Mezi světy 3. část

15.05.2016 05:10

Promočení až na kost a zmožení z dobrodružství na záhadné planině Auyán tepuí jsme vypadli anomálií zpátky do záhadného místa mezi vrstvami času, kde opět zuřil jen a pouze vítr ohýbající stébla dlouhých trav. Temnými mraky místy prosvítaly sluneční paprsky, zdály se jako ohromné zářiče kladné energie, které nám předpovídaly daleko lepší zítřky. Stanuli jsme opět ve stínu mohutných kamenných monolitů obestřených silnou duchovní energií a dávnověkým písmem, jež se ponejvíce podobalo keltským runám nebo hindštině, ale ani jedno z toho nedávalo smysl. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že se ale musíme nacházet snad ještě v pozdějších dobách, někdy v hlubinách civilizace, protože tyto kameny držely jakési podstavce zhotovené z mamutích klů. Pokud jsme skutečně byli kdesi ve starověké Evropě, jak je možné, že zde byly mamutí kly nedávno zabitých zvířat smísené s písmem, jež vznikalo o dlouhé tisíce let později? Záhadných otazníků ale neubývalo, naopak jich vyplouvalo na povrch ještě více.

 "Co tohle sakra bylo?!" stíral si dešťové kapky z čela Peter. "Ať to bylo cokoliv...bylo to naprosto šílený!" užasle s širokým úsměvem hleděl na zavírající se anomálii Joss. Zlatavé světlo tohoto poutníka se smrštilo do sebe sama, jako vždy z něj zůstalo pouze prázdné místo bez číkoli přítomnosti. "A pořád nemáme to, pro co jsme tam šli...to je...sakra!" zahodila pušku k další anomálii velmi naštvaná Tess. "Takže to teď vzdáme?! Co když za některou z těch anomálií se může skrývat něco, co změní historii lidstva?! Snad to tam nenecháme ne!" rozhohnila se Harleen při pohledu na naši zuboženou výzkumnou skupinu. "Jestli se tam chceš vrátit, pro mě za mě tam klidně jdi, ale já zůstávám tady! Už jsem si užil dost," oddechl naštvaně Peter. "Chceš tu zůstat sám?! Jednou jsme snad tým, tak musíme spolupracovat jako tým!" vložil jsem se do horlivé debaty.

Přes Peterovy nesouhlasy jsme ale přecejen do další časové brány vnikli, svedla nás tam poměrně jednoduchá náhoda. Když Tess upustila její oblíbenou pušku, nemyslela si, že ji magnetické pole anomálie vtáhne do svých útrob. Tento nepatrný detail ale bohatě stačil k tomu, abychom anomálii padli do náruče. Znovu.

Na všechny padlo nesmírné dusno smísené s podobně chladným klimatem, jako byl na tepui. Jenže jedna hlavní a podstatná odlišnost tu byla, všude okolo se totiž místo tropických palem, gigantických ptakolapek, kapustoní nebo vysokých košatých keřů daly rozeznat nádherné borovice, s jejich dlouhými jehlicovitými střapci, a pak především vysoké jinany mající krásně zelené křídlovité lístky. Mezi tou vší změtí zeleného lesa se místy třpytily bílé až narůžovělé květy magnólií a šácholanů, rozevíraly se po stranách úzké stezky kroutící se do pravé strany pralesa. Za stezkou se v mlze vzpínaly stěny takřka kolmé skály, jen občas se na nich uchytila nějaká ta ztepilá borovice nebo jalovec, jejíž vrcholek lemovala vláčná půda s bujnou vegetací. Přestože se nám tahle scenérie zdála být povědomá, byla něčím naprosto neznámým.

"Stejná díra jako předtím...vsadil bych se, že tohle je úplně stejný místo," odfrkl zlostně Peter. "A prohrál bys," odsekl jsem, jakmile jsem poznal, že už nejsme na tepui. "Sakra, vždyť to je naprosto stejný místo jako předtím...Tady není, co řešit," odsekl stejným tónem. "Nechci vám kazit zábavu, ale máme tu asi daleko větší problém," pronesla s despektem Tess, když odhrnula první keř ve snaze najít svou pušku. "Co tam máš?!" ozval se Joss. "Pojď se podívat sám," stále užasle hleděla na měkkou promáčenou půdu subtropického pralesa. Když se Joss naklonil nad nízký keř, který Tess pracně rozhrnula, tak spatřil ve vláčném podkladu zřetelné otisky série čtyřprstých kočičích tlap nebývalé velikosti a typického tvaru. Teprve před malou chvíli se zde musel procházet kočkovitý predátor velký minimálně jako levhart nebo puma, vzhledem k dokonalému krytí a ladnosti těchto dravců jsme si nemohli být jisti ani tím, jestli nás právě nepozoruje.

"Levhart?" už sahal Joss po pušce. "Tohle není levhart, přijde mi to větší," zamyslel jsem se, když už mi svět okolo nás přišel daleko povědomější. "Takže v úvahu přijde i šavlozubá kočka, velká hyena nebo tygr. Daleko větší rozpětí, než jsem si myslela," rozhlédla se po okolí Harleen. "Ale jedno mají společný, nebezpečí představujou všichni," přidala se k ní Tess. "To máš pravdu, tohle je dost nejednoznačný a chtělo by to zúžit," zamyslela se v pohledu do keřů pralesa. V tu chvíli mi ale došlo, že místo, kde se nacházíme, je možná kolébkou moderní civilizace a nejsme zase tak vzdálení od naší součastnosti. "Čína, to je ono," zvolal jsem takřka vítězně. "Jak to myslíš? Prostě Čína no a co?" ohrnoval nos Peter. "Zmenší nám to okruh pátrání a ty jinany všude okolo...tohle je doba pozdního pleistocénu, možná už dokonce doba, kdy existuje velká čínská zeď nebo terakotová armáda," odvrátil jsem se od záhadných stop na bahnité zemi. "Takže tygr, možná potom i lev, pokud tu jsme v pozdním pleistocénu," snížila svůj tón hlasu Harleen. "Vypadá to na něj," ukončil jsem celou debatu. Netrvalo však nijak dlouho, než se ze skrytu keřů kus od nás ozvalo zaburácení tygřího řevu. Dravec nás buď pozoroval celou dobu nebo právě našel kořist vhodnou k ulovení.

Pronikavý a jasně kočičí řev se ozval ještě jednou, od toho směru k nám vylétl pár nádherně bílých jeřábů mandžuských. Jejich černé krky tvořily pastvu pro oči ve spojením se sněhově bílým zbarvením silných křídel a červené čepičky na dopředu natažených hlavách s dlouhými zobáky, když se vynořili z pralesního šera a přeletěli nad korunami stromů kamsi do horského masívu. Signalizovali pohyb tygra, jež se znovu a naposledy ozval, ale jeho řev byl doprovázen zoufalým mručením jiného velkého zvířete, ve staré Číně to mohl pratur nebo jak, možná však i nosorožec nebo takin, takže bylo obtížné určit s čím vlastně máme tu čest.

"Vážně tam půjdeme?" položil jsem svou dlaň Harleen na rameno. "Přežili jsme daleko horší zlato...tohle je ve srovnání s tím jenom setkání s malou krotkou kočkou," odfoukla si pramínek vlasů z tváře Harleen. "Víš...čím dál častěji si říkám, proč se do toho vlastně pořád pouštíme, když víme, že nás vždycky může něco sežrat," oddechl jsem težce. "Tím, že nastavujeme kůži chráníme anomálie a světy za nimi...Není to náhodou to, čeho jsi chtěl dosáhnout?" usmála se jemně. "Jde mi spíš o to, že o tebe mám daleko větší strach, než kdy předtím...Navíc co bude potom, když zachytíme anomálie i někde jinde? Mám obavu, že teď už tu nepůjde jenom o nás," sklopil jsem zrak. "Zlato...podívej se na mě," pohladila mi tvář. Hleděl jsem do jejích krásných očí, byla to chvíle, kdy se naše dvě nesmírně silné energie spojily v jednu ještě silnější. "My to nějak zvládneme...jsme přece jeden tým a hlavně jedna rodina," políbili jsme se v temnotě subtropického pralesa.

Prodrali jsme postupně krz různé přisedlé orchideje, trávy a výhonky bambusu až k místu, odkud se dalo dohlédnou přímo na vzrostlého tygřího samce. Bylo to takové místo mezi několika nízkými tisy, jejichž mohutné větve se držely docela nízko nad zemí a poskytovaly nám potřebné krytí, aby jeho svalnaté pruhované tělo vyniklo na tmavě zeleném podkladu. Mlha usedla na vršky stromů, jehličnaté špičky i polokulaté koruny se klepaly pod jejím studeným pláštěm, a spolu s námi sledovala krmení jednoho z nejstrašnějších predátorů, s nímž se naši předkové mohli potkat. Nádherná pruhovaná kožešina byla smočena ranní rosou, její kapky se ještě místy odlepovaly z krátkých rovných chlupů, přisedle si hovil nad čerstvě zabitou mrtvolou chlupatého jaka a silnými špičáky z jejího břicha trhal kusy masa. Společně s mnoha dlouhými břišními chlupy ji hltavě polykal, vypadal sice dobře živený, ale pro teplokrevného dravce nikdy nebylo dost potravy. Silné mlaskání se zdálo být dobrou zástěrkou toho, že nás ten tygr nepozoruje, jenže, jak už to bývá, zdání často klame.

"A dneska je na pokraji vyhynutí," oddechl jsem s těžkostí při pozorování krmení tak úžasného tvora. "To je tygr indočínský?" přejela po krmící se šelmě očima Harleen. "Spíš tygr čínský...jde to poznat podle tmavší barvy srsti a jinak útvařený mozaiky pruhů. Dneska už jich zbývá snad osmnáct a žadný z nich už asi nežije v původní domovině...Další příklad lidský chamtivosti a bezohlednosti," zašeptal jsem naštvaně. "Co když to takhle půjde dál? A když se lidi dozví o anomáliích...bude to ještě daleko horší," pookřál, do té doby tichý, Peter. "To máš pravdu...to tajemství musí aspoň prozatím zůstat jenom mezi náma," připojila se do hovoru Tess. Když jsme se ale ohlédli zpátky k mršině, tak už tygr vůbec nepohyboval čelistmi, jeho třenové zuby nedrtily maso a jiné tkáně, zatímco však jeho uši bedlivě naslouchaly našim slovům. Z tlamy osazené nebezečně vyhlížejícími zuby se ozval hrdelní řev velké kočky a jejího pokleku se tygří svalstvo vzepjalo a on povstal na všech čtyřech.

Z tygří tlamy se ozvalo mohutné zamlaskání, pomalu se otočil na čtyřech statných nohách ukončených výraznými tlapami, v jeho divokých očích se odrážel okolní prales včetně nás. Bylo na něm jasně vidět, že se chystá ubránit svou kořist za každou cenu, přední polovina jeho svalnatého těla lehce klesla, aby se připravila na rychlé vystartování přímo proti nám. Vyloudil ze sebe ten samý hrdelní řev, lehce pootevřel tlamu a pro nás to byl signál, že zbraně jsou právě na místě. Tygr už chtěl skočit, ale náhle ho zarazilo praskání v hloubi pralesního šera, které čím dál tím více blížilo. Zůstal stát na místě jako přikovaný, jen trochu pootočil hlavu směrem, odkud se praskot ozýval. Co to pak muselo být za zvíře, když se z vrcholového predátora stalo takřka neškodné kotě?

Na svou obranu nejprve vycenil silné špičáky, vousky smočené krví spadly k zemi, ale brzy pochopil, že před něj předstoupil titán zdejšího lesa. Jeho vysoká hlava rozrážela větve stromů, silné nohy s tukovými polštářky šlapaly po nízké trávě a kapradinách, ale praskaly i silnější spadané větve, z tlamy rezonoval hluboký táhlý mrukot měnící se v pronikavé volání. Šedá kůže tohoto giganta byla několik centimetrů tlustá, nemohl tak cítit, jak do ní narážejí a škrábají ji kostnanté špičaté větve vysokých jehličnanů. Až k jeho nohám se přitom houpal dlouhý a chápavý chobot, jeho vrásčitá kůže a silné svaly se zvedly, když nás jím pomyslně přivítal, zatímco jeho gigantické kly si poradily s větvemi před ním. Z přítmí pralesa se vykolébalo holé a vráščité tělo šedého obra mezi zdejšími zvířaty, přikrčený tygr raději popadl svou kořst do tlamy a odnesl si ji kamsi do zeleného lesního oparu před námi. Naopak jen pár metrů od nás se vynořil jeden z vůbec největších savců, jací kdy chodili po suché zemi. Gigantický Palaeoloxodon namadicus.

Když jsem mluvil o indrikoterech jako o jedněch z největších suchozemských savců vůbec, tak jsem se jaksi nezmínil o tom, že ještě v nedávné minulosti po zemi kráčelo zvíře, jež by je svým gigantickým vzrůstem a ohromnou vahou tyto tvory zastínilo. Slon rovnoklý nebo také slon obrovský, latinským a přesnějším pojmenováním pak právě Palaeoloxodon namadicus, je snad tím vůbec největším suchozemským savcem, který se kdy procházel po této planetě. Ke konci devatenáctého století bylo v údolí řeky Narmada v někdejší Britské Indii nalezeno mnoho kostí, které patřily tomuto chobotnatci, jež se svými rozměry ani vzdáleně nepodobaly normálně vzrostlým slonům. Jen jedna zdejší stehenní kost meřila sto šedesát centimetrů, fragmety dalších kostí ze stejného místa pak ukázaly jednoho jedince tohoto slona, jež v kohoutku měřil zhruba pět metrů a dvacet centimetrů, přičemž mohl vážit v rozmezí dvaceti dvou až dvaceti čtyř tun. Výškou a váhou tak překonával i ty zdaleka největší indrikotery (ačkoliv podle některých zdrojů dosahovali jedinci třeba rodu Paraceratherium váhy až třiceti tun) a především dnešní slony, se kterými byl příbuzný, byť vzdáleně.

Tím, že šlo o nepravého slona, se také částečně odlišoval i svou tělesnou stavbou. Jak už napovídá počeštělý název, jeho kly byly rovnější než u dnešních slonů a pravděpodobně to byla adaptace pro srážení větví a dloubání se ve stromové kůře, jež se pak mohla odměnit v podobě sladké pryskyřice, ale zároveň šlo i o skvělou zbraň proti predátorům. Měl také vyšší lebku, nad očima a chobotem se mu táhl vysoký lebeční oblouk, delší a výše položené přední končetiny a také konec jeho chobotu nezdobil pouze jeden "prstík", což je výběžek na konci sloního chobotu pro uchopení menších předmětů, ale dva.

Dle toho někteří paleontologové a archeologové usuzují, že tento chobotnatec přežil v některých místech jeho výskytu, právě v Číně a Japonsku, do historických dob našeho letopočtu. Některé bronzové sochy a skulptury z dob dynastií Šang a Čou totiž nesou znaky, které nesouhlasí s popisem slona indického včetně právě chobotu nebo klů, což by naznačovalo přežití tohoto obra až do historických dob. Objevují se však názory, že tyto prvky mají na sochách čistě dekorativní podíl, takže dokud ho ve starověké Číně neuvidí ještě někdo, nikdo nám asi věřit nebude.

Obrovský sloní samec se zastavil kus od nás, silným chobotem si stáhl jednu větev, ozdobenou mnohými zelenými výhonky, aby ji mohl silnými stoličkami rozkousat a nakrmit tak svůj nenasytný žaludek. S neuvěřitelnou ladností si tu zeleň podával do tlamy, dvěma prstíky na konci chobotu si vždy větev uchopil, pak teprve obtočil a podal si ji do tlamy. Mohutně přitom mlaskal, dokázal si vychutnat opravdu každé sousto, a na nás v tu chvíli nebral žádný zřetel. "Největší slon, co kdy existoval...Váží nejmíň dvacet tun," užasle jsem hleděl na, do té doby, poklidného obra. "Tohle není normální slon, že?" zadíval se na otáčející se zvíře Joss. "Tohle je určitě slon rovnoklý...latinsky Palaeoloxodon namadicus," blýskal se mi v očích, když se přibližoval k našemu úkrytu. Obrovský chobotnatec divoce mrskal jeho menšíma plachtovitýma ušima, silné nohy s kopytovitými drápy přešlapovaly po nízkých keřících a kapradinách, zatímco z tlamy se mu linul mrukot a slabé troubení. "A ten slon míří přímo na nás," uvědomil si stroze Peter. A skutečně, gigantický chobotnatec mířil do houštiny přímo k nám a to za jediným účelem. Obhájit svou dominanci.

Slon se rozešel rychlým klusem k nám, do té doby slabé troubení mu přešlo v hlasité zvuky lesního rohu rezonující v tlamě a dlouhém chobotu, který neustále zvedal a ukazoval tak svou nadřazenost a vedoucí pozici. "Ústup?" poraženě nadhodil Peter "Lepší plán asi nemáme," připojila se bázlivým tónem Tess. Pomalu jsme začali ustupovat a přitom sledovali blížícího se obra, jak šel přímo poti nám se silných šelestem, který tvořily jeho široká chodidla. Jakmile dorazil k našemu úkrytu od vyšlapané stezky, neostýchal se svými kly rozpoltit chatrné kmeny blízkých stromů, které odhazoval jakoby nic. Při běhu jsme se raději ani neohlíželi, strach z nabodnutí na dlouhý kel připomínající kůl byl dost silný. Slyšeli jsme jenom slona a jeho burácející troubení, našlapoval jistě a silně do podrostu za námi poměrně velkou rychlostí, na jeho velikost a váhu. Před námi se naopak v mlze rýsoval jen konec subtropického lesa a skalní stěna osázená liánami a trsy trav. Cítili jsme tlak a vlhko celé téhle oblasti, jak postupně sloní troubení doznívalo a přecházelo jen v ozvěnu, která se odrážela od čehosi ve skále před námi.

Vypotáceli jsme z mlžného oparu a přízemní vegetace lesa, aby jsme se mohli něčeho chytit, tak jsme popadali na studenou a kluzkou skálu obestřenou jakýmsi tajemstvím. Bylo to cítit, sálalo z ní něco, co už jsme pocítili u záhadného chrámu na tepui. Mohl to být tlak celého vesmíru nebo nebeský prach, skutečné odpovědi jsme se dobrali až o pár chvil později. "Skvělej slon...fakt úžasnej...pff," oddechl radostně Joss. "Však jsem říkal, největší slon, co kdy existoval. Větší než mamut kolumbijský a mamut stepní...gigant mezi savci," připojil jsem se k němu podobným tónem. "Jako dva malí kluci...odvařený ze slona," pousmála se Tess opírajíc se kmen stromu opodál. "Největšího slona...na to nezapomínej," vykouzlilo to Harleen široký úsměv na tváři. Euforická vlna ale nestrhla Petera, ne, že by se nehtěl radovat, ale když dopadl na skálu, podařilo se mu otřít kousek horniny a uviděl velmi zvláštní výjev. Ta zvláštní, že se s námi chtěl o něj podělit.

"Lidi...tohle vás asi bude zajímat," odhrnul ještě další kousek mazlavé hlíny. Na skalní stěně proti nám kroutily obrazy a reliéfy podivných bytostí, byli to kříženci lidí a hadů s lidským trupem, rukama a hlavou, jenže místo nohou jim rostly hadí ocasy. Tváře jim zdobily dlouhé mandarínské vousy, vlasy měli dobře česané a schované pod jednoduchými klobouky a byli oblečeni v tradičních čínských šatech. Chtělo by se věřit, že jde jen o výjevy z čínské mytologie, jenže v jejich sousedství se jim klaněli prostí lidé, zatímco blízko nich se to přitom hemžilo jasnými technickými prvky a znaky, včetně podlouhlých trupů raket a menších plavidel. A význam celé této úžasné obrázkové encyklopedie nám málem unikl, nebýt malého detailu.

"Co jenom tohle je," odfrkla nelibě Tess. Nad celou tou úžasnou scenérií se přitom klaněly čínské znaky, ve kterých se skrývala odpověď. "Zde se zjevili příchozí z nebes...a pak dali lidu řád a zemi pořádek...Nu-kua zakladatelka a ctihodný Fu-si byl manželem jejím," oddechl jsem s úžasem a zvláštním mrazením v zádech.

"Ty...ty to přečteš?" podivil se Peter. "Trochu umím staročínsky...ale tenhle znak," ukázal jsem na postavu v kostkaté přilbě, u které stál znak podobný obrácenému "V" s dvěma rovnoběžnými linkami," je symbol pro ty, kteří sestoupili z nebes. Už před časem jsem se o tomhle dozvěděl z knížky, Čínani věří, nebo aspoň věřili, že jejich národ Chan, národ hadů, získal svoje vědomosti a schopnosti od polohadích bytostí z vesmíru, kteří přišli někdy okolo roku tři tisíce před naším letopočtem na Zemi. A tohle není jenom záležitost Číny, tenhle znak v trošku jiný podobě znají i ve starým Egyptě, dokonce i u Mayů a Čimuů ve Střední a Jižní Americe se objevuje motiv hadího člověka," zasněně jsem sledoval tuhle úžasnou směsici znaků a výjevů. "Myslíš tu legendární dynastii Sia? Tam se přece něco takovýho tradovalo," zamyslela se Harleen. "Přesně tu myslím, její první vládci byli právě tyhle bytosti a to, že se vyskytují na třech kontinentech...to asi nebude náhoda," odpověděl jsem ji zvláštním tónem.

"A ti dva, jak jsi jmenoval, to jsou jako kdo?" musel se zeptat Joss. "Nu-kua je sestra a zároveň manželka Fu-siho, tyhle dva údajně dali řád první rozvinutý civilizaci na území Číny. Naučili lidi hospodařit, obdělávat pole, stavět přehrady, dali jim znalosti matematiky, astronomie...akupunkturu," trochu jsem pokrčil rameny. "Jako u Yearů, těm přece taky daly ty bytosti tyhle znalosti," uvědomila si Tess. "To taky asi není náhoda, ale nevěřím, že to byly stejný bytosti, Pa Llagi totiž říkali nebešťanům na Samoji a v Polynésii. Spíš tam ve vesmíru existovalo víc takových civilizací...otázkou je, proč přišli na Zemi," řekl jsem řečnicky. "Třeba se to dozvíme," řekl Peter, když fotil jednotlivé kusy reliéfů," až s tím materiálem dorazíme na základnu. Zkusím se tím prorvat a něco z toho vytáhnout," sálal z něj optimismus. "To zní slibně...konečně máme důkaz," vlil se trochu i do Harleen. "Takže nebudeme muset do další anomálie," rozesmál se Peter, jakmile mu došlo, že teď už vlastně máme to, po čem jsme šli.

"Hele až už jste se smířili s tím, že jsme asi potomci mimozemský civilizace?" lehce se pousmál Joss. "Vždycky mi říkali, že jsem mimoň, takže jakože asi jo," široce jsem se usmál. "Ono to není asi až tak těžký, víš něco jinýho je, když tvůj prapraděda páchal válečný zločiny, a něco jinýho, když se dozvíš, že tvůj předek z doby před víc jak tři sta tisíci lety byl z kosmu. Jde to o dost snáz," sevřela mi Harleen dlaň. "Možná bysme tu ani nebyli, kdyby se to v minulosti nestalo," zapřemýšlela Tess. "Na tom něco bude...nechcete už jít, když už jsme tu hotoví?" tešil se Peter na návrat, čímž v nás vzbudil vlnu radosti a smíchu. "Je čas," dovršil Joss debatu.

Už jsme se pomalu rozešli po pěšině zpátky k anomálii, když tu se náhle pohnulo něco v křoviskách poblíž nás. V temnotě pralesního šera keři probíhalo něco, co však nepřipomínalo čtyřnohého tvora, ale spíše povědomou dvounohou příšeru. V korunách nad našmimi hlavami zatím utíkalo několik gibonů s tmavou srstí po celém těle, jen tvář se pyšnila bílou škraboškou. Dlouhýma rukama a chápavými prsty se natahovali po větvích a ladně po nich přebíhali dál od nebezpečí. "Co je zas tohle?!" zaklel naštvaně Peter. Jamile to ale dořekl, tak se mu do krku zabořila šipka. Její huňatý konec přecházel v nesmírně tenkou a ostrou jehlu přenášející posla smrti. Jakmile se mu jed rozšířil do těla, což bylo neuvěřitelně rychle, tak se sesypal k zemi jako domeček z karet. Než jsme se ale k němu dokázali přiblížit, tak následovala série dalších fouknutí a vyslání podobných zásilek s úplně stejným jedovatým mixem. Ať už je vypálil kdokoli, ten někdo mířil velmi přesně.

...

Vzdálený dusot a lidský křik, jež poukazoval na ohromný skandující dav, se linul až k mým uším a dával mi najevo, že tu nejsem sám. Procitnutí jsem se dlouho bránil, hlava se mi točila sem a tam a sebemenší šelest se mi v uších ozýval jako to nejsilnější a nejhroší křepčení, ale zrníčka písku se mi zabodávala tak hluboko do tváře, že mně nakonec daleko více trápila, než má letargie. "Už zase...," sykl jsem zle. Rozlepil jsem oční víčka, projela mnou ohromná zloba a vztek, zatímco ruce líně rozhrnovaly písek všude kolem. Bílé záblesky se po chvilce zfromovaly do jasných tvarů, konečně jsem si mohl alespoň představit, kde vlastně ležím.

Jednou rukou jsem si otřel písek z levé tváře, druhá mi promnula obě oči, jež mi ukázaly dlouhou a vysokou místnost zasazenou v kameni. Po stěnách se kroutily vybledlé mozaiky a tvary, původní úžasné opracování kamene zahladily lidské ruce a čas. Ve stropě vysoko nad mou hlavou se k obloze klaněly ocelové mříže, zatímco v písku nedaleko mých rukou se rýsovaly vyschlé lidské ostatky. V prázdných očních důlcích se uhnízdil písek, nenaplněný hrudní koš se pomalu rozpadal. Jakmile jsem si uvědomil, u čeho vlastně ležím, tak se hadovitými pohyby smýkal v písku co nejdál od kostry toho chudáka. Na mysl se mi draly myšlenky, proč asi tady skončil nebo, co bylo příčinou jeho smrti. Dav se ale znovu bavil, zněl hlasitým a radostným křikem, jež doprovázel silný řev nějakého velkého zvířete. Nebylo to sloní troubení, ale spíš hrdelní zvuk masožravého obra.

Teď už mi nepřišlo zvláštní, že tu vedle mně leží lidská kostra, když jsem pohlédl na úžasně zdobené zlaté dveře předemnou, tak mi došlo že ležím u vstupu do jakési arény, obětiště nebo bojiště. Zlatavý jas mechanického kusu kovu hasl, když se tyto dveře rozevřely. Pomalu popojížděly po kolejnici ne nepodobně současných automatickým vratům, někdo nebo něco uviděl mou opětovnou chuť k životu a snažil se mě dostat vstříc skandujícímu davu. Pomalu se předemnou rozevřelo široké prostranství plné písku, trouchnivějících kostí, rozdrcených sloupů a kusů zdiva, nad kterými se klanulo několik tribun plných obecenstva. Hlasití čínští aristokrati v honosných robách a drahých rouchách se mačkali jeden na druhého a čekali jen na další masakr, který se tu musel předtím odehrát.

Zlatavý písek se pyšnil také čerstvě tlejícími těly a utrhanými zvířecími údy, všude se tetelila krev a pod hlavní tribunou, naproti mé maličkosti, stálo ohromné masožravé monstrum. Z kovových mříží až k tribunám a jeho hřbetu slaňovaly dlouhé narudlé kusy látek, jež byly uvázány také ke kamenným výčnělkům stropu, z nichž mnohé se rozpohyboval zápas toho tvora. Musel to být teropod, který trhal právě zabitého nosorožce, jen o něco málo menší než Megalosaurus nebo Streptospondylus, takže tak šest až devět metrů dlouhý.

Kupodivu se těmto predátorům podobal i stavbou svého svalnatého těla, měl mohutné sudovité tělo na dvou statných tříprstých nohách. Trup měl ohnutý k mrtvole středně velkého nosorožce čitagonského, jeho tvrdá šedá kůže s malými ostrůvky tuhých chlupů totiž nenesla, pro jiné druhy asijských nosorožců, typické kožní pláty, takže si s nimi podlouhlá tlama teropoda velmi snadno poradila. Abych byl přesný, tak to byly především jeho ostré vroubkované zuby, které odvedly tu zásadní práci při odtrhávání kusů svaloviny a masa. Každé sousto hltavě polykal, dlouhý ocas ho přitom vyvažoval, takže se skutečně megalosauridům podobal. Jenže jeho kůže nebyla hrubá a pokrytá malými keratinovými výběžky, kryla ji krátká prachová pera přecházející od zadní části hlavy přes svalnatý krk až po kyčle, na předních končetinách se dokonce rýsovala i vyspělejší pera. Tohle nebyl megalosaurid, jak se všeobecně tvrdilo, ale spíše nějaký obří zástupce tetanur.

Zamrzlý antarktický kontinent je dnes prakticky jedním gigantickým kusem ledovce, který se ale vlivem lidské činnosti nekontrolovatelně rozpouští, jenže před zhruba sto devadesáti miliony let se svým mírným podnebím patřil k místům velmi hojného výskytu neptačích dinosaurů. A když byly roku 1991 nalezeny na Transantarktickém pohoří fosílie zvláštní teropoda rodu Cryolophosaurus, obecně se předpokládalo, že se svými osmi metry na délku představoval největšího spodnojurského teropoda tohoto kontinentu. Zdejší druhy neptačích dinosaurů zde žily v hustém lesnatém porostu plném vodních toků, bahenních pastí nebo skalisek, kde v létě bylo podobně jako na jihu dnešní severní Evropy a v zimě zde napadl sníh a jezera zamrzla ledem. Přesto se zde ve spodní juře hojně vyskytovalo zhruba osm různých druhů dinosaurů, malí ptakoještěři, savcovití plazi a další formy života.

V souvrství Hanson, tedy na stejném místě, však byly nalezeny i fosílie jiného velkého predátora, který dosahoval ještě o metr větší délky. Byl také daleko mohutnější stavby těla, z toho také paleontologové usoudili, že by mohl patřit k megalosauridům. Jenže zde narážíme na zvláštní fakt, oficiální zdroje nám totiž předkládají, že megalosauridi existovali v časovém rozpětí sto sedmdesáti až sto čtyřiceti milionů let a prakticky, až na pár vyjímek, jsem nenalezl žádný další odkaz na toto zvíře. Mohl jsem si ho sice prohlédnout tváří v tvář, ale přesto mi je dodnes velkou neznámou a paleontologickou záhadou. Možná se tedy jedná spíše o nějakého obřího primitivního zástupce tetanur, v případě antarktických dinosaurů nelze nic vyloučit, ale to byla v tu chvíli poslední věc, jež mně trápila. Ten obr totiž na chvíli zvedl svou těžkou hlavu a ohlédl se směrem k otevřené bráně, ve které jsem stál. A jeho podrážděné oči dávaly jasně najevo, že svou kořist obhájí za každou cenu.

Dav najednou ztichl, bylo to jako rána z čistého nebe, a na tribunálu nad tím ohromným teropodem povstal nějaký vysoký muž s bradkou šedých vousů a dvěma dlouhými mandarínskými kníry. Na jeho inteligentní, ale evidetně zlem prohnilé, hlavě spočíval menší přiléhavý klobouk jdoucí až na krk, takže mu zakrýval jeho dlouhé černavě šedé vlasy. Zpod jeho zešikmených očí na mně vzhlížela jeho vypočítavost a zlá povaha, usmíval tak falešně, protože si myslel, že budu patřit k těm, jež pohltil písek této arény. Dlouhé a bohatě zdobené šaty ukazovaly to, že to možná byl ministr zdejšího císařského dvora, ale jeho úmysly zřejmě mířily daleko výš. Na císařský trůn. A už se těšil na chvíli, kdy jeho pobočník rozezní krásný zlatý gong, symbol začátku urputného boje. Už jen zašeptal cosi staročínsky a štiplavý zvuk rezonující celou arénou se rozezněl. Ostatní diváci v tom viděli pohřební famfáru.

Citlivý sluch antarktické tetanury byl doslova vydrážděň tím ostrým pronikavým zvukem, který podráždil a rozpohyboval jeho ušní bubínky. Se vší zlostí rozevřel svou zakrvavenou tlamu, v níž se na spodním patře skrýval nepohyblivý přilepený jazyk podobný krokodýlímu, aby mně odrazil od svého úlovku a zároveň pro předzvěst svého útoku. "Tak pojď!" tiše jsem procedil mezi zuby.

Jeho mohutné a svalnaté ochmýřené tělo se vzepjalo od mrvtoly, v tlamě zmizel poslední kus masa, a pak se teprve ohlédl na mně a znovu mohutně rozezněl své hlasivky. Hlavou mi v tu chvilku jen problesklo, kam uskočím, až se po mně vrhne, ale to už se to tunové monstrum rozeběhlo přímo proti mně vyšlapanou stezkou, neopomnělo přitom přišlápnout svými tlapami rozlámané kosti a mrtvé tělo napůl ukryté v písku. Dlouhý ocas, s výrazným huňatým koncem, mu vyvažoval masivní hlavu s dvěma červenými hřebeny nad očima, stejně tak rozevřenou tlamu, pod kterou se houpalo oranžově červené vole. Byl cítit jeho dech, funění jeho plic a znovu se hlasitě ozval i dav, jež začal jásat a řvát jako v opojné euforii. Hleděl jsem tomu teropodu do očí, ale ikdybych ho ovládl, tak mě jeho tělo setrvačností převálcuje. Byl to vynucený ústup, v poslední možné chvíli jsem uskočil ode vrat, a tíha jeho těla mu dovolila narazit do kamenné stěny, zatímco nohy se mu smekly a narazily do zlatých vrat, které se rozezněly jako další gong. Do jeho per mu napadl písek a kusy odrolené skály, ale to ho nezastavilo. A dav stále jen jásal.

Předemnou se v písku vynořila římsa, původně snad součást opevnění s ještě patrnými cihlami a ozdobnými vzory, na kterou jsem se vší silou vrhl, ale ta tetanura se vrhla pískem za mnou. Na obrovském prostranství podzemní arény rezonoval její syčivý řev, její tříprsté nohy s hrozivými drápy se bořily do sypkého povrchu kus ode mého těla, čímž mi takřka dýchal na záda. Vysápal jsem se po rozměrných schodech na římsu, nad sebou jsem viděl jen tribuny plné skandujícího davu a lidí, jež byli smíření s mou smrtí. Zběsilý útěk připravil pod mé nohy rozdrcenou hlavici jednoho ze sloupů, o kterou se mi podařilo zakopnout a díky tomu mně čekal pád na tvrdou podlahu z kamenných dlaždic. V běhu jsem se ještě snažil vyápat na nohy, ale jakmile jsem se obrátil na záda, tak jsem spatřil toho teropoda stojícího nademnou. Věděl, že nemám kam utéct, proto postupoval poměrně pomalu a nechal dokonce odkpávat krůpěje svých slin na prašnou zem v okolí. Teď mi dokázala pomoci pouze má tajná zbraň.

Antarktická tetanura složila svou hlavu tak blízko mé maličkosti, že byl cíit její páchnoucí dech prosycený s mohutnými nádechy a výdechy tohoto monstra. Před očima se mi rýsovala jeho půlmetrová hlava s dvěma narudlými hřebeny nad očima, děisvě vyhlížející zahnuté zuby nakukovaly zpod roušky stínu, jež padal na jeho tlamu. V tu chvíli jsem se ani nedivil tomu, že jej řvoucí dav staré Číny mohl považovat za draka nebo jiné bájné monstrum.

Vždyť dodnes jsou například v Tibetu uctívány stopy sauropodních dinosaurů z období počínající střední jury, na jihozápadě této oblasti v prefektuře Čhambo totiž mnozí věří, že některé stopy na tařka svislé kamenné desce zanechal legendární král Gesara z Lindu. Největší stopy přitom mají měřit dokonce metr sedmdesát centimetrů, zanechal je pravděpodobně titanosauromorfní sauropod, a i přes sedmiletou snahu čínského paleontologa Xingua Lida ještě v roce 2011 mnozí věřili, že je zanechal právě Gesara (což však nesouvisí s jejich neznalostí, nýbrž s jejich neobyčejným a hluboce zakořeněným folklórem a zvyky), kdežto jiní mu částečně uvěřili, ale místo toho, aby začali celou věc brát, jak je, tak se začali modlit k Dinosauřímu božstvu. Tak či onak se ale antarktická tetanura připravovala na smrtelný úder. Stejně tak ale i já.

Teropod rozhodně vzepjal a napnul svůj krk a ve výšce snad dvou metrů nademnou rozevřel své čelisti a rychlostí tryskového letadla se s tímto vražedným nástrojem řítil ke mně. Když už byl přesvědčen, že proti němu se nedá nic zmoct, tak se jeho myšlenkových pochodů a samotné mysli chopily ty síly dřímající hluboko v mém nitru. Bylo to naprosto přesně, jak říkal Ghabhadan ve vesnici kmene Yearů, že pokud se někdy naše dvě síly rozdělí, ani jedna z nich nebude tak silná, jako odě dvě dohromady.

Přesto jsem se dokázal v nepřeberné změti jeho myšlenek něčeho chytit, zmýtal se a funil přitom, vypadal a syčel jako skutečný drak, přivíral oči a zdálo se, že se nemůže ani pořádně nadechnout. Surově jsem ho nutil k ústupu, byl v pasti ve svém vlastním těle, jeho svaly ho neposlouchaly a nervy se přestaly hlásit. Ustupoval přitom pořád dál, tribunály snad plesaly nad tím, jak si obyčejný zajatec dokázal poradit s nepřemožitelným netvorem zdejší arény, jenže ten císařský ministr nahoře u trůnu se rozhodl tomu utržit přítrž. Byl zvyklý na fakt, že tu obyčejní lidé umírají, a evidentně si užíval svou tyranii a moc nad životy ostatních. Až tak, že ho dokázalo dopálit jen to, když se někdo opovážil přežít.

Z písku jsem se jen pomalu zvedal, cítíc jen neutichající dav, jež šílel po další krvavé lázni, ale pořád nebylo vyhráno, protože antartická tetaura mi byla rovnocenným protivníkem. Nemohl jsem se pořádně soustředit, přes její sýpání a šelestění jejího dechu jsem byl jako omámený, ale stále jsem její mysl držel v hrsti. Pomalu mi ale docházelo, že pokud mám vyhrát, tak ji chtě nechtě musím zabít. Brána se jen tak sama od sebe neotevře a utíkat by nemělo smysl, už jsem byl plně rozhodnutý ji donutit, aby se sama zlikvidovala, ale pak se z její mysli ozvalo cosi zvláštního.

Ten, peklem zdejší arény ztrápený, tvor volal o pomoc a díky tomu, že nemohl ze svých hlasivek vydat ani hlásku, tak mně požádal jinak. "Vysvoboď mě...prosím...chci znovu vidět svůj domov," ztrácel se jeho hlas v mlhavé nejasnosti. Když jsem otevřel oči, jeho původně děsivá nenažraná tlama mi spočívala pod dlaní, takže v tu chvíli jsem pochopil, že mi nechtěl ublížit, ale jen si uhájit ten kousek potravy, co mu zbyl. Úplně jinak to ale viděl císařský ministr, jež už dával pokyn k útoku.

Dav ztichl, mezi námi oběma prostupovala zvláštní energie, ve které jsme si předávali i vzájemné signály. Strach toho tvora byl cítit takřka okamžitě, od propojení nás nepřerušilo ani bučící a řvoucí obecenstvo, jež náhle obrátilo a ve všem vidělo jen ubohou frašku, náhradu skutečného souboje. Hlavou mi problesklo, jak nás oba dva odsud dostanu, možná najdu i ostatní, jenže z klidné situace se rázem znovu stal boj o holý život. Tento krát jsme se ale každý bojovali na stejné straně.

Z tribunálu nad branou se na nás oba snesla kanonáda šípů a do kůže méh nově nabytého přítele mnoho oštěpů a kopí. Jejich ostré kovové čepele se zařezávaly do ochmýřené kůže a projížděly až do svaloviny antartické tetanury. Rychle ztrácela krev, rozevřela tlamu a široce se rozeřvala svým sykotem, ale pohyb jejího svalnatého krku byl tak silný, že mně dokázal odrazit přímo na kus stojícího sloupu opodál. Rána byla ale doslova omračující, před očima se mi začalo mlžit a celé okolí se náhle zdálo jako z předobrazu ve zdrogované euforii narkomana. Tvary přestávaly být jasné a ostré, pohybovaly snad všude, kam jsem se jen podíval, zatímco dav se náležitě bavil a začal znovu hlasitě nadávat a vřískat jako předtím. Prolínal se s ním i zoufalý řev a nářek antartické tetanury, jež už předcházel smrti. Ve chvíli, když bylo bezvědomí nevyhnutelné, jsem spatřil pouze svého masožravého přítele, jak jím projel dokonale ostrý oštěp vystřelený ze samotřílu nad námi. A boj byl u konce, zatímco nikdo nebyl vítězem.

...

Noční obloha se rozprostřela jako nekonečné prostěradlo nad celou krajinou, krz díry v ní se leskly vzdálené hvězdy a korunu celému tomuto nádhernému nebi dával sám náš šedý souputník. V temnotě, kterou přerušovaly jen letmo hořící pochodně v cele, svítil snad daleko jasněji než Slunce, tichý a zářný jako anomálie sama. Od zdí a železných mříží se linul chlad, který prostupoval přes skály a kameny, ve nichž se věznice a cely nacházely, a opanoval i větve blízkých keřů a nízkých trav, jež byly pevně zapuštěny ve skále kus od mříží nad námi na povrchu. Byť radostné, tak i značně ponuré, bylo naše setkání už v hluboké noci starověkého světa.

Cela sestávala vlastně z původně pěti propojených místností, čtyři ležely ve stejné rovině a ta pátá mezi nimi byla o něco výše. V písku se drolily i kusy původního zdiva, místa pro dvířka už také nadobro zmizela a v našem okolí se nacházely pouze jedny primitivní, podobaly se dvířkám do vinného sklípku. Rozhodně ale nepůsobily tak přívětivě, stejně tak jako dvě chabé pochodně plápolající každá na jedné straně cely. A od našich úst se linula při každém slovu jen a pouze pára, jež ukazovala nezměrný chlad v horách.

"Nedivím se...proč tu každý druhý zvíře má kožich...pff," klepal se Peterovi hlas, zatímco od jeho úst odletovaly obláčky mlhy. "To si piš...evoluce je prostě neomylná...ví, co dělá...," odpovídal mu, s lehkým nadlehčením, Joss.

"Co je sakra tohle za místo? A hlavně proč by si někdo dal práci tu vybudovat vězení a pak ho změnit na arénu, kde umírají lidi a prehistorický tvorové...Tady něco sakra nesedí," naštvala se Tess. "Dle mýho názoru tu nejde ani tak o nás nebo o anomálie, jako o ten boj samotnej...Přecejenom se toho neučástní nejdůležitější osoba dynastie a to císař," snažil jsem se dál rozvést myšlenku. "Tím by se ale dalo říct, že tohle souvisí s tím ministrem nebo...prostě tím magorem, co sedí tam nahoře na tribunálu. Je dost inteligentní na to, aby si získal přízeň feudálů a zároveň ještě strach lidí. Tenhle míří vysoko," odfrkla naštvaně Harleen. "Jenže otázkou je, jaká je tohle dynastie a to znamená doba. Vážně tu něco nesedí, hlavně, pokud vím, tak v době hadích bytostí nebyli ministři nebo o nich nejsou zmínky," oponoval jsem v chladné cele. "Ale otázkou je, jestli fakt jsme v době tý dynastie Sia," připojil se do debaty Peter. "Víš...," ohlédl se Joss na trouchnivějící kosti v nánosu písku," podle našeho podnájemníka bych řekl, že asi jo. Vsadím se, že tu dřív všichni pojdeme zimou a hladem, než smrtí ve spárech dinosaurů," dodal rozhodně.

Dlouhé dny a noci se natahovaly nad našimi hlavami, slunce a rotrhaná šedá obloha se střídala s jasnými nocmi prosycenými urputným řevem a naříkáním dalších bojovníků smrtonosné arény. Z nějakého důvodu jsme byli stále skryti ve stínu naší cely, běhaly přes nás stíny mříží ve stropě a neustále přesýpání písku u našich nohou. Hory Wu-tang jsou dnes oázou klidu a míru, o několik tisíc let později se zde postavilo mnoho tradičných čínských chrámů, ve kterých vzkvétalo učení taoismu v období dynastie Han a také i později, nás přivítaly svým chladným klimatem a nepřívětivým pánem života a smrti stojícího nad arénou.

Zlatavé sluneční paprsky už šestkrát vyšlehly od obzoru a šestkrát za ním také zmizely, ze všeho nejlepší byly zbytky opečeného masa zabitých zvířat od stolu zdejších aristokratů. Byť to bylo maximálně potupné, pořád to pro nás bylo daleko lepší, než zemřít hlady. Víte, po tom, co jsme si už spolu zažili, jsme se shodli, že se rozhodně nenecháme udolat obyčejným hladem. Radši zemřeme všichni najednou a s nadějí v srdci ve skutečném boji tváří v tvář. Jenže, pořád jsme se nemohli nijak dostat ven, v pasti na tak malém prostoru, odkud šlo jen pozorovat nebeské výšiny.

Měsíční záře se opět rozepnula nad celou tou tmavou temnou nebeskou klenbou, hvězdy se klíčivě vynořovaly v temném kalném moři noci a celé okolí ztichlo jako při poslední hodince. Byla to chvíle, kdy Vás probudí šimrání bílého měsíčního svitu tak jasného, jako ve dne. Jakmile jsem rozevřel oči, nademnou se otevřel gigantický strop noci posetý démanty hvězd a útržky mlhovin. Jako nekonečná divadelní scéna, vše hrálo úžasnými barvami a souhvězdími klenoucími se daleko ve vesmíru.

"Konečně..hvězdy, které dokážu poznat...," odrážely se mi jejich záře v očích. "Velký vůz...Žirafa...Had," šeptal jsem si sám pro sebe, zatímco jsem si levou rukou ukazoval, kde vlastně všechny ty obrazce leží. "Nevrť se tak, zlatíčko," jemně mně oslovila Harleen. "Máš lehký spaní?" odpověděl jsem ji otázkou. "Měl by ses radši vyspat," obejmula mně ještě pevněji. "Nemůžu...sakra...ta anomálie se už možná dávno zavřela a den za dnem se možná blíží naše smrt...Chci aspoň vědět, pod kterým nebem zemřu," řekl jsem tvrdě. "Nezemřeš...to nikdo z nás. A nevztekej se...máš jenom strach a to je přece lidský," podívala se mi zpátky do očí. "Promiň...já jenom...nedopustil bych si, kdyby někdo z nás už nikdy neviděl svojí rodinu. Nikdo by se nedozvěděl, co se stalo...Tohle mě děsí," vískal jsem ji ve vlasech. "Myslela jsem si, že už jsem tě tím optimismem trošku nakazila," lehounce se pousmála," Zlato, my všíchni jsme přece taky rodina a říkám ti, ta anomálie tu bude ještě dost dlouho na to, aby jsme krz ní mohli projít," zabořila mi svou hlavu pod krk. "Tvůj šestý smysl?" položil jsem jí řečnickou otázku. "Někdy se ozve...Mysli radši na něco hezčího," snažila se mně rozveselit. "Na tebe..třeba?" kapku se jí to podařilo. "Na co chceš...třeba i na mně," tiše se jí rýsoval na tváři úsměv," My to zvládneme."

...

Slunce nad našimi hlavami vyšlo posedmé, paprsky se původně jen líně natahovalo na oblohu východu, ale posléze se vysápalo z mlžného oparu zdejších lesů až tak, že zářilo jako ohormný ohnivý kruh po celé obloze. Prohřívalo skály a všechny ty velké balvany v celém kraji, mříže díky němu pálily jako železo právě vytažené z vysoké pece, lesy a všichni tvorové v nich se prohřívali jeho žárem. Pískem zasypanými dveřmi se už celé dny neozvalo nic, než šelest v dlouhých kamenných chodbách, jenže to se teď rapidně změnilo, když se jimi plazilo cosi obrovského. A svým sýpavým a funivým sykotem nás to přivítalo.

Časté ticho tentokrát prostoupilo silným a pronikavým syčením ohromného hada, jež se pohyby svých svalů neúprosně blížil chodbami zhruba do míst, kde jsme byli uvězněni. Tess, která seděla u dřevěných dvířek, od nich okamžitě instinktivně odskočila, jakmile slyšela ten nervy drásající zvuk. "Co tohl zas bylo?!" ohlédla se naštavně. "Ticho...buď ticho!" přitisknul jsem hlavu ke dveřím. Ostatní se nahrnuli stejně tak, rány jejich hlav o staré dřevo ale k něčemu důležitému přispěly. Nárazy dokázaly vyhodit z původního místa jeden malý suk, jež posloužil jako okno do okolního světa.

Škvírou v dřevě se daly rozeznat hrubé obrysy ve světle přístrojů, jež se podobaly moderním závěsným lampám. Za jejich oblými a trochu průsvitými pouzdry svítily žárovky jako dnes, světlo z nich dopadalo na šupinou kůži protáhlého hadího těla. Každá jednotlivá šupina se leskla a odrážela tak svou silnou černou barvu, světlé břicho se mezitím potácelo v písečném nánosu. Bylo nesmírné silné, jeho šupiny se nepyšnily žádným vzorem, a z každého jeho pohybu vyzařovala nesmírná elegance a síla. Pomalu jsme chápali, že tenhle netvor se nejspíš připravuje na boj v aréně. Boj s námi všemi dohromady.

Vyjeveně jsme hleděli na to strašlivě silné zvíře, budoucího protivníka. Jenže ta ohromná podlouhlá hora masa snad nebrala konce, z chodby se vynořovaly stále další a další kusy jeho gigantického těla. Nemohl to být normální had, muselo to být cosi z hlubin neznáma, cosi přebývající kdesi v lidském nepoznání a přitom ne monstrum z minulosti. Snad po minutě nebo možná i po dvou se konečně ukázal i svažující se kousek jeho páteře po chvíli přecházející v ocas. Jeho špička jako poslední zmizela za stěnou druhého křídla chodby, za ní ale rychle přispěchala dvojice evidetně dost zděšených mužů v dlouhých plátěných šatech doplněných o jednoduché kalhoty a boty. V rukou však svírali zbraně nebo jiné zařízení, které se podobalo dnešním elektrickým paralyzérům, v podobě dlouhých tyčí s rozdvojeným koncem s umělou rukojetí. Toho tvora se báli natolik, že se před našima očima dohadovali, jestli mají za tím gigantem jít dál nebo jestli si radši nechat ztít hlavu. Jejich hlasy, které rezonovaly dlouhými chodbami, ale vyslyšel i ten nechutný císařský ministr. Zanedlouho přilétl na místo jako blesk z čistého nebe, s jedním dokonce silou praštil o kamennou zeď, zatímco na druhého řval, ať okamžitě přivede do arény zajatce. A jelikož si chtěl zachránit svůj vlastní krk, jeho příkazem se prostě musel řídit.

...

Po labyrintu dlouhých chodeb a úzkých zatáček jsme se vymotali až do vstupu do oné komory, kde každý z nás předtím skončil, aby si uhájil svůj život před nějakým tím prehistorickým predátorem. I přes masivní zlatá vrata byl slyšet rozjívený dav, jeho křik a hlahol prosakoval až k nám stejně jako předtím a stejně intenzivně. Sice jsme věděli, co přjde, ale když se vrata rozevřela, bylo nám jasné, že v tomhle souboji může zvítězit jen jedna strana. A to bez ohledu na ztráty.

Povědomé prostory prosycoval opětovný lidský křik a skandování davu, všichni se už nemohli dočkat prolití litrů lidské krve, ale něco v tu chvíli bylo přinejmenším zvláštní. Jindy už čekal náš protivník připravený na protější straně, ale tentokrát celá bojová scéna utichla a byl slyšet jen ohlušující rej tribun, který ale také záhy utichl. "Tohle se mi nechce líbit," odřekl nelibě Joss. "Něco mi říká, že tohle bude extra speciální pro nás," rozhlédl jsem se po celém bojišti. "A mě něco říká, že se nám to nebude dvakrát líbit," dorazila to celé Tess. Z pravého horního rohu se v tu chvíli rozezněl velký zlatý trombón nebo lesní roh, troubení to bylo daleko pronikavější a hlubší než u jakéhokoli sauropodního dinosaura, a předcházel tak příchodu jedné z nejpodivnějších bytostí, které jsme kdy mohli na vlastní oči spatřit.

Celé publikum se pokorně uklonilo před zdejším právoplatným vládcem, z chodby za čtyřmi trůny naproti nám na tribuně vyšel, nebo se spíše vyplazil, podivný tvor, jež byl napůl člověkem a napůl hadem. "A sakra," oddechl s úžasem Peter, když si uvědomil, že ty reliéfy a rytiny, které jsme předtím viděli na skalní stěně, nejsou jen výjevy z bujné fantazie. Ten tvor, ta bytost, byla do sebemenšího detailu shodná s tím, co jsme tam viděli. Dolní polovina těla se přeměnila v hadí ocas se světle žlutým spodkem a černomodrými šupinami na vrchu, horní se však podobala trupu pozemského člověka. Dvě silné svalnaté ruce seděly na širokých ramenou, svaly mu hrály celým břichem i hrudí. Jenže jeho kůže byla tmavá, zčernalá a zrohovatělá a nehty na všech prstech měl sedřené, a mně začínalo být jasné s kým máme tu čest. Dlouhé šedé vlasy byly zčesané do culíku, mandrínské kníry mu trčely dolů z tváře a nad nimi byly šikmé čínské oči. Jen kůže jeho tváře a krku byla stejná jako ta naše.

Zvláštní tvor s sebou vedl za ruku svou choť, za nimi se ploužil se svým zle vyšklebeným obličejem zdejší ministr, jež posléze přešel k poslednímu trůnu, který před námi stál, a za ním jako poslední vyšel menší chlapec zhruba stejně starý jako my. Celá tato zdánlivě podivná čtveřice předstoupila před honosné, zlatem a drahokamy vykládané, trůny a definitivně roztrhala naše představy o životě starých civilizací. Na vlastní kůži jsme okusili, že historie má mnohdy neznámou, až mimozemskou, tvář a musí být jednou provždy přepsána. Tak, jak jsme se to učili v hodinách dějepisu, nebo jakékoli tvrzení historiků teď bylo to tam, když se před námi doslova zjevila pravda. Nepozemská polohadí bytost a zároveň čínský císař Jüü Veliký stanul na druhém konci arény před trůnem, stál na svém silném ocase, a začal do celého davu promlouvat staročínským jazykem. Z lidským úst občas vylétl rozeklaný hadí jazyk, s typickým hadím sykotem také promlouval.

"Už se nedivím, proč je v čínštině tolik s a x nebo hlásek na bázi ť a tak. Je to původní jazyk dynastie Sia od těch bytostí, jako je právě Jü," sevřela mi Harleen dlaň. "Říkám si...když nás ten jeho poskok chtěl za každou cenu zabít, co asi udělá jeho císař," zadíval se Joss na tribunu. "Nepřijde mi, že nás chce zabít...tvaří se docela znuděně," povzdychl jsem si. "Jen aby ses nepřekouk," musela si rýpnout Tess. "Ne vážně...on dokázal postavit celou starou Čínu na nohy tím, že třináct let usilovně pracoval na stavbě přehrad, odvodňovacích kanálů a vysoušení bažin. Kdyby byl ryze božskou bytostí, což tvrdí moderní věda, proč by nepoužil kouzla a zázraky? Díky tomu si taky sedřel nehty z prstů a kůže mu zrohovatěla a zčernala, proto dneska vypadá takhle. Proto si ho taky Číňani zvolili za císaře a pochybuju, že by měl ještě energii na vraždění lidí prehistorickýma zvířatama," pustil jsem se do debaty. "Třeba je z něj zabšklej páprda, co nemá rád lidi," trochu si zvedal náladu Peter. "Řekla bych, že to teď zjistíme," polkla na sucho Tess při pohledu na domlouvajícího nebešťana. Slova se pak na chvíli chopil jeho ministr, císař usedl se svou manželkou a synem do křesel a jeho oči se sklopily bolestí z ran minulosti.

Netrvalo dlouho a znovu zazněl ohlušující zvuk zlatého gongu, císařský ministr se posadil s výrazem, kterým dával najevo, že se těší na naši vlastní smrt, zpod jeho vousů se zlým způsobem usmívala jeho ústa a oči už bažily po pohledu na pohasínající lidské životy.

Brána z pevných mříží pod tribunálem se pomalu vysouvala nahoru, z temné chodby za ní vykoukly dvě žluté hadí oči se svislými zornicemi a na světlo vyšlehl i ohromný hadí jazyk s rozeklaným koncem plným slin a natrávených tkání. Vyhladovělý tvor se vyplazil na sluneční světlo a byla vidět jeho monstrózní hlava připomínající anakondu, byla ale jakoby zploštělá a především temně černá, jen okolí očí se pyšnilo dvěma červenými hřebínky. Tichou arénou se rozezněl její úmorný sykot, zakmitala jazykem, než ho vrátila zpět do tlamy, a vzepjala se snad do dvou metrů nad zem. Její velikost byla nesmírná, celá aréna měla tak dvacet pět metrů a ten ohromný živočich byl tak ještě nejméně o pět metrů delší. Skoro se tomu nedalo uvěřit, o takových gigantických černých anakondách se tradují po celé generace pověsti v dnešní Amazonii a my, stojíc ve staré Číně, jsme ji viděli na vlastní oči.

Gigantický plaz rozevřel svou tlamu za ohromného syčení, ukázal nám tak své ostré jehlicovité zuby a místo pro svůj dlouhý jazyk stejně tak jako jeho děsivý chřtán. Připravovala se na útok, své tělo chtěla vystřelit jako šíp proti nám a někoho pohltit svými strašlivými čelistmi. "Máme plán?!" vyjeveně odsekl Peter. "Nemáme plán!" odvětila mu prudce Tess. "Jako docela by se hodil plán!" přidal se horlivě Joss. "A co plán, že nejdřív vymyslíme plán?!" nechala se strhnout davovou hysterií Harleen. "To už zní docela dobře...napadá mě, jak ho odlákat, ale v tom případě musíte najít nějakou cestou ven...Jasný?!" zeptal jsem, když už se had plazil ohromnou rychlostí k nám. "To už zní jako plán," dodal Peter.

Hadí tělo se ohromnou rychlostí soukalo v písku proti nám, zdatně zdolávalo kameny a nevadily mu ani rozpadající se kusy zdiva a sloupů, které svou tíhou a rychlostí prorazilo. Z tlamy gigantického plaza se přitom stále linul ostrý syčivý zvuk, který signalizoval jeho touhu po potravě a čerstvém mase. Ať jsme chtěli dělat cokoli, museli jsme to udělat co nerychleji. "Jakej je ten tvůj plán?!" obrátila se na mně Harleen. "Řekněme, že ho vymášlím za pochodu," zadíval jsem na obrovské hadí tělo sunoucí se k nám. "Úžasný...při takový rychlosti se jen tak nezastaví a zvlášť něco, jako tenhle kolos," susše polkla při pohledu na jeho rozevřenou čelist. Stačil jsem se jenom ohlédnout na zlatá vrata za námi, když mi to vnuklo nápad. "My ho ale nepotřebujeme zastavit," lišácky jsem se usmál, když jsem poodstoupil, abych hadovi udělal místo pro silný náraz do kovové stěny vrat. Ikdyby se snažil, obrovský kolos by své svaly ani tělo nedokázal zastavit od nárazu do masivních zlatých vrat. Jeho rozmrná tmavá hlava se zastavila až jejich tvrdou slupku, zlostně zasyčel, jakmile cítil tu strašlivou bolest. Nám to ale dalo možnost k ofenzivě.

Omráčený plaz se potácel stále vzepjatý, strašlivě syčel a dával najevou svou bolest. "Můžeme?!" křikl jsem na svou drahou polovičku. "Váháš?" odpověděla mi s úsměvem na tváři. Anakonda se v tu chvíli ocitla v myšlenkových kleští, pevně jsme se chopili každého nervového zákrutu v jejím mozku a nehodlali se ho za žádnou cenu pustit. Děsivě sýpala a syčela, dav nad našimi hlavami jen neustále jásal a pořvával a tomu ministrovi pomalu docházelo, k čemu má dojít. Nemohl zasáhnout, přecejen tu veškerou moc měl císař, ale něco udělat musel. Neustále sebou ošíval, strach jím projížděl až do konečků vousů, a jen nečinně přihlížel svému vlastnímu zničení.

A v tu chvíli mně něco napadlo, něco, co by mohlo zlikvidovat celou tuhle krvavou lázeň. Přes bránění gigantického hadího těla se ten černý obr otáčel směrem k nám, směrem k císařskému tribunálu. Svaly jeho krku a těla se napínaly, jeho podlouhlý trup neustále stoupal a za malou chvíli se jeho tělo už konečně otočilo. Hlava mu čněla čtyři a půl metru do výšky, v jeho očích se odrážel sám vstávající císař.

Hadí bytost Jü sesedla ze svého trůnu, jakoby se on, a ani jeho choť a syn, toho hadího monstra vůbec nebál a nezdráhal se na něj pohlédnout. Možná to pro jeho poddané byl další znak jeho božství, díky jeho hadímu jazyku s ním snad mohl i komunikovat. Jeho ministr se ale položil ještě hlouběji do křesla, sálaly z něj nepředstavitelný děs a hrůza, a možná tušil, co přijde dál. Po svém hadím ocase se císař plazil až k ohromné hadí hlavě, kymácející se před ním, a nám došlo, že by had mohl sloužit jako prostředník. Tento, stejně jako další čínští císaři s hadím ocasem, totiž disponoval psychotropními schopnostmi srovnatelnými s těmi našemi a mohl tak stejně komunikovat s takovýmito zvířaty. Vysíleni jsme stačili gigantickému hadovi do mozku uložit poselství, neslo zprávu o tom, jak jeho poddaní trpí v této aréně smrti, a kdo za tím vlastně stojí.

Císař se doplazil až k mohutné hadí hlavě, jež se neustále vzpínala nad tribunálem a vystřeloval z ní vidlicově rozdvojený jazyk, na zuřivé vyhladovělé monstrum si začal počínat překvapivě rozvážně. Dav lidu ztichl a pokorně prokazoval úctu svému vládci a teprve teď přišla jedna z nejžasnějších věcí dne, když mu zpod vousem okleštěných úst vyjel jeho hadí jazyk a jeho oči začaly svítit jako dva žhavé uhlíky. Červené světlo, zpod nich vycházející, bylo děsivé, ale zároveň se císař nezdál nebezpečný, spíše naslouchal velkému hadu, kterému položil svou ruku na rozměrný čumák. Na chvíli zavřel oči, stejně jako gigantický plaz o velikosti tří autobusů, a mezi námi třemi proudila zvláštní energie. Spojili jsme se s entitou z jiného světa, z hlubokého vesmíru, jež díky svému pozemskému příteli mohl komunikovat s cizinci, jejichž svět byl stejně vzdálený jako ten jeho. A v jejich vnitřím hlase, jež proudil jako myšlenkové výboje, slyšel, jak jeho poddaní trpí prolíváním krve neustálými souboji, a kdo chce vlastně převzít jeho místo. Na oplátku nám sdělil, že teď už to není náš boj, ale pouze ministra a hada.

Vysílení energetickým přepětím v našich tělech jsme dopadli oba dva na jemný zlatavý písek arény, ozařující slunce se odráželo od nádherně černých šupin obrovité anakondy, jež se užasnými pohyby svého svalstva přesunula ještě daleko do výšky až se její krk a hlava dotýkala císařského tribunálu. Syčela tak pronikavě, že tím prosycovala celý prostor bojiště, přesouvala se stále blíže a blíže ke královskému ministrovi až se nakonec odrážel v jejích žlutavých očích. A tehdy se mu začalo dost špatně dýchat, Jü byl moudrý ale neztrpěl zrádce ve svých řadách, protože se před ním převaloval jeho vrah.

Naposledy zahlédl denní světlo, když se snažil utéct z křesla, ale to už po něm skočila monstózní čelist gigantického plaza, jehlicovité zuby se mu zaryly hluboko do kůže a protrhaly mu honosnou róbu. Natažená hadí tlama se silným krkem se po uchvácení své kořisti vracela z tribunálu zpátky k nám do prostor bojiště, svaly se hadu zpátky ztahovaly a za chvíli už hleděl na nás s kříčící obětí v tlamě. Odhodil zmýtajícího se ministra zpátky na písek, tam, kde končily i jeho oběti, a tam, kam stékala po litrech i jeho krev. V posledních zbytcích sil se hrabal v písku dál od nenažraného tvora, snad si myslel, že mu dokáže utéct, ale anakonda se už jen natáhla a pevně mu sevřela hlavu a hruď, čímž mu definitivně rozdrtila páteř. Celého dospělého člověka zhltla na pár polknutí, vyhodila si spodní čelist a jeho tělo pak soukala do jícnu. Zemřel stejně, pro něj dozajista nedůstojně, jako jeho oběti.

...

Za tento, podle slov samotného císaře "chrabrý a hrdinský čin", nás přivítal velmi přívětivě, komunikaci zajišťoval opět náš drahý prostředník had. Dokázali jsme mu sdělit, že jsme cestovatelé z velmi vzdálené budoucnosti, což dokázal velmi dobře pochopit, a on nám sdělil své hluboceré díky za obhájení císařského postu. Když jsme odmítli setrvat v jeho paláci, nabídl nám něco daleko lepšího. Propustil nás z okovů arény a ještě nám dovolil vzít si všechny naše věci, navíc ještě vystrojil ohromnou expedici, která nás dovezla až k anomálii. Přes technickou vybavenost této bytosti, která také vlastila létající stroj, a díky tomu se mu přezdívalo král povětří, dokázal vystrojit pompézní karavanu z gigantických slonů paleoloxodontů oděných do četných krojů a s výstrojí, jež se podobala slavností výstroji slonů v dnešním Thajsku nebo Indii. Na pět těchto gigantů nás, v malých prostorách pro cestující na hřbetech, dovezlo přímo až k anomálii, jež svým světlem zářila do celého pralesa jako další slunce. Bylo to naposledy, kdy jsme Jüa spatřili.

...

Pokračování příště...

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz