Jako nepřátelé

24.05.2016 00:05

Ta noc, kterou jsme každý prožili po svém, pokračovala tak, že jsme se všichni sesunuli na pohovku na základně a tam docela klidně usnuli. Užívali jsme si ticha, klidu a toho, že nás nic nechtělo sežrat ani zastřelit. Leželi jsme, dýchali a měli pocit bezpečí. Venku se měnila obloha jako rozčeřená voda, měsíční kolo klesalo dolů a hvězdy s ním, jak jsem řekl, přenechávalo místo slunečnímu kotouči. Ten se už sápal dost vysoko, ale nikdo z nás neměl tu vůli vstát a dělat něco, cokoliv. Byla to prostě moc dlouhá noc.

Hodiny už ukazovaly půl deváté, ručičky se už přibližovaly ke třičtvrtě na devět. V tuhle dobu už jsme byli dávno na nohou, sledovali hlášení o anomáliích. Malý aorun donedávna také vyspával, probudil ho až žár ranního slunce, co šel do jeho pelechu vedle pohovky. Dost ho podráždilo, nejprve rozevřel své obří oči a teprve potom se postavil na své dvě ladné nožky. Zavrčel a zavrkal. Zvídavě otáčel hlavou nad miskou, kterou viděl před sebou. Odvážil se vyjít z vyleženého místa a začenichal. Nic necítil, jeho oblíbené granule byly asi ty tam. Chtěl se přesvědčit, přicupital k misce a ta byla prázdná. Smutně si zavrkal, zamrkal očima a čenichem do ni strčil. Jemně. Poznal, že je prázdná.

Naštvaně se otočil a začal žalostně vrkat, aby na sebe ztrhl pozornost. My jsme ale pořád spali, jen jsme si tak vychrupovali. Zase zvídavě pootočil hlavou, rozeznával nás ležící na pohovce, ale už moc dobře nerozeznal, že ještě klidně spíme. Přiběhl k pohovce, zavrkal. Když se nedočkal odezvy, vyskočil na pohovku a první, kdo se mu objevil v zorném poli byla Tess. Roztažená po půlce pohovky, jako vždy, ale s obličejem shouleným k tělu. Malý teropod moc dobře věděl, ke komu se má lísat, aby získal pozornost. Jeho jemnými pírky na hlavě se jí nejdřív pokoušel probudit, když to nevycházelo, tak začal vrkat přímo před jejím obličejem. Čumákem ji ještě šťouchal do nosu, strategie mu docela vycházela.

Tess už byla v polospánku, ohrnula nos a hmitavě naztevřela oči. Moc se jí to nelíbilo, že ji něco ruší ze spánku a snažila se to odehnat rukou. Aorun se zprvu zalekl, uskočil, ale potom znovu přiběhl a stoupl si jí přímo na hrudník. Trochu poskočil. "Co to zas je?!" podrážděně otevřela oči. Mládě mezitím očima jásalo, že je vzhůru. Smilovala se. "Copak bys chtěl, ty prcku?" podívala se na jeho rozdováděnou tvář. Malý teropod ale jen otáčel hlavou a trochu vrkal. "Aaach, tak ukaž, co chceš," unaveně si ho sundala z těla, položila ho na zem a zvedla se. On už instinktivně zaběhl k misce a tam začal poskakovat. "Aha...Tobě nedali najíst, ty drobečku," pohladila ho po hlavě a on se pořád lísal. "Pojď ke mně, musíš dostat aspoň něco," popadla ho do náruče a nesla až do garáží, kde mu otevřela pytel granulí.

Nahoru se ale došlo jenom řinčení dveří, dost silné na probuzení. Moje drahá přítelkyně má kapku lehčí spaní, možná je to jejím šestým smyslem pro vnímání okolí, ale prostě ji to okamžitě probudilo. Naztevřela unavené oči, zavadila o mně svou ručkou, jak se zvedala, ale pak si znova lehla a jen pozorovala můj obličej, tiše a s blaženým úsměvem. Nevědomky mně probudila. "Už jsem ti jednou říkal, že si máš najít jinou zábavu, než mě pozorovat ve spánku," líně jsem ji řekl. "Když ty vypadáš strašně roztomile, když spíš," s rozmrzelým úsměvem odpověděla. "Aaach bože...kolik je hodin?" neochotně jsem vstával. "Asi tři čtvrtě na devět...jo, skoro devět," sáhla si do kapsy pro telefon. "Měli bysme vstávat, mám pocit, že dneska bude dost dlouhej den," promnul jsem si oči. "Ehm," Harleen je naopak zavřela. "Postavím vodu, proč si vlastně vstala?" odešel jsem ke konvici. "Něco mě zbudilo, asi nic podstatnýho," mávla nad tím rukou. "Jestli to byl tvůj šestej smysl, tak je to podstatný," vracel jsem se k tomu.

Josse a Petera ještě pořád chvátil tvrdý spánek. Neprobudil je ani ten záhadný zvuk, ani náš rozhovor a ani hučící konvice. Čaj i ranní káva se všude rozvoněly. Popadl jsem hrnky a spěchal k pohovce, když jsem si všimnul, že Tess ani Aorun tu nejsou. Dosedl jsem, odložil hrnky na stůl. "Asi už vím, co jsi slyšela," zašeptal jsem. "A co jsem slyšela?" rozespale se zeptala. "Tess, jak praštila dveřma do garáže," ulehl jsem zpátky. "Ty jsi můj detektiv, viď," dala mi malou pusu na tvář. Chvíli bylo ticho, krásné ticho.

"A...rád bych poděkoval...všem, díky kterým stojím...tady stojím," Joss si dost zřetelně mumlal ze spánku. "O čem se mu asi zdá," Harleen ležela dál. "Že asi dostal nobelovku nebo tak něco," přisoukal jsem se blíž k ní. Ještě malý okamžik jsme leželi a odpočívali, pak znova práskly dveře dole v garážích a po chvíli vyšla nahoru Tess. V náručí svírala dost najezeného aoruna, vypadal jako nafouknutý holub. "My o vlku a vlk za dveřma," konstatoval jsem. "No co, ten náš trpaslík měl moc velkej hlad, a tak jsem musela dát najíst," obhajovala se. Pustila aoruna, ten přišel k misce plné vody a pil. "Ale nemusela si tak třískat s těma dveřma," rozmrzele jsem ji vytknul. "Stejně je čas vstávat, už je dost hodin," sehnula se nad pohovkou a lomcovala s Peterem i Jossem, aby vstávali. "Počkej, já chci vědět, jestli fakt tu nobelovku dostal," ušklíbla se Harleen. "Co?" Tess ohrnula obočí. "Nepochopíš, když jsi tu nebyla," pousmála se nad tím. "Vstávat a cvičit! Šup, šup, šup!" rozkřičela se na ty dva.

Ve vteřině oba dva vyletěli, jako kdyby do nich vystříleli celý zásobník z pušky. Peter měl pocit, že má infarkt, Joss byl rozmrzelý, protože se mu nedozdál jeho sen. "Kolik je sakra hodin?" Joss si promnul oči. "Devět, už devět," Tess mu radostně naštvaným hlasem odpověděla. "A sakra, to bysme...asi měli vstávat," odzívl. Vstal ze sedu, rozešel se směrem ke skladu a zahnul k umyvadlu, pod tekoucí kohoutek si strčil hlavu. "Do háje...mě tak bolí hlava. Ale fakt strašně, uplně mi třeští," Peter se chytal za čelo. "Na," Tess mu podala hrnek čaje. "A to pomůže?" zadíval se na ni bolestně. "Ne, ale aspoň po tom cukru nebudeš mít tak blbej výraz v obličeji," škodolibě se usmála. "Lepší než nic," začal lokat čaj. Joss se vrátil s mokrou hlavou ale plný odhodlání a energie. Sprcha asi pomohla, říkal jsem si tak.

Trvalo další půl hodinu, než jsme se zmátořili všichni. Čaj i káva už stačily vystydnout. Nechutnaly tak dobře jako jindy, ale probouzely ještě o to účiněji. "Tak," Joss si stoupl k projektoru a spustil ho," na něco jsem přišel," začal. "Dostal jsi tu nobelovku?" rýpla si do něj Harleen. "Ne...Jak víš, o čem se mi zdálo?" zarazil se. "To neřeš, povídej dál," ujistila ho. "No, vlastně...To je jedno. Napadlo mě, jak zjistit, co se vážně děje u Radowskiho, ale bude to dost těžký a nebezpečný," nesměle pokračoval. "Sem s tím, těžký a nebezpečný, tyhle slova se mi moc líbí," Tess se zablýsklo v očích. "Až se objeví nová anomálie, je velká pravděpodobnost, že mimo nás tam přijde i Berger a jeho vojáci. A tím pádem bude Radowskiho vila nechráněná, můžeme se tam dostat a vytáhnout z počítače nebo počítačů, co se dá," vysvětloval. "Chápu to správně, že ti, kteří půjdou do anomálie jsou vlastně živá návnada?" ujišťoval se Peter s rozhodným výrazem. "Vlastně jo, ale tentokrát budeme připravený. To je ten rozdíl," odpověděl mu. "Tess má pravdu, tohle se mi začíná líbit," dodal s kroutícím se úsměvem. "Jenže vy dva tam nepůjdete, ani jeden," uzemnil ho. "Proč?" Tess vyskočila ze sedačky. "Protože Peter musí vytáhnout něco z těch počítačů a ty ho musíš chránit, kdyby se něco podělalo," vysvětlil.

"A proč nemůžeš bejt ochranka ty? Přijdu o všechnu srandu, co bude," naštvaně oponovala. "Vítej v klubu," zaculil jsem se škodolibě. "Někdo na ně musí dohlídnout a vzhledem k tomu, že ty bys pak střílela po čemkoli, co se jenom hne, tak to je bezpečnější," zase ji uzemnil. Tess zakroutila očima, pak si něco zamumlala a zase si sedla. "Nějaký otázky?" rozhlédl se po nás. "Co dělat, když se fakt něco podělá?" Peter zvedl ruku. "Střílet," odpověděl krátce. "Ještě někdo?" zeptal se. Ticho. "Dobře, tak až se objeví nová, tak všichni víme, co máme dělat. Můžeme si maximálně popřát hodně štěstí, budeme ho potřebovat," ukončil to.

V celé základně nebylo nic k snědku, nabídli jsme se s Harleen, že skočíme pro něco malého k zakousnutí. Cesta do nejbližší městské periferie nebyla dlouhá, ale přišla nám delší, než skutečně byla. "Proč jsi byl tak ticho, na poradě?" jemně se zeptala. "Přemýšlel jsem, jenom jsem přemýšlel," klidně jsem odpověděl. "To vypadá jinak. Tobě se na tom něco nezdá, že jo?" pevněji mi sevřela ruku. "Co by? Ten plán je logickej, jednoduchej a takový většinou vycházej a není v něm háček," uhrával jsem to jinam. "Oba víme, že si myslíš něco jinýho," říkala pořád dál. "Mě jenom děsí, že buď to je ten nejlepší plán na světě nebo jistá sebevražda. Jednou už jsem utekl smrti a nechci, aby to někdo zkusil po mě," zastavil jsem se. "Ty mu to neřekneš," konstatovala. "Řeknu mu to a tým se rozpadne. Ne, ne, ne, tohle si na triko nevezmu. Já jenom nechci, aby se někoho dalšího pokusili zabít," pochmurně jsem řekl. "Já vím, že ty uděláš všechno pro to, aby jsi nás chránil. Ty to dokážeš, vím, že je to jako studená válka ale...," zlepšovala mi náladu. "Jenže válce, kterou ani jedna strana nemůže vyhrát se neříká válka. Říká se jí zánik," přerušil jsem ji.

"Podívej se mi do očí," řekla mi klidně. Koukl jsem do jejích krásných modrých očí, byla to podívaná. "My to zvládneme, spolu to zvládneme. Přežili jsme toho už tolik, jedno z největších vymírání v historii Země, nájezd utahraptorů, útok ptakoještěrů, otevřenou střelbu...a pořád jsme tady, protože osud tomu tak chtěl. Tys mě naučil věřit v osud a já teď věřím v to, že ještě není čas na to, aby jsme tenhle svět opustili," klidně mi odpověděla. "Máš překrásný oči," blížili jsme se k sobě obličeji. "A až tohle skončí, už s tebou budou každej den tvýho života," krásně se usmála. "Asi máš pravdu, je čas na to, abysme to skončili. Musíme to skončit," dali jsme čela k sobě. "Zvládneme to, jako všechno předtím," snížila hlas. "Jenom, víš, prostě předtím, když se to stalo, tak jsem byl rozhodnutej je zničit oba, ale potom, co jsem tam málem zůstal, mi došlo, že je moc nebezpečný, aby to zkusil někdo další. O to mi jde," přiznal jsem se. "Rozumím ti, ale měl si pravdu. Jinak to nejde," snažila se mně povzbudit," Skončí to, a pak to bude dobrý." "Jo, jo...a já se postarám o to, aby jsme se s těma sráčema potkali tak maximálně v pekle," rukama jsem ji objal pas.

Ještě chvíli jsme se bavili a povídali jsme si, nakonec to přešlo v dost příjemné líbání, než jsme se šli dál lesem až k prvním domům, co byly na dohled. Tři čtvrtě cesty za námi, možná o něco víc. Těsili jsme se, až půjdeme zase zpátky, protože na sebe budeme mít čas. V tu chvíli jsem se už definitivně rozhodl stoprocentně věřit Jossovu plánu, nesnášel jsem to, ale matematicky mi vždycky dokázal svou převahu tam, kde jsem zrovna nebyl nejsilnější. Matematicky to mělo vyjít, doufal jsem, že to promyslel i prakticky.

Cesta zpátky byla daleko kratší, zdála se tak. Stromoví šelestilo pod sílou silnějšího větru, odstáté větve borovic se kývaly ze strany na stranu a nad nimi tmavlo nebe. Poslední dny se stávaly stále temnějšími, byla to taková malá předehra před bouří, co měla vypuknout. A co měli ti dva v plánu jsme zatím domýšleli, respektive jak moc jsem se včera v noci trefil s tím závěrem. Všem se nám hlavou honily myšlenky o všech problémech a úskalích, které jsme zažili v posledních dnech, a stejně tak o tom, co se bude dít teď. Prolínalo se to s pomstychtivostí všech z nás, asi jsme každý chtěli skoncovat s Radowskim a Bergerem po svém. Zaslepilo nás to.

Když člověk získá takovou moc nebo zkušenosti jako my, tak to dokáže velmi jednoduše zneužít. Poslední dny mi ukázaly noční můry, ve kterých jsme byli my a měli jsme v rukou moc nad životy ostatních. Děsilo mně, že jsme se v těch snech rozhodli jenom z pomsty, jenom pro nás samotné a na ostatní nikdo nemyslel. To bych nikomu nemohl říct, už tak mně přepadaly výčitky svědomí o tom, jak bych se měl zachovat dál. Harleen mi v tom pomohla asi ze všech nejvíce, ona mi dokázala udělat v prioritách a myšlenkách pořádek a smysl, který bych sám nesvedl. Netvrdím, že jsem se nechtěl pomstít a zrovna Bergera i zabít dlouhou pomalou smrtí, mučit ho a teprve potom ho dorazit, ale nikdy jsem nechtěl ohrozit ostatní životy. Ta zodpovědnost se mi na chvíli stala úhlavním nepřítelem, ležela mi v hlavě a při každém kroku mně následovala. Chtělo to jen impulz, co by mi řekl, že se mýlím.

Došli jsme na základnu, atmosféra byla o poznání klidnější než včera v noci, ale bylo tam cítit napětí. Mohli jsme jenom čekat, jen čekat na chvíli, kdy se ozve další anomálie. "Snídaně," hodil jsem tašku s pečivem na stůl. "Je tam i něco slanýho?" Peter vytahoval menší sáčky. "Mělo by, snad jo," otočil jsem se směrem k počítači. Aorun to taky ucítil, vůni masové směsi, co se linula z tašky, a hned pohotově přiskočil na pohovku. Pozoroval a vyhodnocoval. Pak se teprve rozhodl si přilepšit.

"Už se nemůžu dočkat," Joss klidně a pomalu ťukal prsty do počítačového stolu. "To se tak těšíš?" zeptal jsem se. "Ty snad ne? Říkám ti, že takovouhle ofenzivu ještě nezažili," jen očekával, kdy se rozezní radar. "Ofenzivu nebo poslední výdech pro nás...," musel jsem si říct. "Tys něco říkal?" ohlédl se. "Nic jenom...jestli tohle neklapne, tak je po všem. Uvědomuješ si to," řekl jsem mu, co jsem si skutečně myslel. Dotklo se ho to. "S tím počítám. Z matematickýho hlediska je pravděpodobnost, že to vyjde, neuvěřitelně vysoká. Zohlednil jsem všechny faktory a proměnný, který tam jsou," zvedl se ze židle. Jeho o něco vyšší postava dokázala dělat své. "Matematicky, ale prakticky jsou ty šance jiný. Vážně tě, ale i kohokoliv jinýho z nás, nechci tahat hrobníkovi z lopaty. O to mi jde," oponoval jsem. "Co uděláš, když tě někdo fakt nasere? Ale jako fakt vážně moc?" zeptal se jistě. "Vybouchnu, ale jako fakt se naštvu, a pak mu to vpálím přímo do ksichtu. Přesně to," trochu jsem se rozhonil. "Tak vidíš, když se nasereš, možná vyhrajeme," šťouchl mi do ramene. Přikyvoval jsem, a pak jsem se začal docela i usmívat. Joss měl pravdu.

Hodiny neubíhaly, nervozita a napětí rostly. Čekání nás všechny ubíjelo po svém, ale co jsme tak mohli dělat. Novou anomálii bychom nevytvořili, ani kdybychom chtěli. Trochu nás přepadala i bezradnost a obavy z toho, co nás ještě může potkat. Smiřovali jsme se s tím a znovu přemýšleli, jestli to bude fungovat, co bude potom, to jsme si v hlavě také často opakovali. Berger a Radowski něco chystali, ale o rozsahu té katastrofy nebo kataklizmatu jsme se mohli jenom přít. A ikdyby jsme to zvládli a oni by dostali, to, co si zaslouží, co budeme dělat potom? Anomálie už nebudou jen naše starost, ale budou o nich vědět všichni. A to by mohlo být ještě větší nebezpečí.

Nechápu, jak jsme to mohli zvládnout tak dlouho, ale vydrželi jsme na základně až do tří odpoledne. Rozrušovala nás každá minuta, kdy se neozval radar s novou anomálií. Hrozné znepokojení.

"Já už nedokážu vydržet, tohle je hrozný, to čekání," naštvaně odfrkla Tess. "Co asi tak chceš dělat? Říkal jsem, že můžeme jenom čekat," Joss seděl pevně zabořený do židle a nohy měl na počítačovém stole. V rukách pořád žmoulal svoji kapesní Rubikovu kostku, několikrát ji složil a zase rozložil. "Nevím, ale prostě něco!" říkala. "Sakra Tess, uklidni se! Musíme čekat a až to přijde, tak teprve potom udeříme. Chápeš?!" sundal nohy ze stolu a ztratil klid. Taky už byl netrpělivý. "Jenže to může přijít kdykoli, třeba zejtra nebo taky třeba za tejden," oponovala. "Jenže další anomálie tu prostě není, s tím nic neuděláš," zase se otočil zpátky ke stolu. "Ble, ble, ble," nelíbilo se jí to. Joss se už neotočil, naplno se zase věnoval své kostce.

"Tess s tím nic neudělá, ale já bych možná mohl," Peter se zvedl z pohovky. "Co?" Joss romrzele zavrčel. "Pusť mě na chvíli k tomu, něco mě napadlo," blížil se k počítači. Joss sundal nohy ze stolu a zvedl se ze židle. Nechal Petera kouzlit. "My nedokážeme udělat anomálii, ale nepotřebujeme jí, když známe její frekvenci," začal zběsile klikat myší. "Myslíš jako vytvořit falešnej signál, kterej bude návnada," odhadovala Harleen. "Přesně, přesně tak. A nejlepší na tom je, že ho můžeme dát libovolně daleko v dosahu vysílačů v okolí. Vylákat je co nejdál," očima přejížděl po obrazovce. "Až budem v tý jeho podělaný vile, dej mu tam ještě kameru. Chci vidět, jak se budou tvářit, až na to přijdou," Joss ho chytil za rameno. "Neboj se, stačí pár správnejch adres a je to přenos přímo do sněmovny. Třeba ho poznaj," Peter se zatvářil škodolibě. Jen párkrát ještě něco namačkal na klávesnici a zaklikal na myši, vyslal klamný signál a v mžiku se rozezněl radar, který oznamoval novou "anomálii". Byl to vlastně plán z nouze, ale fungoval jako ty nejlepší, nejseřízenější švýcarské hodinky.

"Tak jo, teď to bude sranda," řekl jsem si pro sebe. "Už to bude za náma," Harleen to zaslechla. "Přemýšlela jsi, co bude pak? Co se bude dít dál?" ptal jsem se. "Posleních pár dní pořád dokola," odpověděla mi docela nadšeně. "A k čemu jsi došla?" odpověděl jsem stejným tónem. "Že už se nebudeme moc dál skrývat, že takhle to asi dál nepůjde," snížila hlas. "Jakmile se o anomáliích dozví svět, tak je ale všechna tahle snaha na nic. Úplně k ničemu. Jak můžeme zachránit něco, co by stejnak ostatní využili jenom k rabování a vykořisťování?" říkal jsem. "Jestli se stane ta katastrofa, tak my budeme jediný lidi z těch sedmi miliard, který proti tomu něco zmůžou. Vlády všech států světa se můžou jít někam vycpat, protože bez nás nebudou moct dělat absolutně nic. Nechci se vytahovat, ale bez nás je jim všechno k ničemu," usmála se škodolibě.

Rozesmálo mně to. "Až půjdem do Pentagonu, vem si něco dost uplýho. Dostaneme pak daleko lepší podmínky pro operace s anomáliema," popadl jsem ji levou rukou za pas. "A ty se budeš mít na co koukat," vyčítavě protočila oči. "Budoucnost bude v dobru všech," škodolibě jsem to zakončil. Plni optimismu a ideí jsme naskočili na čtyřkolky a naším jediným cílem teď bylo zachránit zbytek světa před tím, co mělo přijít.

Nebyli jsme ještě ani v polovině cesty, blížili jsme se k městské periferii, zatímco se rozezněl detektor. V burácejících zvucích se dal skoro přeslechnout, kdyby Peterovi na chvíli nevypověděl motor. Čtyřkolka poskočila, zastavila a Peter ucítil vibrace na telefonu. Ani nenastartoval, ztáhl kryt z helmy a rozrušil se, když viděl, že tohle není jen planý poplach. Skutečná anomálie se znovu objevila, tentokrát poblíž jednoho sídliště na severozápadním cípu města. Teď už to nebyl tak jednoduchý úkol, když nám to Peter řekl.

"Lidi, je tu další," řekl do vysílačky. "To jako fakt?" odeskla Tess. "Na sídlišti, asi sto metrů za ním, tak tam." "Tohle je čára přes rozpočet...sakra tak, zastavte lidi," Joss zastavoval. Čtyřkolky jsme zastavili a čekali až Peter dojede k nám. "Co teď?" Peter sundal helmu. "Rozdělíme se podle původního plánu...ty a Tess půjdete pro data a my ostatní k anomálii. Uvidíme, co se dá dělat," navrhl Joss. "Mám jenom dotaz, proč nemůžeme jít všichni na jedno místo a potom všichni na druhý?" Tess se přihlásila. "Protože prostě proto." "Chápeš, že to absolutně není fér?" držela nervy na uzdě. "Zvykej si." Ona na něj zle vytřeštila oči. "Akce bude ještě dost, jestli ti jde o tohle," klidně jsem ji poklepal na rameno. Nelíbilo se jí to, nicméně nebyla tak podrážděná jako obvykle. Sice zvláštní, ale docela příjemná změna. "A nešahej na mě!" ještě stačila vykřiknout, než nasedla na čtyřkolku.

...

Od anomálie šel velký chlad. Musela se otevřít do doby, kdy na Zemi bylo dost studené podnebí nebo v daleko vyšších polohách. Nemohli jsme vyloučit ani to, že se otevřela někam za polární kruh, do severnejších oblastí, a ani nemusela pocházet z doby miliony let vzdálené. Klidně mohla být ze současnosti, ve skrytu vegetace kus od zarostlého městského hřiště, které zelo v temnotě stromoví.

"Oblíkat," Joss nám házel teplé oblečení, těžké prošívané bundy a vybavení do sněhu. "Fakt tam chceš jít?" nazouval jsem si boty do sněhu. "Jestli narážíš na to o tom plánu..." "Ne, ale jenom abys nebyl překvapenej. Můžem se ocitnout i na obřím gonwandským ledovci před čtyři sta šedesáti miliony let, kde není absolutně nic mimo sněhu a ledu," pokračoval jsem. "Ale to nebrání přichystat past," opřel si pušku o kola. "Kdy jsi měl čas sehnat tyhle věci?" Harleen se ptala. "Proč to chceš vědět?" "Jenom tak, že jsi věděl mojí velikost," podezřívavě se zatvářila. "Nechceš mi to k tomu něco říct?" "Nechci, abysme se pak už nebavili a ty jsi mě nechal někde v juře, takže v tuhle chvíli ne," radši se ani neotáčel. "Od ní dej ruce pryč," přátelsky jsem ho upozornil. "Jasně," bázlivě přikyvoval. Oblékli jsme se, v několika vrstvách oblečení nám bylo vážně horko. Raději jsme schovali čtyřkolky do stínu keřů a vegetace za anomálií, jen pro jistotu, a pak jsme se odvážili vstoupit do anomálie.

Zelené keříky a jejich vzrostlejší bratři se ohýbali ve větru, ten jen občas přelétl přes pláň. Krásnou světle modrou oblohu křižovaly pruhy mraků a rotrhaných nebeských obrů, slunce svítilo všude kolem, ale přesto nám byla zima a na kamenech, mechu i pahorcích ležel sníh. Členitá pláň se táhla takřka od obzoru k obzoru, nepokrývaly ji žádné stromy ani nijak zvlášť vysoká vegetace. Jen dost přisedlých křovisek, mechu, trav a zakrslých dřevin, tedy alespoň tam, kam jsme dohlédli. Vzduch čistý a obloha jasná. Nic nenasvědčovalo světu nám blízkému, všechno bylo nedotčené a krásné. Byl to úplně jiný svět, nový svět plný nových možností.

"Tohle vypadá jako doba ledová, jako Severní moře třeba," rozhlížel jsem se. "Stejně tak by to mohla bejt i křída, někde daleko za polárním kruhem v Kanadě nebo v Grónsku," Harleen uvažovala. "Takže to vypadá na dobu posledních asi osmdesáti milionů let, na tom se shodneme." "Radši bych se s tebou hádala, ale když to chceš brát jednoduše," předstírala křivdu. "Já taky, ale teď na to asi nebude tolik času...Doufám, že ti není zima," sníh chroupal pod botami. "Když o tom tak mluvíš," plánovali jsme si další chvilku pro sebe. "Jděte se cicmat někam jinam, teď máme práci," Joss se poohlížel po úkrytu. "Aby ses nezbláznil," řekla rozmrzele, než jsme se začali líbat. "A na tohle čas je," poznamenal si pro sebe. Zašel o kus dál za vegetaci, mezi kameny a s lehkým pokryvem sněhu leželo něco zvláštního. Poznal žebra a roztrhanou kůži se zbytky masa a svaloviny, zacuchaná šedohnědá srst se také nedala přehlédnout. To cosi muselo mít zaživa dost svalnatý krk a mohutné tělo, zbyla z toho omrzlá mršina.

"Co je tohle zač?" ptal se sám sebe. Štouchl do zmrzlého těla hlavní pušky, ale hned potom se zase začal zabývat tím, jak z tohoto místa udělat dokonalou past. Našel jednu skulinu, vevnitř byla docela úzká, ale kdyby do ní nastražil něco podobné člověku, tak by to bylo perfetkní místo pro návnadu. Podíval se blíž, prozkoumával to tam důkladně, když najednou uslyšel pronikavé zahoukání. Hooh. A znovu, hooh. Zvedl hlavu a očima projížděl okolí, kam až dohlédl. Nic ale neviděl, jen se pár lístků ohnulo ve větru a sníh tál pod září slunce, odkrýval trávu. Leskl se v kontrastu s modrou oblohou, celý zářil, to, co zahoukalo, dokonale skryl. Nebylo vidět nic jiného, než skaliska, sníh, keře a obloha.

Hooh. Znovu to slyšel a tentokrát už dával pozor, odkud se to ozývá. Ještě jednou se to ozvalo a už to viděl, ve sněhu byl k nepostřehnutí takový docela vysoký oblý tvar sněhově bílé barvy. Jak se blížil k povrchu, tak tam měl pár černých teček, velmi malých. Zaměřil se na něj. Leknutím málem upadl, když to zvíře otočilo hlavu o sto osmdesát stupňů a velkýma žlutýma očima se svislými zornicemi se na něj koukalo. Tichý upřený výraz, pod nímž byl zahnutý zobák tmavší barvy, přecházel do límečku bílého peří a pohybů hrdla. Hlava seděla na dlouhém krku. Ještě jednou zahoukal.

Hleděli na sebe, ani jeden se nehodlali pohnout. Nejprve bylo krásné ticho, jen vítr lehce šelestil. Oba byli docela v klidu, jen na sebe koukali. "Jossi?" ozvalo se z keřů za jeho zády. Podivný tvor otevřel tlamu a ptačím zpěvem zapištěl, otočil hlavu a setřepal ze sebe lehkou vrstvu prašanu. "Ze který doby je obří sova na dvou nohách?" udiveně se ptal. "Cože?" zarazilo nás to. "Pojďte sem," naznačil.

Zvláštní bylo, že to zvíře se nás vůbec nebálo, právě naopak, stálo tam na svých tříprstých nohou se čtvrtým zakrnělým prstem, kůže tam měla šedivou barvu, a jeho sněhobílá postava připomínala teropoda. Nevšední protažené tělo s obratnými opeřenými předními končetinami mělo i dlouhý ocas s vějířem na konci, na něm bylo hned několik černých fleků a bohaté ornamenty. Podobně to bylo i s peřím na předních končetinách. Vypadal jako neptačí dinosaurus, ale zobák i hlava jasně říkaly, že to je jejich ptačí potomek. Bylo poznat, že teď není řeč o minulosti naší planety, ale o její možná daleké nebo blízké budoucnosti. Už takhle nám byla vcelku zima, teď nám ještě přejel mráz po zádech.

Hooh, znovu zahoukal. "Pokud se nepletu, tak tohle je další evoluční stádium sovy...asi sovice," soudil jsem. "Byla jsem blíž," Harleen se zablýsklo v očích. "Takže jsme v budoucnosti?" "Vypadá to tak," konstatoval jsem. "A myslíš, že bude útočit?" namířil na něj zbraň. "Asi," prohlédl jsem si toho tvora. Zahoukal, zapištěl, a pak se rychle rozběhl proti nám s nastavenými předními končetinami s ostrými drápy a chystal se k útoku. Nohy se mu bořily do sněhu a s lehkostí a ladností utíkal, přeskočil malou prohlubeň a byl jen pár metrů od nás. Před pár miliony let jsme ho mohli vídat v různých filmech o kouzelnících, v zoologických zahradách a tak podobně, elegantní a krásný ptačí lovec se během evoluce dostal do stádia jeho dinosauřích předků a stal se z něj neméně krásný běžec v subpolární až tundrové krajině. Řítil se na nás.

"Mám ho střelit?" zamířil na něj. "Počkej!" Harleen mu odstrčila pušku. "Na co?!" "Vystřel vedle něj, do sněhu," klidně jsem mu řekl. Vypálil kulku, která hlasitě práskla do sněhu hned vedle toho podivného tvora, polekaně zařval a uskočil. Už si nebyl tak jistý, že mu nejsme schopni ublížit, byl přesto dost zvídavý. Zůstal stát kus od nás, mrkal velkýma sovíma očima a ze zobáku trochu volal ptačím zpěvem. Pozoroval nás, nebyl hloupý. Chtěli jsme se k němu přiblížit, ale Joss ještě jednou vystřelil do sněhu vedle něj, on se lekl a zmizel v houští.

"Proč jsi to udělal?" Harleen se na něj vrhla. "Protože tu nemáme pozorovat krásný zvířátka, ale připravit se na ofenzivu," zvedl se z pokleku. "To bys teda měl něco vymyslet, generále," pohrdavě mu řekla. "Kdyby mě ta sova, či co to bylo, nepřerušila, už bych dávno měl vytipovaný místo, odkud budeme útočit," rozešel se zhruba do míst, odkud zvláštní tvor vyběhl. "Mohli jsme si jí ale aspoň prohlídnout," zastal jsem se Harleen. "A ztrácet čas." "Jak myslíš, ty tady teď velíš, tak dělej, co umíš," moc jsem si to nebral. Vypravili jsme se dál od anomálie, za keře a křoviska, které jsme viděli. Přeskočili jsme průrvu v kamenech, o dost méně obratněji, než ten pták, a přecházeli dál proti jeho stopám. Teprve tam nás ale čekala pořádná překvapení buducnosti, ocitli jsme se asi sto metrů před jedním velkých horkým pramenem. Napájel příjemně teplé jezero.

V okolí rostla vegetace bez sněhového pokryvu, břehy jezera tvořil šedý štěrk nebo písek, v okruhu asi pětadvaceti metrů nebyl žádný sníh. Ze zemského nitra sem proudila energie, která z nehostinného místa udělala oázu života. Povrchu byl docela pevný, jen místy se pod našima nohama objevila širší průrva nebo skulina. Už nám i přestávala být taková zima jako předtím, oteplovalo se a my to cítili.

"Tohle je perfektní, sice ne tak, jak by jsem chtěl, ale pořád perfektní," Joss se zasnil. Hned se začal více rozhlížet a hledal úkryty, kam bychom se mohli schovat a tajně tahat za nitky. "Zajímalo by mě, kdy to jsme," Harleen se zamyslela. "Antropocén, možná už neocén. Dopad skleníkovýho efektu roztál Arktidu, jak se zdá." "Hroznej pocit, když za tohle cejtíš zodpovědnost. Lidi si to neuvědomujou, ale dopad všeho, co děláme, dokáže změnit budoucnost takovým způsobem, jakej si těžko dovedou představit. Tohle mohlo zničit celý druhy, změnilo to mořský proudy, změnilo to všechno. Změnilo to evoluční vývoj a na tohle všechno už má dopad člověk," rozohnila se. " "Místo další doby ledový lidstvo ohřálo atmosféru natolik, že většina ledovců světa asi roztála...Může nás jenom těšit, že lidstvo je už dávno po zkáze...doufám, že je. Pokud tu jsou predátoři, tak to je další dopad naší rasy," konstatoval jsem.

"Myslíš, že na tom máme svůj podíl?" "Každej na tom má podíl, otázkou je, jak velkej." "Taky ses s tím smířil," konstatovala. "Můžeme to změnit, jestli chceš." "Chtěla bych, ale teď máme jeden problém a ten vyřešíme. Pak už všechno bude fajn," trochu se zaklepala. "Je ti zima?" zastavil jsem se. "Jenom mi přejel mráz po zádech, to nic," přitulila se ke mně. "Fakt doufám, že predátoři vyhynuli, aspoň tady," tundra se rozléhala před námi. "Zajímá mě, kolik druhů zvířat tady ještě je. Na Arktidu budoucnosti je tu dost živo." Nad hlavou nám přelétl nějaký obrovitý pták, mohl mít rozpětí snad pět metrů, a šinul si to dál, jakoby se nic nestalo. Zespodu byl světlý s tmavšími skvrnami, hlava vypadala jako u jestřába nebo sokola, možná vzdálený potomek dnešních dravců. Došli jsme k okraji jezera, z horké vody se vznášely pruhy páry. A v něm se koupala trojice nějakých velkých zvířat, co ze začátku vypadali jako hroši se čtyřmi velkými kly, dvěma v horní a dvěma ve spodní čelisti. Byli obrovští.

"Jakej je teda plán?" klekl jsem si k vodě. "Přijdou sem, naběhnou do pasti a budeme mířit do kolen. Žádný mrtví, jenom zranění a v agonii," zatím to vycházelo. "Plán B?" "Když to nevyjde, vyženem támhlety tři z vody. Nevypadaj zrovna dvakrát přátelsky," uvažoval v zákleku proti místu anomálie. "Snad to vyjde," poklepal jsem mu na rameno. "Určitě." Okolo vody rostlo jen pár keřů, ale napajedlo bylo docela rozlehlé, takže to vypadalo, že je hustě obrostlé. Harleen stála u břehu a pozorovala koupající se tvory.

"Nechceš tam za nima?" přistoupil jsem k ní. "Kdyby tu nebyl Joss...," užívala si to. "Jsi praštěná," udělalo mi to úsměv na tváři. "A ty to žereš, co na tom," uculovala se. Pozorovali jsme, jak se z druhé strany přišlo napít zvláštní velké zvíře, dost se podobalo dzungaroteriu, které jsme viděli na Auyánu. Ten živočich měl krátký silný krk, masivní hlavu s velmi pohyblivým a masitým pyskem jako mají nosorožci nebo velbloudi, nosorožci se podobal i vzhledově jen byl o dost chlupatější. Kryla ho místy zacuchaná tmavohnědá srst, velmi hustá, na krku dokonce tvořila jakou si hřívu. Silné sloupovité nohy končily kopyty, svěma kopyty, ale hlavě na něm byla zajímavá jeho zvláštní hlava. Nad mírnýma očima se mu do stran roztahovaly dva široké lopatovité rohy, konce byly ploché a rozdvojené. Směr dopředu a trochu od lící naznačoval, že je používal k bojím o samice.

"S touhle věcí by asi sáně jenom tak nevzletěly, určitě musí vážit okolo pěti tun, možná i víc," prohlédl jsem si to zvíře, "Evoluce se opakuje, ze soba je teď zvíře jako Paraceratherium nebo Dzungariotherium. Skvělej příklad toho, že život se umí skvěle uzpůsobit tomu, co na něj ekosystém připraví. Bez ohledu na to, jestli ho lidstvo zničilo." "Všechno, co děláme se nějak odráží, ale je vidět, že lidstvo je bezmocný. Vůči evoluci a vůči Zemi," Harleen se zamyslela. "Co tu asi je dál? Máme potomka soba, sovy a támhleto je sakra co?" jedno z těch zvířat ve vodě se vzepjalo a rozevřelo svou obrovskou jakoby hroší tlamu, ze které čněly velké tesáky. Mírné oči se trochu pokřivily, když se vzteknul, silný mohutný krk obepnutý svalovinou a tukem se vlnil. Měl tmavou barvu kůže na hlavě a krku, hřbetě také, spodek tlamy i krku byla světlá až pleťově žlutá. Vydal ohlušující řev, co se dal přirovnat k hrošímu nebo nosorožčímu.

"Lumík," řekla. "Co?" nechápavě jsem odpověděl. "Že tohleto zvíře je potomek lumíka, nový ekologický niky jezer a řek ho donutily se přizpůsobit do formy, ve který ho nemůže ohrozit predátor. Úžasný," konstatovala. "Z hlodavce, co má deset centimetrů, se vyvinulo zvíře o velikosti hrocha. Polárního hrocha," trochu jsem se oddálil, protože pod nízkým keřem byl takový zvláštní bílý kámen.

"Když najdem typovej exemplář, tak ho můžem popsat jako novej druh. Stejně jako s jedotlamkou," ten kámen byl ve skutečnosti lebkou toho lumíka budoucnosti. Byla tři čtvrtě metru dlouhá, druhý horní kel byl ulomený a mezi ním a zbytkem zubů v horní čelisti byla mezera typická pro hlodavce. Nebylo pochyb, že jde o potomka lumíka, naznačovala to i stavba lebky a spodní čelisti. Byl nesmírně mohutný a robustní, ten kus kostry. "Stellerolemmus hippodon...jestli ti to nebude vadit," nesměle pronesla. "Steller by na tebe byl pyšnej," podpořil jsem ji. "Lidi, pojďte se na něco podívat," zavolal na nás Joss.

Do Arktidy budoucnosti jsme se podívali ještě několikrát, za tu dobu jsme dokázali zpřesnit, že formy života a živočichy, které jsme tam viděli, se objeví asi za sedm až devatenáct milionů let od součastnosti. Mírné podnebí přetvořilo ledovcové pláně na tundrové až dokonce tajgové půdy, kde se začaly tvořit velmi rozsáhlé ekosystémy. Oteplení způsobené vlivem člověka posunulo další dobu ledovou o mnoho milionů let dopředu a naprosto to rozhodilo přirozený koloběh střídání dob ledových a meziledových. Přesto se tomu život dokázal přizpůsobit a nové ekologické niky zaplnila naprosto nová zvířata.

Mimo evolučního potomka sovice druhu Brontobubo gracilodactyloides, sobovce obrovského a hrochovce Stellerova, nesčetných druhů ptáků a také dvou druhů plazů jsme zjistili, že do budoucnosti přežila i zvířata, do kterých bychom to neřekli. Například medvědi lední, kteří jsou velmi náchylní na teploty vyšší než deset stupňů nad nulou, se v průběhu období pracovně nazvaného neocén (za asi sedm až dvacet pět milionů let) vyvinuli do podoby masožravých ploutvonožců dlouhých až tři metry, nezřídka přesahovali hmotnost čtyř stovek kilogramů. Vytlačili tak oslabené druhy původních ploutvonožců, avšak jeden z nich, neformálně nazvaný "filtrač", se udržel a převzal niky velryb požírajících kril a plankton. Do podoby dalších kytovců se naopak vyvinuli mořští ptáci, papuchalkové nebo terejové.

Jak se později ukázalo, právě ptáci převzali žezlo po některých zmizelých druzích. Byli inteligentnější a nebezpečnější, než jsme si dokázali představit. Evoluce se s tím vším nějak poprala a za nás nahradila spoustu jiných druhů, skutečně velkou spoustu.

...

Peter a Tess už byli nadohled od Radowskiho vily, konvoj žoldáků s jeho věrným psem v čele už propásli, ale pořád neměli volnou cestu. "Dva stojí před bránou a dva další to tam obchází...není to takovej debil, jak jsem si myslela," rozhlížela se tam dalekohledem. "Odhadneš, kolik jich je vevnitř?" Peter sahal pro pušku. "Podle mě stejně nebo míň, musí šetřit s lidma," jistě mu odpověděla. "Máme plán?" přebil. "Možná, ti dva, co tam obcházej, tak se setkávaj za zadní zdí, chytrý to moc není, ale nám to pomůže," zamyslela se. "A dál?" "Vymysli si taky něco sám, teď ty," zvedla hlas. "Něco bych měl, ale líbit se ti to nebude," vážně pronesl škodolibou větu.

Žoldáci se setkali za zadní zdí, prohodili pár slov a chystali se opět jít dál zase zpátky na původní místa. "Haló?" Tess si zavázala triko tak, aby vynikla její ženskost a rysy. "No tak, halóó?" běžela k nim oběma s mapou v ruce. "Přejete si něco, slečno?" polkl jeden z nich. Druhý ihned pohotově přiskočil. "Ehm...nevíte náhodou, kde je tady to...no, ten zámek nebo tak něco? Čeká tam na mně přítel."

"Ukažte tu mapu, takže to musíte jít pořád po téhle silnici a ve městě byste už měla najít ukazatele. Nebo kus odsud, asi dvě stě metrů u silnice, je zastávka na autobus a ten vás určitě zaveze až do města. Určitě ano," ukazoval prstem na mapě. "A nemohl byste mě tam doprovodit?" "Bohužel, slečno, pracovní nasazení," odpověděl druhý. "Moc děkuju a ta uniforma vám sluší," otočila se a šla zpátky. Podívali se na sebe a popošli o kus dál.

"A ještě něco," pohotově se otočila zpátky na ně. "Ano?" Místo odpovědi se ale dostali jen do dostřelu dvou uspávacích šipek, které jim vletěly do ramenou. Padli na zem sklácení dost rychlým toxinem, který jim ve vteřině projel všechny cévy v těle. "Jossovi se konečně něco fakt povedlo," odfrkla.

"Dělej, vylez!" rovnala si tričko a volala na Petera. "Fungovalo to," oddechl vítězně. "Mám chuť ti nafackovat, fakt silně," zavrčela. "Máš jediný štěstí, že to vyšlo." "Vypadáš skvěle," poznamenal nesměle. "Pomoz mi nahoru, pohni!" jakoby ho neslyšela. "Už jdu, už jdu," nezdržoval se. Nejdříve se Tess podívala, jestli na dvoře není nikdo další, když si byla dostatečně jistá, že je nikdo nepozoruje, tak se vyhoupla na zeď, podala Peterovi ruce a vytáhla ho na vrch. Seskočili do zahrady.

"Takže," zašeptala," ty se dostaneš k počítači a stáhneš data, já se postarám o všechno ostatní." "A když budu potřebovat čas? Je vůbec Radowski doma?" ptal se odhodlaně. "Ikdyby, tak nic nezjistí. Zmizíme dřív, než bude schopnej mrknout," ujistila ho," Kolik chce času?" "Aspoň pět, možná sedm minut. Nevím, jak to všechno bude velký," už si z batohu vytahoval notebook a pár zacuchaných kabelů. "Zvládneš to?" "Motivace by se šikla. Ale bude to...zvládnu to," zakýval. "Dobře...tak pojď," umírnila se.

Hlavní odsunula dveře na zahradu, cestu dovntř měli otevřenou, viděli až do kuchyně, která byla prázdná, ale o kus vedle, při cestě do obývacího pokoje, už byla situace docela jiná. U počítačů tam seděla dvojice podivných individuí, zavrtaní analytici si velebili na židlích a nejspíš se pořád snažili rozlousknout kód, který na ně Peter nastražil. Neměli ani pomyšlení, že se s jeho stvořitelem velmi brzy setkají a nebude to pro ně zrovna příjemné. Byli dost nepozorní a Radowski buď egoista (což určitě byl) nebo naprosto hloupý, když spoléhal jen na žoldáky, kteří mu měli hlídat pozemek. Žádné kamery ani takový systém, byl si až příliš jistý svou neporazitelností. Kámen úrazu to nebyl jen u něj, to je pravda, ale mohl se poučit z minulosti. Peterovi a Tess to ale hrálo do karet. Přesně tohle se jim hodilo.

"Fajn," špitla Tess. Z hlavně vyletěla tenoučká uspávací šipka, tomu jednomu přiletěla do zad a pevně se tam zabodla. Krevní oběh se mu zaplnil uspávacím toxinem, rozlezl se všude a on beze slov upadl na zem a nehýbal se. Analytik, co byl u druhého počítače, slyšel jen tlumené upadnutí jeho přítele na zem. Otočil se na židli, měl na hlavě čepici se kšiltem a pod ní umaštěné světlé vlasy. Oči se skrývaly pod slabšími brýlemi. Sehl se k tomu druhému a snažil se ho probudit.

Ucítil jemné poklepání na rameno, ohlédl se. "To je asi poprvý a naposled, co vidíš holku," Tess mu vrazila zaťatou pěstí do tváře. Skácel se na zem, tělem ležel na nohách kamaráda a už nemohl dělat problémy.

"Ukaž, co dokážeš," Tess pobídla Petera, ten zasedl k počítačům a rozepjal své kabelové sítě. Dráty a kabely zapojil do všech USB portů, které mu přišly důležité. Najednou se jeho notebook začal plnit tisícovkami různých dat, po obrazovce se na hardisk i na flešku, kterou do něj zapojil, klouzala data, číslice a písmena. Byl až překvapený, jak si byli jistí tím, že se k těm datům nikdo nedostane. Nebyly nijak zakódované, pod žádným firewallem nebo něčím podobným. Prostě tam jen tak ležela a Peter se k nim dostal velmi snadno a velmi snadno je přetahoval pro nás. "Teď vás mám, všechny. Jste větší idioti než jsem si myslel," úsměvně si říkal.

"Tak co?" "Ještě dvě minuty, tři možná. Už to bude." "Nespěchej, ještě je čas," ujistila ho. Peter jen pokyvoval. Ona se trhavě rozhlížela po domě, v hlavě pořád viděla ty nejhrůznější scénáře, co mohly být. Rozrušil ji zvuk budíku, který se ozýval od počítačů. "Co to je?" ohlédla se. "Výměna hlídky," odpověděl se zatajeným dechem. "Kruci," sykla. Rozrazily se vchodové dveře a dovnitř vešel první žoldák, ještě v předsíni ho Tess dokázala složit další úspávací šipkou, ale na toho druhého už se nedostalo. Zbraň se zasekla. Tess ještě několikrát instinktivně zabrala za spoušť, ale nic, šipka se asi zasekla. Žoldák byl dost svalnaté postavy, na robustní hlavě měl na krátko střižené vlasy, v rukách svíral armádní pušku a na tváři se mu šklebil vítežný úsměv. Tess se ale nehodlala vzdát jen tak.

Už na ni mířil, ale ona využila situace a hodila po něm pistoli pažbou napřed. Tvrdě se mu odrazila od čela, cukl hlavou, ale Tess k němu přiskočila a dala mu velmi silnou ránu do břicha. Cítil ji i přes silnou prošitou vestu, pustil pušku a následovala rána do brady. Zaklonil se, ustoupil, Tess mu chtěla dát ještě jednu ránu, ale on ji sevřel nastavenou pěst tak, že ji skoro vytryskly slzy. Krvácel z úst, ale přesto se ohnal a udeřil ji pěstí do břicha. Ta rána byla strašně silná a ona to už vážně nevydržela, naplno ji z oči sjely křišťálově bílé provázky slz a bolestí upadla na zem.

Žoldák jednal jako stroj, rozeběhl se k Peterovi a popadl ho za ramena. Vytrhl ho z počítačové židle a práskl s ním o zem. Sehl se nad ním, chtěl mu dát ještě ránu, ale on se odkutálel a ten chlap dopadl se zaťatou pěstí na prázdnou tvrdou zem. Petera něco napadlo, odběhl ke sklu okna a čekal, až se naštvaný žoldák zvedne a poběží proti němu. Doufal, že jeho odhad je správný.

Muž se zvedl z podlahy, zlostně sýpal a svíral si přitom namoženou ruku, ale pořád se hnal po něm. "No tak pojď, pojď," mumlal Peter. Bergerův posluhovač v černém vojenském obleku měl naštvaný a podrážděný výraz, odfoukl a jako rozdrážděný býk vyrazil proti němu. Peter polkl, už se rozmachoval v běhu, ale v poslední chvíli uskočil od skla do strany. Rozeběhnutý chlap tvrdě a silně narazil do skla, na které dopadla sprška krve z jeho nosu a úst. Poraženecky ustoupil, už chtěl omdlet, ale Peter sebral všechnu sílu v rukou a zaťatými pěstmi ho ke sklu ještě silněji přirazil. Obličej žoldáka byl plný krve, přilepil se na sklo, sklouzl o kousek dolů a v bezvědomí se skácel na zem. "Jako moucha, ty vole, jako moucha," vyhrkl.

"Tess?! Tess?!" přiběhl k ní. Držela se za břicho a komíhala nohama, v obličeji měla stále velmi bolestnou grimasu. "Jsi v pohodě? Tess?" "Ještě neumírám, takže vcelku fajn," oddechla. Klidnila se, naštěstí. "Můžeš vstát?" "Nech mě, jdi k těm datům," jistě a sýpavě mu řekla. "Pojď, ty půjdeš taky," stavěl ji na nohy. "Nech toho, já to zvládnu." I přes její věčné nesouhlasy související s její dominantní povahou se zvedla a nechala se kousek od Petera vláčet, k počítačům, abych byl přesný.

Na obrazovce jeho notebooku se objevilo velkým zeleným písmem Stahování dokončeno, z beden co nejrychleji vytrhal své kabely a příslušenství, zaklapl notebook a cpal ho do batohu.

"Můžeme jít?" ptal se jí soucitně. "Jasně, pryč z týhle díry," odřekla už zase rázně. Peter už vycházel z dveří na zahradu, když Tess dodala. "Nebo počkej, něco si tu ještě musím vyřídit." "Ale dělej, prosím tě." "Potřebuješ všechny ty kabely, co máš v tom batohu?" zablýskly se jí oči. "Asi ne, proč?" zarazil se. "Uvidíš, tohle se ti bude líbit," ujistila ho se škodolibými úmysly.

...

Joss nás zavolal, měl tam už připravený menší úkryt, aby mohl překvapit Bergerovu výpravu po našich stopách, ale vytáhl tam odsud něco dost zajímavého a dost neobvyklého. Vyrazilo nám to dech.

"Vážně jsme v budoucnosti?" řečnicky se ptal. Podal nám přitom dlouhý silný klacek s jasným vyřezávaným vzorem po obvodu, ten, kdo ho vytvořil, musel přinejmenším na stejné inteligenční úrovni jako naši hominidní prapředkové, možná ale i na daleko vyšší. Co více, špička nebyla ulomená, ale byl do ní pevně zaklesnutý kámen s ozdobnými vzory a zvířecími kostmi. Před očima jsme měli kopí, oštěp nebo něco podobného, muselo to být používané k lovu. Jenže kdo to používal, kdo to mohl používat v době za sedm milionů let, ptali jsme se sami sebe.

"Tohle vypadá jako...jako paleolit, jako doba kamenná," přiznával jsem. "Jenže jsme v budoucnosti za pár dalších milionů let, tohle tady bejt nemá," stroze odpovídal. "Možná, možná, že se tu otevřela anomálie do doby kamenný a někdo se odtamtud dostal sem a tohle tady nechal," podával jsem vysvětlení. "Druhá možnost je, že to pochází přímo odsud," namítl. "Buď lidstvo přežilo a nejsme v zas tak vzdálený době nebo se tu vyvinula jiná inteligentní forma." "Jak inteligentní, jako predátoři?" "Ptáci," pronesla Harleen. "Ptáci?" zarazil se.

"I v naší době jsou v Arktidě rozšíření vrány a krkavci, jejich evoluce mohla gradovat do formy stejně inteligetní jako lidi," navrhla. "Jako dinosauroidi, ty modely jejich evoluce od Darrena Naishe. Jako obří pozemní vrány," uchvátilo mě to. "Právě," přitakala. "Takže mi chcete říct, že tady někde běhá smečka vyvinutější a chytřejší vrány, která umí vyrábět nástroje a nejspíš i komunikovat a tak?" nejistě zasyčel. "Lepší vysvětlení stejně nemáme. Vrány a papoušci jsou po lidech, gorilách a šimpanzech nejinteligentnější tvorové v dnešní době. Gorilu ani šimpanze tady nenajdeš, zbejvá vrána," přikyvoval jsem.

"Já tuhle dobu fakt začínám milovat," nelibě si zaklekl k pušce. "A to jsme teprve na začátku, teprve nám začíná den," moc jsem ho svými slovy nepodpořil. "Už by tu mohli bejt, skloňte se už," upozornil nás.

Od země šlo teplo, pod námi tekl horký pramen. Jako bychom leželi na horkých kamenech v sauně, přitom okolo byly teploty na bodu mrazu. "To zvíře, běhá tady jenom jedno?" zamrazilo ho. "Pokud je stejně inteligentní jako člověk nebo se mu fakt blíží, tak bych neřekl. Bude tady skupina, napajedlo znamená vodu a potravu." "Myslel jsem si to. Vrátí se." "Snad ne dneska," oddechl jsem.

"Chtěla bych vědět, jestli spolu komunikujou jako my. Jaký jsou mezi nima etnický vztahy a sociální chování," špitla Harleen. "Možná, že jsou rozšířený jenom tam, kde nejsou predátoři," napadlo mně. "Třeba už dokázali vytvořit něco jako civilizaci, něco jako další lidstvo. Vranstvo, v jejich případě," rozmýšlela. "Musí to být sakra rozvinutá společnost." "Zdobení na zbrani, vkládání citů do vyřezávání. Možná si staví hnízda nebo chatrče, možná, že vytvářej města. Jsem docela ráda, že dvě stě čtyřicet milionů let dinosauří evoluce nepřišlo nazmar," lehounce se usmála. "Příroda za nás prostě vyměnila něco jinýho, daleko úspěšnější druh, jak se zdá."

Nedělejme si žádné iluze, lidstvo už na Zemi dlouho nevydrží a jeden z druhů, které by ho skutečně mohly nahradit jsou právě krkavcovití ptáci, hlavně krkavci, novokaledonské vrány nebo ale také jejich příbuzní papoušci, třeba nestor kea. Tak či onak, některé druhy inteligentních ptáků jsou na velmi slibné cestě k vytvoření podobně velkého intelektu jako my samotní. Na přelomu dekády tohoto tisíciletí byly právě výše zmíněné druhy podrobeny laboratorním testům, které ukázaly jejich nebývalou inteligenci, oznáčení "ptačí mozky" bylo rázem to tam. Testy totiž odhalily ještě něco velmi důležitého a naprosto úžasného, novokaledonské vrány dokážou myslet abstraktně jako lidé nebo lidoopi.

Pokud si pod tímto pojmem nedokážete představit něco konkrétního, kromě toho, jak vrána maluje zobákem na plátno, tak to upřesním. Tito ptáci dokáží za určitých podmínek vyrábět jednoduché zbraně a předměty, například na dně zkumavky byla chutná potrava pro vránu, která s pomocí drátku a zručnosti svých končetin dokázala vyrobit háček a vytáhnout potravu.

Jednoduchý ohnutý drát se sice nemůže rovnat s hákem nebo srpem, ale za dalších několk milionů let evoluce je skutečně možné, aby po světě běhaly vrány vypadající jako Velociraptor se zobákem a vyzbrojený kopím, nožem nebo slušivým opaskem se zbraněmi. Takovou podobu by mohli mít i hypotetičtí potomci neptačích dinosaurů, kdyby se nestalo vymírání na konci křídy a evoluce dromeosauridů a troodntidů pokračovala ještě dále. Tito tzv. dinosauroidi by byli velmi inteligentními zvířaty s rozvinutým sociálním chováním a psychicky by se blížili lidoopům, možná dokonce i našim vlastím předkům. Ptáci v budoucnosti své neptačí dinosauří předky nazahambí a vytvoří i novou rozvinutou společnost. My sami jsme se o tom přesvědčili.

Keře před námi zašustily. Něco tam bylo. Něco dvounohého, abych byl konkrétní. Švitořilo si to tam a vypadalo to zprvu docela neškodně. Joss přesto zpozornil, svíral v dlaních pušku a ze skrytu tam mířil.

Stěnu keřů rozrazilo něco naprosto nečekaného. Odtamtud vyskočila na svých dvou zadních nohách velká, asi metr šedesát vysoká, vrána s dlouhým ostrým zobákem, oprstěnými předními končetinami a delším rovným ocasem. Všem se nám roztáhly zornice, zírali jsme na toho tvora jako vyjevení, protože nepřípomínal skoro nic, co jsme znali. Velké tmavé oči se rozhlížely po okolí, postavou se podobal třeba těm dromeosauridům z kina, ale byl větší, měl více peří a tentokrát šedavě černé barvy. Husté.

"Ježíši," oddechl Joss potemněle. Tiše tam stál ve sněhu, rozhlížel se a něco hledal. Kromě občasného šplouchnutí vody a zaúpění stellerolema se po ledové pláni hnal jen vítr. Ticho, přílišné ticho na náš vkus. Pár kroky vpřed se dostal do naší blízkosti, Joss se ho připravoval uspat.

"Počkej chvíli, ještě chvíli," řekla mu Harleen. "Jenom si na chvíli schrupne, bude v pohodě," dal do pušky šipku. "Třeba jenom hledá svojí zbraň, když jí najde, tak zase odejde," obhajovala to. "Je to zvíře, pořád to je zvíře. Co když se nás bude snažit zabít?" nedal se. "Nevíš, na jaký sociálně-inteligenční úrovni leží. Nevíš, jestli není stejně inteligentní jako člověk."

"A jak mu jí chceš dát?" oponoval. "Já mu jí dám," vložil jsem se do toho. "Zbláznil ses." "Já z nás třech mám nejtmavší vlasy a bundu, když budu vypadat podobně, tak v něm nemusím vzbuzovat nebezpečí."

Oštěp jsem popadl do dlaní a vstal ze zákrytu, pomalými kroky postupoval proti tomuto zvláštnímu tvoru. Na jeho tváři se objevil výraz údivu a nepochopení, o dva kroky ustoupil, a dal mi tak prostor, abych jeho zbraň položil na zem před něj. Ustoupil jsem a klekl si. Jeho inteligentní oči se na mně dívaly, zkoumal, co jsem zač, než se rozhodl jít k jeho oštěpu. Klovl do něj, pak spustil své dvě ladné ruce na zem a uchopil ho. Svíral ho chápavými zručnými prsty s hákovitými drápy, budilo to strach.

Pootočil hlavou. Zadíval se na mně a potom mu v očích dominoval výraz plný zvláštní lidskosti a pochopení. Děkoval.

Oddechl jsem si. Joss za mými zády uleveně složil pušku a přestal být ostražitý. Usmíval jsem se do doby než z keře předemnou vyletěla celá družina takových obřích vran. Polkl jsem a nenápadně se oddálil. Před námi vyšlo dalších šest takových bytostí, jeden z nich byl ale zvláštní svou zdobenou šíjí složenou z různých náhrdelníků, kostí zvířat a rozličných barev. Náčelník, problesklo mi hlavou.

Joss tam namířil pušku, otočil jsem hlavou a on mi jemně naznačoval, ať se odkutálím někam z dosahu. Ptačí bytosti, formálně jsem si je pojmenoval jako Sapientornis paragounoplos, se semkly a komunikovaly spolu na dost vysoké úrovni. Nevšímaly si, že jsem se zvedl a pomalu kráčel zpátky, ale stačilo málo a byl bych na jejich jídelním lístku. Ten, kterému jsem vrátil zbraň, ostatním vysvětloval, že nejsem nebezpečí, doufal jsem, že jim řekl také to, že nejsem k jídlu. Nakonec to tak ale vypadalo, o něčem se vzájemně vybavovali a chystali se k odchodu. V pár vteřinách si klusem přesunuli k okraji jezera, malý kus od ostatních, zahnízdili se a o čemsi zase rozmlouvali. Byl klid.

"Mohli tě uklovat," Joss mně hned svlažil sprchou rozumu. "Já tě budu prudit do konce života, toho se neboj," nebral jsem to nijak vážně. Klečel jsem tam ve sněhu, zvedal jsem se a chtěl jsem jít k ostaním. Z keřů předemnou ale zaburácelo něco daleko většího, zachrochtal tam motor dost silného auta a během pár vteřin tam proletělo jako šíp. Předemnou rozrazilo malou závěj, hodilo na mně pár menších sněhových vrstviček, a prudce zabrzdilo. Jsou tady, jsou tady a přímo předemnou, problesklo mi hlavou.

Joss zkorpněl. Vzal pušku a díval přímo mým směrem. Původně předpokládal, že pokud se budeme všichni držet v úkrytu, tak se nemůže nic stát a nebude muset nikoho zabít. Pomalu ale názor měnil, teď už nešlo o přestřelku, ale o život. "To snad ne," Harleen se strachem zkroutil obličej. "Sakra Jossi, udělej něco!" zakřičela na něj. "Buď ticho!" osočil ji. "Jestli něco neuděláš ty, tak to udělám já," vytáhla pistoli. "Skloň to!" Znechutilo ji, že nic nemůže dělat. "Ne!" "Je to hrozný, ale teď jsme ještě ve výhodě. Ještě jo. Tak to tak nech, jinak se tohle všechno podělá."

Strachovala se a vůbec se ji tenhle nápad nelíbil, byla naštvaná, pravdou ale bylo, že jestli by objevili i je, tak by to tam mohlo skončit.

Za prvním dojelo ještě další vozidlo, silné terénní auta s vybavením, za které by se nemusely stydět ani leckteré námořní a vojenské síly. Zmraženě jsem zůstal ležet ve sněhu, cítil jsem chlad prostupující mými prsty, a před očima mi z aut vyskákalo tak deset nebo dvanáct ozbrojených chlápků se samopaly. Jejich hlavně byly až moc blízko mému obličeji, jen jedna mi ale do něj narazila.

"Víš, že jsem na tuhle chvíli čekal?" Bergerův rozhodný hlas mi doletěl do uší. "Smrdíš po cigárách, jako předtím," odsekl jsem povýšenecky. "Ty jseš ještě moc malej zmetek na to, aby jsi se zabejval dospělejma věcma. Do tohohle ses nikdy neměl plést. Možná bys přežil." "Jednou už se mi to povedlo, myslíš, že bych dvakrát nezvlád?" pousmál jsem se. "Ne," výtahl mně na nohy a u hlavy mi držel zbraň. "Poslouchejte! Vím, že jste tady, takže vám dám nabídku. Vzdejte se mi a nezabiju ho." Pro sebe si určitě řekl možná. "V opačným případě mu tahle kulka provrtá hlavu. Rozhoduje te se rychle, máte minutu...Abych nebyl pes, tak dvě minuty."

Přes pláň se přehnal jen vítr. "Nikdo ti neodpovídá, co?" "Drž hubu!" vrazil mi pažbou do tváře.

"Co teď, generále?" ztemněle se Harleen zeptala Josse. "Už je čas něco udělat?" Joss odklonil oči od optiky, kterou na pušku namontoval. Rozhodoval se. Nemohl přece někoho jen tak zastřelit, vždyť ještě před měsícem z něj docela normální kluk, co si rád zahrál nějakou tu videohru a zavtipkoval na přednosti Tess nebo Harleen. Nemůžu to udělat, nemůžu někoho zastřelit. Hned potom si ale uvědomil, o co všechno se vlastně hraje. Přesto od svého stanoviska neustoupil.

"Umíš...umíš ovládnout i zvíře z budoucnosti?" vysoukal z hrdla. "Kruci, možná...já," nesměle se strachovala. "Tak umíš to?" "Jo, asi to zvládnu," podívala se ještě jednou na mně. "Fajn, vytáhni támhlety tři z vody. Jestli jsou stejný jako hroch, tak budou sakra naštvaný. Dělej, co umíš." Znovu se otočil k pušce a zamířil.

"Tak pojď," z úkrytu se snažila ovládnout jednoho z těch třech velkých savců v jezeře. "Poslední minuta," Berger zavolal. Joss tam křečovitě mířil, už byl připravený někoho střelit do kolene. Harleen se ale pořád nedařilo ovládnout jediného hrochovce a čas utíkal. "Třicet vteřin." "Neboj, koblížku můj, však ono se to povede...musí," zapojila všechny síly. "Deset vteřin." "Sakra!" rozeřvala se a v tu chvíli se v obrovském samci hrochovce probudila síla částečného ovládnutí mysli. Ohnal se ke svým druhům, zvedl mohutnou hlavu a rozeřval se hrozně silně a pronikavě.

"Já věděl, že si dáte říct," namířil zbraň po tom směru. Jenže místo ostatních z keře vyběhl ohromný samec hrochovce a rozeřval se na celou pláň. Mohutné rozeběhlé zvíře si razilo cestu jako buldozer, řvalo a ukazovalo své ohromné kly lemované silnými, trochu svraštělými, pysky. Nehodlalo se zastavit, dokud se mu z hlavy nedostane ta ukrutná bolest.

Využil jsem příležitosti, když se naskytla, ohnal jsem se a nějakým zázrakem se mi podařilo Bergerovi vyrazit zbraň z ruky. Skočil jsem po ni, když se zabořila do sněhu a obrátil jsem ji proti němu, co nejrychleji to šlo.

"Tak co, kamaráde?" jistě jsem oddechoval. "Zmáčkni to, dělej," cítil se neporazitelný. "Taky máš deset vteřin, řekni mi, co chcete udělat a nehodím tě tomu kolosovi pod kopyta. Deset...devět...osm...sedm," odpočítával jsem. "Já ti nic neřeknu, nikdy," sykl. "Dva...jedna," a v tu chvíli po mně skočil a začali jsme se po zemi převalovat jako dvě děti peroucí se o hračku. Jen kousek od našich nohou přitom proběhl hrochovec, nesmírně silnou ránou čenichu narazil do auta, které odhodil a roztočil jako káča. Vzápětí se kolem něj a dalších dvou zvířat objevila skupinka nějakých podivných dvounohých tvorů, kteří začali křičet a jeden z nich mu dokonce střelil do tlusté kůže do boku. A tím ho jen ještě více rozdráždil.

Hrochovec se ohnal s rozevřenou tlamou a tím vojákem projel jeho nabroušený kel. Ta tři zvířata se tam obracela a komíhala jako nejdivočejší býci a strašlivě dokazovali svou dominanci. Zábava začala.

"Prohraješ...vy všichni," sýpal naštvaně. "Tím bych si nebyl tak jistej, ty nevíš, co všechno dokážeme," přetahovali jsme se. "Brzo zjistíš, že jste jenom malý děcka." "Ale dneska ne," zasmýkl jsem nohama a kopl ho. Zařval bolestí a to mi dovolilo ho kopnout ještě jednou, vyskočil jsem na nohy a ve zmatku a chaosu jsem se rozhlížel po okolí. Létaly tam kulky a oháněly se kolem nás obří hrochovci, dostalo to dokonalý punc destrukce.

S Jossem to ale ani nehlo, počínal si jako profesionální střelec bojující do poslední možné chvíle. Oslaboval už tak ztenčující se Bergerovu skupinku, stále to ale nebylo všechno. Když hrochovci vybíhali z jezera, tak tam vyrušili skupinku sapientornisů. Rozrušil je ještě zvuk střelby a jejich sociální cítění jim radilo, že jsou v ohrožení i oni samotní. Vyběhli jako skupinka s oštěpy a čepelemi v rukách, ze zobáků se jim linul vítězný křik. Z břehu neocénského jezera se stala krvavá lázeň.

Harleen ke mně v tom všem dokázala nezraněná přiběhnout, popadl jsem ji do náruče a zvedl nad sebe vší silou. Nic neříkala, jen oči měla podmáčené slzami štěstí a radosti. Dýchala rychle, zadýchaně přiběhla a přes tu střelbu a řev snad byla ve světě, kde jsme byli jen my dva. Bystrá jako vždy, z ruky mi vytrhla zbraň a postřelila toho jednoho vojáka, co na nás mířil.

Počty živých nebo nezraněných vojáků se tenčily každou další minutou, kterou zůstávali na bojišti. Sníh se nasákl krví, všude okolo létalo peří a hozené zbraně nemíjející cíl. Stříleli jsme, uhýbali a snažili se neublížit jeden druhému. Joss se nám pořád snažil vyklízet cestu, pálil do čehokoliv a po několika vytrvalých střelách trefil benzinovou nádrž a rozpálená kulka byla jako zážeh pro výbuch celého čtyřkolového monstra. Vojáci a i Berger uskočili stranou, auto zezadnu vystřelilo jen na přední gumy, opřelo se o přední blatník a s hrozným skřípáním a praskáním dopadlo na střechu.

Vyděsilo to všechna zvířata, která v otevřené krajině bojovala. Nebe nad námi bylo temné, zatáhlo se. Všude bylo ticho, hrochovci do sebe začali vrážet a trochu bručet, jeden pokulhávající se šoural za ostatními, odcházeli směrem k jezeru. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, ptačí bytosti se ztáhly za první odhozené auto a tam objevovaly zázraky techniky, ukořistili je od mrtvých, kteří tu byli rozesetí. Snášely se sněhové vločky, zjemňovaly okolí a umocňovaly ticho po boji. Sníh se pyšnil krvavými šrámy a skrvnami, na mrtvé vojáky padal sníh a překrýval jejich těla.

"Kde je ten sráč?!" naštvaně se k nám rozešel Joss. "Počítej, je tu jedenáct těl. Vypařil se," Harleen mu jistě odpověděla. "Sakra," naštval se. "Měl jsem líp mířit...Sakra!" "Tess a Peter mají data, určitě už jo. Dřív nebo pozdějc zjistíme, co chtějí udělat," rozumně jsem odpovídal. "Nic neřekl?" "Ne." Sníh se snášel i na nás, všechno utlumil.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz