Je Gigantopithecus skutečným yettim?

28.01.2018 19:44

Od té doby, co byly zrekonstruovány první lebky a posléze i kostry obřího asijského lidoopa druhu Gigantopithecus blacki, vyvstala před moderními vědci otázka, zda toto zvíře skutečně představuje dávnou himalájskou legendu. V různých částech největšího horského masivu světa se jí říká mnoha jmény, nicméně od konce devatenáctého století se i ve vědeckých pro ni vžilo jméno yetti.

Případ yetti udivuje dodnes, především díky obrovitým stopám z hodnověrných zdrojů jako je Brit lord Hunt nebo různým starým legendám o horských démonech ze zasněžených hor. Větší punc reálnosti dostal po zrekonstruování podoby obřího lidoopa z Indie, Vietnamu a především pak Číny, kde toto monstrum pochodovalo devět milionů let. Když paleoantropologové porovnali ohromné čelistní kosti a stoličky tohoto obra, vyšly jim míry, za které by se nemuseli stydět ani obři, o nichž také vyprávěly legendy z počátků věků, kteří údajně přišli z hlubin vesmíru, protože ty prvotní hovořily o monstru, které když stálo na zadních končetinách, tak dosahovalo výšky 3,8 m a váhy přes 1100 kg. Gigantopithecus blacki tak dostál svého jména, nicméně recentní výzkumy hovoří o menších číslech (výška se pohybovala kolem tří metrů, váha okolo šest set kilogramů). Je však skutečně oným legendárním opem zanechávajícím metrové otisky svých tlap ve sněhu?

Na celý problém se musíme podívat objektivně a především postupujme s hlavně pomocí dosud známých fosilních zbytků. Díky studiím z let 1991 a 1999 víme, že se tento lidoop živil především bambusem a plody. Ukazuje to struktura zubního enamelu, která je stejně opotřebená jako pand velkých (Ailuropoda melanoleuca), které jsou tímto složením jídelníčku velmi známé. Dá se z toho vyvodit, že pravděpodobně se jednalo o společenské zvíře, které se v tlupách přesouvalo po bambusových pralesích subtropického pásu dnešní východní Asie. Podle špičáků v dolní čelisti vědci soudí, že samci tohoto druhu byli mohutnými a nebezpečnými zvířaty, které nebylo radno dráždit. Mohli totiž být velmi agresivní oproti veškerým podnětům okolí. Navíc jimi mohli také trhat menší obratlovce jako zajíce, ještěrky nebo ptáky. Vzhledem k jejich mohutnosti a neustálé potřebě potravy by leckdo mohl namýtnout, že by rozhodně nepřežil v tak nehostinném klimatu jako jsou horská úbočí. Jenže podle očitých svědectví a tradic schází mohutní obři do úrodných údolí především v létě, kdy zde hledají potravu a své druhy. Zimu údajně přečkávají ve svých slujích a jeskynních a pouze občasně mohou být nalezeny série jejich stop ve sněhu.

Jistý způsob obživy by tak menší ostrůvkovité populace gigantopitéků měly i v podhůří Himalájí. Jenže hlavním problémem je, že nevíme, jakým způsobem tento obří lidoop chodil. Neznáme totiž žádné fosilní pozůstatky dolních končetin nebo pánve a tudíž není dosud znám způsob chůze těchto lidoopů. Faktem zůstává, že většina vědců se domívá, že kráčeli podobně jako gorily a šimpanzi, tedy pomocí všech čtyřech končetin. Z toho se vyvozuje, že měl také vratiprst. To by bylo ve značném rozporu s nalezenými stopami ze snežných hor. Navíc je pravda, že by tělo pouze jen velmi těžko neslo takovou váhu na dvou konřetinách. Jenže ani jedno nemůžeme určit s jistotou, proto několik vědců je také toho názoru, že byl bipedním tvorem.

Uvažme, že gigantopitekus nemůže být srovnáván s orangutany, přestože spolu se všemi třemi žijícími druhy rodu Pongo a několika dalšími fosilními rody z oblasti celé Asie. Byla to spíše obdoba goril (Gorilla sp.) a velkých šimpanzů bilijských (Pan troglodytes schweinfurthii?), proto bychom ho měli také k těmto primátům přirovnávat. Dnešní gorily, ikdyž převážně samice, dokáží stále šplhat po stromech. Jejich váha se však pohybuje "jen" okolo 110 kg, přičmž samice obřího lidoopa vážily přinejmenším 140-300 kg. Tím můžeme definitivně odepsat, že gigantopitekus lezl po stromech. Další adaptace se dají vyvodit ze stavby čelistí. Mnoho vědců by ji přirovanalo a srovnávalo s čelistmi orangutana nebo gorily. Ačkoliv je tu velmi nápadná podoba i ve stavbě zubů, po pečlivém prozkoumání je jasné, že jde o zvířata s odlišnými lokomočními funkcemi. Pokud bychom totiž vycházeli ze stavby lebky gorily, zjistili bychom, že tento lidoop má kratší čelist, čím jeho obličej byl mnohem plošší. Každá čelist nese čtyři velké stoličky, orangutan i gorila jich mají pět. Při pohledu seshora je velmi dobře patrné, že spodní čelist je také širší než u těchto lidoopů. Vypadá tak mnohem více jako lidská čelist. Celá její rekonstrukce ukazuje, že je hlubší a mohutnější než čelist lidská, nicméně proporce jsou prakticky totožné. Musela být usazena ve vysoké a ploché lebce, která se nejvíce podobala lebce známého hominida rodu Paranthropus. Mozkovna by v tom případě byla také mnohem větší, výše položená, než u goril nebo orangutanů.

Větší mozkovna indikuje rozvinutější sociální chování než u dnešních primátů, čímž se dá poukázat na fakt, že toto zvíře bylo stejně inteligentní jako první hominidé. Dokázalo tak snad vyrábět i jednoduché nástroje, kterými zahánělo vetřelce a bránilo se vůči predátorům. Možná by si také dokázalo vyrábět primitivní hnízda k přenocování. U yettiho je popisováno, že proti nepřátelům se brání hozenými kameny a klacky, někdy dokonce pomocí primitivních zbraní. Dokáže si také vyrábět hnízda nebo hledat sluje a jeskyně, kde by přenocoval.

Pokud byla páteř pod hlavou a hlava ve stejné poloze jako u člověka, dá se předpokládat, že díky absenci schopnosti lézt po stromech (včetně mláďat, jelikož ty byly před predátory dostatečně chráněny svými rodiči a tlupou) postrádal Gigantopithecus blacki i vratiprst. Mohl by tak chodit převážně vzpřímeně a bez větších obtiží se přesouvat i hornatým terénem. Udivující je také skutečnost, že srst snežného muže je většinou popisována jako zrzavá nebo černohnědá, čímž se relativně shoduje s paleontologickou interpretací srsti gigantopiteka. Veškeré znaky gigantopiteka se shodují i s popisem yettiho z Himalájí. Pokud tento kolosální lidoop skutečně v tomto od civilizace odstřizeném koutu světa, byly by zdejší lesy a horská úbočí v létě plná zeleně skvělým refugiem pro jeho poslední řidce se vyskytující, ale stále životaschopné populace. Veškeré behaviorální aspekty i ostatní znaky jsou totožné. A dosud možná neznámý druh lidoopa už nebude takovou hádankou.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz