Jiný svět - 2. část

...

Po několika hodinách spánku na příjemně horké zemi se z vesnice začaly ozývat zvláštní zvuky připomínající táhlý sloní hukot a hluboké, avšak hlasité, bučení buvola nebo nosorožce, avšak mísené se křikem zvířete znějícího jako volání ptáka nesmírné velikosti a hrdelní řev leoparda dohromady. Byl to ten samý zvuk, který jsme slyšeli při vstupu do lesního šera, muselo ho tak vydávat totéž zvláštní zvíře, které jsme tam zahlédli. Záhy se za nimi ozvalo i zběsilé pořvávání několika yearských bojovníků a křik lidí volajících o pomoc. Ze chvilkové letargie jsme se chtěně či ne museli probrat a vrátit se zpět do vesnice, abychom měli alespoň představu o tom, co se tam děje. Doběhli jsme co nejrychleji zpátky k prvním domům, vesnice opět ožila a její domy byly ozářeny stejnými ohni, jako před pádem noci. V jejich světle se však na opačném konci vesnice odehrávalo neuvěřitelné divadlo, když se na jedné ze zdejších "dinosauřích" farem objevil nebývale silný vetřelec.

Jeho dokonalé noční vidění mu před pouhými pár minutami dovolilo proniknout nepozorovaně podél ohrady, kde do té doby poklidně spal jeden patnáctimetrový titanosauridní sauropod. Místní mu říkali mrambamu og, v jejich jazyce něco na způsob slova "nosič" nebo "ten, jehož záda nesou náklad". Na jeho keratinových ostnech, čnejících mu z hřbetu na páteřních obratlech, pospávali malí ptáci rodu Gobipteryx, jejichž hlavy zůstaly zavrtány pod křídly. Silná tvrdá kůže barvy sloní šedi byla kryta krovem malých kostěných destiček a zrohovatělé tkáně, na které byly vidět četné zhojené jizvy. Malá hlava spočívala na kratším krku ohnutém směrem k tělu, podobně na tom byl delší ocas, celé tělo tak svíralo tvar písmene "U". Mohutné objemné břicho leželo na zemi a v bocích tělo podpíraly ohnuté nohy, které končily tlapami s krátkými drápy. Poklidně při spánku nasával horký vzduch do jeho nozder, který absolvoval dlouhou cestu průdušnicí, než se dostal do objemných plic. Spánkem oslabené a ochromené tělo mohutného titanosaurida si nedokázalo povšimnout, že dvoumetrový dřevěný plot překonalo s ladností a přehledem zvíře, jež by ho dokázalo přinejmenším zmrzačit nebo velice snadno zabít.

Oči dravce umístěné v děsivé protáhlé hlavě se rozhlížely po okolí, binokulární vidění a skvěle vyvinuté zrakové laloky jeho velmi dobře fungujícího mozku mu poskytovaly rozhled nad oblastí, o kterém by si člověk mohl nechat jen zdát. Neustále otáčel podlouhlou hlavou, které vévodily mohutné čelisti, jež se neustále pootevíraly. Dával najevo svou výbavu jako jehla ostrých, ale stále silných, zubů schopných jednoznačně zabíjet a požírat jakéhokoli tvora, na kterého jen narazil. Pernatý pokryv jeho dlouhého krku se táhl od zadní části lebky přes hřbet a boky až po stehna a dlouhý ocas ukončený vějířem šedavých per, zatímco zbytek těla se barvil do plavě žluté barvy s leopardími skvrnami. Za krkem se ve tmě rýsoval chochol z jednoduchého chmýří, přední končetiny hostily místo pro složitá žlutohnědá pera a podobaly se křídlům orla. Jenže mimo těchto znaků také nesly chápavé dlaně s třemi silnými dlouhými prsty, na jejichž konci se skrývaly silné zahnuté drápy. Pomocí nich by dokázal rozsápat člověka jako pohou hračku z provazů, ale děsivější na něm byly pouze dva typické hákovité drápy na zadních končetinách dosahující délky třiceti centimetrů. Na prstě, na kterém dráp čněl nad úroveň ostatních prstů, se nacházel giganticky silný sval jdoucí od kořenu drápu až po kotník a nabízel tak schopnot drápem bodnout tak silně, že by jistě rozpoltil lebku i nějakému menšímu dinosaurovi, ale člověku jistě. Ve svitu Měsíce tam stála ohromná osmimetrová opeřená bestie.

Opeřený teropodní predátor začal nejprve výhružně volat a vrkat, než se naplno rozezněl v uších celé vesnice jeho zběsilý křik. Jako by snad chtěl svou obět, v podobě spícího titanosaurida, nejprve připravit na jistou smrt. Koneckonců si to mohl dovolit, dobře nejspíš věděl, že díky jeho loveckému arzenálu by mu v žádném případě nemohla vzdorovat. Pokyvoval hlavou střídavě dopředu i dozadu, nadýmal hrdlo a stále neúprosně vrkal. Malí gobipteryxové na zádech sauropodního titanosaurida zpozorněli, a když viděli, co se k nim blíží, přes únavu a rozespalost vyletěli vstříc pralesu. Křídla je nesla daleko od ohrady, daleko od smrtícího dravce, který ještě před chvílí stál v jejich blízkosti. Ten zatím svým řevem a voláním neprobudil pouze nejbližší domy v okolí ohrady, ale také samotného titanosaurida, který rozespalým hrdlelním voláním zvedl hlavu, aby zjistil, co se vlastně v jeho okolí děje. Tvrdá kůže na víčkách jen pomalu otevírala rozmrzelé oči, které ve tmě špatně viděly. Řídil se tak podle sluchu a čichu, doufal v to, že predátor setrvá na jednom místě. Zvedl své sedmitunové tělo ze země a výhružně se postavil na jakoby sloní tlapy, ukončené menšími silnými drápy, po směru dravcova řevu a volání, stále přitom kroutil hlavou a výhružně bučel. Jenže přesně na tento okamžik jeho sok čekal.

Titanosaurid se zvedl na mohutné silné zadní nohy a napřímil se, zatímco se snažil ohnout krk s malou bučící hlavou stále do větší dálky, na znak své neporazitelnosti a mohutnosti. Mohutný ocas mu tvořil jakousi třetí nohu, váha jeho tělesného pancíře mu ale nedovolovala setrvat v této pozici dlouho. Ovšem to už ten predátor běžel na svých štíhlých silných nohách a připravoval se na mohutný skok. Špatný zrak sauropoda a noční šero mu nedovolovaly vidět, jak se ladným skokem na jeho hruď vrhá zvíře vážící více než půl tuny opatřené děsivými, maso a svaly trhajícími, drápy. Cítil jen už jen to, když mu stejnou silou, jakou má vypálená střela z katapultu, do jeho krku vystřelil ostrý zahnutý dráp, jež mu velmi jednoduše probodl a prorazil tvrdou kůži až do masa. Z rány okamžitě na predátorovy kotníky a prsty vytryskla krev, která stékala a kapala i ze zlostně zvidhlého drápu. Následovala druhá, snad ještě silnější, rána onoho stejného drápu na druhé noze, ze které docákla krev až na měkkou udupanou zem. Ostatní prsty s hákovitými drápy se zaklesly do pohybujících se svalů titanosaurida, který začal bolestně hrdelně bučet a volat tak o pomoc. Doplňovaly ho skřeky onoho nebezpečného zvířete, po jehož čelistech stákala dinosauří krev, když se zakusoval do spodní části silného krku mrambamu oga.

Zaběhli jsme do potěmnělé citadely, kde přespávali ostatní, abychom je zburcovali k akci. "Vy jste se zase zbláznili, ne...," odzívl si Joss. "Kéž by kámo, ale tohle není nácvik ani sranda," rval jsem ho ven z lůžka. "Máte aspoň představu, o jaký zvíře jde tentokrát," popadla svou oblíbenou pušku Tess. "Tady to může být prakticky cokoliv, pokud se zde objevují anomálie soustavně, jakože objevují, pak tu je na výběr přes tisíc možností," uvědomovala si za pochodu Harleen. "Je to tady zase," poznamenal stroze Peter. "Co myslíš," zarazila se Tess, když jsme vycházeli z brány citadely. "Zase vletíme do něčeho, co nás ve svý podstatě může zabít," dodal škodolibě. "Jsme přece potomci hvězd, čekáš teď něco jinýho," zasmál se stejně škodolibým tónem Joss. Vyběhli jsme vstříc jednomu z domů, kde do té doby přebýval Raruk, který vyběhl s výhružně zdviženým lukem a toulcem ze zvláštního druhu zvířecí tkáně ozdobeným řetízkem se zvířecími kostmi a jantarovými kamínky. "Vy slyšet zvuky démona," zeptal se zlostně. "Jasně..., ale Raruku ty víš, co je to za zvíře," musela se zeptat stejným tónem Harleen. "Chytrý i schopný dravec je ten démon, on přicházet zabít vesnici," polkl nasucho.

Raruk popadl zlostně plápolající pochodeň a rozběhl se s ní po jedné z vysypaných cest mezi domy přímo k ohradě. Jeho rychlost byla oproti jeho mohutnosti a síle takřka neuvěřitelná, boty z kůže ho nesly stále rychleji a dále. Za ním jsme daleko zaostávali, snažili jsme se udržet krok, ale nebylo to téměř k ničemu. Když jsme doběhli k ohradě, Raruk tam již dávno postával ještě s několika bojovínky a jen žalostně s oštěpy a luky v rukou přihlíželi tomu, jak neznámý gigant trhá jejich tažné zvíře na kusy. Sauropod sebou mrskal ze strany na stranu, snažil se vetřelce jakkoli setřást ze své kůže, ale jeho drápy po ní klouzaly s každým pohybem a ještě lépe se zařezávaly ho jeho kůže. Veškerých pohybů dokázalo to zvíře maximálně využít, když se ten sauropod ohnal a nahrnul svou tělsnou váhu na jednu stranu, teropod se mu zavěsil za horní část krku a pomocí ostrých drápů mu seškrábal kůži, když klouzal na strunu druhou. Dlouhé táhlé rýhy se plnily krví, zdálo se, že řvoucí predátor se může těšit v noční němotě na svou kořist.

"Musíme něco udělat, vždyť ho to zvíře zabije," vyhrkla Tess. "Počkej chvíli Tess, jenom chvilku," upozornil jsem ji. Závěšen mohutnými drápy se stále držel na těle hýbajícího se giganta a dlouhým tuhým ocasem si vyvažoval silné tělo. Sauropodovi docházely síly, začal bojovat mnohem toporněji a pomaleji, díky krvi, jež z něj stékala každým coulem. Naštěstí pro něj si však dravec všiml plápolajících ohňů, od našich pochodní, jež se mu odrážely v očích. Zpomalil tak útok a ve vší nepříčetnosti začal píštět a vřískat strašlivými zvuky, které týraly naše uši. Chtěl mít svou kořist jen pro sebe, doufal, že nás tím zastraší, ale vlastně si tím podepsal parte. Znavený ztrátou krve a utahaný bojem a právě ohlušujícím křikem totiž mrambamu og ztratil kontrolu nad předníma nohama a pravé rameno, na kterém visel onen dravec, podjelo díky nekontrole pravé přední nohy. Sedmitunové tělo se sesunulo jako bahnitý svah pod tíhou vody, sauropod těžce dopadl na tělo toho teropoda, který vřeštěl snad ještě silněji než předtím. Vahou tělního pancíře, svalů a masa mu při dopadu rozmačkal celé tělo, kosti praskaly, když se na ně sesunulo a těžce dopadlo. Z krku a tlamy, která nebyla v epicentru dopadu, vyletěl na zem cákanec jeho krve. Rudá tekutina barvila udusanou zem, i v takové úžasně hluboké noci, do krásně výrazné barvy. Bylo konečně po všem.

Zápas byl u konce, od mrtvého těla se zvedl kulhající titanosaurid, který se zakrvácený šinul pryč. Na seschlé hlíně ležela rozmačkaná kopa kostí, krve, masa a peří, která ještě před malou chvílí byla úžasným predátorem. Seběhli jsme se k tomu zvířeti, zatímco někteří Yearové odběhli k poraněnému mrambamu ogovi, aby se ho pokusili uklidnit a ošetřit uštědřené rány. On se únavou a ztrátou krve sesunul k zemi, težce oddechoval, zatímco jeho oči se opět zavřely. Tělem stále probíhaly nervové záchvěvy, dýchání bylo stále rychlejší a rychlejší, jelikož ztráta krve se každou minutu zvětšovala. Na opačné straně ohrady mezitím Raruk zapíchl do rozdupané měkké země pochodeň, abychom měli představu, jaké zvíře jsme tu viděli. V té změti jsme našli pouze roztrhané zbytky předních končetin s hákovitými drápy, které Raruka a ještě několik dalších bojovníků velmi zaujaly. "Co on být za zvíře," řekl jeden z nich. "Netuším, podle tohohle ho nedokážu úplně přesně identifikovat," popadl jsem do rukou jeho metr dlouhou hlavu, kde v čelistech sídlily silné mohutné zuby s vroubkovaným okrajem. Chvíli jsme se ještě v této změti prohrabovali, ale nic dalšího hodnověrné jsme nenašli, tedy kdyby Petera nenapadlo zvednout roztrhané měkké břicho změněné na volnou tkán s rozlámanými kostmi míšenou s peřím a krví.

Peter totiž poznal, že jedna ze zadních končetin chybí, ta druhá byla vtlačena velmi hluboko do země a nešlo ji vyprostit. "Tess, prosím tě, pomoct mi to břicho nadzvednout," opovrhoval hnusným kusem tkáně. Společnými silami plandavou tkáň s rozdrcenými kostmi nadzvedli a Peterovi se zpod ní podařilo vyprostit důkazní materiál, který nám ukázal, s kým máme tu čest. "A podle tohohle bys to poznal," vytrhl zpod mršiny kus zadní končetiny zlomené v kotníku. Popadl ji za suchou kůži nártu, dolů visely tři masité prsty s drápy a suchými kousky kůže, čtvrtý byl výš a byl zakrnělý, avšak taktéž zdoben drápem. Jenže byl tam charakteristický znak, ve světle pochodně se leskl ohromný, třicet centimetrů dlouhý, zabijácký dráp s velmi ostrou špičkou na vztyčeném prstu, kterým prorazil nebohému sauropodu hrdlo. "Tímhle to zvíře zabíjí," poznamenal Joss zamyšleně. "No...teď už přesně vím, co to bylo za zvíře," řekl jsem s pohledem na smrtící zbraň. "Utahraptor, tohle může být jedině tenhle obr," doplnila mě Harleen. "Takže to být ten démon," dodal Raruk zděšeně. "Nejspíš...tohle nejspíš bude ten tvůj démon," ukončil to celé Joss.

V době zhruba před sto dvaceti šesti miliony proháněl tento nejen děsivý, ale především velmi inteligentní predátor. Pravdou je, že měl jeden z největších mozků mezi neptačími dinosaury, zvláště velké byly jeho zrakové a čichové laloky, z čehož se dá vyvodit, že k lovu používal především tyto smysly. Podle některých vědců pak vlastnil i tzv. sklerotikální prstenec kolem oka, kostěný prstenec sloužící ke zlepšení zraku především za šera a v noci, který naznačuje lovce pod rouškou noci. Představte si zhruba zvíře dlouhé okolo pěti až sedmi metrů o váze zhruba sedmi set kilogramů, byl robustnější stavby těla než většina jeho příbuzných stejné velikosti, který běhal rychlostí snad až okolo čtyřiceti kilometrů za hodinu (přičemž při běhu měl prst s mohutným drápem zvedlý, aby zamezil jeho otupění). Útočil pravděpodobně ve smečkách jako hyeny nebo vlci, které při jejich poměrně dobré organizaci a převaze útočných zbraní dokázaly skolit nejen dospělé ornitopody, jako byl sedmimetrový Dakotadon zobrazený také ve slavné dokumentární sérii BBC Putování s dinosaury, ale i mláďata či odrostlejší jedince sauropodních dinosaurů, kterými byli například patnáctimetroví brachiosauridi rodu Cedarosaurus, a dokonce i obrněné nodosauridy jako byla šestimetrová Gastonia. Navíc při jeho "vyšší" inteligenci, ačkoliv pravděpodobně nedosahovala takových kvant jako je to líčeno ve slavném románu Roberta Bakkera Červený raptor, dokázal zaútočit svými dvacet čtyři centimetrů dlouhými drápy zadních končetin na slabá místa kořisti, zaměřoval se především na krk, břicho a hrdlo. Ve spojení se smečkovým lovem tak dokázal velmi snadno zabíjet a požírat svou kořist.

Jakoby toho navíc nebylo málo, švihnutí onoho drápu nebylo pouze nebývale silné, mohlo být ještě znásobeno mohutným kopnutím, když se tento dravec opřel o tuhý ocas jindy používaný k vyvažování těla při běhu. Tento závěr však mezi vědci není všeobecně uznáván. Na druhou stranu ale existují studie, například ta publikovaná i s popisem samotného rodu Utahraptor roku 1993, které ukazují, že při délce tři a půl metru a váze zhruba sedmdesáti kilogramů dokázala jejich smečka skolit býložravce vážícího jednu až dvě tuny. Síla a rafinovanost útoku se pak musela násobit při větší velikosti a váze, je dokonce velmi dobře pravděpodobné, že by skupina těchto zvířat mohla zdolat i ohromného sauropoda nazývaného jako Sauroposeidon. Ten dosahoval délky snad okolo třicet čtyř metrů, váhy sedmdesáti tun a výšky osmnáct, možná však až dvacet jedna, metrů. Jeho fosílie však ze souvrství Cedar Mountain v Utahu, kde žili gigantičtí utahraptoři, dosud neznáme, nemůžeme ale vyloučit i jeho zdejší výskyt. Nutno také říct, že prakticky až na alosauroidní teropody rodů Siats a Acrocantosaurus, neměl ve své oblasti konkurenty.

Ačkoliv se rozměry mohou zdát velké, zvlášť na dromeosauridního teropoda, u kterých délka většinou nepřesahovala dva až dva a půl metru, stále se nemusí jednat o největší exempláře tohoto rodu. Ve sbírkách Bringham Young University (Univerzita Bringhama Younga) jsou totiž uloženy například ocasní obratle, ale i další kosti, exemplářů, jejichž délka mohla dosahovat jedenácti až dvanácti metrů a váha přes dvě a půl tuny. Tím se řadí dokonce do velikostní kategorie tyranosaura, překonává tak i velmi známé predátory jako je Allosaurus. S tímto druhem ho navíc pojí zajímavé kulturní pouto, po třiceti letech ho vystřídal na postu státní fosílie státu Utah, rozhodl tak americký senát v roce 2018. V kultuře a paleontologii se také měl původně zapsat jako Utahraptor spielbergi, protože se věřilo, že slavný režisér a producent zafinancuje vykopávky a popis, který provedl James Kirkland, Donald Burge a Robert Gaston na základě fosílií nelzených roku 1991 (první však byly nalezeny již roku 1975). Nestalo se tak, nicméně se slavným Jurským parkem ho pojí skutečnost, že potrvdil představu o gigantických "raptorech" zde ztvárněných, že skutečně mohli zástupci této čeledi takových velikostí dorůst. Dnes známe také různá růstová stádia těchto zvířat, pravděpodobně šlo také o dobré rodiče, kteří se starali o svá mláďata.

Děsivější skutečností však bylo, že s těmi filmovými velociraptory ho také spojuje smečkový lov a jeho skvělá koordinace jako zahnání oběti do úzkých, například do předem připravené pasti. Rychle mi došlo, že tenhle obrovský kus byl pouze zvěd a útok celé skupiny tak bude mnohem horší.

Ohlédl jsem se směrem do lesa a snažil se ve světle pochcodní a dohořívajících lamp najít jakéhokoli dalšího utahraptora. Šero a stíny v pralese ale bránily všem mým pokusům zamezit útoku celé hromadné smečky. "Děje se něco," zeptal se Peter. "Ty něco tušíš, že jo," nadhodil Joss. Ještě několikrát jsem se ohlédl do lesa, než jsem věděl, jak začít. "Jde o to, že tyhle zvířata neútočí samostatně, ale ve skupinách. A pokud se šeredně nepletu, dohle byl jenom zvěd, co dostal chuť na maso, ne opravdový nebezpečí," pokračoval jsem vážně. "Dobře...a co teda teď," správně položila otázku Tess. Musel jsem se zamyslet, stále jsem se ohlížel do lesní tmy a snažil se najít východisko. "Raruku, povolej ostatní válečníky, a vytvořte linii podél pralesa. Procházejte to tam s pochodněma a pokud se někdo nevrátí nebo se tam bude dít cokoliv neobvyklýho, jsou blízko. Musíme taky...musíme taky být připraveni ve vesnici, kdyby už skutečně přišli a snažili se nás zabít," pokračoval jsem rázně, když jsme se otáčeli při cestě zpátky k domům. "Raruk tě poslechnout, vy mít pravdu. Teď muset být válka s démony," odfoukl bojovně. Svolal veškeré své druhy a ti popadli všechny dostupné zbraně a velkou spoustu pochodní. Ve dvojicích nebo menších skupinách se vydali vstříc lesu, kde se odrážely záře jejich světel.

"A my, co teď tady," řekl rozmrzele Peter. "My musíme přijít na to, proč sem ti utahraptoři míří," odpověděl jsem mu. "Podle tebe tu nejsou náhodou," podivila se Tess. "Určitě ne, při jejich inteligenci sem musí jít jenom za nějakým účelem," pokračoval jsem rozohněně. "Jasně...zabít tuhle vesnici, proto sem jdou," nadčeně prohlašoval Peter. "Ale proč zabíjet jenom lidi nebo zvířata tady, když ví, že je můžou lidi napadnout a zabít stejně tak. Bylo by mnohem výhodnější lovit v pralese, kde je krytí a nejsou tam lidi," oponovala zdravým optimismem Harleen. "Ergo, musí je sem táhnout něco jinýho," dodal jsem. Joss se mezitím za našimi zády přehraboval v udusané zemi v ohradě a také na periferii vesnice, když se snažil najít ostatní zbytky utahraptora. Když se ale dostal do menší hloubky nízko pod povrchem, všiml si tam zvláštních bílých útvarů, které vypadaly jako porcelán. Byly křehké, zrnité a nechtěl je poškodit, takže odkryl část porchu nad nimi, aby je vyprostil. Ve světle jedné z pochodní si jeden z nich prohlížel, jednalo se o tvar na jedné straně rozlomené elipsy. Až teprve potom mu došlo, proč se sem ta opeřená monstra vrací.

"Lidi...myslím, že to mám," mávl rukou na znamení toho, ať se přijdeme na jeho nález podívat. "Co tam máš," pobídla ho Tess. "To musíte vidět, nedá se to dost dobře popsat," řekl na oplátku. Když jsme došli ke světle pochodně, Joss nám ukázal křehký útvar, který nalezl jen v malé hloubce pod zemí. Zadíval jsem se na něj ve světle mnohem pozorněji, a když mi došlo, co je to za předmět, zkameněl jsem. "Teď už vím, proč se sem vrací," uvědomil jsem si se strachem v hlase. Joss se zadíval na útvar ještě jednou, tentokrát pozorněji, a došlo mu to taktéž. "Já taky...tohle jsou totiž jejich vejce," doplnil mě se suchým polknutím Joss. Na malou chvíli jsme všichni naprosto ztichli, zarazil nás tento překvapivý název. "Vejce...oni tu kladou vejce," zarazil se Peter. "Nejspíš jednou za čas sem přijdou, aby kladli vejce. Tohle musí být jejich hnízdiště," uvědomila si Harleen. "Jdou sem hnízdit, a pokud mě můj smysl pro tyhle zvířata neklame, zastaví jakýhokoli cizího tvora v oblasti, kdo se k nim nebo mláďatům jenom přiblíží," dodal jsem jistě.

Slunce pomalu ukazovalo své paprsky nad andskými velehorami, ale bojovníci se z lesa stále nevrátili. Začali jsme uvažovat o tom, zda je lovecké skupiny utahraptorů dokázaly zabít nebo těžce zranit, ale stále jsme doufali v tom, že se ve zdraví všichni vrátí. Neslyšeli jsme totiž dosud žádný křík nebo zvířecí volání, což nás k tomu vedlo, jenže čas nebyl na naší straně. Stále víc se zdálo, že utahraptoři již zaútočili a blížili se neslyšně a nepozorovaně k vesnici. Ghabdahan zatím nad ránem dokázal zburcovat vesničany pro vytvoření obranné zdi podél hranice vesnice, jež byla postavena z dřevěných kůlů a špalků. Čněly z ní do špičky seřezané klády vypadající jako ostny mohutného dacentrura. Ty měly zamezit útoku divokých démonů, o kterých jsme si mysleli, že se každou chvíli vynoří z temného pralesního podrostu.

"Trvá to už moc dlouho," řekl sklesle Joss, když seděl na zábradlí malé věže hned za okrajem hradby. "Pravda, kdyby je našli, už by byli dávno zpátky," konstatovala sklesle Tess. "Jenže o co jim pak jde, kdyby se sem hnali hlava nehlava, pak by jim nevadilo zabíjet i lidi. Navíc s jejich schopnostma by bylo hodně obtížný je zabít pomocí oštěpů a šípů," pokračoval jsem. "Možná jim jde o to, nahnat do lesa ty, kteří představujou nebezpečí. Oni vědí, že se umíme bránit a vědí zhruba i přibližnou podobu lovců. Taky určitě vědí nebo tuší, že tady nemají takový krytí jako v lese. Nemůže jim jít jenom o tohle," přidala se řečnickým tónem Harleen. Slunce stoupalo čím dál tím více nad obzor, snižovalo možnosti na vrácení většiny bojovníků zpátky do vesnice. Prales hrál pouze zpěvem neznámých ptáků, cikád nebo sem tam se ozval táhlý hrdlení řev nějakého stegosaurida nebo titanosaurida. Jenže žádný křik, alespoň vzdáleně podobný tomu utahraptorovu, se neozval.

Dole pod námi se u improvizované brány mezi domy hádalo několik bojovníků o to, zda se mají vydat do lesa za jejich druhy. Mezi dvěma z nich to pořádně vřelo, začali do sebe strkat a jeden kolem druhého kolem sebe kroužili. Jeden z nich chtěl tomu druhému vrazit silnou ranu pěstí, ale on chtěl celou věc řešit raději slovně. "Haló, vy tam nahoře," křičel zezdola. "Pánové, co se tam děje mezi váma," křičel dolů Peter. "My nemohout dohodnout, jestli jít do lesa pro naše bratry. My muset něco dělat," odpovídal útržkovitě. Čas pro nás vypršel a začali jsme pomalu o této možnosti uvažovat. "Otevřete bránu, povedu vás," odpověděl Joss, když klesal po žebířku dolů.

Dívali jsme se z výšky vstříc lesu a jeho stínu, jestli se tam nevynoří povědomé tváře. Stále se ale nikdo neozýval, nikdo ani nevycházel, takže vyslání další záchranné skupiny bylo nutné. Když Joss dolezl po žebříku na jeho konec, stanul ještě na malé dřevěné plošiny, odkud schody vedla cesta vnitřkem domu až dolů k ostatním bojovníkům. V tu chvíli se ale konečně ozvalo oné volání o pomoc, které jsme tak dlouho očekávali. Táhlé a zoufalé, ale stále jasně lidské volání, pocházelo od bojovníka, který se vynořil od lesa a kulhavě běžel k hradbám. Protrhané oblečení nemohlo skrýt hluboké krvavé rány, ze kterých se krev šinula po celém těle a kapala i na krátkou suchou trávu pod ním. Kulhavým krokem lapal po dechu, některé rány a kousance se mu táhly i po tváři a hrudníku, tam byly velmi hluboké a díky tomu velmi rychle ztrácel krev. "My muset jít ho zachránit," kříčel výhružně jeden z bojovníků, kteří ho spatřili přes otevřenou bránu. "Pošli je tam, hned," pobízela mě Tess. Musel jsem se pořádně rozmyslet, co když se tam skutečně skrývalo nebezpečí, které by mohlo nakonec ohrozit nás všechny. Stres a adrenalin se hromadil, nemohl jsem se stále rozhodnout, zda tam poslat další bojovníky z již takto oslabené vesnice. "Tak co je," přidal se Joss. Ještě jednou jsem se zadíval na toho nebohého bojovníka, jehož oči doslova prosily o pomoc, a výhružně praštil rukou do dřeveného zábradlí. "Jděte," zakřičel jsem. Bojovníci ze stále otevřené brány vyrazili vstříc svému zraněnému druhovi, který mezitím padl na kolena a rukama se opíral o zem. Tím však celou situaci jen zhoršili.

Bojovník na holé pláni před lesem se opět postavl na nohy, když otočil hlavou zpátky do lesa, jeho tváři vládl výraz plný strachu a bolesti. S těžkostí se zvedl, přiložil si ruku na nejhloubší ránu na prsou a kulhal co nejrychleji k družině, která se stále přibližovala. Z lesní temnoty se ale rychlostí sprintera vyřítil ohromný, jako černý panter s tmavšími skvrnami zbarvený, jednooký utahraptor. Gigantický samec musel dosahovat délky nejméně devíti metrů, byl to ten samý, kterého jsme viděli poprvé. Na pravé straně hlavy mu chybělo jedno oko, to druhé se ale lesklo jako briliant a dobře vidělo i ostatní bojovníky, tlamu měl stále pootevřenou a vykukovaly z ní velké vroubkované zuby zbarvené čerstvým povlakem krvem. Kůže kolem jeho tlamy nesla zaschlou krev, nedávno tak musel hodovat na něčem živém. Nervy drásající řev se rozléhal pod celém kraji a byl předzvěstí toho, co se bude dít dál. Zlostně zdvihnutý dráp na zadních končetinách byl při strašlivě rychlém běhu stále zdvižen nad zemí, tuhý natažený ocas, končící vějířem černošedých per s béžovými kaňkami, mu vyrovnával jeden a půl tunové tělo. Křící monstrum dotahovalo kulhajícího bojovníka, ten se stále snažil co nejrychleji dostat ke svým druhům, kteří mu neohroženě běželi na pomoc. Jenže monstrum za jeho zády bylo rychlejší, několika dlouhými kroky se přiblížilo natolik, že jedním mohutným skokem ho srazilo k zemi. Silné nohy mu lámaly pravou ruku a žebra, když nesly váhu jedné a půl tuny, a pak přišel pouze jeden velmi silný zásah tlamou to týlu. Obět se okamžitě přestala hýbat, mohutná štíhlá tlama, opatřená ostrými zuby, provedla smrtelný úder.

Bojovníky táhla síla setrvačnosti stále blíže k predátorovi, nohy jim podklouzly na suché trávě a někteří z nich popadali na záda, když ustopovali před nebezpečným nepřítelem. Ten se mezitím vzepjal, vysoký byl nejméně dva a čtvrt metru, a otevřel zlostně tlamu, připravoval se na další výpad proti bojovnické družině. Ta se pomalu vzpamatovávala z nenadálého útoku a ztráty jejich přítele, moc dobře za ústu věděli, že teď proti takovému zvířeti nemají sebemenší šanci. V okamžik utahraptorovy nepozornosti, když volal svým křiklavým hlasem do lesa pro další členy své smečky, se otočili a co nerychlejším klusem se vydali vstříc pootevřené bráně. Jejich svalnatá těla, i s tíhou zbraní a oděná do lehkého brnění z pancířů glyptodontů, pádila neuvěřitelnou rychlostí zpátky do vesnice, jenže vůdčí samec utahraptora se nedal tak snadno oklamat. I přes jejich rychlost, která výrazně přesahovala průměrnou lidskou rychlost, se zdálo být téměř nemožné útect takovým nepřátelům, jako byli utahraptoři, jejichž celá smečka náhle vyskákala z lesního podrostu a šera, když utíkala stejnou rychlostí k vesnici.

Vůdčí samec výhružně řval a skřehotal, bojovníci se mu snažili ztratit z dohledu, když tak tak dobíhali za vratkou dřevěnou bránu. Poslední vklouzl na prašnou cestu ve vesnici, když už ho to zvíře dotahovalo. Ostatní vesničané už bránu s co největší rychlostí zavírali, téměř ji dovřeli, ale pružné prsty předních končetin utahraptora se na poslední chvíli zaklesly mezi bránu a její rám. Nejdříve jednou rukou zabránil jejímu dovření, zatímco druhou hmatal zkrz vznikou škvíru a zachytil se pohyblivého tělesa brány. Nebývalá síla předních končetin mu dovolila vytvořit otvor tak velký, že jím prošla celá jeho hlava, jež stále pobízela hlasivky k nebývale silnému škřehotání a řevu. Síla jeho předních končetin byla tak velká, že mu netrvalo dlouho, aby tlačil na chatrnou bránu, jež ještě dorazil silným kopnutím zadní nohy. Teď mu už nic nestálo v cestě.

Dřevěná konstrukce se rozletěla směrem dovnitř, otevřela se díky velmi vytrvalému a částečně také velmi inteligentnímu postupu dravce, a utahraptor měl konečně volný průchod. Stál tam jako hora svalů, inteligence, dravosti a rychlosti, zavřel tlamu a jen nás neslyšně pozoroval. Za ním v prašném oblaku doběhlo i jeho dalších šest druhů a za nimi pak menší samice, které měly nejspíš ve svých břiších vejce, kteří si prohlíželi za naprostého ticha vesničany. Chtěli vědět, jak budeme nadále reagovat, stáli jsme tak jako přibytí a oni nevěděli, co s námi mají dělat. Vůdčí samec ale naztevřel tlamu a svým uhrančivým jedním okem sledoval okolí, jakoby chtěl se určitě pustit do útoku. Zatím se choval překvapivě klidně, možná, že nechtěl útočit na tvory, kteří by mu nepřipadali nebezpeční nebo by jejich smečku nemohli ohrozit. Postupoval proto pomalu po svalnatých dlouhých nohách vpřed, delikátní stylem našlapoval pouze na dva prsty těchto výkonných údů. Stejně pomalu postupovali i ostatní příslušníci jeho smečky a na první pohled mohli působit byť děsivě, tak přesto snad nechtěli nikomu ublížit. Rozhlíželi se pomalu po domech a terasách, až do poslední chvíle se jejich útok nedal předvídat.

Svým jedním okem se mohutný samec stále rozhlížel, pomalu se pohyboval prašnou cestou ve vesnici a již chtěl zavelit své smečce, ať neútočí na tyto nové tvory. Pootevřel zubatou tlamu a chystal se na skřek, jenže v tu nejméně příhodnou chvíli vyběhla z domu po jeho pravé straně vyděšená žena s výraznými ozdobami ve vlasech. Jakmile spatřila více jak dva metry vysoké zvíře, které stálo před ní s výrazně nepřátelským výrazem, upadla na zem a začala silně pištět a bolestně plakat a vzlykat. Snažila se snad pláčem odvrátit osud, který ji čekal, aby se nad ní děsivý démon gesara rugu smiloval a neublížil ji nebo ji pouze přepadl strašlivý strach z takové přišery, která stála před ní. Jenže tím svůj osud pouze dokázala spečetit.

Utahraptor se mechanicky otočil, aby ji jeho jedinné oko mohlo vidět, zlostně až podrážděně naplno rozevřel čelisti a jedním mohutným skokem se na ni vrhl. Už jen samotný skok ji rozmačkal a rozdrtil kosti nohou, ale dravec to dovršil zaseknutím ohromných drápů do jejího měkkého břicha, ta nebohá žena stále ukrutně křičela a volala o pomoc, jenže ta se jí nemohla dostavit. Celé to utahraptor dovršil, když ji mohutnými čelistmi prokousl hrdlo, jakoby to byl jen obyčejný nafukovací balónek. Za pouhých několik vteřin bylo po všem, ten strašlivě silný dravec nechal zakrvavené tělo ležet na terase a silným vřískáním dal své družině pokyn k útoku.

Okamžitě jsme poznali, že teď se jejich útok nedá odvrátit, stejně tak ale i ten náš. Dali jsme všem bojovníkům stejný pokyn k vrhu prvních oštěpů a kopí, my ostatní jsme si připravili zbraně a především plné zásobníky. Jeden vzrostlý samec utahraptora se vydal k hladině jezera společně se čtyřmi samicemi, které tam měl v pořádku a bezpečí dovést. Zbyvajících pět samců v čele s vůdcem smečky, kteří však byli zbarveni podobně jako ten, kterého jsme viděli v nočním šeru, se postavili do menšího kruhu a na zlomek vteřiny po nás ještě pokukovali. Pak se ale do jednoho z nich zabodl silný vrhnutý oštěp vyrobený z ocasního ostnu dacentrura, který proťal hrdlo jednoho utahraptora, a nakonec projel spodní částí jeho břicha. Potrhaná a roztržená tkáň vyprodukovala litry krve, které kapaly a pryštily na zem plnou písku a prachu pod ním, kam se vzápětí sesunul bez života s doširoka otevřenýma očima a tlamou, jež se hýbala v posledních záchvěvech nervů. Ohlédli jsme se za vyletěným projektilem a v rozražené bráně nestál nikdo jiný, než neohrožený a zle potrhaný Raruk. Nemohli jsme uvěřit svým očím, jedinný člověk, který útok démonů přežil, stál opírajíc se konstrukci brány. Ostatní utahraptoří se ohlédli stejným směrem, okamžitě začali výhružně řvát a vřeštět a jeden z nich se proti našemu příteli vrhl.

"Raruku, vypadni odsud," zlostně na něj křičel Joss. "Já už muset jít, proroctví dokonáno," vysíleně oddechl se škodolibým úsměvem. Neohrožené monstrum se proti němu vrhlo a ve vteřině ho rozsápalo silnými drápy a zuby. Celému tomu strašnému divadlu jsme mohli jen nečinně přihlížet, našeho přítele napadl a sežral strašlivý dravec a my s tím nemohli absolutně nic dělat. Odvraceli jsme pohledy, někteří se nebránili ani slzám. Jenže z hostiny predátora vyrušila silná střela, která vzešla ze zbraně, kterou svírala Tess. "Tu máš ty šmejde," poznamenala odporně. Kulka se mu zasekla do boku, jeho druhové ho v averzi chtěli pomstít tím, že dva z nich vyskákali na stěnu dřevěné budovy, na jejíž plošině jsme stáli. S neuvěřitelnou ladností a silou se hákovité drápy zaklesávaly do dřevěných prken a klád, ze kterých byly stěny postaveny, zlostně otevírali tlamy a jejich opeřená těla byla vyvažována silnými ocasy. Sápali se po dřevě, zatímco ostatní se vrhli po bojovnících stojících pod námi. Ti dokázali utahraptorům uštědřovat silné rány ostrými konci kopí, zasypávali jejich boky a břicha nesčetnými šípy, ale pro smečku takto lítých dravců, se jevili pouze jako obtížné krysy, které pro ně budou vítanou potravou. Silné kopance nohou utahrpatorů dokázaly nejednoho bojovníka odhodit a napíchnout na obrannou zeď nebo jim drápy rozťaly hrudní kost a žebra.

Ve vesnici začala panika, ostatní utahraptoři se rozběhli do všech koutů i podél obranné zdi, skákali do domů a jejich těla prolétavala okny. Vyděšené matky popadly své děti a utíkaly s nimi daleko od jakéhokoli predátora, který se objevil v dohledu, nebo se s nimi schovávaly kam to jenom šlo. Těch pár šťastných lovců, kteří přežili, popadlo všechny dostupné a zbývající zbraně a vydali se neohroženě po jejich stopách. Všude okolo se ozývaly zoufalé výkřiky a volání o pomoc, pláč a stále míšené s řevem a vřeštěním mohutných utahraptorů. Ti dva, kteří se sápali po věži k nám, byli už nebezpečně blízko, téměř už byli u malé plošiny, na které stále hlídkoval po celé vesnici Joss. Slezli jsme k němu a čekali, až se za ohybem dřevěného zábradlí objeví první hlava utahraptora. Netrvalo to nijak dlouho, pouze za několik sekund se za dřevěnou konstrukcí skutečně hlava tohoto netvora ukázala. Zlostně rozevřel pískově zbarvenou tlamu, v čelistech se mu skrývalo mnoho ostrých vroubkovaných zubů, které mu dodávaly vzhled predátora. Peter pohotově obrátil pažbu jeho pušky a co nejsilnějším rozmachem s ní netvora udeřil do hlavy. Doufal snad, že se mu ho podaří srazit k zemi, ale on se mezitím jen oklepal, zle zasyčel, a zapojením všech čtyřech končetin dolezl až k nám, postavil se na svalnatých nohách s dlouhými drápy přímo před nás.

"Máme plán," vyhrkla rozpačitě Tess. "Hlavně žádný blbosti," řekl s polknutím Joss. "Moje řeč...přesně tak," přidal se Peter. Tvor před námi zatím zlostně nadýmal hrdlo, stále pronikavě syčel a přitom ještě více roztahoval přední končetiny dále do stran. Dával tak na odiv krásné textury peří jeho rukou, podobaly se skrvnám leoparda nebo jaguára, ale zároveň tak vypadal větší a ještě více ukazoval zlostně zahnuté drápy na prstech. "Teď by se ten plán hodil," poznamenal vystrašeně Peter. "Víš co, hlavně nic neukvapenýho," doplnila ho Tess. V tu chvíli se ale ozvala rána, která vzešla z mé zbraně, když se kulka zabořila do jeho hrudi. Vylétlo tam odsud několik pírek a kapek krve, ještě více jsem ho tím rozdráždil, ale o to přesně mi šlo. "Neříkali jsme něco v tom smyslu, že hlavně žádný blbosti, co říkáš zlato," otočila se na mě Harleen. "Blbosti jsou někdy fajn," oponoval jsem s úsměvem. Ostatní uhli ohromnému dromeosauridovi z cesty, když se za mnou po plošině rozběhl. Přeskočil jsem zábradlí a přistál na doškové střeše domu, který se k věži pojil, utahraptor se hnal ještě větší rychlostí za mnou a jeho nohy se každým krokem přibližovaly k mým zádům.

Ten druhý zatím viděl svého druha, jak se žene za jedním z lidí, tak se rozhodl, že připraví past. Seskočil z výšky asi tří metrů, dopadl ladně na zem a běžel podél domu, na jehož střeše se právě odehrávala honička na život a na smrt. Rychle běžel podél jeho zdí, na konci zahl doleva a postavil se pod konec jeho střechy na nízkou terasu. Čekal, až mu kořist spadne přímo do tlamy. Běžel jsem, co mi nohy stačily, a doufal, že těsně před koncem se mi podaří provést zákrut a utahraptor za mými zády sletí na dřevěnou terasu podemnou. Jenže to řvoucí monstrum se nezastavilo před ničím, jeho nohy se stále pevněji zasekávaly do měkké doškové střechy a vzduch prosycoval jeho neustálý křik. Konec byl pár metrů předemnou, nemohl jsem dál čekat a musel jsem zpomalit tak, aby mě to zvíře jen o píď dotáhlo. Rozeběhl se snad ještě silněji, protože mě také chtěl srazit k zemi, a v tom jsem spatřil svou šanci. Skočil jsem pár metrů dopředu a doufal, že se utahraptor vrhne dolů v domění, že tam mířím taky. Jenže síla setrvačnosti byla daleko silnější než já, nesla mě tak daleko, že jsem se dokázal na poslední chvíli obrátit a chytit alespoň vratkého konce střechy. Svíral jsem poslední svazky došků a náhle pod sebou spatřil dalšího predátora, která jen zlostně čekal, až mu sletím přímo do tlamy. Horší bylo už jen to, když se nademnou vynořila hlava mého pronásledovatele.

Dvě rozzlobené oči hleděly upřeně jenom na mě, viděl jsem v nich agresi a velké podráždění. Všemi silami jsem se zachytával posledních kousků střechy, které jsem měl po ruce, ale mohlo to být naprosto k ničemu. Utahraptoři si dávali zvukové signály, které předznamenávaly můj brzký konec. Ten nademnou naposledy rozevřel tlamu a já pouze čekal na zásadní úder, který mé tělo vrhne vstříc raptorově tlamě. Avšak utahraptor nademnou se náhle otočil, vzepjal se a ve svalových zákrutech, způsobených nesčetnými kulkami vpálenými mu do hrudi a břicha, ustupoval stále blíže k okraji střechy a poslední ranou z ní spadl. Jeho pobočník dole, jež očekával živou kořist, ucítil pouze dopad polomrtvého těla dalšího příslušníka smečky na dřevěnou konstrukci. Pád tomu utahraptorovi zlomil vaz, jako poslední se ve svalových konstrakcích hýbal dráp na jeho noze. Ten druhý se mezitím smrti svého druha tak lekl, že raději odběhl pryč plenit další části vesnice. Stále nevěřícně zírajíc na úžasného mrtvého predátora jsem visel z nebezpečné výšky na vratkém kusu střechy. Už jsem ani nedoufal, že někdo tomu pádu zabrání, ale pak bylo cítit, jak mě nahoru vytahuje dvojice silných ženských rukou.

Ze všech sil mě tahaly nahoru, já se nohama sápal po čemkoli pevném podemnou. Ať už ji pomohla její fyzická či psychická síla, Harleen mě dokázala vytáhnout zpátky na měkkou doškovou střechu a odvrátit tak pád z více jak třímetrové střechy. Euforicky jsem dopadl na břicho a zůstal nejméně několik sekund ležet na došcích, když jsem hluboce oddechoval. Pak jsem zmobilizoval všechny síly k tomu, abych se znovu alespoň posadil, ale jakmile jsem to udělal, tak jsem uslyšel silný ženský hlas. "Teď už konečně vím, co si myslel tím, že si kryjeme záda," objala mě silně. "Neříkal jsem to snad, vidíš, že je to tak vždycky," pousmál jsem se. "S tebou se člověk nenudí, to se musí uznat," přidala se radostně. "Doufám, že mi díky těmhle akcím nezešedivíš," usmíval jsem se od ucha k uchu. Museli jsme se jenom na zlomek vteřiny smát, dokud nás nevyrušil zoufalý křik několika dalších lidí z různých částí vesnice. Seběhli jsme zpátky za dřevěné věžní zábradlí a klusali pod schodech dolů, kde už na nás čekali ostatní. "Takže teď co," nadhodil jistě Peter. "Co...jdeme je zlikvidovat," řekla rázně Tess. "Souhlas, teď už jich zbývá jenom nějakejch...nějaký čtyři jenom," pokračoval jsem řečnicky. "Jo...jenom čtyři inteligentní, rychlí a vražední predátoři dlouzí přes osm metrů. Přesně to teď potřebujeme," poznamenala ironicky Harleen. "Máme aspoň něco jako plán," musel se zeptat Joss. "Řekněme, že je budeme muset buď vyhnat nebo všechny zabít," dodal jsem.

Řídili jsme se podle křiku, který přicházel z různých koutů vesnice, ale všechna místa se čím dál tím více přibližovala k jezeru, samice už snad začaly klást vejce. Jak jsme se tak pohybovali po cestách, zjistili jsme, že jen zlomek lidí leží na prázdných ulicích ve smrtelné agonii nebo již v posmrtném stavu. Většina se snad schovala do svých domů, pod terasy nebo do jiných úkrytů, nicméně bylo téměř neuvěřitelné, že po přehnání takových monster nebyly ulice a cesty vylity pouze lidskou krví. Ticho bylo téměř nesnesitelné, sem tam se jen ozvaly zvuky ochočených zvířat, které měli Yearové v ohradách nebo výbězích, ale nic naznačující přítomnost člověka či utahraptora. V jednu chvíli, když už byla v dohledu pláž, se ale z domu po pravé straně ozvalo cosi jako tlumené nárazy do dřevěné podlahy, avšak vydávané určitě živým zvířetem. "Co je to," zarazila se Harleen. "Zní to jako...jako...," vysoukal jsem ze sebe. "To zní jako náraz umělý hmoty do dřeva...nebo možná jako když nehtem narazíš do dřeva," zamyslel se Joss. "Takže náraz organický hmoty o dřevo," přemýšlela dál Tess. "Jako dráp...jako dráp, co naráží o dřevo," dodal jsem nahlas.

Ten zvuk se šířil přes naše uši až do mozku, kde se zpracovával jako jeden z těch nejděsivějších zvuků, které jsme dosud slyšeli. Bylo to stejné jako pověstná kuchyňská scéna z Jurského parku, když se dvojice ukrutných velociraptorů vydala na průzkum této části návštěvnického centra, kdy malý Tim uviděl jejich drápy bijící o podlahu, jen tentokrát až přehnaně živé a z první ruky. Proti nám stály jednoduché dřevěné dveře na malé terase, k nim se podivné klapání blížilo čím dál tím rychleji a nám přitom tuhla krev v žilách. Stále bylo stejně děsivě mechanické, ale přesto poměrně nahodilé a v tichu strašně výrazné. Pak se ale úplně zastavilo. Náhle, prostě přestalo jen pár metrů před dveřmi a my jsme mohli jen domýšlet, co se za nimi dělo. "Další plán, pokusíme se toho tvora odlákat a přimět ho odejít z vesnice. Když to nezabere, Joss ho prostě zastřelí," šeptal jsem ostatním. "A my dva," podivila se Tess a ukázali na ni a na Petera. "Vy se musíte ukrýt v nějakým domu nebo za něčím a zkusit zjistit, co tam ti utahraptoři dělaj," odpověděl jsem ji. "Myslíš tím, jestli už nakladli vejce," optal se řečnickým tónem Peter. "Přesně to myslím," odvětil jsem mu. Rozdělili jsme se, Peter a Tess šli pomalým tempem k pláži v krytí domů, zatímco my ostatní jsme se postavili tak, abychom byli na útok připraveni.

Dveře se ve vteřině rozlétly a vyšel z nich sebevědomě dva metry vysoký utahraptor, jehož drápy znovu výhružně narážely do dřeva pod ním. Klapaly stejně strašlivě jako předtím, ještě rychleji a výhružněji, doplňoval je ukrutným křikem a řevem, který se mu probouzel v tlamě. Jenže než stačil provést svůj útok, myšlenky na něj se mu roztříštily jako sklo a on pozbyl svého záměru. Začal sebou házet, když jsme ho přiměli ke zbabělému útěku zpátky do jeho pralesní domoviny, jenže mozek se našemu mentálnímu sevření nemohl dostatečně dost bránit. Naposledy výhružně zaskřehotal, ale pak jen rozvířil prach, když prchal po cestě pryč do temnoty lesního podrostu. Zanedlouho jsme tak mohli doběhnout k Peterovi a Tess, kteří se skrývali za nízkou kamennou zídkou, která se nacházela za malým polem s melouny. Od ní se už dalo dohlédnout k pláži, kde si utahraptoři vytvářeli své hnízda. Byl to velmi zajímavý rituál, který jsme mohli pozorovat. Každá samice totiž předními končetinami odhrnovala mělkou vrstvu písku, kterou pak odhazovaly zadníma nohama a do vzniklého oválného útvaru pak chtěly klást vejce. Kolem nich stále hlídkovali samci, kteří měli zdvižené své ostré drápy stále nad písčitým povrchem.

"Takže, co myslíte. Jak na ně," nadhodil Peter zamyšleně. "Musíme se vypořádat s vůdčím samcem, když ho odstraníme z cesty, tak za ním půjdou i ostatní," rozhlédl jsem se po těch zvířatech. Vánek čechral vodní hladinu, kterou osvětlovaly sluneční paprsky, a komíhal s dlouhými stébly rákosu, které z ní čněly. Pohrával si stejně tak s dlouhými pery na předních končetinách a ocase utahraptorů, menší pírka pak také odlétávala z jejich těl jako nenápadné chmýří. "Jsi si jistý, že to bude stačit," ujišťovala se Tess. "Řídí se podle toho samce, pokud půjde on, tak musí jít i jeho smečka. Tímhle jsem si jistý na sto procent," odvětil jsem ji rázně. Kvapem jsme se si připravili nové plné zásobníky do samopalů a pušek, než jsme chtěli vyrazit do otevřeného prostoru hemžícího se zabijáckými utahraptory a jejich stále zlostně zahnutými drápy.

"Můžeme," řekl Peter rozpačitě. "Připraven," usmál se na něj lišácky Joss. "Jasně, na život i na smrt," rozhodně se šklebila Tess. "Jdeme na to," rázně jsme jednohlasně řekli s Harleen. "Vy už i věci říkáte stejně," neodpustil si rýpnutí Peter. Jako jeden muž jsme vyběhli na velkou planinu a čím dál tím rychleji se blížili ke skupině smrtonosných utahraptorů. Když už jsme byli téměř nadosah ruky, v jejich případě spíš opeřené přední pracky, dávno nás tyto monstra spatřily, ale zatím zaujímali obrannou formaci kolem a jen výhružně syčeli a pootevíraly tlamy. Stále se střídali kolem hnízd, pomalu na písku přešlapovali dvěma prsty a ten třetí byl jen stále vztyčený nad ostatními. Konečně se ale vedoucí samec přiblížil natoli, že jsme mu mohli vlézt přímo až do mysli. Spojili jsme naše myšlenkové proudy, střetly se tím utahraptorovým, jenže pak se teprve začaly dít ty pravé divy. Ten samec propadl naprostému šílenství a nepříčetnosti, máchal křídly a jen stále dokola křečovitě svíral krk a na něm mohutnou tlamu. Vydával tak pronikavé skřeky, kterým ale jeho smečka nedokázala porozumět, že i jeho vlastní přívrženci začal ustupovat jako malé ustrašené děti. Už se zdálo, že ho konečně podřídíme přimět opustit i s družinou vesnici, jenže jsme nemohli tušit, že této smečce vládne společně se svou sice menší, ale zato ještě podrážděnejší družkou.

Z hnízda v popředí se rychlostí blesku vyřítila svalnatá samice, která prostor okolo nás prosycovala neustálým vřískotem a pištěním. Její uhrančivé oči stále hleděly pouze na malou skupinku tvorů, kteří jim překazili složitý hnízdní rituál. Ostatní příslušníci smečky se raději vyhnuli jejímu podrážděnému běhu a stálému vřískání tím, že ji uskakovali z cesty a dopřávali ji volný průchod. Její drápy se do písku zabodávaly nezměrnou rychlostí a bylo okamžitě jasné, že ji vypálené kulky nezastaví. "Poslední hodinka," neodpustila si pochmurně poznamenat Tess. "Takže tahle to končí," přidal se stejným tónem Peter. Samice utahraptora byla již na dosah ruky, nebylo možnosti úniku ani jakékoli jiné reakce. Mysleli jsme si, že už nás nic nezachrání, protože ovládnout mysl těch tvorů jsme dosud zvládli pouze spolu, opak se však rychle změnil v pravdu.

Už byl cítit dech děsivé samice utahraptora, pro nás už bylo příliš pozdě. Představovali jsme si, jak nás všechny trhá na kusy svými drápy na zadních i předních končetinách, rve z nás maso díky silným zubům v čelistech a trhavým pohybům hlavy a krku. Jenže v tu naprosto poslední chvíli se Harleen odvrátila od samce utahraptora a její myšlenky se spojily se samicí utahraptora. Byly tak silné, že dokázaly osmimetrové monstrum naprosto ochromit, samici podjely nohy a šokem klouzala po písčitém kousku země u nás. Rozvířila silný oblak žlutavého prachu, který ji pro naši smůlu sevřel do okem neproniknutelnému hávu. Úžasné a šílené zároveň bylo, že ani můj myšlenykový stisk na samce utahraptora nepřestával, ba naopak se zdálo, že ještě zesílil. Mým tělem procházely záchvěvy neznámé energie, připadal jsem si v tu chvíli jako energetická koule, která musí přebytečné zbytky této síly přenést na jiného živého tvora. Jenže za několik vteřin se oblak rozplynul, a ukázal tak oklepanou a ještě více rozhořčenou samici utahraptora.

Létalo z ní peří, zlostně křičela a stále otevírala čelisti, když se stejným tempem přibližovala tentokrát z opačné strany. Nikdo z nás to nedokázal popsat, ale prý se zdálo, jakoby se na dálku naše myšlenky spojily a vytvořily tak neuvěřitelně silný poryv energie, který ochromil oba dva dravce. Zaměřili jsme se každý na toho, na kterého mířily naše napřežené ruce a údajně se stalo něco, jakoby nám začaly hořet studenými plameny naše duhovky, čočky i zornice v očích. Údajně se dokázaly rozzářit jasnými plameny, které měly u každého z nás jinou barvu. U mé přítelkyně se barvily modře jako ty nejjasnější nebeské výšiny nebo jako ty nejhlubší temnoty oceánů, zatímco u mé maličkosti údajně hořely stejně jako ty nejhorší pekelné plameny jasnou červenavě oranžovou barvou. Za nimi se chvílemi mihlo bělmo, které se raději nechtělo stát svědkem strašlivého divadlo, jež se odehrávalo před ním. Z celé té show šel prý šla neskonalá síla, ale zároveň i strach a děs, dokázaly však konečně odrazit oba dva utahraptory a dokonce je přimět k útěku i se zbytkem jejich družiny. Prošli tou samou bránou, u které zemřeli jejich druhové.

Myšlenkové proudy se přeťaly a náhle zmizely stejně rychle, jako přišly. Ostatní jen nevěřícně zírali na nás, jak nám z očí dohořívaly poslední plamínky energie. Ty poslední mizely tak přirozeně, jakoby skutečně dohořívaly skutečné plameny. Bylo to něco tak tajemného a úžasné zároveň, že nás to všechny naprosto uchvátilo. "Co tohle sakra bylo," vyhrkl užasle Peter. "Jako jsem tušila, že asi nikdo z nás není úplně normální, ale tohle...vám dvěma hořely oči...vaše oči," přidala se křikem Tess. "To bylo šílený, tohle je naprosto šílený," odfrkl s klidem Joss.

Jenže v rozplynulém oblaku prachu jsme se kymáceli my dva, naprosto vysílení takovým silným poryvem energie. Bylo to něco, co jsme zažili vůbec poprvé, něco tak silného a mohutného, že to překonalo veškeré naše představy o schopnostech, kterými disponujeme. V našich očích se vše jevilo jen jako nějaké pitvořící se tvary a nahodile prohýbající se obrazy prolínané barvami a slunečním svitem, které doprovázely jen nějaké tlumené zvuky vzdáleně připomínající řeč. Bylo to jako omámení, jako pobláznění naší mysli, jež se rozutíkala různými směry a nedokázala nás udržet ve střehu ani při smyslech. "Lidi...no tak, co se to s váma děje," kroutila se v našich očích jakási postava, kterou snad mohla být Tess. Padli jsme znavení na písek pod námi, ostatní se k nám jen seběhli a snažili se nám stále naztevřít oči. Nedlouho potom se země pod námi začala chvět, celá vesnice se probudila k životu. Slyšeli jsme jen velký jásot, doprovázený radostným křikem ohromných nelétavých ptáků a vítezným hrdelním zpěvem. Hluboké zvuky rezonovaly našimi celými těly, cítili jsme je i přes naše naprosté ochromení. Poslední hlasy, které jsme mohli zaschlechnout byl klidný hlas šamana Ghabdahana, který říkal snad něco jako: "Vy jste silné duše, vitální bojovníci a potomci učitelů z hvězd, jste ti, jež jsme očekávali. Jste teď naši vůdci, až budete chtít pomoci nebo pochopení, budeme tu v každém čase po tisíce let. Teď však vzdejme hold padlým bratrům kmene Yeara, kteří bojovali pro nás všechny a nedokázali je zastavit ani démoni. Budou navždy v našich srdcích a jejich duše nasytí naši zem. A zajásejme nad našimi novými přátely a novými dětmi, které obohatí náš kmen. Yeara," rezonoval jeho postupující pronikavý hlas.

...

Tep srdce se stupňoval, zdálo se čím dál tím více, že začně pumpovat ještě silněji a roztrhá se na kusy. Vzduch kolem byl horký, prohřátý sluncem vysoko na obzoru, a jen pomalu se tahal do plic, odkud zase rychlostí svištěl zpátky. Dech se jen zrychloval, plíce jely jako ohromné pytle naplněné pronikavě čistým vzduchem bez jakéhokoli znečistění. Když mi sluneční paprsky bodaly do očí a chtěly je rozevřít, nemohl jsem odolat a rozevřel přímo proti zářivé žluté kouli na obloze. Prvnotní šok jsem nemohl vydýchat, víčka jsem znovu pomalu přivřel, než jsem se dokázal zmátořit. Rozhlížel jsem se po celém okolí, snažil se přijít k sobě a zjistit, kde vlastně jsem. Ve stínu pralesa se cestou zpátky k vesnici šinulo menší stádo mrambamů ogů, jejichž záda nesla speciální postroje pro přenášení materiálu nebo osob. Stále švihali a kroutili ocasy, když procházeli v pod mohutnými vzrostlými velikány pralesa. Ocházeli v dáli, prodírali si cestu podrostem, mizeli daleko v temnotě úžasného lesa, do jsme měli tu čest se podívat. Začal jsem znovu cítit všechny nervy v těle, zjistil jsem, že v levé dlani svírám jemnou ručku své nejdražší Harleen, která pomalu začínala přicházet k sobě. Žár slunce nás znovu pobízel k životu.

"Co se to tady sakra stalo," vyhrkl jsem nesměle. "Konečně jste vzhůru, teď už konečně můžeme domů," přikradla se z druhého konce mýtiny Tess. "Kde to jsme...co se vlastně stalo," zvedla se ze země promnujíc oči Harleen. Hned se z pozadí lesa vynořili i Peter a Joss, a pobízeli nás, ať už můžeme krz anomálii zpátky do naší přítomnosti. "To bylo naprosto úžasný, jak jste odrovnali ty utahraptory," radostně řekl Peter. "Ale taky šílený, naprosto šílený," dodal střídmě Joss. "Co se vlastně stalo," zeptal jsem se s širokým úsměvem. "Jak, co se stalo? Vy si to snad nevybavujete," podivila se Tess. "Poslední, co si vybavuju je, když ta samice utahraptora vyletěla rychlostí blesku z toho hnízda. Pak už jenom...boom," oddechla si Harleen. "Stejně tak já, dál už si jenom dokážu vybavit pár útržků, ale jinak nic," zvedali jsme se ze země. Ostatní se zarazili, po něčem takovém si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že takový zážitek si nikdo z nás dvou nevybavuje. "Pak, vám začaly hořet oči, prostě to vypadalo, jakoby se vám zapálila čočka a duhovka a vynaložili jste strašně moc energie," konstatoval podivným tónem Peter. "Přesně, dokázali jste ovládnout oba dva ty utahraptory a odehnat jejich smečku," dodal stroze Joss.

Nedokázali jsme se přestat podivovat, nad vyprávěním našich přátel, které stálo nebralo konce. Úžasnými grimasami a různými posunky jej stále doplňovali a ačkoliv znělo čím dál tím víc neuvěřitelněji, tak nám pouze popsali to úžasné divadlo. My jsme jen mohli nečinně přihlížet, ale čím více jsme si vlastně vzpomínali na ten neskutečný zážitek. A naplněni mnoha podivnými zážitky jsme odcházeli z údolí tou samou cestou, kterou jsme sešli na jeho dno. Anomálie zůstala zavřená, prošli jsme krz ni s tím pocitem, že jsme předurčeni pro něco, o čem jsme až donedávna nevěděli, že existuje. Navíc jsme zažili prapodivné a děsivé dobrodružství, které nám změnilo dosavadní pohled na celý svět. Včetně světa anomálií.