Lisowicia

07.12.2018 22:14

Zázraky se někdy dějí, toto známé heslo platí i pro paleontologiii a možná více, než pro cokoliv dalšího. Někdy proběhně odbornými periodiky tak neobvyklý a zajímavý objev, že se i zkušeným vědcům tají dech, a právě takový objev nebo respektive senzace se ozvala ke konci listopadu tohoto roku jen několik desítek kilometrů od našich slezských hranic. Odsud, z místa poblíž obce Lisowice, byl kolektivem tří polských paleontologů popsán největší dosud známý zástupce skupiny dicynodontů, býložravých synapsidů rozšiřujících se po světě už od konce permu. Ačkoliv jejich evoluční diverzita postupně klesala s blížícím se koncem triasu, právě Lisowicia bojani ukazuje, že ještě nezmizeli z ekosystémů úplně a patřili k těm největším tvorům, kteří se procházeli po pozdně triasové planetě. Vlastně je tento druh o výšce 2,6 m, délce 4,5 m a váze 9 tun tím dosud největším  objeveným suchozemským nedinosauřím obratlovcem z období triasu, jeho ekologické niky se podobaly právě velkým býložravým dinosaurům jako pozdějším obrněným tyreoforanům nebo rohatým ceratopsidům. Slušilo by se poznamenat, že Lisowicia drží primát také v tom, že jde o prvního popsaného dicynodonta z Evropy, který je znám podle dobře zachovalých koster a ne pouze izolovaných kostí. Vzhledově ale připomínala své menší severoamerické příbuzné, na rozměrné lebce s vysokým čelem měla po stranách posazené dvě malé oči, hlavním smyslem tohoto tvora byl pravděpodobně čich podobně jako u ostatních býložravců. Nicméně prostor pro oči byl poměrně velký. Rostlinnou hmotu zpracovával mohutný zoban, horní čelist se trochu zahýbala dolů stejně jako konec dolní. Zobák tak velice účinně trhal vegetaci typu kapradin a cykasů, ale v daleko větší výšce než ostatní místní býložravci. Dva obrovské kly mu čněly z horní čelisti dopředu, mimo odhánění a obraně před predátory mohly účinně sloužit i k vnitrodruhovým soubojům mezi samci v období říje a také štípání nebo odlamování tlející stromové kůry, vyrývání kořínků a hlíz. Masivní hrudní koš a mohutný hřbet byly zaživa pokryté vrstvou několik centimetrů tlusté kůže, pravděpodobně podobné té sloní nebo hroší.

Lisowicia se skutečně podobala svým příbuzným, podobný byl kupříkladu severoamerický Placerias nebo jihoamerická Ischigualastia, je ale zvláštní jedním úžasným znakem. Podobně jako sauropodi nebo sloni totiž měla nohy přímo pod tělem. Silné nohy podpíraly tělo přímo, úžasný evoluční znak typický jen pro pokročilejší druhohorní živočichy, tak se to alespoň donedávna tvrdilo, ale s objevem tohoto dicynodonta musíme toto tvrzení změnit. Bylo to nejen účinné, ale zároveň velmi vývojově pokročilé a praktické. Polský dicynodont o velikosti pořádně vzrostlého slona se dá považovat za vrchol jejich evolučního vývoje.

K objevu kolosálních kostí tohoto druhu bude pojednávat zbytek, chtěl bych jen zmínit, že jeho druhové jméno bojani odkazuje na význačného německého srovnávacího anatoma Ludwiga Heinricha Bojana (1776-1827), který stojí i za vědeckým popisem pratura. V době před téměř dvěma sty lety by si určitě nepomyslel, že se po něm jednou bude jmenovat ten největší dicynodont všech dob.


Ekologický otužilec

Popis takhle obrovského druhu dicynodonta vzbudil ve vědeckém světě poprask. Ještě před formálním popisem i veřejnost věděla o nějakém obrovském druhu neznámého dicynodonta z Polska, prakticky všechny zdroje ale uváděly velikost statného hrocha a až popis ukázal, že tato data pocházely z pravděpodobně nedospělého exempláře. Dospělí jedinci dosahovali velikosti slona a to je na tom úžasné, Lisowicia byla ohromný dicynodont žijící po boku prvních velkých sauropodmorfů. Paleontolog Stephen Brusatte z University of Edinburgh se objevu vyjádřil jako k nečekané senzaci, která před nás přivádí otázku, zda byli dicynodonti na konci triasu na ústupu v takové míře, jak se dosud tvrdilo.

Nálezy ze Slezska dokazují přinejmenším zajímavou paralelu, mimo obřího dicynodonta zde totiž žili i býložraví dinosauři podobní třeba německému plateosaurovi a to je zarážející. Obecně se mělo za to, že dicynodonti byli jako skupina na konci triasu na ústupu a nově vyvinutým obřím herbivorům z řad tzv. prosauropodů ustupovali. Lisowicia ale dokazuje, že v některých refugiích se udrželi a dokonce se vyvíjeli do ještě větších forem. Podle paleontologů přehodnotili názor, že rozměry menšího slona nepříslušily jen neptačím dinosaurům, u kterých se to předpokládalo z hlediska jejich anatomie. Je jasné, že tu muselo působit daleko více různých faktorů jako početnost dravců, rozloha a podoba obývaného území a také možnost obsazení ekologických nik. Polský obří dicynodont všechny tři faktory, a určitě ještě více, zvládl na výbornou, jelikož svou velikostí daleko překonává všechny ostatní synapsidy (vyjma savců) jako byli Tapinocephalus nebo Anteosaurus z permu. Bezpečně tedy víme, že evoluční trendy u sauropodů se objevili ještě dříve a stejně úspěšně.

A v ekosystémech neměla takřka žádnou konkurenci, úspěšně koexistovala s několika dosud blíže nepopsanými druhy sauropodomorfů po dobu pěti až šesti milionů let a je těžko představitelné, že by se zrovna ona krčila v jejich stínu.


Dračí mokřady

Vykopávky polských vědců ze slezského příhraničí nám ukazují, že se zde v době končícího triasu rozkládala záplavová oblast s mokřady a porosty nahosemenných rostlin. Lisowicia zde žila v podobné pozici jako hroši, je to pravděpodobné vzhledem k jejímu celkovému vzhledu a také schopnosti vyrývat i vodní rostliny. Stravu složenou z mnoha druhů rostlin podporují i další nálezy, především jsou to zkamenělé zbytky rostlin poblíž samotné holotypní fosílie a také nález zkamenělých koprolitů v lokalitě Lipiu Śląski se stopami po rostlinné potravě. Jsou tomuto zvířeti připisovány, ačkoliv je mohl zanechat i nám dosud neznámý druh.

Po boku tohoto zvířete zde žila rozličná fauna složená ze středně velkých fytosaurů (Paleorhinus sp.?), temnospondylních obojživelníků jako rodů Metoposaurus nebo Cyclotosaurus, hmyzu, ještěrů a především také pokročilých druhů archosaurů. Ke konci triasu zde žili také dinosauromorfové z čeledi silesauridů, konkrétně Silesaurus, jejich evoluční bratranci v podobě sauropodomorfů a hererasauridů. Především ale z této oblasti známe dva velké archosaury, kteří by snad mohli ohrozit subadultní jedince lisowicie. První z nich je rauisuchian Polonosuchus dosahující délky přibližně 4-5 m, ale daleko větší a dravější byl jeho vzdálený příbuzný Smok wawelski s délkou 6 metrů a výškou přes 1,5 m, paleontologové ho pojmenovali podle zdejšího legendárního draka a ve svrchním triasu byl přibližně stejně hrozivý.

Sice nevíme, do jaké konkrétní skupiny archosaurů patřil, nicméně na jedné z nalezených kostí lisowicie byly nalezeny stopy po zubech. Zdejší fosilní záznam nám poskytuje hned několik druhů zvířat, které by je mohly zanechat, nicméně Smok se svou velikostí a mohutností na ně sedí nejlépe. Víme, že měl velmi silné čelisti schopné rýt i do kosti, pokud je skutečně způsobil on, tak se musíme ptát, jestli pouze ožíral mršinu či skutečně obra o velikosti slona zabil. Pravdu se ale nedozvíme, alespoň do chvíle, dokud nebudeme mít k dispozici další dračí kousance.


Objevena hvězda

Prvotní výzkumy v okolí Lisowic ve Slezském vojvodství započaly již roku 2006, tehdy zde byly nalezeny různé fosilie svrchotriasových obratlovců, ale až roku 2008 odsud ohlásila paleontologická trojice Jerzy Dzik, Tomasz Sulej a Grzegorz Niedźwiedzki objev neznámého obřího dicynodonta. Zpráva o něm proběhla i v prestižním časopisem Acta Paleontologica Polonica a vědci byli nejprve velmi zmateni tím, co našli poblíž lisowické cihelny. Velikost nalezených fragmentů byla skutečně ohromující, původně se domívali, že před nimi leží fosílie neznámého svrchotriasového sauropoda dlouhého snad 11 metrů. Kosti byly tak velké, že se nedaly měřit s žádným jiným tvorem z této oblasti.

Nalezli a popsali jako holotyp levý humerus tedy pažní kost, ta je dnes uložena v Ústavu paleobiologie Romana Kozlowského při Polské Akademii Věd pod katalogovým číslem ZPAL V.33/96. Následně se jim podařilo najít další fragmenty z několika různých jedinců, paratypy obsahovaly části spodních čelistí, skapulakoidy, žebra, pánevní kosti, obratle, kosti zadních končetin a také chodidla. Paleontologové se do oblasti vypravili vždy na měsíc, vykopávky zde probíhaly mezi lety 2007-2014 a ještě v roce 2017. Vědci později po nálezu srovnali kosti se zmíněnou jihoamerickou ischigualastií a dospěli k závěru, že jde o obřího dicynodonta a nikoli sauropoda. V oné zprávě z roku 2008 uvedli, že jeho velikost musela být srovnatelná s hrochem. 11 let trvající výzkum lokality a nalezení tisíců dalších úlomků je ale podrobil nového výzkumu s překvapivým závěrem.

Rekonstrukce kostry a známých elementů v porovnání s průměrně vzrostlým člověkem. Umělec a paleoartista Joschua Knuppe, který dílo vytvořil, poukazuje, že zde pracoval s úplně prvotními informacemi a celkově tak mohly být exempláře ještě o něco větší.

Závěrem lze říci, že dicynodonti sice byli na ústupu, ale přesto se na určitých místech světa udrželi, a dokonce směle konkurovali velkým býložravým dinosaurům. Vědci se díky popisu druhu Lisowicia bojani chtějí vydat dále na východ na Ukrajinu a do evropské části Ruska, kde by, podle jejich slov, mohly být nalezeny další rody dicynodontů z nejpozdnějšího triasu. A takovým nález vlastně není úplně vyloučený ani z našeho území.

Naleziště: okolí Lisowic, jižní Polsko                            Biotop: Vlhké lesy a mokřady

Druh: L. bojani                                                         Váha: až 9 tun

Strava: Nižší i vyšší vegetace, hlízy, vodní rostliny        Význam: "Lisowická" podle místa nálezu

Doba: stupeň Norian až Rhaetian, před 210-205 mil. l. Sok: Velcí archosauři

Délka: 4-4,5 m                                                        Zařazení: Anomodontia, Dicynodonta, Kannemeyeriiformes,

Popsán: Sulej, Dzik a Niedźwiedzki, 2018                   Stahleckeriidae, Placeriinae

Výška: 1,8-2,6 m                                                     Synonyma: Žádná

Zdroje obrázků:

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz