Jak je to s dilofosaurem z Jurského parku

Mezi velmi slavné dinosaury, kteří se stali slavní po filmu Jurský park z roku 1993, patří i druh Dilophosaurus wetherilli, masožravý teropod z rané jury. Známe ho na základě fosílií z uloženin spodně jurské Arizony, na svou dobu byl jedním z vrcholových predátorů zdejší oblasti a také jedním z největších dravců své doby vůbec. Mezi laickou veřejností se ale proslavil tehdy jako malý, jedovatý a zákeřný plivač oslepujícího jedu s obrovským krčním vějířem a strašlivě pronikavým chřestěním. Velmi dobře to působilo do filmu, především, když napadl a zabil zbabělého počítačového technika Nedryho. Mezi paleontology to však spíš působilo pobouření, koneckonců byl ve známém filmu představen jako maximálně tři metry dlouhý a devadesát centimetrů vysoký jedovatý dravec s vějířem kolem hlavy. Steven Spielberg v tu dobu vlastně pracoval s adolescentem, možná dokonce ještě s dost nedorostlým mládětem, ikdyž v původní stejnojmenné knize ho Michael Crichton představil v plné velikosti a kráse, jen s jedovatými váčky v tlamě, ze kterých vystřeloval jed. Je ale možné, aby byla vize toho filmového dilofosaura (alespoň z části) skutečná?

Rekonstrukce přibližného vzhledu knižního ztvárnění rodu Dilophosaurus, Crichton zde předvedl tento druh dinosaura jako dravce v plné velikosti, jen s tou třímetrovou výškou přeháněl (mimo jedu, samozřejmně). Každopádně se svému spodnojurského originálu podobá daleko více než ten filmový.

Původní koncept jedovatého dilofosaura, který oslepoval svou kořist vystřikovaným jedem, pravděpodobně vychází z představy toho dinosaura z konce 80. let. Zhruba v tu dobu totiž někteří paleontologové zastávali názor, že Dilophosaurus nebyl aktivní lovec ale pouze mrchožravý dojídač zbytků. Vyvozovali to ze stavby čelistí tohoto dinosaura, na horní čelisti je totiž patrný tzv. intermaxilární zářez tedy ohnutí konce horní čelisti, a ten většinou zavrhuje možnost příliš silného stisku. A tady narážíme na zcela pochopitelný fakt, sedmimetrový mrchožrout by se asi v parku plném dinosaurů moc nevyjímal (autor si je ale vědom, že se zde objevili saprofágní procompsognatidi, u nich však Crichton vyzdvihl jejich zákeřnost a početnost). Na druhou stranu ale vlastnil velmi ostré drápy a celkově gracilní a mrštnou stavbu těla, která by stačila k lovu živých zvířat.

V knize je popsán více reálně (aktivní lov, přibližná velikost a i poměrně originálu podobné chování), ve filmu však narážíme na několik zásadních chyb. Opomeneme jeho dost podceněnou velikost, ale vrhneme se především na znaky, které si asi každý z filmu odnesl. Podle dosud známých fosilních nálezů nic nenasvědčuje tomu, že by tento dinosaurus dokázal plivat jedovaté sliny. Tuto vlastnost má přibližně třináct druhů dnešních kober, příznačně jsou někdy nazývány plivající kobry, a ty jsou rozšířeny v pouštích i deštných pralesích Afriky i Asie. Narozdíl od dilofosaura ale svůj jed používají při obraně před predátory, k lovu je používán jen velmi zřídka. Navíc tyto kobry mají specifický tvar zubů, které u dilofosaura nenajdeme. Avšak na druhou stranu se "jedovatost" u toho druhu nedá vyloučit zcela, tlama mu mohla disponovat jedovatými bakteriemi podobnými těm, jaké mají i někteří dnešní plazi typu varana komodského. Jeho jedovaté kousnutí tak mohlo účinkovat podobně jako u jedovatých plazů, z fosilních nálezů ale tuto "adaptaci" dosud potvrdit nemůžeme. Zároveň ji ale nejde ani vyloučit.

Dilophosaurus ve své podstatě mohl ale disponovat oným krčním vějířem, který byl při útoku na Nedryho. Podobný nalezneme u dnešní agamy límcové, malého hmyzožravého plaza z Papuy Nové Guineii a Austrálie, u kterého samci mají chrupavčitý vějíř, který využívají především pro zastrašení protivníka. Narážíme zde na stejný problém jako u plivání jedu, zvíře ho využívá při obraně proti nepříteli. Jenže Dilophosaurus byl pravděpodobně ve svých ekosystémech vrcholový predátor, který mohl lovit všechny tvory, na které jen pomyslel. Neměl by se tak proti komu bránit, možná jen proti jedincům svého vlastního druhu (což ostatně nelze vyloučit), a při své mrštnosti a pravděpodobně také rychlosti nepotřeboval jed, kterým by oslepil kořist. Podobně jako v předchozím odstavci ale leze řict ještě fakt, že chrupavčitý vějíř by se těžko zachoval ve fosilním záznamu a samci ho mohli skutečně vlastnit pro upotání samice. Agama ho využívá stejně tak. Ale pak by postrádaly smysl jeho dva výrazné hřebeny, ty vlastnili právě samci a u nich byly také daleko větší (a další trochu zavádějící fakt. Pokud by vějíř měli jen samci a větší hřebeny stejně tak, jak je možné, že je měl filmový dilofosaurus, když v parku byly jen samice?).

Ono to s tím rázným odmítnutím podivuhodných vlastností filmového dilofosaura asi nebude neoprávněné. Jedovaté kousnutí mít ve své podstatě mohl, to paleontologové nepopírají, ale plivání jedu a krční vějíř se skutečně jen velmi hezká práce filmařů. Dilophosaurus se díky tomu naopak ještě dostal do povědomí veřejnosti a ta o něj měla rázem zájem. Autor se tímto toto filmové zvíře nesnaží nijak zdiskreditovat ani pohoršit, jen naráží a snaží se tohoto tvora poznat pod vědeckým světlem. Toť tedy k tomuto zvláštnímu zvířeti, možná by nám však ještě leccos ukázal.