Macroeuphractus
V Texasu, Novém Mexiku nebo Latinské Americe dnes pobíhají malá zvířatka s chitinovým kožnatým brněním známá jako pásovci. Ikdyž jde dnes o docela malé neškodné tvory, kteří mohou působit i docela roztomile, v minulosti byli velmi rozrostlou skupinou čítající i obrovské obrněné býložravce a to známé glyptodonty. Pravým unikátem mezi nimi ale byl zvláštní tvor nazývaný Macroeuphractus z konce miocénu a počátku pliocénu dnešní Argentiny a také Bolívie. Přes svou velikost, vážil až 100 kilogramů a mohl být dlouhý i přes metr a půl, a relativně neškodný vzhled byl něčím velmi zajímavý a tím byla jeho masožravost. Ačkoliv i u několika dalších druhů chudozubých jako velkých mylodontidů nebo megateridů vědci předpokládali občasné požírání zdechlin a zabíjení menších tvorů, u tohoto obrovského pásovce bezpečně víme, že šlo o masožravce srovnatelného s dnešními šelmami. Velké ostré zuby se špičatými korunkami, rozšířené a zmohutnělé lícní kosti, úpony velkých čelistních svalů a také další znaky na lebce a kostře ukazují, že nešlo o občasné požírání mršin, menších živočichů a savců, ale o adaptace pro aktivní lov kořisti, byť odlišný od většiny predátorů, ale stále aktivní. Jeho lovecké schopnosti měly poměrně široké užití, mohl lovit nepozorná zvířata jako ptáčata velkých forusracidů, mláďata vačnatců nebo menší kopytníky na povrchu a pod zemí v jeho norách velmi lehce lovil hrabavé býložravce a hmyzožravce včetně svých příbuzných, vačnaté argyrolagoidy a snad i hady, ještěry a velký hmyz. Úspěch jeho semi-fossoriálního způsobu života potvrzuje i fosilní záznam, podle paleontologických nálezů existoval na jihoamerickém kontinentě po dobu zhruba šesti milionů let. Stejně jako ostatní druhy pásovců dokázal vyhrabávat nory, možná i značně rozměrné a dlouhé, a jeho tělo kryl pancíř ze zrohovatělých destiček spojených volnou kůží. Pravděpodobně se také uměl svinout do klubíčka jako jeho dnešní příbuzní, skvělý způsob obrany před predátory většími než on sám. O jeho loveckém umění můžeme pouze debatovat, ale bylo by jistě zajímavé a děsivé ho sledovat při útoku na unikátní třetihorní kopytníky Jižní Ameriky.
O masožravosti mezi chudozubými (skupina Xenartha) se debatovalo mezi vědci již dříve, za masožravého byl považován i příbuzný makroeufrakta z doby oligocénu, pásovec Peltephilus. U něj ale šlo o pouze občasné požírání menších živočichů, jeho větší příbuzný lovil cíleně a aktivně. U největšího ze všech tří druhů, typového druhu M. outesi z pliocénního naleziště nedaleko Buenos Aires, je to více než pravděpodobné.
Macroeuphractus patří do podčeledi Euphractinae, je příbuzný menších pásovců jako je pásovec štětinatý. Šlo o poměrně úspěšný druh živočicha, který dokázal přežít i za nátlaku velkých forusracidů a vačnatých predátorů ze skupiny Sparassodonta a vyhynul ještě před koncem pliocénu. Podobný osud potkal i většinu zdejších predátorů a původně to bylo připisováno příchodem šelem ze Severní Ameriky. Dnes se ale paleontologové domívají, že tyto šelmy jako Smilodon sem přišly až o milion let později a vyhynutí většiny jihoamerických predátorů je tedy stále paleontologickou záhadou.
Naleziště: Bolívie, Argentina Biotop: Pampy
Druh: M. outesi (typ.), M. moreni, M. retustus Váha: přes 100 kg
Strava: Kopytníci, hrabaví savci, obratlovci a velký hmyz Význam: "Velký pásovec" podle současného příbuzného
Doba: stupeň Tortonian až Piacezian, před 9-3 mil. l. Sok: Forusracidi, masožraví vačnatci
Délka: přes půl druhého metru Zařazení: Theria, Placentalia, Atlantogenetata,
Popsán: Ameghino, 1899 Xenartha, Dasypodidae, Euphractinae
Výška: odhadována na 30-50 cm Synonyma: Žádná
Zdroj obrázku: