Mezi světy 2. část - V mlze dávnověku

18.05.2016 18:10

Pochmurné deštivé klima, jehož mraky nám nastavovaly svou temnou tvář, opětovně předvídalo prudký déšť. V mlženém oparu se pod našima nohama rýsovaly nízké kapradiny a trávy, pod nimi byla už jen velmi měkká a vláčná půda pralesního humusu a vlhké zeminy sycené vydatnými dešti, kus od nich se v mlze tyčily mohutné košaté keře s palmovými listy a doplňovaly je o něco málo vyšší palmy. Žádné bližší detaily ale vidět nebyly, prostě jen mlha a mlha, kamkoliv jsme se ohlédli. Všude bylo navíc takové nepříjemné vlhko a dusno, jako ve skleníku.

"Sakra, to je vlhko," neodpustil si poznamenat Joss. "To sakra je...tohle vypadá jako obří skleník se stoprocentní vlhkostí," rozhlédla se po zdánlivě pusté krajině Tess. "Takže možná Amazonie?" otázal jsem se. "Nebo Kongo," připojila se Harleen. "A to jsme si z těch stovek anomálií museli vybrat zrovna tuhle. Největší díru, kde ani pořádně není nic vidět...," řekl s největší podrážděností Peter. "Ty jsi hroznej morous! Pořád lepší, než kdyby si seděl za počítačem a hledal tam hlouposti!" osočila ho tvrdě Tess. "Hele mě jde akorát o to, že mě tam nemůže nic sežrat. Kromě toho jsem chtěl udělat rozbor tý věci, co jsem našel v juře," snažil se jí to oplatit. "A co nás tady může sežrat?! Nevypadá to tu na nějaký dinosaury nebo větší druhy zvířat," odvětila mu tvrdě. "Tak ať nám to teda řekne naše encyklopedie," odsekl už silně naštvaný Peter. Jenže v tu chvíli jsem se zabýval jiným problémem, v mlžném oparu totiž beze stopy zmizel Joss.

"Jossi?!" zvolal jsem do mlžného oblaku. Odpovědi se ale nedočkal, naopak se ostatní ještě přidávali v zoufalých otázkách rozplývajících se v mlžném oparu probouzejícího se kraje. "Jossi...no tak, neschovávej se!" volala zoufalým tónem Harleen. "Nehraj to na nás...a radši vylez," odfrkl podrážděně Peter. Z husté šedé kaše mlhy ale nevzešlo nic, žádná ozvěna nebo odpověď. "Ale vážně...sakra už můžeš vylézt," nechala se strhnout davem Tess. Naše neustálé a neutichající volání konečně přineslo své ovoce, když se krz hustou změť mlhavého podnebí donesly jejich slova až k Jossovým uším. "Sakra! Tady, lidi, tady jsem! Pomoc!" řval tlumeně. Kluzké a ztenčující se kořeny, na kterých doteď visel, se slaňovaly z boků gigantické skalní stěny, jež se kolmo spouštěla stovky metrů pod něj. Joss se držel tak pevně, jak to jenom šlo, ale kořeny se evidentně chtěly zbavit toho těžkého břemena, jež je vlákno po vláknu trhalo a nechávalo na pospas nekonečné propasti. Ztenčovaly se každou vteřinou a jemu pomalu docházelo, že se blíží konec v podobě hlubokého pádu do neznámých končin zdejšího deštného pralesa.

"Lidi...sakra...pomozte mi někdo!" křičel Joss zoufalstvím při pohledu na ztenčující se kořeny. V mlze nad ním ale nebylo pranic vidět, tíha vybavení a jeho vlastního těla ho přes kluzké provazce táhla až k jejich nepatrným štíhlým koncům, pod nimiž byla už jen takřka kilometrová strž. Čekal už snad na to nejhorší, prsty pomalu ztrácely sílu a mozek si začal uvědomovat, že odsud se už nedostane. Jejich praskáním a trháním se rmoutily Jossovy uši a po několika úmorně dlouhých vteřinách se náhle prostě utrhly úplně. Konec se dostavil.

Utrhané kořeny letěly strašlivou rychlostí do strže pod ním, Joss jen čekal na okamžik, kdy poletí nepředstavitelnou rychlostí za nimi. Jenže v poslední chvíli, když už to bylo skutečně ne za pět minut ale za pět vteřin dvanáct, tak ucítil pnutí svého trika a popruhů batohu. Někdo nebo něco vyslyšelo jeho zoufalé volání o pomoc a podařilo se mu v poslední chvíli zachytit, když otevřel oči, viděl pod sebou pouze kolmou stěnu a těžký mlžný opar rozplývající se v neznámu. Pnutí se náhle změnilo v urputné tahání vzhůru k nebesům, k okraji gigantického kamenného ostrova v srdci pralesa, a jakmile spatřil travnatý okraj tohoto útvaru, tak se snažil vší silou se o něj zachytit. Pod sebou Joss nahmatal menší kamenné váčnělky kolmé stěny a snažil se od nich odrazit a vyhoupnout se na povrch. A náhle byl doslova vyhozen zpět na plató ohromné náhorní planiny, ruce se mu zabořily do měkké půdy plné trávy a hlíny. Pohotově se vysápal na nohy, aby se přesvědčil, kdo ho vesutečnosti zachránil.

"Jsi fakt strašně těžkej...," hluboce jsem oddechoval. "Jako kráva...sakra," upadl na měkké podloží Peter. Chvilku Joss vůbec nemohl popadnout dech, než jsem se zmohl na pár jednoduchých slov. "To já ne...to ten batoh," usmál se ve skrytu mlhy. "Jak si se tam sakra dostal?!" pronesl jsem s těžkostí, jakmile jsem se obracel břichem k zemi. "Nevím, prostě jsem šel dál a dál tou mlhou a najednou...puf," rozmáchl se rukama, když jsem se mu pokoušel vysvětlit, jak vlastně skončil na několika kořenech visících podél skalní stěny.

Hned potom, co se trochu oklepal, začala horlivá debata na téma, kde a v jaké éře jsme vlastně skončili. Zarazila nás především kolmá skalní stěna, která se mohla komukoliv z nás stát bezedným hrobem, jež končila celou tuto mlžným oparem zahalenou scenérii. A to nebyla jedinná podivná věc zdejší oblasti, vegetace zde byla poměrně nízká na poměry tropického deštného pralesa a i podnebí se v této oblasti lišilo. Přes teplo slunečních paprsků, jež se chvílemi draly mezi roztrhanými chuchvalci temně šedých až černých mraků, se nepodobalo klasické představě tepla a vlhka tropů, jelikož bylo relativně chladné a teplota se tu mohla pohybovat maximálně okolo pětadvaceti stupňů. Museli jsme být někde, kde sice byl přítomný tropický klimat, ale v daleko vyšších nadmořských výškách oddělených na nějaké záhadné náhorní planině.

A z toho také plynuly i naše obavy. "Kde to jenom sakra jsme?!" lámala si svůj jazyk Tess. "Tohle není normální prales...tohle je určitě něco jinýho," zamyslela se Harleen, když mi jemně svírala dlaň. "Ale kde to jsme, to je ta otázka," lehce ji poupravil Joss. "Na nějakým strašně zvláštním místě, když tu roste prales, ale když kus od nás je propast hluboká přes kilometr," poznamenal Peter, když v něm pomalu vzrůstal adrenalin a touha po dobrodružství. "Já vím, kde jsme," pronesl jsem se zastřeným pohledem do neznáma. "A sice?" Tess se ptala. "Guyanská vysočina, stolový hory v Jižní Americe. Podle stavu vegetace a podnebí bych řekl, že tu jsme v posledních několika tisících letech," odpověděl jsem na otázku, kterou jsme si všichni v hlavě pokládali. "Uff...žádný pravěký potvory a nic z budoucnosti...a můžeme jít domů," chtěl tak toužebně slavit Peter. "No ještě počkej...tady jde o to, že to není tak úplně pravda. Můžeš tady potkat i dinosaury," zaskočil jsem ho svým malým dodatkem. A zaskočil jsem tím i všechny ostatní.

Většinu ostatních jsem vyvedl z míry, každopádně jsem je musel připravit na možná rizika, která by se zde mohla skrývat. "Právě jsi řekl, že jsme v posledních několika tisících letech a zároveň jsi řekl, že tu můžeme potkat další dinosaury. Tady si něco vážně protiřečí," střídmě přemýšlel Joss. "To je fakt, jsi si jistej, že s tebou necloumá stres nebo tak něco?" přidala se k němu Tess. "Vy mně nechápete. Stolový hory v Jižní Americe jsou proslulý tím, že tu byl napsanej Ztracený svět sira Arthura Conana Doyla o přeživajících prehistorických zvířatech. A je to založený na skutečnosti," začal jsem opětovně řečnit. "Já to četla, ty myslíš, že ty pasáže jsou založený na pravdě?!" obrátila se na mně Harleen. "Některý, třeba to jezero tady určitě není, ale jde mi o to, že ta knížka byla sepsaná podle pozorování podivných tvorů na Auyán-tepui. Taky se jí právem říká ďáblova hora, podle indiánů tu kdysi sídlili démoni a bohové pralesa, a aby toho nebylo málo, podle legend tu kdysi přistála jiná civilizace z hlubin kosmu. Navíc i v naší současnosti existuje řada svědectví, která tvrdí, že tu žijí vyhynulí tvorové jako právě neptačí dinosauři. Pokud je tohle všechno pravda, tak nás tu čeká zajímavá podívaná," dodal jsem, když ostatní si zděšeně uvědomovali, že jsme možná v ještě větším problému, než jsme si dosud mysleli.

"Takže...co tu můžeme čekat?" polkl s neklidným nádechem v hlase Joss. "Ptakoještěři, teropodi, sauropodi...možná dicynodonti nebo tak něco. Podle toho, co jsem četl, tu žije kopa dalších zvířat a dost možná i jiní záhadní tvorové ze všech koutů Amazonie," odpovídal jsem mu s nepříliš klidným pohledem do mlžného pralesa, do něhož pomalu svítalo odpolední slunce. "Myslíš tím něco konkrétního?" chtěla se ujistit Tess. "Spousta zvířat, obří jedovatý druh kudlanky, obří mravenci...," začal jsem nesměle. "Jak moc obří?" zarazil se tvrdým tónem Peter. "Dva metry vysoká kudlanka...a ti mravenci údajně používají pro stavbu mraveništ i tenčí klády stromů," podal jsem mu nepříliš uspokojivou odpověď. "Tak tady si ještě užijeme zábavy...heh...to bude sranda," rýpl si ironicky Joss.

"Mně už se do toho pralesa nějak nechce," chtěla si z toho vyvléknout i Tess. "Vždyť jsme přežili i horší věci...mám ti připomenout třeba toho tyranosaura na dálnici?" snažila se ji přesvědčit Harleen. "Jasně, ale v křídě jsme aspoň věděli, co máme čekat, kdežto tady...," nedokončila myšlenku Tess. "Ale co když tam můžeme najít tu mimozemskou civilizaci, o který nám říkali Yearové? Ani zato ti to nestojí, když to můžou být naši vlastní předkové?" položila ji přátelsky řečnickou otázku. "Já bych to risknul, pokud tam něco takovýho je, tak to chci vidět," podpořil jsem svou nejmilejší přítelkyni. Osud by nás tam ale tak jako tak svedl, v tu samou chvíli se totiž k jednomu odloženému batohu připlížil malý zlomyslný dinosaurus a přivedla ho sem vůně našich skromných zásob jídla.

Malé tříprsté tlapy zadních končetin, které oplývaly velkými svaly hbitého běžce a jemným chmýřim v horní části stehen, jeho lehké tělo nesly po jemné pralesní půdě naprosto neslyšně. Ikdyby jsme chtěli, toho malého teplokrevného tvorečka bychom asi stejně ani koutkem oka nezahlédli, jelikož v mlžném oblaku neměřil na výšku ani metr a celé jeho tělo, které vyvažoval poměrně dlouhý ohebný ocas, bylo jen okolo dvou metrů dlouhé. V tichosti se připlížil k opuštěnému batohu a lehce začenichal, přičemž pak sklonil svou hlavu k jeho poutkům a jeho tříprstá pravá zadní noha batoh přišlápla. Silnými zuby rozcupoval jemnou tkaninu přehozu a díky jeho štíhlé hlavě na delším hubeném opeřeném krčku pronikl až dovnitř, kde ho čich vedl neomylně za potravou. Agilní teropod Caseosaurus znovu začenichal a najednou nasál velice příjemný pach naztevřených slaninových brambůrků, po kterých neomylně chňapl a prokousl jejich jemný plastový obal. O malou chvilku je už tahal z batohu a těšil ze svého "úlovku" netušíc, že by ho ta skupina podivných dvounohých bytostí mohla o potravu připravit.

Současné výzkumy potvrzují, že mezi vůbec nejstarší pravé druhy neptačích dinosaurů patří čeleď hererasauridů, latisky nazývána Herrerasauridae. Jednalo se o poměrně účinné a hbité masožravce, z nichž většina obývala jihoamerický kontinent, ale daleko vzácnější jsou exempláře mimo celou někdejší Gondwanu. Jak potvrzují studie Stephena Brusatteho z roku 2014, tak tito dravci obývali i Polsko nedaleko od našich hranic v Opoli, a hojní byli i na území jihu USA, kde žil i zhruba dvoumetrový Caseosaurus. Ještě v poměrně nedávné době probíhaly dohady o to, zda skutečně jde o neptačího dinosaura či pouze jejich vzdáleného evolučního předka, protože původní holotypní fosílie, v podobě pánevních kostí, byly zaměněny s kostmi dávného příbuzného dinosaurů rodu Eucoelophysis. V současné době se však domíváme, že šlo o pravého dinosaura, jež patřil k těm nejstarším na severoamrickém kontinentě (pokud není vůbec tím nejstarším známým).

Pytlík s brambůrky vytáhl malý kaseosaurus z batohu a snažil se s ním zmizet tak rychle, jako se objevil. Jenže pytlík začal hlasitě šustit, upoutal naši pozornost. Ohlédli jsme se tím směrem a viděli jen malého tvora, který odbíhal kamsi do hlubin pralesního podrostu s chutnou dobrotou v tlamě. "Sakra...ten zmetek mi bere jídlo," uvědomil si Peter při pohledu na prchajícího tvora a rozeběhl se za ním. "Počkej sakra, vždyť nevíš, co tam je!" křičela na něj Tess. "Čekal bych to spíš od tebe, že se pustíš za jídlem," Joss nadzvedl obočí. "Učí se rychle, co je důležitý, co?" dívali se na Petera, jak mizí v dáli. "Budete se nad tím rozplývat nebo budeme něco dělat," ohnal jsem se. "Ještě chvilku," zkřížila Tess ruce na hrudi. Peter obratně přeskočil i svůj batoh, když se hnal za načepýřeným kaseosaurem, který okamžitě zrychlil, když si dvounohého vetřelce všiml.  Vyřítil se za ním a nezastavily ho ani první větve a šlahouny keřů, jež se rýsovaly na okraji lesa. Za jejich neproniknutelnou hradbou se ale skrývalo něco daleko horšího, než pouze malý neškodný kaseosaurus.

Netušíc, že některé pasáže z Doylova románu a místních indiánských pověstí jsou skutečné, jsme se rozběhli za Peterem a snažili se ho co nejrychleji dohnat. Ošlehávaly nás ostré hvězdicovité listy palmovitých keřů a pár vyšších listů kapradin, jejichž nižší bratranci se tyčili v jejich stínu, přičemž jsme šlapali po měkké tropické půdě. Vběhli jsme do lesa a uvědomili si, že jsme okleštěni docela nízkým porostem tropických palem a mnoha trpasličími balzovníky, mezi kterými se proplétaly vyšší listnaté keře a klenbu jim dělalo pár holých větví. Silné šuštění a šelestění těchto úžasných rostlin vyrušilo párek nádherně barevných hoacinů s výrazným chocholem oranžovách per, které na krku přecházely do kropenatého límečku, jež podrážděně vydávali silné volání linoucí se potemnělým pralesem. Mezi veškerou tou zelenou změtí se klikatila pouze zvěří vyšlapaná cesta, za ní se opět klenuly jen vyšší keře a černočerná mrákotná obloha.

"Petere!...Petere!" rozléhalo se naše zoufalé volání po okolním pralese. Daleko před námi burácela obloha jako při bombardování, černé mraky se do sebe zakusovaly čím dál tím více, a zdálo se, že zdejší plošinu znovu zachvátí mlžný oblak. Rozhlíželi jsme se kolem pěšiny do hustého podrostu a sledovali, zda se kolem nás něco nepohybuje. Vláčná půda pralesního podrostu však bránila každému našemu pokusu slyšet nějakého tvora, ikdyby byl jen pár metrů od nás, tak by nás stále mohl pořádně překvapit.

V posledních vteřinách nezbývalo mnoho a skutečně by se mu to povedlo, jen pár metrů před námi vyběhla z rozvětveného palmového keře samička hlodavce známého jako aguti zlatý. Malinkaté okrouhlé uši tohoto hlodavce mu jasně řekly, že se v oblasti pohybuje něco nezvyklého, což okamžitě zbudilo jeho pozornost, a díky jemným tlapkám přecupital pěšinu a zmizel o kus dál v houští. Za ním se však ozvalo prapodivné vydechnutí spojené s lámáním suchých listů, vedle nás se pohybovalo něco velkého. Pohotově jsme tam všichni namířili pušky a zbraně, ale jakoby ho to přitahovalo. Poslední, co zaznělo, byl tlumený zvuk nabíjeného úderníku pušky, ale najednou se z houštiny vynořila lidská postava se známou tváří.

"Ten zmetek...utekl i s těma brambůrkama," vyšel ze stínu pralesa rozčepýřený Peter. "Chytej," hodil mu batoh Joss. Přiletěl mu do dlaní, obratně ho chytil za poutko, a potom do něj jen nepatrně nakoukl, jestli mu kaseosaurus nevzal ještě něco dalšího. "No snad mám všechno...sakra," procenil Peter mezi zuby. "Tak pán se už dovyváděl?! Můžeme už konečně jít někam dál?!" pustila se do něj Tess. "Jestli se mně nebo moje jídlo nepokusí sežrat něco dalšího, prosím," odvětil s podivným nadhledem Peter. Blátivá studená cesta nás vedla dál porostem trsů keřovitých palem, jež se postupně zvyšovaly a zněpříjemňovaly chůzi neustálým dotěrným narážením do čela. Kromě hromobití ztichly zvuky celého pralesa, přes volání pár vřešťanů, kteří svými hrdelními písněmi dávali najevo blížící se nebezečí, až po hluboké chrochtání nějakého neznámého tvora opodál v houští, jelikož šedočerná obloha nad námi vypadala daleko více zlověstně než před pár chvílemi. Jenže ani hluboké hromy nedokázaly přehlušit ten strašný zvuk, který znenadání protínal oblohu. A blížil se.

Na obloze zněl zvuk, který se rozhodně nepodobal klasickým zvukům pralesa, které bychom tu čekali. "Slyšíte to? To zní jak...jak helikoptéra nebo letadlo," zastavila se Tess, když ji podezřelý zvuk přišel nepřirozený. "Jenže letadlo a tady? To by bylo přinejmenším zvláštní a nepřijde mi, že je to vůbec možný," snažil jsem se myslet v duchu zdejší oblasti. "Vždyť ale nevíme, ve který době jsme přesně. Nebo jo snad?" chtěl podpořit záhadnost celé situace Joss. "Tuhle horu ale obepínají větrný víry a šance, že tu přistaneš a budeš na živu je zhruba jedna ku tisíci, možná o něco víc," stále jsem si razil svou. "Ale poslouchej chvíli, zlato...To vážně zní jako letadlo," řekla neklidným tónem Harleen. A obě dvě měly pravdu, zvuk skutečně připomínal motorové letadlo zvolna letící krajinou. Z rozbouřených nebes se ale sneslo něco docela jiného a daleko horšího.

Ten štiplavý zvuk byl strašlivě pronikavý, tak moc bolel do uší, že jsme si je museli co nejrychleji zakrýt, protože se nebezpečně přiblížil. Přes klenbu palmových listů ale nebylo nic dalšího vidět, zato slyšet ale byly ještě zvuky podobné pískotu nebo protáhlému křepčení při tavení kovu nebo plastu. A tehdy se nad námi rozevřela zelená střecha pralesa a ukázala nám děsivého strůjce toho nepříjemného zvuku. "Proboha," vydechl s úžasem Peter při pohledu na to smrtonosné stvoření, které svými křídly rozpohybovalo palmy jako při vichřici.

Jen kousek nad našimi hlavami se ve větru vznášela gigantická kudlanka s nejméně dvoumetrovými křídly a masivním tělem, zpod kterého dolů visely dlouhé a ostruhami osázené nohy končící dvěma silnými drápky, které přecházelo ve štíhlou hlavohruď, z níž vycházely dvě nesmírně silné a také dlouhé přední končetiny s typickým znakem pro tento hmyz. Bylo to dozajista smrtonosné ústrojí, jelikož tyto končetiny byly osazeny mnoha velkými chitinovými trny temně zelené barvy, ve kterých už mohly skončit stovky živočichů, kteří byli možná daleko větší než my. Nejúžasnější na tomto tvoru ale byla jeho křídla, létal totiž pomocí dvou blanitých a dvou kožovitých křídel, kterými byl schopný rozvířit a rozpohybovat vysokou vegetaci jako skutečná helikoptéra. Ostrý a pronikavý byl tento nervy drásající zvuk, jež pomalu z mechanické helikoptéry přecházel do podoby hmyzího bzučení, který nás vybudil k zběsilému útěku v tunelu takřka neproniknutelné vegetace.

Ke všemu tomu zmatku se přidalo to, že kudlanka slétla za námi na zem a místo těžkopádného letu se raději vydala svou kořist pronásledovat po svých čtyřech svalnatých nohách a neustále přitom pištěla tím pověstným hmyzím hvízdáním. "Co je zas tohle kurva?!" vyjekl za běhu Joss. "Ta kudlanka..., o který jsem mluvil...Tohle je ona," křičel jsem mu na oplátku. "Tohle snad ani není kudlanka...tohle je...sakra velká kudlanka," rozjařil se Peter při pomyšlení, že se za ním žene téměř dva metry vysoký hmyz. Po děsivě krátké chvíli úděsného běhu se ale znovu ozvalo hmyzí bzučení, když se kudlanka opětovně vznesla nad klenbu podrostu a její gigantická křídla rozvířila větrnou smršť kolem nás. Už se zdálo, že hon za kořistí vzdala a dala se hledat jinou pomalejší potravu, jenže její bzukot se pohyboval nad námi a utichl až mísením s dalším pronikavým šustěním listů. Přes jejich klenbu totiž kudlanka propadla před naši menší výpravu a dokázala nám tak odříznout cestu.

"Takže co teď?!" nadhodil poraženě Joss. "Utíkat už nemá smysl...hlavně se musíme držt dál od jejích kusadel. Pod nima je jedovatej trn a není na něj protijed," držel jsem dál od strašlivého temně zeleného monstra, jež nám stálo v cestě. Kudlančina hákovitá kusadla, která do té doby byla přilepená na troúhelníkové hlavě s velkýma očima a neustále se komíhajícími tykadly, se najednou rozevřela do stran a zpod nich vypadla z ústního otvoru kožovitá blána, z níž se k nám rozjel dlouhý ostrý trn se smrtícím jedovým koktejlem. Kapky tohoto tichého zabijáka odkapávaly z ostnu, který svým tvarem připomínal kopí, za strašlivého pištění gigantického hmyzu. Celá situace se vyostřovala, dlouhé a silné přední končetiny tohoto hmyzu opatřené tvrdými ostny se natahovaly až k nám, a celkově bylo jasné, že z jednoho z nás se může stát příští oběť.

"Jsem otevřenej nápadům," polkl Joss. "Má brnění z chitinu, normální kulka jím neprojde," konstatoval jsem při pohledu na toho přibližujícího se tvora. "Normální kulka ne," naštvala se Tess a ještě přebila. "Počkej, ne!" zakřičel na ni Peter. "Hasta la vista, baby" sykla Tess, při stisknutí spouště její pušky. Nábojnice prolétla ohromnou rychlostí zelenou hlavou mezi očima kudlanky, ta se začala svíjet jako zachvácena agonií, když jejím tělem procházely poslední nervové zákruty. Následovalo několid dalších ran do spodní části hlavy a hrudi, které definitivně spečetily osud gigantického hmyzího nepřítele. Ten tvor naposledy vydechl, když jeho tělo dopadlo těžce na zem. "Tak tohle bylo rychlejší, než jsem si myslel," oddechl Peter vítežným dojmem. "Taky jsem si to představoval dramtičtější," přidal se s údivem Joss. "Není zač," odsekla Tess.

Jakmile se tělo naposledy pohlo, pomalu jsme se k tomu monstróznímu stvoření přibližovali a sledovali další evoluční stadium v dnešní době neškodného hmyzu. "Co tohle jenom je?" položila si řečnickou otázku Harleen, když kudlance natahovala dva a půl metru dlouhou přední končetinu. "Vypadá to jako kudlanka, ale není to kudlanka...Vidíš tu hlavu a nohy...na klasickou kudlanku jsou disproporční," rozhlížel jsem se po mršině. "A ten sosák...tohle není znak moderní kudlanky," přesunula se ke zvláštnímu ústrojí naplněném jedem. "Navíc koukni...ty křídla mají pancíř místo kožovitý blány," snažil jsem se zabodnout čepel nože do páru křídel, které zaživa překrývaly známější blanitá křídla. "Víš o tom jistě aspoň něco?" musel se zeptat nervózní Joss. "Je to...určitě to není zvětšená moderní kudlanka, ale její evoluční potomek. Z budoucnosti," snažil jsem se odříznout část pancíře jejích křídel. "Takže se tu objevují anomálie i z budoucnosti...hustý," nadchla se pro věc Tess. "A jakožto nálezci nového druhu...," rval tkáň od těla," ho můžeme pojmenovat. Dámy a pánové," konečně se mi podařilo kus odtrhnout," představuju vám druh kudlanky Toxicognathodera goliathia. Česky pak volně přeloženo jako jedotlamka goliáší," dodal jsem podivnými záblesky v očích. "Proč si vždycky bereš suvenýry jenom ty?" Peter se nahlas zamyslel.

Bouřkové mraky stále dělaly nebeskou klenbu nad námi, rozpadaly se a znovu přirůstaly k sobě, přičemž neměnily svou temně šedou až černou barvu, a nedalo se tak dobře poznat, že se smráká. Vegetace čím dál tím více připomínala horské pralesy And nebo Himálají, všude okolo se k obloze vzpínaly už nějaké ty menší stromy s rozličně tvarovanými větvemi a ošlehané liánami. Po nich skákala menší kolonie rusých vřešťanů guyanských, kteří se přemisťovali z jednoho kusu pralesa do druhého. Začalo mi to připadat přinejmenším zvláštní, mimo mnohých endemických druhů, snad skrývajících se ve zdejším pralese, tu žijí i druhy známé pod mesetou této hory. U ptáků nebo členovců bych to ještě pochopil, jak by se na náhorní planinu mohli dostat, ale u savců jako právě vřešťanů nebo aguti existovalo jedinné vysvětlení. Mohli se sem dostat pouze anomáliemi, což naznačovalo, že Auyán byla cosi jako epicentrum anomálií, podobné jako jsme viděli kdesi v dávnověku. Objevovaly se tu jak z budoucnosti a minulosti, tak i z nedávné přítmnosti, což nám značně rozšířilo obzory.

Rozjímání nad tím vším mi ale překazil cákot vodopádu, jak jsme se z lesa vynořovali k břehům menšího jezírka, které leželo na zlomu této hory. Do něj padal vodopád o výšce snad třiceti metrů z periferie deštného pralesa nad námi, z něj se kroutila v bahenním břehu řeka, jež mohla končit slavným vodopádem Salto Angel. Mimo těchto skvostů zdejší krajiny nás ale upoutala jiná díla zdejší fauny a flóry, na k jezeru klesajícím bahnitém břehu bez jakéhokoli krytí od rákosu nebo orobince si totiž lebedila menší skupina tmavomodrých plesiosaurů.

Tito plazi snad odpočívali v nánosu zdejšího mazlavého bahna krásně rudohnědé barvy, leželi tam poměrně klidně s jejich velkými, lehce kosočtverečnými, ploutvemi položenými vedle těla a jen konce jejich krků byly u některých vzepjaty k obloze. Malé hlavy na koncích typického znaku plesiosaurů nesly strnulý pradávný výraz a přečnívající zuby v čelistech, které byly tenké zhruba jako tužka. Tato výbava se hodila k lovu zdejších ryb a menších vodních obratlovců, jejich mršiny se někdy válely i nedaleko těl rochnících se plesiosaurů. V souladu s temnou oblohou a nulovou vegetací v okolí těchto mořských draků jsem si vzpomněl na slavnou knihu Thomase Hawkinse z roku 1840, kde jsou tito tvorové zobrazeni v kalném moři za temné jurské noci, jak bojují s velkým ichtyosaurem. K něčemu podobnému se mělo schylovat i jen pár metrů od nás.

"Nepřijde vám to trochu zvláštní?" zamyslela se Harleen při pohledu na ta zvířata ležící v bahnitém nánosu. "Co myslíš...to, že jsou na suchu?" odpovídal ji otázkou Joss. "Plesiosauři všech druhů se po zemi nepohybovali, a když už tak jenom na chvíli. Nezůstali by tu, kdyby pro to neměli důvod a vypadá to, že tu už jsou pěkně dlouho," rozhlížela se po usychajícím bahně podél těl plesiosaurů, které napovídalo, že už nějakou chvíli leží na břehu. "Takže otázkou je, co je vyhnalo z vody," zamyslel jsem se při pohledu na uhrančivou vodní hladinu. "V tom případě musíme brát v potaz, že ta nádrž nebude tak hluboká, nanejvýš pár desítek metrů a v tom případě to nemůže mosasaurid, pliosaurid ani nic na ten způsob," doplnila mně má drahá polovička. "Jinými slovy to zvíře umí vylézt z vody, tohle je jeho lovecký revír, ale pelech nebo hnízdo má jinde," připojila se Tess. "Přesně tak," přitakal jsem. "Vzpomínej, co bylo v tý knížce o vodních tvorech na planině?" ptal se Joss. "Bylo tam to jezero, ale to tady není, podle knížky tam byli ryboještěři, plesiosauři a taky spousta létajících ptakoještěrů kolem," povídal jsem a přitom sledoval, jak naproti nám vynořil další plesiosaurus.

V jezeře se náhle, jen kousek nad hladinou, vynořila hlava dalšího plesiosaura s lehce pootevřenými čelistmi, ze kterých vykukovaly ostré rovné zuby, a budila dojem, že tento tvor před nečím utíká. V současné době se paleontologové shodují na tom, že menší druhy plesiosaurů mohly plavat větší rychlostí, než jejich obří bratranci z pozdní křídy, ale tuto svou schopnost využívali pouze ve stavu té nejvyšší nouze. Pro tohoto tvora evidentně nastala, jelikož se neustále blížil ke břehu a jeho druhové na něj výhružně a signalizačně klapali svými tlamami. V závěsu za ním se ale ve zpěněných vlnách objevil i útvar připomínající tlustou žraločí ploutev, pnul se výše několika desítek centimetrů nad hladinou a evidentně byl pouze předzvěstí celého strašlivého majitele.

Před tím širokým tupým trnem, který dozadu směrem k ocasu klesal k hřbetu a těsně nad pánví se trochu zvyšoval v další ale menší útvar, se náhle vynořil vršek hlavy s dvěma plochými hřebínky nad čenichem a očima, nozdry toho dravce odfoukly vodu, která mu překážela, a oči přestal halit závoj blány, jakou mají i dnešní krokodýli pro zabránění průniku vody do jejich očnice. Před našimi zraky se vynořoval nesmírně silný semiakvatický predátor, vrcholový dravec zdejší planiny.

Malý plesiosaurus už byl téměř u svých druhů na břehu, ale dno už bylo mělké, takže jeho pronásledovateli dovolilo se odrazit pomocí silných zadních nohou a popadnout toho tvora přimo do téměř metrových čelistí, osazených ostrými kónickými zuby, kterými jeho vláčnou hladkou kůži roztrhal na kusy během několika vteřin. Ostatní plesiosauři se v samém strachu, a také nejspíš proto, že zdejší predátor už měl svou kořist v tlamě, vrhli do vodní nádrže a co nejrychleji se klidili monstróznímu dravci z cesty. Ten zatím syčel a neustále se oháněl s potravou v tlamě, kterou později vyhodil na bahnitý břeh opodál, čímž ji zlámal snad všechny kosti v těle. Několika krátkými kroky pak vynořil své tříprsté nohy s mohutnými drápy, přičemž donutil malého krokodýla rodu Anatosuchus, s jeho typickou plochou kachní čelistí s malými kuželovitými zuby, vyběhnout z bahenní lázně a najít si jiné útočiště.

Pouze semdesát centimetrů dlouhý anatosuchus do té doby poklidně lovil menší vodní tvory ve skrytu bahna nádrže, zatoulal se sem nejspíš z doby pozdního aptu o stáří téměř sto patnácti milionů let, ale teropod nad ním mu jasně dal najevo, že on je tu malým pánem. Jeho podivuhodný zjev mu přinesl přezdívku "crocoduck", jenže ani ten nedokázal hnout s úmysly toho teropoda. Z vody se vzepjalo takřka osmimetrové monstrum o nesmírné síle a zuřivosti, konečně jsme si záhadného lovce mohli prohlédnout pořádně.

Jednou ze svých třírstých tlap rozdrtil plesiosaurovi páteř, zatímco jeho dlouhá a k týlu zvyšující se hlava, se dvěma oranžovými hřebeny nad čenichem a očima, se sklonila až k zemi a masivní čelist s typickými vroubkovanými zuby začala mrtvolu požírat. Delikátním způsobem odřezával od mrtvoly kusy masa, do své hostiny byl tak zabraný, že jsme si jeho tělo do detailů prohlédli.

Celá kůže se barvila do zvláštně hnědého odstínu s přechodem do šediva a mnoha velkými i malými skvrnami, jež byly stejně zbarvené jako bláto na břehu jezera, jen břicho bylo světle žluté stejně jako tlama a vole pod jeho tlamou hrálo nádhernými červenými barvami s černými kaňkami a fleky. Teropod stál na dvou silných nohách, které končily třemi prsty s drápy, kdežto o něco kratší přední končetiny nesly cosi jako několik hrubých per smočených z vod jezera. Nejzvláštnější na něm ale byl jeho hřbet, za krkem se vzpínal k nebi zvláštní hrb s tupým koncem jako u velblouda, obratlové výběžky pak pomalu klesaly, ale nad pánví tvořily jiný menší hrb a ztrácely se až nad ocasem. Voda v jezeře se pomalu uklidnila, znovu se zrcadlila a ukázala nám i spodek těla toho děsivého dravce.

...

Večer, když jsme se proplížili v tichosti pralesem na nějaké to suché místo pro rozbití provizorního tábora, jsem přemýšlel, jakého teropoda jsme vlastně viděli. Tak trochu mi připomínal druh karcharodontosaurida z území dnešního Španělska, druh Concavenator corcovatus, jenže ten nosil ozdobu v podobě hrbu pouze nad pánví a nikoliv i nad hřbetem. A pak mi došlo, že jsme spatřili skutečnou podobu záhadného a zvláštního druhu teropoda, kterého našel již William Beckles za dob viktoriánské Anglie před více než sto padesáti lety. Dodnes z něj známe pouze tři obratle z oblasti napojení hřbetu na pánev, u kterých si navíc nejsme jisti ani jejich geologickým stářím.

Byl ale až roku 1923 pojmenován jako Altispinax dunkeri, nicméně za dobu, co ho známe, vystřídal i jména Becklespinax altispinax nebo Acrocanthosaurus alitspinax a kupodivu byl nějaký čas považovaný i za jedince megalosaura. Pokud se také zadíváte na model megalosaura ve slavném Crystal Palace v Londýně, tak nese mezi lopatkami hrb založený právě na fosílii těchto tří obratlů. A aby toho nebylo málo, tak si ještě vědci nebyli po dlouhou dobu jisti, jestli to byly obratle hřbetu, pánve, jestli byly zlomené nebo přirozeně tvarované a zda byly pneumatizovány (vyplněny vzduchem). Nebylo také jasné, o teropoda které čeledi nebo skupiny šlo. Altispinax byl považován například za eustreptospondylního megalosaurida, později za bazálního tetanurana a v posledních letech se ukazuje, že možná patřil k nadčeledi Allosauroidea a to právě na základě nálezu konkavenatora. Dle toho také usuzujeme, že to byl predátor o délce zhruba osmi metrů a váze přibližně jedné tuny, aktivní lovec menších sauropodů a ornitopodů na souši, ale také smělý konkurent krokodýlů a spinosauridů ve vodě. Kdo byli ale jeho sousedé není jisté, paleontologové dnes soudí, že byl se stářím zhruba sto třiceti sedmi až sto třiceti tří milionů let předním predátorem pro větší sauropody jako byli Pelorosaurus a Xenoposeidon nebo malého onritopoda druhu Valdosaurus canaliculatus.

Bylo to docela příjemné rozjímání u plápolajícího ohně, když jsme si místo čuníka opékali malého lystrosaura. V ohnivých jazýčcích, vzdýmajících se z rozžhavené výhně, odkapával vyvařený tuk a sádlo z pod proříznuté hrubé kůže tohoto metr dlouhého tvora a neustále syčel na rozpáleném ohništi. Přestože jsme měli zásoby jídla, zatoužili jsme ochutnat pravěk naší planety. A to doslovně. Musím říct, že ten požitek stál rozhodně za to, Lystrosaurus nám zachutnal podobně jako vepřové maso a měl dokonce i stejnou konzistenci ve struktuře masíčka. Mohla za to nejspíš velmi podobná stavba těla a adaptace pro hrabání a semiakvatický způsob života. Tento relativně nenáročný způsob života tak předběhl dnešní prasata o více než dvě stě padesát milionů let, zpětně se mi to zdálo i trochu neetické si pochutnat na zvířeti, které bylo jednou z nejdůležitějších součástí teorie o kontinentálním driftu německého geologa Alfreda Wegenera. Ta totiž rapidně změnila pohled na celou historii kontinetů na naší planetě, co jsme s tím pak ale mohli nadělat.

Na planině jsme mohli narazit na cokoliv, překvapil nás proto fakt, že se Peter dobrovolně nabídl jako hlídka. Přes jeho osobní averzi ho něco donutilo hlídat bezpečí nás všech a to i za možnosti, že by se někde v okolí mohl znovu vynořit altispinax a ukázat nám svou královskou korunu (a to nemluvě o jedotlamce, smečce kaseosaurů nebo jiných zvířat). S chutí jsme se každý vrhli do stanu s měkkými spacáky a karimatkami, kde jsme chtěli strávit noc po úmorně dlouhém dni prodlouženém ještě o krušný večer v juře. Venku pomalu dohoříval oranžově červený oheň, Peter jen letmo přiložil nějaké to malé dřívko do ohniště a nechal ho svítit jako lucernu do okolního nízkého lesíku. I za noci byla obloha rejdištěm mlhy a mraků, které se držely nízko nad hradbou pralesních velikánů, takže jsme si mohli hvězdnaté nebe pouze představovat. Přesto to ale byl kouzelný zážitek, později byl obohacen ještě o kapku neznáma.

Na tepui klesajíc v noci teploty i k pouhým pěti až deseti stupňům nad nulou, navzdory o něco příjemnější teplotě jsme se ale k sobě ve stanu pod spacákem chouleli ve snaze udržet si alespoň nějakou tělesnou teplotu. Neustále jsem vískal Harleen v jejích dlouhých blonďatých vlasech, než jsme dokázali oba dva usnout.

Cítil jsem příjemný tisk jejího štíhlého těla, tentokrát to ale bylo kapku jiné kvůli slabé vrstvě našeho oblečení, které jsme každý z nás měli na sobě. "Konečně...zase spolu," pousmál jsem se, když přes jemnou plachtu stanu byl vidět plápolající oheň. "Konečně...víš, jak moc jsem se o tebe bála?" položila mi řečnickou otázku, když si svou krásnou hlavu bořila do mého krku a něžně mi přitom dýchala na kůži. "Myslíš v juře?" odpověděl jsem ji otázkou. "Když jsem tě nemohla nikde najít...myslela jsem na to nejhorší," rozvedla dál myšlenku. "Ale teď už tu ležíš vedle mě a v bezpečí...nemáš se čeho bát," políbil jsem ji do vlasů. Harleen se jen pousmála, její nádherné rty svíraly krásný zasněný úsměv, jež mně naplňoval pocitem štěstí a nehynoucí lásky.

"Jdeš potom na hlídku?" odzívla si a ještě silněji se ke mně tiskla. "Musím...slíbil jsem mu to a navíc se chci podívat na to, co se tady pohybuje v noci," podíval jsem se zamyšleně. "A neměl jsi pravdu...s tím jezerem, myslím," pomalu zavírala její diamantově modré oči. "Jak neměl pravdu? Viděla jsi tu snad tak ohromný jezero?" trochu mně rozesmála její otázka. "Bylo to jezero...nebo aspoň jezírko...To musíš uznat," znovu si jemně odzívla. "Dobře, dobře, uznávam, že to bylo něco na ten způsob...Jsi moc unavená?" cítil její znavené tělo. "Hmmm," přepadal ji spánek. "Aww, tak to se radši vyspi zlatíčko. Miluju tě," naposledy jsem ji políbil do jejích nádherných vlasů, když jsem cítil doteky jejího hladkého obličeje na svém krku. Vzápětí mi ale přišlo něco v nepořádku, nedostal jsem totiž žádnou odpověď jako obvykle. Přes únavu jsem se zvláštním pocitem zvedl hlavu a oči mi sjely na její klidný obličej, jemuž dominoval roztomilý výraz nevinné spící dívky. Byla to chvíle, kdy jsem si ještě více uvědomil, že se můj život bez ní neobejde, že jsem nikdy nikoho nemiloval tak, jako teď ji. S klidným svědomým jsem tak ulehl zpátky k jejímu ženskému tělu s duší bojovnice v domění, že tahle noc bude jedna z těch klidnějších.

Jen, co jsem si položil hlavu, se ke stanu noční temnotou něco přibližovalo. Přes jemnou půdu všude kolem byly slyšet kroky onoho cosi, jakmile to došláplo na zohýbanou kostnatou větev, jež okamžitě pod jeho vahou praskla. Jedním pootevřeným okem jsem sledoval okolí, venku dohoříval plápolající oheň, pitvořící se stín připomínající dvounohou postavu se stále zvětšoval pokaždé, když se blížil k plentě u našich nohou. Pravou rukou jsem se natáhl ke zbrani nad mou hlavou, pomalu jsem ji uchopil a jen čekal, než ji budu moci použít. Stín se zastavil, pomalu se jeho dlouhé pevné ruce natahovaly k zipu stanu a klasickým bzučivým zvukem ho otevíraly.

Předstíraný spánek jsem přerušil v tu chvíli, když se ze stínu vynořila lidská postava, na jejíž čelo jsem začal mířit hlavní zbraně. Otočil jsem se a otevřel obě oči, ty však spatřily jen a pouze Petera sklánícího se k nám. "Co děláš, to jsem já, debile!" křičel šeptem. "Pššt! Teď usnula," vyjel jsem na něj šepotem ztrácejícím se ve zvucích pralesa. "Máš jí fakt rád, co?" snížil o něco hlas. "Nedokážeš si představit jak," pohladil jsem Harleen po vlasech,"...to jsi mi přišel říct jenom tohle," dokončil jsem větu rozmrzele. "Ne, tohle fakt musíš vidět, protože mi přijde, že o tomhle jsi mluvil," snažil se mě vytáhnout ze stanu. "Co tím myslíš?" dostal jsem se ven ze spacáku. "No prostě pojď, pojď se na to podívat," vytahoval mně ven. "Dneska máš nějakej divnej den, kámo. Přikradeš se vždycky, když to človšk nečeká," vylezl jsem. "Po tý šipce je mi furt nějak divně, přijde mi, že můžu běhat jako Flash," divil se sám sobě. "To se vsákne, neboj," poplácal jsem ho po ramenou.

Peter mě přivedl k okraji tábora, kde měl postavenou rozkládací židli. Chytl mně za rameno a levou rukou ukazoval nahoru nad střechu pralesa, jehož velikány vyrůstaly z oněco výše položeného místa skalní plošiny. Napřed jsem si myslel, že viděl jen něco nepřirozeného, ale ne zvláštního a děsivého. Přesvědčil mně ale v opak.

"A co tam mám vidět?" zadíval jsem se do tmavých mračen v dáli. "Vydrž...chvíli. Má to interval každou půl minutu," odpovídal mi stále nervózní Peter. "Ale co...?!" vykřikl jsem, když už mi konečně bylo jasné, proč mně tahal z postele. Na zlomek vteřiny se od klenby pralesa vynořil ohnivě rozpálený disk, objekt ve tvaru dvou na sebe přiklopených talířů, který zářil do tmy jasněji, než sluneční kotouč. Těleso vystřelilo od pralesa tak úžasně rychle, že i dnešní moderní nadzvuková letadla by za ním byla pěkně daleko, kvůli takové rychlosti ho zahalil ohnivý žár, ikdyž pod ním bylo vidět lesknoucí se stříbřitý posel jiných světů a dokonce i s několika malými rozzářenými okny po stranách. Nahoře se mi pak zdálo, že se tam klene cosi jako kopule nebo široký prosklený prostor, za celým tím tělesem zůstal ohnivý pruh jako po raketoplánu. Zmizelo v horní vrstvě mraků tak rychle, jak se objevilo, a až chvíli potom následoval zvuk připomínající start rakety. Za ním se objevil jen rozčeřený mračný opar, nic víc po něm nezbylo.

"Tak tohle jsi měl vidět," odpověděl mi s úžasem v očích. "Ty pověsti nelhaly...ty bytosti sem fakt přišly," oddechl jsem stejně užasle. "Takže to bylo, co si myslím, že?" zeptal se nijak zaskočeně. "Přesně tak...musíme se tam vydat, musíme to prozkoumat. Tohle by mohlo změnit pohled na historii lidstva!" nezdráhal jsem se rozkřičet na celý prales. Ještě chvilku jsme se dívali jako uhranutí tím samým směrem, ale v noční temnotě už jiný vesmírný koráb oblohu nekřižoval. Než jsme se z toho stačili vzpamatovat, v pralese kus od nás si prodíralo cestu vegetací něco nesporně živého a nevyzpytatelného. Vzápětí se za našimi zády pohybovalo něco, co snad zachytilo pach opékaného lystrosaura či nás zaslechlo při nadšeném jásání v tichých zvucích pralesního šera. Praskot větví malých stromů a palmovitých keřů ukazoval na pohyb až děsivě velkého tvora.

Zatímco Peter sahal po brokovnici, já jsem vzal jeden krátký klacek, jehož konec jsem polil trochou terpentýnu a o dohasínající ohniště jsem ho zapálil, čímž z něj vyšlehl oranžově rudý plamen osvětlující celé okolí. V jeho záři bylo velmi dobře vidět ohýbání a šustění všech vysokých keřů kapustoní, jak ten pralesní gigant drtil jejich větve a kmeny. Jeho mohutné tělo s poměrně objemným břichem na čtyřech štíhlých silných nohách, které končily tlustými polštářky a třemi kopyty pro utlumení váhy tak rozměrného tvora, se prodíralo podrostem jen pár metrů od nás. V dohledu už byly palmové listy rozkmitané jako při hurikánu, v jejich úrovni jsme také vyhlíželi toho podivného tvora, ale místo něj se tam objevila jen mohutná šedohnědá masa hrající svaly a tvrdou zrohovatělou kůží, ta nesla ještě o něco výš pár kožních záhybů. Provizorní pochodeň jsem zvedl o kus výš a spatřil k nám naklánějící se ohebný masivní krk ukončený velkou jakoby tapíří hlavou. Celá ta masa svalů a kostí se zastavila jen o kus dál před námi.

Ohromný bezrohý nosorožec Dzungariotherium orgosense se zastavil ve tmavé vegetaci a svou velmi velkou hlavu na pružném, přesto však docela krátkém,  krku sklonil od svých mohutných ramen až takřka k nám, když se zjeho tlamy ozval hluboký táhlý mrukot doplněný o neustálé mlaskání a bručení. V jeho očích na rozměrné hlavě, která se snižovala od dvou menších plachtovitých uší nad týlu, byla vidět jeho nevinná povaha mírumilovného obra. Na malou chvilku pak zvedl svůj pružný čenich, jež u většiny druhů velkých bezrohých nosorožců z podčeledi Indricotheriinae tvořil už krátký chobot jako u dnešního tapíra, aby si s ním mohl náležitě ohmatat ty nové tvory v jeho blízkosti. Trochu naztevřel jeho tlamu, byl tak vidět jeho masitý červený jazyk a silné stoličky, ze kterých byly cítit zbytky natrávené a rozkouané rostlinné hmoty. Celý tento třetihorní gigant byl pokryt jen pouze jemnou a krátkou srstí nahoře na krku a po celé délce hřbetu, který se tyčil ve výšce snad čtyř metrů.

Obrovské Dzungariotherium patřilo k největším nosorožcům z čeledi Indricotheriinae, podle dosud nalezených fosílií má stoličky ještě o zhruba pětadvacet procent větší, než dosud největší známý indrikoterin, známý rod Paraceratherium. Dle toho se někteří vědci v minulosti domívali, že jde o skutečně největšího známého kopytníka všech dob, nicméně dnes uznané dva druhy tohoto rodu (mimo toho, se kterým jsme se setkali ještě druh D. turfanensis) mají tuto část těla oproti paracerateriu větší. Bylo to zapříčiněno pravděpodobně pojídáním tužší a méně výživné stravy, tuhých listů vysokých polopouštních stromů a větších keřů v oblasti dnešní provncie Xinjiang v Číně. Na druhou stranu ale známe i druh řazený k tomuto rodu, druh D. tienshanense, který se na základě fosílií čelistí a lebky zdá být ještě o něco málo větším, než je paraceratherium. Pokud se tyto údaje potvrdí, pak jsme na Auyánu viděli příbuzného zvířete, jež měřilo na výšku něco okolo pěti metrů a mohlo vážit i přes dvacet tun.

...

Ranní rosa spadla na všechno a na všechny, kteří se pohybovali po náhorní planině, její studené krůpěje se zachytily na pavučiny, stébla trávy i spící zvířata. Nebe opět bouřkově temné a nepříznivé, zároveň však zvláštně tiché a němé jako nikdy předtím, takže pro nikoho to nebylo zrovna příjemné probuzení. Palmy v okolí se uklidnily, doteď je ošlehával slabší studený vítr, ale ani ticho v neprostupném tlení zeleného pekla nezabránilo probuzení všech dalších členů naší skromné výpravy.

"Tohle je hlídka teda," rozmrzele vylezla Tess ze stanu, když mně uviděla sedící ho na rozkládací židli kus od ohniště, jak mám zavřené oči a pod hlavou semi sklání složené ruce na pažbě brokovnice. Její hlaveň, mířící do vlhké země, se v tu chvíli stala útočištěm pro jednoho z největších současných pavouků, hnědozlatého sklípkana největšího. Tento gigantický zástupce pavoukovců je velikostně i vzhledově podobný svým karbonským příbuzným, dnes obývá kdejaký kout jihoamerického deštného pralesa a jen jeho tělíčko měří takřka dvanáct centimetrů, navíc se mu v angličtině říká velice příhodně ptakojed. Díky své velikosti se totiž neživí pouze hmyzem, ale i menšími žabkami, hady, ještěry, hlodavci a také malými ptáky. Natahoval své dlouhé chlupaté nohy stále blíže a blíže k mým rukám, stoupal díky malým drápkům na koncích jeho končetin a nebezpečně přitom cenil své chelicery. "Sazím pade..., že ho kousne," odzívl si Joss, když vylézal ze stanu. "Kilo, že ta puška vystřelí a on si na zpětným rázu vyláme zuby," vyklonil se zpod plachty Peter. Mezitím jsem se ale jen lišácky usmál, nespal jsem totiž, jak by si mohli ostatní myslet.

"Pro lovce je důležitý v kořisti nevyvolat sebemenší pocit nebezpečí," odpověděl jsem jim naprosto klidně. "Pak už je jednoduchý...lovit," popadl jsem brokovnici za spoušť, rychle vstal ze židle a pavouka prudkým pohybem ruky odhodil do přítmí keřů a kapradin opodál. "Základním principem je zmást svou kořist...oba mi dlužíte sto pade," rozhlédl jsem se na Petera a Josse, kteří si v tu chvíli snad ani neuvědomovali, že se něco děje. Skládali jsme tábor, začalo jemně poprchávat a vše okolo vlhlo ještě rychleji než předtím. Provizorní tábor jsme naskládali zpátky do batohů a vaků v naději, že se snad dozvíme, co v noci rozzářilo oblohu světlem jako ve dne.

Zprvu jsme pochodovali při okraji další skalní stěny, zřejmě se při pohybech zemské kůry Auyán rozdělila na dva menší kusy, z nichž jeden se vymrštil do o něco větší výše, než ten druhý. Rozlámaná sklaní stěna se pyšnila horninami starými přes šest stovek milionů let, stolové hory zde vznikaly již v období prekambria, ale také četnými ostrůvky trav a různých nižších rostlin, ve kterých sídlilo určitě mnoho menších savců, ještěrek nebo pavouků. Nicméně stále jsme nemohli nalézt to, co jsme hledali. Potřebovali jsme najít jakoukoli skalní průrvu, jeskyni nebo přístupnou cestu nahoru nad nás, kde se zatím ozývaly zvuky rušného pralesa.  "Jestli se Doyle neplete, můžou se tu nacházet skalní průrvy a jeskyně, těma se můžeme dostat nahoru," rukama jsem přejížděl po stěně. "Vidíte támhleto?" ukazoval Joss na nějaké bílé pruhy nahoře na okraji stěny a vegetaci. "Co to je?" podivila se Tess. "Asi nějaká zvláštní vegetace tady, nic, co by nás ohrožovalo," mávl jsem nad tím rukou. "To není tráva, vypadá to tak nějak pevně," ohrnul nad tím nos. "Nechcete radši hledat cestu nahoru a nezabývat se nějakýma pruhama?" rozhlížel jsem se po skalní stěně.

"Kde už jsem tohle jenom viděl, sakra kde?" mumlal si Peter pro sebe. "Co říkáš?" ohlédla se Harleen. "Nic, jenom, že tyhle pruhy nebo něco takovýho jsem už někde viděl. Jenom si sakra nemůžu vybavit, kde," klepal si do hlavy. "Co ti to připomíná?" klidně mu položila ruku na rameno. "Jako...jako holubí...to je ono! V křídě, když Martina podělal ten ptakoještěr!" vykřikl radostně. Mlha nad námi se rozplynula, bílé pruhy byly ve skutečnosti stopy po trusu. Po trusu něčeho velkého a nebezpečného.

Pak oblohu protnul křik, dlouhý táhlý křik podobný sokolu. "Nepřeskočil jsi náhodou tu pasáž o těch ptakoještěrech, viď?" Harleen mi položila ironickou otázku. "Radši jsem si jí nevybavil," s prázdným výrazem jsem koukal na dva velké stíny na obloze. "Měním názor. Je skvělej čas najít nějakou jeskyni," couval Joss. Z plošiny nad námi se ozval další křik, na nás se shora dívala pětice dalších ptakoještěrů s doširoka rozevřenými čelistmi a vidlicovitými zuby. Tlamu a čelisti měli oranžově zbarvené, kolem očí přecházely barvy podobné pavímu ocasu a dozadu stáčející se hřeben na týlu byl perleťově červený. Zbytek těla, až na konce pětimetrového rozpětí blanitých křídel s tmavě modrou barvou, byl světle hnědý, pokrytý krátkými pyknovlákny. Dívali se na nás svýma děsivýma očima s rozhořčeným výrazem a připravovali se na slet za kořistí.

"A sakra...měli bysme asi jít," pokračoval Peter. "Zkuste najít aspoň nějakou průrvu, jeskyni nebo tak...jděte tam a zůstaňte tam, dokud nepřijdeme. Tohle nebude jednoduchý," díval jsem se na rozevřené tlamy. "Co jako chceš dělat? Tohle je přesila," střídmě mi řekla Tess. "Nějak se to podá," poklepal jsem ji po rameni.

Dlouhou studenou chodbou prolínaly skřeky malých netopýrů, které jsme svým příchodem jen a pouze rozrušili, zároveň se tu ale rozléhaly naše hlasy do dlouhých chodeb, vedoucích někdy i kolmo dolů, jež byly snad pod celou horou a možná vedly i pod patu mesety do okolního pralesa. A znovu, vzpomněl jsem si na Doyla, jež předpovídal, že se čtyři hlavní hrdinové dostali zpět do pralesa právě těmito chodbami a slujemi. Buď se neuvěřitelně trefil nebo znal někoho, kdo na tepui byl nebo ji alespoň pozoroval zespodu.

Tak či onak se ale jejich povrch značně změnil, dnes se jen málokde udržela půda potřebná pro vegetaci a drtivá většina povrchu dnes opět jednotné Auyán tepui je pokryta skalisky, nízkými trávami, lávovými proudy a mlžným oparem. Jen na určitých místech se udržely lesy a i ty dnes už mizejí, navíc přistání helikoptéry nebo armádních letadel znemožňují vzdušné víry a mnohá přistání zde skončila smrtelnými nehodami. Jenže v tu dobu, kdy jsme tam byli my, jsme z jeskyní vešli do nízkého pralesa, jež nás učaroval svým velmi zvláštním kouzlem.

Když jsme stanuli před denním světlem, přestože nebe nad námi se opět halilo do mračného hávu, tak nás svým silným chrochtáním přivítal malý tapír jihoamerický, zvláštní případ zdejší fauny a také vzdálený příbuzný gigantického dzungarioteria, jež jsme v noci viděli. Jakmile nás svýma malýma očima zahlédl, dal se tento býložravec rychlým klusem na útěk do pralesního podrostu, kde se před námi mohl náležitě skrýt. Kus opodál se už z bujného stromoví stávaly pouze menší tropické keře, znovu ošlehávány prudkým větrem. Ale ani neustálé šelestění a šustot těchto malých palmovitých pahýlů pralesa nás nezastavilo v pouti za oným neznámem, Peter a já jsme ostatní naváděli do míst, odkud mohl disk vylétnout.

Za hýbajícími se keři však číhala naprosto jiná příroda, než kterou bychom tu čekali. Místo pralesa se k obloze vzpínaly dlouhé stonky suchých žlutých trav, vypadajících jako bodliny dikobraza, které tvořily pouze malou předehru kolosu, který stál kus před námi. Byla to gigantická holá skála, alespoň se to zprvu zdálo, ve skutečnosti šlo ale o jakýsi chrám nebo obětiště vytesané do ohromného kusu kamene a přetvořené v hlavní svatyni kohosi. A toto slovo bych vyzdvihl, do té doby jsme si skutečně nebyli jisti kdo toto úchvatné dílo vytvořil a ani proč. Ohromeni tímto dílem jsme se mu vydali vstříc, byli jsme si jisti, že právě odtud posel jiných světů za noci vylétl a zde bylo jeho útočiště.

Přibližovali jsme se rozlehlou travnatou plání pod rozbouřeným nebem a docházela nám ohromná velikost a monumentálnost onoho chrámu. Pod zdobnými liniemi, které mohly představovat rozpínání kosmu nebo sluneční paprsky, jsme rozeznávali slabé detaily, do skály byly vtesány podpůrné sloupy kvádrovitého tvaru, ty kryly četné reliéfy ze života vesmířanů. Byla to ve své podstatě obrazová galerie z jejich cest po vesmírném prostoru, zároveň se však zde uchovalo i dědictví o setkání s lidskou rasou.

"Tohle je naprosto, ale fakt naprosto, šílený," uvědomoval si stroze Peter. "Zároveň ale úžasný...celý desetiletí hledáme důkaz kontaktu s jinými světy a tady...," rozvedla myšlenku Harleen, když svými jemnými prsty přejížděla po ohromných monumentech. "A tady ho máme před očima," hleděl jsem na vyobrazení kosmického plavidla s četnými technickými detaily a neznámými znaky. "Proto jsme sem šli, abysme zjistili pravdu, kterou stejně známe?" trochu nevrle položila řečnickou otázku Tess. "Ne. Jsme tu proto, abysme o tý pravdě získali důkazy," poupravil ji Joss.

Údiv i strach nás přepadaly, když jsme hleděli do náruče dávné minulosti lidstva, jež je obestřena mnoha otazníky. Před našima očima se rýsovaly rytiny tvorů ve skafandru, jež ve svých rukách svírali nějaké technické zařízení, nebo podivných bytostí s dvěma tyčemi nebo žezly v rukách. Doplňovaly je obrázky indiánů, kteří se uctivě k těmto tvorům přibližovali a evidetně od nich převzali mnohé znalosti a informace důležité pro rozvoj jejich mateřských kmenů. Takřka mystickou atmosféru ale přerušilo zvláštní tahání, jakoby se snad z hory nebo blízkého okolí vysouval nesmírně hmotný objekt. Rozhlíželi jsme se jako diví, ale venku se absolutně nic nehýbalo, vše zůstávalo na svých místech jako předtím. Zvuk tak musel pocházet z chrámového prostoru, snad posvátného místa nebo rituální komnaty. Strach tu byl na místě, ale spolu s ním i rozkrytí celé záhady stolové hory.

"Jdeme tam?" nesměle nadhodil Joss. "Počkej...slyšíte to taky," zaslechl jsem v burácení hromů něco, co připomínalo slabý lidský šepot. "Jak jsme to mohli neslyšet, vždyť to bylo nepřeslechnutelný," odvrátil se od chrámového vchodu Peter. "To nemyslím, tohle znělo jakoby někdo šeptal nebo tak něco," snažil jsem se znovu zachytit ten prapodivný zvuk. Nic podobného se ale už neozvalo, chtělo se věřit, že to byl jen přelud, ale ve vysoké trávě se naopak na vteřinu ukázala čelenka typická pro indiány této oblasti, Kariby, Janomany nebo Pianaky, zdobená nádhernými pery papoušků ara a párem per hoacina, než opět zmizela v trávě. "Musíme odsud, tohle jsou indiáni," uvědomil jsem si, když se za našimi zády v chrámu schylovalo k odstartování dalšího vesmírného kosmoletu. "A?" ohradila se vůči tomu Tess. "A některý zdejší etnika nejsou příliš přívětivý k cizincům a už vůbec ne, když jsme se dotkli jejich posvátnýho svatostánku," odpověděl jsem ji hrubě. Planinou se ale už ozvalo volání náčelníka kmene, ve svých svalnatých snědých rukách svíral dlouhý luk s jedním šípem, ten nesl kovovou špičku. Nebylo třeba dodávat, kdo jim k obrábění kovů dopomohl.

"Takže útěk?" nadhodila Harleen s očima přilepenýma na indiánské lovce před námi. "Doběhnout do jeskyně nás připraví o čas...kus od jejího vchodu ale bylo to jezero ne?" začal jsem uvažovat při ztenčování intervalu mezi útokem. "Máme teda v plánu skočit po hlavě do toho napajedla, ikdyž tam pořád nejspíš je Altispinax?! Chápu to správně?" uvědomil si oč jde Peter. "Nemáme moc dalších možností, navíc ten altispinax se pořád dá zvládnout, ale ty indiány asi jen tak nedokážeme sevřít v jejich mysli," odpověděl jsem mu poraženě. Pomalu jsme začali ustupovat k pravému křídlu chrámu a sledovali zvedající se indiánské lovce s výraznými černými vlasy a svalnatými těly, kteří byli oděni do dlouhých prošívaných kalhot s několika kapsami a záhyby a někteří měli dokonce trička s krátkým rukávem tolik podobným těm, které jsme měli i my. V silných dlaních svírali oštěpy, kopí a také luky s šípy, přes veškeré vědění předané návštěvníky z hvězd si nenechali vzít svou kulturu úplně. Za našimi zády se ozvalo strašlivě silné burácení, nastala chvíle startu posledního nebeského plavidla.

Zřetelně se dalo slyšet žhavení motorů a pohonných jednotek toho kovového objektu, jeho plášť se měl za chvíli zdráhat strašlivé teplotě při průletu naší atmosférou, který byl skutečně obrovský, dle šíře a výšky chrámu se dalo odvodit, že celý ten "létající talíř" měl na šířku zhruba čtyřicet a na výšku asi patnáct metrů. Jako stavidlo hráze se protrhla i síla pohonu celého plavidla, trysky a motory začaly chrlit plameny jako raketoplán a najely na již připravenou strmou rampu. Díky rychlosti a akceleraci se už zanedlouho ten objekt znesl a odletěl kamsi do nekonečného vesmíru, za ním na Zemi zůstala jen ohlušující akustická vlna, jež ochromila indiánskou družinu, a dala nám tak šanci na útěk.

Krz travnatou pláň jsme se vrhli do náruče pralesa, když se z rozbouřených nebes spustily provazce a kápance dešťových krůpějí jako při nejtvrdším hurikánu. Původně lehce omámení indiáni se vydali strašlivou rychlostí za námi, jejich nepřátelské obličeje zdobily velké náušnice a barvy složené z měkkého jílu a rostlinných výtažků, vytrvalý běh těchto bojovníků doplňovalo jejich varovné volání snad napodobující zvuky zdejších zvířat. Krev nám všem tuhla v žilách, raději jsme se ani neohlíželi, protože jinak by nás jistě zaskočila překvapující přesnost vypálených střel a hozených kopí. Jako smršt tyto předměty létaly kolem nás, zabodávaly se do drsné stromové kůry a měkké země, přitom neutichaly naše přání se konečně dostat alespoň k tomu vodopádu, jež už padal do napajedla a byl naší jedinnou záchrannou. A snad jsme byli vyslyšeni, mezi změtí zelené vegetace se totiž ozvala říčka vedoucí až k našemu záchytnému bodu.

Přebíhali jsme po vratkém břehu tohoto toku, několik indiánů svou vlastní neopatrností skončilo v tlamách věčně nenažraných kajmanů, kde už se jen kus před námi rýsoval okraj pralesa a s ním byl na scéně i vodopád. Získali jsme malý náskok, když se pár indiánů pokoušelo dostat své druhy ze sevření evolučních potomků malých krokodýloformů z triasu, svědků druhohor, ale bylo to snad ještě naobtíž. "Tohle ti neskočím...tam dole se rozplácneš a zbude z tebe mastnej flek!" zastavil se Joss a hleděl přitom z takřka třicetimetrového útesu. "Vyber si! Buď mastnej flek nebo sežranej indiánama, samozřejmně předtím tě ještě zabijou. Už není cesty zpátky!" odvětil jsem mu, když už nám docházel čas. "Jestli to přežijeme, tak tě vlastnoručně zabiju!" podíval se ještě jednou do hlubin. "Ale pořád mi budeš dlužit ty prachy," pousmál jsem se na něj naposled. Dech se ztěžoval, naposledy se naše plíce mohly dotknout vzduchu, než jsme se vrhli do náruče křišťálově modré vody pod námi.

Průlet vzduchem se zdál být nekonečný, každý asi přemýšlel nad něčím jiným, ale všichni doufali v to, že jejich kosti tenhle tvrdý pád vydrží. Dopadaly na nás kapky deště, ty dávaly pouze malou předzvěst tomu, co bude následovat, když nás ve vteřině voda doslova obklopila a nehodlala se ná pustit. Všechny ryby okamžitě odpluly pod potopené kmeny a pahýly stromů, dál od těch pěti neznámých tvorů, kteří pronikli do jejich prostředí. Miliony vzduchových bublinek nás vynesly zpátky na hladinu, pár zvědavých plesiosaurů si připlulo podívat, koho mají ve svém teritoriu, ale vzápětí se znovu potopily při zaslechnutí děsivého volání indiánů. "My nejsme mrtví...my žijeme!" promnul si oči Peter, když vyplaval nad hladinu. "A cos myslel, tohle bylo promyšlený," odlepovaly se malé krůpěje vody z Harleeniných rtů. "Přesně tak, tohle bylo sakra promyšlený," sledoval jsem jedním očkem indiány třicet metrů nad námi. "Živí...ale na jak dlouho," polkla Tess, jakmile uviděla povědomé hrby vyčívající nad vodu. Král napajedla se opět dostavil.

Divoce jsme začali kopat nohama a snažili se nahmatat mazlavé bahno pod námi, zatímco altispinax se neustále přibližoval a nedělalo mu to ani žádné větší problémy. Byl ledově klidný, stejně jako voda všude kolem, prostě jen vyplaval ze svého úkrytu někde na okraji napajedla a snažil se ulovit svou další kořist. Jeho teplokrevný organismu totiž potřeboval čerstvou potravu a skupinka lidí pro něj byla daleko jednodušší na ulovení, než plesiosaurus se svým plaveckým uměním. Vlnil se vodou a svým atypickým hřbetem ji rozrážel, nebral v potaz volání a dokonce házení kopí a oštěpů indiánů, jelikož jeho cíl byl naprosto jasný. My.

Konečně jsme mohli nahmatat pevnější půdu pod nohama, drali jsme se na břeh a využívali přitom všechny zbývající síly. Ruce i nohy jsme si bořili do měkkého bláta a nemysleli na blížícího se altispinaxe za námi. Na břehu jsme se ještě museli vysápat na všechny čtyři a posléze už jen na nohy, jež nás ještě musely nést pralesní podrostem. Utíkali jsme tak rychle, jak nám to naše tělo dovolilo, ale nést na sobě vybavení a být promočení až na kost se projevilo velmi brzy. Král napajedla se vysápal na své silné statné nohy a dal se porostem do pronásledování. Lehčí stavba těla mu navíc dovolila překonat rychlost pětatřiceti kilometrů v hodině, náskok několika desítek metrů překonal tento netvor za pár vteřin. Prodíral se nízkou vegetací a navíc divoce řval, podobnými zvuky jako dnešní krokodýl, přičemž se zdálo, že síla našich schopností opět sálá na povrch. Dříve než jsme ji ale stačili použít, tak se ozval zvuk ještě něčeho docela jiného. Jedinného rovnocenného nepřítele na této planině.

Z houštiny kus od nás se ozvalo jakoby prasečí chrochtání doprovázené hrdelním řevem nějakého velkého nepokojného tvora, okamžitě se smísilo s deštěm a burácejícími hromy, ale zanedlouho nechalo vyniknout i s jeho majitelem. Z deštěm zalitých křovin se jako blesk z čistého nebe vyřítilo svalnaté a mohutně stavěné tělo teropoda s krátkým vrásčitým čumákem a hlavou, která svými keratinovými rohy připomínala žábu rohatku. Nad očima se totiž tomu dravci klenuly dva krátké tupé růžky, mohl je možná používat jako prostředek pro přilákání samičky nebo naopak zahnání nepřítele, které pokračovaly ve dva lebeční hřebeny jdoucí až k nozdrám.

Co ale bylo daleko podstatnější, tenhle, evidetně naštvaný zástupce zdejší fauny, se svou mohutnou čelistí s kuželovitými zuby zakousl altispinaxovi přímo do krku a setrvačností se ním ještě rozeběhl na svých silných tříprstých nohách. Přední končetiny byly naopak o mnoho kratší, tvořily je pouze dva krátké pahýly na hrudi, jež končily čtyřprstou tlapou. Altispinax zařval bolestí, ale ten zjevně abelisauridní teropod mu krk zkousl ještě silněji, než se oba dva zastavili. Zjevně dezorientovaný altispinax zmateně pokyvoval hlavou, kterou abelisaurid Kryptops popadl a za ní ho hodil do nejblizšího podrostu.

Když byly roku 2008 popsány fosilní pozůstatky zvláštního druhu masožravce z uloženin rané křídy Nigeru, byl tento lítý predátor oslavován jako jeden z nejprimitivějších abelisauridů vůbec. Faktem je, že například zachovaná čelist tohoto dravce vykazovala abnormálně utvářené znaky pro celou čeleď a také vykazuje známky, že se zde původně nacházel keratinový hřeben nad očima. Jeho bazální vývojovou pozici mezi abelisauridy podporovalo i jeho rozšíření, byl nalezen v sedimentech souvrství Elrhaz o stáří zhruba sto deseti milionů let ve stejné poušti Ténéré jako obrovský Sarcosuchus nebo obávaný rybožravý Suchomimus. Dnes je to sice vyprahlá prázdná poušť, tehdy se tam ake rozkládal úžasný říční ekosystém plný vodních toků, bažin a záplavového pralesa, kde žilo hned několik velkých predátorů a se svou odhadovanou délkou okolo sedmi metrů mezi ně Kryptops patřil také. V oblasti jeho zad se pak zřejmě rýsoval i menší hrb snad pro uložení tukových zásob při vysychání řek a úbytku potravy.

Dnes však víme, že nebyl tím nejstarším ani nejprimitivnějším abelisauridem, známe i daleko starší zástupce této čeledi až z dob střední jury, a navíc při poslední revizi tohoto rodu v roce 2012 se ukázalo, že pravděpodobně kosti jeho pánve a dvou obratlů patří jakémusi karcharodontosaurovi. Našly se totiž až patnáct metrů od dalších fragmentů, vykazují také znaky pro jinou skupinu teropodů. Ať už je to s kryptopsem jakkoli, tentokrát nám zachránil život.

Bez jakéhokoli slitování se kryptops do altispinaxe pustil, tvrdě se mu zakousl do hlavy mnoha silnými zuby, z ran okamžitě pryštila krev míchající se s dešťovými kapkami, takže stékala doslova v potocích až na měkkou promáčenou zem. Hrbatý král zdejšího napajedla se zmohl jen na slabý syčivý řev, vzápětí ale svého nepřítele začal drásat silnými drápy na dlouhých předních končetinách a působil mu hluboká krvácivá zranění na krku a hrudi. Světlá hruď a okrově hnědá tvrdá kůže na krku nemohla být dostatečnou ochranou, ostré drápy altispinaxe ji projely jako máslem. Vrásčité kratkolebé monstrum se ale rozhodně nechtělo vzdát, právě naopak.

Kryptops v tu chvíli svého napůl oslepeného nepřítele pustil, byl to skutečně dechberoucí souboj dvou pravěkých monster, ale svou zvláštně utvářenou hlavou ho udeřil zespodu do lebky. Koneckonců neměl tak silné čelisti na prokousnutí kosti, ale na proražení vláčné kůže altispinaxe to bohatě stačilo, takže jakmile vymrštěná hlava tohoto hrbatce vylétla až ke hřbetu, kryptops se svými silnými zuby zakousl hluboko do masa na krku. V pár vteřinách dokázal proměnit silné svalstvo a hrudník svého soka na krvavou řeku s vykousnutými kusy masa. Dorazil ho už jen jednou silnou ranou jeho masivní vrásčité lebky, čímž mu zlomil vaz. Posledními nervovými zákruty v silných zadních nohách se tunové tělo tohoto dravce sesunulo k zemi, zakrvavené upadlo do vysokých palmovitých keřů, které rozvířilo ještě silněji, než hurikán bijící všude kolem. Vítěžný řev krátkolebého monstra překryl náraz neonového blesku a následný burácivý hrom, jež byl zároveň posledním zvukem, který jsme na záhadné planině slyšeli.

...

Pokračování příště...

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz