Labyrint

Po třech dnech jsme se opět sešli. Vzduch byl již relativně čistý, rodiče Harleen se vydali opět do ciziny a ona od nich měla volnou ruku. To vlastně díky ní jsme mohli celý plán realizovat a započít tak něco, co později naprosto změní svět. Sešli jsme se proto v jejím domě, kde jsme chtěli ještě projednat některé podrobnosti. Postupně jsme tam došli všichni, snad okolo deváté dopoledne jsme konečně začali o něčem jednat. Nebyli jsme už tak optimističtí jako v lese, ale stále jsme doufali. "Kolik můžeš uvolnit z peněž tvých rodičů," nadhodil jsem. "Nevím, ale nečekejte statisíce," odpověděla. "Nevypadá to příliš dobře, podle mýho odhadu nás jenom munice a zbraně vyjdou zhruba na čtyřicet, možná i víc tisíc, nepočítaje vybavení, přístroje, údržbu vozidel a palivo," přidal se zarmouceně Joss. "Na druhou stranu, bude se to ještě rozhodně hodit, co když jednou z těch anomálií přijde něco jako Tyrannosaurus, Brontosaurus nebo něco ještě většího. To riziko je příliš velký," pokračovala Tess. "Tess má pravdu, pokud ty zvířata chceme zastavit, budeme muset pro to něco udělat," dodal dospěle Peter. Harleen přistoupila k oknu, musela dobře rozmyslet. Uvědomovali jsme si, že je to velká zkouška, ale bylo ji nutno překonat.

"Jdeme do toho, jednou jsme tým, ať to stojí, co chce," otočila se na nás zpět se zvlaštním zábleskem v očích. Okamžitě jsme vyhledali veškeré potřebné vybavení a začali s jeho nákupem. Nalezli jsme a koupili vše od holografických projektorů, vybavení nové základny včetně stolů, světel, kávovaru nebo dalších nezbytností, obrazovek, lékarniček, čtyřkolek, benzínu po dýmovnice a lovecké vybavení. Posléze se ukázalo, že jedinným problémem bude obstarat zbraně a munici k nim.

To jsme však řešili až při cestě do opuštěného bunkru. Museli jsme z jednoho konce města na druhý, pak ještě projít další kus cesty lesem po vyjeté cestě. Šli jsme dál mezi stromy a zastavili se krátce před koncem lesa, který přecházel v rozlehlou pláň. "Kde, že to má ležet," zeptal se rozhodn Peter. "Podle katastru má ten objekt bejt přibližně v diametru asi dvě stě metrů odsud, takže musíme hledat," odpověděl mu Joss. Rozběhli jsme se tak do této oblasti a snažili se ji co nejvíce propátrat.

Tess se už postupně blížila k samotnému okraji lesního porostu. Stromy zde velmi řídly, veškerá vegetace se měnila v suchem zežloutlou trávu. Všimla si nezvyklého kopce, byl přímo na okraji lesa a zhlížel od něj na pláň, který se podobal navezené zemině. Nebyl sice příliš vysoký, ale přesto na něm bylo něco zvláštního. Do celého reliéfu prostě nějak nezapadal, vypadal příliš uměle. Šla tedy blíž, lákalo ji to. Když se ji podařilo dostat asi do poloviny, všimla si a cítila, že to není jen hlína a zemina. Odkryla tenkou vrstvu mechu a větviček a s údivem zjistila, že jde o železobetonovou konstrukci. Bylo to, co jsme hledali. Pokračovala ještě o něco výš, kde se pod vrstvou zeminy nacházel velký prosklený otvor z plexiskla. Pod ním se ve stínech rýsovaly obrysy různých vestavěných částí komplexu. "Mám to, je to tady," zvolala radostně.

Seběhli jsme se na místo. Chvíli nám však ještě zabralo najít vchod do celého objektu. Když jsme ho otevřeli, naše oči viděly místo starého rozbitého bunkru skvělé nové operační středisko. Kromě toho jedinného okna ve stropu tam nedopadalo prakticky žádné světlo. Rosvítili jsme proto naše baterky a pokračovali v průzkumu. "Není to teda nic moc, spíš teda nic," zavtipkovala Harleen. "Ty bys čekala hotel, viď," odpověděl pohrdavě Joss. "Nechte toho, teď tu máme důležitější věci na práci," snažil jsem se je zklidnit. "Naopak tohle místo vypadá naprosto epicky, druhej domov," přemýšlel rozesmátě Peter. Světla šplhala po chladných stěnách a líně nám ukazovala polorozbořený interiér. Hlavní místnost měla podlahu plnou prachu a usazenin, po stranách byly ale vidět i zástrčky a radiátory. Dobrá zpráva pro nás, nicméně stále zde byla spousta práce. "Myslíte si, že tam u těch zástrček jsou i LAN porty," napadlo Tess. "Teoreticky, když byl tenhle bunkr zřízenej v devadesátých letech, tak by tu měli mít připojení na internet. Ikdyby ne, stačí sem dát modem," odpověděl přesvědčivým tónem Peter. "Topení může fungovat, ale vsadil bych na to, že bude uzavřený centrální uzávěr, stejně jako voda," pokračoval Joss.

Místnost se rozdělovala ještě do několika dalších, usoudili jsme tak podle dvojice dveří na levé straně a naproti od vchodu. Při každém našem kroku se naše boty zaryly do vrstvy prachu na zemi. Chlad se šířil našimi těly velmi rychle, po pár minutách nám byla zima. Za levými dveřmi se nacházelo schodiště vedoucí několik dalších metrů hluboko pod zem. Na jeho konci se otevřela prostorná podzemní garáž. V absolutní temnotě se všechny tvary tlakových lahví, pracovních stolů i opřených pneumatik vytrácely. "Vypadá docela prostorně, mohlo by to skvěle stačit pro naše účely," pronesl jsem. Nahoře se naopak za dveřmi skrývaly dvě místnosti. Jedna z nich byla velmi prosotorná s nízkým stropem, který byl po stranách lemován několika žárovkami. Končil třemi vodními uzávěry zanesenými prachem, usazeninami a odpadem. Napojovala se na ni menší místnost, ze které jsme zřídili sklad munice a zbraní.

"Co na to říkáte," nadhodil Joss. "Nemáme jinou možnost, než je tenhle bunkr," odvětil jsem. "Je tu dost práce, ale za pár dní bude tohle místo naprosto perfektní," přidala se Harleen. "Ze všeho nejdřív musíme zapojit elektřinu a vodu, upravit to tady a zprovoznit," pokračovala s nadšením Tess. "V tom případě musíme začít už teď, jinak to nebudeme mít ani do večera," dodal jsem. Už jsme se chtěli vydat vše nahodit, ale náhle nás něco zarazilo. "Jenže, kde asi tak může bejt hlavní uzávěr vody a proudu, tady nahoře nic není," napadlo Petera. "Myslím, že na těch plánech z katastru bylo, že pod tímhle jsou tunely a chodby. Možná, že to je tam," uvažoval nahlas Joss. "Pak ale tady někde je určitě poklop," dodala Tess.

Vrhli jsme se na zem a pod dunami prachu jsme se snažili najít jakoukoli známku po poklopu. V hlavní místnosti bezvýsledně. Zvládli jsme jen smést většinu smítek na menší hromádky, ale to nám k ničemu nebylo. Přesunuli jsme se proto do druhé místnosti, která ale byla mnohem větší a navíc bez přirozeného zdroje světla. Chvilku nám trvalo, než jsme poklop nalezli. "Jdu tam," pronesl rozhodně Peter. Slézal dolů v úzkém sevření kulatých stěn, na jedné z nichž byly potom pouze jednoduché kovové schůdky. "Jsi v pořádku," zakřičela dolů Tess. "Všechno je v pohodě, jenom je tu tma jak...," odmlčel se. "Je ti něco," uvažovala Harleen. Chvilku bylo ticho. Najednou nad naší hlavou probleskla světla a celá stavba se rozzářila. "Někdo sem ještě pojďte, myslím, že se tu něco hejbe," roztřásl se Peterovi hlas. "Jdeme tam všichni," zavelil Joss.

Slezli jsme jeden po druhém tou samou chladnou úzkou cestou a spočinuli jsme v rozměrné chodbě, jež připomínala protiletadlový kryt. Nahoře nad námi visely ze stropu žárovky, zanesené a obepnuté pavučinami. Byli jsme několik metrů pod zemí, ze stěn, podlah i stropu byl cítit nesmírný chlad. "Co jsi tu viděl," zeptal jsem se. "Něco, co bylo v támhletý chodbě, ale jakmile jsem nahodil světla, tak to zmizelo," odpovídal rozpačitě Peter. "Jak to vypadalo," nedočkavostí sršela Harleen. "Nedokážu popsat přesně, ale mělo to něco jako dlouhý, nahoru zakroucený ocas. Bylo to velký určitě jako já," dodal. "Co to jenom může být," přemýšlela Tess. "Ať to je cokoliv, bojí se to světla. Nesmíme svítit tady dole, pokud to chceme dostat," řekl jsem rozhodně. "Ale máme jenom dvě zbraně, při takový velikosti to možná stačit nebude," řekl jistě Joss. "Teď je taky dobrý se zeptat, jestli se chceme rozdělit," napadlo Harleen. "Možná, ale pro jistotu nejdřív zůstaneme spolu," dodal jsem.

Šli jsme tou samou chodbou, kde Peter toho tvora viděl. Po stěnách tunelů klouzala jen slabá světla baterek. Tunel pořád klesal hlouběji pod zem, chlad byl tak větší. V tichu byly slyšet pouze naše kroky, zanedlouho se však z konce chodby ozval podivný zvuk. Zněl jako klapot kopyt nebo podobného materiálu po betonové podlaze. Přibližoval se, pomalu ale přecejen. Potichu jsme zhasli baterky a pokračovali v postupu. Klapání se zastavilo. Rozeběhli jsme se, aby jsme odhalili podivného fantoma zdejšího podzemního labyrintu. Klapavý zvuk ale náhle zrychlil a vzdaloval se. Ve tmě jsme se zastavili a znovu rozsvítili baterky. Nacházeli jsme se na rozcestí. Tunel se rozděloval na dvě další chodby. A zvuky přicházely z obou dvou chodeb. Nezbývalo nám nic jiného, než se rozdělit.

...

"Proč jsi jim to nechtěl říct, co jsme udělali s tím megalosaurem," zeptala se mě Harleen. "Já vlastně nevím, prostě mi něco radilo, ať si to zatím necháme pro sebe," odpověděl jsem rozpačitě. "Mám jenom strach, aby se nám to nevymstilo," řekla jistě. "Dřív nebo později na to přijdou. Pravdu máš v tom, že jim to budeme muset říct ale ne dnes. Řekneme jim to potom, co si budeme jisti, že to nebyla jenom náhoda," rozvedl jsem myšlenku. "Co chceš víc zjišťovat, dokážeme se nabourat do jejich mysli, dokážeme s těmi zvířaty komunikovat. A jen oba dva jim můžeme porozumět," nadchla se. Naše hlasy se rozléhaly prádnými chodbami. Tedy alespoň jsme si mysleli, že jsou prázdné.

Po pár dalších metrech se ozval ten zvuk znovu, byl mnohem blíže než předtím. Strnuli jsme a bedlivě poslouchali. Zvuk se stále přibližoval, mráz nám šel po zádech, byl pořád blíž a blíž a rozléhal se ozvěnou do dalších míst tunelů. A ustal. Náhle jakoby se vypařil. "Co to je," zašeptala Harleen. Vzal jsem baterku a pomocí ní bleskurychle posvítil na strop. K dolů k nám klesal ohromný štíří ocas s gigantickým bodcem. Jeho majitel měl ohromné článkované tělo s osmi nohama zakončenýma dvěma drápky. Ve světle se leskly jeho oči, před nimi už byla pouze ohromná viditelná klepeta. Evidentně jsme ho dost rozrušili, otevřel chelicery a vydal strašný pištivý zvuk. "Uteč," zakřičel jsem. Harleen se vrhla ke studené stěně, štíř seskočil ze stropu a zabořil svůj silný bodec přímo nad její hlavu. Sáhl jsem po zbrani a vystřelil štírovi přímo do očí nahoře na hlavuhrudi. Ten zvovu zapištěl a začal sebou ošívat jako smyslu zbavený. Potácel se chodbou a máchal kolem sebe klepety a svým dlouhým bodcem.

Rozběhli jsme se dlouhou chodbou zpět na rozcestí. "Tohle je na sto procent Brontoscorpio, jsem si tím jistý," uvažoval jsem při běhu. "Tohle nemůže být on, víš přece, že nebyl větší jak metr," snažila se mě poopravit Harleen. "Tak třeba ta fosílie nepatřila dospělci, možná to bylo jenom roztomilý mládě," snažil jsem se vtipkovat. "Možná to je právě to zvíře, který odsud vyhnalo armádu," napadlo ji. "Jo..., myslím, že to bude ono," oddechoval jsem. Byli jsme na rozcestí a rozhodovali se, co dál. "Co myslíš, můžeme s ním zkusit manipulovat," zeptala se udýchaně. "Má na to příliš primitivní mozek, myslím, že tenhle ovládnout nepůjde," odpověděl jsem. Čekali jsme, co se z tunelu vynoří a přitom bedlivě poslouchali. Klapání se už znovu neozývalo a nastalo znovu ticho. Protnulo ho až neuvěřitelně silné pištění ohromného brontoskorpa.

Tento velmi velký členovec z doby pozdního siluru obýval sladkovodní oblasti dnešní Anglie v okolí hrabství Worcestershire. Podle dosud jedinné nalezené fosílie, makadla dlouhého 9,75 cm, se vědci domívají, že dospělí jedinci tohoto tvora dosahovali délky zhruba jednoho metru. Byl tedy stejně velký jako pes. Tato míra není způsobena překyslyčením ovzduší, jako u jiných obřích a převážně karbonských členovců, nýbrž semiakvatickým způsobem života, který tento štír vedl. Lovil převážně ryby a také své menší příbuzné. A pokud existoval i jeho větší druh, tak by nedělalo problém zabít i člověka.

Najednou se ozval ten klapot a škorpion se vyřítil z chodby. Viděli jsme ho ve světle baterek. Nebezpečně rychle se přibližoval, už už jsem chtěl začít střílet, ale před našima nohama upadl na zem a již více se nezvedl. Po chvíli nám bylo jasné, co se stalo. Nemohl se dívat, kam míří jeho jedovatý osten na konci ocasu a zabodl si ho přímo do otevřené rány. Otřásli jsme se z tohoto neuvěřitelného zážitku, a pak jsme se teprve začali ohlížet po ostatních. Z druhého tunelu se neozývaly žadné zvuky, nebyla vidět ani žádná světla. Rozmýšleli jsme se, mohli jsme buď jít zpět na základu doufajíc, že tam nalezneme naše přátele, nebo jít vstříc tomu studenému tunelu a potažmo je najít. Čas neúprosně utíkal, museli jsme jednat rychle. Stále tu byla možnost, že jsou tam naši přátelé uvězněni nebo zrnaněni. Rozešli jsme se do tmavého tunelu a jen čekali, kdy proti nám vyrazí z temnoty dlouhý štíří osten.

"Máš strach," napadlo mě chladně. "Pořád si říkám, že můžou přijít horší, mnohem horší," odpověděla bez rozpaků. Šli jsme dalších pár desítek metrů, a pak už začalo být v tunelu živo. Konečně byly slyšet nějaké hlasy, nějaké náznaky, že jsme se rozhodli správně, když jsme šli do toho tunelu. Ve světle byl vidět ohyb tunelu, sloužil jako zesilovač zvuků, a proto mohly hlasy pocházet z větší dálky. Naše pochyby rozbilo až světlo další baterky na stěně tunelu. Byli blízko. Zastavili jsme se a zhasli. Ticho se rozladilo, protnuly ho hlasy našich přátel, kteří evidentně před něčím utíkali. Zanedlouho se skutečně vynořili z ohybu tunelu, velmi rychle oddechovali a neuprosně pokračovali v běhu. Prohnali se kolem nás, jako bychom tam ani nebyli. Jen Peter se na chvíli zastavil a otočil. "Běžte, běžte," zakřičel.

Sáhl jsem po baterce a v jejím svitu se objevilo v chodbě hned několik ohromných brontoskorpů s dopředu nataženými klepety a připravenými ocasy. Chopili jsme se iniciativy a okamžitě jsme utíkali dlouhým temným tunelem za přátely. Snažili jsme se je dohnat, ve tmě jsme se mohli orientovat jen pomocí chabého světla z baterek. V uších nám zněl pouze ten strašlivý zvuk, ohyzdné pištění a klapání jejich studených článkovaných nohou po stejně chladné betonové podlaze. Metry se zdály být dlouhé stejně jako kilometry, cesta jen lehce stoupala, ale v našich očích vypadala jako nezdolný kopec. Uklidnili jsme se až v tu chvíli, kdy byla vidět hlavních chodba. Žebřík a cesta ven.

Škorpioni nás neúprosně dotahovali. Byli stále blíž, docházely nám síly. Boj to byl nevyrovnaný. Vběhli jsme k žebříku a cpali se na něj jako smyslu zbavení. Podařilo se nám do krytu vyšplhat ještě dříve, než škorpioni dorazili k žebříku. Naštvaně pištěli a oháněli se dlouhými ocasy a mohutnými klepety. Jejich složená oka rozeznala, že jim jejich kořist unikla. Co nerychleji jsme zavřeli poklop a padli unaveni ke zdi.

"Tohle bylo naprosto šílený," oddechl Joss. "Naprosto, to máš pravdu," přidal se rozrušeně Peter. "Co teď s nima budeme dělat, musíme je tam odtud dostat," snažila se zachovat rozumně Tess. "Je tu pořád možnost, že se tam otevře anomálie zpátky do siluru, tam, kam patří. Zatím je ale tam můžeme nechat, přecejen tam odtud nevede žádná cesta. Nemají šanci se dostat ven," doufal jsem. Slepě jsme se koukali do druhé zdi a přemýšleli. Po chvíli nám došlo, že takhle nic nezmůžeme. Světla, elektřina i plyn byly funkční, mohli jsme se konečně pustit do díla.

Na druhý den jsme obdrželi část zásilek včetně nábytku, vybavení a některých přístrojů, včetně elektronových mikroskopů a projektorů. Náklad, spolu s úklidovým náčiním a prostředky, jsme přeložili na čtyřkolky a lesní cestou jsme se přibližovali k bunkru. Teprve před vchodem jsme si něco uvědomili. Nebylo jasné, zda mechanismus garáže stále fungoval. Peter tedy sešel dolů a zkusil jeho funkčnost. Výsledek nebyl příliš uspokojivý, zprvu se nedělo naprosto nic. Dívali jsme se po celém okolí a stále jsme neviděli vchod do garáže nebo alespoň nějaká vrata. Začali jsme mít vážné pochybnosti, když tu náhle země pod námi povolila a svrchní vrstva trávy a zeminy se pohnula. Okamžitě jsme se zacouvali a sledovali, jak se brána rozevřela a vytvořila rampu pro sjezd dolů do garáží. Odtamtud jsme vynosili vybavení a začali s řádným úklidem.

Po hodinách práce jsme se mohli těšit z toho, že se před našima očima začala rýsovat naše historicky první základna.