Krvavé pobřeží

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 18, Beladova

20:30, večer 3. července 2019

Středisko HZT, Praha S/SV

"AMI, co to je," zeptal se velmi znechuceným a naštvaným tónem Alex. "Pro ty neznalé," začal zase jedenz z nich povýšeně, "AMI znamená Anomaly Mining Industry, což snad vám už význam dá. Nebo mám přeložit do češtiny." Na malinkou chvilku zavládlo ticho. Všichni se chtěli alespoň trochu vzpamatovat z nově utrpěného šoku. Nikomu se nelíbilo, protože tihleti si vůbec neuvědomovali vážnost situace, pokud by se mnulost nějak změnila.

Pak se však Petr rozeběhl do pracovny za Kohem. Přišel tam velmi znechucen současnou situací. "Jak jste tohle mohl dovolit," začal naštvaně. "Já...," nedokončil Koh. "Vy snad i potom všem nechápete, že to může naprosto změnit čas a...," zarazil Petra až pořádně silný hlas jeho nadřízeného. "Samozřejmně, že to vím, ale já ani nikdo další s tím nemůžeme nic dělat. Je to příkaz od hlav států, které podepsaly naší dohodu. Těm to nevymluvíš. Teď běž, než tě budu muset suspendovat," odsekl s poraženým výrazem Koh.

Když došel zpět ke svému týmu, tak začala vášnivá debata o tom, co se právě děje. "Takhle to nemůžeme nechat," řekla Nikky. "Co, ale když s tím nic nesvedem," dodala Lena. Přerušil je až zvuk, který obvykle slyší s napětím a rádi, ale tentokrát to byl jako zvuk katovy sekery, která se právě brousí. Nevěstil nic dobrého. Pak za nimi přišel jeden z těch mužů v oblecích a kravatách a řekl jim: "Teď si můžete vyzkoušet práci s našimi lidmi naživo. Zkuste něco udělat a tady už si ani neškrtnete." Když poodešel okus dál, tak všichni si v hlavách řekli něco jako, "naser si".

Tentokrát se nová objevila již na samém východním cípu prahy. "Nemyslíš, že se objevují častěji než obvykle, vždyť tohle je druhá za den," řekl Petr Leně, když běželi do garáží. "Možná, myslíš si, že je to podezřelý," odpověděla. "No vlastně až tak ne, když známe teorii přibližování, ale přesto," domluvil. Nasedli do aut a spěchali na místo. Ikdyž už byli na místě, stále čekali na četu AMI. "Konečně, vy než dorazíte, tak se vytvoří znovu černouhelná vrstva," pronesl s úšklebkem Alex. Rázně z terénního auta, které vedlo celý konvoj, vystoupil vysoký černovlasý muž s loveckým oblečením a jizvami po celém obličeji. Tým se náhle zhrozil.

"Zkuste nevtipkovat a radši vysypte, jestli je dost velká na to, aby krz ní prošla celá kolona," odsekl rázně. Tým jednohlasně odpověděl, že ano, ale zároveň nikdo z nich nenašel odhodlání zeptat, kým je tento muž. Až v Anně se pribudilo její staré já. "Neznáme se odněkud," řekla. "Vás a tu vaši potulnou bandu bych si pamatoval," odsekl. Všem to ale bylo velmi divné. Ve skutečnosti ten chlap moc dobře věděl, co dělají a o koho se jedná. Celá kolona čítala několik tahačů s návěsy s těžkým těžebním vybavením, pak také pár aut s vybavením pro přežití a asi 15 různých lidí. Jako poslední tam vjel náš tým, který také anomálii uzavřel.

Na druhé straně byl vidět budoucí Karibik a rozhlehlá písečná pláž, která lemovala moře a ústí řeky Urumaco, byli tedy v období raného pliocénu. Nalevo od nich se tyčily větrem a erozí polozničená skaliska, která sahala asi do výšky 15 m. Za nimi byl vidět hustý amazonský prales. Ozývaly se z něj zvuky opic a papoušků, které byly dále prosyceny zvuky mořských vln a bouře, která přicházela od severu. "Ta bouřka nevypadá dobře, měli bysme vztyčit tábor," řekl Alex. "Vy si dělejte, co chcete, my jdeme kopat," řekl jeden z dělníků.

Pomalu se smrákalo a na krajinu padala tma. Bouře se nebezpečně přiblížila. Bylo slyšet pleskání vysokých vln modravého moře o bělavý písek, který pokrýval pláž, na které tábořili. Z naošených klacků a několika kamenů udělali ohniště a rozdělali oheň. Naštěstí příprava dělníků zabrala více času, než předpokládali. Až pod rouškou soumraku tak byl slyšet první ostrý zvuk vyvolaný velkou robotickou vrtačkou. Tým nevěděl, co s tím, jelikož bylo jasné, že tohle může rapidně změnit budoucnost. Podle nažíření nemohli nic dělat, kdo ale posluchá nařízení před 4 miliony let ? Náhle však z lesa, který byl za kamennou stěnou, vyšel ohromný pozemní lenochod Urumaquia. Toto okolo, 3,8 až 4,2 m vysoké a 6 m dlouhé zvíře se probudilo následkem lidské činnosti. Jednalo se o velkého pozemního lenochoda, který zhruba před 5-3 miliony let obýval severní Venezuelu, kde v tamnějších deštných pralesích měl dostatek prostoru a potravy. Ta sestávala většinou z listí, větviček a spadaných plodů.

Příblížil se k oslňující záři reflektorů a stacionárních svítilen a byl velmi podrážděn. Na odiv dával své velké drápy na předních končetinách, kterými byl schopen odehnat i zuřivé predátory jako šavlozubé tygry nebo forusracidy. Výhružně zasténal hlubokým hlasem, ale když ucítil, že dělníky moc z míry nevyvedl, dal se do útoku. Přišel k jednomu z aut a s hlasitým skřípotem ho převrátil na střechu. Bouře zesílila a příblížila se. Lenochod naštvaně zařval velmi hlubokým hrdelním tónem. To už je upoutalo, jenže to brali tak, že jim něco nemotorného, těžkého a hloupého zničilo jejich majetek. Jeden z nich tak prostřelil palivovou nádrž převráceného auta, ze které začal vytékat benzín. Urumaquiu však výstřel ještě více rozčílil. V tu chvíli už chtěl náš tým zasáhnout, ale rázem stáli na místě jako přibití.

Naproti nim se mezitím odehrával další zvířecí masakr. Díky horkému a vlhkému vzduchu výpary benzinu vzplály a rozpínáním v palivové nádrži vznikl výbuch, který auto vymrštil a to tak, ještě stále hořící, zavalilo lenochoda, který v panice nestačil utéci. Pak vzplála i srst toho nebohého zvířete. Začalo se dovolávat pomoci a to už tým nedokázal vydržet, překonali strach a vyběhli přímo do jejich tábora. Bylo už však příliš pozdě.

Ten vysoký černovlasý muž totiž přistoupil k hlavě lenochoda, pomalu vytáhl nabitou zbraň a střelil ho do lebky. Zvíře zemřelo okamžitě. Bezprostředně po tom se začal zle smát. "Jak tohle mu můžete udělat," vykřikla Nikky. "Hele drž se zpátky blondýno, aby tě náhodou něco nezakouslo," neodpustil si hloupou poznámku. Náhle se však k nim z vody začalo blížit nebezpečí, kvůli kterému zůstali původně stát. Všeobecný hluk a blížící se bouře totiž zvedla ze dna řeky jednoho z největších predátorů všech dob. Nebyl sám.

Dělnící se smáli tomu utrpení, ale nevěděli, že osud je dokáže lecčím překvapit. Náhle se ale ze tmy ozval podivný syčivý zvuk. Jejich hlasy utichly. V záři světel byly vidět pouze výrazné oči a vodou pokrytá lesklá kůže plná kostěných výrůstků. Tvor bez varování nesmírně rychle vyrazil ze tmy a vrhnul se na jednoho z dělníků. Ten nedokázal utéci, bylo slyšet pouze jeho zoufalý hlas, který volal o pomoc. Na světle se ocitl ohromný, přes jedenáct metrů dlouhý krokodýl Purussaurus mirandai.

Tento další druh všeobecně známého rodu velkého krokodýlovitého z doby svrchního miocénu až spodního pliocénu obýval pobřeží karibiku ve venezuele. Živil prakticky vším, co se příliš přiblížilo k vodní hladině či do dosahu jeho maskovaných čelistí. Jedinným rovnocenným sokem pro něj mohl být pouze zástupce svého vlastního druhu. Tento jedinec zde žil patrně jž velmi dlouho, jeho tvář byla pokryta mnoha jizvami ze vzájemných soubojů a chybělo mu také několik zubů. Na těch zbylých byla krev a zbytky krunýře želvy rodu Stupendemys.

Útočil cílevědomně a z šera druhé strany se vynořil další, tentokrát o něco málo menší purussaur a oba dva zaútočili na dalšího dělníka, které roztrhli stiskem svých čelistí vejpůl. Takto pobyli ještě několik dalších mužů, nepomohly ani střely několikrát vypálené ze zbraně toho nepříjemného a dost brutálního chlapa. Pak ale Alex s Petrem vzali světlice a upoutal tak pozornost obou monster. Pak je hodili do vody a co nejdále. Oba dva krokodýli se tam s těžkým dusotem rozeběhli. Bylo už jen vidět několik proudů velkých bublin, zdálo se tedy, že si našli jinou kořist. Ještě ten večer na místo byla poslána odklízecí četa, která musela uklidit to, co zde natropila lidská chamtivost.

Když se tým vrátil okolo 23:00 do střediska, tak byli velice rozhořčeni tím, co se stalo. Lidstvo jim v tu chvíli připadalo tak prohnilé, že by se ani nemělo přežít. "Co teď uděláme, bude to tvrzení proti tvrzení," řekla Anna. "My máme aspoň důkaz, že můžou za smrt toho lenochoda a narušení tak ekosystému," vmísil se ve správnou chvíli do debaty Petr. "Chudák, jenom chtěl bránit  svoje teritorium," vzlykla Nikky. "A tohle děláme Zemi, a teď ještě v minulosti," dodal naštvaně Alex. Z bloumání je vyvedl až zvonící telefon. Byl jsem to já.

"Ahoj, už víš o tom, co se stalo," řekla přívětivě Lena. "Vím, bohužel vím a taky mě to vytáhlo ze spánku a pořád mi to spát nedá," pokračoval jsem. "Co teď chcete na ústředí dělat," zeptal se Petr. "Dobrá otázka, všichni jsme se shodli, že takhle to dál nejde," nepřestal jsem. "Ergo, co teď teda máme dělat," dodala Nikky. "Tak jo. Překažte jim všechno co půjde, sabotujte, ničte a hlavně braňte minulost. Nedejte jim to zadarmo," řekl jsem jim povzbudivě. To potřebovali slyšet, potřebovali podporu a tu jsme jim poskytli. "A hlavně oficiálně o ničem nevím," dodal jsem.