Konec světa 2. část

22.05.2016 12:10

Zamířil na nás zbraní, očima si vybíral koho zastřelí jako prvního. Jezdil hlavní po nás všech, pomalu a rozhodně a nakonec se jeho ruka zastavila, když ukazovala na mně. Polkl jsem.

"Zkus to," ještě jsem ho pobídl. "Tebe se zbavím nejradši," odplivl si. V jeho výrazu stálo ještě něco, přišlo mi to jako z tohohle už se nedostaneš.

Klapl s kohoutkem. Všechno ostatní utichlo.

Nahmatal jsem svoji ponožku a v ní nůž, co jsem si tam schoval. Záložní plán se vždycky hodí. Co nejrychleji jsem vytáhnul jeho čepel, dal si ji mezi svázané dlaně a rukama vystřelil jako katapult. Naostřená čepel mu projela předloktím, přesně mezi kostmi a on samou bolestí ani nedokázal pustit zbraň.

Začal řvát a vřískat, napřímil jsem se, uhnul za jeho tělo a jeho rukou jsem několikrát vystřelil. Terčem byli vojáci, nasypal jsem do nich celý zásobník a většina z nich padla k zemi po první ráně. Střílel jsem jako smyslu zbavený, vůbec jsem se neovládl a jen jsem si přál, ať už máme od nich všech pokoj.

Ochromený bolestivou agonií se Berger nedokázal bránit, byl jako malé kotě. Bezbrané a ochromené. Vyrval jsem mu zbraň z ruky a rychle se role popravčího obrátily.

"Nechát ti vybrat. Buď všechno vysypeš a nechám tě žít nebo mi řekneš hovno a provrtá ti to hlavu. Je to na tobě," neovládala mně mysl. "Co si myslíš, že asi udělám?" zoufale se pousmál. "Máš poslední šanci," přitlačil jsem mu to do čela. "Na to nemáš." "Vybrat jsem ti dal. Z tohohle se už ty nedostaneš." Jako hrom se rozezněl i výstřel.

"Tys ho...?" Petera to úplně vyvedlo z míry. Neodpověděl jsem. Hleděl jsem na jeho mrtvolu.

"Zbláznil ses?! Ty ses úplně zbláznil!" Joss mi praštil do ramene. Čišela z něj zlost a strach.

"Tak jsem ho zastřelil, no a co?!" otočil jsem se na něj. "Ty vole, ty jsi dobrej...No a co, prostě jsi ho odprásk...seš psychopat, ty debile?!" rozeřval se. Neodpověděl jsem. "A ještě ti ostatní, tys taky prostě odstřelil! Já tě neznám, kámo. Ty jenom tak někoho odděláš."

"Múžeš vůbec mluvit?!" impulzivně se na mně vrhal. "Stejně jsme to všichni chtěli, jenom jste nikdo neměl koule na to, aby jste to udělali. Toť vše!" zařval jsem na něj. "Chápeš, co jsi udělal? Dokážes si to vůbec představit? Vždyť jsi někoho zabil!" "V sebeobraně. A dal jsem mu na výběr!" "Jenže to tě neomlouvá! Prostě jsi to udělal!"

"Aspoň jsem měl tu odvahu. Ne jako ty, když ses v tý budoucnosti málem zesral ze představy, že někoho zabiješ!" Zmkl. Na chvíli. "Tady už nejde o nás. Chápeš to?! Tady jde o všechny ostatní, o osud celý týhle planety a tady už nikdo nebude hrát na to, jestli někoho střelíš do nohy nebo do hlavy. Uvědom si, že osud celýho lidstva, celýho času a všech, který milujeme, závisí jenom na tom, co bude teď dál!" Pořád mlčel. Trochu poodstoupil.

"Nemůžeš ale jenom tak někoho zabít. To prostě nejde," ztlumil hlas. "Buď on nebo vy. Mezi tím jsem si vybíral já. Nejsem vrah, udělal jsem to proto, že jsem musel a jestli mě budete po tomhle všem krýt už je jenom na vás. Jenom na vás," rozhlédl jsem se po nich. Krčili se tam se zraky upřenými jinam, alespoň Peter, Joss a Tess.

Zbraň jsem zahodil. S Harleen jsme popošli k sobě, zavřela oči a vší silou mně objala a já zase ji. Stáli jsme tam jako skupinka vyvrhelů, naše plány na záchranu světa se nám hroutily pod rukama. Kdo jsme teď byli, co myslíte? Pořád ty děti, co se setkaly s neznámem v podobě prehistorických zvířat a bran do jiných světů? Pořád ty děti, které objevily zvláštní schopnosti jako dědictví svých předků z odlišných koutů vesmíru, jejichž moc se slila do výjimečnosti? Nebo praví bojovníci, kteří byli schopni pro záchranu všeho, co znají udělat maximum i v případě, že je to bude stát život?

"Je to těžký?...Však víš, někoho zastřelit," nesměle začal Peter. Zazněl další hrom, z velké dálky. "Lehčí to udělat, než se s tím potom vyrovnávat. Jak ti to mozek pojme, jestli si myslíš, že to bylo správný," s těžkostmi jsem odpověděl. Peter pochmurně přikývl.

"Já to prostě nemůžu udělat...uuž...už jenom z principu," koktal Joss. "Nemůžeš se trošku vzchopit? Já nechci nic říkat, že bych to udělal bez výčitků, ale poznala bych chvíli, kdy to mám udělat," Tess se na něj podrážděně otočila.

"Dost." Ohlédli se na mně. "Tohle po vás nikdo nechce a já už vůbec ne. Beru to na sebe."

"To teda ne," Joss se trochu vzmužil," hele možná jsem srab, ale jednou jsme do toho šli všichni. Měli bysme to všichni skončit." "Tohle jsme chtěli, lidi. Přesně tohle a přišlo to. Když už jsme došli až sem, není to škoda to vzdát?" Peter se přidal a nastavil ruku. Joss mu na zápěstí dal dlaň.

Bylo to strašně zvláštní, ale probudilo to v nás něco, co nám dalo další sílu.

"Jestli je tohle konec, tak to bude ten nejlepší konec v historii lidstva," Tess tam rozhodně dala svou ruku. "Jednou o nás budou psát...jako v Bibli...," poznamenal Peter. Rozzářil se mu úsměv. "Nevím, jestli to cejtíte stejně, ale přijde mi, že tohle jsme my lidi. Tohle jsme prostě my a to je náš osud," s Harleen jsem tam rozhodně vrazili ruku.

"Nikdo nám neodpáře, že jsme Strážci času. Nikdo a nikdy," pronesl jsem skoro vítězně. S hlubokým pokřikem jsme vystřelili s růžicí našich rukou nad hlavu, byli jsme to zase my a ještě silnější než kdykoli předtím.

"Teď jenom najít způsob, jak se dostat do města, když nemáme munici ani zbraně," Petera polil skepticismus. "Možná to ten zámek vydržel...možná pořád drží a oheň se tam nedostal," Tess neztrácela naději. "Jestli jo, tak pořád máme záložní plán. To, co z něj zbylo." Joss se musel podrbat ve vlasech, myslel si, že už mu definitivně selhávají smysly.

Vevnitř to páchlo po spáleném benzinu a zapalénem střelném prachu, puch ohořelé pohovky, stolů a vlastně všeho, co jsme si sem dali, byl strašně pronikavý. Joss pomalu přikráčel k zámku, co dal na dveře, setřel z něj saze, popel a špínu a chvíli tam s něčím zacházel. Zespoda necítil nic spáleného, vypadalo to dobře.






Když jsme došli k naší vyhořelé základně, tak jsme před ní zůstali stát a začali se dohadovat. "Máme vůbec něco, od čeho se můžeme odrazit," zeptal jsem se. "Něco jo," řekl Péťa. "Oni si mysleli, že zničili všechno, ale ve skutečnosti zničili jen to, co chtěli zničit," řekl Pepa. Pak dal pryř jeden z kamenů, který vypadal trochu jako umělý. Pod ním bylo tlačítko. Když na ně dupl, otevřel se tajný vchod, který vedl dolů pod kryt. Na jeho rozměrném konci se rozstvítily světla. Když jsme došli na jeho konec, tak jsem tam spatřil to SUV a ještě jednu skvělou věc, která nám později dosti pomohla.

Mezitím ve městě. Bergrovi lidi už začali s opevňováním města. K východům z něj postavili přes silnice kamiony naložené tikavými látkami. Kdo měl štěstí, tak se dostal ven, zbytek zůstal uvězněn ve městě. Bergerovi lidi to tam začali organizovat jako za 2. světové války. Některé lidi zabili při pokusu překonat hradby, jiným se podařilo utéct. U přejezdu nebyl postaven kamion, nýbrž vlak. To ještě ztížilo cestu ven.

"Tohle jsme koupili za některý polodrahokamy, co jsme si přinesli z těch náhorních plošin," uvedl nás do hovoru Pepa. "Tenhle kamion nám teda teď poslouží jako mobilní základna" zeptala se Áďa. "Jsou v něm schovaný zbraně, munice a palivo, v autě je potom většina dat a nějaká munice. Kdo ho umí řídit," zeptal se Péťa. Jako jedinný jsem se přihlásil. "Dobře teď se ale musíme nějak dostat do města. Myslím, že jeden výjezd není zatarasený. Tam udeříme," dodal jsem k tomu. Jeli jsme vstříc neznámému bojišti.

Když jsme byli zhruba 0,5 km od výjezdu, pověsily se na nás tři černá auta. Nepřátelé. Pepa jel se mnou v kamionu, tak jsem mu řekl: "Vyřídíš je ?" On mi odpověděl: "Jasně, to pude. Za chvíli budou dole." Vylezl střešním okýnkem, prořízl plachtu a byl na korbě. Pak vytáhl z jedné krabice brokovnci, vytáhl zadní plachtu a začal pálit do motoru auta. Tomu ale vzápětí prostřelil kolo a auto se dostalo do kotrmelců. Jedno auto se dostalo k nám, tak jsem ho natlačil do autobusové zastávky. Prolétlo střechou zastávky a narazilo do stromu. Bylo to před starým nádražím. Když jsme se přiblížili k městu, tak jsme spatřili to nejhorší. Paprsek byl spuštěn. Rozlétl se do celého světa, svítil bílým a jasným světlem. Konec světa začal.

"Nějak to nezvládám, pomoc mi," volal na mě Pepa. Dal jsem tedy na plyn kladivo a přelezl na korbu. "Teď mě napadá jenom jedinná věc. Když urvu ty držáky železný konstrukce, tak je uvězníme jako v kleci, a když zapálíme ten sud s benzínem, tak je tam uvězníme a vybouchnou," řekl jsem. "Lepší nápad nemám," dodal Pepa. Už jsme se rychle blížli k městu. Času bylo málo. Pepa hodil hořící sud na silnici před auto s nepřátely a já to dokončil konstrukcí. Auto do toho narazilo, začalo se ze spodu konstrukce s plachtou kouřit a pak se ozval výbuch a vyšlechly plameny. Pak jsme podívali dopředu a zjistili, že před domělým výjezdem se objevil kamion s plynovými lahvemi na návěsu. Naši kamarádi se před ním zastavili. My jsme ho s tím kamionem prorazili. Ozval se obří výbuch a oba jsme pocítili obrovské horko. Bylo to ale za námi.


Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz