Mosasaurus
Po dobu celého druhohorního období se vyskytovalo mnoho druhů prehistotických ještěrů a ještěrek, nešlo ale o neptačí dinosaury, kteří s těmito plaz nemají skoro nic společného. Byli to jejich daleko větší sousedé, přičemž malí ještěrovití plazi pokračovali svůj vývoj, který se v pozdní juře rozrostl do daleko více skupin a forem. Pravého vrcholu ale dosáhl v době pozdní křídy, kdy se jedna evoluční větev ještěrů vydala pod mořskou hladinu, jednalo o známé mosasaury. Jejich jmenovec Mosasaurus byl přitom patrně i tím největším dosud známým zástupcem této čeledi a představoval ve svých ekosystémech vrcholového predátora. Lebky a fosilie těchto mořských plazů pocházejí z četných nalezišť v západní Evropě jako Nizozemska, Dánska nebo Švédska a jeho fosilie jsou četné i z jihu Spojených států. Další exempláře, které by se daly přiřadit k mosasaurovi mají ještě větší geografický rozptyl, pocházejí z Turecka, Angoly nebo Japonska, nicméně o mnohých z nich se dosud diskutuje. Ačkoliv se dá tento mořský plaz označit jako "ještěr", kvůli vývoji z prokazatelně ještěřích předků, tak mnoho adaptací a jeho celková fyziologie ukazuje, že i toto označení není úplně správné. Tito živočichové byli alespoň do jisté míry teplokrevní a také studium pigmentů jejich původní kůže odhalilo, že měli svrchní stranu těla tmavou a k břichu postupně přecházela ve stále světlejší. Přestože byl Mosasaurus po většinu svého času znázorňován jako krokodýl s delším pružným krkem, kožnatým hřbenem na hřbetě a zploštělým ocasem, tak nalezené fosilní exempláře jeho příbuzných ukázaly, že byl o něco tlustší, než se původně zdálo. Jeho krk byl dost silný a skoro nepohyblivý, pohyby dělal hlavně velkou hlavou, která uchvacovala oběti, tělo neslo vrstvu podkožního tuku a ocas byl rozdělný na horní kožní lalok tvořící ploutevní lem a ocasní obralte pokračovaly do spodního výběžku, který tvořil dolní část ploutve. Velmi se podobal kytovcům jako dnešním kosatkám, přičemž ale dosahoval velikosti vorvaně. Nalezené fosilie ukázaly, že tu mluvíme o zvířeti dlouhém mezi patnácti až osmnácti metry, jen jeho lebka dosahovala délky metru a osmdesáti centimetrů, čelisti z toho tvořily drtivou většinu. Ostré kónické zuby pro chytání a trhání velkých ryb, chobotnic, hlavonožců, žraloků, menších i větších mořských plazů a to včetně svých příbuzných. Kromě toho měl zuby i na horním patře čelisti a mohl si uměle vykloubit čelist jako dnešní hadi. Veškeré tyto schopnosti a adaptace z něj dělaly naprosto úžasného a vrcholového predátora, který si mohl dovolit lovit naprosto všechno v jeho dosahu.
Předky mosasaura musíme hledat mezi varanovitými plazy, spolu s nimi tvoří skupinu Platynota, kteří snášejí vejce. Tento plaz ale rodil živá mláďata jako dnešní kytovci, buď na korálových útesech nebo na mělčinách kde nebylo tolik predátorů jako velkých žraloků a jiných mosasaurů. Otázkou ale zůstává, jestli byl také schopen partenogeneze jako samice dnešních varanů. Tento proces je, kdy samice snese vlastní neoplozněná vejce a z nich se posléze líhnou jen samci, se kterými se páří a vytváří vlastní populaci. Vzhledem ke geografickému rozšíření tohoto živočicha a také jeho evoluční úspěšnosti se to nejeví jako příliš pravděpodobné, nicméně úplně vyloučit to také nelze.
Přestože Mosasaurus měl velmi široké spektrum potravy sestávající z mořských i mršin suchozemským živočichů, sám se občas mohl stát kořistí některých jiných mořských predátorů. Dokládaly by to fosilie jedinců mosasaura, kteří mají na kostech stopy po žraločích zubech nebo zubech jiných mosasaurů. Žraloci, se kterými byli tito mořští plazi v konkurenčním boji, patřili k velkým mořským dravcům pozdní křídy s druhy jako byla Cretoxyrhina mantelli s délkou až kolem osmi metrů. Právě tento žralok a jeho blízcí příbuzní mohli zanechávata vrypy na kostrách mosasaurů, otázkou ale je, jestli je sami lovili nebo pouze ožírali mršiny plovoucí ve vodě.
O velikosti a rozměrech mosasaurů se v průběhu let hodně diskutovalo, někteří paleontologové předpokládali délku tohoto živočicha pouze okolo devíti metrů, takže by patřil mezi spíše středně velké zástupce čeledi. Jiné odhady hovořily o délce okolo deseti až dvanácti metrů, čímž by ale stále nepatřil mezi ty největší mosasauridy. Fosilní nálezy ale ukázaly, že byl daleko větším zvířetem o délce přes čtrnáct metrů a váze zhruba od osmi do patnácti tun, možná ale i více. Také byl značně delší, nejvyšší odhad se šplhá dokonce k osmnácti metrům.
"Šest set lahví skvělého vína"
Kvůli mnohým fosiliím z jihu a středozápadu Spojených států si většina lidí spojí tohoto mořského plaza se severoamerickým kontinentem, jeho historie je ale daleko spletitější a začíná nedaleko holandského města Maastricht již roku 1764. V době, kdy paleontologie vlastně ještě nebyla a i biologie byla v plenkách, se podařilo objevit první exemplář tohoto zvláštního mořského živočicha pod horou Sint Pietersberg (v překladu Hora sv. Petra) v jednom křídovém lomu. Jednalo se pozůstatky děsivě vyhlížející čelisti s ostrými zuby, okolní sedimenty byly o mnoho let později určeny jako svrchokřídové, přesto nechal fosilii vyzvednout až jistý důstojník Jean Baptiste Drouin o dva roky později. Nevědomky nechal z lomu odvést fosilii vůbec prvního nalezeného velkého prehistorického živočicha.
Další příběh tohoto exempláře pokračuje o osmnáct let později, roku 1784, kdy se dostal do sbírek Teylersova muzea v Haarlemu a tam ho katalogizovali pod číslem TM 7424. Lze ho zde najít i dnes a patří k velmi známým zbytkům fosilních obratlovců, které toto muzeum vlastní. Jeho tehdejší ředitel, jistý Martinus van Marum, se také roku 1790 pokusil o zařazení čelistí a zubů, které mělo muzeum ve vlastnictví. Publikoval "popisnou studii" snažící se odkrýt systematickou pozici tehdejšího nositele těchto strašných zbraní, jenže přestřelil, když je popsal jako Piscus cetacei. Považoval je tedy za pozůstatek nějakého neznámého druhu ozubeného kytovce (plný význam názvu je totiž "velká dýchající ryba" a v dnešní češtině by se druhý přídomek a jméno dal přeložit jednoduše jako velryba). Na jeho obranu je ale dobré zmínit, že zařazení i dalších čelistí a zubů mosasaurů jako pozůstatků velryb se nevyhnuli i mnozí další vědci a badatelé a to dokonce i v pozdějších dobách.
Kresba původního holotypního exempláře TM 7424. Mosasaurus, jak byl tento tvor později pojmenován, se stal prvním skutečně velkým fosilním živočichem, kterého věda v té době znala. K jeho plnému zařazení ale museli vědci "počkat" až do 50. let 19. století. Kredit: převzato z webu DinosaurusBlog
O primát exemplář TM 7424 nepřijde, každopádně ale má daleko slavnějšího bratra. Druhá zdokomentovaná fosilie tohoto živočicha se totiž staly velmi slavnou, především díky její velmi zajímavé a spletité historii. Mezi lety 1770 a 1774 byl nalezen velký fragment v podobě další obludně vyhlížející čelisti. Celkově dosahovala délky asi metru a půl, také ji nalezli dělníci blízko u Maastrichtu. Její dodnes velmi nejasnou historii obestřenou několika otazníky dokumentoval francouzský cestoval a geolog Barthélemy Faujas de Saint-Fond, zmiňuje se o ní ve svém díle Histoire naturelle de la montagne de Saint-Pierre de Maestricht, konkrétně v jejím prvním svazku z roku 1798. Podle jeho verze se objev měl odehrávat zhruba tak, jak je řečeno níže.
Již okolo roku 1770 nalezli zmíněný lebeční fragment dělníci v lomu poblíž Maastrichtu, upozornili na něj zdejšího vojenského lékaře Johanna Leonarda Hoffmanna, který také sbíral a zapisoval veškeré geologické zvláštnosti a nálezy této oblasti. Objevem byl skutečně nadšen, když mu lebku dělníci ukázali, tak se sám rozhodl řídit místo vykopávek a lebku plně odkrýt a studovat. Došel k závěru, že jde nejspíš o pozůstatek nějakého obřího krokodýla nebo podobného živočicha, nesouhlasil s ním ale například profesor Petrus Camper, jež fosilii přisuzoval neznámému "ozubenému kytovci".
Přesto se Hoffmannovi naskytl jeden problém a to již na samém začátku vykopávek, pozemek totiž patřil kanovníkovi Theodoru Joanessi Goddingovi. Jelikož velmi rychle zjistil, že se lebka na jeho pozemku nachází a jak je cenná, tak vznesl právní nárok na tento fragment. Mosasaurus se stal vlastně takovým dítětem, jehož rodiče se hádají, přesto Godding spor vyhrál a "svou" lebku nechal uložit do svého domu. Tam zůstala až do konce 18. století, pak její příběh pokračuje jako spor o nejcennější fosilii této doby.
Od objevu uplynulo zhruba dvacet nebo čtyřiadvacet let, k pevnostnímu městu Maastricht se přiblížily jednotky francouzské revoluční armády a ty začaly město obléhat. Generál Jean-Charles Pichegru město posléze porazil a jednotky se zde usadily, do povědomí se jim ale dostala existence fosilie jakéhosi zvláštního živočicha, která měla být někde ve městě. Francouzi byli jedni z prvních, kteří se o fosilie zajímali, takže o tuhle měli také velký zájem ji získat. Dva měsíce po dobytí města sem dorazil výše zmíněný geolog Faujas de Saint-Fond a politický komisař (représentant de peuple) Augustin-Lucie de Frésine, kteří už lebku získat a zaslat ji s dalšími umělými a vědeckými díly do Paříže. Za další dobré příklady se dají označit fosilie mnohých druhů neptačích dinosaurů, které byly odvezeny z Belgie německou armádou za první světové války. Navíc nedlouho potom nechali Francouzi odvést další rozsáhlé sbírky z Verony při její okupaci, tentokrát šlo o kolekci fosilií eocénních ryb z lokality Monte Bolca. Hrabě Gazola, původní vlastník ale byl nucen je vydát, ocitly se také v pařízském muzeu. Zpět ale k původní fosilii.
O lebce velmi dobře věděli, mezi místními byla velmi známá a vžilo se pro ni jméno "obluda" nebo "velké zvíře z Maastrichtu", také věděli, kdo je jejím vlastníkem, a proto dopřáli oba Francouzi Goddingovi neohlášenou návštěvu. Dům byl ale prázdný - lebka zmizela a to jako by v něm nikdy nebyla. Holanďan nebyl hlupák, ještě v době obléhání ji ukryl na nějaké neznámé místo do lesa.
Takhle si Faujas de Saint-Fond představoval, že byla objevena druhá lebka rodu Mosasaurus. Přestože je to velmi krásná a dozajista romantická představa, ve světle dnešních poznatků je velmi nereálná. Kredit: převzato z webu DinosaurusBlog
Jenže Frécine se nehodlal jen tak vzdát, vyhlásil, že "dá šest set lahví skvělého vína" komukoliv, kdo mu zkamenělinu přinese. A zanedlouho tato snaha přinesla ovoce, když skupina dvanácti granátníků donesla ohromný vápencový blok s fosilií. Kdyby se ale Godding za nějakou finanční "pomoc" nepodvolil, možná, že by lebku nikdy nenašli. Francouzi se ji ujmuli, v prosinci roku 1794 ji nechali převést do tehdy nového Muséum national d'Histoire naturelle, kde ji můžeme najít i dnes.
A jak tedy příběh druhé a nejslavnější fosilie mosasaura končí? Inu, dnes se historici domívají, že její příběh nebyl úplně založen na pravdě. Holandská historička Peggy Rompenová totiž vyslovila názor, že Hoffmann se vlastně do vykopávek vůbec nezasahoval a vlastník oné čelisti byl od počátku Godding. Nemusel se proto s nikým soudit a také to, že přijal částku za odvezení fosilie od Francouzů, není pravda. Bohužel jediným zdrojem informací o osudu té fosilie je kniha od Faujase de Saint-Fonda. Málokterý člověk by se nechtěl v svém vlastním díle ospravedlnit ohledně násilného vojenského ukradení fosilie a vlastně tím dává historikům zapravdu. K tomu všemu ještě chybí další věrohodné zdroje o těchto událostech.
Přesto je tento příběh velmi zajímavý a rozhodně má dost romantický a napínavý podtext. Za dobu, kdy mosasaura známe, se už stačil rozšířit i do vědeckého literatury (stačí si jen vzpomenout na fakt, že i Gideon Mantell popsal typový druh mosasaura jako hoffmannii na počest údajného objevitele) a vlastně svým způsobem zlidověl. Ne všechny fosilie se tím mohou pochlubit a je úžasné, že právě ta mosasauří ano.
Systematická vymírání
Navzdory tomu, jak byla fosilie získána a jak se s ní zacházelo, tak můžeme říct, že všechno zlé je pro něco dobré. Alespoň se dostala do ruky Georgovi Cuvierovi, což by skvělý francouzský anatom a později i uznávaný paleontolog, který ji mohl řádně prozkoumat. Právě tento Mosasaurus se stal jedním ze základních pilířů moderní paleontologie, jelikož Cuvier přišel s tehdy velmi odvážným tvrzením o vymírání určitých skupin nebo rodů živočichů. Ačkoliv byl sám zbožný člověk, tak vlastně formuloval jednu z částí evoluční teorie a to více než padesát let před Charlesem Darwinem (přestože ten ji formuloval jako první úplně ucelenou a univerzální). Tehdy, roku 1808, tedy určil a přednesl, že vlastně mnozí živočichové známí k fosilních koster jsou vlastně již vymřelí a v dnešní přírodě je nenajdeme. Dodatečně také potvrdil závěr badatele Adriaana G. Campera, syna Petruse Campera, který si prohlédl nákresy svého otce a určil druhý exemplář mosasaura jako ještěra příbuzného varanům. S ním si také dopisoval a spekuloval o závěrech ohledně této fosilie.
Přesto ale trvalo až do roku 1854, než německý ornitolog a herpetolog Hermann Schlegel dokázal, že mosasauři nebyli vybaveni krátkými končetinami jako jejich dnešní příbuzní. Správně určil, že tito obrovští svrchokřídoví plazi měli místo tlap končetiny přeměněné v ploutve a pohybovali se mořích a oceánech. Tento závěr podpořily nejen fosilie dalších mosasaurů, ale také jejich příbuzných jako byli Tylosaurus, Prognathodon nebo Platecarpus ze Severní Ameriky a západní Evropy. Po většinu svého času přesto byli tito tvorové zobrazováni jako velké mořské obdoby krokodýlů s ještěřími rysy, až nové poznatky tento způsob zobrazování změnily.
William Hawkins projektoval do parku Crystal Palace v Londýně hned několik tehdy známých prehistorických živočichů. Tato rekonstrukce rodu Mosasaurus celkově odráží tehdejší vědecký pohled na tohoto živočicha. Kredit: převzato z webu The Tyrannosaur University
Mosasaurus hoffmannii byl prvním objeveným a popsaným zástupcem své čeledi, velmi rychle se proto stal tzv. odpadkovým rodem. Za dobu existence jména Mosasaurus se objevilo hned několik názvů, které se staly jeho synonymy. Respektive se jednalo přímo o rody uvedené v seznamu níže:
- Batrachosaurus a Batrachotherium (oba popsané americkým paleontologem Richardem Harlanem roku 1839)
- Macrosaurus (popsaný roku 1850 sirem Richardem Owenem)
- Amphorosteus (popsaný roku 1850 badatelem Gibbesem)
- Polygonodon, Lesticodus, Drepanodon a Baseodon (všechny popsané americkým paleontologem Josephem Leidym mezi lety 1856-1865)
- Nectoportheus (popsaný roku 1868 paleontologem Edwardem Drinkerem Copem)
- Pterycollosaurus (kterého popsal paleontolog Louis Dollo roku 1882)
Přestože jejich platnost většinou neměla dlouhého trvání, objevilo se ještě velké množství různých druhů mosasaura, z nichž se dnes uznává pouze pět. Mnoho z nich je přitom dnes zařazeno do nových rodů a druhů, některá jsou i dnes známá jako nomen dubia. Pro lepší přehlednost jsou opět seřazeny v seznamu:
- Mosasaurus copeanus - dnes jako Plioplatecarpus depressus
- Mosasaurus johnsoni - dnes Amphekepubis johnsoni
- Mosasaurus mangahouangae - dnes jako Moanasaurus mangahouangae
- Mosasaurus ivoensis - někdy řazený jako zástupce rodu Taniwhasaurus, jeho postavení je nicméně nejisté i v moderní systematice
- Mosasaurus gracilis - fylogenetické studie ho dnes řadí jako zástupce skupiny Russellosaurina a tedy Russellosaurina inter.
- dalších zhruba dvanáct druhů s nejasným postavením, přinejmenším dva mohou být synonymy již platných druhů rodu Mosasaurus
Dnes známe pět platných druhů rodu (M. hoffmannii - typový, M. missouriensis, M. conodon, M. lemonnieri a M. beaugei), přičemž mají velice široké geografické rozšíření. Vyskytovaly se po obou stranách Atlantiku (jih a východ USA, Dánsko, Švédsko, Holandsko, Belgie, Anglie, Turecko, údajně i Polsko, Itálie, Rusko a Bulharsko), po obou stranách asijského kontinentu (Sýrie, Jordánsko a Japonsko), snad i v Africe (Niger, Jihoafrická republika, Angola, Demokratická republika Kongo a Maroko) a nálezy přisuzované tomuto živočichovi známe také z Kanady a Nového Zélandu. Africké a australsko-asijské exempláře ale mohou patřit i jiným druhům mosasauridů, diagnostikovatelnost některých z nich také nepatří k nejlepším.
Kdyby to tak Cuvier věděl, jeden z nejnovějších exemplářů přibyl také z Nizozemí a znovu od Maastrichtu. V září roku 2012 jeden zdejší chlapík, Carlo Brauer, objevil několik zubů mosasaura na lžíci svého bagru. Stalo se před více než pěti lety, přesnějí 10. září, avšak přesto je tento exemplář ve velmi živé paměti vědecké veřejnosti. Vžila se pro něj přezdívka "Carlo" a to podle objevitele. Následné vykopávky odkryly obrovského jedince mosasaura, který zaživa měřil asi třináct metrů a se stářím téměř šedesáti osmi milionů let patří také k těm nejstarším z hlediska geologického stáří.
Další holandský Mosasaurus byl objeven před čtyřmi lety, v dubnu roku 2015, a to tehdy jen čtrnáctiletým chlapcem, a amatérským paleontologem v jedné osobě, Larsem Bartenem, s vykokávkami mu pomáhal jeho otec. Nález učinili v nizozemské provincii Severní Brabantsko poblíž vesnice Rijkevoort, také byl pojmenován po svém objeviteli jako "Lars", a dnes jeho fosilie leží v Maastrichtském muzeu přírodní historie.
Je jasné, že další objevy tohoto živočivha budou stále ještě přibývat. Uvidíme tedy, odkud přibydou další, možná se jim nevyhne ani území našeho malého středoevropského státu.
Potápěči a plavci
Mosasauridi se usadili na pozicích vrcholových mořských predátorů krátce po začátku rané svrchní křídy. Některé druhy, například již zmíněný severoamerický Tylosaurus, se velmi rychle vyvinuly do velkých až obrovských forem o velikosti autobusu a váze v řádech několika až několika desítek tun. Mosasaurus sám byl přitom cosi jako dovršení evoluce těchto obrovských predátorů, byl velký přibližně jako dnešní průměrně vzrostlí jedinci vorvaňů (Physeter macrocephalus) a mohl skutečně vážit i přes deset a více tun. Ekologické niky těchto mořských "ještěrů" se podobaly dnešním dravým kytovcům a i jejich celkový vzhled jim mohl být skutečně podobný (když připočteme, že moderní výzkumy naznačují tmavou horní část těla, světlou dolní, částečnou nebo úplnou teplokrevnost a také předpokládanou vrstvu podkožního tuku), až na vertikálně stavěnou ocasní ploutev a jiný pohyb pod vodou.
Narozdíl od vorvaňů se ale mosasauři pravděpodobně nepotápěli do velkých hloubek a spíše se jednalo o plavce na hladině. Alespoň Mosasaurus sám se nepotápěl do tak velkých hloubek, daleko raději dával přednost mělčím vodám a šelfovým mořím s hloubkou do dvou stovek metrů. Patrně šlo o proudění studenějších vod a to, že se v nich nepohybovalo příliš živočichů, kterými by se mohl živit. Kdežto v teplejších proudech u hladiny se pohybovala i velká kořist a jejich lovná zvěř v podobě hejn amonitoidních hlavonožců, velkých želv rodů Archelon, na jejichž krunýřích a schránkách jsou patrné i vrypy po zubech mosasaurů, velkých plesiosauridů a snad i svých menších příbuzných. Právě možnost kanibalismu je u tohoto živočicha poměrně pravděpodobná, najdeme ji i u jeho dnešních varanovitých příbuzných.
Mezi jeho kořist patřili i hlavonožci jako prehistočtí příbuzní krakatic a vampýrovek, také ještě plovoucí mršiny a to i neptačích dinosaurů a snad příležitostně i ptakoještěři a samozřejmně i žraloci a paryby. Byl takovým mořským T-rexem své doby, představoval elitního predátora s velmi širokým spektrem potravy.
Přerostlá ještěrka
Příběh druhé fosilie se dostal do laické i vědecké literatury velmi rychle, také díky němu se stal Mosasaurus tak slavným prehistorickým živočichem. Mimo rekonstrukce v Crystal Palace v Londýně se ještě dostal do mnoha knižních titulů (Pravěké obludárium, Dinosauři a jiná prehistorická zvířata, Svět pravěku, Dinosauři v Čechách nebo Dinosauři v kostce apod.) a také do mnohých seriálů a filmů.
Jedno z jeho prvních vyobrazení jsme mohli sledovat v populárním britském sci-fi seriálu Pravěk útočí z roku 2007, kdy se otevřenou anomálií dostal do městského bazénu a za výskoku tam sežral plavčíka, který seskočil z věže. Navzdory tomu, že tato scéna mohla působit fantasticky, z vědeckého hlediska není úplně vyloučená, jelikož silný ocas mosasaura ho mohl vymrštit i nad hladinu a do skutečně obrovské čelisti mohl polapit nějakého nepozorného pterosaura. Na druhou stranu bychom ale mohli říct, že moderní výzkumy ho spatřují poměrně těžkého a trochu objemnějšího, takže tento závěr nemůžeme s jistotou prokázat.
Každopádně sehrál v této epizodě ještě docela důležitou roli, anomálie do stejné doby se otevřela ještě ve dvacet mil vzdálené nádrži a tam vyzvrátil bolus ze zbytků plavčíka. Když po něm tým pátral, tak se mu málem podařilo zabít Abby a Connora, ten mu ale pohotově dokázal narvat do čelistí pádlo, čímž ho donutil k ústupu. Dodatečně také zachránil Cutterovi život, když se ve svrchní křídě vracel do anomálie, tak ho chtěl sežrat menší mosasaurus, ale ten velký ho před Cutterovýma očima napadl a zabil.
Rekonstrukce tohoto mosasaura nebyla ale příliš vědecky přesná, vykazoval docela hubené tělo, zvláštně stavěnou lebku a jiné utváření ocasu (nicméně to se nemění ani v dokumentech z pozdější doby) a také kůži podobnou krokodýlovi. Na jejich obranu ale lze říct, že tehdy ještě nebyly známé dost dobré otisky kůže těchto mořských živočichů.
Rekonstrukce druhu Mosasaurus beaugei v pohybu. Tito obrovští živočichové byli de facto ještěři, měli rozeklaný jazyk jako varani, šupinaté tělo a podobnou stavbu lebky. Přesto ale jejich kůže tvořila skoro nezřetelné šupiny, více se podobala žraločí nebo velrybí, a navíc se jednalo o rychlé tvory přesahující za určitých podmínek rychlosti i padesáti kilometrů za hodinu s velmi vysokým stupněm metabolismu. Kredit: Dimitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie.
Mosasaurus se v moderním pojetí, tedy znovu až na onen ocas, objevil v pseudo-dokumentu Pravda o dinosaurech (v originále Dinosaur Revolution) v první epizodě s názvem Vítězové evoluce. Byl zde demonstrován jako velký mořský plaz, který byl živorodý a o svá mláďata se nějaký čas staral. I jeho tělesné proporce se značně podobaly druhohornímu originálu, včetně dravosti a chuti po žraločím mase. Na jeho mláďata totiž zaútočila trojice křídových žraloků, které ale samice všechny tři napadla a zabila. Některé zdroje uvádějí, že tento mosasaurid byl ve skutečnosti Tylosaurus, což by naznačovalo demonstrování mosasaurových vlastností na exempláři tylosaura známého jako "Bruce", ale tento závěr nelze jednoznačně potvrdit.
Posledním větším filmovým debutem pro mosasaura bylo zakomponování tohoto rodu do obou částí Jurského světa (tedy Jurský svět a Jurský svět: Zánik říše), kde ale byla jeho velikost značně přemrštěna. Výpočty na základě porovnání ukázaly, že ten filmový mosasaurus měřil přinejmenším třicet sedm metrů a osmdesát centimetrů, jen jeho lebka byla přes osm metrů dlouhá. Sice se jedná o skutečně nereálnou délku, tak tomuto mořskému plazu se podařilo zabít samici indomina rexe, ptakoještěra pteranodonta spolu se Zarou a nakonec také utéct otevřenou přepážkou do světového oceánu. K závěru druhého filmu jsme ho mohli vidět, jak se připravuje sežrat surfaře.
A ještě k celému ztvárnění, přidaná textura krokodýlí kůže je také velmi pochybná a celková stavba těla, svalů a lebky se také originálu příliš nepodobá. Podobně nepřesnému zobrazení se mu dostalo i ve hře ARK: Survival Evolved, kde se s ním lze vzácně setkat v oceánu kolem ostrova. Závěrem se dá říct, že Mosasaurus je dnes populární ikonou stejně jako mnozí neptačí dinosauři.
Naleziště: viz výše Biotop: Relativně mělká šelfová moře
Druhy: viz výše Váha: v řádech desítek tun, pravděpodobně mezi 8-15 t
Strava: viz výše Význam: "Ještěr od (řeky) Mázy" podle holandské řeky blízko objevu fosilie
Doba: stupeň Maastrichtian, před 72-66 mil. l. Sok: Prakticky žádný
Délka: mezi 13-18 m Zařazení: Reptilia, Squamata, Platynota, Mosasauroidea,
Popsán: Conybeare, 1822 Mosasauridae, Mosasaurinae, Mosasaurini
Výška: přibližně dva metry od země v úrovni hřbetu Synonyma: viz výše
Zdroje obrázků: