Konec světa - Část první

25.05.2016 01:05

První paprsky slunečního světla se vzdoumaly na oblohu. Nový den začínal, slunce se líně sunulo na oblohu a příroda po noci ožívala. V naší současnosti končily ránem letní prázdniny, poslední volný den pod dvou měsících. Zítra nás měla polít studená sprcha nového školního roku, ale celý tým trápily naprosto jiné skutečnosti.

Zíral jsem do stropu, koukl jsem na hodiny a ty ukazovaly asi půl sedmé, na ručičky jsem se až tak nedíval. Chtěl jsem jen vědět, jestli už je čas na snídani, hledal jsem způsob, jak se nenápadně vytratit pod dobrou záminkou. Po včerejší střetnutí s anomálií do neocénu, kde jsme se znovu setkali s Bergerem, jsme došli dost unavení zpátky domů. Peter nám předtím nějaký čas říkal o všech datech, které nashromáždil, přes noc je všechny analyzoval. Zásadní informace jsme se měli dozvědět až tohle ráno. Podstatné bylo to, že doma jsme se s Harleen chytli, ve vypětí jsme si řekli pár dost bolestivých slov. To byl také důvod, proč jsem nechtěl dlouho ležet v posteli.

Počkal jsem čtvrt hodiny, možná víc. V hlavě mi běhaly tucty myšlenek, hlavně o tom, co bude dál. Ikdybychom na to, co přesně ti dva plánují, přišli včas a zarazili to, tak to neřeší spoustu dalších problému. Anomálie byly naším klíčem k času, klíčem, který se dal velmi snadno zneužít, padl-li by do nesprávných rukou. Nemohla tu být řeč o armádě, o státním kontrolování anomálií nebo operace kolem nich, protože vojenské manévry by všechno jen zhoršily. Všichni tihle byrokratičtí chamtivci by se jen snažili vydolovat z nich všechno do posledního tvora, do posledního kamene, a zakrývali by to "státní bezpečností". Něco se změnit muselo, ale muselo to být pod naší kontrolou.

Slabounké fouknutí mně trochu vyrušilo. Má přítelkyně se převalila směrem ke mně. Jednou nohou jsem se už koukal zpod peřiny, smýkl jsem se a vylézal. "Ty někam jdeš?" rozespale nízkým hláskem promluvila. Naztevřela oči, ve tváři měla dost soucitný výraz. "Udělat snídani," nestačil jsem vylézt. Projela si mou tvář pohledem, soucitným. "Mrzí mě, co jsem ti včera řekla." "Je to pryč...byl to včerejšek. Je to jedno," stroze jsem odpověděl. "Oba víme, že si myslíš něco jinýho. Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle," přiznávala. "Můžeš to nechat být, jak jsem řekl, je to jedno." "Chceš to tak nechat?" "Nechci se hádat...já, to je to poslední, co teď potřebujeme."

"Takže se o tom nechceš bavit pro to, že to teď nepotřebujeme nebo to sám nechceš?" opřela se o ruce a z těla ji sjela deka. "Záleží na tom?" otočil jsem se k ní hlavou zpátky. "Stejně za to můžu já, neměl jsem s tím začínat." "Nechtěla jsem ti to říct. Nemyslela jsem to tak." Leželo ji to na srdci. "Vždyť to vím, už si s tím nelam tu tvojí krásnou hlavu," svalil jsem se zpátky vedle ní, ona mi ulehla na pravé rameno. Na okamžik jsme nasadili takový ten neutrální výraz. Minutu nebo dvě na to se nálada začala zlepšovat.

Usmívala se, měla zavřené oči a jemně se usmívala. Přes to všechno, co se v posledních dnech stalo, byla z nějakého důvodu šťastná. Byla to chvíle, kdy jsem si ještě více uvědomil, co vlastně pro mně znamená. Teď mi záleželo jen na jejím bezpečí, aby byla v bezpečí a hlavně pořád šťastná. Tiskli jsme se na sebe a každým kouskem kůže jsme to cítili, příjemně jsme dýchali a nemysleli na ty dva patolízaly, kteří chtěli zničit svět. Jakoby přestali existovat.

"Vlastně...dobrý ráno," dal jsem ji pusu na čelo. Místo odpovědi mi dala pusu na hrudník, očima sjela po jizvách, které mi tam zůstaly po prvním útoku predátorů. "Lepší než si myslela, že bude," uculila se. Zvedla hlavu, usmívala se a políbil jsem ji. Zasněně se mi dívala do očí, políbili jsme se ještě jednou a vášněvěji. S každým dalším polibkem to bylo vášnivější a krásnější. Prožívali jsme to jako ještě nikdy předtím.

...

Hrál jsem si s jejími blond vlasy, přehazoval je mezi konečky prstů a voněl k nim. V klidu jsme tam leželi, jen tak jsme si užívali chvilky po milování, mlčky.

"Tohle je naprosto šílený," Harleen zakoulela očima. "Co myslíš? Anomálie nebo co?" oči jsem si nechal přivřené. "Ty víš, jak," zapřela se o ruce. Připadala si vyšší. "Že...spíme spolu a přitom už to venku mohlo začít. To všechno," v očích ji šla vidět nejistota. "Lituješ toho?" snažil jsem se, abych nebyl vyvedený z míry. "Nikdy jsem toho nelitovala, ale přijde mi to strašně sobecký a nefér vůči všem lidem venku. Oni neví, o co tu jde a my místo toho, abysme je chránili, spolu...," nedokočila větu.

"Můžeš to brát tak, že jsme pro ně udělali daleko víc, než všichni ostatní. My jsme je chránili před těma obludama měsíc, těch deset minut to ještě vydrží. Zrovna ty nemáš důvod si to vyčítat." Oči zaujaly otevřenou pozici, naztevřela ústa, ale nic neřekla. Pak se mi znovu položila na rameno. "Stejně mi to tak přijde," starostlivě odpověděla. "Vážně si to tak neber," prsty jsem ji přejel až k řetízku na krku. Znejistila, necítila se úplně ve své kůži.

"Ještě," znovu začala," jsem si říkala, že mě zajímá...co by jsi říkal na to, kdybych byla těhotná?" oči se ji leskly jako diamanty. Rozhodilo mně to, čekal jsem ledaccos, ale tuhle otázku vážně ne. Jen jsem zprvu nevěřícně zakroutil očima.

"Jako, jak...ty si myslíš, že jsi...těhotná?" rozklepaly se mi prsty na levé ruce. "To ne," oddychl jsem si," ale kdybych byla, tak chci vědět, co bys dělal. Proto se tě ptám." Zapřemýšlel jsem.

Je pravda, že už pár dní zpátky jsme se o tom bavili, ale bylo to formou co by, kdyby. Teď to bylo jiné. Uvažoval jsem, protože mi bylo jasné, že jestli spolu zůstaneme, tak na tohle přijde řeč, ale v tuhle chvíli s tíhou souvislostí jsem si odpovědí vůbec nebyl jistý. Kdybych tak věděl, co se stane za pár let, tohle ale zatím není náš příběh.

"Já...nechala by sis to?" vysoukal jsem ze sebe. "Kdybych si to nechala vzít, tak bych měla daleko menší šanci na to, abych mohla znova otěhotnět. Jo, nechala," obličej měla nejistě jistý. "Tak...chtěla bys to? Protože kdyby sis to nechala proto, protože musíš, tak bys z toho byla nešťastná a to nechci." Jen pokývala hlavou. "Jestli bys to chtěla, tak bych tě nechal, ať se rozhodneš sama. Na tom by mi záleželo," dal jsem ji pusu na čelo. "Ty bys proti tomu nijak neprotestoval?" "Ne, ne, protože mi záleží na tobě a záleželo by mi i na tom malým. A jestli bysme si ho nechali, tak bych se postaral o vás o oba."

"A co škola a anomálie a...?" stačil jsem ji přerušit. Musel jsem si narychlo srovnat priority. "Hlavní byste pro mě byli vy dva. Byla to stejná odpovědnost pro mě stejně jako pro tebe." Zarazila se, ale vzápětí už zase odpovídala.

"Ty bys to vážně všechno obětoval pro mě a pro toho prcka?" "Je...byla by to moje zodpovědnost stejně jako tvoje. Miluju tě a budu milovat i to dítě, kdyby se narodilo. Už si bez tebe nedokážu představit život a bral bych ho s prckem." Ruku, kterou měla položenou na mojí hrudi, jsem ji jemně sevřel, ale pořád aby bylo poznat, že je to silné. "Já nevím, co mám dělat. Ty a já jsme už za tak krátkou dobu zažili strašně moc a moc si přeju, aby to tak vydrželo. Miluju tě." Natočili jsme k sobě hlavy a líbali se.

"Chci ale jednu věc." "Kterou?" znejistěně pokrčila obočí. Bylo poznat, že se chce usmívat. "Jestli naše první dítě bude kluk, tak se bude jmenovat po mě," rázně jsem ji vysvětlil. Rozesmála se. "To si vyříkej s mým tátou. Asi z toho nebude nadčenej." Teď jsem znejistil já. Škodolibě se zašklebila. "Víš co...radši už fakt půjdu udělat tu snídani. Jo, zlato?" ustupoval jsem.

Vstal jsem na nohy, ona se ale pořád smála a škodolibě culila. Natáhla ruce a nohy do vzduchu. "To mě ale budeš muset vzít s sebou." Smiloval jsem se nad ní, se soucitným úsměvem, jsem se pro ni sklonil a popadl ji do náruče. Pevně jsem svíral její nižší krásnou postavu, odkrytou opálenou kůži jsem svíral rukama a ty její mi hodila na ramena. Pevně jsem ji nesl a ona se jen pořád škodolibě koukala na mně a chvílemi se kousla do svých rtů. Neztrácela optimismus, přes to všechno, a byla nádherně roztomilá. Tohle, přes všechna nebezpečí a prožitou bolest, patří k nejšťastnějším obdobím, které jsme spolu prožili.

Uložil jsem ji na pohovku, co jsme měli doma, chňapla po ovladači a zapla televizi, co byla připevněná na stěně. Beželo zpravodajství. "Co nám říkaj?" ptal jsem, když jsem lovil hrnky z kredence. Nějaké tam ještě zbyly. Nalil jsem vodu do konvice a nechal ji hučet, ať se ohřeje a zatím jsem došel do spíže pro čaj a trochu kávy, nějaký cukr jsem také vzal. Harleen ještě mlčky poslouchala zprávu se živými záběry, z jejího rozesmátého obličeje se stal vážnější výraz plný otázek, znechucení a vzteku.

Zalil jsem hrnky a nesl je k ní. "Že nikdo neví, co se stalo před těma dvěma dnama v elektrárně. A určitě to ani nikdo nezjistí," naštvaně odfrkla. "Taky mě to štve, ale teď už se to blíží. Konec těch dvou a toho trápení...s nima se párat nebudu," sjel jsem ji dlaní po ruce až na její zápěstí. "Co jim chceš udělat? Chceš, aby je třeba sežral velociraptor nebo je necháš rozčtvrtit smečkou hyenodontů? Nebo je pošleš do vězení? Protože já chci, aby trpěli, aby si prožili to samý, co my," zaťala druhou dlaň. "Nečerti se, sice jsi sexy, ale teď nemá cenu plejtvat energií. Dneska bude dlouhej den," uklidňoval jsem ji. Napila se čaje, polkla lok a položila mi hlavu na rameno.

"Přijdu ti sexy, když se zlobím?" pronesla. "Jsi malá. Když malý holky zlobí, tak to vždycky tak vypadá," nadhledně jsem odpověděl. Chápavě našpulila rty a oddechla, pak mi zase položila hlavu na rameno. "A naposled ti říkám, že nejsem tak malá," pobaveně dodala. "Jasně, krásko, jasně."

Zazvonil telefon. Nebyla to nová anomálie, ale zpráva od Petera. Psal, že se máme urgentně sejít mimo základnu, místo upřesnil na roh ulice vedoucí od náměstí. Údajně nám chtěl sdělit informace, které se týkaly rozlouskaných dat ze včerejška. Přišlo nám to ohrané, mysleli jsme si, že si hraje na Jamese Bonda. Tak trochu jsme doufali, že když pochopil vážnost situace, tak ho vtipy přešly. Jak se zdá, tak z toho ještě pořád nevyrostl, on tedy s metrem a pětašedesáti centimetry nebyl zrovna nějaký čahoun, ale věkově se blížil dospělosti, takže jsme čekali, že ten svůj svět bude krotit. Takovou radost nám ale nechtěl udělat.

...

Město se probouzelo do posledního prázdninového dne docela rychle. Dovolené skončily, vše se vracelo ke starému zaběhnutému koloběhu, který nás měl také čekat. Roh ulice, kde jsme se měli sejít, byl ale docela klidný. Možná až na pár lidí, kteří tam prošli, tak bylo vše v pořádku.

"Kde sakra je?" odeskl jsem nelibě. "Neříkal ti náhodou, že už chce dohrát tu hru?" Harleen škololibě nakřivila obočí. "Tu už měl dohrát pár dní zpátky, jestli si teda nekoupil DLCéčko. Pak by snad ale nepsal. Věděl by, že přijde pozdě," nehrálo mi to. "Jako ty nechodíš pozdě, když si to naplánuješ?" "To je něco jinýho," zasmál jsem se. "Jasně, že je," nepřecházel ji humor.

Peter se konečně vynořil za rohem, ale měl takový nedobytný až popudlivý výraz. Nevypadal, jakoby se mu moc chtělo jít ven. "Co potřebujete?" hned se ptal. "Co?" zarazil jsem se. "No, vždyť jsi mi psal, že chcete všichni vědět, jak dopadly ty data ještě před srazem. Klidně ti to ukážu," sahal si pro telefon. "To je blbost, dostali jsme od tebe zprávu, že se chceš rychle sejít, kvůli těm datům," Harleen to nadzvedlo. "Lidi, co to na mě hrajete? Tady je zpráva od vás," ukázal nám ji na telefonu. Nepsali jsme to.

"Není vám to nějaký divný, že jsme se tady měli sejít? Navíc všichni," pokl jsem. "Je to past," Peter chladně řekl. "Kruci," štěkla Harleen. Za Peterm se z uličky vynořila dvojice policistů v uniformách, za námi se na ulici objevilo auto, ze kterého vylezli další dva. Odstředění a odměření, šli najisto.

...

Cela předběžného zadržení, jak tomu ta tlupa hloupých opičáků říkala, byla dost neútulná i na poměry staré budovy, jako byla policejní stanice. Všude to tam páchlo nějakou zatuchlinou a rozlitou kávou, prapodivný puch plný zmaru a hnusu. Pořád to ale byla stanice jako ze staré školy, ikdyž se rekonstruovala, což bylo vidět, když nás vedli a všude kolem byly barvy a plachty, tak pořád měli celu s mřížemi.

Mezi nimi jsme dohlédli na kancelář, seděl tam nějaký nový strážmistr. Dalo se to poznat nejen podle frček na jeho ramenou, ale také podle toho, jak byl roztržitý. Seděl u stolu, psal na počítači a neklidně uskrával z hrnku. Naproti němu se na židli rozvaloval jeho kolega s vyšší hodností, jedl už třetí koblihu a druhou rukou vytáčel telefon. Po páté, když mu už došla trpělivost, zhltl poslední sousto, rukou si otřel pusu a na židli se otočil.

"Takže, co to tu máme? Tři děti, který nejspíš zabily pár lidí. Až se dovolám vašim rodičům, tak z toho asi nebudou nadšený," sehnul se a založil si ruce. "Líbí se mi to asi. Kdo vám tohle řekl?" skrýval jsem svůj vztek. "Anonymní tip," povýšenecky odřekl. "Poldové v tomhletom státě jsou fakt hrozný. Fakt, že jo, když věříte anonymnímu tipu víc, než lidem, který vyšli celou školu bez jediný skvrnky," Harleen odfrkla. "Nebýt anonymních tipů, tak...," oči mu sjely na Petera, který si tam, po vzoru starých časů, čmáral čárky na zeď.

"Poškozování státního majetku, říká ti to něco chlapče?" "Možná," skoro vůbec nereagoval. "Však ono ti to něco říkat bude, až se dovolám tvejm rodičům," znovu se posadil do židle. "Pane, chápete, že my jsme nemohli nic udělat. Musíme ven, protože se tam za chvíli může dít něco hroznýho, co zabije spoustu lidí. Musíme se tam dostat!" přiběhl k mřížím.

"Víš, kolikrát jsem tohle už slyšel? Nikam se odsud nehnete, dokud se všechno neprověří," sáhl si do pytlíku pro další koblihu. Peter se zplihle zase posadil na malou židli v cele, Harleen si sedla na kovovou lavici a já zůstal u mříží. Policista se cpal a ten druhý hledal něco na počítači. Atmosféra byla, v rámci možností, klidná.

"Zas nefunguje ten pitomej telefon," praštil se sluchátkem o stůl. Na něm leželo pár kovových propisovaček, všechny se začaly hýbat a komíhat. Na něco jsem si vzpomněl, vytáhl jsem z kapsy svůj starý kompas a jeho ručička začala bláznit. Polkl jsem.

"Lidi?" "Copak máš na srdci?" Petera přemohla vězeňská atmosféra. "Máme asi problém," neklidně jsem se díval na ručičku. "Konečně jste to pochopili, začnete teda mluvit?" policista se otočil.

Za jejich stoly se během vteřiny rozevřela nová anomálie. Jako blesk z čistého nebe tam začala zářit. Ten obtloustlý chlápek samým leknutím spadl ze židle, ten druhý strachem rozevřel oči a ještě více se rozklepal. K nám dolehly zvuky, které z ní šly. Muselo tam být něco velkého a zuřivého.

"Pusťte nás! Okamžitě!" Harleen si dupla. Tlusťoch se postavil a namířil do ní svou zbraň, to, co za ní bylo, se blížilo do naší současnosti. "Zůstaňte tam, kde jste! Nevycházejte! Zůstaňte tam!" zakřičel. "Vy nevíte, co tam je! Kruci, pusťte nás, protože my tohle známe. Tohle je naše chvíle!" Peter se angažoval. "Řekl jsem, ať tam zůstanete!" ještě zakřičel. Vystresovaný, už nebyl tak dokonale rozvalený a klidně arogantní a povýšenecký. Měl dost strach.

Skřek se ozval znovu a z anomálie vyběhl asi čtyřmetrový teropod vysoký asi stejně jako Peter. Měl světlohnědou kůži na hřbetě, ocase a vršku krku, částečně se mu táhla i na hlavě. Na ní bylo dost světlejších fleků a ty pokračovaly po ocase, kde asi v jeho polovině přecházely v pruhy, na stehnech a bocích. Po linii páteře se mu táhly malé keratinové ostny, před očima měl dva malé žluté hřebínky jako Allosaurus, ale ještě nebyly plně dorostlé. Na alosaura měl ale krátkou a masivní hlavu, masité rty kryly čelisti plné ostrých zubů, celé tělo popírala dvojice silných nohou se třemi ostrými drápy. Přední končetiny byly dost velké s dost děsivými drápy na to, aby dokázaly zle podrápat.

Upřeně se díval na oba dva policisty a dýchal. Hrdlo a vláčná kůže na něm se prohýbala s každým výdechem, nasával kyslík do plic. Na očích, a také zbytku docela vyzáblého těla, mu byla vidět touha po mase a kořisti, kterou by mohl ulovit. Ve špatnou dobu na špatném místě.

"Co to sakra je?!" vyjekl ten tlusťoch. "Tohle je jako ten...jako Jurský park...úplně přesně, šéfe!" rozjíveně křičel jeho podřízený. "Musíte nás pustit, jinak vás to zabije! Všechny!" naštvaně jsem praštil do mříží. "Nepleť se do toho! My na to máme...," nedořekl větu, když se na nás otočil. Teropod se totiž rozběhl k němu, dupl na stůl a jedním velkým skokem se mu vrhl na hrdlo. V pár vteřinách mu roztrhal hrdlo a to i podlaha se zalily krví.

Druhý policista padl ke stěně, odhodil zbraň a s očima široce rozevřenýma se sesunul a ani nedutal. Teropod ale nepřestal, trhal z mrtvoly kusy masa a hned nato se obrátil na nás a chtěl dorážet. Rozeběhl se a plnou silou narazil do kovových mříží tak, že to zadunělo. Poodstoupil ohrnul rty a vycenil zakrvavené zuby, setkal se s odporem. Z hrdla mu vyletěl skřek, rozeběhl se podruhé, ale k mřížím už nedoletěl.

Palčivá bolest v jeho docela rozvinutém mozku ho zastavila, ztuhl, protože jsme mu to nařídili. Skřehotal a naštvaně se ozýval, couval a smýkal se jako tucty zvířat před ním. Ochotně popadl mrtvolu do čelistí a táhl ji zpátky. Zpátky do střední jury, do minulosti staré přes sto šedesát čtyři milionů let.

Časová trhlina se uzavřela a vše se znovu uklidnilo. Propisovačky na stole přestaly bláznit, kompas si uvědomil, kde je sever a ukazoval ho. Už se vše jevilo normálně, ale to nevysvětlilo, proč se tu anomálie objevila, a hlavně proč se tak rychle zavřela.

Ten druhý policista se krčil u stěny a skoro naříkal. Oči měl doširoka rozevřené a plné děsu, před očima mu nějaká neznámá potvora zabila kolegu. Jen oddechoval, bylo to slyšet.

"Pane?" Harleen na něj zavolala se smilujícím se hlasem. Neodpovídal. "Sakra, chlape! Pojďte sem! Honem!" zabušil jsem na mříže. Jen bázlivě a křečovitě pootočil hlavou.

"Nech ho to rozdejchat, něco mu právě roztrhalo kolegu," Harleen mi začala hrát na city. "Když nebudeme jednat, tak to může roztrhat stovky dalších lidí. Co stovky, tisíce. Ať chce nebo ne, musí se zmátořit a to hned." Ohlédl jsem se na něj. Povolil si kravatu a košili, špatně se mu dýchalo. "Chlape, no tak. Odemkněte nám a my budeme mluvit. Co říkáte?" rozumně jsem na něj promluvil.

Sjel očima na nás. Polkl. Pomalu se zvedl a nekvapnými kroky mířil k nám. Nedíval se vůbec na zem, překročil poházené papíry a nechtěně šlápl do lidské krve na zemi. Byl na něm vidět děs a také ta bolest, co se mu ukryla v hlavě. Sáhl pro klíče na opasku a odemkl celu. To vše bez jediného slova.

"Tak...mluvte," zděšeně snížil hlas. "Vy nevíte, kde se tady to zvíře vzalo, ale my jo. To byl taky důvod, proč nás napráskal ten anonymní tip. Kvůli těmhle branám v čase," rozumně jsem na něj začal mluvit. "To si nechte, tyhle pohádky, pro jiný...nemáte trošku vody?" Posadil se na židli jeho bývalého nadřízeného. Harleen mu podala plastovou lahev s vodou, horlivě se napil a lokal doku nebyla tři čtvrtina prázdná. Pak teprve mluvil dál.

"Jste tady proto, že vás udal anonymní tip za zabití. Úmyslný. A to už není sranda...," lapal vzduch. "A tu potvoru jsme si taky všichni jenom představovali?! Chápete, že to bylo falešný udání?" trochu jsem zvýšil hlas. Zkřivil obličej, ale potom poslouchal. "Co to bylo za zvíře?" "Teropod, masožravá potvora z doby druhohor. A tenhle byl ještě nedospělá zmenšenina." Zarazil se, ale nepřišlo mu to úplně šílené. "Dospělec by byl horší?" polkl. "Daleko, tím si buďte jistý," Harleen mně podpořila.

"A to světlo?" ptal se ještě. "Chlape, to teď není podstatný! Důležitý je, že když nás odsud nepustíte, tak se to stane ještě víc lidem v celým tomhle městě!" energicky jsem mu řekl. "Jich je tu víc?" "Než si myslíte. Jo" "Co po mě chcete? Já vás nemůžu pustit, dokud se to neprověří," smířlivě přitakal.

"Udělejte pro nás něco," Harleen se před něj sklonila. Díky Bohu, že máš výstřih, říkal jsem si. "Musíte rozhlásit, že se ve městě pohybuje něco velkýho a nebezpečnýho. Nebo že tu uniká plyn, něco, aby to donutilo lidi se dostat daleko odsud. Prosím, udělejte to. Zachráníte tím tisíce lidí a prokážete kolegovi službu," upřímností nešetřila.

Policista znejistil. Ohlédl se na nás tři, ale potom svolil. Srovnal si myšlenky a priority. "Co mám přesně říct?" rázně se zvedl ze židle. "Co uznáte za vhodný, hlavně to musí dostat lidi odsud," Harleen mu stejně rázně odpověděla. On se rozešel směrem ke dveřím a běžel na úřad, který odsud byl tři minuty cesty, tam byl městský rozhlas. Bod pro nás, alespoň jsme měli šanci dostat všechny obyvatele pryč a tedy co nejdále od nastávající apokalypsy.

Peter popadl zbraň, co ležela na podlaze a rozstřelil uzamčený šuplík, ve kterém byly naše telefony. Popadl je a s nabitou zbraní, jako profesionál, si to kráčel s námi k východu. "Máme plán?" zeptal se jistě. "Najdeme ostatní a všechny zbraně, co nám ještě zbyly. Tohle bude sakra velký, takže se na to připravíme. Ti dva přizdisráči nebudou mít sebemenší šanci, když to chytneme za správnej konec," rozhodně jsme vykráčeli ze stanice.

"Užijem si to," Peter se rozhlédl po ulici. "Petere, ty mi zjisti, kde jsou ostatní podle GPSky. Harleen, my dva se vracíme ke mě. Mám tam ještě pár zbraní v záloze. Pak se sejdem na půli cesty." Oba mi to odkývali. "Kde sakra jsou?"

...

"Kde sakra jsou ostatní? To mi řekni," Tess si stěžovala Jossovi. "Třeba mají vybitý telefony nebo tak. Co my víme?" odpovídal ji otázkou. "Tak u těch dvou bych to pochopila, ale je mi divný, že aspoň Peter mi to nebere." "Teď si kupoval DLCéčko, já bych se nedivil. Ikdyž myslel jsem, že budou čilejší, když máme dneska mít tak pernej den," přiznal.

Obcházeli kamenolom jen asi dva kilometry na severozápad od města, suché letní dny se vrátily a bylo to vidět i na znovu usychající vegetaci a půdě. V rozpáleném slunečním svitu si prohlíželi každý kousek cest vyjetých bagry, buldozery a nakladači, navršené hromady písku podél nich a strašlivě rozpálené kovové pláště sil na písek, cement, maltu nebo vápno. Mimo nich tu bylo pár menších stavbiček, asi na uskladnění materiálu, a ještě nízké stromy podél cest. Anomálie měla být poblíž.

Tess si vrátila mobil do kapsy. "Bere to někdo?" ptal se. "Ne." "Začneme tu srandu bez nich, to se prostě nedá nic dělat," hodil si na záda pušku, kterou sebral ze čtyřkolky. "Myslíš, že už tu něco je?" sevřela pistoli a dala si ji za opasek. "Doufám, že ne. A jestli, tak to bude něco malýho a ošklivě pěknýho," narazil do ní zásobník.

"Pěkná hračka," nadhledně oddechla. "Zlepšil jsem to. Teď by to na jednu ránu skolilo i menšího teropoda, třeba toho blbýho ceratosaura z jury," jistě odpověděl. "Jasně," pousmála se nad tím. Šli projít celý prázdný prostor. Přímo k anomálii.

"Sakra," zazvonil ji mobil v kapse. "Volá ti někdo?" ohlédl se. "Ne, je tu další," nelibě řekla. "Kde?" rozlazeně odpověděl. "Na...policejní stanici ve městě." "To je snad blbej vtip. Fuuf...takže buď to tady zavřeme a necháme nebo to nejdřív vyřešíme tady," uvažoval. "Hlasuju pro první možnost." "Já taky." "Pohni zadkem, jdeme," zavelila.

Kdyby ji ale nepřerušilo mručení a brukot nějakého dost velkého zvířete a nedaleko od nich, možná by to dořekla. Zůstali na místě a poslouchali. Ozvalo se to znovu, v tom zvuku se schovávalo i mlaskání a trhání nějaké vegetace. Něco velkého tam bylo, patrně to bylo býložravé, ale Joss i Tess měli zkušenost, že i ten největší býložravec se v pár vteřinách může proměnit na tvora, který si tvrdě hájí své teritorium. Anomálie, ikdyž byla na policejní stanici, musela jít stranou, jelikož nejdříve muselo toho tvora nahnat zpátky do jeho domoviny. A ta mohla být vzdálená miliony let do minulosti i budoucnosti, krásná a někdy i vražedná představa.

Obrátili se a pokračovali zpátky k anomálii, kam měli namířeno. Zastavili se za jednou hromadou navršeného písku, lehli si na ni a popolezli tak, aby viděli co za ní je. Oči jim sjely na skupinku rozvětvených keřů, najednou měli před očima to zvíře, které hledali.

"Nebylo to tak těžký," radostně si oddechla. "Pšt! Býložravec, špatný zrak, citlivější čich a sluch. Musíme bejt zticha, jinak nás zase bude nahánět," zavzpomínal na Deinotherium. "Vypadá to jako nosorožec...ikdyž, když nad tím přemýšlím, tak to deinoterium taky. Nic moc, spíš nic," šeptala.

Svým chápavým horním rtem si podával větvičky a chutné lístky do tlamy, žvýkal je a posílal do žaludku. Podlouhlé hlavě vévodily po stranách dvě malé oči, klidné a rozmrzelé. Živočich odháněl pohyby uší dotěrné mouchy, ikdyž měl na hlavě dva velké rohy, tak mu proti těmto malým zástupcům hmyzí říše nebyly příliš platné. Jeden menší a více tupý měl krátce před očima, druhý se mu pnul už od začátku čenichu. Silné tělo s drobounkým náznakem srsti vypadalo jako u dnešních afrických nosorožců, možné jen pár kožních záhybů připomínalo jávské nosorožce, ale roh jdoucí od samého začátku čenichu říkal, že to není dnešní nosorožec.

Dívali se na něj, jak poklidně ožírá listatný stromek opodál. Mlaskal a mručel jako každý velký býložravec, ocasem švihal ze strany na stranu pomalým tempem. "Tohle není normální nosorožec." Tess se zašklebila. "Máš plán, jak ho dostat zpátky do anomálie?" "Musíme jí nejdřív najít, teprve potom ho tam nažeme a zavřeme jí."

"Připadám si stejně, jako když nás honil ten obří slon z pliocénu," nevrle mu řekla. "Jenom teď to je promyšlený." "Neměli bysme vyjít ze cviku. A pořád to lepší nápad než mu střelit do zadku a naštvat ho." Očima přitom sjel na její pistoli, co měla v ruce.

Na počátku evoluce dnešních nosorožců stála čeleď poměrně malých tvorů z teplých pralesů dnešní Severní Ameriky, Evropy a také počínajících stepů střední Asie, která je dnes souhrně nazývána jako Hyracodontidae. Začinali jako poměrně malí tvorové, mnozí z nich dosahovali ještě ve středním eocénu délky jen asi jeden a půl metru a na výšku měřili pouze od zhruba devadesáti do sto deseti centimetrů, byli také bez rohů a typické mohutné stavby těla. Na druhou stranu se ale v tuto dobu oddělila i evoluční podčeleď Indricotheriinae, jež se stala jedněmi z největších suchozemských savců vůbec. Začínali sice podobně skromně, ale díky absenci velkých býložravců se poměrně rychle zvětšili do tak gigantických rozměrů, že byli větší než všechny dnešní druhy slonů a dokonce i větší, než některé druhy malých sauropodů (alespoň co se týče váhy).

V době ledové pak existovalo mnoho druhů těchto zvířat, slavný je například nosorožec jednorohý neboli Elasmotherium, nosorožec srstnatý či vědeckým pojmenováním Coelodonta antiquitatis, ale po Evropě pobíhal ještě dost široce rozšířený Stephanorhinus. Podobal se současným nosorožcům tuponosým vzhledem i velikostní, byl až metr osmdesát vysoký a čtyři metry dlouhý, přičemž mohl lehce vážit přes tři tuny. Šlo o relativně mírného býložravce s velmi podobným chováním jako dnešní druhy, nebyl příliš chlupatý a měl pravděpodobně i tukové záhyby na těle jako nosorožci indičtí, jen nebyl tak mohutný.

Od současných druhů se odlišoval nejen polohou rohu, který měl hned na začátku čenichu a vlastně skoro splýval s nosem, ale také širokým areálem rozšíření, který sahal od Británie přes Španělsko až na jih k Itálii, Turecku, Kavkazu a Israeli. Odtud také dále na východ, jejich fosilie byly nalezeny po Kazachstánu, Sibiři, Číně až po Korejský poloostrov. Vyskytoval se v mnoha druzích, oni dva si mohli prohlédnout druh Stephanorhinus kirchbergensis.

"Kdo půjde najít anomálii?" špitl. "Jestli chceš, tak jí půjdu najít. Když si myslíš, že bych ho střelila do zadku." Nadhledně zakroutila očima, odstrčila se od kopy písku a šla směrem, kam ji ukazoval radar. "A taky jsem holka, takže nedělám takovej randál jako bys dělal ty."

Krmící se nosorožec byl v klidu, prošla pár metrů za ním a on se jen slabě ohlédl, zabručel a zase se krmil. Tess popošla za skupinku starých chatek z vlnitého plechu, byly rozpálené žárem slunce. Anomálie byla blízko.

Navršené hromady písku kryly kořeny a nízké větve keřů a stromů, kus od ní vedle jedné takové hromady stál velký kolový nakladač se skloněnou radlicí. Prohlédla si ho, jestli tam něco není, a pokračovala dál. Nadohled měla řadu dalších velkých sil s nějakou kabinou nahoře nad nimi, moc ji to nezajímalo protože anomálie měla být jen za dalším ohybem cesty.

Zastavilo ji ale ohromující troubení, šlo zpoza těch silných válcovitých sil. Tohle není nosorožec, problesklo ji hlavou. Mezery byly tmavé, nic tam neviděla, ale muselo tam být něco většího. Zarazila si brýle ke kořenu nosu, měla pocit, že mezi dvěma posledními sily něco viděla a záhy se ji to potvrdilo. Dva velké bílé kly se zažloutlou špičkou se vynořily na pískovém pozadí. Slyšela funění, myslela si, že je to mamut, ale dlouhý ohebný chobot, který se ukázal po nich byl bez chlupů. Pokud to byl mamut, určitě nebyl obyčejný.

Když se zpoza sila vynořila jeho docela vysoká hlava s dvěma hrboly nad kořenem chobotu a mírnýma očima, rychle pochopila, že jen pod jeho kly by se dokázala na sebe postavit dvakrát. V takové byly výšce. Už jednoho obřího slona viděla, tehdy v Číně, ale tenhle byl neméně impozantní. Jeho kly šly do strany, kroutily se k sobě a lehce nahoru. Chobot svěsil dolů, hřbet měl ve výšce asi čtyř nebo čtyř a půl metru. Tess si řekla, že mohl vážit i jedenáct tun. Srstnatá šíje a vršek hlavy doplňovaly, oproti slonům malé, plachtovité uši. Velká hlava seděla na rozměrných ramenou, ty byly výše než kyčle a celému zvířeti se vlastně svažoval hřbet k ocasu. Široké tlapy na mohutných nohách ho podpíraly. Nebyl to obr doby ledové, ale přímo titán doby ledové.

Nevrle si ten mamut obhlížel okolí. Funěl a v chobotu to znělo jako sýpavý trombón. Ze země odlétávala zrnka písku, když z něj vyfoukl vzduch. Možná mu je horko, řekla si. Koukla se přitom na poskromnou nahnědlou srst na hřbetě, bocích a nohách.

Zatroubil. Velmi mohutně a pronikavě, rezonovalo to v okolí jako v turbíně. Možná Tess ani neviděl, malé oči měl ve výšce snad čtyř metrů a asi se rozhlížel po něčem jiném. Potrava to ale nebyla.

Z druhé strany, od anomálie, se ozvalo podobné zatroubení, ale méně pronikavé a celkově nižší. Obří mamut zatroubil znovu, z druhé strany se zase ozvalo zatroubení a obří mamut tam obrátil zrak. Před Tess si to sebevědomně nakráčela obrovská mamutí samice, sice byla menší než samec, ale měla tlustší zakroucenější kly. Samec se vzepjal, Tess se trochu znechutila při pohledu na jeho mužství, a samice symbolicky zvedla chobot. Odehrávala se tam milostná předehra dvou titánů doby ledové, myslela si, že se budou pářit přímo před ní.

"Doufám, že se tu nebudou šmajchlovat," zděšeně a lehce znechuceně poznamenala. "Tess?! Našla si tu anomálii? Už chci zahnat toho nosorožce zpátky," ozval se Joss. Nejdříve nevnímala. Ačkoliv ji ta představa pářících se mamutů přišla dost nechutná, zaujala ji.

"Tess?" ozval se znovu. "Co? Tys něco říkal?" popadla vysílačku do ruky. "Jestli toho nosorožce můžu nahnat zpátky, už to potřebujeme." "Je tu problém, je tady dvojice obřích mamutů a právě se jdou pářit." Na druhé straně Joss vyhrnul obočí.

"Možná...možná tím líp. Když ho tam naženeme, tak možná vyrušíme i ty mamuty a půjdou po nás. Naženeme je tam všechny." Zapalovalo mu to. "Jak chceš, ale pospěš si. Námluvy končí a ten velkej jde na věc." "Udělám, co můžu." "To bych ti radila." Odsekla a před ní se skutečně schylovalo k páření dvou gigantických pleistocenních mamutů.

Mamuti jsou jednou z nejpopulárnějších skupin chobotnatců a pravěkých zvířat obecně, ve skutečnosti šlo o různé druhy jednoho rodu, který se objevil v Africe na počátku pliocénu asi před pěti miliony let. Z něj se vyvíjely všechny ostatní druhy a to včetně těch jako je mamut srstnatý (Mammuthus primigenius) nebo mamut Kolumbův (Mammuthus columbi). Jejich nejbližšími žijícími příbuznými jsou dnes sloni indičtí, se kterými mají společné mnoho po genetické i po vzhledové stránce. Možná až na fakt, že mamuti byli, až na trpasličí druhy, stejně velcí nebo i větší než dnešní sloni, většina druhů měla delší a více zahnuté kly a někteří z nich byli i značně chlupatí.

Ačkoliv to nebyli největší suchozemští savci, byli skutečně majestátní a největším jejich druhem byl snad právě tenhle mamut stepní, latinským názvem Mammuthus trogontherii. Zaživa měl okolo čtyř a půl metru na výšku, mohl vážit i přes čtrnáct tun a šlo o největšího dosud známého mamuta z Eurasie, možná i největšího zástupce svého rodu. Jen jeho obrovské kly mohly měřit na délku i čtyři metry a devadesát centimetrů, samice je obecně měly více stočené a tlustší, a jedna pažní kost nalezená v Mosbach Sande v Německu měřila dokonce metr a sto čtyřicet šest centimetrů. Mohl působit děsivě, ale v zásadě šlo o spíše poklidného býložravce spásajícího trávy a keře. Narozdíl od většiny ostatních mamutů se pohyboval spíše v otevřené stepi než v lesích a porostech, jeho fosilie jsou o to cenější.

Jeho fosilní pozůstatky v podobě rozměrných koster, klů a lebek lze nalézt od Španělska přes Kavkaz až po Sibiř a východní Čínu, jeho kosti byly objeveny i na našem území. Právě kolem řeky Songhua (v čestině se spíše používá pojem Sungari) v Číně se roku 1980 podařilo nalézt dvě kostry ohromných mamutů, kteří byli rozeznáni jako druh Mammuthus sungari uvedený v platnost již roku 1959. Dvě sestavené kostry byly přes devět metrů dlouhé, pět a půl metru vysoké a zvíře by vážilo přes sedmnáct tun. Později se přišlo na to, že je druh neplatný a přísluší právě mamutu stepnímu, celé zvíře sice bylo "zmenšeno" do současné velikosti, ale přesto budí respekt.

Tess ustoupila kus stranou, chtěla velkému nosorožci udělat místo. Netrvalo příliš dlouho a slyšela rozzuřeného savce, jak se žene směrem k ní. Dusot po pár betonových panelech nebyl slyšet, ale Joss se o povyk postaral dostatečně. Prohnal se kolem ní jako blesk a nedlouho po něm i stefanorhinus, ale ten se zastavil nedaleko od Tess. Civěl na ni a začal sebou ošívat, vůbec mu nedělal starost Joss ani mamuti, co se chtěli pářit.

Zarazila se. Nosorožec funěl a napřahoval se vyběhnout proti ní. Pak poznala, že stojí proti větru a zacítila svůj parfém. Rozdráždilo ho to. Bručel a funěl, odfukoval a pravým předním kopytem se připravoval na rozeběhnutí.

Do jeho boku se ale náhle zaryla kulka ze zbraně. Joss stále opodál a vystřelil, vlastně ji zachránil život. "Víš, co dál?" "Byl to jenom nápad." Stefanorhinus se znovu naštval na Josse, když z jeho boku vycákla sprška krve, vynaloženou energii zapojil do útoku a znovu se rozeběhl úžasnou rychlostí na dvou a půltunové monstrum s rohem a vzhledem nosorožce. Udusal písek a nevnímal nic jiného než Josse a jeho kroky.

Lidská postava v očích kopytníka působila docela nenápadně, možná i proto, že už byl tak daleko. Stefanorhinus se ale nenechal zahambit, hnal se strašlivou rychlostí a za pár metrů mu dýchal na záda. Jossovi se zapalovaly lýtka vedrem a žárem, potil se tak moc, že si připadal jako v bazénu a v botech ho strašlivě pálelo. Přesto nepřestával, běžel dál a rychleji a před očima se mu jevila anomálie jako fata morgana.

Proběhl krz ni a boty se mu z písku zabořily do sněhu, na kterém uklouzl a upadl. Hned se ale sápal na nohy, ikdyž se z rozpálené součastnosti dostal do středu doby ledové. Na okraji se ukryl za první strom a čekal, kdy uslyší funícího nosorožce za zády. Ten tam skutečně přiběhl, rozhlédl se, zaklepal ušima a zalomcoval hlavou, a pak se rozeběhl na druhou stranu do pláně.

Joss ani nevnímal chlad, jen se ohlédl směrem, kam nosorožec odběhl a i přes košaté koruny borovic viděl nějaké vysokohorské pásmo pokryté sněhem a ledovci. Pyreneje. V krátkých kalhotech a slabém triku byl v době před asi sedmi stovkami tisíc let. Mráz pár stupňů pod nulou mu začal obepínat celé tělo, od pusy mu šly obláčky kondenzované páry a v nehtech začal cítit bodavou bolest. Skoro ztuhl, ještě jednou se ohlédl do krajiny po stefanorhinovi, ale po něm už viděl jen stopy ve sněhu. Byl pryč, možná odešel hledat vegetaci, která zbyla po krutých mrazech.

Měl smůlu, přišel do doby glaciálního období tedy doby, kdy ledovce neustupovaly, ale naopak narůstaly. Doba úžasných zvířat, kdy člověk začal pomalu zakusovat pravou moc přírody, zároveň se ale začala rozvíjet jeho kultura. Evropa v tu dobu byla plná mamutů, koní, lvů, medvědů a obrovských jelenů, žila tu ale i zvířata jako žirafy, hroši nebo i šavlozubé kočky. Až do Polska, Dánska a severu Anglie sahal ohromný pevninský ledovec, ledovce se rozrostly i v Alpách, Pyrenejích a také na Šumavě, v Krkonoších a Karpatech. Pod jedním takovým Joss stál.

...

Tess na druhé straně očekávala Jossův návrat, ale zatím se tam dohrálo velké divadlo obřích mamutů. Raději se tím směrem nedívala, nechtěla to vidět naživo, přestože to dost výrazně slyšela. Mamutí samec to dával najevo.

Raději uhla samici z cesty, když se vracela zpátky do anomálie, ale stále měla oči zaměřené na ohromného samce. Nehodlal se hnout z místa, ze starého kamenolomu si chtěl udělat nové teritorium a moc se mu tu zalíbilo. Tess musela improvizovat.

"Takže...kde se ta věc sakra zapíná?" posadila se do kabiny nakladače. Zatáhla za pár páček a otočila knoflíky, potom vzala za klíč a stroj naskočil. "Táák je hodný," lebedila si. V kabině začala poskakovat a celý stroj se začal třást, vzala za první páku a radlice se zdvihla. Její malá postava se tam skoro ztratila, ale couvala jako profesionální děník.

Zvuk nakladače upoutal pozornost mamutího samce, začenichal a hrozivě zatroubil chobotem. Chtěl dát najevo svou dominanci, stoupl si doprostřed cesty a vzepjal se na zadní. Ohromně mohutný savec byl jednou tak vysoký a kly se mu leskly jako slonovina. Tess se podařilo vycouvat s tím nakladačem a postavila se naproti němu. Přes sklo slyšela hluboké troubení, které z chobotu mamutího samce vyšlo. Znovu se postavil na zadní a zatroubil. Ona ale razantně zvedla radlici a už si nepřišel tak ohromný.

Klesl na všechny čtyři a zase zatroubil. Dominantně komíhal hlavou a svými velkými kly chtěl toho podivného vrčícího vetřelce odstrčit. Tess rychle sklopila radlici na betonové bloky, až zařinčela. Tohle přesně chtěla, mamut trochu couvl, udělalo to na něj dojem, Tess to zopakovala a mamut zase ustoupil.

"Já mám celej den," zlovestně se pousmála.

Popojela s nakladačem dopředu a mamut couvl o pořádný kus, od anomálie ho dělilo jen pár metrů. Zase zvedla radlici a silně s ní praštila o zem, řinčela a mamuta to děsilo. Zopakovala to, ještě jednou a ještě jednou. Stále silněji a pronikavěji mlátila s radlicí o zem a mamut ustupoval. Přes jeho protesty, pomyslné přetahování kly a troubení ustupoval a po poslední ráně radlicí definitivně ustoupil. Kolové monstrum, které řídila holka, co mu nesahala ani ke klům, ho zahnalo zpátky do jeho domoviny, do minulosti dávného ledového pleistocénu. Naposledy zaslechla jeho pronikavé rezonující troubení. Sama uznala, že to byl úžasný zážitek to slyšet a vidět tak ohromné zvíře.

"Málem mě převálcoval!" Joss vyběhl z anomálie. Tess se musela zasmát, jak měl červené uši a červený nos, protože ji přišel jako nějaký skřítek. "Ale nepřeválcoval," slezla ze žebříku. "Mohl!" vyjekl.

"Co řešíš? Mamuti i nosorožec jsou pryč a anomálie na policejní stanici se zavřela." Na pár vteřin mu zavřela pusu. "A tahle taky." Oddechl si. "Zase je fakt, že mě chtělo zabít docela dost věcí, tohle je jenom další potvora do sbírky." Nakonec se nad tím pousmál.

Když jsme přišli na místo, bylo už po všem. Anomálie zmizela a s ní i tajemství doby ledové. Zážitky musely jít stranou, teď šlo o fakta.

"Kde jste sakra byli?" Joss skoro vybouchl. "V base," Peter mu naprosto klidně odpověděl. "Jasně, že jo." "Věř si čemu chceš, ale viděli jsme, jak nějaká další obluda sežrala policajta. A co tady? Všechno v pohodě," ťukl do Tess. Neodpovídala mu. Trochu ji popudilo, že nebral telefon.

"Co to bylo za anomálii?" Joss zauvažoval. "Do jury, možná. Ale každopádně jsme se postarali o to, že město je varovaný. Lidi by měli pomalu vyjíždět pryč," odpověděl jsem mu jistě. "Jak jste se dostali do basy?" "Někdo nám poslal zprávu, kde jsme se měli sejít a byla to bouda. Narafičili to." "Neříkej mi kdo. Sice je to hádanka na hovno, ale nejlepší za poslední dny. Nějakým záhadným způsobem známe odpověď dřív než otázku," trochu si postěžoval.

Souhlasil jsem. "Takže teď?" zeptal se Peter. "Vracíme se zpátky na základnu, pobereme co nejvíc munice a zbraní. Teď se asi chystáme na to nejhorší," přiznal Joss. "Je to skoro jako čekat na Vánoce," rozjíveně řekla Harleen. Všichni jsme se na ni ohlédli. Protočila očima. "Jenom o Vánocích si nemyslíš, že něco může zničit svět a do toho ještě musíš bojovat s hordou prehistorickejch zvířat. Detail."

...

Kupily se nám bedny přímo pod rukama, dávali jsme do nich zbraně a do dalších munici a vybavení. Bylo jich okolo deseti, v šesti jsme přitom měli jen munici a nábojnice. Pokud se skutečně měly otevřít anomálie do různých ér, chtěli jsme být připraveni na naprosto všechno. Joss nařídil, abychom si každý vzali kevlar a chrániče, řekl, že se budeme řídit nezabíjením dokud to půjde.

Nevím, jak ostatní, ale moc jsem mu to nevěřil. Včerejšek mně dostatečně přesvědčil o tom, že neumí zabíjet, ikdyž jde o životy. Do očí jsem mu to ale neřekl, sotva, co jsme překonali jeden nesvár, měl začít druhý. To nešlo. Navíc jsem nikomu, kromě mojí přítelkyně, neřekl o tom, co se stalo v anomálii do roku 1942. Nikomu dalšímu jsem neřekl, že jsem dokázal někoho zabít, myslím úmyslně. Nevím proč, ale přišlo mi, že to ve mně nic nezanechalo. Nechtěl jsem se k tomu vracet, byl jsem tak radši. Mělo to ale přijít znovu.

Tess už včera večer odnesla maličkého aoruna k ní domů, bála se o něj. Peter řekl, že nechal zálohovat všechna data, ale neřekl kam. Joss si zase někam uložil jeho dva prototypy nových zbraní, které vytvořil. Nechtěli jsme myslet na to nejhorší, že o základnu přijdeme, ale raději jsme se zkusili připravit.

Harleen vyběhla schody z garáží a v ruce se dívala na telefon. "Co tam máš?" doběhl jsem vedle ní. "Nic, jenom píšu zprávu rodičům." "Není zaplej," poukázal jsem na tmavý displej. Soucitně se ke mně obrátila a nechala mně ji obejmout.

"Mám pocit, že tohle nebude jen tak. Jenom pocit," obrátil se na mně. "Chceš do toho jít?" "Jasně, jenom si myslím, že to nebude jenom tak. Snadný." "Nikdy to není jen tak. Věřím tvýmu šestýmu smyslu, takže radši budu opatrnej. Jasně," dal jsem ji pusu na čelo. Objala mně.

"Muchlujte se jindy, teď na to není čas," Joss šel kolem s poslední bednou. "Jasně, vždyť jo," odsekl jsem. "Připravte se, lidi. Tohle...bude to házet."

Nahoře v hlavní mistnosti už jsme čekali na další pokyn, který nám dá. Sesedali jsme na pohovku, dopíjel jsem poslední zbytek neslazené kávy, co mi zůstal v hrnku. Tess čistila svou oblíbenou pušku, v rukách svírala umazaný šátek a ruce měla mastné.

Joss elegantně vyskočil zezdola ze dveří, popadl pušku M4 s upravenou hlavní, co měl opřenou o zeď, a všem nám rozdal komunikátory.

"Nebude to jako ty uspávací šipky?" Tess přes něj nelibě přejela očima. "Vlastní výroba." Zamyšleně si ho seřizoval v uchu. "Možná jenom ohluchneš," ušklíbl se.

"Tak a teď?" Peter rozhodně vstal z pohovky. "Jdeme do města, za chvíli to začne, tak ať tam nejsme poslední," drsně mu odvětil.

Hromadně jsme se zvedli z pohovky, chtěli jsme jít ke dveřím dolů do garaží, ale od vstupních dveří se ozvalo zaťukání. O kov klepaly buď lidské prsty nebo něco jiného, znělo jako kov na kov.

"Co tohle zas je?" odsekla Tess. "Dejte mi chvilku," Joss rozhodně zabouchl kovové dveře do garáží. Něco tam začal dělat, vypadalo to, jakoby tam připevňoval nějaký zámek nebo něco podobného. My ostatní jsme upřeně zírali na dveře, sáhli po puškách a pistolích a pomalu šli k nim.

Když se Joss odvrátil, na dveřích visel starý velký zámek na klíč. Vypadal jako takové ty, kterými se zamykalo před sto lety, bitelný a bez klíče se přes něj dostane málokdo. Myslel na všechno, to se musí uznat.

"Připravte se," pro změnu jsem zavelil já. Od dveří se ozvala silná rána, rozprskl se o ně náboj do brokovnice a musel být dost silný. Z místa, kde byl zámek, se zakouřilo, jak se kov ohřál. Byli tady.

Dveře vletěly dovnitř, Petera praštily do čela tak tvrdě, že mu z rány tekla krev, a na nás se vyhrnula skupina žoldáků. Měli naprosto jiné kalibry, byly to silné brokovnice a pušky, takže jsme vlastně mohli být rádi, že nás nepostříleli hned.

"Na zem! Odhoďte ty pušky a na zem!" zařval jeden z nich. "To tak ty...!" Tess nedokončila naštvanou větu. K obličeji ji dal hlaveň pušky, ještě teplou, cítila to na čele. Odzbrojili nás dost rychle, tohle jsme nečekali. Přecejenom oni měli alespoň nějaký profesionální výcvik, jen dva ale nesli na předloktí tetování, pokud vím. Táhli nás z naší základny ven, násilím přes všechny odpory.

"Konečně jsme zase spolu," Berger se ke mně sklonil a foukl mi cigaretový kouř do obličeje. "Naser si!" štěkl jsem. "Až po tobě." Vzepjal se, ustoupil a oklepal popel. Za každým z nás stál jeden z těch jeho "bojovníků" a držel nám pistole u hlav. Dost nepříjemný pocit, ale přes to všechno, co jsme zažili, to nebylo zase tak hrozné. K nečemu nás ještě potřebovali, takže zatím se to hodilo. Nebe bylo temné, mraky se srocovaly do ohromných šedých hroud a vypadalo to na bouřku. Dotvářelo to ten pocit zoufalství.

Mrkl jsem na ostatní, Harleen měla ve tváři dost nepřátelský a znechucený výraz, ostatní stejně tak. Očima jsem si spolu povídali, naznačovali jsme, co bychom měli dělat dál. Najednou na polní cestě jelo černé auto, nějaká luxusní limuzína se zatemnělými skly a dost moderní. Zastavila před námi, v těžkém vzduchu rozvířila prach, který nás všechny rozkašlal, vystoupila z ní postava ve značkovém obleku s arogantním povýšeneckým obličejem. Jeho výraz byl znechucený. Radowski byl snob a sobec už od pohledu.

"Tady je máte, pane," nelibě odsekl Berger. Projel nás očima. "Milý pozdrav, v mém domě." Odměřeně a neprorazitelně pokračoval. "Taky se mi líbil," Tess se nad ním znechutila.

"Tess, že?" "Záleží na tom, kdo se ptá," odsekla. "Nechte jí," Peter se jí zastal. "Tak ty budeš Peter. Malý Romeo, skutečně malý."

Joss se před ním tvářil nedobytně. "Tvář vážná, sám je ale ustrašený jako myš před kocourem. Joss, no ano."

Jeho čtyřicátnická pracka sáhla Harleen na její hladkou bradu, měla hlavu pohledem zabořenou do země a on jí ji násilím zvedl. "Vyrostla si, holčičko." Cukla svou nádhernou hlavou, ve tváři se ji kroutil znechucený výraz.

"Ještě jednou se jí dotkneš a nechám tě rotrhat na tisíc způsobů," zasyčel jsem. "Hraješ si na něco, co sám nejsi, Martine. Neboj se, neublížím jí nebo alespoň zatím." "Jsme teda dva, co si hrajou na něco, co sami nejsou. Vy nevíte, s čím si zahráváte."

Jeden z Bergerovo posluhovačů začal mířit, ale Radowski ho zarazil. "Ještě ne." Na chvíli se odmlčel, z dáli zazněl hrom. "Vždyť vy ani pořádně nevíte, co mám v plánu. Jste jenom děti, co se připletly tam, kam neměly a tragicky zahynuly v ruinách rozpadajícího se města. Tragické, ale svému účelu to poslouží." Konečně se rozmluvil.

"Když necháte otevřít po světě tisíce nebo miliony anomálií, tak tím můžete nenávratně zničit všechen čas na týhle planetě. Může se stát hromada časových paradoxů, který tenhle svět nejenom zničí, ale hlavně ho změní. Nechápete to?! Tohle můžeme zničit všechno, co známe!" rozkřikl jsem se.

"Překvapuje mně, co všechno jste o tom menším plánu dokázali zjistit. A nechali jste se nachytat na zprávě na telefonu." Připadali jsme si docela hloupě, měl pravdu.

"Co tím kruci sleduješ?! Nejsi zase takovej blb, abys nepoznal, že tu je něco špatně," Harleen mu to naprosto klidně vytkla. Ušklíbl se, ale se zlým úmyslem za hradbou rtů.

"V tomhle jsme se s tvým otcem lišili. On vždycky myslel na ostatní, možná až na svoji dceru, a nevěděl, kdy převzít moc, když se to nabízí. Ty anomálie, respektive signál s nimi vyslaný, povedou zprávu pro všechny vlády světa. Bude tam zpráva, kdo za tímhle stojí a kdo to jako jediný umí zastavit. Ti tvorové jsou děsiví a toho se dá perfektně využít jako hradby pro čmuchaly. Nikdo se přes ně nedostane, když nebudou mít někoho, kdo je zná."

Bylo nám vcelku jasné, že nás potřeboval jen pro tenhle proslov. Arogantní a pohrdavý.

"Nenapadlo tě, jenom třeba, že svět bude dělat všechno pro to, aby to zastavil? Nebo máš vážně v mozku piliny?" otráveně se opáčil Joss. Berger hnul prsty, voják za Jossem ho praštil pažbou pušky po týlu až Joss skoro přepadl dopředu.

"Zvykej si. Jsem stará škola, takže myslím pouze na klasické pojetí konce světa." Snížil hlas. "Myslíš, že jsem vážně takový idiot?! Jistě, že jsem na tohle myslel! Po celém světě mám kontakty, ve vládách a armádách, kteří už zařídí svoje. Každý, koho jsem zatím potkal, se dal koupit. Až to začne, tak oni budou ve svých zemích dělat vše proto, aby splnili moje přání a tím pádem i ta svoje. Nedokážete se představit, co všechno se stane," křičel.

"Tady to pro vás končí. Neměli jste strkat nos tam, kam nepatří." Kovové dveře naší základny praštily o betonovou zeď. Ohlédli jsme se tím směrem a viděli dalšího vojáka, jak ven nese prázdný benzinový kanistr a v ruce drží zapalovač. Rozšířily se nám zornice, těžce se nám dýchalo a strašný pocit námi probíjel jako blesky. Ničili naší základnu a my s tím nemohli nic dělat.

Otevřel zapalovač, škrtl ho a zapálený pohodil do rozlité tekutiny. Zatemnilo se, oheň se rozhořel a sledoval svou stopu do útrob betonového kolosu. Chvíli tam plápolal, jen jazýčky ohně se vzdoumaly výše. Bušila nám srdce, div, že nám nevystřelily z hrudi. Ani jsme nedýchali.

Teprve potom se ozval ohlušující výbuch a celá základna vyletěla do povětří jako krabice ohňostrojů. Kolem létal prach, kusy stěn a roztříštěných výbušnin, ikdyž nás to všechno pálelo v očích, tak jsme tu hrůzu museli sledovat. Nikomu nezbyly žádné slzy, které bychom ronili, takže jsme se otevřenýma očima dívali, jak se nám před očima bortí další domov. Další domov, o který jsme přišli.

"Skončili jste. Jednou provždy." Radowski měl na tváři ztemnělý úsměv, Berger to nevnímal a zašlápl cigaretu. "Zbavte se jich," poklepal mu na rameno, když odcházel zpátky do auta. "A peníze?" Radowski mu z auta vyhodil kufr, pak odjel.

Berger se sehnul, rozepnul ho, a když uviděl ty stamiliony v librách, tak ho radši rychle zavřel, aby mu nějaká neulétla. Byl to žoldák, nic než jen žoldák a vrah.

"Tady to pro vás končí. Ani nevíte, jak jsem se na tuhle chvíli těšil."

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz