleného v ochranných rukavicích a brýlích.

Už nebylo o čem mluvit, pravdou jsme mezi sebe vtloukli klín.

"Hele, tak bye zatím," Peter nesměle řekl.

"Takže už jdete," Joss konstatoval. Vypadal jako obrovská moucha.

"Už asi jo. Stejně jsme tě chtěli jenom navnadit, zkusit to," přiznal jsem.

"Nevyšlo to," pokračoval chladně.

"S tím jsme počítali," odřekl Peter.

"Přesně tak," přikývl jsem.

"Aspoň něco," sykl odlehčeněji.

"Tak čus, zatím," dodal jsem. Shlédli jsme na něj ve dveřích.

"Čus, čus," rozloučil se a začal bruskou řezat další kusy železa.

Steel-Man, Iron Head... i takové pitominy jako transformer. Jakmile Joss začal v té malé dílně plné prachu, kovových pilin a nářadí pracovat sám na sobě, začali jsme mu vymýšlet takové přezdívky. Dělali jsme si z toho legraci.

Bylo mu, na jednu stranu, co závidět.

Ten den jsme od něj ale odcházeli dost divně naladěni, ve stresu. Lhali jsme, buď při setkání s trhlinou nebo teď, a nebylo nám to zrovna po chuti. Nedělali jsme si ale iluze, že teď to lhaní Joss nepoznal a to nám hrálo do karet. Chtěli jsme se zbavit svých démonů, dokázat své pravdy a v tom jsme byli všichni tři stejní. To z nás ten klín zpětně vytloukalo.

Joss tam strávil další odpoledne.

Sluneční paprsky mu svítily skrz luxfery dovnitř, poznal, že už je kolem půl osmé. Dodělal poslední zakázky.

Odklopil a sundal brýle, musel si setřít pot z čela. Když si odmyslel naše setkání, byl dneska se svou prací vlastně spokojený. Všude okolo se rozléhalo hrozné horko a dusno, ve kterém se nedalo moc dobře přemýšlet, tak tak uklízel jeho rozebraný pracovní stůl a dílnu za toho, že se neustále potil, ale musel u toho myslet na náš rozhovor.

Nedalo mu to.

Stále si říkal, že to sedělo, že to všechno sedělo v hlavních a nejzásadnějších bodech.

Setřel si čelo, na prašnou zem dopadlo pár kapek potu. Bylo tam jako ve skleníku, umocněno večerem.

Myslel na to, že dokázal na základě detailů, které jsme my ostatní přehlédli, rekonstruovat celou situaci docela dobře a těch pár nejasností bylo jen několik neznámých se snadným, jednoduchým dopočtem. Při troše snahy, kterou tomu ve svém menším rozhořčení nechtěl věnovat, by je dokázal vysvětlit stejně tak jako celé to 'setkání'.

Konečně měl hotovo, nářadí na svých místech.

Naposledy si otřel čelo, tentokrát hadrem ležícím na ponku, nechal tam ležet brýle i rukavice.

Když vyšel, mezi domy čtvrti Malého Londýna dál na západ viděl slunce olizovat obzor. Přikryl si oči, vazelínou si na dvorku promnul ruce, aby je mohl umýt.

Vešel do dveří, pohladil jeho kocoura, který vyběhl nalevo točitými schody do patra, a Joss stoupal za ním.

Bydlel ve starém, patrovém domě s rozměrnými stěnami a vysokými obloukovitými stropy krásné, postarší architektury devatenáctého století. Zvenku buclaté oblouky a zdobení kolem oken, dveří i velkých vrat dovnitř na dvůr. Omítka šedé, tmavě břidlicové barvy, a postupně se loupající fasáda už předznamenávala zub času, zvenčí už dávno nebyl bývalým poštovním úřadem a ubytovnou jako před stoletím. Německé a české nápisy na něm předřel zub času i padesátá léta.

Vevnitř to byl útulný dům, jako každý jiný, ale kvůli prostoru po bývalých postelích a vysokých stropech se zdál nezaplněný. Nábytek působil původně, dobově, dvě velké skříně byly zdobeny vyřezávanými ornamentyk květů. Zbytek byl ale nový, moderní a to včetně počítačového koutu u Josse v pokoji. Od chvíle, kdy se od něj odstěhovala jeho sestra, měl navíc celý ten obrovitý pokoj pro sebe. Zatím nevěděl, jak ho využít.

Jakmile došlápl na linoleum v patře, kde si zouval boty, ucítil cigaretový kouř.

Povzdechl si.

Tohle na svém tátovi neměl rád. Nadzvedl obočí a zamířil rovnou prvními dveřmi do koupelny.

Jakmile spustil horkou vodu, zrcadlo se orosilo mlhou, hned potom ale raději vodu ochladil. Horko bylo moc velké. Smyl ze sebe zbytky olejů, laků a pilin, skoro jimi ucpal odtok.

Vylezl, zabalil se do ručníku.

Koupelna neměla okna, usušil se, zamířil k zrcadlu si vyčistit zuby. Večeří sice nepohrdl, ale teď zrovna neměl dvakrát chuť.

Jakmile začal lomcovat kartáčkem s pastou na zadních stoličkách, v hlavě mu začaly znovu šrotovat myšlenky na odpoledne, ale aspoň se mu do toho začaly míchat i myšlenky ze setkání s neznámem. Přehrával si každou od začátku až do konce, jestli mu nějaký jiný, rádoby nevysvětlitelný detail neunikl.

Skoro, jakoby celý problém žvýkal a drtil, snažil se ho zpracovat.

Telefon, orosený podobně jako zrcadlo, měl odložený opodál.

Zatímco hned v den výpravy do svrchní křídy všechny vzpomínky, konkretizující a umocňující její skutečnost, zazdil a překryl, teď dostávaly skutečný obraz a punc reality. Nervózně smýkal štětiny kartáčku přes třenové zuby a jeho grimasa se ještě více nafukovala a byla zabšklejší.

Přehazoval ve svých myšlenkách surová sousta skutečných, ne předem zpracovaných vzpomínek. 

Přehrával si ty vzpomínky a viděl v nich detaily, o kterých ani nevěděl, že by mohly existovat. Přemýšlel nad nimi, ale zavrhoval je téměř současně s tím. Všiml si toho, čeho si jiní nevšimli, ale ti jiní si všimli toho, čeho si nevšiml on.

Vyrval kartáček ze stále silnějšího sevření úst a vyplivl si.

Zadíval se do zamlženého zrcadla, ale neviděl svůj obraz o moc ostřeji, než svou vlastní pravdu. Pravdu sice podloženou na argumentech, ale sám už začal cítit, že pokulhává. Připadal si stejně, že pokulhával on sám. Nevrle se zamračil, odtrhl pohled a pokračoval.

Světlo začalo trochu poblikávat, poslední dobou se to stávalo po celém městě.

Joss tím cítil impulz, že byl měl jít.

Dostal se ke špičákům a řezákům, na samý začátek, poslední a zároveň první zuby. Myšlenkami byl zpět, byl zpět u toho, že přes to, co mohl vidět jasně, nemohl vidět něco, co neexistuje. Nemohl vidět něco, co existovat nemohlo, nemůže a nebude moct. To byl ten základní postulát a, když se nad ním zamyslel, pořád platil.

Vyplivl si znovu, cítil z vibrací, jak mu na telefon přišla zpráva.

Mlha se rozplynula, sám sebe teď už viděl docela jasně. Orosený povlak z aerosolu na skle zmizel a jasné obrysy jeho tváře i napůl svlečeného těla mu daly také jasné obrysy skutečnosti.

Jeho výraz byl pořád dost nevrlý, ale klidnil se.

Nebylo o čem debatovat, protože měl pravdu. Jenže, v hloubi duše věděl, že si tím není jistý. Už ani zdaleka.

Převlékl se, popadl telefon a šel směrem do svého pokoje přes druhé dveře do koupelny.

Jakmile dosedl, nejdřív si toho nevšiml, ale na telefonu měl pořád zamlžený displej. Zaregistroval to až ve chvíli, kdy si ho zapl, aby přišel na nové myšlenky. Viděl také nejasnou zprávu, která mohla za ty vibrace. Vzal kousek trika a setřel svítící displej, tím zprávu nechtěně otevřel.

Hmmm, povzdychl si.

Z venku slyšel stále živé, hrající si a pištící děti.

Rozevřel telefon, tehdy ještě novou technologií otisků prstů, a zpráva mu vyjela.

"Ale," řekl s předstíraným, soukromým zájmem.

Zarazil se.

Byla to zpráva o studii jednoho měsíčníku, který sledoval poslední dva roky, s tématikou kvantové fyziky. Jen si letmo pročetl název a nevěděl, co má dělat.

Nemračil se, byl spíš jako beze slov. S pootevřenými ústy si zapl i počítač, přihlásil se a najel si na prohlížeči, až mu naběhla všechna okna, na tuhle konkrétní studii. Divil se, vzalo mu to vítr z plachet.

"Superčas" - Teorie skokového a bodového časoprostoru. Wilhelm Braun, pro Physics Today 4.8. 2015.

Napjatě povzdechl a skelně sledoval text.

Wilhelm Braun byl kapacita v oboru kvantové fyziky, které Joss věřil, protože to byl vysloužilý odborník. Bavilo ho sledovat, jak argumentují se Stephenem Hawkingem ohledně jejich chápání a správného výkladu časoprostoru, protože to oba byli přátelé a mezi fyziky taková "stará škola". Braun měl zajímavé, někdy až provokativní názory vědce se silnými kulatými brýlemi a plavou, řídkou přehazovačkou nad přívětivým západoněmeckým obličejem. Uhlazený ve stále skoro stejném pískovém saku s většinou kostkovaným vzorem, velkými hnědými botami, velice inteligentní a taktní.

Stará škola.

Joss věděl o něm skoro každou podrobnost - student na univerzitě v Západním Berlíně na sklonku šedesátých let, kam se za svými přáteli často vracel, později profesor na Institutu Maxe Plancka v Mnichově a na univerzitě v Bonnu. Dnes, na počátku nového tisíciletí, světová kapacita s ohromnými znalostmi.

Jako pokaždé, hltal o něm každé slovo. A o jeho práci skoro dvojnásob.

Ten večer se mu zdál tehdy daleko, ale daleko delší.

Venku se už stmívalo, jenže to Joss nepřečetl ještě ani čtvrtinu z celé studie o možnosti, že v určitých bodech časoprostoru by mohlo existovat cosi, co Braun pojmenoval jako "trhlinové tunelování". Jednoduše, dle fyzikálněmatematických výpočtů a kalkulací mohl dokázat, že v určitém bodě času by se hypoteticky mohl vyskytnout tunel do jiného, pravděpodobně i vzdáleného bodu časoprostoru.

Tenkrát, co si tak vzpomínám, to byla velká událost. Nejen, že se jednalo o první podobnou studii svého druhu, ale navíc hraničila i s dosud uznávanými zákony fyziky a fungování vesmíru. Rokovalo se o ní v diskuzích, chatových fórech i v televizi se několikrát objevila zmínka o ní.

Byl to prostě poprask.

Bylo jedenáct hodin večer a blížila se půlnoc, Joss ale pořád nezamhouřil oči.

Tunelování, řekl si, kvantový tunelování v časoprostoru.

Zároveň si znovu opakoval definici kvantového tunelování, tedy ve zkratce nenulové pravděpodobnosti o průchodu jedné látky skrz látku druhou bez toho, aby byly vzájemně poškozeny. Prakticky šlo jen o to, že existovala velice malá pravděpodobnost, že elektrony obou těchto látek by se srovnaly tak, aby se jejich dráhy nepřekrývaly, pak byl průchod možný. Jenže tohle bylo v daleko, mnohokrát větším měřítku.

Když studii okolo jedné ráno dočetl, začal ji číst znovu a přeříkával si slovo od slova, jestli si náhodou něco nevyložil špatně. Každé slovo, proměnné ve vzorcích, to vše sedělo.

Promnul si unavené oči.

Na stole před ním, respektive na monitoru počítače, ležel fyzikální předpoklad a praktický důkaz o možném spojení dvou zcela odlišných částí časoprostoru.

Odkašlal si, napil se vody a znovu se nad tím rozmyslel.

Nemohl tomu uvěřit. Přečetl to znovu a znovu a nemohl věřit tomu, co právě čte.

Hypotéza, pořád šlo pouze o Braunovu hypotézu, která mohla být výsledkem chyby ve výpočtu nebo překouknutí, ale Joss to nejen všechno prošel, ale na váze tomu přidávala autorita německého fyzika. Fakticky před sebou měl podložení, argument alespoň zdánlivě podkládající to, co jsme viděli. Přišlo to jako na zavolanou.

Neskutečné se stávalo skutečným.

Joss najednou pocítil něco, co se předtím nikdy neprojevilo tak silně, aby to upozadilo jeho přesvědčení o pravdě - pochyby. Potil se, ne z horka, protože cítil, jak ztratil veškerou váhu. Zabořil se do opěradla židle a chvíli sledoval strop, potom se podíval na model sluneční soustavy na poličce a naplno rozevřel ospalé, zarudlé oči.

Mýlil se. Byl o tom teď už docela přesvědčený.

Usnul v půl čtvrté ráno, když ještě jednou kontroloval veškeré výpočty a měření. Styděl se trochu, také si připadal hloupě, že se snaží poměřovat s někým takové velikosti jako s Wilhelmem Braunem.

Ráno, už okolo půl šesté, začalo slunce žhnout.

Zatímco se silnice rozproudily auty jako cévy krví, Peter už seděl na posteli na jen mrtvolně hleděl kus před sebe na zem. Prožil další bezesnou noc, kde místo Měsíce na něj svítily dvě rudé oční bulvy.

Vydloubl si z očí ospalky. Zamlaskal, zvedl se.

Netečně se přiblížil ke stolu, dosedl na jindy měkký podsedák židle. Pod očima měl pytle a bylo na něm vidět, že by potřeboval ještě nějakou chvíli spát. Do plic nadechl zatuchký vzduch, pomalu zapl počítač a čekal, až naběhne.

Jak se nadechl, krk měl oteklý, tak zachraptěl.

Přesto, podíval se opodál na kalhoty, ve kterých měl krabičku cigaret a zapalovač.

Polkl.

Odkašlal si, počítač naskočil.

Do očí se mu začala odrážet obrazovka, kam musel naťukat heslo.

Mně se odráželo do očí světlo slunečních paprsků, které procházelo plastovým oknem.

Uvědomil jsem si, že zbývá den, než se Harl vrátí a hned na to chtějí její rodiče uspořádat banket ku té příležitosti. Trochu jsem se tomu příčil, ale nebylo to tak těžké překousnout, zvlášť když jsme se měli vidět naživo po tom měsíci.

Myšlenkami jsem ale byl jinde, konkrétně u včerejšího odpoledne.

S Peterem jsme od Josse odcházeli s tím, že to pro nás zdaleka neskončilo. Naopak, uvědomili jsme naplno, že tímhle to teprve všechno začínalo. Zpětně si říkám, že vlastně sám nevím, kdy naše objevování neznáma a dob dávno minulých začalo a ani tohle bych nebral jako plný počátek. Beru to jako jeho druhou fázi.

V Malém Londýně bylo horko a dusno, jak jsme procházeli zpátky na Náprstek, tak jsme se dokázali úplně zpotit.

"Takže on na to sere," nadhodil Peter.

"Podle mě jsme ho zvládli nahlodat. Minimálně jsme mu dokázali, že nemá ve všem pravdu," odvětil jsem mu.

Slunce nám pražilo do očí.

"Fakt si to myslíš? I mě bylo těžký přesvědčit a to jsem si sám nebyl jistej, jestli měl fakt pravdu," navázal.

"Jenže nemá rád, když mu někdo odporuje. To přece víme oba," trochu jistěji jsem odvětil.

Upřímně řečeno, sám jsem si nebyl jistý, jak přesně Joss zareaguje. Doufal jsem jenom v to, že ho to rozhořčí natolik, že jediné podrobnosti, které k tomu případu na výsypce i našemu setkání bude hledat, bude hledat s námi. To by stačilo.

"Dobře, to je true. Ale můžeme se na to spolehnout?" pokračoval.

"Ne. Ale zase víš co, do tý doby můžeme shromáždit daleko víc věcí okolo toho, aby tomu aspoň uvěřil," vysvětlil jsem.

Přikývl. Odpovídalo mu to.

"Oukej, tak to bysme měli. Co chceš dělat dál?" lehce neochotně pokračoval. Věděl, co bude následovat.

"Máš pořád ten dron?" zeptal jsem se, když už jsme byli na rohu u Náprstku.

"Jop, ale chtěl jsem ho prodat," přiznal.

"Počkej s tím ještě, prosím tě," odlehčeně jsem řekl.

"Asi vím, kam míříš," nadzvedl obočí.

Zastavili jsme se pod stromy, ve stínu.

"Pak jsi chytřejší, než si tě pamatuju. Je vidět, že stárnu," nadnesl jsem to.

"Dědkovatíš," uzavřel to.

"To je fakt, asi," odřekl jsem.

"Za chvíli začneš nadávat na to, kolik stojí zmrzlina," úsměvně sykl.

"No, za mě stála desku, tak se nediv," ještě jsem pokračoval.

"No jasně. Však za mě taky," přitakal. "Ten dron teda chceš asi k tomu, abysme s ním prošli ten les."

"Bude to bezpečnější. Jestli tam řádí něco takovýho, pak by to bylo v hajzlu celkem," potvrdil jsem.

"Má to dosah jenom asi tři nebo čtyři kilometry, i když to je plně nabitý," upozornil. Poškrábal se na čele.

"Právě, něco takovýho jsem čekal. Udělal bych to tak, že bysme šli a prošli bysme ten úsek mezi tou trhlinou a městem za odpoledne. Velká část jsou jenom pole, takže někde tam by bejt mohl," řekl jsem.

"Počkej... jak víme, že není i dál?... Jakože třeba na výsypce?"

Skoro instinktivně jsme tikali po tom, jestli nás na náměstí nikdo nesleduje. Bylo to divné, protože to přišlo docela náhle a svým způsobem to bylo i přirozené. To na tom bylo nejzvláštnější.

"Viděli by ho. Určitě by si to nenechali pro sebe," odřekl jsem.

"To je asi taky fakt," konstatoval.

Znovu jsme se pomalu, nenápadně rozhlédli.

"Chvíli vydrž, pls," odřekl, aby si mohl skočit naproti do obchodu pro plechovku.

Napadlo mě v tu chvíli, že bych možná také měl Harl něco koupit. Nechtělo se mi tam jít s prázdnou, měl jsem to už tak trochu předem rozvržené. Vzápětí jsem ale od tohohle odbočil a začal přemýšlet nad tím, s jakým druhem máme tu čest. Pokud jsem mohl vyloučit křídu jako útvar geologické historie Země, což bylo v rámci možností ještě dost neopatrné, pak se otevřelo několik tuctů dalších možností.

Skoro jsem mohl vyloučit všechny savce, až na velké vyhynulé medvědy z doby ledové, protože ten živočich musel být minimálně jednou tak velký jako kořist, kterou napadal. Stylem, jakým z ní trhal maso a zpracovával jí, byl také svým způsobem jednoznačný, jenže právě v tomhle ohledu se podobal zase velkým kočkovitým šelmám.

Nedávalo to moc smysl.

Právě tohle mi dokázalo, že nepůjde, pravděpodobně nepůjde, o savce. A to bylo ještě více vzrušující a nebezpečnější - znamenalo by to, že se tu pohybuje něco z jiné a starší geologické éry.

Kdybych si měl tipnout, perm nebo trias.

Zamrazilo mě. Pokud jsem se nepletl, čímž jsem si stále kvůli úžasně vypadajícímu názoru o otevření trhliny nejen o dva týdny dříve, ale do ještě starší doby, nebyl jistý, tak tu vyvstal daleko větší problém.

Cinkly dveře naproti přes ulici a Peter vyšel.

"Řekni, že jsi nic nechtěl," vytřeštil oči.

"Nic, o čem bych ti neříkal," odvětil jsem.

"Fuf."

Znejistil jsem, trochu. "Chci se ještě jednou, radši pro jistotu, zeptat, jestli chceš pořád jít dál. Můžu se plíst, může to bejt všechno jenom snůška náhod, ale stejně... chci vědět, že tě do toho netahám zbytečně."

Peter mě projel očima a mlčky mě nechal, abych se mu do těch jeho modrošedých zornic podíval.

Sám si tím nebyl jistý, to jsem na něm viděl.

Jenže to horké odpoledne, uvědomil si něco dalšího. Bylo tam mnoho slunečního svitu rozlévajícího se po celém náměstí, stín byl vzácný, takže tam nebylo moc míst, ve kterých by přízrak své minulosti viděl. Rudé oči se objevovaly jen na malé okamžiky, když přivíral oči.

Uvědomil si, jak je to divné, že ho žene i něco docela jiného.

Neuměl to popsat. 

Bylo to něco jako solidarita, ale jiným způsobem. Poprvé v životě cítil, že se vrhá bez jasné příčiny do neznáma, ze kterého nemusí být úniku. Necítil přímo ohrožení, protože se to nemohlo rovnat s tím, čemu ho vystavili Kroslak a Rychetský, ale naproti tomu se necítil ani úplně bezpečně. Vpřed ho hnalo to, že chtěl zjistit, o co vlastně jde, ale zároveň s tím pocítil, že má potřebu znovu někomu pomoct. Někomu, kdo třeba ani nemá o jeho existenci tušení, prostě jako muž v pozadí. Jako, když před časem překazil to pronásledování a možná zachránil těch několik životů.

Zhruba to samé cítil.

Byl nejistý, ale přesto se hnal sám sebou i svými počínajícími ideály, které tak nečekaně objevil, a zvláštně mu to přinášelo napjetí a pozitivitu směřující k lepším zítřkům.

Idealista jeden nechutný, viďte.

A věděl, že chce pomoct i mě. To, jak se naše cesty rozpletly za poslední dobu, ho utužovalo v přesvědčení, že tohle by je mohlo splést dohromady nebo alespoň napravit pár starých křivd, které jsem udělal jeho a mým přátelům. Věděl to docela jistě, připouštěl si to. Na malou chvíli ho opustil jeho flegmatismus a stál rozcapeně před rozhodnutím, které již udělal.

Děkoval jsem mu za to.

Fakt tohle chci udělat? řekl si v duchu.

Hodiny odbily tři čtvrtě na čtyři odpoledne, čtvrtého srpna. V jeho očích, po těch malicherných malých okamžicích, zaplály malé nezřetelné plamínky.

Musím to udělat. Ne, chci to udělat, odřekl si sám.

Zachvěla se v něm raná, nezkažená a čistá odvaha.

"Co mám s tebou dělat? Evidentně jseš beze mě jako bez ruky a ta se občas hodí," nadneseně odvětil.

"Na jednu stranu, máš pravdu. Děkuju, toho si vážím," přikývl jsem.

"A bez druhý ruky," přidal s nadzvednutým obočím.

"Jo, přesně tak, to už tak bude," pousmál jsem se.

"A bez nohy," pokračoval. Rozesmálo mě to. "A bez druhý nohy... bráško, divím se, že jsi vůbec nečeho schopnej beze mě," ironicky se šklebil.

"A právě proto tě potřebuju," stejným tónem jsem navázal.

"Však já vím," sušše se pousmál.

Půlhodiny na to, znovu jsme byli u něj doma, respektive v kůlně vedle domu na zahradě.

Pod celtou na dřevotřískovém stole ležel dron se čtyřmi vrtulemi na rozích, poměrně lehké ale rozměrné konstrukce s červenou odrazkou vzadu a jinak se stříbrným štítem nad motorem. Stál jistě na dvou lyžinách, byl pokrytý prachem a bylo na něm vidět, že ho nikdo dlouho nepoužil.

"Doufám, že ještě funguje," sestřel ze značky prach.

Ovládání leželo opodál.

"Baterky tam jsou," rozevřel jsem spodek.

"Ale asi nebudou nabitý," konstatoval.

Zapojil nabíječku do zástrčky a potom do dronu. Nahodil ho, kontrolky na boku se rozsvítily.

Zapl jsem ovládání a zkusil, jestli běží. Rotory naskočily.

"Asi v pohodě," vyhrnul jsem spodní ret.

"Dobře, máš pravdu," odřekl spěšně.

Malá helikoptérka se začala nabíjet.

"Škoda, mohl bych ho střelit, kdybysme... nechtěli lovit dinosaury nebo tak něco," prohlédl si ho očima.

"Ty prachy nepotřebuješ," pousmál jsem se.

"Ale potřebuju, jenom o tom ještě nevím," oponoval odlehčeně.

Začal jsem na telefonu hledat mapu jižního Geistburgu, místa, odkud pocházely ty fotky.

"Co my vlastně teď? Nemůžeme dělat nic pořádně, když tohle se nabíjí. Teda můžeme, ale... bude, bylo by to o hubu," vyhrkl.

"V tom se právě pleteš," uvedl jsem se. Trochu přivřel oči.

"Říkal jsi, že to má dosah maximálně nějaký tři kilometry... to je akorát tak. Za jak dlouho se to nabije?" pokračoval jsem.

"Tak hodinu, dvě počítej," zagestikuloval.

Zhatilo mi to plány.

"Aha, tak to pak nic," sykl jsem.

"Co jsi chtěl?"

"Napadlo mě, že bysme se mohli podívat po jižním okraji výsypky tam, kde to řádilo. V uctivý vzdálenosti, když to mám tak říct. Až by se nabil dron, jistil by nás a mohli bysme jít dál," vysvětlil jsem.

"Aha." Trochu přikývl, ale bylo na něm vidět, jak se mu tam nechce.

"No, ale to padá," dodal jsem.

Flegmaticky přikývl.

Na malým okamžik bylo ticho.

"Ale počkej, mohli bysme... můžeme se aspoň zkusit podívat, jak to tam vypadá okolo. Jestli tam," ulevil hrdlu," chceme jít, aspoň to bysme měli vědět."

"Souhlasím," potvrdil jsem.

Peter rovnou mohl vyzkoušet tu čočku, zobrazil promítáním mapu, kterou jsem předtím viděl jen na telefonu.

Místnost se zalila slabým modrým světlem, ne nepodobným tomu, které vidíte ve filmech o mimozemských návštěvnících. Odráželo se nám v očích, pulzovalo a vykreslovalo se znovu a znovu. Čočka evidentně dobře fungovala, protože se před námi rozhostil trojrozměrný model a to včetně reliéfu.

"Ta věc je parádní," řekl užasle.

Joss odvedl skvělou práci.

Peter měl fotky i místa uložené v počítači, takže mu stačilo jenom si je přeposlat do telefonu. Zanedlouho se na mapě rozjasnilo několik bodů oranžové barvy, které ukazovaly místa nálezu mršin.

Ten stejný vzor, který byl na roztrhaných tělech vidět, jsme mohli pozorovat i na mapě.

On věděl, jak dostat data před nás, já si pamatoval podle číselného označení fotografií daný vzor. Na mapě to bylo zachováno, takže se dalo vidět, kam se vše koncentrovalo. Určená, jasná betonová cesta vedoucí z jihu města na výsypku se prosmýkla pod starým vlakovým mostem a potom se kus za ním dvojila na východ a na západ. Okolo ní se oběma směry rozmáhal rekultivovaný, znovuvysazený les.

Výsypka naproti cestě se stupňovala do nízkých návrší a směrem na východ k Mostkovu se z ní stávala zemědělská pole. Více na východ pak bylo i jedno další mělké jezero. Pastviny pro dobytek a užitková zvířata pak byly západně od rozcestí, ale stále jemu naproti.

"Budou tam policajti. Sám jsi to říkal," poukázal. Pocítil u toho další nechuť vůči policii, z dřívějška. Nedal to moc znát.

Vytrhlo mě to z míry, nevzpomněl jsem si na to.

"A jo, sakra," sykl jsem.

Pousmál se u toho. "Ty bys nejel ani na červenou a co teprv tohle."

Šrotovalo mi to v hlavě, tohle jsem nezohlednil. Byli jsme uprostřed strategie, nečekal bych to.

"Tohle teď stranou, to teďka řešit nemusíme," oponoval jsem.

Poznal jsem, jak se to naopak jemu líbí a věděl, že se chce odklonit od tématu.

"Fakt? Já bych řekl, že-" rýpavě začal.

"Oukej, tak projednou poruším zákon. Jasný? Projednou," zdvihl jsem ukazováček.

"To jsem chtěl slyšet," zazubil se.

Pokračovali jsme.

K pěti útokům se stejným, jednotným vzorem došlo okolo rozcestí panelové cesty západ-východ. Dva byly v lese, další dva směrem na západ kus od ohradníků a jeden mezi remízky na polích. Potom, další dva útoky méně podobné jatkám se odehrály v okruhu asi čtvrt kilometru od zmíněného jezera, poslední s nezřetelným vzorem ležel na poli u cisterny s vodou mezi jezerem a rozcestním.

Trvalo to ještě chvíli, abychom dali dohromady, kdy se útoky staly a z nich sestavily profil.

Nejprve se udály útoky v lese a u jezera, v průběhu asi šesti dnů mezi jednadvacátým a šestadvacátým červencem v počtu čtyř, osmdvacátého a jednatřicátého se staly útoky u ohradníků. Poslední mezi remízky se stal předevčírem, druhého.

Pocit urgence vystřídal pocit strachu.

"Co teda teď?" Peter se na mě ohlédl, vzhlédl od mapy.

"Jestli jsou policajti chytrý-" začal jsem.

"Nejsou," sykl.

"Dobře. Kdyby byli policajti chytrý-" opravil jsem.

"Lepší," sykl úsměvně.

Podíval jsem se na něj a blažený úsměv dostal i mě.

"Kdyby byli policajti chytrý, udělají zátaras pod tím mostem nebo těsně před tím rozcestím. Řekl bych, že, jestli to potáhnou lesem, by to mohli vést lesem kus od těch míst, kde našli ty mrtvoly. Prostě udělají kolem toho okruh," nastínil jsem a ukazoval.

"Kdybys byl to zvíře, kam by ses schoval?" nadhodil.

"Je to tenhle okruh," ukázal jsem pět míst s jednotným vzorem," tak někde tady," prstem jsem hmitl na východ od rozcestí. "Je tam vegetace, voda, úkryt pro větší živočichy."

"To je dost na hovno. Je to kousek od místa, kudy bysme šli," poukázal.

"Musím uznat. Ale obejít se to dá, stejně se tam nebudeme zastavovat," znejistil jsem.

"Hmmm," zabručel.

Všechno záviselo jenom na tom, jestli budeme chtít tuhle cenu zaplatit.

"Jedině, že bysme jeli busem zpátky a ode mě šli-" nadhodil jsem.

"Ne, ne... to radši ne. Zase se budeme muset takhle posouvat a to bude jednak úplně mimo dosah toho dronu, ale taky to bude... prostě na nic. Poskakujeme z místa na místo," konstatoval poklesleji.

"Takže co navrhuješ?" obrátil jsem se.

Obhlédl mapu, podíval se na mě, pak se rozmluvil.

"Hele, bude šest za chvíli, za tak tři hodiny se začne stmívat. To by bylo ještě víc na nic. Jestli jsme přesvědčili Josse... Bude lepší, když nás na to bude víc," vyhrkl několik jindy spíše nesourodých vět. Jeho oči poskočily, protože na něm bylo zřejmé, že je rád, kam se celá 'výprava' stáčí.

"Chceš to odpískat," konstatoval jsem ne zcela překvapeně.

"Jo, chci," s jasnozřivou upřímností odvětil.

"Myslel jsem si to," se skelným výrazem v drobném zvednutí koutků jsem odvětil.

"Ale ne tak, jak myslíš. Jenom mi přijde jako píčovina tam chodit, když nemáme ani plán, ani pořádně nevíme, co dělat. Jo, chodit a hrát si na Indiana Jonese tam můžeme, ale bude to k hovnu. Nemáme nic v ruce, takže, jestli Josse aspoň trochu přesvědčí to, co jsme mu řekli, můžeme dát do zejtra něco dohromady. Jinak jdeme na ránu... budeme si hrát na kočku a myš, kde my jsme ta myš," přednesl s takovým podivným nadhledem.

Jakoby měl vizi. A měl také pravdu.

Díky tomu, díky takovým okamžikům, jsem si svých přátel vážil ještě víc. Dokázali vyplnit mezery, které jsem sám vyplnit nedokázal, odpovědět na to, na co jsem odpovědět nemohl nebo jsem na to odpovědět zapomněl.

Peter byl určitě v právu, styděl jsem se dokonce, že mě to samotného nenapadlo.

"Přirozeně," přitakal jsem po chvíli mlčení. "Nevíme ani pořád pořádně, po čem vlastně jdeme."

Když už bylo okolo půl sedmé a slunce rozvážně klesalo stále níže nad obzor nad Krušné hory, doladili jsme tou dobou poslední detaily. Zavázal se, že před nocí mi ještě pošle zbytek údajů k veškerým útokům, záznam v mapě a jiné věci, abych si dokázal udělat dostatečnou představu o konstituci hledaného zvířete. Výběr se mohl zdát dost zúžený na "pouze" dvě geologické éry v minulosti Země, tedy perm a trias, ale opak byl pravdou.

Zpřesněním, výrazně by se tím všechno ulehčilo.

Odcházel jsem po půl sedmé.

Pamatuji se, jak jsem byl tehdy vyklepaný. Zdaleka nic nebylo jisté a vlastně, když jsme se rozešli, byla ve vzduchu cítit ještě dost jasná a čistá nejistota. Jak Peter řekl, mohli jsme dát ještě něco dohromady. Počítal jsem dokonce i s tím, že bychom se pletli a Joss mohl znovu triumfovat, se škololibým úsměvem jsem ale doufal v opak.

Ručičky hodin na kostelní věži poskočily, smrákalo se.

Peterův dron se konečně nabil dosyta, aby ho mohl použít k průzkumu. Schválně si vzal ovládání k sobě do pokoje a nechal v kůlně otevřené střešní okno, aby s ním zkusil vyletět za menší námahy.

"Tak jo," nahodil ovládání.

Na stroji byla také připevněna kamera.

"Představ si ten dron," zavřel oči. "Teď jsi ten dron."

Zhluboka se nadechl a oči znovu otevřel.

"Fajn."

Na ovládání si začal pohrávat s výškou, nejdříve lehce začal točit vrtulemi, a potom se nepatrně vznesl nad pracovní stůl v kůlně. Rozvířil tam malá tornáda prachu, ohodil jimi rohové zdi. 

Uvelebil se do židle, pevně se opřel. Skoro, jakoby slyšel Ride of the Valkyries ve svých uších.

Měl jsi víc koukat na monitor, kde ti běžel záznam, příteli, poznamenal jsem si.

Zakroutil prvními dvěma páčkami, dron ve vzduchu poskočil a narazil hned na to do boxovacího pytle zavěšeného opodál, hned na to uhnul doprava a shodil z polic polootevřené plechovky s barvou, která potřísnila celý pracovní stůl, Peter s ním zatočil ještě lehce doleva a rovně, kde se odrazil od pneumatik, vylétl vzhůru a nařízl horní část pytle, který se začal párat.

Směle se objevil skrz otevřené okno nad střechou.

Peter vyhlédl z okna a oči mu radostně zahořely, pozvedl koutky.

"Jako jezdit na kole," uchechtl se.

Vylétl s dronem na zahradu za dům a zvážněl, co se jeho ovládání týče. Své dvě minuty slávy jako pilot si užil. Na počítači už před sebou viděl přímý přenos z kamery, kterou měl na spodku zavěšenou, takže si byl i jistější v detailech.

Ještě nabral výšku, pak se plně rozlétl směrem na jih až jihovýchod, kde jsme původně chtěli hledat.

Naštěstí pro něj docela dobře viděl i kolemjdoucí, kterým se až na jednu postarší dámu dokázal mistrně vyhýbat z dohledu. Střídavě se objevoval mezi domy, nabíral výšku či naopak klesal a vrásky mu začali přidělávat jiné věci, než kolemjdoucí.

"Rackové zkurvený," sykl.

Jeden z těch ptáků i postěžovačně začeřikal, jakoby snad Peterovi nadával.

Dál si jich nevšímal, přeletěl park Rozárka a viděl před sebou průmyslový areál KovUn a od něj vedoucí asfaltovanou panelovou cestu s příkopem vedle. Krytý za alejí vysazených okrasných olší se vydal podél ní, dokud se už neoddiskutovatelně objevil v rekultivovaném lese.

Vletěl zpátky na cestu, ale pod ním už byly jen panely pokryté prachem a spadaným listím. Pořád se držel při straně.

Trajektorie jeho letu se stáčela mírně doleva, v kameře Peter viděl, že cesta není úplně neudržovaná, a nedaleko před ním se už tyčil v lesním porostu zrezlý most. V dáli se přehupovaly kopce výsypky.

Dával si teď zvlášť záležet. Podletěl rozpadající se konstrukci mostu krátce na to zpomalil.

Kamera mu jasně ukazovala, že se před ním na pravé, západní straně rozcestí u panelové cesty rozprostřelo skromné staveniště s několika pracovními stroji a dvěma buňkami. Všechno to bylo směrem na východ mezi oběma cestami, na panelech nic neleželo.

Okolí zdobily prohlubně v suché půdě.

Na okamžik se s dronem zastavil, otočil se o dvě stě sedmdesát stupňů, prohlédl si oblast na monitoru, pak teprve pokračoval.

Podrost vysázeli rekultivační pracovníci v polovině devadesátých let z bříz, olší a dalších nenáročných dřevin, k nim pak přibylo pár druhů náletových, takže Peter neměl takové problémy s manévrováním. Pravidelnost stromů mu dovolila alespoň sletět mezi jejich aleje a hledat v podrostu.

Zvedl koutky.

Bylo mu k pousmání, že nemusel tak zaměřovat na samotný les, protože bude mít k ruce záznam z kamery. Hořký nádech měl ke konci, když si představil, že bude muset projít minimálně hodinu videa.

Věnoval pozornost prostoru lesa o celkem velké výměře, prakticky až k průmyslovému areálu KovUnu na severu, setrval u toho, že monitoroval prakticky každý významnější shluk stromoví. Nakonec chtěl projít daleko rozsáhlejší areál na samotné výsypce, ale už u staveniště se mu začal dron špatně ovládat a poznal proto, že má vrátit. Bylo to už za šera, skoro za tmy.

Netrvalo dlouho a viděl stroj přilétat, jak na něm byly rozsvícená drobná světélka pod rotory.

Úspěšně s ním přistál, položil ovládání, promnul si oči, a stopnul záznam kamery. Vrátil se chvíli před devátou večer, takže tam strávil létáním a monitorováním skoro jeden a půl hodiny. Naštěstí pro něj, aspoň nemusel pro kameru, protože se automaticky její záznam přenášel i do počítače.

Došel si pro nějaké chipsy a něco k pití, protože mu s tou hořkostí bylo jasné, co teď bude absolvovat.

Setmělo se.

Peter raději přeskočil prvních asi patnáct minut, protože šlo jenom o cestu od domu k vlakovému mostu, kterou mu navíc přerušovali rackové. Tak trochu hrál o čas, ke spánku, ale jak padla tma, věděl, co objeví.

Rudé oči ho znovu začaly pronásledovat.

Jakmile vzhlédl z okna, místo hvězd viděl dvě rudé koule se svislými zornicemi. Odkašlal si, ale očima na nich byl pořád upřený. Krk se pomalu utahoval, tep zrychlil, na čele mu vyskočily krůpěje potu. Záměrně chtěl, aby mu klesly víčka, ale jeho upřený pohled se nezměnil.

Polkl.

Se stále stejným výrazem, který už ale tikal jinde po místnosti, zatáhl za žaluzie, které spadly a zakryly ranou tmu noci. Uklidnil se, oklepal se.

Radši pro jistotu, očima přejel ještě na druhou stranu stolu, kde zatáhl i druhé žaluzie jen ve větší netečnosti.

Přestal si to tak připouštět, což pro něj byla výhoda. Dokázal na chvíli oklamat svou vlastní mysl.

Rozsvítil si lampičku, hned na to už věnoval pohled jen videozáznamu před jeho očima. Z vlastní iniciativy, kterou na něm chci ocenit, věděl zhruba přesně, co má hledat - mimo samotného živočicha i stopy po jeho pohybu, trus nebo zbytky další kořisti.

Stále se potil.

Jakmile začal záznam procházet, jako první se zaměřil na to malé staveniště, které mu přišlo vlastně při bližším pohledu opuštěné. Začal trochu litovat, že k němu nezaletěl blíž, ale aspoň si poznamenal, že se musí podívat na firmu M&B, která ho tam zřídila.

Ne podezřelý, ale zvláštní, problesklo mu.

Záznam se poté přesunul do lesního podrostu, kde se Peter pohodlněji usadil, protože věděl, že tohle bude na daleko delší dobu. Prakticky na každém snímku obraz zastavil a mezi kmeny vzrostlých habrů i slaboučkých, chudších bříz hledal něco nepřirozeného. S hledáním třeba zbytků srsti nebo kůže to bylo ještě horší, země vyschla natolik, že stromy začaly usychat a shazovat jako na podzim zahnědlé listy.

Čísla na digitálních hodinách u jeho postele přeskakovala z jednadvaceti na dvaadvacet, zanedlouho už na nulu.

Peter do té doby zaznamenal na dvacet zvláštních věcí, přinejmenším se mu úplně nezdály. Jeho oči se ale už pomalu podlívaly řečištěm krevních vlásečnic a pod očima se mu objevovaly hlubší a hlubší vrásky. Několikrát si musel oči promnout.

Okolo půlnoci už na záběrech neviděl skoro nic jiného, než nekonečné spletité bludiště bílých kmenů ošlehaných černými šrámy, suchých keřů a zhasínajícího světla prosvítajícího mezi nimi. Terén tam nebyl výrazně spletitý, občas se tam sice objevovaly velké balvany, ale jinak byl i celkem rovinatý a jednolitý. To ho společně s tím frustrovalo, protože to byla pořád ta samá krajina, to samé pozadí, které se opakovalo poslední dvě hodiny.

Pletly se mu z toho oči.

Musel na vteřinu sklopit zrak, protože ta potřeba spát ho nenechala klidného a ani si s tím nemohl nijak jinak pomoct. Sklonil hlavu, promnul si oči a napil se ze sklenice opodál. Jakmile otočil hlavu, viděl na hodinách osvětlujících i akvárium na nočním stolku už za pět minut půl jedné ráno.

Červená, barva digitálních čísel, mu znovu připomněla ty dvě rudé koule, které na něj shlížely.

Strnul.

Dýchal velice mělce, rychle a občas přerušovaně. Na očích se mu objevila slaná tekutina, ne přímo slzy, ale takový výpotek, který mu ulpěl na spodním víčku, a přes který špatně viděl. Začal znovu jen tikat po pokoji, rozklepaly se mu prsty, v zádech ho zamrazilo. Mechanicky otočil hlavou a zároveň i očima, pak zavřel víčka a promnul si oči. Napil se znovu.

Zbývalo mu ještě asi deset minut použitelného záznamu.

Spánek by mu přinesl znovu ten strašlivý, realistický pohled hluboko do jeho nitra, takže raději zatnul zuby a snažil se to ještě malou chvíli vydržet. Alespoň do chvíle, kdy by únavou už neusnul na místě.

Myslel, že se z toho zblázní.

Raději pokračoval.

Rozestřel se před ním další záběr, tentokrát na hlouček hnědavých kmenů už buků nebo olší, u kterého se dron znovu otočil o dvě stě sedmdesát stupňů.

Zastavil záběr. Polkl při pomyšlení, že vidí, co vidí.

Na jednom ze vzrostlých kmenů byla vyryta značka, kterou už dneska viděl. Byl ten kříž, kříž hluboko a jasně vyrytý do kůry, který jsme viděli na tom ohořelém stromě u první trhliny. Nejdřív ho napadlo, že se plete, ale záběr to ukazoval jasně.

Nedávalo to příliš smysl, ale o to větší tomu věnoval pozornost. Nebylo moc možností, jak by se stejná značka mohla objevit na šestašedesát milionů let starém stromě z doby svrchní křídy a zároveň na stromě v naší současnosti. Jako první ho napadlo, že to může být náhoda, že někdo mohl stejnou značku vyřezat na ten spadlý strom, ale zapochyboval. Mozek mu počítal totiž i s lákavější, provokativnější možností - bylo to dílo té bytosti, kterou viděl. 

Nemohl se od toho odpoutat a určitým způsobem by to i dávalo smysl. Pokud je podobná člověku, je možná i docela podobně inteligentní. Zamrazilo ho při té představě, ale přišla mu daleko lákavější. Mohl se aspoň trochu pousmát nad tím, že tohle se Jossovi nebude líbit.

Zapsal si to.

Procházel další záběry a snímky, nevšimnul si, že jeden kmen z toho hloučku chybí.

Už úplně ke konci, kdy měl výhled na planinu mezi panelovou cestou kolem lesa na východ a umělým jezerem, zaregistroval něco jako docela nepřirozený oblouk proti světlu ve vodě. Celý záběr přiblížil, protože se mu zdálo, že tam něco vidí, ale kvůli jeho únavě, vyčerpání a také času, který uplynul, kdy objekt zmizel ve stínu horizontu, nemohl nic bližšího rozpoznat.

Zkusil ten záběr ještě víc přiblížit a vyčistit ho, dokud to šlo. Nabyl dojmu, že ta věc je živá, že ten objekt je živého původu, protože stín sice padal rychle na hladinu, ale ještě rychleji se věc potopila. Videozáznam si přitom pouštěl několikrát.

Jediné solidní záběry byly z dálky, ze vzdálenosti přes pětasedmdesát metrů, a Peter z nich v samé únavě nedokázal rozpoznat nic bližšího. Podařilo se mu 'pouze' vidět, že je ten objekt betonově šedý, oblý a poměrně mohutný. Kdyby měl ještě tolik síly, zapsal by si to, ale jeho unavené oči už měly dost.

Stačilo mu, a nad tím se v duchu zaradoval, že si to uvědomil a zapamatoval.

Přestal s procházením ve chvíli, kdy se dron stočil zpátky na město.

Došel toho, co si ve svém podvědomí přál. Únavou, vysílením v posledních záchvěvech uložil záznam i poznámky, otočil se na židli a došoural se do postele. Ani se nepřikryl peřinou, jen prostě usnul v agonii selhání vlastního těla.

Nemohl naspat to, co za poslední dny ztratil, ale byl v duchu neobyčejně šťastný.

Sám o tom nevěděl.

Jeho unavené oči a bičovaná mysl prožily bezesnou noc. Nikdy by nemohl být za noc bez jakékoliv iluze vlastního podvědomí raději, možná už ani jeho mysl neměla na sny sílu. A přesto, rudé oči se mu vryly do paměti i do hlavy tak silně, že se jich nemohl zbavit. Jen neměl vůli s tím cokoliv dělat, protože mu je nemohlo nic promítat a jeho vědomí nepracovalo.

Netečně... prostě usnul. Okolo jedné.

Jak jsem sám řekl, nespal moc dlouho, protože vstával po půl šesté.

Svaly měl ztuhlé, pod očima svěšené pytle kůže, o řečišti cév v očích nemluvě. Musel si promnout obličej, došel po pár chvílích a těžkých krocích k akváriu, aby si namočil ruce a vodu si vetřel do tváří. Trochu ho to osvěžilo, ale neprobudilo ho to úplně.

Rudýma očima se cítil hypnotizovaný, viděl je pořád, ale jakoby se mezi nima začalo zřetelně mihotat cosi jiného. Cosi jako zřetelný kříž, vyřezaný hluboko mezi ně. Věděl, že to nedávalo smysl a jeho mozek, pracující jako počítač, by si to uvědomoval o mnohokrát lépe, kdyby mohl normálně fungovat.

Nedokázal už znovu usnout, jen si sednul na židli a po chvíli začal hýbat ztuhlými svaly a šlachami k tomu, aby si mohl najít ta místa v záznamu a kopírovat je. Na malou chvíli ho i napadlo, že by se na něj mohl podívat znovu, kdyby mu něco uniklo, ale potom věděl, že by nic dalšího nezmohl.

Do deseti minut měl hotovo, poslal mi výstřižky i poznámky, které přitom udělal.

Vzal si jen k ruce telefon a znovu ulehl, tušil, že neusne, ale chtěl to zkusit.

Joss mezitím ještě docela tvrdě spal a nevrle se převaloval ve své rozměrné posteli. Ne, že by byl spiritualista, ale věděl, že sny mu pomáhají řešit některé problémy, které nedokázal vyřešit sám. Jako Mendělejev, kterému se podle pověsti zjevila periodická soustava ve snu, jemu to přinášelo některé abstraktní obrazy související s jeho aktuálním snažením. Vynořovaly se mu vzpomínky, míchající se dohromady s argumenty, dávajíc dohromady nesourodý, zmatený obraz.

Vstával už před devátou, protože se v posteli smýkal jako had.

Ani já jsem neměl klidnou noc.

Čekal jsem na Petera, asi do jedné nebo půldruhé jsem seděl u počítače a říkal si, kdy mi pošle nějaké snímky nebo klidně celý záznam. Nejhorší byla ta nevědomost, sice jsem se chtěl vedle toho koukat na nějaký film nebo tak něco, ale nedovedl jsem to.

Opakoval jsem si - Co dál? Co se dál bude dít?

Když jsem se zamyslel nad tím dopodrobna, bylo divné, že si nikdo další něčeho nevšiml. Město mělo přes čtyřicet tisíc obyvatel a třetina toho počtu žila právě na bývalých předměstích kolem výsypky - v Mostkově, Kdenicích právě kolem areálu KovUnu a vilové čtvrti Andrejka. Jih města, hlavně okolo posledních dvou jmenovaných, byl sice ohraničen nízkou výšinou známou jako Lobkowiczský hřbet porostlou i docela hustým, příměstským lesem, ale na druhou stranu nebyla to tak málo frekventovaná oblast, aby všechno zůstalo úplně utajené.

Někdo si musel všimnout, a buď si to nechal pro sebe, nebo... měl svoje vlastní důvody jako zdravý rozum.

Je fakt, že historkám o tom, že se v Kongu nebo Arnhemské zemi v Austrálii potulují dinosauři, někdo věří a já jsem toho sám byl příkladem, ale stejné historky o dinosaurech v severních Čechách by nikoho nepřinutily se zamyslet nad jejich pravdivostí. A po Geistburgu se klepy roznášely rychle, pamatuji se na to z vyprávění o tom, co zaslechly má mamka a babička v práci. Nikdo nechtěl být terčem pomluv, což by něco podobného přineslo.

Tohle štěbetání na ulici si vlastně žilo svým vlastním životem. Bylo to na jednu stranu krásné, rustikální a trochu nasáklé vůní starých časů, kdy se lidé bavili na ulici naprosto běžně a ty ulice tady, v Malém Londýně, Mostkově, všude žily.

Odbočil jsem.

Lidé a zejména vědci už přehlédli dost velká zvířata jako okapi, varany komodské i jemenské, saoly, latimérie a dokonce i gigantické krakatice, takže by to nebylo poprvé, co by se nějaký velký živočich vytratil přímo před jejich očima. A jestli v Británii skutečně mezi suburbánními pásy pobíhají uteklé velké kočky jako pumy, tohle by mohlo být něco podobného.

Listoval jsem svými starými, zaprášenými knihami o kryptozoologii a snažil se poučit, jakým mechanismem dnes už známé druhy velkých živočichů unikly pozornosti lidí. Oživoval jsem znalosti a docházelo mi, že ten základní aspekt jejich úniku před okolním světem byl docela jednoduchý - nikdo nevěřil, že existují. Nikdo z učeného světa.

Nerad to přiznávám, s dinosaury a trhlinami by to mohlo být podobné.

Přiznávám to nerad proto, že donedávna jsem nedokázal připustit, že by něco podobného mohlo na světě ještě existovat. Ale okamžitě mi to v hlavě problesklo, sice co když mýty a legendy domorodců o zvířatech dnes vyhynulých jsou pravdivé?

Bylo to až moc lákavé, opět.

Na druhou stranu jsem nemohl aktivně vyloučit, že trhliny v okolo Geistburgu jsou jediné a začaly se objevovat až teď. Jenom mi to přišlo, z pozice vyvíjejícího se skeptika, příliš nemožné a zatím nijak nepotvrditelné. Vždyť jsem ani jistě nevěděl, jestli se v okolí něco dělo, mohla to být pravda, o které jsem sice byl skálopevně přesvědčený, ale mohl jsem jí jen sám uvěřit.

Střídavě jsem si i rozevíral záložky o dnešních velkých druzích donedávna neznámých živočichů i na počítači.

Bylo to dechberoucí, připadal jsem si jako dobrodruh z Verneových knih brodící se močály Konga nebo Orinoka v honu za světlem poznání do temnot nevědomí.

Ty knihy jsem měl v knihovně hned vedle kryptozoologie.

Dokázal jsem si představit výsypku za městem, urbánní prostředí uměle vytvořené lidskou činností a to včetně částí lesa okolo. Pro divokého dravce by takové prostředí mohlo být poněkud nevýhodné a to nejen proto, že je nové.

Umělá skladba ekosystému je ilustrována úbytkem jednotlivých druhů v okolí a také tím, že zde chyběly přirozené úkryty zvěře a přírodní novotvary, které by mohly poskytnou něco podobného. Les byl sice hustý, ale jeho pravidelné rozložení s několika náletovými dřevinami ho dělalo průhledným na první pohled. Buď se tedy ten živočich uměl dobře schovat nebo mu jeho stavba dovolovala se schovat i v tomto terénu.

Rekonstruoval jsem si ho před očima. Doslovně.

Za ta léta (samo)studia prehistorických obratlovců jsem si už vytvořil jejich vývojový strom, kartotéku. Šlo vlastně o systém, kde byli jednotliví pravěcí živočichové řazeni mezi sebou tak, jak v danou dobu platila jejich příbuzenská pouta. Hrozně nerad jsem jí podle aktuálních pohledů na evoluci živočichů předělával.

Můj výběr se sice zúžil, ale přes večer, kdy jsem nad tím seděl, jsem ho znovu musel rozšířit o některé druhy prehistorických savců, primárně medvědů a potom takzvaných 'prašelem' ze staršího kenozoika, takzvaných třetihor, tedy masožravců ze skupiny kreodontů.

Nedávalo mi to spát. Také doslovně.

Omlouvám se, zašel jsem nejspíš zase tam, kam jsem zajít nechtěl.

Jednoduše, když jsem před očima viděl podoby různých prehistorických predátorů, říkal jsem si, co bude dít dál. U toho jsme skončili. A docházel jsem postupně toho názoru, jak jsem se přebíral tolikerým množstvím vyhynulých druhů schopných zabít i dnešní velké savce, že to de facto nebylo pro celé ty události tak podstatné.

Skoro triviální, dalo by se říct.

Už jen ze samé podstaty věci, neznámo se nám otevřelo přímo před očima a přitom bylo stále tak ukryté a vzdálené. Bylo to docela překvapivé, jak rychle se měnila stanoviska reality, které jsem si vytvořil ze zkušeností a skutečností. Singularit, tedy konstant v neustálé platnosti. Docházelo mi, že při připuštění toho, že bych měl pravdu, nebudu mít jen převahu, ale bude to znamenat skutečný objev století.

Znamenalo by to, že se z nějakého důvodu může otevřít doslova brána mezi dimenzemi, mezi jednotlivými časovými úseky geologické minulosti Země, a to ještě jsem vůbec nezabrousil k podrobnostem. Už jen z toho jsem šílel, že by se něco tak úžasného mohlo dostat do nepovolaných rukou, tak úžasná stvoření jako dinosauři by byli vystaveni na odiv veřejnosti, která by se jich buď začala bát nebo z nich udělala nové maskoty pro sebe samu.

Lidé se bojí toho, co je jiné, opakoval jsem. A to byla i příčina narůstajícího strachu, který jsem u prohlížení měl.

Už tehdy, už tehdy mi přišlo, že stojíme na počátku něčeho zlomového.

Věděl jsem a ovládal, že v dějinách existovaly úseky, které se daly považovat za důležité a zásadní okamžiky vývoje lidstva, kdy se lidská pokolení a svět kolem nich přetvářel. A tyto úseky tvořily řady za sebou jdoucích událostí zvyšující vlastní význam těchto zásadních okamžiků vývoje, převratů, změn, katastrof. A začal jsem se trochu obávat, že bychom mohli stát na počátku jedné z těch čtyřech věcí, jen jsem neuměl odhadnout ve které přesně a to ve mně probouzelo strach.

Ve víru zvratů a změn, které se v posledním roce udály, jsem se začal bát prakticky o všechno, na čem stál svět, ve kterém jsme se narodili. Bylo to určitě dáno i tím, že jsme začali žít ve velice neklidné době, kterou jsme předtím nezažili. Také jsme dospívali a začali vidět věci jako nikdy předtím, do větší hloubky i šířky, chápali, jak svět okolo skutečně funguje.

Další věc, ze které jsem začínal mít čím dál tím větší strach.

Uvědomil jsem si, jak chápu lidstvo a lidské bytosti jako celek. Bylo a je jednodušší předpokládat, že jsme všichni v jádru špatní, podmaniví, nelítostní, schopní ubližovat a pálit, protože jsme ze základu takoví. O to víc jsem si vážil lidí okolo mě a těch, které jsem za svůj krátký život potkal.

A o to víc jsem si přestával vážit sám sebe, když jsem prohlédl mou sobeckost.

Rostli jsme do světa, který se měnil tak moc, že téměř ztrácel původní tvář v tom špatném slova smyslu a to ještě nepokročil dále do budnoucnosti vzdálené jen pět, šest let. Kdybych mohl dohlédnout, tak malý časový úsek tak velkých změn.

Narodili jsme se do světa, kde vlastně nikdy neskončila nejen studená válka, ale i konflikty dílčí po celém světě, jen nějakou dobu spaly. Spaly a čekaly, kdy se budou moct probudit.

Stačil tenhle impulz.

Představte si, že by tohoto světa měly spadnout trhliny a jejich obyvatelé. Dinosauři prohánějící se v občanských válkách, nepokojích, dokonalý chaos celého časoprostoru.

Tyhle myšlenky mi celý ten večer vrtaly hlavou a nakonec jsem se od výběru podezřelých masakru na výsypce odchýlil právě k nim. Motal jsem se v nich a znovu se k nim také vracel. Naplňovalo mě to strachem, který jsem ještě nikdy v životě necítil, protože byla ohrožena má samotná existence a těch, na kterých mi záleželo nejvíc.

Neklidná doba.

Příliš neklidná na to, aby se v ní vyskytly průchody do nových světů.

Usnul jsem před druhou ráno. 

Zpětně si říkám, jak překvapivě podobné usínání jsme všichni ten večer měli. Všem třem se nám totiž vyjevily naše obavy ohledně blízké budoucnosti, ohledně toho, co se vlastně bude dít dál, a jak k tomu přistoupit. Joss měl plnou hlavu toho, že se mu hroutí zažité zákony a postuláty s tím, že se pletl, Petera pronásledovaly jeho vlastní vzpomínky a obrazy z nich, jeho nedůvěra v systém i sebe samého, já si uvědomil, jaký význam může mít něco takového po jiných, než čistě fyzikálních stránkách.

S tímhle jsem také druhý den rozmrzele vstával.

Jakmile jsem se nasnídal, po chvíli znaveného převalování v posteli, opět jsem zasednul k počítači a znovu veškeré další snímky zkontroloval a snažil se z nich něco vyčíst, jestli jsem třeba něco nepřehlédl.

Nic nového.

Udělal jsem si dostatečný obrázek o vzezření toho živočicha - muselo jít o poměrně velké zvíře na styl medvěda kodiaka nebo tygra ussurijského s masivním stiskem čelistí a také mocnými předními končetinami s drápy. Na jedné z mrtvol, zabitém jelenovi docela velkého vzrůstu, byly také patrné otisky silných zubů a rýhy možná způsobené jedním z velkých špičáků. Útočil ze zálohy, zabíjel jedním či pouze několika silnými, rychlými výpady. 

Po vyloučení savců jsem došel k ještě fantastičtějšímu závěru, než možnosti otevření další brány před více než dvěma týdny, protože znaky na mrtvolách i časový rozestup útoků odpovídal nějakému druhu z doby ještě starší než svrchní křída. A, jak jsem řekl, mohlo jít o trias, první druhohorní geologický útvar, nebo ještě starší perm.

K poslednímu jsem se přikláněl víc.

Všechno ukazovalo na nějaký druh savcovitého plaza, tedy živočicha, mezi jehož příbuzné patřili předci současných savců. Odhadoval jsem, že by mohlo jít o nějaký druh ze skupiny masivních dinocefalů nebo ještě vývojově pokročilejších gorgonopsidů. Obě skupiny měly zástupce s masivní stavbou těla a velkými špičáky. Seč jsem přemýšlel, ani jednu jsem si nemohl spojit s vodním prostředím, u kterého se také pár mrtvol nacházelo.

Mohlo jít o nový, paleontologům dosud neznámý druh. To jsem také, už jen vzhledem k tomu předešlému hadrosauridovi musel brát v úvahu.

Z úvah mě vytrhlo zabzučení telefonu.

Budeš na mě čekat? poslala mi fotku z jejího pokoje, kde vyšpulenými rty líbala vrchol Eiffelovy věže. Byla tam jen její tmavá silueta, oproti slunečnímu svitu.

No, flegmaticky a spěšně jsem odepsal.

Jak no? rádoby dotčeně odvětila. Ty mě nechceš vidět? už jsem viděl, jak nahýbá hlavu na stranu.

Rozesmál jsem se. A teď přijde: Ty už mě nemáš rád?

Taky se rozesmála. Pšt. Stejně jsem to nechtěla napsat.

Vytočil jsem jí. Stejně jsem neměl, co na práci.

Hovor se zapnul. "To ti chybím až tolik? Lichotíš mi."

"Prosím tě. Nemám si s kým pokecat... takhle brzo jsi byla první možnost," zazubil jsem se a položil telefon mezi mě a počítač.

"Začínám si to brát osobně," odřekla a povyplázla růžovoučký jazyk.

"To zase ne," vydechl jsem. "Tu samou věc řeknu i těm dalším holkám, hned jak s tebou domluvím."

Nahlas se rozesmála. Schválně. "Uwu. Děláš i lepší vtipy."

"Musím uznat. A sorry. Těšíš se domů?" zvolnil jsem.

"Jak je doma?" odvětila.

"Bez tebe docela na houby, nemám se tu s kým muckat," flegmaticky jsem pokračoval. "A strašný vedro."

"Tess mi přitom slíbila, že mi tě bude opatrovat," pokračovala už za pochodu.

"A hned na úvod mi řekla, že tohle se mnou dělat nebude," řekl jsem.

"Chytrá holka," usmála se.

"Co?"

"Nic."

"Podniknem něco, až se vrátíš? Docela se mi po tobě stejská," přiznal jsem.

"Docela? To víš, že podniknem, když docela stejská - budeme se usmívat a trošičku přetvařovat na tom banketu zejtra," pousmála se sladce.

"Juchů," odvětil jsem.

Trochu suššeji se pousmála, jak jsem slyšel.

"V kolik přijedeš? Abych věděl, kdy a kde mám čekat," pokračoval jsem.

"V půl dvanáctý na letišti. Terminál dva," stejným tónem navázala.

"Sakra, v tu dobu dokončím ten transparent, co jsem si vymyslel," ironicky jsem přitakal. Zahřálo mě, když se rozesmála.

"A na něm?"

"Ahoj ty moje oblůdko, dobrý ten pantáto a panímámo. Ale představ si k tomu ještě nějaký flitry a tak."

"Fajn, pokud ti táta slušně neřekne, ať do mě neděláš, tak se třeba i svezeš zpátky v autě."

"Tak jo, nebudu tchána pokoušet," přiznal jsem. "A zejtra dopoledne... máš čas?"

"V půl sedmý vstávám na balet, ve tři čtvrtě na deset končíme. Můžeš mě vyzvednout," usmála se.

"Tak fajn."

Oba jsme se blaženě usmívali a nastala chvíle podmíněného ticha. Bylo to vlastně hezké, takové až stydlivé trochu.

"Stejská se mi po tobě. Už moc dlouho tě tu nemám, i když tě potřebuju," vzdechl jsem.

"Mně taky chybíš. Moc. Určitě tu jednu noc už zvládneš," přivřela oči.

"Tak, tak, ale... pokusím se. Aspoň mám motivaci," podotkl jsem.

"Jsme dva, bych řekla," vyšpulila rty a poslala mi pusu.

Byl jsem v tu chvíli opravdu šťastný.

"Těším se na tebe. Protože tě potřebuju, víš to?" pokračoval jsem.

"Já tebe taky. Víc, než ty mě," znovu přivřela oči s dlouhýma řasama.

"O tom bych se hádal. Mohla bys mi pomoct vlastně, celkem," uvědomil jsem si. Pocit bezmezného štěstí mě opustil.

"O co jde?" zvážněla trochu.

"Savcovitej plaz, asi z permu, co se zdržuje okolo vody. Asi agresivní. Co tě napadne jako první?"

Bylo chvíli ticho.

"Estemmenosuchus," odvětila.

Perfektně seděl, musel jsem podotknout. Zastyděl jsem se, že to nenapadlo i mě.

"Jseš geniální," pousmál jsem se.

"Já vím," zvedla koutky.

"A zbožňuju tě," dodal jsem.

"Já vím," vyšpulila rty.

"A řekneš mi to nazpátek?" lépe naladěn jsem odřekl.

"To si ještě rozmyslím," potichu se zasmála.

"Tak já si rozmyslím, jestli tě zbožňuju," odvětil jsem nadneseně.

"Fajn, tak fajn. Taky tě zbožňuju," poslala mi polibek.

"Zejtra," upozornil jsem.

"Zejtra. Zkus přijít včas," popíchla mě.

"Jakobych s tím někdy měl problém," ironicky jsem poznamenal.

"Znám tě," odřekla.

"I já tebe," popíchl jsem ji.

Položili jsme to. To ráno jsem byl daleko více šťastný, myšlenkami jsem od rozmlouvání se sebou samým odbočil k rozpálenému létu ve francouzské metropoli a tomu, co mi asi všechno bude po návratu vyprávět. I přes to, jak jsem si krásném ranním slunci představoval Eiffelovu věž, Louvre, bulváry, typický francouzský ruch na ulicích, tak jsem ale po chvíli nemohl přestat myslet na to, co jí řeknu já na oplátku. Odbočoval jsem k tomu pokaždé, když jsem na ní začal myslet, takže po chvíli jsem byl zase na stejném místě jako předtím.

Byl jsem na sebe za to naštvaný, ale na druhou stranu to bral jako součást přirozeného běhu věcí.

Vše souviselo se vším.

Ale Harl měla pravdu ve více věcech, než v tom, že je geniální a že jí zbožňuju. Bylo hloupé, že mě to nenapadlo, ale byla pravda, že savcovitý plaz, tedy synapsid, z rodu Estemmenosuchus na toho tvora seděl. Masivní konstituce, agresivita, dokonce i možnost zabíjet i velké živočichy. Jednalo o obratlovce velikosti hrocha a pravděpodobně i podobného stylu chování, vyskytoval se ve středním permu před zhruba dvě stě šedesáti sedmi miliony let.

Můj odhad se nemýlil, Harl ale tuhle část druhů prehistorických obratlovců ovládala lépe.

Stále jsem ale měl pochyby.

Důvodem bylo už jen to, že ze snímků, co jsme s Peterem viděli, se daly rozpoznat dva částečně různé styly útoku. Jakoby to byly částečné otisky prstů, které se s kompletními úplně neshodovaly. A také počet těch útoků i stavba terénu poukazovaly na lehce odlišné, spíše menší, byť příbuzné zvíře.

Pak jsem otevřel email od Petera s výstřižky a poznámkami.

Od myšlenek na Harl jsem se už bohužel musel odklonit úplně.

Další hodinu jsem strávil nad tím, že jsem je procházel. Každý z těch více než dvaceti snímků nesl podivné stopy, abnormality řekněme. Na několika šlo o polámané větve někde i ve značné výšce v jednom směru, podupaný podrost a na jednom byl také vidět obrys něčeho, co připomínalo stopu velkého tvora. Samozřejmě ale byly nejzajímavější ty, nad kterými se pozastavil už Peter - ta značka vyrytá do jednoho ze stromů a také objekt v jezeře.

Neměl jsem příliš pochyb o tom, co je důkaz čeho, i když byla také pravda, že jsem měl brát v potaz i další možnosti.

Značku jsem si prošel a nebylo pochyb, že jde o stejnou, jako jsme už viděli na tom křídovém kmeni, takže jsme si jí museli později museli prohlédnout zblízka.

Co se toho objektu týče, jeho betonová barva, oblý tvar a přítomnost ve vodě můj názor jen potvrzovala. Odpovídal více 'scénáři Estemmenosuchus' než jiným druhům, na které jsem měl spadeno. Vlastně jsem se i celkem uklidnil, protože druhou možností byli daleko větší a daleko více smrtelní anteosauři z doby o sedm milionů mladší, kdy obývali současný jih Afriky a chovali se podobně jako krokodýli.

Pořád to byl ale pouze velký, blíže neidentifikovaný objekt ve vodě.

Po čtvrt na jedenáct jsem to psal Peterovi, načež mi řekl, že minimálně průzkum té oblasti vypadal z větší části bezpečně. Říkal jsem si, že to asi cítí trochu jinak, ale sám to nabídl, tak jsem souhlasil. Shodli jsme se také na tom, že dle těch nepřímých důkazů se tam nejspíš pohybuje nějaké velké zvíře.

Vzhledem k včerejšku jsem ho také požádal, jestli by Jossovi dal vědět on a ne já.

"Jste jak rozvedený manželé," opáčil se.

"Já vím. Ty ses naštěstí to dítě, co nás chce dát zpátky dohromady."

Protřel si oči. "Ach jo."

"Tys zase nespal, co? Pořád je to tak hrozný?" odbočil jsem.

"Ne, ne už tolik... asi. Tak fajn, řeknu mu to," záměrně věděl, že nechce odpovídat. Chtěl bych se mu také omluvit, takhle jsem ho navedl záměrně.

"Jsme blíž, než předtím," konstatoval jsem.

"Já vím, ale stejně nic pořádnýho nevíme," odkašlal.

"Zatím."

"Ty myslíš, že i kdybysme tam něco našli, tak to pomůže?" unaveně nadhodil.

"Minimálně tím nic neztratíme."

"Dobře, to je furt lepší, než nic," konstatoval.

"True. Mimo to, kdybys doma našel něco, co se dá použít jako zbraň nebo tak-"

"Tak to mám vzít? Sakra," předpověděl.

"Radši to vem, pokud to bude... jestli se vejde do batohu, tak to vem. A i kdyby ne, zkus to, jestli to bude moct bejt účinný proti něčemu... většímu," dodal jsem.

"Je mi to jasný," odřekl.

"Dobrá. Tak dejme tomu, teď je... tak ve tři dáme sraz u toho vlakovýho mostu pod KovUnem. Platí?"

"Platí. Ale neslibuju ti, že přijde," pokývl.

"Jestli přijdeš ty, budu rád. Jestli i on, budu mít nervy ze železa," ujistil jsem ho.

"Chytrý. Budou se hodit," dořekl.

"Souhlas."

Hodiny docela rychle ubíhaly, když jsem se začal chystat, tak bylo už půl druhé a to jsem chtěl do batohu sbalit i nějaké použitelnější věci, které se možná daly nazvat vybavením. Také, už jsem si nebral vak, ale cestovní batoh o něco větší velikosti s větším úložným prostorem. Sebral jsem si své dva lovecké nože, kompas, nějaký dezinfekční prostředek a potom věci, které jsem vzal raději pro jistotu - náplasti, fáč, nůžky - pro případ nejhoršího.

Doma jsem se také snažil nenápadně poptat, jestli máme stále ve sklepě vzduchovku a diabolky.

Načež, řekněme, že můj dědeček byl natolik liberální, že přivřel oči nad tím, že si ji chci půjčit na ven na odpoledne. Samozřejmě nikdo o ničem nevěděl, za což mu dodnes děkuju.

Zlomil jsem jí ve studeném, vlhkém sklepení s drolivými stěnami a nacpal do batohu. Krabičku diabolek jsem tam uložil s ní, do malé kapsy.

Bylo čtvrt na tři a pět minut. Nasedl jsem na autobus a dojel až k průmyslovému areálu, kde byla konečná. To už bylo za deset minut celá, ve městě tou dobou byla spousta výluk na silnicích městské periferie, takže dojel o něco později.

Obešel jsem Rozárku až na cestu, kudy včera letěl dron. Most byl skoro nadohled.

Rušilo mě několik racků, seděli na upravených kamenných stěnách koryta Svídenického potoka. Počeřikávali a střídavě roztahovali křídla, říkal jsem si, jak bylo přijemné, že byli vlastně docela potichu.

Za dvě minuty tři.

Dal jsem trochu do kroku.

Už jsem most viděl do detailu, zcela jasně. Jeho trouchnivějící zarostlá železná konstrukce jen potichu skřípala ve hvízdajícím horkém větru. Pod ním byl stan a provizorní ubikace, bydleli tam bezdomovci, ale vypadalo to čerstvě opuštěně.

Peter seděl na kamenech opodál.

Dokouřil cigaretu, když jsem přišel. Nedopalek mistrně zašlápl špičkou.

"No ne," zvedl se zrak ke mně a zvedl se sám," přesně na čas."

"I ty začínej," odsekl jsem úsměvně.

"Pravda bolí," konstatoval lehkým tónem.

"Když už jsme u toho, přijde?" nadzvedl jsem obočí.

"To sám nevím. Řekl, že si to rozmyslí a uvidí, ale je jak ženská... řekne možná a myslí tím ne. Však to znáš určitě," pousmál se s despektem.

"To si piš, že to znám. Divný je, že to přestalo ve chvíli, kdy jsem s ní začal chodit," nadzvedl jsem obočí.

Z dálky zněly střídmé, tiché kroky po suchém listí.

"Myslel jsem spíš jeho, ale oukej, neberu ti to," přikývl úsměvně.

Zaslechl jsem ty kroky.

"My o vlku...," nadhodil jsem.

"Nedořeknu to," uvedl se ostře.

"Chápu, to chápu," Peter přitakal.

"Já taky. Ale je fajn, že jsi dorazil," vážněji jsem naladil.

"Jestli mám bejt upřímnej, tak úplně kvůli vám to není. Sorry," povzdechl u toho Joss.

"Jaj," odřekl.

"Komu máme děkovat?" přidal jsem se.

Joss se podrbal na bradě. "Wilhelmovi Braunovi. Hlavně tomu, že včera vypustil ven svojí novou práci o časoprostoru."

"Není to ten kvantovej fyzik?" nadhodil jsem.

"Takovej ten skopčák z Berlína, ne?" Peter se přidal.

"Takhle bych o něm nemluvil, ale jo, je to on," Joss potvrdil.

"A co udělal tak světobornýho?" navázal za tím.

"Publikoval práci, co prakticky potvrzuje, že na tý vaší šílenosti může něco bejt. Je to sice šance jedna k miliardě, ale ta šance existuje," naschvál si odkašlal.

Zbystřil jsem. "Může o tom něco vědět? Myslím o-"

"Těžko. Pracuje na tom s přestávkama patnáct let," Joss to zavrhl.

"V pořádku."

"A co budeme dělat teď?" Peter si upravil batoh.

"Nevím. To se zeptej tadyhle vedoucího výpravy do pravěku," rýpl si.

Protentokrát, nereagoval jsem na to.

"Běhá tady zvíře, co je docela dost velký, dravý a pravděpodobně dost nebezpečný. Dokážu si představit, že je nejspíš z permu, období před dinosaurama, a taky zhruba, co je to za zvíře," uvedl jsem, u toho posunkoval.

"A teda?" Joss se neochotně zapojil.

"Nejspíš je to Estemmenosuchus, savcovitej plaz, co vypadal a žil podobně jako hroch. Takže dokáže bejt agresivní, když jste moc blízko," pokračoval jsem.

"Skvělý," Peter konstatoval.

"Ale je tu problém. Pořád mi tu nesedí určitý věci a vím, že okolo něj žilo ještě pár dalších zvířat, co by... co by tohle taky splňovaly. Je to celkem jasný, takže si budeme muset dávat pozor i na další věci."

"Ještě lepší," Peter vystrčil bradu.

"Co to teda znamená pro nás?" Joss zabručel.

"Problém, protože nás tlačí čas," pokračoval jsem.

"Myslíš to...?" Peter přikrčil obočí. Jossův výraz zůstal netečný.

"Jo, myslím. Za dva dny se to tu má projít v rojnici a vsadil bych se, že při tom něco najdou," vyhrkl jsem.

"Hmmm," Peter odfrkl.

"A problém je to proč? Jestli tady nic zvláštního není-" Joss začal.

"Jestli tady je, tak je to průser. Na tom to stojí a padá, protože když se tady vyloupne prehistorický zvíře, je to v prdeli. Znamenalo by to, že tady existujou průchody do jinýho časoprostoru a lidi jsou svině. Nenechají to jenom tak," odřekl jsem.

Joss mě projel pohledem, ale jeho netečný výraz setrval.

"Chci tím říct, že není chvíle na to, aby o tom někdo další věděl," dodal jsem.

"Jestli to existuje," přidal Joss.

"Samozřejmě," sykl jsem.

"Takže v tom budeme sami tři?" Peter hrkl a otřel si letmo koutky.

"Možná. Ale spíš ne, uvidíme podle zejtřka."

"Takže chceš do toho zatáhnout svojí holku? Cejtíš se," Joss nevrle frkl.

"A Tess. Ale to uvidíme podle toho, co se dneska bude dít. Jestli nic nenajdeme nebo najdeme něco, co nemá návaznost na pravěk, tak na tu naší eskapádu tady zapomenem a jdem dál," oponoval jsem. Ve skutečnosti jsem všechno vsadil na jednu nejistou kartu - na to, že se nepletu a viděli jsme nepokroucenou realitu prehistorie.

Jsem pokrytec. Mrzí mě to.

"Bože," Peter snížil hlas. Zklamalo ho to, patrně, protože tím pádem to znamenalo to, z čeho se klepal každou noc.

"Neboj, tebe se to netýká," spražil jsem ho stroze.

"Fajn," sykl.

Joss jenom nevěřícně kroutil hlavou. Zavíral oči, trochu se z předstíraného zoufalství začal pochechtávat.

"Ty ses úplně zcvoknul. Co když máš pravdu a z nějakýho... nablblýho důvodu jsme fakt našli průchody do jinýho času a časoprostoru? Pak bysme našli největší objev dějin. Největší, co je i pěkně... Kurva. Vždyť mi ani nevíme, co to je, a jak moc je to nebezpečný a ty je do toho chceš zatahovat," zvážněl v hlase.

"Nejsem idiot," odsekl jsem.

"Chováš se tak," zasyčel jako naštvaný chřestýš.

"Na dnešku to všechno stojí a padá. A nejsem úplnej vůl - sám vím, jak jsou ty zvířata nebezpečný, a co nám všem můžou udělat, když chytneme ty špatný. Myslíš, že bych fakt tahal lidi, na kterejch mi záleží, záměrně naproti smrti?" zvýšil jsem hlas.

"Uslyší nás tu někdo, hoši," Peter se do toho vložil.

"To je jedno. Však to vypadá, že se úplně zbláznil," pokynul na mě.

"To samý, když jsi říkal, že není možný, abysme něco jako pravěk vůbec viděli. Teď jsi to připustil a hned si určuješ pravidla? Já nebudu a nechci tahat nikoho tam, kde by se mu mohlo něco stát. Dnešek je zkouška, nic víc nechci. Harl... svojí holku a ani Tess do toho tahat nechci, pokud to nebude nutný. A ty si dej odchod," přísně jsem zvedl ukazovák," přemýšlej trochu."

Joss se více zakabonil a nakrátko vycenil zuby.

"Za pokus to stojí," Peter poklepal rukama kapsu s krabičkou.

"Děkuju ti," pokynul jsem.

On zatím věděl, Joss, že je v nevýhodě a nemá možnost si něco diktovat. Ale chtěl a stál o to, aby mohl mít právo veta jako rozhodující slovo. Přemýšlel ale dalekosáhleji, přívětivěji. Nechtěl v žádném případě nikomu ublížit nebo ho nebezpečí vystavit, pouze by rád měl to hlavní slovo. Mohl rozhodovat.

Pohlédl na mě nepřívětivě a odfrkl.

"Takže co teda? Dohodneme se?" nabídl jsem mu.

Znovu se zadíval, stejně. "Ať je po tvým. Na dnešku to všechno stojí a padá. Tak prosím."

"To beru."

"Fajn," Peter taktéž přitakal.

"Ale věř mi, že jestli to bude smrdět, jdu od toho. Někomu se něco stane nebo to k tomu bude spět a jdu od toho. Rozumíme si?" oponoval.

"Rozumíme. Chci to samý, jako ty," odvětil jsem.

"Já taky," Peter se přihlásil o slovo. "Nikomu se nesmí nic stát."

Pocítil jsem něco, co už mezi námi třema dlouho nebylo. Nefalšovanou důvěru. Ačkoliv jsme na to nemuseli vypadat, vzájemně jsme věřili tomu druhému, že minimálně dostojí svých slov o případné budoucnosti, která nás čekala. Byli jsme ve sporu, ale dokázali jsme důvěřovat, že se nezklameme. To se mi na tom líbilo.

Vztyčil bych tu další bod té řady události, o kterých jsem mluvil.

"Tak fajn. Co teda máš aspoň v plánu?" Joss trochu povolil ze svého zatvrzení.

"Pročešeme les východně od nás," ukázal jsem za opačný konec cesty," a zhruba až k tomu, kde se zvedá Lobkowiczskej hřbet. Potom tamodtud k jezeru a tamodtud zpátky k támhletomu staveništi."

"Mimochodem," Peter začal," to staveniště je taky divný. Podle všeho se tam poslední tejden nic neděje, ale poslední dva tejdny bylo uzavřený úplně. Kolem je plot, ale plot zakotvenej v zemi. Kdybysme byli v jiný situaci, řekl bych, že tam chtějí něco udržet," rozmluvil se.

"Na koho je to psaný?" Joss informativně odřekl.

"To je to nejlepší. Firma M&B, na kterou to je psaný, neexistuje. Telefon hluchej, podle adresy je to nějaká bouda na Černým mostě v Praze, co je vyklizená. Dál nic víc nevím, hledal jsem chvíli předtím, než jsem odešel," dodal energicky.

"Smrdět to začíná teda," Joss odsekl.

"Divný to je, to neříkám. Určitě to s tím nějak souvisí, na to bych dal jed," začalo mi to šrotovat.

"Nezapomeň na Oblast 51, to s tím taky souvisí," rýpnul si do mě náruživě.

"Tak samozřejmě," stroze jsem odřekl.

"Přesně. Čekám na to 'Ale'," Peter navázal.

"Žádný ale se nekoná - je to divný, ale, kdyby jsme nic nenašli," zdůraznil jsem," tak je to asi stejně k ničemu."

Trochu poníženě přikývl.

"Máme něco na obranu... vůbec?" Joss se kapku nejistě chopil slova.

Složil jsem batoh a pomalu vytahoval vzduchovku, předem vyndal diabolky.

Peter udělal to samé.

"Není to nic moc, vím, ale pro začátek to stačí. Nevím, jestli ti Peter taky řekl, ať něco-" vykulil jsem na něj oči.

"Děláš si prdel?" Joss vytřeštil zrak.

"No co," odvětil krátce, z batohu vytahující kladkový luk a několik šípů se žlutým proužkováním," chtěl po mně něco na obranu, tak tady to mám."

"Ale nemyslel jsem, že vezmeš tohle," odvětil jsem trochu zvýšeným hlasem.

"To bych si taky nemyslel... Hawkeyi," Joss se uchechtl.

"Je to lepší, jak nic. Vzal jsem i pro tebe," pokynul na Josse a z batohu vytáhl páčidlo se zrezlými konci a oprýskanou barvou. Hodil mu ho.

"Kdybych to věděl, vezmu si z domova," řekl mu.

"Ber nebo nech bejt," sykl Peter s úsměvem.

Joss zavěsil zakroucený konec páčidla do své pravé dlaně, otřel si čelo od potu a my zatím zapli batohy, hodili je zpět na záda. Sbalili jsme raději znova naše zbraně, abychom pro jistotu nebudili pozornost. Zvláštní pocit, zpětně si říkám, jak jsme si počínali, a vyrazili jsme směrem na východ, zašli jsme do lesa. Nejprve jsme chvíli sledovali zdivo, zděný koridor po kterém vedly staré koleje, ale potom jsme se oddálili více na jihozápad.

V rukou jsem svíral kompas. Lehké nebo žádné abnormality.

"Co teda hledáme? Řekl jsi, co by to mohlo bejt, ale ne, jak to vypadá. V rámci možností by to bylo užitečnější," Joss nadhodil.

"Však jsem říkal, že to vypadá jako hroch. Velký, šedý, s dlouhou tlamou. Nad očima by to mělo mít rohy, co vypadají podobně jako u daňka nebo by to mohly bejt jenom takový hrbolky. Je to zhruba stejně vysoký nebo vyšší jak Peter," gestikuloval jsem. U toho jsem se rozhlížel po okolí.

"A kdyby to byly ty další zvířata?" Peter se přidal.

"Tak... Je jich tu pár. Vesměs vysoký do metru a půl, ale taky s dlouhou ale daleko oblejší tlamou, dlouhej ocas a vypadající spíš jako varan nebo něco podobnýho," zacházeli jsme do spletitější části lesa.

"Měli bysme asi bejt víc ticho."

"Taky nic moc teda," Peter zašeptal.

"To jo. A byly by, dost možná, větší, protáhlejší a míň zavalitý. Fakt jako varan," dodal jsem.

Mlčky kývli.

"Počkej," imperativně řekl Joss po pár krocích.

"Co?" vyhrkl jsem.

"A řekneš aspoň kam jdeme? Nebudeš to nosit v hlavě a navigovat za chůze ne? Oba víme, že ti to moc nejde," poukázal střídmě, logicky.

Pokynul jsem.

Došli jsme s Peterem k němu a na mapě, kterou zobrazil pomocí refraktické čočky jako hologram, jsme mu ukázali všechna místa, kde došlo k útokům. Nejbližší dvě byla pouze pár stovek metrů odsud, což byl důvod k naší obezřetnosti. Domluvili jsme se také na tom, že naší cestu budeme směřovat podél zdi, kam až to půjde, a potom uděláme menší rojnici a půjdeme z lesa směrem k panelové cestě, na pole.

Nešlo to úplně zle, ta domluva, akorát jsme se nedohodli pořádně na tom, jestli tohle rovržení zbraní zůstane.

Detail, de facto.

Pomalu jsme se dali znovu do kroku.

Lesní porost dostával divočejší ráz, který skoro vypadal už jako ten, co tu byl předtím, než se kdy vůbec začalo těžit. Za jiných okolností možná, ale teď to pro nás rozhodně nebylo příjemné.

Kráčeli jsme vedle sebe.

Do nohou nás švihaly divoké trávy, ostružiní a sem tam nějaká uschlá větvička. Koberce mechu, jinde všudypřítomné, seschly v zahnědlé hroudy překryté listím. Přes stužky a košatce zelené barvy na zemi a v korunách byla většina celého okolí jako lány polí v srpnu, zlatavé, žluté až nahnědlé někdy. Ani tam nebyl takový chládek, jaký by se ve zdravém porostu držel, bezvětří a dusno. Na listech spadaných i visících seděl prach ze šachty.

Šoupali jsme botami a překračovali padlé úzké kmeny bříz, dělali nepříjemné a dobře slyšitelné zvuky.

"Měli bysme se ztišit, řekl bych," špitl jsem.

Peter smířlivě přikývl, Joss spíše neochotně poslechl a věnoval pohled jinam.

Stromoví bylo z velké části docela vysoké a krylo oblohu nad námi. Podrost nebyl tak úplně hustý, ale kolem zmohutnělých bříz rostly shluky zlatého deště, rulíku i obyčejných šípků a trnky. Sem tam se vyskytla nějaká malá borovice. Směrem od cesty už les dostával divočejší, původnější ráz, který mu právěm náležel.

Jak jsme pochodovali, hledal jsem očima známky po pohybu velkých živočichů.

Estemmenosuchus i jiní velcí synapsidi, tedy savcům příbuzní plazi, byla objemná zvířata obývající povětšinou pralesní oblasti, okolí vodních toků a jezerních ploch. Nutno si uvědomit, že většina z těch významných pochází z permského útvaru, kdy bylo na Zemi sušší a teplejší podnebí, a my jejich fosilie známe z oblastí okolo zemských pólů - Jihoafrická republika, Rusko, Indie, Čína, pak také Brazílie, Tanzanie nebo Laos. Samozřejmě i z více míst, tohle jsou ta významná.

Omluvte mi, prosím, tuto vsuvku.

Snažím se tím říct, že z obecného pohledu by jim nadměrně horké a suché léto roku 2015 nemělo vadit, protože na to byli navyklí. Byl tu ale problém.

Estemenosuchové obývali oblasti plné bažinatých pralesů, řek a mokřadů v oblasti současného západního Ruska a při své velikosti a také rychlosti tělesného metabolismu, pravděpodobně šlo o zvířata teplokrevná, by se rychle na otevřených prostranstvích přehřáli.

Jinými slovy, les byl vedle jezera dalším místem, kde bychom je mohli zastihnout. Hlavně aby se karta neobrátila.

Prošli jsme další kus.

Dokonce se nám povedlo i se zhruba držet trasy dronu ze včera. Měl jsem s sebou Peterovy a své poznámky, takže naše hledání se tím usnadňovalo. Při bližším ohledání se ale velká většina domnělých stop ukázala být nerovnosti v terénu nebo jinak polámané větve, než by člověk čekal.

Nezastavovali jsme.

Bylo to vlastně praktické a docela výhodné se držet cesty dronu.

Zaměřili jsme pak jednu zvláštnost, která mohla být stopou po velkém živočichovi, ale přes navršené listy se do suchého podkladu už vůbec nic neobtisklo. Mohla to být velká stopa nebo stejně tak díra po kameni. Nejednoznačné.

Kvůli Jossovu pyskování u téhle jediné zastávky jsme se rychli zase vzdálili.

Před námi se rozhostila menší mýtina, kde za její hranicí byly vidět dva cihlově červené komíny z průmyslového areálu. Přehledná, dobře znatelná, kde ovšem uprostřed byly menší nerovnosti v povrchu kryté stébly dlouhých divokých trav. Nepravidelná, takřka kruhového tvaru, kde po krajích rostly řady štíhlých, útlých olší a bříz.

"Teď?" Joss sykl.

"Podél prostředka," odvětil jsem.

Nerovný terén se projevil hned ve chvíli, kdy jsme udělali prvních několik nesmělých pohybů.

Lesem se nesla směsice zvuků z hučících soustruhů a mechanických strojů kus od nás, zpoza zdí areálu, a po nich štěbetání ptáků a občasné prasknutí podrostu. Nic neobvyklého, ale museli jsme uznat, že spousta z těch věcí byla hodně strohá a jakoby strojová, na povel.

Peter zaskučel.

"Co je?" sesunuli jsme se k němu.

"Zakopnul jsem, akorát," sbíral se nevrle.

S Jossem jsme mu pomáhali na nohy, jakmile jsme ho ale chytli za ruce, tak jsem za ním něco viděl. Mezi stébly mrvek, srh a lipnic ležel tvar připomínající modrou flízovou bundu překrytou už notným podílem hnijící vegetace.

"Co to je?" špitl jsem.

"Co?" Joss se ohlédl.

Zvedli jsme ho.

"Tamto," ukázal jsem.

Jossův výraz se přikrčil, Peter naopak nejdřív vyvýšil obočí.

Udělal jsem několik pomalých kroků. O tuhle věc Peter určitě zakopl, ale nedařilo se mi jí rozeznat až do chvíle, kdy jsem byl úplně před ní. Oči mi nervózně jezdily z lesní stěny na tu věc a po kruhové mýtině, trochu jsem se rozklepal. Trochu to připomínalo látkou i tvarem stan.

Zastavil jsem. Pod vegetací a nánosem jsem poznal, co to je za věc.

"Víš, co to je?" Joss lehce zvýšil hlas.

"Kurva," zašeptal jsem.

"Tak co to je?" přidal se i Peter.

"Kurva," znovu jsem zašeptal.

Jakmile jsem udělal poslední krok, viděl jsem před sebou v seschlých nebo tlejících zbytcích nejděsivější zjev, který jsem do té doby spatřil. Rozklepal jsem se a mé dýchání se zrychlilo, i v tom vedru mě polil studený pot. Do očí se mi vydral strach, několikrát jsem musel zahmitat víčky, abych si byl jistý.

Mrtvola. Ležela tam lidská mrtvola. Ještě na sobě měla oblečení.

Strnul jsem.

"Řekneš konečně, co to...," Joss se přivalil," Ježiši."

Peter vytřeštil oči, mělce vydechl. "No kurva... No do prdele."

Zřetelně lidské tělo bylo již ve značném stádiu rozkladu, kůže seschlá a stažená, našponovaná a zežloutle nahnědlá. Nebyl ani tak zřetelný puch rozkladu, mrtvola ležela na břiše obličejem dolů s rukama pohozenýma podél těla. Modrá bunda, khaki šusťákové kalhoty a outdoorová obuv, lehce potrhané oblečení. Vlasy byly asi blonďaté a splihlé. Muž. Svraštělé tělo tu muselo nějaký čas určitě ležet, na krku a vzadu na hlavě byly patrné nějaké vrypy.

Rány, které byly vidět, prolézali larvy much a červi.

"Kriste," odřekl jsem.

"Sorry boys," Peter se odvrátil, padl na kolena a začal zvracet.

Joss a já jsme na mrtvolu jen nevěřícně v tichu koukali a stále nemohli uvěřit. I on se začal klepat a musel si promnout oči, zůstal ale docela statečně stát na nohou a i obsah jeho žaludku se držel. Bylo to nechutné.

Tělo tam muselo ležet aspoň týden.

Zírali bychom s otevřenou pusou, ale bzučící mouchy i počínající puch rozkladu nás od toho odradily.

"Bože."

Peter přilezl zpátky a otřel si kapesníkem svá ústa, jakmile ale mrtvolu uviděl znovu, musel se znovu odvrátit a začal vykašlávat zbytky zvratků. Teprve potom si úplně otřel ústa.

Vyjevení, ale oklepali jsme se hned na to. Přitom jsme poprvé viděli mrtvé lidské tělo.

"Kurva fix... kurva," Joss ustoupil o krok zpět. Já zůstal stát v přikrčeném postoji. "V pohodě?" přistoupil k Peterovi.

Nehnutě jsem hleděl na mrtvého.

Přepadla mě u toho zvláštní směsice pocitů, protože mi ho bylo líto - říkal jsem si, jestli měl rodinu, přátele... určitě nějaké měl než zemřel. První věci, co mě napadly. Pokládal jsem si otázky, proč zemřel, jestli to muselo být nutné, aby zemřel, proč se po něm nikdo neshání, jestli tedy měl někoho, komu na něm záleželo.

Potil jsem studený pot.

Začalo mi být hrozně. Po zádech mi běhala husí kůže, v hlavě se mi honily myšlenky na smrt toho chudáka. Poprvé v životě jsem nahlédl na někoho mrtvého, na někoho kdo zemřel násilně a ne v poklidu nebo v náhodě. Vlastně ano, tenhle také určitě zemřel v náhodě, ale rozhodně to byla násilná smrt plná bolesti a utrpení. Mrzelo mě to.

Začalo mi být ještě hůř.

Jak jsem se potil a cítil krůpěje slané tekutiny ve vlasech, docházelo mi vlastně něco dalšího a daleko znepokojivějšího především pro mě samého. Připadalo mi, že přes tu lítost jsem cítil vlastně docela zřetelně to, jak se nad tím nepozastavuji. Pro mě nebylo proč. Bylo to smutné a na tom se nic neměnilo, jen se také neměnilo nic na faktu, že je mrtvý a nedá se s tím nic dělat. Byl prostě mrtvý. A tím spíš představoval další vodítko k tomu, co se tady pohybuje. Stupeň rozkladu by seděl k době, kdy tady začal ten tvor řádit. Nebylo moc pochyb o tom, že je jeho další obětí.

První lidská oběť.

To se mi honilo hlavou. Nic se neměnilo na faktech a logice, což bylo tak krásné. Nepřál jsem zdaleka nikomu takhle skončit, ale po pietě mi nic jiného než morální zásady nebránily v tom, abych přemýšlel nad tím, jak k tomu došlo, a co dělat dál. Zakusil jsem realitu macchiavelismu.

Hned mě napadlo - Nevolat nikoho. Tady už stejně k ničemu nebude.

V tu chvíli jsem se styděl, ale dnes i vzápětí potom mi došlo, že to bylo důležité. Nezměnilo to téměř nic, měnilo to pouze věci, které se netýkaly ničeho okolo nás. Sobecky, daly se tudíž přejít jen jako okolnosti.

Mrzí mě to, zcela upřímně mě to mrzí.

Další zlomový bod.

"Musíme někoho zavolat," ozval se Joss," Musíme zavolat sanitku, policajty... kohokoliv."

"Ne," polohlasně jsem oponoval.

"Cože?"

"Nebudeme volat nikoho," sykl jsem.

Joss na to nic neřekl, jenom zíral s otevřenou pusou na má skloněná záda, a mělce oddechoval.

"Počkej, to myslíš vážně?" Peter se nesměle připojil.

"Smrtelně." Tohle jsem říct neměl.

"Zbláznil ses už úplně?!" Joss zvýšil hlas a začal si ťukat na čelo.

Vyklepaně jsem se zvedl a pomalu otočil. Míchal se ve mně nezřetelný slepenec pocitů a myšlenek, rozporu, který jsem v sobě skrýval.

"Tohle už není prdel! Leží tady mrtvej člověk. Leží tu mrtvola! Někdo ho zabil nebo... nebo něco ho zabilo a my tu máme jenom tak stát nebo jít dál?! Ne. Tohohle se já zúčastňovat nebudu!" tekly mu nervy.

"Ani jsme nezačali," znovu jsem polohlasně poznamenal.

"No a?! Však tady leží mrtvej člověk! Je mrtvej, chápeš?!" vykulil oči.

"Má pravdu," Peter sníženě řekl.

Běhalo mi to v hlavě jako morální dilema. Pravdu měl, ale co by to přineslo? Policisté se tu objeví tak jako tak a záchranka by mu už nepomohla. Jen by to přidělalo starosti.

"A jak mu pomůžeme tím, že někoho zavoláme? Jak mu pomůžeme?" vyhrkl jsem.

Bušilo mi srdce. Slyšel jsem ho až v hlavě.

"No... eh... Aspoň... Třeba se po něm jeho rodina shání, to tě napadlo? Třeba si myslí, že prostě přijde jednou zpátky domů a čekají na něj! To ti nedošlo?" chytil druhý dech.

"Jasně, že došlo. Ale za tři dny sem přijdou policajti, takže ty tři dny už nic nezmění," zasyčel jsem.

"A o to ti jde? Posloucháš se vůbec?!"

"Je mrtvej! Je prostě mrtvej! Na tom se nic nemůže změnit! Ale jemu už nepomůžeme a nám už vůbec ne. Jestli ho zabilo to zvíře, tak sem může přijít někdo další, koho taky zabije a tomu už narozdíl od tohohle chudáka můžeme pomoct."

Peter tiše tikal po nás dvou a po okolí. Nevěděl, co si má myslet, také řešil svůj vlastní morální rozpor.

"A čím? Tím, že si budeme na hrát na nějaký lovce dinosaurů? Tohle už není... tohle kurva nikdy nebyla naše práce! Připletli jsme se k něčemu, čemu ani nerozumíme a někdo to odnesl! Aspoň tu poslední laskavost, že mu dopřejeme ten odchod, bysme mu mohli dát!" Joss pořád nahlas pokračoval.

"Ale-" ohradil jsem se.

"Žádný ale! Ani nevíme, jestli to udělal ten tvor! Mohl ho někdo zabít a my tím pádem kryjeme vraždu! To tě taky nenapadlo?" řval.

Přiznám se, že tohle ne.

"Fajn. Fajn. Tohle mě nenapadlo třeba," snížil jsem hlas.

"Debile," odsekl bleskově.

"Ne, že bych se do toho chtěl míchat, ale Joss... Joss má v tomhle pravdu. Kurva, vždyť je to mrtvej člověk. Je to mrtvej chlap a my se tady hádáme nad tímhle. Měli bysme mu aspoň udělat nějakou laskavost, ty vole... aspoň to," Peter ze svého hrdla trhaně soukal.

Poznal jsem na něm, jak se klepe jako osika. Říkal to se silným pocitem nepředstírané viny, bylo na něm poznat i jeho zděšení, které neuměl dát slovy najevo. Potil se a neustále si utíral čelo. Zamlklost kryla jeho bázeň.

Blankytné nebe nad námi, se sluncem, co do nás pražilo, křižoval jeden šedý mrak.

"Vidíš to sám," Joss znovu zvedl hlas. "Do teď to byla sranda, protože o nic nešlo. Nešlo o nic takovýho jako... vraždu. Zabití člověka. Ale tohle je něco úplně jinýho."

"Nepopírám," sykl jsem. Výraz se mi srovnal a zakabonil.

Joss teď byl na koni. Měl své právo veta a to ne neoprávněně.

Jak jsem řekl, měli pravdu oba v tom, že tohle bylo daleko vážnější a závažnější. Jenže stav toho těla odpovídal době, kdy docházelo k útokům. Jestli to byl další z nich, mohlo prosté zavolání na 112 přinést smršť daleko větších problémů včetně dalších mrtvých. To byly skutečné důsledky.

"Vidíš," Peter sklopil zrak.

"Potom nevím, o čem se-" Joss nedořekl.

"Chci tomu člověku, ať to byl kdokoliv, dopřát poslední odpočinek, ale uvědomte si, o co se tu hraje," přísněji jsem zvýšil hlas.

Ztichli. Peter netrpělivě klepal po krabičce cigaret a Joss na mě hodil znechucený, nenávistný výraz.

"O co? O nic!" vykřikl. "Šli jsme sem jenom z tvýho nápadu. Nic tu beztak neexistuje! Je to jenom výmysl tvojí hlavy, která chce sama vidět dinosaury a další tyhle potvory. Nic jinýho to není! Není to prostě možný!"

"Ani podle Brauna?" frkl jsem. Dopaloval mě.

Rozhodilo ho to, tikly mu oční víčka. "Furt je to jenom hypotéza. Blbá teorie. Lidi si mysleli, že raka způsobujou paraziti a dostávali za to Nobelovky. Možná je tohle stejný, víš."

Tak to už je hodně daleko, problesklo mi.

"Vím. Ale vem to takhle - něco tu je a možná to zabilo i tohohle chudáka. Ty teď vezmeš telefon, zavoláš na policajty. V lepším případě najdou toho tvora a něco s ním udělají. V horším tu bude dalších sedm mrtvol. Teď si vyber - jeden, komu už nedá pomoct, nebo sedm dalších?" sypal jsem.

Neodpověděl.

Peter to už nevydržel, odvrátil se, a musel si zapálit cigaretu. Od jeho rozklepaných úst odcházel do suchého vzduchu jenom kouř. V pravé ruce cigaretu, levou si mnul oči.

"Mrzí mě to. Je mi ho líto stejně jako tobě, ale ten rozdíl dneška a zejtřka už není podstatnej. Klidně tam zavolám sám, jakmile tady skončíme," snížil jsem hlas, přívětivěji.

"To už bude pozdě," odsekl.

"Věříš mi? Důvěřuješ mi, že tohle můžeme dotáhnout do konce bez tý nejvíc otravný věci, lidský pozornosti?"*

I Jossův tón hlasu se trochu snížil, ale stále zůstal drsný.

"A když to tady bude? Jestli to je zvíře velký jako hroch, jak ho chceš odsaď dostat? Hm? Jestli je tady už dva tejdny, jak víš, že se ta trhlina už dávno nezavřela? Tohle riskovat nechci," zafuněl.

"Chápu. Jo, je to ode mě mrdka sázet na nejistou kartu, ale co lepšího mám? Jedině tohle můžeme zkusit," nabídl jsem.

Trochu už vychladl. Zarytě zavrtěl hlavou.

"Sorry. Tohohle se nehodlám účastnit," dodal. "Předtím... jo. Ale je v tom někdo, kdo umřel a nemusel evidentně. Sorry, je to na mě prostě moc."

Pochopitelné, soucítil jsem s ním na jednu stranu.

"Fajn."

Cigaretový kouř ustal. Peter típl cigaretu o kámen, nedopalek zahodil do trávy.

"Petere," otočil se na něj," postřeh."

Hodil mu do dlaně páčidlo, které on obratně sevřel a položil si ho do dlaně.

Joss se beze slova otočil a rozešel se směrem, odkud jsme přišli. Možná spíš o kousek blíž k panelové cestě.

"Stejně tam zavolám," sykl.

"Prosím tě..."

"Ne," polkl. "Žádný kompromisy prostě."

Odvrátil se a brzy zmizel v lesním podrostu.

Peter přešlapoval pomalými pohyby v seschlé trávě. Nevypadal dvakrát nadšeně, dobře se na něm dalo poznat i těch několik dní bez pořádného spánku.

"Taky jdeš," konstatoval jsem.

"Sám určitě ne," řekl nezaujatě. Působil, jakoby ho ten náš rozhovor tady úplně minul. "Dávám ti tohle odpoledne, abysme to tady prošli. Pak volám nahned policajty, ať chceš nebo nechceš. S tímhle taky nechci mít cokoliv společnýho."

"Děkuju," pokynul jsem.

Déja vu.

Tuhle situaci už jsme zažili včera.

"Já taky ne."

"Nesnažíš se o to," odřekl trefně.

"Snažím se vidět o něco dál. Ohlásit to teď je nebezpečnější, než si myslíme."

"Jak víš, že on to neohlásí?" znovu trefně odvětil.

"Nevím. Jenom mu prostě věřím," vzdechl jsem.

Zoufale zvedl koutky do netečného, neupřímného úsměvu. "Tak jdem. Chci se mrknout na tu značku."

"Oukej."

Mezitím, Joss zahořkle a trochu dotčeně kráčel skrz les směrem k panelové cestě. Došlo mu, že tam bude cesta kratší, pokud se ještě dobře orientoval v prostoru. Co ho ale hlodalo byl můj postoj, ohledně nálezu té mrtvoly. Nemyslel si asi, že jsem takový vypočítavý zmetek, pokud bych to měl říct slušně.

Neznal mě takového. Byl to ode mně krok špatným směrem, že jsem se představil ve svém rozpoložení takhle.

Přemýšlel nad tím, jestli jsem byl takový vždycky, ale hned to vzápětí zavrhl. Byl nejen inteligentní, ale i zatraceně dobrý kamarád. Byl nasupěný, ale zároveň se to snažil brát, že jen jdu za svým, a v hloubi duše si namlouval, že za jiných okolností bych jednal úplně normálně dle jeho uvážení o 'normálnosti'.

Oceňuju to, že ho to tak nepoznamenalo. Uvnitř si byl jistý, že mi důvěřuje plně. Každý přece dělá chyby.

Naštvaný ale byl.

Šel nějakou chvíli, když dorazil v lese ke zvláštní věci. Napříč podrostem se táhl plot zasazený v betonových blocích, skládací používaný na staveništích. Jemných mříží a drátů si zdálky nevšiml, ale dva a čtvrt metru vysoké sloupky viděl jasně. Rozhlédl se a po jeho levici se plot stáčel směrem k panelové cestě a na pole, neviděl tam, protože hrana lesa byla moc daleko, a po pravici vedla ke staveništi u rozcestí nejspíš.

Plot nevrle obhlédl, ale obejít se nedal. Musel jít kolem něj až na cestu, evidentně.

Naštvaně frkl, sklopil obočí.

Unavenými kroky se vypravil po jeho pravici podél něj.

Jak šel, v kapse nahrabal telefon, zapl si ho a byl už připravený zavolat na policejní strážnici. Byl v něm skoro neznatelný rozpor ohledně mých slov, který hned přešel k věci. Nezajímalo ho to, tohle bylo prostě správné.

Vytočil telefon.

Po dvou klasických vyzváněcích tónech se ale do jeho sluchovodů vlilo ostré a neutichající chrčení. Zašklebil se a dal telefon od ucha, pořád ho ale slyšel stejně jako zvonění uvnitř hlavy.

Sykl.

Nevěděl, čím to je, ale jako první ho napadlo nějaké rušení signálu. Vypnul hovor, telefon byl zcela v pořádku. Zkontroloval ho a i poslouchal, ale žádné chrčení už neslyšel. Na okamžik se zarazil znechucením, že ani tohle mu někdo nechce dopřát.

Odlepil zrak od telefonu a strnul.

Vlevo byla plotem prorvána mohutná díra velká alespoň jako malé auto, téměř stejně vysoká jako Joss sám.

Zastavil a zarazil se. Nervózně polkl.

Viděl zřetelně, jak je díra prorvána směrem zevnitř ven a bude asi nová, ne starší než pár dní. Na ohnutých a zlámaných hliníkových prutech viděl i zaschlé stopy rudé tekutiny, nepochybně tedy krve, společně s malými namotanými chomáčky čehosi jako srsti. Musel uznat při konstatování, že tohle určitě udělalo velké zvíře. Ne přímo to, co jsme se vypravili hledat, ale vlastně ani to nemohl vyloučit.

Stál před něčím, co nedokázal sám pro sebe uspokojivě vysvětlit. Před něčím skutečným.

Očima celou díru prozkoumal. Na jazyku ucítil hořkou pachuť.

Dovnitř protáhl hlavu, dávajíc přitom pozor, aby se o pruty nezachytil, a na zemi viděl nezřetelnou stopu v substrátu. Muselo to být ale těžké zvíře, když ohnulo dráty až na zem a nechalo na zemi tu stopu.

Začal mít pohybnosti, jestli to jsme tu neoprávněně. V duchu se omlouval Braunovi za to, co řekl, protože se mu také začalo zdát, že rozměr mezi realitou a prokázanými skutečnosti, se tenčí. Výčitky. Začalo to vypadat, že tady skutečně něco, a když si představil, kolik paseky tu ten živočich už mohl nadělat, tak se i začal víc potit.

Pomalu ho přemáhal pocit, že se i dnes pletl, a to ho štvalo, ale v prvé řadě děsilo.

Zatáhl hlavu zpátky.

Oklepal se a pokoušel se přijít na něco kloudného, jak dál postupovat.

A znovu strnul, jak za sebou uslyšel pohyb. Narovnal se, ale neměl vůli se otočit. Šustění se ozvalo znovu a zřetelněji, dokonce se k němu přidalo i něco povědomého. Za jeho strnulými zády uslyšel zřetelné zachrochtání a teprve potom měl odvahu se otočit.

"Kurva," procenil.

Divočák se díval přímo na něj a nervózně pošlapoval na místě, zatímco mlaskal mohutnými čelistmi, ze kterých trčely velké kly - klektáky, špičáky a páráky. Šedá zacuchaná srst mu zdobila nízké, maskulární tělo stojící na mohutných černých kopytech. Joss se zalekl vyvýšených ramen a mohutné, obrovité hlavy.

Čekal, co bude dál.

Divoké prase kvíklo docela vysoko a za jeho zády se přehnalo menší stádečko se selaty. Zapadlýma očima přitom divočák Josse neustále sledoval.

"Mrchy přemnožený."

Prase naztevřelo tlamu, prohráblo přední nohou po zemi a Joss hluboce polkl. Mohutně zařvalo a vyrazilo proti němu.

Vytřeštil oči, boty se mu smýkly po zemi a v tu ránu se hnal skrz díru v plotě, aby se mu pokusil utéct. Slyšel ho za sebou, jak běží a zrychluje, a Jossovi se to po klikatém terénu nedařilo. Byly tam navršené i kameny, po kterých se mu běželo špatně. Rozstřikoval pot a funění mu přišlo hned za patami.

Divočák byl vytrvalý a přizpůsobivý jako terénní auto. Hnal se mu za nohami a nechtěl v žádném případě přestat, dokud on sám neuzná za vhodné. Joss na vteřinu cítil palčivou bolest v nohách a myslel, že ho prase nabralo. Pletl se, naštěstí.

"Proč jsem mu dával to páčidlo?!" vykřikl pro sebe.

Zaradoval se.

Nabral drobný náskok a dalo mu to novou chuť do běhu. Viděl před sebou velký kámen, za který se mohl schovat a najít i nějaký klacek nebo velký kámen jako zbraň.

Seskočil tam za něj. Funění ustalo, za to slyšel silné a blízké žuchnutí.

Zvuky kopyt po kamenech se obrátily a také kvičení se změnilo, což Josse znepokojilo, protože teď znělo zděšeně a ne útočně. Polkl na sucho.

Ticho. Jako když utne, ticho.

Konečky Jossových prstů byly neklidné jako prsty telegrafisty. Zvedl se ze sedu na kolena a nakoukl přes kámen.

Neviděl nic, jen v podrostu něco zlomilo slušně tlustou větev podle prasknutí.

Zalezl zpátky. Šustění se znovu objevilo, ale bylo zřetelně jiné, mohutnější a silnější. Rejdil očima po lese před sebou a zkoušel se, bezvýsledně, koncentrovat.

Dopadl na něj stín. Mrak z dřívějška to ale nebyl, byl už dávno ten tam.

Pomalu a zhluboka se se zatajeným dechem nadechl.

Ve vlasech ucítil dopad kapky něčeho velice hutného a horkého, neměl ale odvahu tam sáhnout. Okolo se začalo tetelit teplo, zřetelně slyšel něčí dech daleko silnější a pronikavější než jeho samého. Pomaličku vydechl. Očima se podíval nahoru, ale neviděl nic, než stín. Kapka podobně hutná mu dopadla na levé zápěstí. Rudá, rudá krev.

Zděsil se a polkl. Strnul na místě, ale potřeboval se nadechnout. Bylo to pár vteřin, ale přišlo mu to jako celé hodiny.

Už potřeboval vzduch. Nutně ho potřeboval. Musel to udělat. Musel se nadechnout stejně zhluboka.

Ve chvíli, kdy do plic nasál tolik potřebný vzduch, na kameny před ním dopadly dvě mohutné nohy s drápy a tlapami velkými, jako jídelní mísy. Strachy vytřeštil oči, ale nemohl vydat ze sebe ani hlásku. Skácel se k levé ruce a sledoval, jak nad ním leze obrovité teplé, svalnaté tělo gigantického tvora. Vypadal jako varan, jen tak dvakrát větší. Nemohl spustit oči z těch obrovitých tlap s drápy, z jeho kůže okrové až červené barvy a světlého břicha protkané stužkami žil a šlach. Děsilo ho to, ale i zaujalo.

Hrudní koš se trochu zúžil od lopatek k pánvi, ale když viděl, jak se přehouply i mohutné zadní tlapy trochu vytočené do stran, znovu se zalekl, když drápy prošly jen kousek od jeho kůže. Dopadly těžce na zem, kroutící se ocas se smýkal nad povrchem jen kousek za nimi. V tlamě, kterou Joss naštěstí neviděl, to mělo toho divočáka. Mělo ho to prostě v tlamě jako má pes hračku. Odvleklo se to kousek od něj, ocas to navíc mělo pořád stočený na kamenech nad ním.

Tvor pustil kořist na zem a začal jí hltavě požírat - Joss slyšel mlaskání a lámání kostí při žraní. Oddechoval mělce a rychle, pořád byl jako přibytý, paralyzovaný.

Délku odhadl na skoro šest metrů.

Jak jezdil očima po jeho suché kůži, všiml si, že jí netvoří šupiny takové, jaké známe u současných plazů. Možná jen zespodu těla viděl předtím pár lesklých šupin, ale zbytek byl kryt něčím, co by se dalo nazvat kůží. A potom, občas tam čněly i velice řídké chlupy tmavé barvy. Nebyl to plaz, aspoň ne jako ti dnešní.

Přestal se tím zabývat. Klepal se v dechu a klepaly se mu i prsty.

Tvor urval celou nohu prasete a nasoukal jí do mohutné tlamy. Joss zřetelně slyšel štípání kostí.

Ten má žaludek, řekl si.

V životě takový strach, jaký vnímal, necítil. Musel pořád koukat na mohutný ocas toho tvora, protože se kdykoliv mohl svalit na jeho nohy. Pak by to měl rychle sečtené, nedělal si iluze, že by ho ta potvora nezaregistrovala. Jenže se nemohl hnout. 

Nemohl, jak jeho tělo sevřel strach.

Tvor byl navíc levým bokem hlavy lehce otočený k němu, Joss viděl, že je skoro metr dlouhá, takže stačil jeden špatný pohled a skončil by jako ten divočák. Sice sledoval, jak zvíře hoduje, ale to nic neznamenalo. Kdykoliv mohla přijít špatná chvíle, byť zaseknutá kost v zubech, šlachovité maso, vyrušení z druhé strany lesa.

Ne, řekl si. To riziko je moc velký.

Ležel tam strnule dál, jen rozklepanější a vyděšenější.

Jestli jsme do teď hráli na kočku a na myš, Jossovi i bez kontextu bylo jasné, jakou roli jsme vyfasovali.

...

"Je to to samý?" sledoval jsem okolí, zatímco Peter se skláněl nad značkou.

"Určitě je."

Oči měl stejně upřímné jako slova, prsty značku projel, jakoby se snad chtěl přesvědčit, jestli je to skutečně ono, ta značka vyrytá v kůře. Vyfotil si ji.

"Máš něco ty?" lehce zvyýšil hlas.

"Ne," obešel jsem nejbližší shluky stromoví. "Nic víc tu není."

"Jako předtím," konstatoval polohlasně.

"Jestli jsi toho tvora viděl lézt...," nadhodil jsem," Vzpomínáš si, jak jste mě vy dva kdysi krmili povídačkama o tom, co se stane, když půjdu pod dubem?"

"Myslíš to...?" předstíraně se usmál.

"Jo, přesně to. Co když tenhleten náš... humanoid je to samý? Když potřebuje, běhá po zemi, jinak je na stromech. Sedělo by to," dokončil jsem to.

Souhlasně jsme se podívali na sebe a potom na koruny stromů.

Zatajeně jsme si oba uvědomili, že právě teď nás může pozorovat a my o tom nemusíme mít nejmenší potuchy. Stačí, aby byl ve svém přirozeném prostředí a my jsme se mohli pouze bát toho, jestli jeho silou nezaútočí. Znepokojilo nás to oba.

"Co teď?" vyhrkl tišeji.

"Jdeme dál. Sleduj stromy," lehce jsem ho pobídl.

"Proč já?" uhodil si na prsa.

"Jsi menší, já první na ráně," zlehčil jsem to. Malinko rozjařeně přikývl.

Procházeli jsme dál lesním porostem a to směrem na pole, k panelové cestě abych byl přesný. Okolí šustilo.

"Cejtíš to?" sykl.

Nesl se tamtudy puch rostlinných zbytků.

"Cejtím... Fuj, jak kravinec."

"True," přitakal. Udělal další krok. "Ale kurva."

Šlápl do toho, procházeli jsme kolem jednoho vzrostlého dubu. Zadíval jsem se do jeho nepříliš mohutné koruny. Peter se zatím vzdálil, otíral si botu o kořeny a sníženě tam něco k tomu klel.

Nemusím asi říkat, co tam na zemi bylo rozprsklé.

Trus byl temně hnědé barvy, podle toho okruhu musel spadnout alespoň z pěti metrů výšky, což by mojí teorii odpovídalo. 

Hlídkoval jsem po korunách stromů, ale, jak jsem sám předpokládal, to nepřineslo nic nového. Pokud tady ten tvor byl, potom se uměl pravděpodobně velice dobře maskovat. Nedokázal jsem určit, jestli ten humanoid skutečně pocházel ze svrchní křídy, byť jsem tomu nevěřil, ale zvláště tam by se mu takové maskování hodilo. Vzápětí mě napadlo - Co když nejde o maskování, ale inteligenci? S Peterem jsme přemýšleli stejně, evidentně, protože nás oba napadlo, že je ten živočich výrazně inteligentnější, než by se dalo předpokládat.

Pak mohl unikat odhalení ještě jednodušeji.

Docela se mi to protivilo, ale odebral jsem malý, nepatrný vzorek. Pro všechny případy jsem si přibalil tři zkumavky a smotky. Hnusilo se mi to, ale z principu to nešlo jinak. Ta část vědce, systematika z povolaní, se v mně probudila.

"Už hotovo?" popíchl jsem ho trochu.

Zabručel.

"Jdeme dál," pokynul jsem.

"Souhlas," nevrle odřekl.

Pokračovali jsme k okraji lesa a u toho zlehka špitali.

"Ty teda myslíš, že ta věc šplhá po stromech? Jako opice?" začal.

"Dávalo by to smysl, na jednu stranu. Myslím si, že je to něco jako opice, jako primáti dneska, ale nemám sebemenší tušení, kde se to vzalo v křídě. Inteligence, i to by ukazovalo na primáta," vysvětlil jsem.

"Oukej, to mi dává smysl," přitakal.

"Mně ne. Nechápu, jak se něco takovýho mohlo ocitnout v pozdní křídě."

Na tohle mlčel.

"Chápu," odřekl jsem.

"Takže nemáme nic. Nic novýho," konstatoval.

"Ale máme. Doslova hovno. A potom, víme kde, a jak hledat, což je taky plus."

Upřímně ale, ani já jsem z toho nebyl nijak nadšený.

"Fajn," kývl.

Došli jsme k okraji lesa. Před námi se rozhostila suchem zbrocená pláň se zoraným polem a seschlou, tvrdou půdou. Od trasy dronu jsme se odchýlili směrem více na východ k Mostkovu, takže jezero bylo za převisem tvořeným právě poli. V dálce, na planoucím obzoru, se zřetelně tyčila kovová cisterna na čtyřech kolech blízko kolem středu válce na jejích bedrech. Byla jistě k zavlažování.

Pamatovali jsme, kde došlo k dalšímu útoku. Náš krok se stočil směrem k ní.

Krajina dostala podivný, místy divoký ráz připomínající permské období v jeho pozdní fázi.

Estemenosuchové obývali oblast současných hranic Evropy a Asie v době, kdy se ještě jednalo o místa plná říčních meandrů a bažin, ale později v permu tato místa vlivem suššího klimatu dostala ráz poněkud jiný a připomínající například současnou Arnhemskou zemi nebo poloostrov York v Austrálii. Bylo to lehce podobné - mimo cisterny žádné zřetelné stopy po lidstvu a to jsme přitom po jedné z nich šli.

Obzor se tetelil, na obloze ani mráček, jen ticho a pálící slunce. Kvůli němu jsme po volné pláni dali do kroku.

Cítil jsem se poněkud zvláštně, protože přestože jsem věděl, že kolem šachty jsou všude obydlená města lidský život, nedalo se tam přes umělé kopce a důl jako takový dohlédnout. Byl to lidmi stvořený svět bez lidí samotných. Nový a zvláštní svět, volný už od lidstva, které od něj vzalo, co chtělo, a potom se od něj klidilo. Jenže ten svět se nevzdal a šel svou vlastní cestou navzdory tomu, co mu bylo výmku dáno.

Perm byl v tomto podobný. Živočichové, co ho obívali, na tom byli stejně.

Rozorané pole nebylo pro chůzi s našimi teniskami to pravé, protože hlína byla tvrdá a plná rostlinných zbytků - stébel pšenice a jejích klasů. Nekonečné lány eurasijského vnitrozemí.

Byli jsme ostražití. Sice jsme byli na volném prostranství, ale útoky přišly náhle a byly smrtící.

Tekl z nás pot skoro po litrech, ale už jsme dokázali dorazit aspoň k té cisterně.

Krajina změnila ráz. Kopce se přehouply, takže teď bylo z tohoto prostranství vidět na vyvýšeniny už přímo u výsypky a na široké okolí včetně jezera, staveniště v dálce a pokračující panelové cesty na západ. Komíny z města, kostely a trojice takzvaných geistburgských mrakodrapů, bývalého sídla místní zprávy komunistického vedení dolů, byly na sever od nás, směrem odkud jsme přišli.

"Jdeme dál?" ohlédl se.

"Tady na tom poli byl další útok a nad náma další. Jestli jsi to zvíře natočil ve vodě, možná bysme to po tom poli měli obejít a potom jít nahoru nad jezero. Budeme mít aspoň přehled."

"Takže jdeme dál?" zopakoval trochu úsměvně.

"Dejme tomu - zastavíme se tu jenom, jestli tu nejsou stopy."

"Když známe to zvíře, tak to snad nepotřebujeme ne?" podivil se.

"Jasně, akorát mi tu něco pořád nesedí. Možná nám tohle pomůže," vysvětlil jsem.

Přikývl. Aspoň se mohl schovat ve stínu.

Doufal jsem, že půda kolem vývodu z cisterny bude vlhká nebo aspoň natolik vláčná, aby se v ní zachovaly stopy i několik dní staré. Doufal jsem tedy spíš, že se cisterna stále využívá i v posledních dvou týdnech útoků.

Peter poklidně klesl do stínu a opřel se o místo mezi nápravami vleku, na poloviny mohutných kol. Stíral ze svého čela krůpěje potu.

Ano! zvolal jsem tiše.

Zničující sucho sice vysušilo pole, ale voda z bubnu skutečně sporadicky vytékala po spuštění kohoutu. Okolo klíčily drobné rostlinky a tedy i to mohlo přitahovat zvířata. Položil jsem si následně i otázku - Proč k dalšímu útoku nedošlo přímo tady?

Odpovědi se mi nedostalo.

Jak se tam Peter zatím vzpamatovával, v přeneseném slova smyslu, na poli před sebou zahlédl nějaký drobný pohyb. Na rozpáleném horizontu uviděl několik svižných, rychlých pohybů a to upoutalo jeho pozornost.

Nadzvedl se. Přivřel oči a polkl. Jako první mu naskočilo, že by to mohl být náš hledaný, ale vzápětí to už uviděl.

Bylo to malé.

Před ním se do stínu valila nízká a těžkopádná kopa čehosi, co nedokázal určit. Dokonce se i přestal bát, protože pozoroval, jak se to přemisťuje ze strany na stranu, kde to vždy chvíli setrvá, a potom pokračuje. Zadíval se pořádně a byl schopný to vidět už dobře.

Jasně viděl, že k němu jde živočich připomínající tlustou ropuchu na čtyřech docela mohutných nohách. Nestačil se divit, protože ten živočich měl velice velkou, masivní hlavu a oči umístěné nahoře na stranách. Ty oči byly velké a netečné. Zahlédl také cosi jako pruh pancíře od hlavy nad mohutnější zadní nohy, vytočené do stran, po svažujícím se těle.

Peter najednou vyskočil.

Tvor už přicupital dost blízko a lidské oči na něm poznaly, že vlastně není tak malý. Ne, ne, řekl si. Vlastně byl docela velký na to, že si o něm Peter myslel, že jde o nějakou prehistorickou, přerostlou ropuchu.

Já zatím pozoroval okolí cisterny a utvrdil se v tom, trochu se i zaradoval, že se využívala alespoň ještě před pár dny. Okolo klíčily různé rostlinky a povlak nějakých žlutých placek, které připomínaly lišejníky, v bahně byly otisknuty stopy lesní a polní zvěře, srnek, zajíců, bažantů, divokých prasat. Fungovalo to tady jako takřka každé jiné napajedlo.

Hned jak jsem přestal upírat oči na půdu, za tikání po okolí, jsem si všiml odřeného a oprýskaného nátěru kolem ventilu, co z cisterny vedl. Dokonce i buben se zdál poškrábaný. Možná proto už nemusela pár dní fungovat, kohout totiž ležel z poloviny zakrytý zeminou a byl docela evidentně utržený. Čas sice kvapil, ale instinktivně jsem rýhy na ventilku projel prsty. Hrubé, umělé a mělké. Už ale ten fakt, že ve tvrdém železe byly takové vrypy svědčil o síle, kterou se snažil ten živočich dostat k životadárné vodě.

Narovnal jsem se. Kompas v mé dlani se držel střelkou na sever. Jestli okolo mostu byly nějaké magnetické fluktuace, tady už nebyly patrné vůbec.

Smrdělo to tady. Tohle myslím obrazně.

Než jsem se vrhnul zpátky na zem, v duchu jsem si říkal, že tohle je další věc, co nedává přílišný smysl. Pokud se Estemmenosuchus ještě včera rochnil v jezeru, nepotřeboval by hledat jiný vodní zdroj.

Ne, že bych se chtěl s Harl přetahovat, dala mi koneckonců ten nejlepší tip. Vlastně jsem vznášel námitky vůči sobě samotnému, což také nebylo dobré. Když jsem se ale nad tím pozastavil, zhodnotil svoje vlastní poznatky a teorie, vycházelo mi z toho něco, co jsem vlastně v hloubi své vlastní mysli věděl.

Nebyl tu sám.

Polkl jsem a sklonil se nad zem.

Kriste pane, sykl jsem uvnitř.

Okolí ventilu bylo doslova poseto stopami, ale zároveň mnoho už bylo odroleno suchem. Myslel jsem ale nejdřív, že nebudu věřit svým očím a smyslům, protože dle stavu místního 'napajedla' se zdálo, že stopy nepřekryl a neodrolil jen čas. Některé šlépěje a šrámy se totiž zdály přespříliš čerstvé.

Shodou náhod, zrovna ty šlépěje a šrámy o velikosti jídelního talíře.

Na vteřinu se mi zatajil dech. Už nemohlo být pochyb o pohybu velkého živočicha, který nepocházel z naší doby. Joss se spletl, ta trhlina určitě musela být někde poblíž. Kdyby stál vedle mě, vsadil bych se, že by souhlasil.

Hleděl by totiž se mnou na dobře zřetelné otisky tvora, který musel být velký nejméně jako statný býk.

Nejméně.

Myslel jsem, že tu dokážu odlišit stopy předních i zadních končetin - některé otisky byly větší a mohutnější a vzhledem ke konstituci hledaného zvířete jsem se domníval, že právě ty patřily předním končetinám. Měly široké chodidlo a záprstí, musely nést velkou váhu, a zaživa jistě muselo jít o mírně širší stopu než takhle po vyschnutí otisku. Prsty byly mohutné, v počtu pěti, dobře zřetelné a končící ostrými drápy. Otisk jasně ukazoval kratší prst na vnitřní straně a směrem na vnější stranu se prsty prodlužovaly do ukazováku a prostředníku, pak se opět zkracovaly.

Tvar těchto stop by odpovídal i vrypům na plášti cisterny.

Otisky tlap zadních končetin, které by se za ně daly považovat, byly zhruba stejně mohutné a taktéž pětiprsté, velikostně ovšem o něco menší. Přesto ale mohly mít aspoň pětadvacet centimetrů na délku.

Nenašel jsem žádnou stopu po ocasu, živočich ho musel nést nahoře. Z toho spletitého rejdiště stop jsem tedy od oka jako laik odvodil, že ten živočich je skutečně velký a mohutný na to, aby se nemohlo jednat o žádné současné zvíře a ani žádného z dnešních savců. Poslední dobou bylo bezvětří a zůstaly by tu dost možná i případné chuchvalce srsti od svíjícího se, po vodě lačnícího zvířete, ale ty tu nebyly. Na synapsida to tedy sedělo.

Podvědomě jsem cítil, jak mi přejel mráz po zádech.

Stopy končily kousek od cisterny, takže stopování bylo vyloučené.

Polkl jsem a otřel si čelo.

Mysli, problesklo mi.

Nedokázal jsem pochopit, proč jsem se nad tímhle místem tak pozastavil. Byla to jen další zastávka na cestě, ale stejně nabrala na větší důležitosti z nějakého důvodu vedle toho, že jsem měl své pochyby o průniku jen jediného permského živočicha konečně na čem stavět.

Myslel jsem ale, domníval jsem se, že to bylo i něco jiného, co mi tam úplně nehrálo. Nevěděl jsem co.

Střídmě jsem se znovu rozhlédl po okolí, na vzdálené staveniště a jezero pod náspem, na kterém jsme stáli. Zauvažoval jsem, kde by asi mohl být Joss a co vlastně udělal kvůli tomu mrtvému. Znal jsem ho a bylo mi jasné, že tohle nenechá jen tak, protože by byl sám docela blázen, kdyby necítil morální rozpor a nevedl ho do důsledků. Na druhou stranu mi ale bylo jasné, že si i uvědomuje a chápe můj postoj - neopravňoval ani neospravedlňoval ho, ale musel ho chápat.

Shodnoťme a přiznejme si to - za cenu jednoho lidského pohřbu mohlo padnout sedm dalších životů.

Morálně nesprávné, možná, ale daleko rizikovější a to nejenom pro náš podnik. Mělo to svou hodnotu, kterou Joss mohl devalvovat jedním hovorem. Chápal jsem, že na to přistoupil, ale nechápal jsem, že popíral i tuhle skutečnost.

Ze stresu jsem se znovu podíval na kompas v pravé dlani. Ručička se začala hýbat daleko více než předtím a to mě o to více znepokojilo. Přinejmenším, nevysvětlovalo to, proč se neprojevila do teď a to kladlo další otázky bez odpovědí.

Byli jsme blízko, to jsme věděli.

Nebyli jsme v takovém časovém presu, to jsme také věděli.

Proč se tohle všechno dělo a proč zrovna nám, to jediné jsme nevěděli.

Říkal jsem si, jestli to byly ty věci, které nás hnaly vpřed, samozřejmě po nich osobní záležitosti každého z nás. Znovu, nevěděl jsem to jistě.

Zakroutil jsem hlavou. Došlo mi, konečně, co to se mnou je.

I kdybychom estemenosucha nebo jiné zvíře našli, musíme najít způsob, jak ho nalákat zpátky do trhliny a nejdřív potřebujeme vědět, kde trhlina je. To mi nedávalo smysl, že si nedokážu uvědomit.

Byla to mizerná šance, ale napadlo mě zavolat Jossovi, jestli by se při cestě domů ještě nepodíval znovu k tomu staveništi. Na jih a východ od něj, kde nebyla městská zástavba a tedy i relativní klid od lidských očí, se udály všechny útoky, mohlo to tedy být vodítko nebo tam mohla trhlina přímo ležet. Bylo podezřelé navíc už jen tím, že patřilo neexistující společnosti.

Neochotně jsem zvedl telefon a vytočil ho.

Napadlo mě, že musí být už určitě za vlakovým mostem, možná i dál.

Opak byl pravdou.

Joss se strnulým výrazem a vytřeštěnýma očima sledoval to, jak ten živočich požírá mrtvého konce horlivěji než veškeří dnešní dravci snad s výjimkou krokodýlů. Trhal z něj kusy masa s docela chirurgickou přesností, a přestože mlaskal, okolo nezanechával tolik výrazných stop po útoku. Hltal všechno, trochu u toho chrochtal a nechával před sebou stále kostnatější zbytek zvířete.

Kdybych se dokázal pohnout, problesklo mu v hlavě.

Propotil si snad celé triko. Na kamenech pod sebou nechal upocený obrys. Dýchal dlouze, hluboce, potichu. Očima tikal z těla toho monstra na jeho ocas, který byl položený vpravo nad ním.

Vypadalo to na chvíli, že živočich už zanedlouho přestane hodovat.

Joss by byl za jiných okolností dost možná udivený tím, že celý útok a zpracování kořisti trvalo tomu zvířeti jen něco okolo patnácti minut. Tak málo stačilo, aby ten tvor zaútočil s poměrnou přesností.

Náhle se mu zatajil dech.

Ocas, do teď pověšený, se začal lehce kroutit směrem doleva, Joss viděl, jak se na něm propínají šlachy.

Kurva.

Živočich mohutně odsykl a přehodil velké sousto masa. Pak kořist nabral do čelistí a několika rozvážnými kroky se posunul vpřed, kde ji zase pustil na zem. Joss polkl, když viděl, jak střední část ocasu padá vedle něho. Těsně ho minula, k jeho noze chybělo jen pár titěrných centimetrů. Naběhla mu husí kůže, dech se mu zatajil a nakonec ho zadržel. Vůbec se nehýbal. V uších slyšel už jen tlukot vlastního srdce.

Tlama toho monstra pohltila nohu divočáka a seštípala i kosti.

Joss ho mohl vystihnout jediným slovem - žravost. Nevěděl, proč ho taková žravost žene.

Strnule už pozoroval jen ocas, jak je kousek od jeho nohou. Šlachy na něm se natahovaly a stahovaly, lehce se vlnil a přitom vlastně zůstával na místě. Joss jen opatrně potáhl pravou nohu více vlevo, na nic víc se nezmohl. Víc už nedokázal. Tohle bylo maximum.

Nenadechl se, ještě nemohl. Tlukot srdce se příkře stupňoval. Z čela mu vzešlo pár kapet potu a věděl, že sice se nadechnout nemůže, ale bylo mu jasné, jak už to potřebuje.

Ocas se hnul. Živočich s ním zamířl doprava, od Jossových naběhlých nohou.

Zaradoval se.

Mělce vydechl a hned na to nasál do plic vzduch. Z čela mu spadlo několik krůpějí potu, ale oddechl si. Najednou cítil, jak jeho svaly a šlachy povolují a on je schopen, s očima přilepenýma na masivní hlavu, se pohnout. Bylo to riskantní, ale větší riziko teď pro něj bylo tam setrvat - neměl jistotu vůbec v ničem a už vůbec ne v tom, že se po sežrání kořisti to monstrum neotočí a nezaútočí.

Ne, teď byla nejlepší chvíle na pohyb.

Opatrně natáhl levou ruku a levou nohu a z agónie se poprvé pohnul. Šlo to snadněji, než čekal. Stejně obezřetně za nimi táhnul i pravou nohu, převážil se okolo levého kolena na ruce a připravoval se na rychlé zvednutí ze země.

Už stál na nohou.

Polkl a udělal první nesmělý krok. Pak znovu strnul s vytřeštěnýma očima.

Zazvonil mu telefon.

Tikl očima ke kapse, a potom na toho živočicha.

Telefon zazvonil znova.

Neřetelné mlaskání a hltání utichlo.

Když očima zpátky zaměřil to monstrum, viděl jeho zakrvácené čelisti s obrovitými špičáky, jak jsou pootevřené směrem na jeho skrčenou postavu. Tlamu kryly masité pysky, skoro řečeno rty. Krk byl mohutný a svalnatý, celý tvor byl natočený levým bokem hrudníku k němu a jeho vypracovanost na něm jenom hrála. Konečně ho viděl zpředu a zblízka.

Vyzvánění telefonu zase začalo hrát.

Bylo to pár vteřin, aby ten živočich mohl zaútočit.

"Píči," sykl.

Od třetího vyzvonění telefonu se dal na útěk skrz lesní podrost.

Monstrum se bleskurychle otočilo, chrčivě a tlumeně zařvalo a narovnalo se na nohách. Z tlamy mu vypadly kápance krví zkalených slin a pomocí svalů a rychlého metabolismu se za Jossem rozběhlo jako nosorožec. Ocas se mu komíhal nízko nad zemí, ale šlachy ho držely do střední části pevný a ztopořený, po mohutnými drápy se mi míhaly kořeny a větve. Nohy střídal, v polorozkročeném postoji, jako dnešní ještěři.

Telefon pořád zvonil, Joss ani nevěděl kdo mu volá.

Nasupěně, ale hlavně vystrašeně běžel dál podrostem a slyšel, jak ho to monstrum dohání.

Další tlumené zařvání za jeho zády. Další mohutné šustění listů podrostu.

"Kurva!" vykřikl.

Muselo to vážit přes půl tuny a stejně to dohánělo atleta. Každým krokem mohutných tlap to bylo blíž a skoro mu to už dýchalo na záda. Upřené jantarové oči z dlouhé hlavy Josse probodávaly a on to cítil.

"Nebere to," zavolal jsem na Petera.

Joss popoběhl dál a najednou uviděl na své pravici ty oči. Ze setrvačnosti stále běžel dál a vytřeštil zrak. Než se nadál, do žeber se mu v plné síle opřela ta těžká, masivní hlava. Jasně slyšel, jak se v něm něco zlomilo a už nedokázal kontrolovat svůj pohyb. Letěl vzduchem naprosto bezvládně, před očima se mu míhal suchý les a dopadl na zem, kde se kutálel jako balón. Poslední, co viděl, byla kamenná hradba. Instinktivně si kryl hlavu rukama, dopal na záda do pukliny mezi balvany. Tvrdě narazil do zad a v tu chvíli ztratil vědomí. Sedřel se a z čela i rukou mu crčela krev.

Nehýbal se, jen mrtvolně upadl mezi kameny. Ležel tam jako ten chudák, kterému se snažil dopřát rozloučení.

Živočich si zapamatoval, kam spadl.

Doběhl k puklině, ale mohutnýma nohama ani tlamou se nemohl dostat k jeho tělu. Drápy jen škřábal po kamenech a dělal na nich výrazné rýhy. Z podlouhlé, vysoké tlamy dopadly na Jossovo bezvládné tělo hutné sliny a několika rychlými chňapnutími se montrum snažilo se k němu dostat aspoň špičkou čelistí.

Nepodařilo se mu to, naštěstí.

Párkrát hrdelně a sníženě zařval, jako kdyby prosil. Zeštíhlil oční víčka.

Po té, co mu došlo, že se do průrvy ani svojí vlastní strašlivou silou nedostane, živočich se odvrátil a kráčel rozvážněji směrem, kde celé pronásledování začalo. Vrátil se k mršině, dojedl poslední zbytky svaloviny a podkožního tuku, které hltavě spolykal.

V jeho paměti ale utkvělo místo, kam spadl ten podivný dvounohý tvor a vrátil se k němu. Po několika letmých mávnutích předními končetinami zůstal stát a jen vycenil obrovské špičáky velké jako nože. Frkl, skoro zkoumal, jestli ten dvounohý tvor ještě hýbe. Když neregistroval žádné pohyby, stáhl se. Nezdálo se to, ale jeho mozek pracoval poněkud jinak, než u dnešních ještěrů. Jako predátor si počínal opatrně a docela rozvážně.

Znovu přivřel oči, pak lehce potáhl vzduch hrdlem, teprve potom se odvrátil.

Mířil ke staveništi.

...

Když mi to Joss ani napodruhé nezvedl, začal jsem si o něj dělat starosti. Jenom mi to zprvu nehrálo, že by takhle ignoroval telefon. Zrovna on, který mě, věčně nedostupného, na to upozorňoval jako první, pokud to náhodou nestihlas Tess. Bylo to prostě jen divné, ze začátku.

Rozhlédl jsem se letmo po okolí, směrem přes jezero ke staveništi.

Mobil jsem vytočil znovu.

Uběhla půlminuta, pak minuta, pak mi operátor řekl, že je volaný nedostupný. Přiznám, že tady už jsem se zarazil dost na to, aby mě čekaly katastrofické myšlenky. Na čele mi vyrašil další pot, zabraný do toho jsem přestal poslouchat i pozorovat okolí. Polkl jsem.

Naposledy jsem ho vytočil.

Uběhly další skoro dvě minuty, než mi operátor tu otravnou větu zopakoval. Setřel jsem si čelo.

Dobře, tohle už je divný, řekl jsem si.

Přepadla mě zodpovědnost, o které jsem ani nevěděl, že jí teď mám. Tak trochu jsem zpytoval svědomí, ale hlavně jsem začal přemýšlet nad tím, proč mi to nebere. Napadlo mě, že nezvedá telefon možná ze vzteku, aby mě vytrestal, mohl se mu vybít, něco podobně banálního a přirozeného.

Sakra.

V hlavě mi vyvstalo, že, jestli tu ta zvířata jsou minimálně dvě a jsou ještě k tomu odlišného druhu, nad jehož příslušností jsem se vůbec nezamyslel, tak je velmi přirozené, že by měla jiná stanoviště. Pokud byli estemenosuchové aspoň trochu jako hroši, tak si svá teritoria poblíž vodních zdrojů hájili stejně surově, takže pro toho druhého živočicha by bylo nejen přirozené, ale i logické hledat jiné útočiště i zdroj vody.

Co když na něj narazil? To jsem vyloučit nemohl.

Vytřeštil jsem oči, dech se mi zrychlil.

Musel jsem rychle přeorganizovat plány, které jsem do té doby spřádal v hlavě, takže z obchůzky přes horní terasovitá pole sešlo. Banální důvody, které jsem do té doby považoval za dost adekvátní vysvětlení pro moje svědomí, chladné a logické uvažování zazdilo.

Staveniště, problesklo mi.

Zděsil jsem se, při té představě.

Věci začaly náhle dávat perfektní smysl, jehož hledání mi trochu sklidnilo svědomí. Ne na dlouho, naštěstí.

Podrbal jsem se na bradě a promnul si vlhké čelo. Znovu jsem věnoval pohled směrem k pracovním buňkám a složeným pracovním strojům.

Tak jo, řekl jsem jsem si.

Bylo rozhodnuto. Výprava za pravěkými monstry se ztrhla na evakuační plán příliš rychle. Dokonce i rychleji, než jsem počítal, že by se mohlo stát.

"Petere?" zavolal jsem.

Trochu jsem si i začal vyčítat, že jsme ho nechali jít zpátky. Vzápětí ale, bylo to jeho svobodné rozhodnutí. Přesto mě to neubránilo od vyčítavých myšlenek, které jsem nechával stranou jen kvůli nastálému časovému presu. Byl čas jít.

Uslyšel jsem jen letmý pohyb za cisternou.

"Petere? No tak," zavolal jsem znovu.

Podíval jsem se nalevo přes ojnici vpředu na cisterně. Peter se najednou vyřítil a skokem artisty jí přeskočil v plném běhu.

"Chyť tu věc!" křikl.

Před mýma nohama se po zemi rychle přehnal tvor malý a podsaditý, velká hlava nesla vykulené oči a svalnaté nohy ho hnaly přes různé nerovnosti zoraného pole. Ani nezastavil, jen upaloval dál, protože ho Peter honil, a vydával u toho sýpavé, chrčivé zvuky jako ušlý měch.

Peter mu nadběhnul, tvor před ním rychle změnil směr, ale on mu nadběhnul znovu.

Pozoroval jsem je a popravdě nechápal, o co tady jde.

Peter mu znovu nadběhnul, tvor se otočil, aby upaloval směrem zpátky k cisterně. Nohy se mu poměrně rychle střídaly, ale bylo znát, jak zpomaluje a přestává být tak obratný. Byl to obojživelník, potřeboval vodu, a horko, které sice živilo jeho jinak poměrně ztuhlý metabolismus, ho teď o ní připravovalo. Sýpal, aby se dostal do stínu.

"Dělej, chyť ho!" znovu křikl.

Tentokrát jsem poslechl. Rozběhl jsem se za tím, skočil a pevně chytil to zvíře do dlaní.

Smýkalo se a kopalo, chrčelo, mé ruce se po jeho měkké vrásčité kůži doplazily až k zadním nohám. Ležel jsem s ním na zemi a nehodlal ho pustit, ale vlastně jsem ani nevěděl proč. Peter za mnou doběhl a z jeho hlasu znělo lehké nadšení mísené s nevrlostí.

"Máš ho," vyhrkl. "Paráda."

"Proč ho sakra...," rozcapeně jsem se zvedl ze země s tím tvorem v rukou," Co s ním chceš dělat?"

Byl těžší, než jsem si představoval. Musel vážit určitě nějakých deset, dvanáct kilogramů. Na hřbetě, výš nad lopatkami až k polovině břicha, se mu táhla řada podvojných kostených destiček, které jeho tělo dělaly více statickým a tuhým, než se zdálo. Nohy, ze začátku komíhající se, měly velká chodidla s macatými prsty bez drápů, ale i bez plovacích blan. Ocas čněl docela krátce a toporně. Cítil jsem, jak se jeho hnědý hrudník se světlejším, krémověji hnědým břichem stahuje a roztahuje, když pomalu dýchal.

Byl těžký a trochu vlhký na omak.

"Ta kurva mě kousla," odřekl.

"A co s tím? Chceš mu to vrátit?" sykl jsem nevrle.

"Ne, ale ta určitě není odsaď. Napadlo mě, že to může bejt další dinosaurus nebo něco takovýho a tebe to bude zajímat," projel mě očima a zaměřil se na toho tvora.

"To zase jo," potěžkal jsem tvora," to zase máš pravdu."

"Tak vidíš," výraz mu přestal pnout. "Co to je za věc?"

Prohlédl jsem si toho obojživelníka zvrchu i z dalších stran, kam jsem až mohl. Vláčná vrásčitá kůže, místy s bradavičkami a zbytnělými kousky kůže. Velká, mohutná hlava, v čelistech jistě výrazné zuby.

"Když mluvíme o permu... tohle by mohl bejt Kamacops. Obojživelník, střední perm, masožravec - vidíš to sám. Dinosaurus to není, ale další permská fauna ze stejný oblasti jako ten tvor, kterýho tady hledáme. Tenhleten to potvrzuje akorát," vysvětlil jsem.

Potom, co jsem si to přebral, to bylo vlastně naše první setkání s dalším vyhynulým tvorem od chvíle, co jsme odešli z předchozí trhliny. Zamrazilo mě, protože až teď mi plně došlo, že se nám nezdálo vůbec nic.

První přímý důkaz toho, že jsme viděli, co jsme viděli.

Svíral jsem ho v dlaních a uvědomil si to.

"Chápeš to?"

"Co jako?" zarazil se.

"Tohlento zvíře... tohlento je fakt důkaz toho, že existujou zasraný trhliny v časoprostoru," lehce jsem se rozklepal. "Tohle je přímej, úplně přímej doklad o tom, že jsem měl pravdu."

Peter neřekl nic, jen jeho výraz zůstal méně netečný, když nechal naztevřená ústa a zeširoka rozevřel oči. Zamrkal.

"Kurva fix," dodal jsem.

Vytrhl jsem ho z děje, protože si to začal skutečně uvědomovat. O relevantnosti toho, co jsem říkal Jossovi i jemu o existenci jiného světa prostřednictvím jehož můžeme nahlížet do minulosti na dnes už vyhynulý život, teď měl valnější mínění. Uvědomil si, že právě narazil na rozhodující důkaz, že nalezl přesvědčivý argument, který změnil pátrání po možném nebezpečí na skutečný hon za neznámem. Za neznámým predátorem, respektive.

A narazil na něj on.

"Myslím, že jsi uhodil hřebíček na hlavičku," lehce euforicky jsem poznamenal.

Pousmál se.

"Co, že jsme to našli?" zopakoval. Lehce pookřál.

"Důkaz toho, že hledáme správně. Důkaz toho, že tady někde je otevřená trhlina do minulosti, do permu. Důkaz toho, že asi definitivně nejsme všichni tři blázni," vyjevil jsem.

"To se Jossovi nebude líbit," poznamenal odlehčeně.

"To nebude," hlas jsem snížil a zvážnil. "Ale realita je hold realita."

"Zavolám mu, radši pro jistotu," vytočil telefon také více vážně. "Co mu mám říct?"

"Doufám, že to vezme," procedil jsem.

"Co?"

"Že jsme našli kamakopse. Že máme důkaz."

Kamacops acervalis. V době permu velice prosperovala skupina obojživelných tetrapodů, čtvernožců, mezi kterými pravděpodobně stojí i předci současných druhů žab, mloků a červorů - jednalo se o klad Temnospondyli. Tito živočichové se objevili už v předchozím období karbonu, kdy začal také jejich rapidní vývoj, a v permském geologickém útvaru mezi 298 až 252 miliony let se rozrůzňoval do dalších a zajímavějších forem.

Samotný rod Kamacops patřil do skupiny zvané Dissorophidae, do které patřili podsadití obojživelníci menšího vzrůstu, kteří se ovšem vyznačovali téměř vždy kostěnými destičkami v oblasti zad. Patřil k jejich pozdním zástupcům a vedle zmíněných zkostnatělých desek, sloužících zřejmě jako obrana proti větším dravým živočichům i jedincům vlastního druhu, se vyznačoval také mohutnou lebkou s vysoko postavenými očnicemi. Navzdory lepším možnostem pohybu po suché zemi pravděpodobně dával přednost lovu ze zálohy v bažinatém terénu a spektrum jeho potravy bylo poměrně široké - od bezobratlých jako červů a hmyzu až po malé obratlovce.

Tento druh byl popsán v roce 1980 sovětským paleontologem Jurijem Gubinem z uloženin starých mezi 268 až 260 miliony let v oblasti dnešního ruského města Očor. Kamacops měl masivní stavbu těla, dosahoval délky okolo jednoho metru a velikosti psa, mohl vážit přes deset kilomgramů a vzhledově skutečně poněkud připomínal ropuchu s velkými očnicemi a krátkým strnulým ocasem. Končetiny měl mohutné a jeho kostra byla taktéž k tomuto účelu stavěna.

Přiznám se, že se ten tlouštík potom nedržel zrovna dvakrát snadno a docela se pronesl.

"Nezvedá to," polkl a nejistě, sníženě odvětil.

"Sakra."

"Co zase?" sykl. Větřil další komplikaci, šestý smysl ho neklamal. Lehce zvážněl i v obličeji.

"Z těch stop," stále jsem rukou toho obojživelníka držel," co tady jsou se akorát potvrdilo moje podezření. To zvíře tady není samo a dost možná... dost možná je tady další a jinýho druhu. Mám strach, že Joss na něj narazil."

Peter zamrkal, tikal očima po okolí. Nepochybně ho to zarazilo.

"Můžeš se plíst. Jasně, jsi na tohle expert, ale pořád se můžeš plíst. To nic nedokazuje," hned na to oponoval.

"To jo, to je fakt. Mám ale strach, že se nepletu," odvětil jsem.

Položil jsem kamakopse na zem, rychle se zmátořil a odběhl směrem pod nápravy cisterny. Otřel jsem si vlhké, páchnoucí dlaně do kraťasů.

"Co tě k tomu vede?" odřekl.

"Už předtím jsem ti říkal, že tu jsou minimálně dva různý styly útoku na těch mršinách. Bylo mi divný víc věcí, že se jeden z nich držel při tom jezeře, druhej kolem rozcestí, kde teď víme, že je staveniště, že tu nesedí některý anatomický detaily na stopách i na těch mrtvolách a takhle. I další věci. Jenom jsem to nebyl schopnej dokázat," vysvětlil jsem.

Kamacops pod cisternou nevrle zachrčel.

Peter zakroutil hlavou. "To samý jsme nebyli schopný dokázat, jestli tady něco chodí, ale... Kurva." Naběhnul si. "To přece nemusí nic-" Odmlčel se.

Nic jsem neodvětil, jen ho pozoroval.

Srovnal si to v hlavě s tím mrtvým, co jsme našli. Se strachem si uvědomil, že ta mrtvola... že jsme vlastně všechno kolem těch smrtelných útoků mohli chápat špatně a stojí za nimi jiné zvíře. Alespoň za těmi, které byly v prostoru, kudy Joss odcházel. Zamrazilo ho. Překonal strach, který z těch prehistorických 'monster' cítil. Polkl a zatvrdil se.

"Fajn, tak... tak fajn. Co teď?" vyhrkl.

"Měníme plán," odvětil jsem.

Z druhé strany cisterny se ozvalo silnější zasýpání, kamakops popolezl směrem k nám.

"Vyndej luk, já vyndám tu vzduchovku. Projdeme směrem kolem toho jezera a ke staveništi. Pak... pak se podíváme cestou, kudy jsme přišli a projdeme to tam," vysvětloval jsem.

"Jasně."

Vytahali jsme z batohů provizorní výstroj a připravili jí. Přebil jsem, Peter z batohu udělal provizorní toulec a šípy položil na pravou pootevřenou stranu. Byl levák, střílel by levou.

Šramot se ozval znovu a v tu chvíli začal obojživelník znovu utíkat.

"Jdeme?" nadhodil jsem.

Přikývl.

Kamacops se přehnal pod námi a na druhé straně se ozvalo duté narážení do kovové stěny.

"Co to zase-?!" vytřeštil oči.

Z opačné strany cisterny se vynořil obrovitý stín vysoký jako my, kde na dlouhé a protáhlé hlavě mu klíčily krátké rohy nad očima a tlama s obrovitými zuby byla doširoka rozevřena. Stál majestátně na čtyřech silných nohou, hřbet se mu od vyšších ramen svažoval k pánvi, a jeho tělo bylo skutečně masivní jako u hrocha. Z nozder silně odfrkl, jakmile nás spatřil, a potom vydal ze sebe chrochtavý řev.

Estemmenosuchus se vynořil.

"Vypadni!" zakřičel jsem.

Peter na mě hodil zrak, ale neváhal s poslechnutím ani na vteřinu. Obrátil se na útěk a já s ním.

Neměl jsem se ale hnát za kamakopsem.

Zahodil jsem batoh.

Obrovské šedé tělo se světlejším hnědým břichem se dalo do pohybu. Dusot jsem slyšel v zádech tak zřetelně, že jsem si myslel, že mi dýchá za krk. Čtyři svalnaté nohy s velkými, širokými tlapami o pěti prstech a tupých drápech ho nesly za mnou a kratší ocas se jen kinklal nad zemí. Klusal tak, že jen rychle střídal nohy. Chrochtavý řev podobný praseti mi praskal ušní bubínky.

Byl přímo za mnou, ani jsem se nemusel obracet.

Cítil jsem jeho pronikavý dech a kusy hlíny odlétávající od mohutných, rozzuřených tlap.

Estemmenosuchus uralensis. Mezi permskými synapsidy, tedy pro připomínku přímými předky savců a nejbližšími příbuznými těchto předků, bychom našli v průběhu permu největší suchozemské živočichy tohoto geologického útvaru. Hned několik druhů přesahovali velikost průměrně vzrostlé krávy nebo koně a tento mohutný zástupce primitivního kladu Dinocephala patřil mezi ně.

V době před zhruba dvě stě šedesáti sedmi miliony let se Estemmenosuchus vyskytoval také v okolí města Očor, kde tvořil populaci o dvou mírně odlišných druzích - vedle druhu E. uralensis šlo ještě o druh E. mirabilis. Právě druhý jmenovaný se mohl pyšnit mohutnými rohy nad očima, které zaživa pravděpodobně vypadaly jako u současných srnců a mohly být použity jak k odhánění predátorů, tak k mezidruhovým soubojům o samice či teritorium. První jmenovaný měl tyto rohy také, nicméně tvořily spíše plošší výrůstky a ne tak bohaté zdobení v podobě jakésti 'koruny', a také byly pravděpodobně používány ke stejnému účelu. Kromě toho však druh E. uralensis disponoval větší velikostí o délce mezi třemi a půl až čtyřmi metry, váhou kolem jedné tuny a výškou téměř rovnající se dospělému člověku.

Na vlastní kůži jsme tohle dokázali zakusit.

Ten nepříjemný pocit, že vás takové monstrum může zakousnout zezadu do krku a přelomit vám vaz, mě pronásledoval celou dobu s ním.

Navzdory svému děsivému vzhledu, který dotvářela lebka dlouhá kolem pětašedesáti centimetrů s protáhlým čumákem a také mohutnými špičáky a řezáky v obou čelistech, nešlo o ryze masožravého živočicha - dle současných poznatků se dá říct, že tito živočichové sice požírali ryby a menší obratlovce, podstatnou část jejich jídelníčku ovšem tvořily bobule, stromové kapradiny, kořínky či vodní rostliny a plody.

"Přestože ano, neřekli by jste to do nich na první pohled. Malá rada ode mě."

Co se stavby a chování týče, E. uralensis velice připomínal současné hrochy. Díky velikosti svého těla měl aktivní metabolismus (dalo by se říct 'teplokrevný' - viz pojem gigantotermie ve fázi Úrovni II. přístupu) a také fosilní nálezy potvrdily, že se vyskytoval ve skupinách v podmáčených pralesích a při vodních tocích podobně jako výše zmínění dnešní savci. Podařilo se odlišit i obě pohlaví, samice jsou známé z méně ornamentovaných, tedy rohy a výrůstky ozdobených, lebek a koster menších velikostí. Paleontology byly nalezeny i otisky kůže - ty vykazují hladkou a holou strukturu podobnou současným vodním savcům či obojživelníkům. Vzhledem k tělesné velikosti a nohám vytočeným do stran jako u dnešních druhů plazů se nedá předpokládat, že šlo o běžce, nicméně podobně jako hroch dokázali krátkodobě zrychlit na několik desítek kilometrů v hodině.

"A divili byste se, jak dobře jim tohle šlo."

"Pane?"

"Ano, D.O.N.O.V.A.N.e?"

"Dovolím si vás jen upozornit, abyste výklad nepřerušoval. Sám vím, jak to nemáte rád, prosím vás tedy o laskavost."

"Přej a bude ti přáno. Promiň, pokračuj, jestli chceš."

"Vy lidé jste skutečně zvláštní. Nuže, pokračuji - dodávám."

Estemmenosuchus patřil mezi velice zvláštní a zajímavé zástupce synapsidů, který se vyznačoval mimo jiné také poměrně třaskavou až teritoriální povahou. Ačkoliv po stránce etologie (tedy chování a společenského života) nebyl tak vyvinutý, kompenzoval to velkou silou a schopností odrážet predátory. Za jistých podmínek se jednalo o mimořádně nebezpečné zvíře pro veškeré ostatní živočichy v jeho okolí, navíc ještě vzhledem k jeho všežravému jídelníčku.

Tady výklad přeruším. Myslím, že ten obrázek je dostatečný.

Permský obr se hnal za mnou a já jen doufal, že se mi ještě podaří zrychlit a vhodnou chvíli uskočit. Předemnou se hnal Kamacops ještě rychleji a nabuzeněji než předtím.

Odér z jeho dechu sílil v mých nozdrách. Shazoval jsem ze sebe krůpěje potu.

Peter, který hned na začátku uskočil stranou, jak jsem mu řekl, zkorpněle celou situaci pozoroval. Zraky poskakoval po tom mohutném synapsidovi a po mně, dokud jsme nezapadli mírně za jeho zorné pole.

Slunce žhnulo, já myslel, že se vařím. Cítil jsem, jak mi dochází dech.

Cvak.

Za mou hlavou ten tvor cvakl mohutnou dlouhou čelistí. Naposledy jsem zrychlil, co to šlo.

Peter se vztyčil, aby nás viděl.

Mírně ještě zaváhal.

Sáhl po prvním šípu, který v batohu nahmatal, okamžitě ho usadil do luku. S nejistým, lehce vyděšeným výrazem vyrazil za námi, dokud nenašel bod, ze kterého viděl jasně celý zbytek pole.

Na obojživelníkovi bylo už vidět, jak mu přestávají stačit nohy a komíhá jimi jen ze setrvačnosti.

Běželi jsme teprve pár vteřin, ani ne minutu.

Peter se pořádně rozhlédl, aby z keřovitých remízků zjistil, jestli je skutečně bezvětří, zhluboka se nadechl a zpocenými prsty zamířil. Byl neotřele klidný ve svém úsudku i pozici, přestože kolena se mu lehce klepala. Nenechal se vyvést z míry, jen cítil svůj vlastní tep a dech. To mu stačilo.

Jen pár dalších kroků mi chybělo, abych mohl uskočit. Z té setrvačnosti by estemenosuchus nestačil zastavit a já získal alespoň nějaký čas na změnu trasy. Už tak dvě, možná tři silná bouchnutí do země mohutnými tlapami a dožene mě, věděl jsem to. Ještě pár posledních kroků.

Vypadni! zavřal jsem uvnitř.

Jdi pryč! přál jsem si. 

Do konečků prstů, do čela se mi nahrnulo nebývalé teplo. Takové jsem v životě předtím necítil. Nádherné, hřejivé a svou stálostí útulné, jako u teplého krbu. Jako doma, teplo tetelící se o Vánocích. Na vteřinu mi přišlo, že mi ten masivní tvor nechce ublížit, jakoby nešel po mně, ale nemohl mi to říct.

V tu chvíli jsem si myslel, že jsem v koncích, když takhle přemýšlím.

Peter se znovu nadechl. Po spánku mu sjel pot.

Synapsid rozevřel čelisti a ukázal žlutavé, obrovské špičáky. Zařval.

Vypustil šíp s jasnou přesností.

Přišlo to.

V zádech jsem ucítil mohutnou tupou bolest, jakoby mě někdo přetáhl kladivem po páteři. V první chvíli jsem myslel, že se mi zlomil vaz, protože jsem nikdy takovou bolest necítil. Pronikala mi přes kosti do svalů a nervy ji vpouštěly jako roj rozzuřených vos do mozku. Každý obratel, ploténku, každé žebro jsem teď cítil jako nikdy a v takové agonii, které se nemohlo nic vyrovnat.

V očích jsem viděl, jak letím vzduchem a otevírá se předemnou bezmračné nebe.

Na kůži jsem cítil, jak slunce začalo znovu jen příjemně hřát. Poslední, co jsem cítil.

Dopadl jsem.

Po krátké chvíli, kdy jsem cítil, jak z konečků mých prstů odchází nahromaděné teplo, se mi v uších rozezněl povědomý zvuk, v nose se rozhostil povědomý pach a mé tělo objal chlad. Tím zvukem byl mořský příboj, tím pachem vůně slané zpěněné vody. Oboje bylo v rámci možností příjemné.

Naztevřel jsem oči.

Obzor i okolí, všechno se nějak rozplývalo v lehké mlze, jež byla krásná na pohled. Nejasně se předemnou rozhostila nazelenalá skaliska, od jejichž vrcholů se vznášela mlha, ležel jsem na šedém písku smíseném s malými kamínky. Moře šedé, stejně jako obzor. Pláž se zdála nekonečná.

Mlha všude okolo.

Vypadalo to ale jako někde ve Skotsku, v Anglii, v zemi mé zaslíbené. Zvláštní, přišlo mi.

Začalo mrholit.

Zjevila se předemnou postava. Stála v mlžném oparu, malá a tmavá. Blížila se ale, to jsem poznal.

Uvnitř sebe jsem pocítil strach. Nevěděl jsem z čeho, ale cítil jsem ho a to velice silně.

Odnikud se náhle ozval hlas. Nezřetelný, ale povědomý.

Něco si mumlal.

Hned na to, už jsem rozuměl slovům.

"Slyšíš mě?" tiše se ozvalo.

Co to se mnou je? probleskla mi krátká otázka. Nad odpovědí jsem už ale přemýšlet nemohl.

"No tak!" křikl Peter. "Slyšíš mě?"

Ležel jsem zpátky na poli.

"Prosím tě, hlavně neumírej. Protože jestli umřeš, tak budeme mít průser všichni," panikařil. "Udělej mi teda tu radost a prober se." Lomcoval se mnou.

"Harl?" vzdechl jsem.

Zakoulel očima, ale mohutně si oddechl.

"Ta zrovna nejsem, ale když ti to pomůže...," vylekaně odvětil.

Rozevřel jsem oči a viděl ho sklánět se nademnou. Musel jsem se oklepat, hned na to lezl po loktech a napřímil se na ruce do lehsedu. Nevěřícně jsem se rozhlížel kolem.

"Kurva, kámo, tys mi dal," vyhrkl. Luk měl opodál a můj batoh taky.

"Co se... co se stalo? Jak dlouho jsem byl v limbu?" vyjukaně jsem tikl na něj.

"Ta potvora tě nabrala na čumák a zahodila tě. Ležel jsi tady tak minutu, dvě, než jsem k tobě doběhnul a rozchodil tě. Kurva... do píči... kurva," opakoval. Evidentně to taky moc nezvládl.

"Kde je?! Kde je teď?" zvýšil jsem hlas.

"Utekl... utekl někam s tou pravěkou ropuchou v hubě," drmolil.

Pak jsem ztichl, koukal na něj pořád stejně.

Mělce a rychle jsme oddechovali.

"Kámo, jsem rád, že jsi v pohodě. Mohl tě převálcovat, ale naštěstí... ty vole. Já se snad začnu modlit," nadlehčil to. "Jseš v pohodě, že jo? Není ti nic?"

"Jo, plus mínus jsem, ale... Stalo se mi něco ranec divnýho. Bože," trochu mě vytrhl z obrazu.

Pořád jsem se rozhlížel po okolí. Nic divnějšího se mi nestalo od chvíle, kdy jsme viděli první trhlinu a svět za ní. Tohle ale bylo divné úplně jinak, protože na mě sice také dýchnul úplně jiný svět, ale vypadal jako svět, o kterém jsem snil a ležel v přítomnosti a nikoliv v minulosti. Nemohl jsem se z toho prve vzpamatovat. Bylo to tak skutečné, že jsem věřil v to, že se některá z mých představ stala skutečností. Namlouval jsem si, že to mě tak vyděsilo.

"Co se ti stalo?" rozklepaly se mu prsty.

"Pomůžeš mi vstát?"

Oklepal se. "Jo, jo... jasně, kámo."

Dostal mě na nohy a mohl jsem mu vidět přímo do očí. Motala se mi hlava, ale nezdálo se, že by mi něco bylo. Když jsem se po sobě rozhlédl, měl jsem jen škrábance na nohách a ani ruce se mi neklepaly. To mi bylo, mezi námi, také zvláštní.

Promnul jsem si oči. Podal mi můj batoh.

"Co se ti teda stalo?" zopakoval.

"Jako kdybych," začal jsem gestikulovat," jako kdybych byl v jedný mojí fantazii nebo nevím, jak bych to popsal. Jako bych byl ve Skotsku nebo tam někde, jak jsem si to kdysi představoval. A byl tam se mnou ještě někdo, ale toho už si nedokážu vybavit ostře... Nevím, co to bylo vůbec," vysvětlil jsem.

"Možná z toho, jak ses bouchnul do hlavy. Možná to bude tím," vyhrkl narychlo.

"Asi," přitakal jsem. "Ale nic tak divnýho jsem nezažil."

"Kurva... To si říkám poslední dobou taky a skoro pořád," snažil se mě podpořit.

"Nejseš v tom sám," pokynul jsem smířlivě.

"Dík."

Rozhlédl jsem se směrem, kam se celou dobu upřeně díval. Směrem tam odkráčel estemenosuchus se svou nově nabytou kořistí v podobě kamakopse. Zmizel za jedním z remízků, které tu byly roztroušeny, ale mířil směrem nad jezero.

Tam? v duchu jsem se ptal.

Jo, jakoby mi odpověděl.

"Takže tohleto bylo to zvíře, co jsme sem přišli hledat?" procenil.

"Jo, přesně tohle to bylo."

"Co to sakra je? Nějakej pravěkej nosorožec nebo co? Protože nic tak divnýho jsem už dlouho neviděl," nadzvedl obočí v pravdě trochu předstíraném zájmu.

"Křivdíš mu," odvětil jsem odlehčeně.

Hodil na mě zkoprnělý, nakyslý výraz. "Zkusil tě zabít."

"Nezkusil. Teda-"

"Takže to salto si s tebou dal schválně," hlas mu zůstal vážný.

"Ne. Zkusil mě dostat z cesty, ale nechtěl mě zabít. Šel po tom kamakopsovi, co běžel předemnou, ne po mně," vysvětlil jsem. "Dokázal by mě zabít, ale byl jsem mu jedno. Akorát mě chtěl dostat z cesty."

"Moc tomu nevěřím teda," přiznal.

"Chápu. Ale teď na tom stejně nezáleží," už jsem se úplně oklepal. "Musíme teď-"

"Jsi fakt v pohodě?" přerušil mě a volnou rukou se mi opřel do pravého ramene.

"Úplně," odřekl jsem spěšně.

"Kam teda musíme?" optal se zdráhavě.

"K tomu staveništi. Ale chtěl jsem hlavně říct, že teď musíme koukat na kompas," upozornil jsem.

"Jestli ta trhlina tady není...," nadhodil.

"Průser."

"Jasně," polkl.

Dali jsme se do kroku na severozápad.

"Takže ho tady necháme?" hlas mu zase poskočil výš.

"Musíme, jestli se chceme hnout z místa, a to ne, že bysme chtěli," upozornil jsem ho.

"Já vím. Kurvadrát práce," zaklel.

"Tak ti přirostl k srdci?" nuceně jsem ho popíchl.

"Jasně, to si piš," odvětil nezaujatě. "Taková potvora si tě rychle získá."

"Fakt mu křivdíš," poznamenal jsem za chůze.

"Jseš fakt ready? Nic ti není?" ještě se mě naposledy zeptal. Jakoby navázal na mojí poznámku svým obvyklým humorem, ale přitom si držel dost vážný tón hlasu.

"V pohodě. To je stejně teď vedlejší," dali jsme se do kroku.

"Ty jseš fakt vůl," zakroutil hlavou.

"Vyliž mi prdel. Kdyby mi něco bylo," přecházeli jsme jednu nerovnost po druhé," tak ti to řeknu."

"Ty zrovna," znal mě až příliš dobře.

Přijde mi, když si to vezmu zpětně, že se ten den v Peterovi něco zásadního zlomilo. Možná je to jenom můj dojem, ale když si zpětně prohlížím veškeré tyhle události, tak to na mě tak působí. V tom klukovi, který měl strach z rizika, se něco přinejmenším nalomilo, protože strach, který ho celou tu dobu dokázal nejen překonat, ale hlavně po velkou spoustu času tam skoro nevnímat. A naproti skutečnému nebezpečí se zachoval jako profesionál.

"Fakt teda myslíš, že ty zvířata jsou tady dvě?" vyklepaně pokračoval.

Okolo začalo zapáchat to jezero, bylo smrdět žabincem a tlejícími rybami.

"Ten Estemmenosuchus mi to akorát potvrdil - je všežravec sice, ale zároveň si vem, co teď sežral. Mohl zabít mě, ale chtěl toho obojživelníka. Neloví velkou kořist, protože by to jeho trávící trakt takhle rychle nestihnul zpracovat. Když mi vyjedeš mapu těch útoků, tak ti to dokážu."

Pokývl.

Vegetace rákosů a orobince okolo jezera byla z části sežraná, jak jsem předpokládal.

"Počkej tu chvíli," zastavil jsem ho.

Zůstali jsme stát před hranicí, za kterou se půda už měnila v jemné bláto plné mladých výhonků, kaluží a hlasitých žab.

"Chvíli," odřekl. Vyjížděl seznam útoků.

Když jsem poprvé zabořil boty do té rozbředlé hlíny a dělal nesmělé kroky, pod mými botami jsem viděl zřetelné stopy estemenosucha. Vyfotil jsem si několik z nich. Hned na to jsem je systematicky zadupával, nechtěná pozornost. Navzdory tomu, že se jednalo o společenské zvíře jsme měli štěstí, protože to nevypadalo, že v jezeře se pohybuje další takový. Posilovalo to myšlenku, že se trhlina otevřela pouze jednou před dvěma týdny.

Břeh jezera na jižní straně směrem k šachtě se mírně zvyšoval, ale byl to skutečně jen mírný kopec. Okolí pokrývaly porosty vodních trav, na jihozápadní straně se k vodě skláněl jeden umouněný topol. Vypadalo to jako jezero někde ve střední Asii a možná i podle toho mělo svůj název. Jezero Znovuzrození.

Naštěstí bez souvislosti s anthraxem.

Porost byl v určitých místech redukovaný natolik, že téměř zmizel, a bylo to hlavně na protější straně. Vypadalo to, jak byl břeh pod tím zkrouceným topolem upravený, že tam Estemmenosuchus po většinu času v přítomnosti přebýval - z dálky se daly rozeznat světlá, lesklá těla ryb ležící po větvemi.

Překvapilo mě to.

Jinde bych se tomu nedivil, ale tady... tak velké a podivné zvíře jako tento synapsid se tady pohybovalo bez problémů tak, aby si jej nikdo všiml. Říkal jsem si, jestli jsem nebyl k sobě, se zavrháváním myšlenek o existenci jakýchkoliv velkých druhů živočichů, jež se zatím nepodařilo objevit, moc přísný, a tak trochu si sám sobě postěžoval.

Času ale nebylo nazbyt. Souboj mého vědomí a mého podvědomí musel začít znovu spát.

Estemmenosuchus si tady bezpochyby vytvořil stabilní místo k životu natolik, že zde měl dostat úkrytů a hlavně také potravy. Jediné, co by mu mohlo chybět, byla přítomnost dalších členů stáda, což se ovšem na jeho chování z toho, co jsme věděli, neprojevilo.

Definitivně jsem došel k pravdě. Objevila se předemnou celá mozaika.

Nohami jsem se začal mělce bořit do bláta smíseného s žabincem a nějakými vláčnějšími řasami, takže jsem rychle změnil kurz. Obrátil jsem se a šel zpátky k Peterovi. Stejně už nebylo o ničem pochyb.

"Tak co? Máš, co jsi chtěl vědět?" uvedl to.

"Mám. Ty?"

"Taky."

"Paráda. Měl jsem pravdu," konstatoval jsem.

Lehce pozvedl koutky, oči mu zůstaly netečné. "Hmmm," zabručel.

"Překvapivý, to si můžeme odbejt potom. Tak jdem," zavelel jsem.

Dali jsme se znovu do kroku.

"Abys mi rozuměl," začal jsem," úroveň tělesný aktivity toho estemenosucha by nepotřebovala tolik potravy. Je teplokrevnej zhruba jako my a jedno prase nebo jelen by mu vydrželi na pár dní. Neměl by zapotřebí takovej masakr za tak krátkou dobu."

"I některý dnešní zvířata to dělají," Peter správně poukázal.

"Jo, ale to jsou většinou ryze masožravci. Vsadím se, že ty dva útoky kolem toho jezera tady byly útoky na nějaké menší tvory," nadhodil jsem.

Každým krokem se staveniště přibližovali, ale měli jsme před sebou určitě ještě půl kilometru.

Vyjel záznamy mysliveckého sdružení.

"Třeba?" nadzvedl obočí ve vší upjatosti.

"Selata od divočáků."

"Bingo, ty vole," lehce užasle odvětil.

Už to bylo nad míru jasné. Harl, má nejdražší, omlouvám se ti, ale měla jsi jenom poloviční pravdu. Poprvé, co jsi do čehokoliv zasáhla, na poprvé to není vůbec zlé.

"Takže fakt je to definitivní," konstatoval.

"Přesně - je tady další zvíře. A žije v místě, kde jsme našli tu mrtvolu a kudy Joss šel."

"No kurva," řekl polohlasně. "Máš aspoň představu, co to je za zvíře?" Zase začal ťukat rukou po krabičce. "Já jenom, na co se mám připravit teď."

"Představu bych měl, ale nevím, jestli jsem se trefil," přiznal jsem konečně.

"Myslím, že ten odhad máš," odvětil spěšně.*

Zadíval jsem se na něj ne zrovna jistě svou vlastní pozicí.

"Možná mám ten odhad, ale tímhle si nejsem jistej. Ale, existovalo zvíře ze stejný oblasti, co by tuhletu spoušť možná vysvětlit mohlo - jmenuje se to Ivantosaurus ensifer, gigantickej savcovitej plaz a možná největší z celý jejich skupiny. Jenom jeho hlava má půlmetru," s lehkým napětím jsem odvětil. Teď i mně naskočila husí kůže.

"Skvělý," bez emocí odřekl.

"Přes půl metru, chtěl jsem říct," dodal jsem polohlasně.

Na tohle už nic neodpověděl.

Spíše rozvážnými kroky jsme se přiblížili k blízkosti staveniště. V dálce se mezi stromovím tyčil ten most, u kterého jsme před pár hodinami začínali. Zesílil také zvuk města, ale pouze mírně kdesi v dálce tvořil repetitivní kakofonii.

Hned z kraje, když už jsme staveniště i plot kolem něj viděli jasně, bylo něco v nepořádku.

"No do prdele," ulevil si.

Brána určená pro pracovní stroje, otočená směrem na jih k výsypce, byla vyvrácena a jedno z jejích křídel už leželo delší dobu na zemi. Zašlapané bylo už nějakou chvíli.

"Možná se objevila tady, za tím plotem," nadhodil jsem.

"Možná že jo," prohlížel si, jakou sílu to zvíře muselo mít. Ohnuté trubky, ze kterých ta brána byla, už samy osobě o něčem svědčily.

Staveniště působilo opuštěně. Nesměle jsme tam vkročili za jeho hranu.

"Co hledáme tentokrát?" Peter na sucho polkl.

"Pšššt," zasyčel jsem trochu.

"No jo," neochotně nakřivil obočí. "Co teda?"

"Josse. Josse hledáme."

Bagr a kolový nakladač tu ležely ladem, jejich reznoucí radlice byly na zemi jen položeny a nikoliv do ní zabořeny. Byly tu ale všude v okolí nějaké mělké výkopy, domníval jsem se, že kvůli stavbě dálničního obchvatu kolem Geistburgu.

Předtím jsme to necítili, ale teď se začal v horkém, suchém vzduchu v okolí rozléhat podivný hořkých pach. Hodně to připomínalo hnijící maso, rozkládající se kusy vepřového, ale smíšené ještě s nějakým pižmem, které se nedalo nikam dobře zařadit. Nebylo to po celém staveništi tak pronikavé, ale skoro kdekoliv se to dalo cítit.

Docela nám přišlo i s podivem, kolik podobných pachů jsme v posledních pár dnech cítili.

Směrem od brány vlevo, stály tam dvě na sebe kolmé montážní buňky a za nimi byl zaparkovaný kolový nakladač. Bagr byl od brány vpravo, materiál jako železné trubky a sudy byly pod plachtou za ním.

Pach znovu zesílil.

Vzal jsem do ruky kompas, napjatě ho rozevřel a bál se, co uvidím.

Nic. Nehnul ani brvou. Ručička ani trochu neposkočila.

Polkl jsem.

Ještě víc to totiž rozvířilo moje obavy. Rozešel jsem se znovu po staveništi.

Ten tvor, který by tu byl už nějakou chvíli a zabíjel, v tom neměl úmyslu z nějakého důvodu skončit. Pokládal jsem si otázku proč, protože kdybych to zjistil, mohl bych předpokládat, jak dlouho v tom bude ještě pokračovat a ještě lépe vědět, jakou kořist bude dál pronásledovat. Pořád jsme hráli tu samou hru jako na začátku - znali jsme už pachatele, ale neexistoval motiv. I pro ivantosaura by totiž platilo, že při své tělesné velikosti by mu takové množství potravy, jako množství mršin za ním zanechaných, bohatě stačilo.

Motiv chyběl.

Jedině, že by tu chodili dva takoví živočichové. Popravdě, nemohl jsem to vyloučit, ale hned v zápětí mi to jednoduchým způsobem došlo - tolik mršin by bylo pro dva, navzájem si konkurující dravce té velikosti naopak malé množství. V přítomnosti dvou takových predátorů by navíc, jak můžeme vidět i u současných lvů v keňské Serengeti nebo namibijské Etoše, byly všechny mršiny obrané do čista kvůli převaze jednoho z nich. To se pozorovat nedalo. Některé byly téměř celé sežrané, jiné jen z části. Byl to odlišný vzorec chování.

Diametráleně se tedy poměr dravce a objemu ulovené kořisti měnil, u ivantosaurů s méně výkonným metabolismem oproti savcům by ale dost možná zůstal podobný po celou dobu, protože se jejich stravování částečně podobalo krokodýlům. V praxi - za stejný časový úsek o něco méně mrtvol a kořisti nebo všechny sežrané jen zpola, z určité části. Stále se ovšem vzorec chování i od tohoto lišil.

Vypadalo to, jako když živočich přechází se stavu nouze do stavu nadbytku v nepravidelném rytmu.

Nesedělo to. Naopak to umocnilo ten nejasný motiv.

Říkal jsem si tehdy, jestli to byl osud, šestý smysl nebo mé klamné tušení. V okolí ale něco nejen fakticky, ale i obrazně smrdělo. A Joss navíc pořád nikde.

Peter, který procházel místa kolem plotu u rozcestí, přišel zpátky.

"Máš něco?"

"Nic," v rukou jsem stále svíral kompas.

"Kurva," zaklel.

"To jo," potvrdil jsem rázněji.

"Co teď?"

"Ještě ty buňky jsme neprolezli," nadhodil jsem.

"Chceš se do nich vloupat? Už znova nechci do pasťáku," sykl.

"Ta firma neexistuje - nemáme, co porušit," odsekl jsem.

Rozmyslel se.

"Vem to čert," odvětil.

Cítil ale ten morální rozpor, morální boj. Vzpomněl si velice dobře na tu bolestnou vzpomínku, jak byl pokořený prostřednictvím svých vlastních triků a způsobů. Vybavilo se mu nejen to ponížení, ale hlavně následky jím provázené, a za všechno tohle mohl ten muž od policie. Hektor Kroslak. To věděl přesně a také věděl, že tentokrát, kdyby se s ním měl znovu setkat, nepochybí a neuhne. Bude mít převahu.

Zhluboka se nadechl.

V čistotě mysli jasně věděl, že neudělal nic špatného a nikoho neohrozil - naopak se snažil pomoct a dost možná zachránil tři lidské životy té osudné noci na té osudné křižovatce. A Kroslak ho stejně málem dostal do ústavu pro mladistvé, stačilo, aby ti tři lidé nesvědčili v jeho prospěch a jen se překoukl ve výpočtu. Expertýza potvrdila, že počítal správně. Tu zatáčku by nevybrali a na městském hřbitově by bylo o tři černé kříže navíc.

Zatvrdil se. Mělce, vzdorovitě proti neviděnému a nepřítomnému nepříteli, frkl. Teď už mu to vážně bylo jedno, protože věděl, že tohle dělat nemusí, ale chce.

Rozbili jsme páčidlem kovový zámek, řetěz se sesypal k botám.

Vletěli jsme dovnitř jako nuzé, dvoučlenné komando.

Místnost ve stavební buňce byla stísněná nízkým stropem, ale za to dlouhá směrem vlevo od dveří. Okna byla ztemnělá a pokrytá vrstvou prachu. Ostatně jako většina věcí v okolí. Možná jen počítač na stole, starý stolní, se zdál méně pokrytý prachem. Dost se to podobalo té boudě, kterou Peter líčil jako sídlo téhle společnosti.

Police s prázdnými šanony byly na protější stěně, vlevo od nás se povalovaly nějaké pytle s hnojivy a cementem, kanistry a nějaké nářadí. Všechno ale vypadalo až příliš podivně uměle, byť to tam leželo nějakou chvíli. Tady už nebyla stopa vůbec po ničem - do chvíle, než jsme to tady otevřeli, to bylo hermeticky uzavřené bez známek pohybu tvora nebo lidí.

"Do tý druhý," sníženým hlasem jsem zavelel.

"Počkej," upozornil mě,"Slyšíš to?"

Ztichl jsem.

Nehybnost, jednolitost letního odpoledne protnulo tiché a stále zrychlující se řinčení kovu o kov.

"Co to je?" zašeptal. V jeho hlase byl strach.

Zaposlouchal jsem se, než jsem odpověděl.

Klepání a řinčení bylo příliš periodické na to, aby ho vydávalo nějaké zvíře nebo ho vydávalo svou činností. To jsem poznal po malém okamžiku. Právě ta pravidelnost, periodicita nás naplňovala strachem. Bylo to bezpochyby umělé.

Potichu a pomalu jsem vyšel ven, zatímco jsem prsty instruoval Petera, ať se drží za mnou.

Vzal jsem znovu do ruky kompas.

Opatrně, ale rychle jsem ho rozevřel a v tu chvíli střelka vystřelila jako nabitý prak. Samotný kovový obal kompasu byl najednou v lehkém, ale nezanedbatelném tahu. Trhlina se vrátila.

"Ta trhlina je zpátky," pronesl jsem sníženě.

"Sakra," sykl.

"Koukej," ukázal jsem mu pulzující rudou šipku. "A je to dobře, náhodou."

"Ty je chceš vrátit zpátky? Však oba dva... jsou velký jako nosorožec a ty je chceš nacpat zpátky. Jeden tě málem zabil," s vyklepaným hlasem odvětil.

"Já vím. Ale co budeme asi dělat? Když je tu necháme, nadělají ještě větší paseku než do teď a to ani nevíme proč. Najdeme Josse, naženeme je tam zpátky a vypadneme," vysvětlil jsem.

"Lehký jako facka," sykl.

"Nic lepšího nemáme."

"Fajn," pohlédl do svého podvědomí," to máš zase pravdu." Polkl. "Takže s čím začneme?"

"Vem si páčidlo a rozraz ten zámek. Já se jdu podívat, kde přesně ta trhlina je," zavelel jsem a podal mu kovový nástroj.

"Jasně," rozhodnutě přikvýl.

Kráčel jsem podél druhé stavební buňky a, hned u její koncové hrany, jsem začal vidět to bílé čisté světlo, jak pronikalo ven. Jak do nás pražilo slunce, a jak se v bílé začala objevovat zářivě žluto-zlatá barva, trhlina se stávala jasnější a jasnější. Začaly mě i trochu bolet oči.

Uviděl jsem ji.

"Kriste pane."

Vážně tu byla další. Skutečně a nepochybně. Komíhala se tam v prostoru a času úplně stejně jako ta první, kterou jsme viděli, jen byla menší. Vešla se do obdélníkového bokorysu buňky.

Předkráčel jsem před ní a na několik krátkých okamžiků zkoprněl, abych si ji pořádně prohlédl. Přišlo mi najednou daleko šílenější, že něco takového skutečně existuje a existovat může. Zatímco předtím jsem to bral jako holý a nezpochybnitelný fakt, teď mi to tváří v tvář přišlo neuvěřitelné a skoro nemožné. Bylo to paradoxní, jak jsem vnímal fakta vstříc důkazům, jak se měnily závěry naproti skutečnostem. 

Nebylo pochyb.

Hleděl jsem na ni pár nicotných okamžiků a sledoval ji, jak se obrací a převrací v prostoru. Jakoby měla svou vlastní hlavu a sama si určovala, jak bude zvnějšku vypadat. Jako závojem překrývala ten úžasný permský svět, který byl za ní.

Sálalo z ní určitě i horko, cítil jsem ale hlavně vlhko a viděl i mlžný opar ztrácející se v její záři.

Kdyby mi bylo dovoleno, zamyslel bych se nad tím víc.

Vlhko bylo cítit i za hranicí dvou set šedesáti sedmi milionů let. Současná, tehdy samozřejmě, paleontologie se nepletla v tom, jakou představu o prostředí těch živočichů jsme měli - za hranou času a prostoru tam ležel záplavový prales jako domov veškerých těch úžasných tvorů.

A predátorů, jistě.

Přestal jsem ji pozorovat, jen ji letmo obešel zpředu, abych měl představu, jak tam nalákáme ta zvířata. Nabízela se nějaká návnada a nebo, v horším případě, za pomocí věcí, které ležely opodál. Hrubé síly také, možná.

Za prvních nesmělých, ale rychlých kroků jsem znovu přemítal nad tím, co nutilo ivantosaura k takové touze zabíjet. Peter se tam, na druhé straně mezitím dobíval do zámku. Skutečně chyběl motiv, nedokázal jsem přijít na jediný kloudný argument, který by pro to hovořil.

Zastavil jsem se.

Puch pižma zesílil a na plotě, který celé toho místo obestíral, bylo vidět, jak do něj narazilo nějaké těžké tělo. Zohýbaný, některé čtverečkování roztrženo, skoro vyrvaný z nosníků. Na vteřinu jsem si představil, jak silná zvířata to musejí být. Přestože mě estemenosuchus pronásledoval, teď jsem věděl, že neznám ani zlomek jeho skutečné síly.

Chtěl jsem se jít podívat i za hranu buňky, ale mé kroky přerušil Peterův hlas.

"Pojď sem!" opakoval hlasitě. "Tohle musíš vidět. Hned."

Přiběhl jsem k němu do už otevřených dveří druhé stavební buňky. Peter, v dostatečné vzdálenosti zakrývajíc si obličej, stál v pravém rohu a vrhal nepříjemné, ale jakoby bolestné pohledu k levé stěně do rohu.

"Koukni se," uvedl mě.

Silně to tam páchlo pižmem zvířete.

Ukázal do rohu před námi, napravo u stěny.

"Fuj," odkašlal si.

"Ježiši," sykl jsem.

V tom místě, kam jsme oba hleděli, byla ze starých monterek, reflexních vest, srsti a vývržků ustrojena věc připomínající neuspořádaný psí pelech. Smrděl a vypadal i podobně, jen pronikavěji a zvětšeněji, respektive. Zabíral celou protější stěnu, ale nejlépe provedený byl na jejím pravém rohu u zdi.

"Ta věc... to zvíře tady má fakt mladý?" zeptal se sníženě.

"Má," přikývl jsem zaraženě.

Motiv byl zřejmý, pachatel byl usvědčen.

Už to začalo vše dávat dokonalý smysl - mezi těmi chuchvalci veškerého použitého materiálu se totiž choulela dvojice drobných hlaviček, které už docela bezvládně ležely a koukaly na nás mrtvolnýma očima. Skoro mrtvé.

Mláďata.

"Kriste pane," odřekl jsem.

Ve stěně naproti dveřím byla navíc velká otevřená díra, protože ivantosaurovi patrně nedělalo problém projít obyčejným sádrokartonem.

"Teď už to smysl dává... Do háje," odřekl jsem.

"Ono to tady vyvedlo mláďata? Jak... jak ale?" vyklepaně koktal.

"Nevyvedlo. Podle mě je to sem dotáhlo z permu a tady se usadili, protože to byl nejbližší a nejlepší úkryt." Pomalu jsem se k nim začal přibližovat. "Koukni se," pokynul jsem," to zvíře tady začalo dělat takovou paseku, protože krmí mláďata. Žere za tři, zbytek natrávený potravy jim vyvrhne, aby se najedly."

"Počkej!" rozechvěně zvýšil hlas, jak jsem se k nim blížil.

"Neboj se, taky si chci držet odstup," chladným hlasem jsem odvětil a usedl do bobku.

Zapřemýšlel, pak polkl a pomalým krokem mě následoval. Zůstal stát za mými zády.

"Takže... loví to pro ně. Je to jejich máma," konstatoval sníženě.

"Přesně tak - taky si to myslím."

"Proč ale tady? Chápu, že je tady to druhý zvíře a chápu, že je to tady jako úkryt, ale proč je přivedla sem? Nezná to tady, přece, takže automaticky by se měla bát o ty mláďata," zamyslel se hořce.

Rozhlédl jsem se.

"Možná, že v permu, tam odkud přišli, bylo moc sucho na to, aby tam mohli přežít. V době, kdy se vyskytovali, se to suchý klima i v místech, kde bylo jenom sezónně sucho, začalo stávat ještě sušším a ty záplavový pralesy mizely," začal jsem spěšně vysvětlovat.

Jedno z mláďat dýchalo velice mělce a pomalu. Ani jedno nemělo vyvinuté zuby ke kousání masité potravy a tito synapsidi svá mláďata ještě pravděpodobně nekojili mateřským mlékem, proto ta vyvržená a už hníijící potrava. Obě byla řídce osrstěná. Druhé mělo přivřené oči, občas pomalu mrklo, aby dalo vědět, že je ještě naživu.

Po chvíli mi ale došlo, že ani v našem světě už nemají šanci. Smrt se k nim blížila a bylo jí lhostejné, zda v permu nebo v současnosti.

"Možná sem ta rodina přišla, ale než si uvědomili, že je tady skoro stejný podnebí a stejně potravy, tak se ta trhlina zavřela a uvízli tady," teoretizoval jsem.

Zavřela se! Mohla se zavřít a znovu otevřít! vykřikl jsem v sobě. V žádném případě ale radostí.

Peter přikývl.

Pozorovali jsme ty malé uzlíčky, zatímco jejich těla mlela z posledního. Byli maličcí, hubení a jejich kůže měla i docela podivnou, nezdravou barvu. Možná trpěli nějakou nemocí, ale to jsme nemohli vědět.

"Proč teda všechny ty mrtvoly?" optal se spěšně.

"Protože část z nich sežrala ta samice dočista, když potřebovala i pro mláďata, a část jenom zpola, když si myslela, že mláďata mají dost," vysvětlil jsem. Ukázal jsem přitom na veškeré ty kaluže natráveného masa.

Páchlo to tam hrozně silně a všude okolo létaly mouchy. Sedaly i na ty nebožata.

"Tak jdem," vstal jsem.

"Ty je tu necháš?" zarazil se, s rukou na ústech.

"Bohužel."

Vedl jsem v sobě drobný morální rozpor, ale, když jsem je pozoroval, docházelo mi, že jim mnoho času nezbývá. Chtěl jsem v záchvěvu solidarity jedno z nich pohladit, ale dost možná bych jim tím jen přihoršil. Nápad jsem stáhl.

"My už jim nepomůžeme," s despektem jsem podal.

"Chápu," smutně sklopil zrak.

"Minimálně teď ne. Musíme najít Josse, třeba jim potom donést nějaký antibiotika do potravy, ale teď ho hlavně musíme najít. A to rychle," dodal jsem.

Možná to působí jako pomalé, ale ve skutečnosti jsme tohle všechno zvládli za několik málo minut.

Vyběhli jsme ven.

"Takže teď se vracíme tam, kde jsme našli... kudy jsme přišli," nadhodil.

"Přesně tak. Zkusíme vyrazit tou stejnou cestou a najít ho," ráznmým krokem jsme se blížili k vylomené bráně.

"Budu mu znova volat," zhrubnul v hlase.

"Fajn, dost dobrej nápad."

Stín plotu, do kterého pražilo slunce sunoucí se na západ, zmizel. Splynul s jiným, respektive.

"Počkej," řekl.

Jen jsem pokynul.

"Luk a vzduchovka."

"Ajo," sykl jsem.

Museli jsme shodit batohy, já zaklekl, Peter zůstal stát. Mělo to trvat jenom chvíli, než bychom si vytáhli zbraně proti tomu, s čím se stal Joss. Neřekl jsem mu to, raději, ale stejně by proti takovému živočichovi neměly příliš smysl. Byly jen k nejnutnější obraně, především ale jako odstrašovací prostředek.

Tak to bylo. Mělo to tak být.

"Fajn, můžeme," zavelel jsem, když jsem vyndal pušku.

Peter upřel zrak na bránu a strnul v pohybu. Já ho následoval.

Stál tam. Stála tam.

Ve vylomeném vchodu se do metru a půl tyčila hlava dlouhá alespoň tři čtvrtě metru. Ivantosaurus masivně oddechl, z nozder mu vyletěl vzduch, a ve stejnou chvíli vycenil krví zkalené špičáky. Vydal ze sebe hrdelní řev.

Jakmile jsme ty špičáky viděli, mysleli jsme na nejhorší. My jsme mysleli, že je to už skoro očividné, co se stalo, zmocnil se nás strach, ale spíše smutek, podvědomá truchlivost, že jsme přišli o kamaráda. Ani jsme nemrkli, ale naše pohledy teď byly docela skelné a my bílí jako stěny.

Ivantosaurus vytřeštil velké hnědé oči a znovu mohutně zařval.

Sbohem, pronesli jsme v sobě.

Ivantosaurus ensifer. Ve stejné oblasti, kde byly nalezeny početné fosilie estemenosuchů na pomezí evropské a asijské části Ruské federace, byly nalezeny i fosilní zbytky odlišného, skutečně dravého terapsida (pokročilé formy savcovitých plazů). Jeho popis se na vědeckém poli odehrál v roce 1983, kdy uznávaný odborník na permskou faunu, sovětský paleontolog Petr Konstantinovič Čudinov, publikoval výzkum týkající se nálezu částí horní čelisti se zuby v okolí Očoru ze sedimentů středního permu. Na základě toho nálezu bylo rekonstruováno, že celá lebka byla pravděpodobně až metru dlouhá, hluboká s masivní čelistí a mocnými zuby. Nový druh terapsida byl nazván jako Ivantosaurus ensifer, odkazující na sovětského paleontologa a spisovatele Ivana A. Jefremova.

Ivantosaurus byl pravděpodobně jedním z největších dravých zvířat, která se pohybovala po permském světě. Ačkoliv známe pouze zbytky jeho lebky, celková tělesná délka se pohybovala mezi přibližně třemi a půl a šesti metry a váha dosahovala přinejmenším tří set padesáti kilogramů, pravděpodobně ovšem více s horní hranicí kolem pěti set. Jeho kořistí se stávali veškeří živočichové menší velikosti a pravděpodobně včetně samotného rodu Estemmenosuchus.

Bohužel, do současnosti známe z fosilních nálezů pouze typový exemplář v podobě zbytků lebky, a jakékoliv přesnější rekonstrukce ivantosaurů na základě fosilií jsou tudíž obtížné. Patrně nejmarkantnějším sporem ohledně tohoto druhu bylo jeho zařazení k rodu Eotitanosuchus, menšího druhu terapsida ze stejné oblasti i přibližného stáří, jako jeho růstové stadium. Tento názor poprvé publikoval v roce 1999 ruský paleontolog Michajl Ivakhnenko předpokládající, že Ivantosaurus i Eotitanosuchus jsou ve skutečnosti růstová stadia drobnějšího, stejně starého rodu Biarmosuchus z této oblasti. Vzhledem k současným znalostem se tento spor ovšem zdá být vyřešen, ačkoiv o ivantosaurovi existuje stále množství dat - zástupci rodu Biarmosuchus jsou totiž dospělými exempláři a rod Eotitanosuchus, přes poměrně znatelnou podobnost kostí lebky, pravděpodobně vedl více akvatický způsob života podobně jako krokodýli. Ivantosaurus byl, naproti tomu, aktivním a pravděpodobně vrcholovým suchozemským dravcem.

Potvrzuji.

Vedle toho, ivantosaurus patřil mezi největší dravé synapsidy vůbec a my stáli tváří v tvář.

Hrdelní řev námi prostoupil, ale nebyli jsme se schopní pohnout. I Peter, jindy v těchto situacích se stahující z boje, teď stál nehnutě a zrychleně oddechoval.

Trvalo to jen pár vteřin.

Myslel jsem, že se z toho brzy zblázním. Teprve teď jsem to začal všechno zpracovávat a být přesvědčený o tom, že jsme Josse ztratili. Teprve teď mě přepadl pravý pocit viny, zžíravý až do morku mých kostí. Za smrt člověka, kterého jsme našli, nemohl nikdo z nás, za smrt Josse jsem ale nesl vinu já, možná my oba, že jsme ho nechali jít. Přepadly mě výčitky a smršť skličujících pocitů, viny a studu, protože to jsem viděl při pohledu do těch hrozivých dravých očí.

Polkl jsem a měl, po dlouhé době, pocit, že se rozpláču.

Ivantosauří samice mohutně odfrkla.

Peterovi už jsem nemusel nic říkat - už moc dobře věděl, že se má dát k útěku. Jen jsem mu pokynul hlavou, on s lukem v dlaních se sám chopil iniciativy.

Já byl pořád v podřepu chystající se k tomu, že vezmu pušku hned, jak ten synapsid proti nám vyrazí.

Jenže bylo to moc brzy.

Silné nohy v polorozkročeném postoji, jako u krokodýlů, se najednou daly do pohybu s rozevřenou tlamou a pronikavým hrdelním řevem. Drápy se bořily do suché země a tříštily její kousky do okolí, po okolí se šířil ohlušující zvuk.

Peter vytřeštil oči, na místě se obrátil a běžel co nejdál od brány. Udělal dobře.

Ten výpad mě překvapil tak, že jsem vyskočil z bobku, pušku nepopadl a vzal nohy na ramena směrem k trhlině. Ta potvora se vrhla hned za mnou, byl jsem pořád blíž, smýkla ocas po zemi a chňapla za mnou čelistmi velice zřetelně.

Znovu ten dutý, děsivý zvuk.

Samice se dále vyhla neobratnosti.

Proběhl jsem kolem trhliny a prudce zabočil podél stěny buňky doprava. Ivantosaurus, nevláčející ocas po zemi, zákrutu docela obratně vybral a měl jsem ho za zády. Zrychlil jsem a skrz díru v sádrokartonové zdi jsem vběhl dovnitř, což matku od mláďat ještě víc rozlítilo.

Frkla, vydala hrdelní skřek, a dveře, kterými jsem vyběhl z buňky ven, vyrazila.

Všechno se sbíhalo tak rychle. Peter běžel k zaparkovanému bagru a já za ním. Nebyl to nejlepší úkryt, ale aspoň jsme mohli získat čas.

Kurva! zařval jsem v sobě.

Upadl jsem.

Dusot chodidel s drápy zrychlil a uslyšel jsem další hrdelní řev. Myslel jsem, že už poslední. Věděl jsem, co mělo přijít a tak nějak si i řekl: Zasloužím si to. Možná si to zasloužím. Ale také, to mě mrzelo, neměl jsem na morální revizionismus sebe sama příliš času. Bylo ho až příliš málo.

Pár metrů, přibližně.

Ramenem jí proletěla diabolka. Hrubou kůží prošla střela a samice se v tu chvíli otočila tím směrem.

Já s Peterem jsme nevěřili svým očím.

Stál tam Joss s ošklivě vypadající ránou na hlavě, kolem které měl seschlou krev, a puškou v rukou. Vystřelil znovu, ještě dvakrát.

"Běž!" zakřičel.

Tak, tak jsem se zvedl a utíkal k původnímu cíli.

Joss neuhnul ani o píď. Stál rozhodně, i když měl na nohou šrámy a pořádně ho bolela hlava. Polkl, mžikal očima, ale jeho tvář zůstala kamenná a chladná. Byl jako toreador, který čeká na výpad býka. Ten měl přijít zanedlouho.

"Lovci monster," postěžoval si.

Samice vyrazila jako za mnou, ale Joss se přesto nehýbal.

Zbývaly vteřiny do střetu.

"To teda," sykl.

Uskočil a za jeho zády se vynořil mohutný Estemmenosuchus.

Samice chtěla v poslední chvíli uskočit směrem doprava, k trhlině, ale rozzuřený samec ji nabral na vršek své dlouhé, hrbolaté hlavy a uštědřil jí pořádnou ránu do žeber. Joss slyšel praskot kostí a v duchu se zaradoval, že někdo oplatil jeho rány.

Půltunového ivantosaura se podařilo estemenosuchovi odhodit o kus dál, kde dopadl tvrdě na přední nohy.

Estemenosuchus rozevřel čelisti a vrchem hlavy, plným hrbolů, kýval proti svému nepříteli. Chrochtal u toho velice mohutně, snažil se tím dát najevo svou velikostí i silovou převahu, o které se domníval, že je má. Jeho mohutné tělo s tuhou kůži se třáslo silou a mohutností. Chromatofory na čenichu a hrbolech začaly oranžovět až rudnout, jak se v jeho těle hromadil adrenalin a serotonin.

Samice zasyčela a oklepala se a znovu se postavila na nohy. Vycenila obrovité špičáky a přední zuby.

Ohlédl jsem k těm dvěma titánům z permu a potom se podíval směrem k Jossovi. Viděl jsem jenom jeho nohy, jak koukají zpoza složených železných trubek.

"Jdu pro něj," chytil jsem Petera za rameno.

"Jseš si jistej?" vytřeštil oči.

"Oběhnu to," pokynul jsem.

"Fajn, tak jo, tak běž," potvrdil.

Estemmenosuchus stál na místě a silně zařval.

Na jeho chování byly typické znaky určující jeho samčí potřeby hájení svého teritoria oproti predátorům - hned, jakmile přestal řvát, začal kálet a házet zadníma nohama na trus prach. Oproti hrochům nešlo o tak na vodu přizpůsobeného živočicha, tudíž si hájil své území i mimo jezera a ramena řek.

Ivantosaurus snížil tóninu řevu a neodvažoval se zaútočit. Zranění samice byla možná vážnější, než jsme mohli poznat, ale nechtěla to dát najevo.

Byla jen matka chránící svá umírající mláďata.

Bylo to zoufalé zvíře pocházející ze zoufalého místa, které postupné změny klimatu měnily na sušší a nehostinnější pro takto stavěné, takto velké predátory. Vlastně bych řekl, že mi jí bylo i na jednu stranu líto, protože nemohla jinak. Jednala dle instinktů, které pro ni byly jediným relevantním ukazatelem. Jen na ně se mohla spolehnout. A své geny musela předat dál. Její mláďata musela za každou cenu přežít.

Finále.

Kočka i myš, všichni aktéři jsme stáli v tomhle prostranství. Kočka a myš proti sobě s vyrovnanými šancemi. Můžu přísahat, že strašlivější kočku a myš byste nenašli.

Samice přivřela oči a rozevřela doširoka tlamu.

Vrhla se vstříc estemenosuchovi, který chraplavě zachrochtal a připravil se mírným klusem na protiútok. Byli od sebe pár metrů, Peter to sledoval s vytřeštěnýma očima jako zápas v kleci. Rohatý golem se proti samici ohnal povyskočením, odrazil její zadek a dlouhý ocas a určitě zlámal nějaké kosti, ale ona jeho útok předvídala, zavěsila na pravou stranu a máchnutím pravé přední tlapy se dostala estemenosuchovi na rameno. To mu drápem rozedrala.

Rohatý obr se ohnal a snažil se dravce setřást.

 

Doběhl jsem k Jossovi, který se držel za levou nohu.

"Kurva! Já myslel, že... ty vole!" rozeřval jsem se.

Nic neodpověděl, jen se na mě bolestně, zadýchaně podíval.

Trochu jsem stačil vychladnout.

"Pojď, prosím tě," přehodil jsem jeho ruku přes rameno a zvedl ho. Kulhal.

Vlekli jsme se pryč druhou stranou.

Boj se vedle nás chýlil ke konci.

Svou váhou samice podlomila estemenosucha a mohutný synapsid padl na svůj pravý bok a začal mohutně řvát a ohánět se ještě pohyblivými končetinami.

Samici to nijak nezajímalo.

Byl to jen další sok, který mohl ohrozit její mláďata a to nemohla dovolit.

Rozevřela čelisti a zaryla své dlouhé špičáky do krku estemenosucha. Bolestivě zařval, snažil se vyvléct z jejího sevření, ale zakousla se moc hluboko. Do okolí se rozstříkla krev, jejich těla byla v neustálém pohybu, jak estemenosuchus kopal nohama a ivantosaurus se snažil kopancům vyhýbat. Navzájem si trhali kůži a tvořili si šrámy, smýkali se a vířili prach.

Jedna dobře mířená rána mohutou tlapou zasáhla samici do krku a roztrhla ji jeden z krčních svalů. Snesla se sprška krve a ona se v tu chvíli pustila estemenosuchova krku. Byla to ale poslední rána z agonie.

Jakmile se pustila a dopadla na zem, zjistila, že se sice nemůže postavit, slábne a má zlomené nejméně jedno žebro, ale za to se už ten rohatý obr přestal hýbat a jen zrychleně, lapavě dýchá. Z krku, ze kterého čněl roztrhaný tuk a svalstvo, crčela krev a stékala na prašnou zem, kterou máčela. Oči měl zavřené, pysky se jen střídavě pohybovaly až jejich pohyb ustával.

Bylo dokonáno.

Hra skončila.

Ivantosauří samice se na estemenosucha koukala pár vteřin, než pochopila, že jeho tělo pracuje z posledního. Hluboce odfrkla, cítila závrať ze ztráty krve, ale pevně se zapřela o přední nohy a pomalu se zvedla. Její zrak se zafixoval směrem k nám.

"A kurva," polkl Peter. Rychle popadl luk, který předtím nechal v kabině, ale instinktivně se připravoval, že se tam zavře.

"Uhni Petere!" vyjekl Joss, aby se nacpal dovnitř.

Samice v tu chvíli začala ztrácet příčetnost. Oklepala se a vycenila zuby jako nikdy předtím.

"Dokážete tu věc zabavit?" spěšně se optal.

Peter se už v žádném případě nechtěl soukat ven, jak vytřeštil na toho synapsida oči, ale Joss ho pevně chytil a doslova ho vyhodil z kabiny.

Na Jossovu otázku jsem neochotně přikývl.

"Držte jí tady v dosahu toho bagru. Stačí mi minuta!" zvýšil hlas.

V tu chvíli samice hrdelným řevem protla vzduch a pomaleji, ale stále dravě vyrazila.

Sesbíral jsem Peter ze země, tentokrát z podřepu popadl pušku, a vyhodil jsem ho směrem od ramena bagru ke stavebním buňkám.

Stačil jeden letmý pohled, aby zrychlil, protože se ten masivní predátor vrhnul po něm. Byl to pro něj první jasný cíl., který viděl před svýma vyčerpanýma očima.

Peter nezastavoval, běžel seč a kam mohl.

Vystřelil jsem. Nadechl jsem se a čekal, kdy se po mně vrhne.

Samice potrefeně zařvala, ale neměnila směr.

Vystřelil jsem znovu, kdy se jí horká diabolka již dotkla žárem natolik, že se otočila, konečně, a vrhla se směrem ke mně.

Polkl jsem.

Trvalo to pár vteřin a do ramena ji trefil vystřelený šíp. Peter v konečcích prstů už nesměle svíral další.

Ivantosaurus se zastavil na půli cesty mezi námi oběma, ale jasně zařval na Petera. Mechanicky přesně a rychle, přebil jsem a znovu vystřelil projektil, který ho trefil do kůže. Otočil se v tu chvíli na mě, znovu zařval a připravil se na další silný výpad.

Další šíp. Bok.

Znovu se otočil k Peterovi a sníženě zařval.

V jeho očích jsem najednou zahlédl něco, co mě vyděsilo i rozklížilo zároveň. V jeho, jejích očích byl strach.

Musel jsem znovu vystřelit, věděl jsem to. Jenže jsem ztuhl.

Samice byla tak vyčerpaná ze ztráty krve, zoufalá a zničená, že při delším zápasu se nám nemohla bránit. Najednou, jako bych jí odpustil všechny hříchy, které v současnosti spáchala. Jen chtěla chránit to, co jí bylo nejbližší, to, do čeho se snažila vložit veškerý mateřský pud, který v sobě měla. Jako každá matka, která chrání své děti před tím, jak jim může okolní svět ublížit. Jako každá matka. Byl to snad hřích?

Ztuhle jsem koukal a nevystřelil jsem.

Samice se nepohnula a jen staticky syčela a sníženě řvala.

Koukli jsme s Peterem na sebe.

Viděla nás, nejprve se podívala na jednoho, pak na druhého, jako by chtěla dát své poslední poklony jejím vyzyvatelům. Poslední sbohem. Pak zaútočila.

Rozpřáhl jsem se, střelil, ale ve chvíli, kdy se blížila k Peterovi, ji přerazila páteř lžíce bagru.

Ozvalo se jen silné prasknutí a její bezvládné, půltunové tělo dopadlo na zem. Poslední agonická křeč a dále se nepohnulo.

Poslední dějství jsme dohráli bravurně.

"Minuta stačila," Joss udýchaně vykoukl z kabiny.

S vytřeštěnýma očima jsem mrkl na Petera, který stejným pohledem koukal na mě, ale brzy si oddychl. Tikl jsem na mrtvé tělo a hleděl na něj, dokud jsem si nepoložil otázku, co jsme to vlastně provedli.

Zabili jsme tvora, který přišel z hluboké minulosti jako cizinec do cizího světa, kterému nemohl rozumět a tento svět evidentně nerozuměl jemu. Bylo to bolestné. Ale především pro nás i pro veškerou současnost, jak jsem si tehdy říkal, protože zabití ivantosaura mohlo pokroutit vše, co jsme jen znali. Neuvědomil jsem si to hned, ale, jakmile jsem se díval na to mrtvé, zkrvavené tělo, tomu pocitu strachu z přetvoření, pokroucení celého časoprostoru kvůli smrti živočicha, který tu neměl dle času co dělat, ve mně vzbudilo daleko větší strach.

Motýlí efekt.

Kdo o něm neslyšel v tu dobu. Vzpomněl jsem si na Raye Bradburyho a jeho Burácení bouře, na motýlí efekt zašlápnutím jediného motýla v době svrchní křídy, a tím pokroucením celého času až do nýnějška. Vytřeštil jsem oči a zhluboka se nadechl.

Znovu jsem její tělo projel očima, zda je skutečně mrtvé. Skočil jsem pak očima na Petera, který se vzpamatovával, ale s hlavou vzpřímenou.

V pozadí jsem slyšel Josse, ale přes tlukot srdce jsem si ho nevšímal. Bezhlavě jsem se rozběhl do buňky k mláďatům.

Pořád to tam bylo cítit zatuchlinou.

Doběhl jsem tam a klekl před dvě teď už bezvládná tělíčka. Byla jednoznačně po smrti stejně jako jejich matka. Svět, do kterého uprchli, je připravil o život. A to byla naše zodpovědnost, zodpovědnost všech, kteří v něm existovali.

Malé hlavičky ležely u sebe, před malou chvílí a snad současně s jejich matkou vydechly naposled. Mláďata byla mrtvá, jejich oči byly zaslepeny zkalenými slzami a slaným výpotkem, jejich kůže ochladla a těla zcepeněla. Bylo by možné, že při jejich přežití v permu by daly vzniknout další generaci těchto úžasných predátorů, ale to už se nedalo nijak zjistit. Záležitost minulosti a přitom také budoucnosti, do které jsme mohli sami nahlédnout.

Jak jsem tam viděl ta mláďata, přišlo mi, že na mě dopadl tlak celého času.

Kriste pane.

Dopadl na mě tlak výčitek a bolesti, kterou jsem cítil hluboko v sobě. Výčitky a bolest z toho, jak dokáže být svět bezcitný, přitom rovný a bolestný zároveň, protože jsem tak cítil i sebe sama. A přitom, nedalo se na tom nic zpochybnit - ten systém měl nespornou logiku.

Jen mě to bolelo.

Na tom mrtvém, kterého jsme našli, stál život, který žije každý z nás. Jeden ze sedmi miliard dalších životů, které existují, a které jsou postradatelné. Zrodilo by se po nich sedm miliard nových. Na těchto tvorech, na ivantosaurech, ale mohl stát osud všeho. Všeho, co jsme nazývali současnost... svět... i vesmír.

Přepadlo mě to ve chvíli, kdy jsem viděl ta mrtvá mláďata. Ta malá bezvládná tělíčka.

Uvědomoval jsem si, ne tolik sobecky, spíš jako logicky, jak jsme jako jedinci podstatní v tom koloběhu, do kterého jsme se namočili. Bože. Byli jsme v tomhle jenom kapky v moři, ničím nepostatné pro tento svět. Tak mi to přišlo. Naopak, ta minulost byla podstatná prakticky vším.

Její krása se bila se její surovostí.

Zbavil jsem se na okamžik citů, když jsem to pochopil, že významu jako pravého nabýváme pouze, pokud jsme s to ovlivnit i byť jen titěrnost v našem okolí, která může být nedozírné následky. Pokud jsme schopni ovlivnit i něco, co nám v tuto dobu, v tento čas přijde nepodstatné.

Byli, jsme a budeme významní i nevýznamní zároveň. A to navzdory tomu, jestli žijeme či ne. Mluvilo za nás něco jiného... naše tužby, naše myšlenky, naše činy.

Poznal jsem tehdy práh smrti, troufale jsem si prohlásil.

Zvedl jsem se od mláďat.

Vykráčel jsem z buňky a všiml si, jak se Joss a Peter sbírají u toho bagru, civějící na ivantosaurovo mrtvé tělo.

Estemmenosuchus záhadně zmizel - zůstala po něm jen krvácející stopa vedoucí do trhliny. Úžasné zvíře, zázrak evolučního vývoje, po kterém jsme zprvu šli, a který nás sem přivedl, najednou zmizel jako pára nad hrncem. Stejně podivně, jak se tu objevil, tak stejně podivně zmizel. A kruh se uzavřel.

Uvědomil jsem je o tom, po tom, co jsem se tam s nimi začal z toho všeho sbírat, že mláďata jsou také po smrti.

...

Odebral jsem si vzorky krve, kůže, pečlivě všechny exempláře změřil. Ach ano, teď z těch glotifikovaných bytostí znovu staly exempláře. Další z důkazů mého cynismu. Ne, že bych z toho byl nadšený, jen jsem to upozadil.

Museli jsme uklidit.

Krev, co crčela z obou zvířat do písku a prachu pod nimi, se buď vsákla nebo vytvořila série ztuhlých koleček. Co šlo, zametli jsme nebo nasunuli do kbelíků, které jsme dali k hraně druhé buňky.

Mezi námi byla dost divná, hustá atmosféra.

Jakmile jsem vylezl z té buňky, trochu ze mě opadlo to zničení, zhroucení, které jsem prožil. Jak jsem řekl předtím, vrátil jsem se k nim oběma. Tehdy to podivné prostředí započalo.

"Měl bych ti dát pár facek, ty kreténe," uvedl jsem se k Jossovi.

"To jsme dva," odsekl a odkašlal si.

"Oba... všichni tři si nemáme co vyčítat. Všichni tři jsme kreténi, že jsme se do tohohle vůbec pouštěli," Peter to rozsekl.

Podívali jsme se na něj a mlčky jsme přikývli.

"Kurva, mohli jsme tu všichni tři umřít."

"Nebyli bysme první," Joss sykl a bolestně se zadíval na mě. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

"Takže co teď? Pořád to chcete nechat plavat a dělat, že to, co jsme viděli, neexistuje? Já teda ne," o poznání méně rázně jsem řekl. Spíše smířlivě. "Nechci už vidět další mrtvý."

Josse to obměkčilo a jeho agresivní, bolestí podpořený výraz přešel do neutrality zkroucené jen tím horkem a pichlavými tiky svalů. Peter běhal očima po okolí, ale v tu chvíli se v něco zlomilo.

"Taky ne," výrazněji pronesl.

"Na mě nekoukejte," Joss zvedl pohled," protože já už vůbec ne."

Zahleděli jsme se všichni na toho mrtvého ivantosaura mezi našima nohama. Byl tak mohutný, tak nádherný predátor, že z toho přecházel zrak, a přeci podlehl trojici, která ani dohromady nevážila polovinu z toho, co on. Ona, respektive. Ten okamžik v nás zanechal svou stopu, protože to jsme si poprvé uvědomili, že se potřebujeme navzájem. Poprvé od chvíle, co mezi námi vzplanuly spory v minulosti, jsme si tohle uvědomili. Vzápětí jeden Ivantosaurus mohl měnit ještě mnohem více než časoprostor a minulost. Mohl měnit i budoucnost.

Třásly se mi z té představy konečky prstů.

"Co noha?" optal jsem se.

"Do večera běhá," Peter nadlehčil.

"Běhá nevím, ale je to lepší. Lepší než předtím," Joss odvětil.

"To je dobře, aspoň že tak."

"Jak se ti to stalo? Kde tě ten ivantosaurus přepadnul?" zvážněl jsem zpátky tón.

Poznal, kam tím mířím. Sobecky jsem chtěl, aby uznal, že jsem měl pravdu.

"Byl jsem už skoro u toho mostu, ale byla tam díra v plotě. Vrhlo se to po mně, když to dožralo divočáka. Do teďka... furt slyším to praskání, jak mu to drtilo kosti, tenhle dinosaurus nebo co."

"Synapsid," sykl jsem.

"No, ten. Začal jsem utíkat, nabralo mě to a odhodilo do jedný mezery mezi šutrama. To mi zachránilo život, řekl bych," přejel přes ránu na čele a zněl jako syčel jako had.

"Teď ještě vymyslet, co řekneš doma," poznamenal Peter.

"To asi jo," odlehčeně, úsměvně přitakal.

"Co ty, příteli?" k Peterovi jsem řekl.

"Asi dobrý. Ale... kurvadrát je to divný. Tohle už není sranda."

"Co jsem říkal," odvětil jsem.

"Fajn, fajn, měl jsi pravdu," uznal.

"A co my s tím teď? Nemůžeme tu nechat prohánět další potvory podobný týhle," Joss pokynul na mrtvolu.

"Najednou," poznamenal jsem polohlasně. Neslyšeli to.

"Ne, to nemůžeme. Ale nevím, co chcete dělat s tím. My nevíme o nic víc než předtím a to je docela na hovno," odvětil a přejel ukazovákem pod nosem.

"Ale víme. Víme už najisto, že se ty... trhliny fakt objevujou. Přinejmenším víme, že by to byly divný náhody, vidět prehistorickej život dvakrát za sebou během čtyř dnů, ne? Tohle už zdaleka nevypadá jako halucinace... náhoda, ne?" nadhodil jsem. Můj úmysl nebyl, pravda, úplně čistý. Ale v tomhle jsme si s Jossem byli kvit. To víme oba.

"Ne, to ne," předstíraně odkašlal Peter.

"Já souhlasím," když jsme na něj upnuli zrak.

"Takže my tři to víme. Že ty trhliny existujou. My se musíme ptát proč," poznamenal jsem.

"Asi tak," Joss přitakal.

Málo znatelně, Peter neslavně přikývl.

"A tím, že to víme, a že pro to možná existuje vysvětlení, s tím můžeme i něco udělat," Joss ve stejném, rozvážném tónu pokračoval. "Teda... můžeme se o to pokusit."

Projel jsem ho pohledem, přímým a chladným, ostrým.

Chtěl mě podpořit, to vím a věděl jsem to, ale jeho sebevědomý projev mě popudil. Mou sobeckost, ješitnost, tyhle pocity ve mně probudilo to, když začal tak sebevědomě přitakávat. Nezlobil jsem se na něj, ale šrotovalo to ve mně. A přitom mi chtěl jen pomoct a z logiky věci měl pravdu.

Jen jeho tón.

Zněl příliš sebevědomě na to, co všechno se právě událo. Neměl jsem ale valné mínění o tom, co se hnalo jeho hlavou za myšlenky - zpětně bych tu mozaiku dal možná dohromady, ale raději bych se k tomu neodvážil.

Znechutilo mě to, ale neměl jsem na to právo být znechucený. Popudilo mě to, ale neměl právo na to být popuzený. Jednoduše, do hlavy jsem mu vidět nemohl, a tudíž nemohl říct nic proti. Nic, čím bych si byl jistý. Nic, co by bylo jasnou, průkaznou pravdou.

"Souhlasím," poznamenal jsem.

"Díky. Kurvadrát," ulevil si.

"Takže to není úplně ztracený. Nemusí bejt, když... když něco s tím uděláme nebo s tím něco vymyslíme, jak jsi říkal," jistým, smířlivým hlasem přiznal.

Ochladl jsem, v tu chvíli.

Zpětně si říkám, že v tu chvíli jsem se choval jako skutečný pitomec. Úsměvné, z dnešního hlediska. Přes tu jistotu, kterou čišel, a postranní úmysl se postavit do vedení, měl pravdu. Byli jsme jen dva kohouti na jednom smetišti. Nic víc.

"Co teď teda? Fakt budeme 'Lovci monster'?" nadhodil Peter. Pohled strnulý.

"Máš víc otázek, než na který můžeme odpovědět," odvětil jsem.

"Možná," přitakal Joss.

"Ale zní to blbě," opravil se.

"Já to nevymyslel," pozvedl jsem koutky.

"Jasně, rejpněte si," Joss poznamenal lehce zaujmutým tónem.

Nechtěl jsem, aby se konverzace stočila sem. Ne po tom, jaký dojem udělalo to, co se právě stalo.

"Nejdřív ale teda musíme uklidit. Takhle to tady nechat nemůžeme," zvážněl jsem.

"Fajn," Joss přitakal.

Peter projel očima mrtvého ivantosaura. Fuj, poznamenal, ale je ho výraz nebyl opovrhlivý. Byl spíše bolestný. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Když se vrátím, zatímco jsme uklízeli, tak bylo naším největším problémem to, jak dostat tu mrtvolu zpátky skrz trhlinu do permu. Všechno už bylo vesměs čisté a po životě z minulosti nebylo stopy, jen to půltunové tělo tam stále leželo. Proto jsme museli znovu dát hlavy dohromady a počítat - to obstarali oni dva. Já jen nabídl možnost naložit to tělo na malý nakladač, který se krčil opodál.

Po sérii letmých výpočtů a malé zkoušce, jak ovládat ten čtyřkolový stroj, zasedl Peter za jeho ovládání (poznamenal, že od dronu se tolik neliší) a pomalu mrtvolu nabral. Dle toho, co spočítali v hlavách, měl ten malý nakladač tělo utáhnout tak tak.

Měli pravdu.

Stroj sýpal a chraptěl, když musel těch půl tuny zvednout, ale držel a pohyb, při kterém jsme Peterovi říkali, kam má zahnout a kde si dát pozor, zvládal jako z posledních sil. Nakonec s ním dojel až k trhlině, kde triumfálně pustil ivantosaura do jejího horkého zářivého nitra.

Peter si potom také neodpustil, že tímhle začal trénovat na řidičák.

Vše jsme utřeli, uklidili na svá místa. Dvakrát jsme všechno kontrolovali, zatímco Joss seděl s bolavou nohou zaujatě u trhliny pozoroval ji. Očima snad zkoumal její fyzikální podstatu, kterou ani sám nedokázal vysvětlit. To ho možná dopalovalo.

Zavřela se kolem půl šesté v předvečer.

Naposledy jsme se za staveništěm i našimi vzpomínkami ohlédli.

"Na dnešku všechno stojí a padá... na dnešku všechno stojí a padá," mumlal si pro sebe Peter.

"Co?" zeptal jsem se.

"Ale nic... jenom si říkám, co bude dál. A taky mi sere, že jsme nepokročili s tím... s tou věcí," koktal.

"Není všem dnům konec," podpořil jsem ho. "Taky máme něco v ruce."

"Neodvedli jsme dneska zlou práci. Akorát... možná je nás fakt málo," přiznal po chvíli Joss.

Pousmál jsem se.

"Ne."

Ohlédli se na mě. Došli jsme k mostu, k místu, kde jsem jim řekl přesný opak.

"Já myslel, že máš v plánu do toho dotáhnou i je dvě," Josse to trochu rozhodilo.

"Po dnešku ne. Ne do chvíle, kdy si nebudu jistej tím, že to můžeme zvládnout. Ani jednu nechci vystavit nebezpečí," výslovně, trochu rázněji jsem řekl.

Joss na vteřinu zeštíhlil oční víčka.

"Teklo nám do bot. Já bych řekl, že můžeme počkat - co půjde, obstaráme sami," Peter mě podpořil.

"Chápu," začal Joss," ale to jim o tom ani neřekneš? Možná by o tom měly vědět."

Tušil jsem, kam míří.

"Chce to jenom chvíli času. Jak jsem řekl, sám vím, jak jsou ty zvířata nebezpečný. Ohrozit je... to by se posralo všechno. Ale neříct jim to? Ne, to je taky hovno. Jenom je potřeba vědět, do čeho přesně jdeme," odfrkl jsem.

Podvědomě jsem se ale už rozhodl. Řekl bych jim to už zítra, ale došlo mi v tu chvíli, jak by to mohlo být nebezpečné a krátkozraké. Zároveň, říct jim to moc pozdě by bylo daleko horší.

Čas.

Jediná věc, veličina, která o úspěchu či neúspěchu celého našeho projektu v plenkách rozhodovala. A také jediný skutečný důvod, který za ním stál.

A přitom, čas byl stále relativní.

"Fajn, to s tebou souhlasím. Ale neprodlužuj to, prosím tě. Hrajeme o čas, o správný načasování," připomněl.

"Já vím. Ale taky hrajeme o lidský životy," s hořkou pachutí jsem upozornil.

"Kurva," Peter poznamenal. Sahal po poslední cigaretě.

Stáhl se. Vzpomněl si na toho mrtvého.

Žádný kompromisy, zaznělo mu v hlavě. Potom už neměl takový elán.

"Kdo jim to teda řekne? Ty, Peter nebo já, když o to máš takovej zájem," nadhodil jsem.

"Mně do toho netahejte. Já mám svoje věci na vyřizování," ohradil se lehce s nadhledem.

"Ty. Ale dávám," velice neobratný výraz v tuhle chvíli," ti čas do zejtra. Každá ruka se hodí, když stojíme u něčeho takovýho. Protože tohle může znamenat zlom v chápání současný vědy. V chápání celýho světa. A některý lidi jsou svině a dokázaly by to zničit, takže... to mě žene k tomu, abych tohle říkal," přiznal.

Náš malý vnitromocenský boj ustal na malou chvíli. Přes to, jak to zde popisuji, ne všechno bylo zalito sluncem. 

Peter si zapálil.

"Souhlasím. Ale moje slova pořád platí - nebudu je tahat tam, kde by se jim mohlo něco stát. Zvlášť ne jí a zvlášť ne... naší vinou," přikývl jsem. Nastavil jsem zaťatou pěst.

Pokývli s lehkým despektem.

Jakoby křivdy minulého odpoledne zůstaly tam, kde jsme se setkali s minulostí. Do pěsti mi oba svými narazili.

Nad hlavou nám přeletěl malý létavý ještěr s křídly čnějícími kolmo z hrudníku.

Rozešli jsme se znovu k městu.

Jakmile si Peter zapálil, lehce znervózněl a znovu vypadal uzavřeně.

"Co ty máš vlastně za zařizování?" Joss se optal.

Pousmál se. "To bys chtěl vědět."

"To teda."

"Nový anime vyšlo. A zatímco vy dva se budete hrabat v historii, já poznám, jak fungujou antigravitační kozy v praxi," pak potáhl a vyfoukl kouř. Chutnal tentokrát velice sladce.

"Dement," pobaveně poznamenal Joss.

Jakmile odvrátil pohled, Peter znovu nasadil ten nedobytný výraz.

Rozešli jsme se každý svým směrem na rozcestí u KovUnu. Já a Joss jsme se skrytě handrkovat do autobusu směrem na Jižní Město, on pokračoval směrem k magistrále a domů. Už se docela smrákalo, horký letní večer.

Těsně před domem Peter svůj směr obrátil, zůstal u hlavní silnice. Cigaretu už dávno zahodil. Jeho výraz byl málo čitelný, jakou hradbu proti okolí udělal.

Autobus dorazil.

"K nádraží, prosím vás."

Burácející stroj se po magistrále, vedoucí podél promenády na břehu jezera Bald, šinul pomalu a Peter mohl alespoň sledovat postupující tmu. Viděl dvě rudé oči namísto měsíčního kola. Klepal se. Vystoupil u sídliště Kolčava, které stálo přes dvě ulice obsypané domečky od jezera, kde se ten večer pohybovalo hodně lidí.

Přistoupil ke staré, polepené telefonní budce pomalované graffitami. Vzal sluchátko, vytočil číslo.

Telefon vyzváněl, on si na hnědou dlažbu odplivl.

"Policie České republiky, můžeme Vám pomoci?"

"Jo, rád bych nahlásil mrtvolu. Leží v lese, kousek od jižní strany tý fabriky na mýtině. Má modrou bundu," neochotně řekl.

"Jste si tím jistý, pane? Mohl byste se nám představit, abychom si-"

"Nashledanou," odsekl.

Zavěsil.

Rozešel se do horké, nastávající noci.

 

 

 

 

Chvíli byl klid. Vyběhli jsme a spadli přímo na suchou zem plnou spadaných větví borovic a modřínů.

Cítil jsme snad všechny kosti v těle, Peter se držel za uši, protože mu v nich zněl ten nervy drásající vřískot dravce. Tyranosaurida. Před očima se nám stále obrazil jeho stín. Nebezpečná čelist plná ostrých zubů, daleko nebezpečnější než ten obrovský krokodýl a ptakoještěr.

Rychlí a smrtící, co lovili ve smečkách. To se mi prohnalo hlavou.

"Proboha," rozdýchával jsem se. "Kurva, co tohle bylo?" Joss popadl dech. "Kdybych to věděl, tak... sakra! Sakra!" Peter se odplazil dál. "Ten krokodýl, ten krokodýl... to byl Deinosuchus! Deinosuchus!" vykřikoval jsem skoro radostí.

Z té věci se ozval skřek. Táhlý, dravý skřek.

"Sakra! On běží sem!" Joss popadl klacek a poodstoupil. Peter se vyškrábal na nohy a stál za námi. "Tohle nebude dobrý," ironicky jsem se ušklíbl. Tak teda pojď, domyslel jsem si.

Ta věc se ale chovala snad podle vlastního uvážení. "Otáčí se... ona se otáčí a rychlejš než předtím! Co to je?!" zakřičel Peter. "A do prdele," pronesl Joss. "Co jseš sakra zač?" zamumlal jsem pro sebe. Skřek se ozval znova. Byl tam a skoro i tady. "Pojďte, pojďte!" Joss zahodil klacek a zavelel k ústupu. Nebyl rád, že jsem neuposlechl.

Nemohl jsem se od toho odtrhnout. Hypnotizovalo mně to. "Pojď, prosím tě!" chytl mě za ramena a odtáhl dál.

Okamžitě se za našimi zády ten objekt roztočil jako káča. Vydával mnohem pronikavější světlo a najednou z něj byl pouze záblesk, který zmizel do neznáma, do ničeho. Prostě bezestopy zmizel, jako se objevil a přestal existovat.

Jen jsme na to koukali, jak to zaniklo. Nebylo to tam. Vstup do svrchní křídy, toto geologické období a to naše opět dělilo šestašedesát milionů let.

Přestali jsme ustupovat. To, co jsme předtím viděli, tam nebylo. Z hluboka jsme se nadechovali, pořád se tam ohlíželi a nevěřili tomu, co se stalo, že jsme se setkali se světem pozdní křídy a ještě s živými dinosaury a dalšími úžasnými živočichy doby dávno minulé.

"Co tohle sakra bylo?" rokřičel se celý udýchaný Peter. "Tohle... nic podobnýho jsem ještě neviděl. Já... nevím," užasle jsem mu odvětil. "Možná nás jenom někdo zdrogoval a my jsme účinkovali v nějakým pořadu. Dost debilním pořadu o přírodě a... dinosaurech," Joss se popuzeně řekl. Už z něj odpadl strach, snažil se dominantně dát najevo rozhled.

"To je blbost. Neviděl jsi to? Všechno... ta příroda, ty zvířata... to všechno bylo reálný. Musela to bejt realita," řekl jsem rázně a ukazoval na místo toho zjevení. "Já vím, že to je šílený, ale... těžko by nás někdo mohl nadrogovat tak, že bysme halucinovali o svrchní křídě."

"Oba dva víme, že to není možný. Není možný se dostat z naší doby do minulosti... To je cestování v čase a to není možný. Ať to bylo cokoliv, nemohla to bejt naše planeta v době dinosaurů. Prostě nemohla. To nejde," skepticky se oklepal. "Já nevím, ale určitě to nebyla halucinace nebo představa," dodal jsem. "Moje břicho ti to může ukázat. Těžko by moje halucinace vypadala jako Stygimoloch a napálila mi do břicha." Zakroutil hlavou a sklopil zrak.

Bylo parno a dusno. Od svrchní křídy se to zas tak nelišilo.

Peter, zatím stojící opodál, promluvil. "A viděli jste někdo tu věc?" Vyjeveně jsme se na něj podívali. "No tamtu, tu s těma červenýma očima. Vypadla z lesa, než jsme našli toho mrtvýho dinosaura."

Podívali jsme se na sebe a potom na Petera. "Ale no tak, toho jste si vážně nikdo nevšimnul? Vždyť to tam bylo, koukalo to na mě a najednou to uteklo. Nevím kam, ale uteklo to." "O tomhle mluvím. Není to možný. Peter si myslí, že tam viděl něco, co nevypadá jako dinosaurus. Nevím, co to bylo, ale vstup do minulosti určitě ne. Tečka," Joss to chtěl uzavřít.

"A co když jo? Co když to možný je a to, co se nám stalo, nebyl sen?" položil jsem řečnickou otázku. "Blbost. Prostě se něco stalo, ale nevíme co a ani proč. Jestli se to neobjeví znova, je to jedno. Možná úpal," dodal.

Tuhletu jeho věcnost založenou na matematice jsem nikdy neměl rád. Ani matematiku moc ne, ale to sem úplně nepatří.

"Takže si myslíte, že se to nestalo nebo co?" začalo to ve mě vřít. "Hele já... nevím," Peter zaváhal. "Asi jsem v tomhle s Jossem. Promiň, kámo." "Jak říkám, dokud se to nestane znova, tak tomu věřit nebudu," Joss to uzavřel. Myslel jsem si o tom svoje.

Nepřišlo mi to moc zvláštní, že jsme se v našem názoru moc neshodli. Joss ani Peter tomu, co se stalo, nechtěli věřit a prakticky bych jim dal i za pravdu. Přestože jsme se znali skoro deset let, v tu dobu, Joss byl takový, že nerad ustupoval. Moc jsem mu to předtím nezazlíval, ale mělo se to změnit.

Asi to způsobila i má osobní zaujatost, to přiznávám. Vždycky jsem si to přál. Vidět pravěk, neptačí dinosaury, celý jejich svět. Nikdy bych nevěřil, že se to stane. A že si z toho odnesu tak málo šrámů. Ze svého úsudku jsem ale neustoupil, i kvůli své paličatosti.

"Ale tohle zůstane mezi náma. Tohle se nesmí nikdo dozvědět," upozornil jsem je oba. "Zůstane. Asi skoro nemá co, ale zůstane. Nechci, aby mě rodiče měli za blázna. Prej už takhle moc hraju," Joss to nadnesl. "To mi povídej," Peter přitakal.

...

Ve stejné oblasti, kde byly nalezeny fosílie estemenosuchů, byly nalezeny i kosti zvláštního kolosálního predátora, jež patřil k vrcholovým dravcům zdejších bažinatých pralesů a vlhkých území. Roku 1983 popsal jeho fosílie sovětský paleontolog a mezinárodně uznávaný expert na permskou faunu Petr Konstantinovič Tchudinov (někdy také přepis Čudinov) jako nový druh obrovského lovce, synapsidní plaz Ivantosaurus ensifer. Podle dosud nalezených fosílií byl tento živočich dlouhý něco přes tři a půl metru, nejvyšší odhady pak šplhají dokonce ke čtyřem až šesti metrům, a mohl vážit i přes pět set kilogramů. Jednalo se o velmi schopného predátora lovícího velké savcotvárné plazy, obojživelníky a další obratlovce pomocí svých monstrózních čelistí a velkých ostrých špičáků v horní čelisti. Jejich stočení směrem dolů mu ale zajišťovalo o něco slabší zkus. Přesto byl vrcholovým predátorem, jemuž konkuroval pouze menší a pravděpodobně částečně semiakvatický Eotitanosuchus olsoni.

Podle moderní systematiky je však Ivantosaurus trochu záhadou, jeho fosílie jsou ztotožňovány právě s eotitanosuchovými. Kvůli tomu, že jméno Eotitanosuchus je starší, tak by platilo právě toto rodové jméno a Ivantosaurus by bylo jeho synonymem. Velké velikostní rozpětí mezi oběma zmiňovanými tvory a jiné ekologické niky a životní styl ale napovídají, že patrně půjde o dva rozdílné živočichy. K podobnému scénáři se nově přiklání také část paleontologů, druzí ovšem neberou podobné odlišnosti jako dostatečně důležité pro vzájemné odlišení obou zvířat. Já Vám ale nevím, pokud byl eotitanosuchus skutečně forma žijící podobně jako krokodýl a ivantosaurus jeho synonymem, jak je možné, že se tak obratně hnal za nimi a po souši?*

 

 

Potvrdilo se mi, že nejen živočichové, ale místo odpovídá tomu, co si současná paleontologie myslí.

 

 

 

 

 

Rozlítilo ho to, ale vzápětí se začal utápět v tom názoru, že on i celá jeho práce nestojí za nic. Proto se od ní postupně začal vzdalovat a po nějaké chvíli se ocitl na místě kdesi v jeho novém, amorfním alternativním já, které považoval za vyvinutější a dospělejší. Když mu ovšem vyšla pozdě podaná přihláška na střední školu, kterou podal prakticky jen kvůli rodičům, začal otáčet. Začalo se mu hnusit, co si myslel, a přemýšlel nad tím, co dělat.

 

Obří synapsid, tedy živočich na vývojové cestě mezi savci a jejich plazími předky, Estemmenosuchus se proháněl po Permské oblasti blízko města Očor v dnešním Rusku na sklonku středního permu před zhruba dvě stě šedesáti sedmi miliony let. Vyskytoval se zde spolu s jinými permskými obratlovci ve dvou druzích - větším E. uralensis, se kterým jsme se také setkali, a menším E. mirabilis.

Přes svůj děsivý vzhled a statnou postavu šlo pravděpodobně o všežravého tvora, živil se jak plody, bobulemi nebo stromovými kapradinami tak rybami a menšími obratlovci. Jeho způsob života tak skutečně připomínal hrocha, prase nebo losa, zdržoval poblíž bažin a vodních toků, kde mohl za pomocí svých špičáků vyrývat vodní rostliny, kořeny a při rychlých výpadech mohl chytit i nějakého nepozorného tvora. Na souši se nejspíš nepohyboval tak nemotorně, nohy lehce vytočené do stran svědčí o coulavém běhu na kratší vzdálenosti. Také je dobré říci, že navzdory jeho existenci v poměrně horkém a vlhkém klimatu a tomu, že šlo o vývojově primitivnějšího synapsida, měl konstnantní tělesnou teplotu podobně jako teplokrevní obratlovci dneška.

Nejtypičtějším znakem tohoto tvora byly dva rohy rostoucí nad očima, vystouplé lícní kosti a mnohé různé hrboly a trny na protáhlé, pětašedesát centimetrů dlouhé, hlavě. Pravděpodobně sloužily k předvádění nebo vnitrodruhovým soubojům mezi samci v období říje a díky tomu tak nejspíše hrály jasnými barvami. Naznačuje to také fakt, že tito živočichové žili ve skupinách, což víme podle mnoha na jednom místě nalezených koster. Estemmenosuchus byl proto jedním z nejpodivnějších synapsidů všech dob, s lopatovitými rohy na hlavě jako los (avšak pouze u druhu E. mirabilis), ale žijící podobně jako hroši, když ještě navíc byl i případným lovcem o délce i čtyři metry a váze i přes tunu. Překvapilo by vás ale, jak rychle a obratně uměl reagovat.

 

Hleděli jsme na otisky tvora, který musel být velký nejméně jako statný býk. Nejméně. Zadní končetiny zanechaly pětiprsté stopy se kratšími tupými drápy. Vypadalo to, jako kdyby k sobě otisky vzájemně ani nepatřily. Bylo jich tu, na druhé straně cisterny, docela dost a její plášť byl poškrábaný a otlačený. Něco do něj naráželo. Vývod z cisterny byl ohryzaný a šrámy svědčily o velkých a dost možná tupých zubech. Nebyl jsem si vůbec jistý, s čím máme tu čest. Vědel jsem ale, že to bylo velké.

 

 

Rozmrzele jsem si promnul oči. Ležel jsem v posteli do půl těla a uvažoval jsem. Horko bylo cítit všude. Na mobilu jsem měl 9:15 ráno. Něčím to bylo, že jsem nebyl ve formě. Uvažoval jsem nad tím, čím.

Na stole mi ležela třídní fotka, na které jsme byli my tři a naše nejbližší kamarádky, jedna z nich byla i moje přítelkyně, jestli se to tak tehdy dalo říct. Spíš jsem už chtěl, aby to tak brala. Zítra se měla konečně vrátit. Těšil jsem se. Cítil jsem to ale jinak, než předtím. Musel jsem pořád myslet na to, že jsme byli v minulosti této planety. V době, ze které známe jen fosilie a hmatatelné důkazy o pohybu neskutečně úchvatných tvorů.

Bylo, tuším, nějak druhého srpna.

Z noci na tenhle den jsem si ničil záda prohlížením různých stránek, konspiračních teorií, záhadných úkazů nebo různých podobných zkušeností, ale nic, co by jen vypadalo vzdáleně podobně, jako to, co jsme viděli my. Hodiny jsem strávil u počítače, hleděl jsem do monitoru a hledal, jen jsem hledal cokoliv, co by bylo záchytným bodem. Nedalo mi to spát.

Hodinu jsem ležel v posteli a střídavě přemýšlel nad tím, co se vlastně děje, a nad tím, kdy už se mi ta má princeznička vrátí. Ozvala se mi naposled včera, aspoň na chvíli se mi myšlenky obrátily někam jinam. Měl bych jí to říct, když se to stane znova? Pamatuju si z toho útržky, i když nezapomínám spoustu věcí. Je to dávno.

Postupně už jsem přestal doufat, že bychom ještě na něco podobného někdy narazili, můj dětský sen, že bych ještě někdy spatřil živého dinosaura se rozplýval v nových dnech. Vstal jsem a šel si dělat snídani, kávu. Pozdravil jsem se u toho s celou rodinou.

Znovu jsem zasedl k počítači a pokračoval, chroupal u toho toasty. Ale pak, jako rána z čistého nebe, se konečně naskytla možná další příležitost.

Ve stejné oblasti, kde proběhlo naše první setkání, se už několik dní ztrácela domácí zvířata. Zaujalo mě to v první chvíli, během několika málo minut jsem začal vyhledávat všechny materiály týkající se tohoto zvláštního případu.

Policie ani úřady se k tomu z nějakého důvodu nedokázaly vyjádřit, jejich schopnosti skončily tam, že nedokázaly najít viníka ani zaměřit zvíře, které by za ten masakr mohlo. Hned mi došlo, že tohle je další šance. Na dinosaura to nevypadalo, ale zajímavé to bylo.

"Jossi?" vytočil jsem ho v telefonu. "Co je? Víš, kolik je hodin?" rozmrzele s vstával. "Půl desátý, vstávej, protože tohle je bomba," díval jsem ještě jednou na ty fotografie.

"Jednou, jenom jednou, když si chci přispat, protože mám volno, tak mě musí někdo zbudit...," zabručel. "Jakobys neměl jindy volno a nemohl si přispat," odsekl jsem pozitivisticky. "Co je tak důležitýho, že mě teď budíš?"

"Něco zabíjí zvířata jenom kus od toho místa, kde jsme byli, a hádej co?" ozvalo se mi do telefonu ticho. Nic neodpovídal. "A nikdo nenašel viníka, žádný zvíře, co by za to mohlo," nadšeně jsem odpovídal. Pořád bylo ticho. "No tak."

"Já myslel, že jsme to uzavřeli. Proto mě taháš z postele?" podivil se podrážděně. "Stejnak tam nikoho nemáš a nic neděláš, tak o co jde?" pobaveně, v samé euforii, jsem si do něj rýpl. "To nevíš," nerad odpověděl. "Ale vím, že ti ještě zavolám," dodal jsem jistě, když už jsem se zvedl ze židle a měl namířeno k někomu, kdo by mi v téhle záležitosti mohl pomoci.

...

"Dokážeš to vyčistit a zaostřit?" zeptal jsem se Petera.

Čekal jsem u něj doma, v jeho menším počítačovém brlohu, kde i v parném létě a horku trávil za zateženými žaluziemi celé hodiny. Bylo to tam fajn. Místo jako oáza klidu. Více či méně. Nejdřív se příliš netvářil, když jsem mu ukázal flashku s fotografiemi, ale po kratším přemlouvání souhlasil.

"Chvíli se to bude ostřit," řekl při pohledu do monitoru. Koulel jsem očima po jeho pokoji, vedle stolu měl vyskládané tucty her na konzole, na něm dva moderní monitory a na jednom z nich nepřestal hrát.

"Nemáš něco k pití?" tak jsem se odhlédl. "Ne, vlastně ani... ani tak ne," řekl s hlavou upřenou na monitor. Ušklíbl se.

"Fakt? Ne, že by mě to překvapovalo, ale myslel jsem, že když je venku třicet, tak..." snažil jsem se nějak zabavit. "Co? Tys něco říkal asi, dobře," obrátil se.

"Pití," naznačil jsem mu. "Jo, v kuchyni jsou brambůrky, křupky, vem si tam, co chceš. A tady v ledničce mám nějaký to pití a jedno úplně libový pivo, tak to pak přijď zapít," ujistil mně, když jsem vycházel ze dveří do kuchyně. "To víš, že kámo," mrknul jsem na něj jistě.

Peter byl zvyklý celé dny sedět u počítače a telefonu. Svým vlastním způsobem se neustále učil programování a pohybu všude ve virtuálním světě, kde se jenom dalo. Ulehčováním věcí si časem vyvinul strategii sestávající z jejich rychlého obcházení, namísto prodlužování se jejich řešením, hraničilo to sice párkrát se zákonem, nicméně provázelo ho vždycky štěstí. Vlastní aplikace, programy, postupy, jeho intelekt se v tomhle rovnal expertům světového formátu, nejspíš je převyšoval. Měl ale svoje mouchy, jako každý člověk.

Když jsem došel zpátky s dvěma pytli laskomin, obraz se zrovna vyčistil.

"Kámo, musím končit, pak se ještě nějak asi domluvíme. Čus," řekl zpátky do sluchátka. "Tak se podíváme, co pod tím máme," přejel k druhému monitoru.

Jakmile ale viděl první snímek, odstrčil se od stolu a chytal se za pusu. "Brácho, tohle sem ani neber nebo, když to sníme, tak to bude za chvíli na zemi," znechuceně odpovídal. "Co tam máš tak hroznýho?" nedal jsem na něj. "To je to tak strašný, to nemůže být horší než ten mrtvej dinosaurus v křídě," nebral jsem to tak vážně.

Oba pytle s dobrotami jsem odhodil na stůl a pořádně se podíval na první fotku rozervaného zohaveného jelena. Peter měl pravdu, nebylo to nic pěkného na oko a už vůbec ne k jídlu, ale k něčemu to určitě bylo.

Odkryl se mi pohled na zrůdnou ránu v jelení hrudi, které měla dost rozřepené okraje. Něco z něj vytrhlo velký kus masa. Střeva se válela po zemi, jejich obsah všude okolo těla s urvanou zadní nohou v kloubu. V páteři a na krku bylo několik velkých a nejspíš hodně hlubokých vrypů, přední noha přelomená v paži a kosti koukaly ven. Jakoby ho někdo rozřezal na kusy motorovu pilou a nechal ležet v lesním šeru.

"Co tohle mohlo způsobit?" zadíval jsem se na fotku. "Kámo, viděl jsem hnusný věci všude možně po internetu, ale tohle se řadí k těmi nejhnusnějším a nejnechutnějším. A to jsem toho fakt viděl hodně."

Další a tentokrát pořádná porce nechutenství měla ale teprve přijít. Na další fotografii ležel dělník s rozervaným krkem, někdo mu doslova vyrval hrdlo a utrhl ruku. Když ta fotka přiletěla na monitor, Peter i já jsme se odvrátili.

"Kámo, tohle je jinej humus," neochotně odpověděl. "Fuj. No, kruci. Ježiši," polkl jsem na sucho. Rozervaná lidská mrtvola byl nějaký mladík, možná tak o deset let starší než my. Ohlodaný na kost.

"Kruci. Tohle není možný, aby udělal člověk ne? Ty vole, to muselo mít sílu," přeskočil radši dál. "Vrať to ještě," poprosil jsem. Vyjeveně se ohlédl. "Ne na toho člověka, ale na toho jelena. Chci se na to ještě jednou kouknout." Nepříliš ochotně se vracel.

"To je ono, tohle nám pomůže. Uvidíme, jestli se z toho dá něco vyčíst," díval jsem se po detailech. "Ty z tý, no... prostě z tý mrtvoly dokážeš něco vyčíst?" nějak se mu to nelíbilo. "Jo, dá se z toho vyčíst dost. Kdybych měl začít, zabilo ho zvíře a to dost velký zvíře asi velký jako panter nebo leopard. Možná větší," začal jsem.

"Počkej, ty chceš říct, že tu někde pobíhá panter?" zarazil se. "To neříkám. Může to bejt cokoliv, zvlášt potom kdyby to prošlo z jinýho času," oponoval jsem. Nedůvěřivě se ohlédl. "Vím jak to zní, ale stejně. To je jedno. Vidíš ty okousaný části na břiše? Něco mu kousalo svaly a kůži, takže to musel bejt savec nebo něco podobnýho. Velký a silný," ukazoval jsem mu kusy mršiny. Přikyvoval.

Zhlédli jsme další fotky a všechny vykazovaly relativně stejný vzor.

"Jenže jakej velkej masožravej savec se zrovna tady vyskytuje? Medvědi určitě ne a vlk? Vlk je prej plachej," slabě rozhodil rukama. "Já snad začnu věřit, že to je další potvora z konce času." Zamumlal jsem si něco.

Máš aspoň představu, co je v tom případě zabilo?" dodal Peter. "To zjistíme. Zavolej Jossovi, myslím, že na tohle stačit nebudeme," odpověděl jsem mu jistě.

Zvedli jsme se. "To mi nezní zrovna dvakrát dobře a nějak... ne, že by se mi to zrovna líbilo," odporoval. "Hele, jestli chceme vědět, co je zabilo, tak se tam musíme podívat. Moje představa je savec, ale může to bejt něco, o čem nemáme tušení. Prosím tě, pomoz mi. Obětuj jedno odpoledne. Víc nechci."

Rozhlédl se po pokoji, oči mu sjely na krabičku cigaret úhledně schovanou za jedním košem s věcmi. Přikývl.

"Super. Tak jdem?" "Jenom si vezmu věci," vypnul počítač.

Všiml jsem si, že mu z kapsy u kraťasů vykukovala špička cigarety. "Neříkal jsi, že chceš přestat?" odbočil jsem. Neodpověděl. "Takže o tom nechceš mluvit," konstatoval jsem. "Správně, nechce se mi o tom mluvit. Promiň, ale tohle se tě netýká," dotčeně odpověděl. Zněl trochu ustaraně. "Dobře, promiň."

"To nic."

...

Sešli jsme se krátce po dvanácté pod jedním z nepoužívaných vlakových mostů. Ležel v lese, kus od místa, kde jsme poprvé narazili na ten zvláštní objekt s nádechem neznáma. 

Bylo to neobyčejně zvláštní se takhle sejít, poprvé od chvíle, kdy jsme se střetli s dinosaury. Skutečnými dinosaury.

Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli tuhle spoušť způsobila další, takzvaná, bestie z minulosti, ale bylo to každopádně zvláštní. Nad krajinou se rozhostilo horko a dusno, první příznak jurské éry nebo nějaké jiné, a nepomáhalo tomu ani ticho.

"Doufám, že to je něco důležitýho, když jsi mě vytáhnul z baráku," pořád ještě trochu rozmrzele říkal Joss. "Tess, co?" nezávisle jsem si rýpnul. "Starej se radši o Harleen, nevrátila se ti už náhodou?" nenechal se tím vyvést. "Dneska večer, takže snad víš, co to znamená," nadzvedl jsem obočí a schválně si olízl rty. Zazubil a skepticky proměnil grimasu.

Byť to může vypadat, že jsme s Jossem slovně bojovali, tak jsme to oba brali jistou rezervou. Přátelství od školkových let prostě nic nezlomí, to ostatně platilo i pro Petera. Navzdory tomu ale ani jeden z nich nebyl z mého rozhodnutí nadšený.

Na jejich obranu, nedivil jsem se jim.

"Tak, teď jsme se pobavili, a můžeme začít něco dělat, ne?" diplomaticky vystoupil Peter. "Já bych dneska musel jenom pomoct tátovi, kdyby mě tady pan tajemnej nevytáhnul z domu kvůli bráně, která ani neexistuje," Joss se ohradil.

Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl po okolí. Vytáhl jsem mobil a ukázal mu pár těch fotek, u některých se tiše znechutil, ale nedal na sobě nic dalšího znát.

"Tak někomu utekl medvěd nebo lev. Třeba ze soukromýho chovu nebo tak," popíral to. "Já neřekl, že ne. Jde mi to se tu jenom podívat. Porozhlídnout se," odpověděl jsem.

Nedůvěřivě vydechl. "Řeknu to znova, chceš hledat něco, co nejspíš neexistuje. Při současný technologii nebo čemkoliv dalším nejde cestovat časem. Prostě to nejde. To je kvantová fyzika. A i kdyby to šlo, proč tady a teď? A proč bysme se ocitli vedle dinosaurů? Všechno to nedává smysl."

"Mě to taky nedává smysl, ale nejspíš to tak bude. Aspoň se mi to tak zdá," stál jsem si za svým.

Peter nervózně postával na místě, nejistě pozoroval okolí a nás. Měl před očima ty červené bulvy z křídy. Nedalo mu to spát. "Je to ale divný, to musíš uznat," vložil se do toho.

Joss se zavrtěl. Pak nelibě promluvil. "Co vlastně hledáme?"

"Velký zvíře s mohutnou postavou, který je schopný skolit tvora o velikosti koně," odvětil jsem mu. "Takže, co když toho tvora najdeme? Když má fakt takovou sílu, tak si náma poradí bez problémů," Joss odsekl. "Pokud mám pravdu, tak útočí ze zálohy, neumí moc rychle běhat, což je výhoda pro nás. Musíme hledat i stopy v zemi nebo cokoliv, co by mohlo indikovat jeho přítomnost," dodal jsem.

Joss jen nevrle zamručel. "A taky mám tohle," z batohu jsem vylovil ruční pistoli. "Kdes to vzal?" Peter se oklepal. "Půjčil. Ale musíme to použít jenom v případě nejzazší potřeby."

"Tak jo. Teď si fakt hrajeme na kovboje a indiány, tak ať to aspoň stojí za to," Joss dodal. Na druhou stranu se to ani mě nechtělo líbit, nicméně něco jsme dělat museli. Rozešli jsme po široké vyjeté cestě.

"Co znamená nejzazší?" Peter se na poslední chvíli ozval.

...

Pěšina nás v lese vedla mezi vzrostlými stromy. Hledali jsme jakoukoli stopu po pohybu onoho tvora. Les řídl, dostali jsme se z něj až k jeho okraji a následně na rozorané pole. Začaly se dít zvláštní věci.

"Cejtíte to?" Peter nasál zvláštně nasycený vzduch. "Bažina nebo tak," přitakal jsem.

"A proč je tady tohle?" ukázal na policejní pásku napnutou mezi stromy a provizorními kůly. "Možná to nebude jenom medvěd, co utekl." "Nebo prostě policajti nechtějí, aby sem někdo chodil. Včetně nás," Joss skepticky odsekl.

"Stejně bysme se tady měli podívat, jestli tu něco nenajdeme. Stopy, trus nebo cokoliv dalšího. Možná nám to pomůže," mimoděj jsem pronesl.

Půda byla vyschlá, stopy se zde hledaly špatně. Jen u zavlažovací cisterny se tato skoro polopouštní, vyschlá půda proměnila na měkké bláto. Na její okolí jsme se zaměřili. Byla tu asi jen pro potřeby zemědělců, o její hrdlo byla obmotána páska. Perimetr byl nezvykle široký a obsáhlý, v dálce se opíral o stěnu lesa a leskly se tam nějaké stavební stroje a pracovní buňky. Policie měla patrně dost dobrý důvod, proč tohle místo udržet pod pokličkou.

"Lidi, co bysme dělali, kdybysme něco našli, tak co dělat?" Peter si setřel pot z čela. Usadil se na jednu hlinitou hroudu. "Nedělat rychlý pohyby. Nevíme, s čím máme tu vzácnou čest," koukal jsem po okolí. "Mluvíš jako někdo ze středověku, ty vole. Fakt jako někdo z osmnáctýho století," Joss nevrle koukal pod sebe. "Středověk se definuje jako etapa od roku 476 do...," nedokončil jsem se.

Peter sledoval, jak se potichu dohadujeme, přitom sám usilovně přemýšlel. Už nevím nad čím, možná se nezmínil, ale prostě nad něčím uvažoval.

Na chvíli se otočil směrem k rozpálenému obzoru, kde se mihotal hroký vzduch. Když se otočil zpátky, přímo před nohama mu proběhl skoro tři čtvrtě metru dlouhý tvor podobný ropuše s vykulenýma očima na vrchu své široké hlavy, krátkým ocasem a hnědavě temně červenou kůží pokrytou puchýřky a vráskami. Vypadal jako kříženec mezi ještěrem a ropuchou, proběhl okolo Petera, aniž by se na něj ohlédl, ale on málem spadl ze své hroudy hlíny.

"Viděli jste to?" Peter vykulil oči podobně jako ta potvůrka. Na chvíli zaváhal, dlouho nic pořádného nepil. Zase se ale ujistil.

"Co?" Joss se zvláštně ohlédl. "Tu věc, to zvíře... vypadalo to, vypadalo to jako... jako ropucha, hadám. Nějak tak. Ale bylo to velký, snad metrový," postavil se.

Joss zavrtěl svou hlavou na útlém krku a štíhlém těle. Nezdálo se mu. Jako celý tenhle výlet, tahle "cesta do pravěku". "Něco se ti zdálo, to je z toho horka," udělal rychlý závěr. Byl takhle zvyklý, když nešlo o téma, které spadalo do jeho zájmu.

"Jossi?" ozval jsem se. "Tohle se mi taky jenom zdá?"

Přišel blíž i s Peterem. Měli jsme štěstí. U cisterny byla rozbahněná půda, ve které byly obtisknuty stopy neznámého zvířete. Široká pětiprstá tlapa, drápy. I kvůli její velikosti se nepodobala ničemu jinému. Byla dobrého čtvrt metru dlouhá.

"Čemu to patří?" nadhodil Peter. "Třeba... medvědovi?" Joss nejistě zakašlal. "Tak to ne. Tohle je moje parketa a já ti říkám, že takhle medvědí stopy nevypadají. Prostě ne. Ani tygra. Ani lva. Ten okruh se nám pořádně zužuje," vstoupil jsem do toho.

"Co teda teď chceš dělat? Jít proti tomu holýma rukama? Sorry, v jedný budeš mít pistoli," Joss zavrtěl hlavou. Mluvil trochu popuzeně. "Navíc tohle nemusí souviset s těma mrtvolama. Může to bejt špatná stopa." Peter se podíval pod sebe, jestli tam náhodou neuvidí další běžící ropuchu.

"Nejdřív se podíváme, jestli vůbec jde o to, o co si myslím, že jde," sundal jsem si vak ze zad. "V překladu do normální řeči to znamená co?" Peter pokřivil obočí. "Že se podíváme, jestli tu je brána na minulosti."

"A je to tu zas," zabědoval Joss. "Chceš nejenom dokázat existenci něčeho, co asi stejně neexistuje, ale ještě to najít během dvou minut."

"Připustil jsi to," popíchl jsem ho. "Co jako?" "Řekl jsi asi, takže už jsi o tom začal uvažovat. A navíc - napadlo mě, že když tamto předtím reagovalo magnetickou přitažlivostí, pokud by se taková věc objevila jinde, vypadalo by to stejně. Takže jsem si vzal tohle," vytáhl jsem drobný kompas.

Položil jsem si tu věc na ruku a všichni tři jsme se nad ní nahli. Muselo to vypadat komicky.

Nejprve se nic nedělo. Kompas ukazoval sever naprosto normálně. Stačila chvíle a ručička se začala točit jako káča. Červený ukazatel se otáčel po celém obvodu a ztratil svou modlu, směr, kterým má pořád ukazovat.

"Mám pravdu. Je tady rozhozený magnetický pole. Teď je otázkou proč," řekl jsem nadšeně.

Joss ztichl a sledoval roztočený kompas. Nějak mu došla ta správná slova, aby se vyjádřil, jak se zrovna cítí. Peter se naproti tomu rozhlédl kolem, nemohl se zbavit pocitu těch velkých rudých očí, že ho sledují na každém kroku mimo dům.

"To je jak v Bermudským trojúhelníku, to už jsem viděl," poodstoupil. "Už jenom čekám, kdy se tady zjeví loď mimozemšťanů." "Třeba je to jenom tady, třeba to magnetický pole vypadává jenom tady, v tomhle místě. Někdy to může dělat přerušený vedení kabelů, elektřina," Joss se koukl na kompas, na okolí a zpátky. Rozrušilo ho to. Důkazy ho rozrušily.

"Fakt, že tam je pět prstů svědčí o tom, že to není teropodní dinosaurus. To je docela dobrá zpráva," začal jsem teoretizovat. "Nech toho. Pořád nevíme, o co tu jde," Joss podstoupil. "Já nevím, jak ty, ale žádný přerušení vedení tady nevidím a ani neslyším. Co to potom způsobuje?" schoval jsem kompas do kapsy.

Joss zaváhal. Peterovi i v tom vedru naskočila husí kůže. Znovu si vzpoměl na ty oči.

Podíval se mi přes rameno a na obzoru viděl něco zvláštního, doufal, že se mu to zdá. Stála tam vysoká dvounohá postava. Vyzáblá, ale rýsovaly se tam silné paže a nohy. Hlava byla inteligentně usazena na krku jako u nás, rovně. To byl ten tvor, který na něj koukal. Viděl, jak ho probodává pohledem. Nenávist cítil na stovky metrů. Ty rudé oči se na něj znovu dívaly. Polkl a ustoupil o krok dozadu.

Teprve teď poznal, že se tvor hrbil. Napřímil se zcela. Peterovi na čele vyrašil pot. Měl chuť zakřičet, ale najednou nemohl. Prostě nemohl.

"Petere? Petere?" zacloumal jsem s ním. "Je tam. Vidím ho tam," ukázal směrem na rozpálený horizont.

Na obzoru se tetelil jen horký vzduch. Bylo tam stejně prázdno jako předtím.

"Já nejsem blázen! Vím, že tam něco stálo! To samý jsem už viděl v tý křídě! Bylo to tam!" rozkřičel se. "Vidíš, takhle to dopadá, když vytváříš hysterii," Joss složil ruce k tělu. Zatvářil se nepřítomně, ale uvnitř trochu vítězil.

"Nech toho teď ty, hlavně mi tu netvrď, že ti nic z toho nepřijde divný," osočil jsem ho. "Ne. Nic mi z toho nepřijde divný, protože jsou to jenom náhody. Jenom náhody," řekl od plic. "A tobě zas nepřijde divný, že Peter jen tak vidí různý věci? V tomhle horku a dusnu? Prosím tě, tohle na mě nezkoušej. Ty víš líp, než kdokoliv, že dinosauři už dávno vyhynuli a nemůžou se vrátit v čase a to ani my."

"Nepřijde mi to divný, protože mu věřím, že něco viděl. Zajímá mě co," odpověděl jsem mu stejným tónem. "A mě zas zajímá, co tady...," ztichl.

Za druhou stranou cisterny něco velkého chodilo. Byly slyšet tupé nárazy velkých tlap do tvrdé půdy. Bylo to tu. Skutečně to tu bylo.

Ztichli jsme a poslouchali mlaskání a mručení. Zvíře také silně funilo.

"Teď by bylo fajn vyndat tu pistoli," Peter zašeptal. "Pššt!" lehce jsem ho okřikl.

Dorazil k nám zápach zvířecí kůže omyté vodou, trochu zatuchlé a lehce páchnoucí po trusu. Smrdělo to trochu jako hroch a podobně se to i chovalo, čvachtalo to a funilo čím dál pronikavěji. Nehli jsme se ani o kousek, jen jsme čekali, co ten živočich udělá.

Vzpomínám si na stíny na zemi, slunce se po poledni přehouplo směrem na západ a pod cisternou se začaly objevovat tmavé a světlejší plochy. Hned jsem se z klidu vytrhl, to, co jsem si myslel, že pochází od kol cisterny a jejího trupu, byly světlé skvrny mezi končetinami toho tvora. Byly malé, stíny nohou naopak masivní a obrovské.

Cisterna se pohnula směrem k nám, zavrzala a najednou přišlo vrzání a vřískání, když se o vývod pro vodu otřely masivní zuby v čelistech. Začalo to svými masitými pysky srkat a olizovat poslední kapky vody, které tam byly.

Třeba odejde. Možná, že se napije a prostě půjde, myslím, že jsem si něco takového říkal.

Tvor párkrát zamlaskal a zabručel. Nebyla tam voda. Cisterna byla prázdná.

"Do hajzlu," procenil jsem mezi zuby. Oba se na mě podívali. "Vypadněte!"

Těžká hlava narazila do cisterny tak silně, že zadní kola byla na chvíli ve vzduchu. Odletěly kusy zeminy a cisterna měla co dělat, aby se nepřevrhla.

Na poslední chvíli jsme uskočili do stran, ruce se nám zabořily do suché půdy a kolena skončila ještě v té vlhké.

Obrátil jsem se na záda a na chvíli to zvíře viděl.

Na jeho praseti nebo hrochu podobné hlavě byly nad očima dva malé lopatovité růžky zbarvené do sytě červené, čenich pokrývaly různě velké kostěné hrboly. Z tváří čněly silné lícní kosti, tato výbava mi podněcovala dravý způsob života, a v tlamě byly navíc ty ohromné špičáky. Živočich rozevřel tlamu tak moc, že čelist skoro málem vypadal z pantu, roztřískly se tady jeho sliny.

Kůže nesla hrbolky od ramen až po kořen ocasu, nebyly ale četné. Na spodní světlejší straně krku byly tukové záhyby.

Těžká hlava byla nesena silným krkem. Tělo tohoto monstra bylo silné, svalnaté a trochu obtloustlé, s krátkým ocasem a kratšíma nohama. Vytáčely se do stran, trochu.

Evokoval hrocha, ale svažovalo se mu tělo a jeho hlava byla i přes silné končetiny lehce vyzáblá.

Rozeřval se podivným, chrochtavě nepříjemným řevem a narovnal končetiny více pod tělo. Rozhýbal se do stran, na chvilku se uklidnil, ale jakmile nás ucítil, začal se zvedat na zadní dupat předními tlapami do země. Od jeho mohutných tlap létaly kusy hlíny a stébel, bláto mu cákalo až na spodní stranu břicha. Běsnil jako nějaký smyslu zbavený behemot.

Zrak toho tvora se zaměřil na Josse, který měl překvapivě zářivé kresby na triku. Malé oči v mohutné hlavě se zmenšily na malé škvíry, živočich dopadl, zafuněl, zařval a rozevřel své obrovské čelisti na plno na něj. Ležel na zemi a po zádech se plazil dál od něj, ale zkoprněl. Polkl a zůstal ležet.

Dopadl podruhé, potřetí, ten tvor, a najednou se Joss už neměl kam plazit. Byla pod ním strouha, zasekl se.

Další dopad by mu rozdrtil celou kostru, to zvíře muselo vážit tunu a dost možná víc, ale bylo jako rozjetý vlak. Jossovi ve vlasech vyrašil pot, čekal na nejhorší a dal ruce nad sebe.

Hvizd se prohnal vzduchem a několik kousků kůže toho živočicha odlétlo. Naposledy dopadl a ohlédl se na mě, vydechl (z nozder mu vylétla nějaká voda) a se hřmotem jeho pravá noha padla mezi Jossovy nohy. Rozeřval se, překročil ho a naštvaně rychle odkráčel dál od nás. Stále byl ale slyšet.

"Co to, do hajzlu, bylo?! Nějakej posranej mutant vystartoval přímo proti nám! Přímo tady!" Peter se sbíral ze země a ukazoval všude.

"Proč jsi to nemohl, sakra, udělat dřív?!" Joss vyskočil. Nebral jsem to v potaz. "Efekt to ale mělo, teď mi už věříš. Aspoň trochu," oklepal jsem se. "Za to triko mě máma zabije."

"Ptám se pro jistotu znova, co tohle bylo? A proč to vyjelo tak rychle?" Peter se trochu zklidnil a oklepal. "Kdybych měl hádat, tak Estemmenosuchus uralensis," nadšeně jako děcko jsem poznamenal. Oba na mě koukali s nechutí a neporozuměně. Nedivil jsem se. Jak už jsem možná říkal, za ta léta jsem si zvykl.

"To je... tvor, synapsid, ze středního permu Ruska. Savcotvárnej plaz, na půli cesty mezi savcema a plazama, z doby před skoro dvě stě sedmdesáti miliony let. Perm, perm prostě. Je to něco jako hroch nebo prase, akorát větší. Všežravec, aspoň se to o něm zatím tvrdí," rozpřáhl jsem se.

Joss se konečně vydýchal a rozhlédl se. "Asi přepíšu učebnice."

Obrovské zvíře zatím hřmotně doběhlo někam za obzor, pole se ohlo do jedné prohlubně a tam se jeho silueta ztratila. Mířil snad někam, kde byla nalezena ta těla.

Zazvonilo mi v uších a najednou jsem si něco uvědomil: Proč mě ten kolos nepřeválcoval? Proč mě nerozdupal? Nejenom, že by na to měl tento živočich sílu, ale pokud takhle reagoval jen na naši přítomnost, na výstřel by musel reagovat ještě agresivněji.

Do očí mi káply kapičky potu, protočily se mi panenky a najednou jsem prostě ztratil rovnováhu. 

...

"Hej, hej... kámo? Žiješ?" Joss mi klepal do tváří. "Harleen?" naztevřel jsem oči. "Nemačkej mi kozy laskavě," strnule se ohradil. Trochu ho to ale pobavilo.

"Co se... co se stalo?"

"Začal jsi něco mumlat, otočil se a upadnul. Tenhle den je čím dál tím lepší," Peter se skláněl nademnou. "Já něco říkal?" ohradil jsem se. "Něco, ale nebylo ti rozumět," Joss mluvil, když jsem se oklepával.

"Byl jsem dlouho v limbu?" vydechl jsem ten horký vzduch. "Chvíli. Ale vypadalo to, že se už neprobereš," Peter nadhodil. "Dějou se tu fakt moc divný věci, ale já už nechci potkat dalšího rozzuřenýho prehistrickýho hrocha, takže bysme odsud měli vypadnout, mám tady z toho husí kůži." U toho jsem se posadil.

Nastavili mi ruce, pomohli mi vstát.

"Vrátil se?" zmateně jsem se prohlížel. "Ne. Říkám si, že je to otázka času," Joss nervózně sledoval okolí.

Hrábl jsem si znovu pro kompas, jeho ručička se znovu točila jako káča. Ta věc tu pořád byla.

"O tom začínám pochybovat. To zvíře hledá pitnou vodu, protože nemůže pít tu, která tu je v jezírkách. Je kontaminovaná - pesticidy, popel. A vzhledem k tomu, že tohleto ví, tak chodí sem pít už asi dlouhou dobu. Samo osobě by to mohlo bejt užitečný, protože to naznačuje, že ta věc je tady otevřená dost dlouho na to, aby tohle všechno mohlo probíhat," snažil jsem se pozorovat okolí a poslouchat.

"Takže chceš říct, že tamta věc nebyla první?" Joss sykl s dotčeným pousmáním," Takže tu může ve skutečnosti běhat třikrát víc těhletěch potvor a už mohly dojít daleko dál odsud. Úžasný, fakt skvělý."

"Asi... no každopádně známe čas, místo a zvířata, co tam žily. To je docela dobrá zpráva. Špatná, fakt docela špatná, je, že tahle hračka," zvedl jsem pistoli," nám proti nim nepomůže."

"Tenhle den je čím dál tím lepší," Peter poznamenal.

"Co teď teda s tím zvířetem?" napadlo Josse. Vevnitř byl docela podrážděný, ale ani ne tak z toho, že by neměl pravdu - ne vždy se úplně rád podřizoval rozkazům. Navenek ale nedal, přirozeně, nic znát. Snažil se o to.

"Když najdeme tu věc a nalákáme ho tam, problém je vyřešenej. To bysme asi měli udělat jako první," nadhodil jsem.

"Nechci bejt rejpal, ale, když je to tu tak dlouho, jak říkáš, tak potom sem muselo projít daleko víc tvorů než jenom tohle. Jenom z hlediska matiky je to pravděpodobnější," Joss se do toho vůdcovsky vložil. "Ta moje ropucha," Peter se přidal. "Třeba," Joss přitakal.

"Já jsem otevřenej nápadům. Jen do mě," pronesl jsem. Joss trochu znejistil. "Tak jo. Takže co to udělat tak, že já se půjdu podívat po tý věci a vy dva zkontrolujete tu potvoru?"

"Promiň, ale tohle nepřichází v úvahu. Buď se nebudeme dělit nebo to půjdu najít já sám. Nevíte, jak se ty zvířata chovají a já... oba víte, že se v nich vyznám. Ten živočich, když se budete držet dál, nebude představovat nebezpečí. Představte si, že je to hroch, ke kterýmu se prostě nechová hnusně," odporoval jsem. Nasadil jsem u toho chápavý, ale trochu lišácký výraz.

"Hroch, kterej vypadnul z pravěku. Zasraně naštvanej obrovskej pravěkej hroch!" Peter vyhrkl. Pobavilo mě to. "Na to nemám co říct, ale tak to je. Na ničem by to nic neměnilo, kdybych šel s váma."

Podívali se na sebe se vzájemně netečnými a nedůvěřivými výrazy. Teď mi to připomíná, jak moc to bylo jiné, když jsme tehdy byli ještě kluci.

"Když nám dáš tu pistoli, začneme o tom reálně uvažovat," Peter na oko zvážněl. Joss přikývl.

Bylo to fér. Složil jsem batoh, vyhrabal kompas a zbraň. Uložil jsem si ji tam, když jsem se sbíral ze země.

"Tobě jí nedám, ještě by sis ustřelil prsty," zasmál jsem se, když jsem Petera odmítl. Joss ji dostal do dlaně a taky se pousmál. "Hele, mám víc hodin na Counter-Striku, Far Cry i všemožnejch dalších střílečkách, který si usmyslíš. Vím, jak se s tím zachází," založil ruce na prsa otočen směrem ke mně.

Joss vystřelil a vzduch proťala rána z pistole. Peter uskočil dopředu a lekl se jako zajíc. "To je ale debilní humor."

"Zkuste se nepostřílet," uchopil jsem do ruky kompas a odešel směrem k lesu. "Tys nám tu pistoli dal," Joss se ozval. "Já si jí klidně vezmu zpátky," otočil jsem se. "Jdi už radši, my ti zavoláme," Peter se na poslední chvíli ohradil.

Schválně, kdo komu bude dřív volat záchranku, pomyslel jsem si při chůzi.

Zmobilizovali se, Joss pevně a rozhodně uchopil pistoli a oba se za mnou naposled ohlédli. Prošli krz území vyznačené policejní páskou a pokračovali k menšímu jezírku, které bylo kus od hrany lesa mezi ornou půdou v polích.

Obrůstala ho vysoká vegetace jako trsy orobince a rákos, podél něj ale nerostly vlastně žádné stromy, protože by se jejich kořeny jen těžko udržely v takové půdě. Také většina rostlin v okolí se držela velmi špatně, spodní voda byla zasycena spadem pesticidů a uloženého uhelného popílku. Úřady slibovaly, že to bude lepší už od revoluce.

Při chůzi do nich pražilo slunce, nemohli vědět, že doba, která po estemenosuchovi přišla, nebyla od toho horkého srpnového dne odlišná.

Zastavili se. Kus od nich, na provizorní cestě, stál valník a kolem něho létalo hejno much a dalšího hmyzu.

"Co to je?" Peter se nervózně zahleděl na kopu čehosi červeného a hnědého. "To jsou ty mrtvoly. No, to je teda hnus," Joss ohrnul nos. Ten puch asi došel až k němu. Nejspíš to byla těla složená na valníku pro odvoz do kafilerie.

"Když tohle dokázalo to zvíře udělat s jelenama, co asi udělá s náma?" Peter nadhodil, když se znovu rozešli. "Něco mi říká, že to nebude moc hezký na pohled. Ale snažím se Martinovi důvěřovat, že, když se k němu nepřiblížíme, tak nám nic neudělá. Pořád přece o tom zvířeti ví... tipnu si, že prakticky všechno i to, jak vypadala jeho babička," Joss nervózně přejízděl očima po okolí.

"Co jsou ty věci zač?" Peter prohodil. Joss neodpověděl. Malinko vycenil zuby. "Hele, i když jsem viděl to, co jsem viděl, tak nevěřím tomu, že existujou brány krz čas. Krz miliony let do minulosti. Chápu to stylem fyzika stejně jako ty."

"Bez toho by tě nevzali na školu. Pořád si myslím, že to má reálný vysvětlení. Reálný v mezích toho, co se dá dokázat. Stačí to najít," Joss zaujatě odpověděl.

Možná, že když ho Peter podpořil, cítil se trochu silnější. Dlouho jsme na tohle téma nevedli řeč.

Jeho matematicky vytrénovaný mozek mu nabízel spoustu racionálních řešení, ty se pro něj staly prioritou. Vždycky jsem mu opakoval, že mi někdy přijde jako Ian Malcolm z Jurského parku jen na to, že on nebyl tak umíněný a trochu domýšlivý. Po většinu svého času takový nebyl.

Došli skoro úplně k jezírku. Bylo už nadohled, jeho hladina se leskla ve slunečním svitu a odrážela ho jako rybí šupiny. Z kratší vzdálenosti bylo i mnohem pronikavěji a intenzivněji slyšet silné šplouchání vyvolané určitě estemenosuchem. Sklouzl do vody s velkým cákotem a vlnami, zanedlouho mu zůstal v kalné vodě vidět jen vršek jeho hlavy.

Naproti od vodní plochy, docela daleko, byly stavební buňky a několik stavebních strojů, které zde byly kvůli vybourání zbývající části staré zásobovací cesty. Rozpálený kov hřál žárem a vše tam vypadalo docela mrtvolně a opuštěně, nám to nahrávalo. 

"Doufám, že si je na sto procent jistej, že nám tohle zvíře neublíží," Peter na něj zdráhavě pohlédl. "Jestli tě to uklidní, ani já si nemyslím, že to je všežravec," Joss přitakal. Peter se na něj roztěkaně podíval. "Fakt víš, jak člověka uklidnit."

U protějšího břehu, oproti tomu, kde se Estemmenosuchus rochnil, se ve vodě mrtvolně vznášel zvláštní asi dvoumetrový obojživelník s velmi dlouhou plochou hlavou. Protáhlá štíhlá čelist byla lemována ostrými zuby, které z horní přečnívaly ven, jeho vlhká vláčná kůže byla světlozelená s tmavšími skvrnami a žlutým spodkem, měl i zploštělý ocas. Během pár chvil se jeho tělo doneslo až k estemenosuchovi, který si jej zprvu nevšímal.

"Ale... no, je pravda, že se mi nechce věřit, že bysme měli halucinace nebo něco takovýho, který by se přetransformovaly do dinosaurů. A nezlob se na mě, ale ty oči, toho tvora, co jsem viděl... na to nikdy nezapomenu," přiznal se Peter.

Joss jenom zakroutil hlavou. "Když budeme předpokládat, že to, co jsme viděli, byly halucinace, tak i ten tvor, kterýho jsi ´viděl´ byla taky halucinace."

"Tohle je taky jenom halucinace?" pokynul na koupajícího se synapsida. "Genetickej experiment, spíš," Joss to odvrhl.

Podívali se na toho živočicha znova, sledovali ho, a Joss si vzpoměl, že jsem o něm mluvil jako o všežravci. "Říkal, že je jinak neškodnej, ne?" optal se. "Asi tak neškodnej není," Peter ohrnul nos.

Joss znejistil a koukl se směrem do jezírka. Estemmenosuchus se cpal tělem toho obojživelníka a z tlamy mu koukala jen jeho zadní část, ocas a zadní končetiny. Drtil ho stisk čelistí a velké špičáky mu jednoduše projely kůží a svalovinou, do vody stékala krev z ran. Synapsid si ho ještě jednou zkousl a pomalu ho soukal do hrdla. Ten obojživelník nebyl asi dvoumetrový.

"On ho fakt sežral úplně vcelku?" Joss se ztáhl. "Úplně. Úplně vcelku," Peter znechuceně přitakal.

...

Kompas se pořád točil jako vrtule, jako větrník. Cítil jsem, jak se mi po vlasech snášejí krůpěje potu, ulpívaly mi na triko.

Mezi stromy se semtam přehnal závan slabého větru, popohnal několik lístků, ale jinak nedokázal nic. Neochladil. Nešlo se mi zbavit pocitu, že se mezi stromy něco pohybuje už od chvíle, kdy jsem tam vkročil. Šel jsem ale dál.

Kráčel jsem svažujícím se terénem plným kamenů a menších skalisek ve stínu zarostlého lesa. Spousta různých klacků a větví se mi pletla pod nohy, nějaké ty kameny a pařezy se také naskytly při procházení další suché části docela daleko od městské periferie. Procházel jsem vlastně takovým lesním výčnělkem, na mapě to vypadalo jako vysunutá terasa a až bych ji přešel, tak bych narazil na to jezírko, u kterého stáli.

Bylo mi jasné, že ta těla tady nerozházel Estemmenosuchus. Alespoň ne všechna. Nebylo mi ale jasné, proč jich bylo tolik.

Původně jsem uvažoval, jestli to nemůže být Gorgonops nebo nějaký jeho příbuzný, který se tu prohání, ale mluvili jsme o starší době. Na tohoto permského dravce jsem si vzpomněl, protože o něm bylo reálné uvažovat pokaždé, když šlo o svrchní perm. Tohle ale byl střední perm a tedy doba před širším nástupem těchto strašlivých dravců ovládajících jihovýchodní Afriku, Rusko, Čínu a Evropu.

V úvahu přicházela další zvířata, velká spousta permských dravců z oblasti Ruska, třeba Biarmosuchus nebo Eotitanosuchus. Přemítal jsem si, kolik jich vědecky nemáme popsaných.

Ručička kompasu se stočila. Narážela do jedné straně. Ta věc musela být blízko.

Jak jsem tak šel dál, tak jsem viděl na několika kamenech vrypy po drápech, jakoby si je tam něco brousilo a zanechalo tam zřetelné stopy. Někde ležely rozlámané větve a klacky, muselo tam pravidělně chodit něco velkého a nejspíš těžkého, jenže nedalo se poznat co, protože suchá půda s napadanými listy by otiskla stopy jen těžko.

Za každým skřípnutím, každým vyšším zvukem, se ten tvor mohl skrývat.

Mrsknutím jsem se otočil. Předemnou, mezi dvěma břízami, něco prošlo. Byl jsem si jistý. Neviděl jsem to. Najednou to zmizelo do ničeho.

Udělal jsem krok zpátky a pod botou bylo něco měkkého a hladkého. Patou jsem to sešlápl. Otočil jsem se.

Leželo tam lidské tělo. Zděsil jsem se a vytřeštil oči.

Ten člověk byl docela urostlý, vzadu na krku a mezi klíční kostí a lopatkou měl dvě velké tmavé díry až do masa a kosti - proražené od zubů. Musel tu ležet jenom pár desítek minut, chvíli. V ranách neměl larvy a červi, které bych v tomhle teplu čekal, ten predátor se pro něj bude muset vrátit. A já tu budu čekat.

Ještě jsem si to ani nedomyslel a za mnou něco žuchlo. Dopadlo tam na zem těžké tělo. Zkorpněl jsem. Naztevřel jsem pusu a velmi, velmi pomalu se zvedl. Šlo to ke mně. Pomalu a lidsky. Po dvou.

Nebylo to to zvíře, které tady pobíhá. Tak co to je? Co? probíhalo mi hlavou. Zjistím to jenom, když se otočím. Udělal jsem to.

Upadl bych, ale nemohl jsem se pohnout.

Koukaly na mě dvě červené oči s černými zorničkami, obrovské a mandlovité. Ta postava měla šlachovité, vyzáblé a neskutečně dlouhé končetiny, ruce měly tři prsty s drápy a nohy prstů pět. Byla vysoká tak dva a půl metru, při opětovném pohledu do jejích očí se mi zatajil dech a podlomily kolena. Ústa byla protažená do stran, hlava vysoká a nos byly vlastně jen dvě dírky pod očima. Děsil mě pohled na svraštělou hnědavou kůži s bílými pruhy a černými skrvnami, vrásčitou v některých částech těla a úzký sloupovitý trup. Té bytosti byly dobře vidět žebra, vrcholky obratlů, lícní kosti a baňatá hlava.

Muselo to být to samé, co viděl Peter. Přišlo to sem z křídy, ale rozhodně to nebylo z té doby.

Naklonilo se to ke mně a otevřelo to své obrovské oči. Po tváři mi stékal pot, tomu stvoření se ztáhly nosní dírky. Cítil to.

Nepromluvil jsem ani slovo, chtělo to po mně natáhnout ruku, ale cosi zašramotilo za ním. Kouklo se to dozadu, po mně a po svých dlouhých svalnatých nohách se to odrazilo do korun stromů. Zmizelo to.

Na klid nebyl čas. Leklo se to jiného, daleko horšího tvora, který zabil toho člověka za mnou. Stál jsem proti němu.

Ani ne pět metrů, stál tam na suchém listí obrovský savcotvárný predátor.

Svalnaté masité tělo podpíraly čtyři silné, trochu pokrčené nohy s tlapami, které končily drápy. Na loktech, kolenech a také na kořeni krku se mu rýsovaly mělké záhyby kůže, to ale nebylo nic ve srovnání s mohutným a skvěle vyvinutým svalstvem na zbytky těla. Podlouhlý zužující se ocas ho vyvažoval při lovu, maskovací zbarvení kůže a štětinaté srsti, které se podobalo leopardímu jen s tím rozdílem, že to byly hnědavé skvrny na fialovějící až rezavé kůži, mu pomáhalo se skrývat do poslední chvíle. Hlava posazená na docela krátkém krku se k čenichu trochu stáčela dolů. V přední části horní čelisti mu vyčnívaly dva silné tesáky podobné šavlozubému tygru, předkus z ostrých zubů byl také velmi zřetelný, když zvedl "rty".

Kolem jeho nozdry prolétala moucha a jedním mohutným výdechem ji odpálil. Nevrlýma očima si mě prohlížel, znovu mohutně vydechl.

Teprve teď si uvědomil, že mu stojím před kořistí. Zařval silněji než lev a medvěd dohromady, udělal jsem krok za mrtvého a v tom zařval ještě jednou a dvěma kroky se dostal ke mně a odhodil mě.

Na to poslední si z té chvíle vzpomínám. Na náraz do kamene, na studeném kusu skály zůstala krvavá stopa. Má krev.

Upadl jsem na suché listí do tichého bezvědomí, skácel se tam, a už se víc nehýbal.

Savcotvárný plaz ke mně sklonil čenich, několik nasál můj pach, odříhl si a obrátil se zpátky ke své ulovené kořisti. Šel směrem do svého brlohu a ten nebyl daleko od místa, kde Joss a Peter stáli.

Oni sami se koukali na zprvu poklidného estemenosucha, ten se jen ozval, hluboce zařval, ale na nic dalšího se nechystal. Pro Petera a Josse chyběly starosti. Měli ho jen sledovat, než bysme nalezli bránu, kudy ho dostat zpátky do jeho domoviny. Nereagoval nijak zvláštně, přestože o nich věděl, jen zařval a znovu si šel hovit do vody. V mělké vodě se pohyboval pomocí svých čtyřech silných nohou, velmi přitom cákal, vířil vodu a dělal velké vlny, které dopadaly na břeh. Chvilku mohutně chrochtal a řval, bylo to slyšet i přes dvacet metrů daleko, a stále jeho podrážděnost z nějakého důvodu sílila a rostla.

"Přestává se mi to líbit," Peter na toho tvora koukal. "Mě taky. Ale proč je najednou takhle nasranej? Do teď byl v pohodě," Joss se přidal.

"Když se rozeběhne, koho asi rozšlape na hadry dřív? Tebe nebo mě?" Peter polkl. "Nechceš to zjišťovat, že ne?" ohradil se. "To ty počítáš se vším."

"To sice jo, ale...," v půlce věty jeho hlas vypadl. "Vidíš to?" skoro vykřikl a ukázal na staveniště.

Byli docela daleko, ale mezi pracovními stroji jasně viděli toho tvora. Obrovský, přes metr a půl vysoký živočich s dlouhým ocasem se potácel mezi nimi a po zemi táhl něco jako tělo. Peter vypálil z letargie a Joss vydechl a sledoval toho tvora, jak táhl lidské maso po zemi.

Pootevřeli svá ústa. Ten živočich vyrval z mrtvoly kus masa a spolykal ho.

Rozklepaly se jim kolena. Sledovali hodování toho živočicha se zatajeným dechem a zakalenou myslí vzpomínkami na naše společné chvíle, dokud dravec netrhl hlavou a nezmizel kamsi za stavební buňky do lesního porostu.

Joss s Peterem na sebe koukli a bezmyšlenkovitě se po mírném svahu rozeběhli ke staveništi. Opuštěně se tyčilo ve skrytu borovicového lesa. Po celé jeho délce byly nahodile rozmístěny různé bagry a nakladače, jen uprostřed se krčila menší montážní buňka s lehce pootevřenými dveřmi. Rozbagrovaná země byla stejně suchá jako okolí.

Pod ramenem temně žlutého bagru ležela ta lidská mrtvola, Joss a Peter sem udýchaně doběhli a koukali se na něj a zakrvácenou zem.

"Není to... řekni mi, že to není on," Peter těžce pronesl. Joss mu neodpověděl. Pomalými kroky se k mrtvému přibližoval. Sklonil se k němu a zavrtěl hlavou.

"Není to on. Naštěstí."

"Bože. Proboha, to byl šok," Peter si oddechl. "Aspoň máme jistotu, že to zvíře tam ty lidi a zvířata nezabilo. Viděls to? Viděls to zvíře? To je daleko horší než tamto." Něco ucitíl. "Co to sakra je?" zacpal si nos.

V horkém vzduchu byl cítit silný zápach zdechliny, někde v našem okolí se muselo rozkládat nějaké zvíře.

"To je jako... ble, jako když něco hnije. Jako když se něco pozvrací a hnije to. No to je puch. Fuj," Jossovi se zvedl žaludek. "Odkud to je? Z něj?" Peter se vzdálil. "Z něj asi ne. Ale," přiblížil se k montážní buňce," no... přijde mi, že to jde odsud. Tady odsaď."

Přiblížili se a jen lehce pootevřeli vrzající dveře. Když uviděli tu scénu, radši jsme ustoupili zpátky kvůli nesnesitelnému puchu, který ještě více umocňovalo strašlivé horko. Před nimi ležely na zašpiněné zemi roztrhané mrtvoly psů i jiných zvířat, u kterých se množily roje much. Ty bzučely nad pomalu se rozkládajícími těly zvířat, které evidentně zabilo nějaké velké zvíře.

"Tak tohle nedám, promiň," Peter vyběhl ven a začal zvracet. "Sakra, tohle je hnus. To je fakt hnus," Josse už puch a horko štípaly do očí.

Nepředstavoval si to. Takhle ne. Možná v tuhle chvíli skutečně pocítil dotek jiného času. Jiné éry vývoje života na Zemi.

Najednou zbystřil. Něco zaslechl.

Bzučení much nedokázalo přehlušit zvuk, který se ozval ze zastrčeného rohu. Bylo to jemné zakvíkání a zabručení, co se ozvalo nedlouho potom, co tam vlezli.

Ohlédl se tam a naplno rozevřel trochu slzící oči. "Petere, tohle musíš vidět."

"Co tam je? Já už tam nechci," řekl z venčí. Nezněl zdravě. "Ono to tady totiž má mláďata," užasle hleděl na dva malé tvorečky s rostoucími šavlovitými tesáky a jemnou srstí po celém drobném těle. Ležely tam, na kopě malinkých kůstek a tlejícího masa, dvě malá zvířátka s dlouhými ocásky a robustními těžkými hlavami, jejich velké oči byly polootevřené a reakce dost zpomalené. Ti dva tam podléhali horku, které tu panovalo po spoustu dní.

Peter se tam dopotácel. Dal si ruku na pusu, když tam vešel a znova se znechutil. Vytřeštil oči, když to viděl sám.

"A do prdele, tohle není dobrý, když to tady má mláďata," odsykl Peter znechuceně. "Dává to asi ještě větší smysl. Jejich máma je ten tvor, co tu zabíjí ostatní zvířata. Nosí je jako krmení pro mláďata," uvědomoval si stroze.

"Chudáci," zželelo se jim Peterovi," melou z posledního. Oni tady umírají." "Je tu na ně asi moc vedro. Prostě umírají a jejich máma asi neví, co s nima, takže jim nosí jídlo."

Joss se odhodlal sáhnout na krk mláděti, které jen mrtvolně leželo na zemi. "Tenhle to už má za sebou."

Druhé mládě mělo lehce pootevřenou tlamu, okraje lemovala vrstva zpěněných slin, a oči říkaly, že to nebude trvat dlouho a bude následovat svého sourozence.

"Tohle je v háji. Neměli bysme tu bejt. Ne tak blízko. To je v háji, ty vole, to je sakra v háji," Peter začal postupně couvat v tom hrozném puchu. "Dobře, já bych taky asi šel. Měli bysme vypadnout," Joss se zvedl a chystali se odchodu. Bylo jim trochu líto tady ta mláďata nechat, ale nemohli dělat nic víc. Bohužel.

Pomalu od skonajícího mláděte couvali ke dveřím, chtěli mi zkusit zavolat, jestli se náhodou neozvu, ale přímo za jejich zády ve dveřích stála matka těchto tvorečků. Vrátila se.

Skoro metr a půl vysoký tvor tam hluboce sýpavě oddechoval s lidským tělem v zakrvácené tlamě, jeho mohutné nohy mu podpíraly svalnaté tělo.

"Neslyšíš něco?" Joss zašeptal. "Myslíš to funění, co zní jako nasraná parní lokomotiva?" Peter pesimisticky přitakal. "Přesně to."

Obrovský synapsid upustil čerstvě zabitou kořist a vycenil na ně své přední zuby spolu se špičáky o velikosti lidského palce, vydal přitom zvuk podobný mědvědu a lvu dohromady, silný se stopou schopného lovce.

"Padej!" zařval Joss a oba uskočili dopředu.

Synapsid vletěl dovnitř a nevyvážil svou sílu, hlavou narazil o kartonovou stěnu. Prorazil ji. Zařval vztekem a bolestí.

"To okno! To okno!" řval Joss. Leželi na několika rozervaných tělech. Peter vyskočil na nohy, ale řev synapsida ho uzemnil. Samice mu chtěl rozervat hrdlo, ale než to udělala, stačilo její jediné mládě jemně zaknínakt, i to ale stačilo, aby se za ním otočil a na chvíli nás přestal sledovat.

Peter prolezl oknem ven a po čtyřech se odbelhal pryč. "Poběž!" zakřičel.

Na zemi ležel starý zrezlý krumpáč, Joss ho v poslední chvíli nepozornosti popadl a vrazil jí ho za lopatku mezi žebra. Silou okamžiku se mu ho podařilo vrazit tak bolestivě, že okamžitě se ta samice vztyčila na zadní a začala řvát bolestí a utrpením. Ošívala sebou, střídavě trhala čelistmi a velice naštvaně a podrážděně oddechovala.

Joss se chytl rámu, přehoupl se přes parapet a byl venku. Vztyčil se na nohy a bežel.

Neohlíželi se ani jeden, prostě se chtěli dostat, co nejdále od toho místa. Došlo jim ale, že už tak rozdrážděná a naštvaná samice si to nenechá líbit.

Pořád, skoro šestimetrový synapsid Ivantosaurus ensifer patřil k nejschopnějším dravcům středního permu. A zrovna oni se mu přiblížili k mláďatům a vrazili krumpáč do lopatky.

Ozvalo se lámání dřeva a z dveří se vyřítila rozzuřená matka mláďat ivantosaura. Výhružně a naštvaně řvala, že se snad tím chvěly i koruny přilehlých stromů za nimi.

I přes poraněné rameno, ze kterého tryskala krev skoro proudem, jak si z něj o dveře vytrhla vražený krumpáč, dokázala docela obratně vyběhnou za Jossem a Peterem a pronásledovat je co nejdále od svého brlohu.

Nejen, že poznala, že sáhli na její mládě, ale poznala i, že takové lidské kořisti může být daleko víc. Musí se sama uživit a malá sousta nestačí jejímu umírajícímu mláděti. Rozhodla se mu donést něco většího, masitějšího a něco, co ještě běželo před ní.

Peterovi i Jossovi, oběma jim docházel dech, sýpali a sykali, jak jim pumpovaly plíce, když před nimi stál velký žlutý bagr se složeným rypadlem. Josse něco napadlo a něco zakřičel na Petera.

Z posledních sil zrychlili, aby je samice neměla šanci dohnat, a běželi k němu jako zplašení.

"Umíš s tím zacházet?" Joss zasýpal. Doběhli ke kabině. "Jasně... mám sice jenom pět hodin na simulátoru, ale šlo mi to fakt kurevsky dobře," Peter ho ujišťoval, když lezl do kabiny. "A támhle ti běží úžasná motivace, tak si pospěš!" Joss ukazoval před ně.

Zadýchaní se souzeli u složeného rýpadla, jeho horký kovový povrch se jen leskl ve slunečním svitu a pálil na dotek. Peter se, přes svou malou výšku, vší silou vydrápal na pásy a do kabiny, kam si hned zasedl, jakoby tam trávil každý den.

"Táákže, jak to bylo? Tohle je na lopatu, tohle na rameno, tohle na...," mluvil si pro sebe.

"Kámo hele, jako nechci tě honit, ale ona už není zas tak daleko ode mě," Joss polkl při pohledu na běžící zubaté monstrum. "Už to bude, už to bude," ujišťoval.

Jak se ale samice přibližovala, Joss couval stále blíž a blíž k pásům, sledoval, jak se žene ke němu a má divoce rozevřenou čelist.

"Že já sem šel. Že já nezůstal doma, hezky u počítače," řekl si tak pro sebe.

Zatajil se mu dech. Napjatě sledoval to zvíře. Polkl. Měl pocit, že přijde konec. Už viděl, jak ho trhá velkými ostrými zuby v čelistech, pořád čekal, kdy se Peter ožene s lopatou bagru a nějak odpoutá její pozornost, ale marně.

Ivantosaurus se zastavil jen kus před ním, v tichu byl slyšet jeho vysílený dech, a pomalu zvedal neklidné rty plné kupících se slin. Stékala mu krev po celých zádech, to ho ale neodradilo. Bylo jasné, že se připravoval na útok, pokrčil přední tlapy a zničehož nic vyskočil vší silou elegantně jako panter.

Joss zavřel oči a přikrčil. Měl pravdu. Skončí to. Teď a právě tady na tom nevzhledném, krví prosyceném kusu země.

Najednou se ozval výstřel podobný vzduchové pistoli, který ho zásahl do ramene. Ivantosaurus zařval bolestí, dopadl na zakrvavený bok a jen se v tu chvíli plazil, stále ale nepřestával lovit a dychtit po pomstě a potravě.

Joss se na vteřinu ohlédl a uviděl, jak tam stojím na nízké vyvýšenině a v ruce držím pistoli, ze které ta rána pocházela.

"Ty vole, on je snad nesmrtelnej," Joss procenil mezi zuby. "Běž!" zařval jsem na něj vší silou.

Na čele jsem měl sice velký krvavý šlic, ale hned jsem se rozběhl za nimi dolů, volal jsem na něj přitom, aby se podíval, jak ivantosaurus vstává ze země a chce dokončit, co začal. Neřekl poslední slova.

"Co?!" zakřičel nazpátek. "Vypadní! Vypadni tam odsud!" zařval jsem.

Špatně mě slyšel.

"Do hajzlu," sykl jsem.

Dravec vstal na své čtyři mohutné nohy, naplno rozevřel oči a tlamu, ze které vyšel ohlušující pronikavý řev. Joss zůstal stát na místě, jednou rukou opřený o zem a nehýbal se. Za běhu jsem nemohl vystřelit, tak tak jsem to udělal ze stoje.

"Do prdele," smířilivě se svým osudem pronesl.

Synapsid skočil, ale ve vteřině ho k zemi srazila lopata bagru. Těžká kovová lžíce mu přerazila páteř a srovnala ho se zemí, z krku mu vyletěly kapky horké krve a více se už nehýbal. Zůstal tam mrtvolně ležet, čelisti mu zůstaly pootevřené

 Strašně si, Joss, oddychl.

"Tak tohle byla ta páka, našel jsem to," vykoukl rozesmátý Peter z kabiny. Joss se zakolébal a zasmál. Já upadl na zem a vydechl jsem.

...

Obě mláďata byla mrtvá, když jsme se znovu podívali do stavební buňky.

"Proč jsou vlastně... proč umřely?" Joss se musel zeptat. "Jsou ze stejnýho místa, jako estemenosuchus, takže by to mělo představovat bažinatý prostředí, močály a vlhko. Při takovým vedru a hlavně taky suchu tak malí těžko přežijou," přiklekl jsem si k nim. "Takže se jim máma snažila donést potravu kvůli tomu, aby přežily a bylo to houby platný, stejně by dřív nebo pozdějc... umřely," konstatoval. "Můj odhad."

"Co teď uděláme?" Peter přišel, když jsme vyšli z té boudy. "Musíme je dostat zpátky do permu. Všechny. Pokud to neuděláme, nevíme, co se může dál stát," řekl jsem rázně.

"Já vím, že jsi upadl na hlavu, ale že až takhle?" uchechtl se. "Hele hele, upadnul jsem, ale to na tom nic nemění. A neupadl jsem vlastní vinou, takže," hrál jsem to s ním. "Kromě toho mám nápad, jak to udělat."

Chvilku to trvalo, ale podařilo se nám dostat i toho obojživelného hromotluka ven z vody a zpátky do jeho permské vlasti. Kdybych to měl popsat, vypadalo to zhruba nějak takhle - brána v čase se blížila, její zlatavě stříbrné světlo už bylo na dosah ruky a těsně před ní jsem uskočil do suché hlíny. Rozeběhnutý savcotvárný plaz nestačil tak rychle zatočit a jeho masivní postava ho ztrhla do bažinaté oblasti, jež je dnes ruskými lesy a zemědělskými parcelami poblíž Očoru. Vlétl tam rychleji než vystřelený šíp, svalnaté nohy s tupými drápy ho nestačily zabrzdit, a propadl tak do své domoviny ztracené ve dvě stě šedesát sedm milionů let starých horninách.

Mláďata jsme k anomálii donesli, spolu s jejich matkou jsme je vrátili do středního permu, tam, kde měli skutečně zemřít a ne ve světě, který je od toho jejich vzdálený přes dvě stě šedesát milionů let.

Ta brána v čase se zavřela stejně tak zvláštně, jako se objevila. Myslím, že tuhle frázi ode mě ještě uslyšíte při našem vyprávění párkrát.

Bylo to vážně velmi zvláštní odpoledne a to nejen kvůli přímu kontaktu s druhy středního permu. V sobě jsem zachytil něco zvláštní už při seznámení s estemenosuchem a znovu jsem to cítil při setkání s tou podivnou bytostí. Byl jsem si jistý, že to nebyla iluze ani halucinace. Nevěděl jsem ale, co to bylo. Zatím.

"Doufám, že teď už mi věříš. Podle tvýho výrazu před tím ivantosaurem bych řekl, že jo," sebejistě jsem popíchl Josse.

Zaškrundalo mu v žaludku. Byl to dlouhý den.

"Uznávám, že se dějou divný věci, ale máme do toho vůbec co říkat? Kámo, věřím ti, že se cestuje časem pomocí těch divnejch věcí, ale nechápu to. A nevím, jestli to chápat chci."

"Děje se tu něco, co bysme měli znát a měli se tím zabejvat. Nikdo další se do toho nechystá a nikdo další tomu nedokáže rozumět tak, jako my. Proto bysme to měli aspoň zkusit," řekl jsem. "Oprava - my tomu nerozumíme," Joss se do toho znova vložil. "Tak začneme," odvětil jsem mu.

"Hádáte se jako manželé po dvaceti letech. Co teda bude teď?" Peter, předtím jen přihléžející, řekl. "Víte co vy dva? Když jste tak chytrý, tak se do toho vložte sami," Joss od toho "dal ruce pryč".

"Pravda, tohle není konec, ale teprve začátek," přidal jsem se. "Jedno vím určitě, že přijdou další, větší a rozhodně nebezpečnější zvířata a my musíme udělat všechno pro to, aby na ně lidi nenarazili. Už jenom proto. To prostě nemůžeme dopustit."

"Budu toho litovat, ale chci se na tom podílet. Chci říct, že to bude potřeba a, naprosto antiegoisticky, budete potřebovat i mě. Bez počítače jste jako bez rukou a ruce i počítač jsem já," zasmál se. "Jste blázni. Oba dva. Nevíme, jak ty věci hledat, jak se proti dalším bránit a co dělat dál," Joss oponoval. "S tím se ale dá něco dělat... Další věta, který budu litovat," Peter zamumlal.

"To je taky fakt. A nebudeme na to sami. Rozhodně ne ve třech," připojil jsem se. "Jak jako? Ne, nemyslíš, že...?" Joss nedořekl větu. "Myslím." "Hele, mám pocit, že ses do tý hlavy praštil fakt hodně. Je to šílený, celej ten nápad," odsoudil to.

Uvnitř jsem se tomu pousmál, možná měl pravdu, že jsem se do hlavy praštil trochu více, než nebylo zdrávo. Faktem ale bylo, že jsme v tom stále byli sami. Bylo nás málo. Potřebovali jsme další rekruty.

"Tess, závodně střílí a je super. Dá se jí věřit v čemkoliv. A Harleen... ta je... dokáže přemýšlet stejně jako já." "A taky tvoje holka," řekl. "Ale to s tím nějak nesouvisí. Známe se deset let. Všichni a jsme přátelé. Jsme dream team."

Nad celou plání se ztahovala mračna, obloha vypadala jako formující se černá díra. Začal foukat studený vítr a atmosféra byla jiná. Vypadala, jako kdyby léto ztrácelo svou sílu. Tušili jsme, že tohle rozhodně nebyla poslední, zdaleka nemohla být tou poslední, na kterou narazíme.

Jossovi už došly argumenty. Prohodil něco jako pro mě za mě a dál zadutě mlčel.

"Já doufám, že jsme aspoň ty tvory posbírali všechny. Včetně tý tvojí ropuchy," nafoukle zavedl hovor. "Kdyby ne?" Peter se zarazil.

Pousmál jsem se. Bylo to vlastně fajn odpoledne. Nový začátek. "Určitě jsme je posbírali všechny."

Za námi mezi stromy přeplachtil malý létavý ještěr a zmizel v korunách.