Jeviště

"Tak, zjistil jste něco dalšího," přišel rozmrzelý Radowski k počítači. "Částečně jsem ten signál dešifroval," odpověděl mu analytik. "No a?! To tu jen tak sedíte?!" začal na něj řvát. "Řeknu vám, co zjišťuje, a jak ho replikovat. Zadarmo ale ani kuře nehrabe," pokl s trochu bázlivým tónem. "Aha," slyšel, jak přšel Berger," dobře...něco s tím vymyslíme," poplácal ho po ramenou. Ve svém uplém obleku poodešel k Radowskimu, který si znovu zapáli a z jeho cigarety stoupal dým. "Jak probíhá operace Takeover?" zeptal se ho kontrolně. "Skvěle, ti dva dokázali za poslední dva dny udělat kus práce. Co s tím chcete dělat mi je vcelku jedno, jde mi o můj podíl," odfoukl. "Dostanete ho, ale jestli támhleten bude chtít další peníze...nevím, nevím, jestli nebude menší...," dal mu očima signál, ať se analytika rychle zbaví.

Berger v tu chvíli oklepal cigaretu, nedopalek zahodil a zašlápl. Tiše a podle se rozešel směrem k počítači, kde ten mladý chlapík seděl, rukou už sahal po tlumiči ke zbrani, který tam obratně zašrouboval. Přiložil ho analytikovi k hlavě a než si stačil cokoliv uvědomit, prostřelil mu zezadu z týla lebku. Krev se rozstříkla všude po obrazovce, klávesnici i stole, jeho bezvládné tělo se sesunolo na stůl, o který si ještě mrtvola roztříštila brýle, pod nimiž byly ještě stále otevřené oči. Radowki ani Berger nikdy nechtěli dát nikomu nic jen tak.

Berger se přitom choval jakoby nic, zbraň uklidil a tlumič zpátky zastrčil, vyndal si další cigaretu a zapálil si. Sotva, co to udělal, tak odcházel zpátky ke dvěřím, strčil ještě do Radowskiho. "Za tohle chci dvakrát větší podíl," odešel ze dveří. "Hrozný člověk," řekl naštvaně Radowski," říkal jsem mu, ať tu nekouří...sakra," naštval se. "A ukliďte někdo ten humus," zařval na své další spolupracovníky.

...

Zámecká zahrada vypadala velmi klidně, když se jí prohánělo teplé sluneční světlo a nějaký ten list se prohl pod lehkým větrem. Dalo by se to popsat jako ticho před největší bouří v dějinách lidstva. "Těšís se do toho kina?" opřela se mi Harleen o rameno. "Jasně...už jenom kvůli tobě, ale nebudu tajit, že bych radši ještě jednou šel na Jurský svět," vyloudila mi úsměv na tváři. "Vysvětli to rodičům, chtějí tam jít hlavně proto, aby si s tebou pak mohli povídat o otrokářství a afroamerický komuně na jihu USA. Byli tam už několikrát s humanitární pomocí...někdy mi příjde, že to ve světě mají radši, než tady doma," pochmurně odpovídala. "Já..., nechci, aby to znělo špatně, ale nejradši bych tam jel komuně pomoct taky, protože ti lidi tam strádaj a nejsem vůči nim vysazenej, naopak," řekl jsem trochu nesměle. To jsem ale říkat neměl.

"Mluvíš jako oni...jestli si je chceš získat, tak takhle mluv před nima," odstrčila se ode mně. "Ale o to mi nejde, myslím, že tvoji rodiče tě milujou, jenom neví, jak ti to říct. A je mi naprosto jedno, jestli si je získám nebo ne, jde mi jenom o to, jestli jsem si získal tebe. Neber to špatně, ale myslím, že ani tvojí mámu ani tátu asi nemiluju tak, jako tebe," přesunul jsem se za ní. "Víš, že se na tebe nikdy nedokážu zlobit dlouho, prostě mi jenom chybělo to, že by mě třeba táta obejmul a řekl, že mě má rád," sesunula se mi na rameno," A fakt mě miluješ daleko víc, než moje rodiče?" začala se jemně usmívat. "Daleko víc," políbil jsem ji na tvář," a bez tebe bych do Ameriky nejel za žádnou cenu. Buď oba nebo ani jeden," snažil jsem ji trochu rozesmát.

Trochu se pousmála, než ale stačila říct něco dalšího, tak jí v kapse zazvonil telefon, anomálie to ale nebyla. "Ano...jasně...a hned? Dobře teda...sejdeme se tam...Čau," položila mobil. "Kdo to byl?" musel jsem se zeptat. "Joss," klidně odpověděla. "A proč volal tobě a ne mě?" zarazil jsem se. "Protože ty to nikomu nikdy nezvedneš," podívala se na mě vyčítavě. "To není pravda, tobě to zvednu skoro vždycky," ohradil jsem se proti tomu. Zprvu se na mě podívala ještě vyčítavějším pohledem, který jsem ji opětoval, než jsme se znovu dali do řeči. "Říkal, že si máme hned vypnout mobily a dorazit co nejdřív na základnu, že je to důležitý," zvedla se z lavičky. "Kdy není?" následoval jsem ji.

Když jsme došli na základnu, tak Peter znovu seděl u počítače jako přibitý, jeho farma chrlila další data v nekonečné změti různých čísel a písmen. Hrabal se ve zdrojovém kódu našeho systému pro rozpoznání anomálií na dálku, něco ho muselo rozrušit. Mezitím se Tess s Jossem o něčem hlasitě dohadovali v garážích, bylo slyšet i řinčení mechanických součástek nářadí, možná něco opravovali. Všechno to bylo nějaké zvláštní.

"Děje se něco?" podíval jsem Peterovi do monitoru. "Ále...někdo se nám částečně naboural do systému, tak musím přepsat kódování a pro jistotu si vypínáme mobily," obrátil se na mně. "Víš, kdo zatím je?" přidala se Harleen. "Mohl bych to zjistit, ale jestli na tu IP adresu vyšlu signál, je tu možnost, že nás zaměří. Zkusím to, až znova zakóduju systém, proženu ho krz pár adres, pak by to mohlo jít," odpověděl jistě. "Za jak dlouho to zvládneš?" chytl jsem ho za rameno. "Pár hodin, ale vážně budu potřebovat tu u toho zůstat, protože tohle musím všechno dělat sám," něco zaklikal na klávesnici. "Dostaneš tolik času, kolik budeš potřebovat. Neboj brácho," zaslechl jsem Harleen, jak se chystala jít do garáží. "Nic, co bych nezvládl," pousmál se jistě.

"...myslíš, že to vypadá?" rozléhal se Jossův hlas. "Fakt dobrý, ale budeme to muset ještě otestovat. Zapíšeš se s tím do dějin," zavtipkovala Tess. "A co to bude až to bude?" vynořila se zpoza rohu Harleen. "Vychytávka nejmodernější techniky. Tahle zbraň je stejně silná jako brokovnice a střílí stejně jako útočná puška. Jedna rána z týhle krásky dokáže skolit i gorgonopsida," nabil Joss zásobník. "A na kolik procent jsi si jistej, že to bude fungovat?" prohlédla si celou zbraň očima. "Na sto," odpověděl sebejistě. Tess ale něj jen hodila očima, ikdyž se v tu chvíli hrabala v něčem na ponku a Joss jakoby to snad věděl. "No dobře, tak na devadesát pět," stále neztrácel jistotu. Tentokrát se ale Tess už otočila, Joss to jasně cítil a vyloudil ze sebe: "Tak spíš na osmdesát, osmdesát pět procent." "No, tak se mi to líbí," otočila se Tess zpátky se škodolibým úsměvem. "Tak či onak, má to sakra velkou účinnost i na větší zvířata, dá se s tím prorazit i kolo jedoucího náklaďáku nebo kůži T-rexe, takže až to vylepším, bude to fakt bomba," dokončil to.

Malý célurosaur aorun ležel na pohovce a jen poklidně koukal po okolí, říkali jsme si, že by už mohl poznat i něco jiného, než jen vnitřek naší základny, ale prozatím to bylo moc riskantní, se svou povahou by mohl jednoduše utéct. Peter seděl za počítačem, vypadal, že nevidí napravo, nalevo, ale vzápětí se mně začal na něco ptát.

"Těšíš se dneska do kina s tchánem?" škodolibě začal. "Jak s tchánem?" rozhodilo mně to. "Dobře, s budoucím tchánem," pousmál se nad tím. "Jasně, ale proč, však...však, proč se mě na to ptáš?" snažil jsem se vykroutit. "Když započítáš i ty dny, kdy jsme strávili za anomáliema, tak jste spolu skoro měsíc, ale chováte se k sobě jako manželé. Za tu dobu, co surfuju po internetu, Facebooku nebo diskusních fórech jsem ještě nenašel tak harmonickej pár, jako jste vy dva," přeběhly mu před očima data. "Já ale...jsem z toho docela na měkko, protože nevím, jak mě vidí její rodiče. Miluju jí a nechci, aby ji to někdo vytknul nebo jí přemlouval k opaku, protože to by jí ublížilo," začal jsem se mu zpovídat. "A to bys nepřenes přes srdce," konstatoval zvláštním tónem. "Nedovolil bych to," rázně jsem začal,"...počkej, nenahráváš si to, viď?" rozesmálo mně to. "Né...vůbec né," ironicky se usmál. "Nech toho, sakra," vyjel jsem po něm úsměvně. "Vždyť je to jenom sranda, prosím tě," smál se jako malý. "Sranda...," mizel mi úsměv z tváře, když se rozevřela nová anomálie na prostorách kina. "Tak brácho, tchán bude koukat, až mu bude do záběru lízt dinosaurus," dodal Peter obranně při pohledu na blikající monitor.

Byly tři hodiny odpoledne, slunce ještě stále pražilo do suché země, kterou nevzpamatovaly ani deště v minulých dnech, a byl to tak jeden z mála slunečných dnů deštivého konce léta. V kinosále ani v celé budově ještě nikdo nebyl, promítání mělo začít přesně v půl osmé večer a personál mohl přijít tak okolo páté, možná však i o něco dřív. O to horší bylo, že se nová anomálie otevřela přímo na scéně, její světlo ozářilo karmínové prošité závěsy i černou plentu před plátnem, dosvítilo i na balkón a na sedadla.

"Jak se tam chceme dostat?" hleděla Tess na zamčené dveře. "Něco najdeme," odvětil jsem ironicky. "Máme na to čtyři a půl hodiny, ale nejspíš o něco míň. To se dá," konstatovala Harleen stejným tónem. "Ale musíte uznat, že to nevypadá zas tak špatně, ten vchod," pokyvovala hlavou Tess, co jsme mohli dělat, navíc s Tess se nebylo radno hádat, takž jsme radši kývali s ní. "Hele, ještě předtím, než jsme odešli mi Peter dal tenhle předplacenej mobil a do něj nahrál plán kanalizace, která nás dokáže zavést dovnitř. Snad ten plán pochopím," díval se na jeho 3D rekonstrukci Joss. "Dej to sem," vytrhla mu mobil Tess," a pak, že se chlapi vyznaj v mapách." Naše cesta vedla do jedné uličky mezi kinem a řadovými domy, kde nebylo nápadné odklopit poklop a zalést do útrob kanalizace. Přes veškerou nechuť jsme procházeli čvachtající vodou stoky a řídili se jenom podle mapy, která v mobilu svítila jako baterka. Kluzké, hnusné a studené byly stěny kanalizačního systému, jen pár metrů ale chybělo, aby jsme došli k žebříku, který vedl přímo na půdu kina netušíc, že tentokrát budeme bojovat s časem a ne s tvory.

"Vždycky jsem chtěl vědět, jak vypadá zákulisí," prorazil víko kanálu uvnitř Joss. "Nic moc teda, myslela jsem, že to tady bude daleko líp vypadat," vyskočila Tess. "Někdy hold nemůžeš mít všechno," komentoval to Joss. "Napadá mě, hele můžeme se vloudit do promítárny a stáhnout si tam předpremiéry všech filmů, co ještě tenhle rok vyjdou," pousmála se nad svým, trochu zlomyslným, nápadem. "Nebo nás najdou a z něčeho obviní, pirátství se třeba nabízí...Pojď zlato, pomůžu ti nahoru," vytahoval jsem Harleen zpod poklopu. "Ale nebylo by to úplně nejhorší," podpořila ji má drahá polovička. "Můžeme to zkusit, ale stejně teď máme daleko horší problém," rozhlížel jsem se po zákulisním náčiní. "Ta anomálie by snad měla být tímhle směrem," rozhlédl se Joss také a ukazoval přitom přímo na scénu.

Jak jsme se posouvali ze zákulisí na scénu, přišlo nám, že tu nejsme sami. Na balkóně nad námi totiž něco neustále řinčelo a rachotilo, jakoby se mezi staršími sedačkami prohánělo něco menšího, ale nesmírně čilého. Druhou možností bylo, že tu prohání celá skupina těchto zvířat. Všude kolem, na sedadla, závěsy i do stěn všitých pruhů, se nasákl zvláštní pach podobný hnilobě nebo tlející mršině, zároveň ale v něm byla cítit i síra nebo selen. Čím více jsme se blížili k anomálii, tím více to bylo pronikavé.

"Zavřeme ji a vypadneme," nadhodil Joss. "Ať si s tchánem pokecám...," poznamenal jsem. "To se do toho tak těšíš?" divil se úsměvně, když vybalil ACM z kufříku. "Nějak ani ne, ale přesně tohle by řekl Peter," přejížděl jsem očima po balkónu. "Měl by sis ho předcházet, abys u nich mohl spát, ikdyž tam bude," montoval jednotlivé části k sobě. "Ikdyby, asi to nebude často," zazubil jsem se na něj. "Nemyslíš na to právě teď?" smál se. "Nemusím," problesklo mi očima. "Jo takhle, tak to máš jinak udělaný," doskládal poslední části k sobě. "To víš, musíš si v tom udělat pořádek," hlasitě jsme se smáli.

Chvilku předtím už začaly Harleen a Tess prohledávat jednotlivé řady v přízemí, jestli se náhodou neskrýva něco i v naší těsné blízkosti. "Zajímalo by mě, o čem si tak můžou povídat," dívala se Tess pod sedadla. "O holkách a o sexu, o čem myslíš?" pousmála se nad tím Harleen. "Tobě by nevadilo, kdyby se bavili třeba o tvým sexuálním životě?" zeptala se, trochu škodolibě, Tess. "Za prvý, Martin by se o tom nebavil, a za druhý se o tom už určitě bavili několikrát a tohle není poprvý," konstatovala s nadhledem. "Jakože i o mě?!" vyděsila se Tess. "Řekla bych, že o všech holkách ve třídě, který se jim dvěma připletly do výhledu," pokračovala stejně. "Tak to Peter je něco jinýho v tom případě, jestlipak někdy viděl holku," smála se Tess.

Kdyby to stačila dokončit, určitě by to bylo zajímavé pokračování, ale vyrušilo je tlumené bučení z řady před nimi. Popošly ještě o kus a snažily se najít zdroj toho zvuku, který zněl jako vyděšené a rozrušené malé zvíře. Hned, jakmile nakoukly do řady E, tak viděly, co vlastně tento zoufalý zvuk vydává. "Ale ty maličký...Kde jsi se tu vzal?" sesypala se k němu, se vší láskou a roztomilostí, Tess. "A co ty jsi za druh?" dívala se do jeho velkých rozevřených očí Harleen.

Mezi sedačkami bylo přitom uvězněné mládě nějakého stegosaurida, kvůli jeho dorůstajícím lopatkovým ostnům, jež se zapíchly do měkkých sedaček, se zasekl a nemohl uniknout, mrskal sebou a zoufale volal své rodiče. Jeho obrovské tmavé oči byly doširoka rozevřeny a bezzubá tlama s tvrdnoucím zobákem nesla dál jeho křik, tělo velké jako zhruba jako odrostlejší mládě divočáka bylo poseto kónickými ostny na hřbetu, vzadu na ocase, kde dorůstaly, a na krku, přičemž se ve světle modré kůži na zádech ukrývaly ještě rostoucí osteodermy. Malé nožičky nesly celého miniaturního behemota, které v dospělosti mohl mít přes osm metrů, nejprapodivnější na něm ale byly jeho lopatkové ostny, které nerostly dozadu k tělo, ale nahoru a do stran.

"Co by to mohlo být...Kentrosaurus, Dacentrurus?" říkala si pro sebe Harleen. "Pojď mi ho pomoct vytáhnout...on je takový sladký zvířátko," rozplývala se nad ním Tess. "Jasně, jenom si říkám, že tenhle druh neznám," dřepla si k němu. Obě dvě se přitom snažily pokrčit neklidnému mláděti nohy, aby vytáhly jeho dva ostny z měkkých sedadel. "Nemůže to být jenom růstový stádium dacentrura nebo kentrosaura? Přece ptakopánví dinosauři měli v tomhle strašnou...strašnou mnohotvárnost," funila, když řvoucímu mláděti, proti jeho vůli, krčila zadní nohy. "Ikdyby...fuf...ani jeden z nich neměl rohy nahoru od těla, tohle je něco docela jinýho," Harleen uhýbala jeho nezbedné hlavě s klapajícím zobákem.

Po chvíli urputného boje s miniaturním stegosauříkem, který nás také vytáhl od otevřené anomálie, ho dostaly zpod sedadel v sále a obě dvě ho svíraly v náručí, zatímco on se jen mrskal, mlel a házel sebou, neustále volal své rodiče, ale nevědomky na sebe a na nás všechny upozornil.

"Poznáš, co je tohle za druh?" Joss si to zvíře prohlédl. "Moje otázka zní stejně, protože mi je jasný, že to není kentrosaur ani dacentrurus," přidala se Harleen. "Tohle...patří k čeledi stegosauridů a do podčeledi dacentrurinů, ale...ty ostny říkaj, že to není dacentrurus," pohladil jsem ho po jemné kůži na krku, zatímco se klidnil. "Takže to je druh, co paleontologie ještě nezná. Hustý," konstatovala Tess. "Máte někdo představu o jeho nebo jejím, já nevím, věku?" sledoval jeho doširoka rozevřené oči Joss. "Co říkáš, pár měsíců?" hodila po mně očkem Harleen. "Nejspíš, není starší než jeden rok, to určitě ne," podpořil jsem ji. "Pustíme ho zpátky do anomálie a vypadneme," podíval po zářícím světle Joss. "Ještě bysme to tu měli projít, jestli tu není ještě něco dalšího, ale jo, pak odsud vypadneme," doplnil jsem ho. "Slyšíš to? Už budeš muset domů ty trpaslíku," popadla ho do náruče Tess, zatímco mládě přestalo sebou házet a svýma obrovskýma rozevřenýma očima koukalo po světě.

Klidným krokem se naše nohy bořily do měkkého koberce, ale od vrácení stegosauříka do anomálie nám něco zabránilo. Ten prapodivný rachot na balkóně neustále sílil, teď se to nedalo přejít jen jako řinčení způsobené rozpadající se technikou ve staré promítárně. A pak se ozval podivný zvuk, soví houkání nesmírné hloubky a pronikavosti smíšené se zpěvem loskutáka, které se z druhého konce místnosti dočkalo odpovědi. A ještě jedno se ozvalo zespodu, z té tmy za sedadly, zleva zespoda a ještě ze zadní části balkónu. Byl to rozhovor, něco jakoby si o nás ta zvířata povídala. A až nesmírně inteligetně.

"Nechci vědět, co to bylo," procenila mezi zuby Tess. "Určitě něco na způsob dromeosaurida nebo troodontida...Vzpomínáte na ty obří dromeosaury z pozdní křídy, ne?" uvědomila si Harleen. "Zněli strašně podobně," naslouchal Joss těm zvukům se štěkavými pomlkami. "Jenže to by pak ta anomálie vedla do pozdní křídy, stegosauridi ale vyhynuli v jejím průběhu a dožili se jejího konce snad jenom v Indii," oponoval jsem tomu, jakmile se na tmavém balkónu objevily tři páry zářících žlutých očí. "Vážně chceš vědět, co jsou zač a radši se nechat zabít?" začalo se to mládě, Tess v náručí, znovu divoce uhánět.

Znovu začal zoufale řvát, komíhat krkem a ocasem, jeho hřbetní desky třískaly o sebe, a ještě více tak přitahoval pozornost. "Umlčtě ho nějak!" naštvaně se ohlédl Joss. "A jak asi, zkus to sám!" křičela na něj zpátky Tess. "Počkej," přistoupila k neklidnému tvoru Harleen," spi...zkus usnout...uklidni se," šeptala na něj, když mu položila svou ruku na jeho teplou vláčnou kůži. Vzápětí se skutečně klidnil, nepromlouvala k němu jen krz slova, ale i krz jeho myšlenkové pochody a proudy energie v jejich tělech. Už bylo ale příliš pozdě.

Z anomálie, která zůstala rozevřená, se totiž během několika vteřin dostal ven jeden z rodičů mláděte toho stegosauříka, kterého Tess držela v náručí. Ven vyběhla jeho značně rozzuřená matka, těsně na hraně pódia před komorou pro nápovědu se zastavila a bylo zázrakem, že její tělo těžké snad čtyři nebo pět tun vratká prkna udržela. Ohromný tvor měřil na délku sedm a půl metru, po celém hřbetě i na krku se mu táhly dvě souvislé řady kostěných ostnů, ale ty na ramenou a ocase dosahovaly ještě o něco větší velikosti, než všechny ostatní. Hlava byla kratší a masivnější, než u dacentrura, takže naše podezření o špatně určeném mláděti padlo.

Podrážděná matka se rozmáchla svým do hněda zabarveným ocasem, mohutně zařvala a vztyčila se na zadní nohy, než znovu dopadla na přední tlapy. Celé tělo tohoto tvora hrálo svalstvem, byla to řvoucí hora masa se zobákovitými čelistmi. Obryně se dost naštvala.

"Pusť to mládě, opatrně ho polož na zem!" sykl jsem na Tess. "Hned potom začneme všichni couvat a ustupovat, rozumíte?" připojil se Joss. Nožičky mladého stegosaurida se přibližovaly k zemi, jakmile se jí dotkly, tak jsme začali couvat směrem ke dveřím, kde jsme nebyli až tak na očích. Jenže mládě neběželo ke své matce, zůstalo stát na místě a jen ji volalo. Nepříliš citlivý sluch obrovského stegosaurida zaregistroval to jemné mručení a pokvikávání, odpověděl na něj daleko silnějším a pronikavějším mručením, než se rozešel směrem k němu. Silné přední nohy se nejprve dotkly koberce pod pódiem, zatáčel směrem k nám, a pak ještě dopadly jeho těžší zadní nohy. Široké tlapy doplňovaly komíhající se nahnědlou tvrdou kůži s kostěnými destičkami a mlátícími se deskami, gigant dopadal s těžkostí a mrukotem, když neopatrně procházel směrem k mláděti.

"Nechápu to," rozhlížela se po okolí Harleen. "Co?! Že nás jde to zvíře nejspíš zlikvidovat?!" ohradil se Joss. "Proč nejde směrem do anomálie, proč je radši pro ně bezpečnější zůstat tady, ikdyž tu jsou ti dromeosauridi?" rozhořčila se nad tím. "Nenecháme tohle...tohle stranou?" rozkašlal se. "Bože...to je ale vážně puch...nenecháme, protože to je důležitější. Může...může tam být další přírodní katastrofa," pokračovala dál, když na nás doléhal ten úmorný sirný puch. "Fuj...už to na mě začíná dopadat, ten puch," přikrýval jsem si pusu. "To je ono...ten puch!" uvědomila si Tess. "Co tím myslíš...ehm?!" odkašlal si Joss. "Na druhý straně anomálie se musela otevřít sluje metanu a síry, to by odpovídalo buď bažinám nebo místům s termálníma pramenama...ble," odřekla s nechutí. "Tak to bude sranda, až je budeme chtít dostat zpátky do anomálie," konstatoval Joss poraženě.

Mezitím jsme sledovali, jak matka stegosaurida přikráčela ke svému mláděti, sklonila k němu hlavu a z nosu se na něj vyhrnuly její teplé lepkavé hleny mrtvolně bílé barvy. Samice totiž svým čichem cítila, že její mládě svíral někdo jiný, zároveň ho ale chabším zrakem dokázala poznat a pro vlastní jistotu ho ještě potřísnila hlenem z jejích nozder. Mládě se totiž nijak nesnažilo tento nechutný povlak smýt, ale naopak si v něm libovalo a dokázalo své matce, že k ní patří. V neposlední řadě si také vyčistila dýchací cesty.

"Mám nápad hele, takže mi držte palce!" rozeběhla se přes cestu velké samici Tess. Zamířila přímočaře mezi sedadla a začala na sebe upozorňovat všechny dromeosauridy v celém okolí. Snažila se totiž vydat podobné zvuky, jako oni sami, a vytvořit tak živou návnadu. "Ta holka se snad úplně zbláznila," vyběhl za ní Joss. Ten dromeosaurid ve spodním patře se rozeběhl z tmavšího koutu místnosti, ladně přeskočil několik sedadel a své drápy na zadních končetinách zaryl až na sedadlo přímo před Tess. Ve šerosvětle bylo vidět jeho skoro tři metry dlouhé a metr dvacet vysoké tělo s velmi výrazným opeřením a chocholkou na vrcholku hlavy.

Tam, kam jsme ještě dobře dohlédli, byla vidět jeho černá pera na hlavě a krku, pod očima se leskly žluté a oranžové půlměsíčky kůže, kdežto čelisti zdobily malé ostré zuby. Tmavá černá až popelavě šedá barva peří postupně u hrdla a kořenu krku přešla v tmavomodrou, která už barvila prachové peří na hřbetu, ocasu, stehnech, lýtkách i vrchní části předních končetin. Na jejich spodní části, stejně jako na konci ocasu, byly vidět vějíře nádherně modrých per, ale zaujmuly nás hlavně ty pověstné velké drápy na zadních končetinách, které byly zdvižené a připravené k útoku. Svou stavbou těla se až na štíhlou a protáhlnou lebku podobal o něco většímu a také geologicky mladšímu dromeosauridovi druhu Deinonychus antirrhopus ze spodní křídy Spojených států, mohlo tak jít o jeho byť menšího, ale zato stejně smrtonosného bratránka.

Tři další dromeosauridi překonali větším skokem vzdálenost mezi balkónem a přeskočili až ke svému druhovi, který byl pouhým zvědem. Nechuť, která je vyhnala z místa zamořeného sírou, byla přebyta touhou po nové a dostupnější potravě, než bylo mládě stegosaurida, které chránila jeho podrážděná matka. Rozevírali své čelisti a výhružně začali zatínat svaly na nohách, aby hýbali se svými strašlivými drápy. Útok byl nevyhnutelný.

"A teď máš co v plánu?!" přiběhl k Tess Joss. "Dostat je zpátky do anomálie, živá návnada. Slyšels o tom?" rázně ho chytla za ruku a vyběhla s ním z řady. "Jo, ale doufal jsem, že se jí nikdy nebudu muset stát," naštvaně se ohlédl proti dromeosauridům. Ty malé opeřené příšerky seskočily ze sedadel a pronásledovaly je oba dva směrem k pódiu nesmírně rychlým krokem po dvou funkčních prstech na jejich nohách, třetí byl výhružně zdvižen a čtvrtý zakrněl. Jen tak tak oba vyskočili na pódium a proběhli směrem k anomálii, ladné atletické proporce jejich pronásledovatelům dovoily to samé v ještě elegantnějším provedení. Polekané mládě ohromného stegosaurida se ale natolik leklo, že využilo situace, aby se své matce ztratilo z očí. Ta začala okamžitě, jakmile si toho všimla, divoce řvát a hluboce bučet, máchat svým ocasem posetým velkými trny, jehož špička se jen mrtvolně hýbala s pohyby těla, a znovu se velmi rozzuřila. Další problémy se jen rojily.

V pozadí se tyčily nízké ale přesto majestátní kopce, které dělaly této nížinaté krajině jedinou stráž před dešťovými mraky ze severu. Suchá křoviska a žloutnoucí keře pokrývaly svahy a skaliska nedaleko od anomálie, odumřelé kmeny nižších stromů se suchou kůrou se nemohly skrýt před horkým červencovým žárem zakaleného slunce. Celá krajina trpěla nedostatkem vláhy, období dešťů mělo přijít až za několik měsíců, což byla pro zdejší flóru a faunu nepředstavitelně dlouhá doba.

"Bože, proč jsme sem vlastně lezli?" položil si řečnickou otázku Joss. "Kušuj a radši pohni...eh...eh...ty potvory určitě nejsou daleko za náma," okřikla ho Tess, když se naplno ponořili do sirných výparů. "To je hrozný místo tohle, je to jako ohromný pohřebiště," musela ještě dodat. "Jenom v období sucha...fuj...v období deštů to tu musí vypadat jinak," rozhlédl se po okolí Joss. "Už aby to bylo," odkašlala. "Napadá tě vlastně, co dělat teď, nebo ten svůj skvělej plán vymýšlíš za pochodu?" popoběhli o kus dál. "Myslela jsem, že já budu mluvit a ty střílet," vyběhli do nižšího svahu dál od bublající pláně napravo. Věděli příliš dobře, že ti dromeosauridi jim byli v patách, přišlo jim, že už dokonce slyšeli jejich děsivé skřeky kus za nimi. Za většími kameny, které byly i clonou pro oxidy síry všude tam, se na chvíli skryli a jen očkem sledovali, jak pronikli k nim do pozdní jury.

"A jenom pro pořádek, to ty vždycky první střílíš, já tě vždycky musím usměrňovat," zašeptal, když nabíjel zbraň. "Takže když jednou udělám něco jinak, tak za všechny problémy můžu já?!" ohradila se vůči tomu, když pozorovala ty dromeosauridy. "To jsem neřekl, ale bylo prostě jednodušší je zneškodnit už tam, vystřílet je a těla potom odnést," bál se, aby hvízdavé šroubování nebylo slyšet. "Nevím proč jsem to neudělala, něco v podvědomí mi říkalo, ať to prostě nedělám. To je všechno," sledovala odcházející zvířata. "Už jsou pryč?" dokončil celý proces. "Odchází, řekla bych na sever," odpověděla. "Možná bych měl plán, ale nevím, jestli to vyjde," dodal, jak se rozhlížel zpoza balvanu. "Fifty fifty?" nastavila mu smírně pěst. "Fifty fifty," složil svou dlaň také v pěst a navzájem se jimi praštili.

Rozpálená krajina souvrství Mugher Mudstone v Etiopii byla ve střední tithonu na konci jury místem s proměnlivým klimatem jako v dnešní savaně, před Jossem a Tess se rozprostřela krajina plná sopouchů a gejzírů, ze kterých stoupala mračna síry, jedovatých oxidů a páry, jakoby jste se nacházeli nad peklem. Suchá příroda byla zahubena jako většina živého tady, když se mohutné sluje rotrhly, ale po navrácení vláhy dešťů se celý tenhle kraj opět zazelená a stane se promáčenou bažinou poblíž řeky, ze které zůstalo jen pár větších louží.

Gejzíry, šedá hmota připomínající guamo podél nich a neustále se hýbající a třesoucí se, oblaka sirných plynů v okleštění nízkých nakupených skalisek a horké země neuvěřitelně přesně připomínalo současný Nový Zéland, konkrétně místo zvané Wakarewarewa v sousedství města Rotorua. Jenže na tomto mystickém místě se nenacházejí mršiny uhynulých prehistorických zvířat, jak nám později Joss a Tess líčili.

Mezi prameny a unikajícími gejzíry plynů totiž ležela asi devítimetrová mrtvola nějaké velkého alosauroida, rozkládající se suchá tkáň postupně ztrácela barvu a na některých místech už byly vidět jen ohlodané kosti a sežraná tkáň. Původně červené nebo narudlé hřebínky byly menší než u severoamerického alosaura, ale lebka byla zato delší s více zuby, které se zdály velmi robustní. Obr zde pošel možná po pozření otrávené mršiny nebo vdechnutí velkého množství jedovatých plynů, v jeho sousedství ležely mrtvoly menších ornitopodů, jež vypadali jako dryosauridi, snad nějaký vzdálený příbuzný dryosaura nebo jeho afrického ekvivalentu dysalotosaura. Hřbety měli pokryté měkčími proto-pernatými štětinami, pod hlavou se zakalenýma očima byl menší vak vyschlý teplem a žárem slunce.

Nechyběly ani mrtvoly malých dlouhoocasých ptakoještěrů o světle modré až šedé barvy jejich kůže a pyknovláken, červený byl kožnatý lalok na konci ocasu a do stejných odstínů patřil i hřben na úzkých hlavách některých z nich. Jakoby se z nich jen před chvílí vytratil život.

O nějakém podobném efektu jedovatých plynů nebo sopečných výparů vědci debatovali i v případě masové smrti desítek různě starých jedinců rodu Allosaurus na slavném nalezišti Cleveland-Lloyd Quarry v Utahu. Na tomto nalezišti bylo od čtyřicátých let minulého století, tedy od doby soustavných vykopávek, nalezeno mnoho alosaurů, jenže jiné druhy zde byly daleko méně zastoupeny. Vědci se přeli o to, zda tu byla otrávená voda, právě toxické plyny nebo tekutý písek, ale ani jeden scénář nebyl úplně správný a nevysvětloval vše. Až na podzim roku 2017 američtí vědci odhalili pravou podstatu zdejších nálezů, pravděpodobně na místo byly nahrnuty sezónními povodněmi, které sem naplavily již mrtvá těla. Nejen, že se zde dá demonstrovat, jak k výzkumu dinosauří paleontologie přispívají moderní technologie, ale také podnebí srovnatelné s dnešní savanou. Stejně to panovalo i na africkém kontinentě, kdekoliv ale tehdy platilo pravidlo, že silnější a přizpůsobivější přežívá. A ti dromeosauridi, ti teprve začali ukazovat svůj velký evoluční potenciál. A rozhodně neřekli své sbohem.

...

"Chytni to mládě! Vezmu si tuhle!" okřikl jsem Harleen, aby se pustila za mládětem. "Zvládneš jí?!" váhala. "Zvládnul jsem toho teropoda a ten se mě snažil zabít daleko víc, budu v pohodě," škodolibě jsem se na ni usmál. "Dávej na sebe bacha, to by byla blbá výmluva, kdyby rodičům řekla, že tě zabil dinosaurus," stačila mi to oplatit. Ohromná samice dopadla ze zadních na přední, celá její tlustá hrubá kůže se hýbala po celém těle a ještě nezapoměla kroutit krkem, aby její kostěné desky třískaly o sebe a vypadala tak ještě více výhružně.

"No tak...neboj se, prcek se ti za chvíli vrátí," instinktivně jsem nastavoval pravou ruku před sebe. Podrážděný tvor začal ještě více mručet a ne jeho obličeji se objevil zamračený a naštvaný výraz, nebezpečně rychle se blížil k mé maličkosti a rozhodně se nechystal smířit. "Tak jo...zkusíme to jinak...takže hlavně tu nepoškrábej tapety, jenom, ať to tu zůstane, tak, jak to je," couval jsem, zatímco se jí z nosu řinuly proudy ohřáté páry jako draku. Byl čas ovládnout a pobláznit její myšlenky, zamřil jsem se na jakékoli nervové zákruty, které byly v její hlavě aktivní. Dalo by se to přirovnat, jakoby byste ji chytili psychotropními lasy a nehodlali se pustit jejího mozku. Přesto je ale máloco silnější než mateřský instikt, byla snad ta nejtěžší věc, o kterou jsem se pokusil sám, protože ovládat její mozek, aby se sklidnila a ještě překonat mateřský pud byl herkulovský úkol.

Menší mládě se tentokrát ladně prosmýklo pod sedadly, protože se nestačilo přikrčit a za tu malou chvilku už bylo v polovině řady a vesele si to pelášilo dál. Sice občas zpomalilo o nějaký ten menší zádrhel na cestě, ale přesto se poměrně rychle dostalo na druhou stranu k pootevřeným dveřím do zákulisních prostor. Harleen se za ním co nejrychleji rozeběhla, ale krátké nožičky toho tvořečka byly rychlejší a pomohly mu se dostat až do zdánlivého bezpečí, do prázdné šatny a o něco vybavenější maskérny. Jeho krátký život ho zatím nenaučil, že v nebezpečí je prakticky kdekoliv a kdykoliv.

Má drahá polovička rozrazila dveře, hned jakmile za nimi zmizel konec ocásku mladého stegosauříka. Když se ale její ladné tělo dostalo do místnosti, po tom malém tvoru nebylo nikde ani stopa. Pár zrcadel se zhasnutými světly, samé načinčané róby různých barev s peříčky, paruky i filmové kulisy byly složeny v šatně za chodbou a vlastní "VIP" koutek měly i známější osobnosti, které do našeho města občas zavítaly. Neméně zvláštní událostí byla však i cesta neposedného mláděte, jehož původní domovina se nachází ve sto čtyřicet sedm milionů let staré minulosti.

"Kdybych byla mládě stegosaurida, kam bych se schovala?" položila si řečnickou otázku. Po její pravici se nacházela asi metr a čtvrt vysoká příčka, pod dřevěnou plochou na jejím vrcholu byly vestavěny menší plochy pro úschovu nějakého materiálu nebo líčidel, dost velké ale na to, aby do nich mládě schovalo a zůstalo skryto. "Perfektní, tak schválně," skrčila se k těm nejspodnějším.

To zvláštní ticho tlumilo jen řvaní a bučení samice stegosaurida za zavřenými dveřmi, ty ale dělaly efekt, jakoby bylo strašně vzdálené. Jak se Harleen dívala do těch hlubokých obdelníkových otvorů, tak si v hlavě začínala opakovat, proč původně tak rozjívené a hlasité mládě nebylo k nalezení. Vždyť by ho už dávno slyšela, nebo ho mohla pro samou snahu přeslechnout? Nemohlo utéct někam dál do šatny, kde se schovalo a jen tiše dýchalo, nebo mělo jeho ticho nějaký jiný neznámý důvod? Otázky se jí honily hlavou jako velociraptoři pronásledující svou kořist, bleskově rychle a začala se na ně soustředit více, než na samotné hledání. V jedné chvíli se dokonce zastavila, protože měla pocit, že něco slyší, ale přešla to, protože za zdroj považovala doznívající hrdlo velké stegosauridní samice.

Dočkala se bezradnosti, když i v posledním fochu nic nenašla, ještě jednou prolezla všechny až zpátky k tomu prvnímu, odkud začala, než se zvedla ze všech čtyřech a rozhlédla směrem do zhasnuté chodby. V různých místnostech bylo uloženo veškeré náčiní a možná také ztracené mládě, tím směrem se také rozešla, ale po prvním kroku uslyšela za sebou skoro nepatrné ťuknutí na dřevo. Zastavila se a hlavou ji problesklo: "Tohle jsem už někde slyšela, jasně ve vesnici..."

Naplno rozevřela oči a uvědomila si, že tu s mládětem je další tvor, ale než si uvědomila jaký, další dromeosaurid ji škočil na záda a drápy ji zaťal hluboko do temně modré košile. Tlama s ostrými zuby se jí zakousla do krku a vroubky jednoduše projely její mladou hladkou kůží, okamžitě vykřikla bolestí a ohnala se, aby vetřelce dostala ze svých zad. Tenhle byl menší, možná jen mladší člen smečky, ale rozhodně využil svých zákeřných loveckých taktik a smrtonosných zbraní. Když se ohnala poprvé, z jeho řvoucího těla odlétlo jenom pár pírek, ale pořád se držel jako přibytý. Oháněla se a neustále přetáčela, ale dromeosaurid se nechystal hnout a hýbal se snad s každým pohybem.

Jak se ale Harleen obrátila, tak silně praštila s hýbajícím se dromeosauridem o mohutný žulový sloup, který nahrazoval svým dekorativním stylem roh chodby, a konečně ho srazila na zem. Rozzlobené zvíře prakticky hned vyskočilo zpátky na svalnaté zadní nohy, naštvaně začal řvát a pohybovat vztyčenými prsty s velkými drápy. Už se připravoval na další skok, ale nastálý rozruch konečně vyhnal ztracené mládě z úkrytu, které Harleen nejspíš zachránilo život. Vykřiklo tak silně, že si ho všiml i ten dromeosaurid a otočil se za ním. Ona toho ale dokázala náležitě využít, z lavičky po její pravé ruce sebrala menší kovovou tyč, zahvízdla na dromeosaurida, který se otočil a rozevřel své čelisti. Než ale stačil zaútočit, tak ho co nejsilněji praštila onou tyčí do lebky.

Po dlaždicích na podlaze se rozcáklo trochu krve, spodní čelist dromeosaurida zůstala vylomena do strany a vylétlo z ní pár zubů, nemotorné tělo couvalo po svých nohách, oči mu zůstaly rozevřeny. Harleen jen silně zhluboka oddechovala, věděla, že toho tvora tak silnou ranou usmrtila a jeho bezvládné tělo se řídilo posledními nervovými záchvěvy. Po několika couvavých krocích jeho mrtvola dopadla na zem a už se nehýbala, jen stále na ni jakoby zíral svýma otevřenýma očima. Mrtvola musela počkat, primární bylo znovunalezené mládě odvést k jeho rozzuřené matce.

...

"Za chvíli by se tu měl objevit ten stegosaur i s mládětem, až projde, tak utečeme...eh...eh...utečeme zpátky do současnosti. Ok?!" rozkašlal se Joss, když domyslel plán A. "Jseš si stoprocentně jistej, že se v kině nic nemohlo podělat, že jo?" ujišťovala se Tess sníženým hlasem. "Jestli ne, tak se tu...eh...asi za chvíli udusíme, protože nemůžeme od anomálie pryč," čím dál tím více se šířil sirný zápach. Minuty ale nepřetržitě ubíhaly, matka se svým mládětem se stále nijak nepřibližovala a nebyla k nalezení, jen občas se jim přes obzor mihl nějaký ten menší i větší ptakoještěr. Někdy nesl na své hlavě mohutně zdobený hřeben a dlouhý zoban, jindy měl zase dlouhý ocas a celý byl zbarvený do oranžova se žlutými kaňkami. Jedině tahle zvířata se tu teď mohla pohybovat s pocitem bezpečí, každý jiný tvor riskoval udušení.

Jossovi se už klížily oči, stejně tak Tess, která už je zavírala, jak cítila pálení v plicích. Najednou si před ně na skálu sedl menší ptakoještěr, vypadal podobně jako zvláštní čínský Dzungaripterus ze spodní křídy, ale měl o něco menší hřeben, tlamu plnou zřetelných zubů a především dlouhý ocas. Usedl v poklidu na kámen s velkou vážkou v tlamě, oproti jeho malé velikosti se zdála být mimořádně velká, protože neměl rozpětí větší než metr a půl.

Joss si ho všiml, v ruce stále svíral pušku, a jemně se nad ním usmíval, jak se zdál roztomilý. Hltal kusy vážky a evidetně si také Josse všiml, protože po sežrání kořisti mu na pozdrav začal skoro zpívat. Než ale Joss stačil odpovědět, něco ho popadlo za jeho dlouhý ocas a ztrhlo dolů z kamene, na kterém seděl. Odtamtud se záhy ozývaly zvuky velmi podobné těm dromeosauridům, Josse to dokázalo probrat z letargie a v posledních zákrutech energie se zvedl a namířil tam pušku. Trochu to probralo i Tess, rozevřela oči a viděla, jak se z druhé strany přibližují další dva dromeosauridi. "Tess...jsou tady," zašeptal Joss, když se připravoval na střelbu.

Hned, jak se za skaliskem vynořil první z dromeosauridů, tak Joss neváhal a několikrát stiskl spoušť. Do hrudníku a břicha několikrát vlétlo dost ostrých kulek na to, aby se jeho tělo proměnilo v krvavý škraloup na kamenech. Všude se rozlétly kusy jeho kostí, peří a rozcákla se kolem jeho krev. Úplně zmizela levá polovina jeho těla, náboje dokázaly roztrhat jeho žebra, pánevní kosti i stehno a část ocasu. Během několika vteřin bylo po všem. Mrtvola dopadla kus od něj, ale za skalisky se objevili ještě dva další dromeosauridi a Joss si stroze uvědomil, že si vzal jen pár nábojnic a nejméně tři už vystřelil. "Munice?" odkašlala Tess. "V čudu, poslední tři náboje," couval.

"Pod náma jsou tři další," oddechovala ztěžka Tess. "Plán B...teď mám plán B!" vykřikl zpátky. "Vymýšlej honem...nebo to tady pro nás brzo skončí," docházela ji energie. "To půjde, ale musíš se ještě zvednout, to dáš," sesunul se k ní. "Máš na to třicet vteřin, pak to se mnou sekne," klížily se jí oči. "Stačí mi dvacet, ale pojď...pojď musíme jít," orvaně ji chytl pod rameny a vysoukali se spolu zpoza velkých kamenů. Joss při cestě ještě stále svíral pušku, kterou se mu podařilo postřelit dva dromeosauridy, kteří se k nim blížili od anomálie. Strašlivě pištěli a řvali, nedalo se ale poznat, jestli ze zlosti nebo bolesti, zatímco jejich druhové se ale nebezpečně přiblížili kratšími skoky a popoběhy.

"Máš ještě ten...ten terpentýn?" kašlal. "Pravá kapsa, pravá kapsa u kalhot," sýpala. Joss ji volnou rukou zašmátral do kapsy a ucítil malou lahvičku plnou hořlaviny, stačila jen trocha téhle látky, kterou Joss rozcákal po kamenech kolem unikajících oxidů síry. Dromeosauridi jim už dýchali na záda, přeběhli po kopci dolů a byli jen deset metrů od nich, každou vteřinou se ale blížili víc a víc. Z posledních sil vystrčil Joss Tess na druhou stranu anomálie, propadla s velkou ránou na dřevěné parkety, a do nejbližšího suchého kamene, kde rozlil terpentýn se trefil posledním nábojem. Zažehnutí podpálilo velkou sluji hořlavých plynů, ty se rozpínaly a vytvořily ohromných výbuch. Všude okolo létaly kusy hlíny, horkého bláta a rozžhavených hornin, oblak prachu a rozptýlených hornin zahltil všechno živé a rotrhal i všechny mrtvoly, které doteď na gejzírech ležely.

Josse to vymrštilo zpátky k nám, nemohl tak vidět ten vzniklý kráter o velikosti tenisového kurtu. Prolétly k nám i kusy hlíny a hornin, náš přítel dopadl skoro na samý okraj pódia a málem si roztříštil lebku. Byl to nesmírně nepříjemný až bodavý pocit, když k nám dolehl zbytek zvukové vlny, kterou z části pohltila anomálie. Ten strašný ohlušující zvuk nám pronikal do ušních bubínků a způsoboval téměř paralýzu našich organismů, bylo znovustrašlivě těžké udržet samici stegosaurida, která se začala ošívat jako pominutá. Tess, jakmile se vzpamatovala z omráčení, tak se k němu sesunula a divoce mu začla vrážet facky do levé tváře, celý jeho obličej byl pokrytý malými oděrkami a prachem, rozptýlil se až po divoké snaze ho probudit. Harleen i s mládětem stegosaurida, které opatrně položila na zem před anomálii a obě dvě se ho snažily křísit.

"No tak...probuď se! Nehraj na to na nás!" křičela na bezvládné tělo Tess. "Zbuď se sakra!" popadla jeho tělo za tričko a švihala s ním nahoru a dolů, těžkou ranou pak dopadlo na zem, když ho pustila bez jakýchkoliv známek života. Už to vypadalo na nejhorší, Joss se nehýbal a jeho mrtvolně natažené tělo leželo před nimi a vypadal, jakoby už zemřel.

Mezi děvčata, jež začala ronit první malé nepatrné slzy, se ale vloudil malý stegosauřík a nahrnul se až k jeho hlavě. Nejprve jen zobákem ťukal a narážel do Jossovy hlavy, pak ale vytáhl ze zobákovité tlamy krátký hrubý jazyk a začal mu slízávat zbytky prachu z tváře. Přejížděl mu po kůži čím dál tím častěji a snad si to i vychutnával nebo se přitom tak tvářil. Moc se mu nechtělo, ale po chvíli snažení Joss rozmrzele otevřel oči a vykašlal prach, který se mu usadil v ústech. "Fuj...eh...eh...eh...už mě, prosím, nelízej, prosím tě," zatvářil se na něj vyčítavě.

...

Slunce se nasunulo k obzoru, sedmá hodina odbíjela. Vraceli jsme se na základnu s pocitem, že promítárna a kinosál je relativně vcelku, jen trochu zablácen od hrudkovitých kousků bahna, ale nebylo to nic, co by nemohla zvládnout schopná uklízečka. Konečně se všechno zdálo harmonické, jakoby se už nic nemělo zkazit, ale den ještě zdaleka nekončil a nemohl nám ukázat všechna esa v rukávu.

"Tááák, už je to konečně všechno," euforicky se Peter odrazil od stolu a židle mu popojela k pohovce. "To už jsi to stačil všechno prohnat přes ty adresy?" podivila se Tess, která ošetřovala Josse. "Co? Ne, to už jsem stihnul před hodinou, ale ještě jsem psal skript, co jsem vám poslal do telefonu. Napsal jsem algoritmus, co jakejkoli pokus o zaměření vašeho mobilu přesměruje přes x adres po celým světě a dokážu ho jenom já správně přečíst," znaveně zvedl hlavu. "A zjistil jsi, kdo nás chce sledovat?" chystali jsme se s Harleen k odchodu. "Vysledoval jsem ten signál a přes známýho na katastru jsem zjistil, že to přišlo z vily, která patří hádejte komu," odpovídal. "Radowskimu...au, to bolelo!" Joss se připojil. "Necukej sebou!" Tess na něj zvýšila hlas. "Přesně, ten chlap není amatér, najmul si celou armádu analytiků a Berger mu dělá ochranku. Děsí mě, co se mu ještě může podařit," zvedl se do sedu.

"A Petere...Myslíš si, že nás může vysledovat?" skepticky se zeptala Harleen. "Je pravděpodobnější, že by vylez holýma rukama na Mount Everest. Takhle, nějaká možnost tam je, mohl jsem něco vynechat, ale bude jim trvat dny, než by to našli a za tu dobu najdeme něco jinýho. Teď jsme na devadesát devět procent v bezpečí po virutální stránce. Jedině, že by ti do telefonu strčili štěnici, jinak nás nenajdou," pokračoval jistě. "Tohle už přestává bejt sranda, musíme zjistit, co ti dva chtěj a připravit se na to," Tess cákla na vatu trochu dezinfekce. "Ještě zkusím prolomit jejich firewall a dostat se do serveru u něho doma, určitě tam bude ještě něco zajímavýho, ale až zejtra," vstal z židle pro batoh.

"Takže pro dnešek konec?" zeptal jsem se řečnicky. "Dneska to tu balím, vezmu si věci a jdu domů. Už jsem skoro u pevnosti Pagan Mina," bral to s nadhledem. "Dáme pak mulťák...sakra, jau!" Joss znovu zaskučel. "Říkala jsem ti, ať se necukáš," Tess neztrácela nervy. "Jasně brácho, pak mi napiš," spokojeně se chystal Peter ke dveřím. "A vy dva radši už běžte, tchán nepočká," neodpustil si Peter svůj škodolibý vtípek. "To víš, že jo," odřekl jsem mu sarkasticky.

Když jsme s Harleen došli k ní domů, překvapilo nás prázdno, které na nás dýchlo, hned, jak jsme vešli. "Mami...? Tati...?" volala do prázdného domu. "Nezapneme si konečně mobily, třeba tam máš textovku, že ještě šli na večeři nebo na kafe," uklidňoval jsem ji. "Snad jo, spíš teda doufám," sahala si pro telefon do kapsy. "Proč?" odhodil jsem batoh na židli, když jsem si šel umýt ruce. Harleen si zapla telefon a hned, jakmile se jí tam zobrazila zpráva od její matky, začala se škodolibě a nahlas smát.

"Čemu se tak směješ, zlato?" volal jsem na ni z koupelny. "Ale ničemu," smála se dál. "Něčemu určitě jo, ukaž to," odešel jsem z koupelny k ní. Jak jsem se podíval jen na první řádky, smích mně přešel. "Ahoj zlatíčko, rádi bychom s vámi oběma šli do kina a podebatovali, chceme hlavně Martina líp poznat, ale služebně jsme museli okamžitě do Bernu...bla, bla, bla...Až se vrátíme, tak spolu půjdeme někam na večeři a těší se i tvůj otec. Máme tě moc rádi a přejeme vám oběma štěstí a lásku. Máma," přečetla mi kus. S prázdným výrazem jsem se susnul na židli a uvědomoval jsem si, že vlastně ta snaha zachovat kino v co nejlepším stavu byla k ničemu.

"Ale, ty jsi naštvaný, že nejdeš s mýma rodičema na film?" se škodolibým úsměvem si mi sedla na klín. "Ta snaha, to riskování a to všechno pro nic?" oddechl jsem stroze. "Neříkej, že ses tam těšil," podívala se na mně vyčítavě. "Ale o to mi nejde, ale ta snaha...přijde mi to zbytečný," zkroutil jsem obličej. "Ber to z tý lepší stránky, můžeme si udělat večer sami pro sebe," jemňounce se usmála. "Promiň, ale dneska to asi nepůjde," zvedl jsem se na nohy. "Co myslíš?" zarazilo ji to. "Slíbil jsem rodičům, že dneska budu večer doma, promiň, ale...dneska vážně ne, zlato," chystal jsem se ke dvěřím. "Takže mě tu necháš? Samotnou, opuštěnou a možná v nebezpečí?" udělala psí oči. "Nejspíš, pak ti ještě napíšu, zlato," vyrazil jsem ze dveří a zabouchl za sebou. Harleen jen nevěřícně koukala, nějak se jí nechtělo pochopit, že jsem vyrazil jen tak bez rozloučení.

"Tak to počkej, zlato," poznamenala naštvanou ironií. Obrátila se od dveří, vzala si svoji mikinu ze židle a chystala se jít nahoru do pokoje. Pak ale slyšela, jak se rozevřely vchodové dveře a instinktivně se obrátila. "Nechal jsem si tu batoh," škodolibě jsem ji řekl. "Zítra bych ti ho donesla," přišla blíž ke mně. "Nechal jsem ho tady, právě, abych se pro něj musel vrátit," položil jsem ji ruce na boky. "To je dost blbá balící hláška, to je jedna věc, a druhá věc je, že my dva už spolu chodíme, tak to nemusíš zkoušet," pookřála. "Tohle ber jako menší předehru," políbili jsme se.

Hodiny plynuly, obloha se zatahovala a kolem desáté v noci se roztrhla obloha dešťovými kapkami a sjíždějícimi blesky. Tma padla všude, do pokoje nám zářila jen světla z venčí když se tam mihnul nějaký ten blesk. Na okno se lepily dešťové kapky a stékaly po něm, rojily se a znovu se přetvářely v pramínky, jež dotýkaly parapetů. To nádherné ticho protínaly jenom hromy, žádná hučící ventilace, bez které se ale nebývale ochladilo v celém domě.

"Jsi moc statečná...silná," dal jsem ji pusu na čelo a trochu vískal v jejích vlasech. "Kvůli tomu dromeosauridovi? Prosím tě," přejela mi rukou po prsou. "Mrzí mě to, mrzí mě, že jsem tam nebyl, abych tě chránil," pozoroval jsem její krásné oči. "To nemusí, měl jsi dost problémů s tou samicí toho stegosaurida. Nemohl jsi to ovlivnit," chápavě odpověděla. "Ale měl jsem," odsekl jsem vyčítavě. "Nedávej si to za vinu, mohlo se to stát komukoliv z nás. Jenom jsem prostě měla smůlu," spletly se naše prsty na rukou. "Bolí tě to ještě?" obrátil jsem se na záda, abych si ji mohl přehodit na břicho a hrudník. "Když tu jsme spolu, nic mě nebolí," dala mi nepatrnou pusu pod krk a rukou mi přejela po paži.

"Mám dojít ještě pro víno?" zeptala se s pohledem na noční stolek. "Už nikam nechoď, už tě nikam nepustím," sjel jsem ji rukama z ramen až na bedra."Ty můj koblížku, víš, že jsi strašně sladkej, když tohle říkáš?" lichotilo ji to. "Jenže...myslel jsem, že už tě nikdy nikam nepustím," dal jsem ji pusu do vlasů. Ona se jen lehce pousmála, ale zatím se nechystala k odpovědi. "Jestli jsem tě zaskočil, tak mi nemusíš odpovídat, ale dneska, přitom všem jsem si uvědomil, že jsi někdo, se kterým chci strávit zbytek života...Zestárnout," sjel jsem levou rukou od jejích zad až k její dlani, která se mi usadila za krkem. "Já tě nehodlám opustit, strašně, ale strašně moc tě miluju. Zůstanu s tebou...navždycky," chytili jsme se za ruce. Než jsme se znovu políbili, tak jsme si ještě stačili říct něco, co nás posílilo a nabilo v těch nejtěžších chvílích našeho života. Že se navždy budeme milovat a navždy zůstaneme spolu.

"Dneska si asi ustelu na tobě," škodolibost a smích čišel z její tváře. "Né, že by mi to vadilo, ale proč, když jsi to dteď vydržela vedle mě?" natisknuli jsme se na sebe. "Protože mi bereš deku," zaryla si hlavu pod mojí bradu. "Já ti beru deku?" trochu mě to rozesmálo. "Jo, ty mi bereš deku. Vždycky, když se ráno probudím, tak je tvoje deka nakopaná u nohou, já namáčklá na tobě a oba dva pod jednou dekou, hmmm," zavrčela ironicky s úsměvem, kterým si mě vychutnávala. "To není pravda," ohradil jsem se proti tomu. "Chceš to příště vyfotit?" odpověděla se sarkasitckým uculením.

Když se jí nedokčalo odpovědi, znovu na mně ulehla a začala pomalu usínat. "Děláš...jakoby ti to někdy vadilo," musel jsem si sám pro sebe dodat. Už nevím, jestli to Harleen slyšela, ale pamatuji si, že se pořád tak nádherně usmívala. Blesky, hromy ani kapky si venku nedaly pokoj, tma padala do ještě hlubších odstínů a bouřka nechtěla ustat. Kdežto my dva spolu, leželi jsme a pomalu jeden druhému usínalo v objetí.

...

Na okně, kam se snášely všechny studené kápance, se odrážely žhnoucí uhlíky z popela cigarety. Berger vykuřoval, jak by řekl můj dědeček, jako tovární komín, vždy jen vyfoukl kouř na okno a zamlžil ho. Bylo čtvrt na jedenáct, Radowski ještě nespal, protože měl poradu se svými spolupracovníky a Berger mu ještě navrch slíbil, že mu dodá eso, které proti nám potřeboval.

"Chystal jsem se do postele, co je tak důležitého?" došel ke skříni a vytáhl z ní láhev oblíbeného koňaku. Do skleňky si nalil jen trochu, jemně se napil a sedl si do křesla. "Kontaktoval jsem mého přítele u policie, aby mi projel ty děti z těch kamer na obličejový rekognici," popotáhl, a pak odfoukl. "A?" položil sklenici. "Projel je krz obličeje z kamer, občanky, studijní průkazy...Máme shodu," pokračoval ještě tím, že nás všechny vyjmenoval. "Jsou to jenom děti, malé, hloupé a nemůžou nám nijak ublížit. Chci ale mít čisté pole, nechci svědky ani nic v tom smyslu, protože od tohoto záměru už nás nedokáže nic odvrátit a oni se tomu beztak neubrání. Víme, kdo je hlava té skupiny?" stačil ještě říct, než se znovu napil. "Tenhle kluk," ukázal mu Jossovu fotku. "Zbavte se ho, zbytek se sesype," arogantně mu odvětil.

Berger se na chvíli obrátil k oknu, kam vyfoukl další dávku kouře, před očima mu v bouřce sjel další blesk. "Radowski, víte... Když jsme chtěli v Pákistánu rozbít teroristickou buňku, nikdy jsme ji nesetnuli hlavu, protože by okamžitě narostla nová," řekl s pohledem na svůj odraz do okna. "Co tedy navrhujete?" zvedl se a vracel láhev zpátky do skříňky. "Nemůžeme jí setnout hlavu, tak ji vytrhneme páteř," odpověděl se zlověstnými kroutícími se grimasami v obličeji.