Mrtví se nevracejí

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 18, Beladova

10:50, dopoledne 15. července 2019

Středisko HZT, Praha S/SV

Včerejší den byl po nás všechny další zátěžovou zkouškou. Nakonec si Operace Firestorm vysloužila na 20 mrtvých a dalších 40 zraněných, u některých však jistě budou i doživotní následky. Mezi námi a pražským zastupitelstvem to pěkně vřelo, jelikož nechtěli trpět další útoky na bezbranné civilisty. Opět přišla metoda vyjednávání, ze kterého již většina zaměstnanců trpěla migrénami a depresemi. Nikdo z nás nemohl navrhnout další rozumný postup.

Předpisy mi nařizovaly, abych zavovala Kohovi, aby si o incidentu se všemi zúčastněnými členy promluvil. Všechny nás to neskutečně iritovalo, že s nimi musíme zacházet jako s vězni, ale nic jiného jsme dělat nemohli. Nikoli však kvůli předpisům, ale kvůli alespoň dočasnému uklidnění sitace. "Zavolejte okamžitě tým HZT, aby se neprodleně dostavil do výslechové sekce," oznámil Koh své sekretářce. Tenhle člověk nebyl zvyklý na prohru, proto ho události posledních dní zasáhly i hluboko přes jeho cynický obal.

"Takže, co teď s náma budou asi dělat," zeptal se ironicky Petr. "Určitě nás nezatknou, zrovna na Koha byl vždycky spoleh," řekla Nikky. Přesto, že narozdíl od většiny svých ostatních zaměstnanců zrovna náš tým měl relativně v oblibě, tak nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Minuty se prodlužovaly jako hodiny a nervozita by se dala krájet, po pár chvílích si je Koh zavoval do největší výslechové místnosti.

"Takže," začal pomalým tónem," co jste si sakra mysleli," rázně zařval svým hlubokým hlasem. "Pane..., ale my...," vykoktala ze sebe Lena. "Žádné ale, nechci nic slyšet, vždyť tam zahynulo dvacet lidí, tohle není jen hra, tohle je realita," dodal. Všichni byli naprosto ticho. Nikdo se neopovážil vydat ani hlásku. "Jenže naše práce to nebyla, ikdyby jste nás žalovali, chtěli zavřít nebo vyhodit, tak to jde na ty nepravé," proměnil se ze své poměrně klidné povahy Petr. Koh začal sarkasticky tleskat. "Přesně tohle jsem chtěl od vás slyšet," odvětil. "Vím, že tohle se asi nestalo náhodou a vy zase určitě víte, jak nerad prohrávám," přerušil se.

Do týmu se zase vlila naděje, někdo je potřeboval dostat z úzkosti a neschopnosti. "Takže teď budeme dělat všechno pro to, abysme jim nakopali ty jejich kancelářský zadky," dodal Koh s úsměvem. Všem členům týmu se na tvářích objevil široký úsměv, právě tohle jim dodalo tolik potřebný optimismus. Koh jim ještě chtěl něco sdělit, ale přerušil ho alarm. "Běžte," řekl Koh prchajícímu týmu," ale zkuste toho nezničit tolik, protentokrát."

Tentokrát se další anomálie nacházela na frekventovaném golfovém rezortu, kde právě vrcholila sezóna. Jenže o další nové věděl i někdo jiný, který s ní zamýšlel něco, co zatím nemohl nikdo tušit.

Na místě, když na něj dorazil tým, mezitím vládla pozitivní nálada, dopoledne jako každé jiné. Voda v malém jezírku byla jen občas čeřena větrem, který líně foukal po rovných zelenavých pláních golfových hřišť s písečnými přesypy. Sem tam vítr ohnul suché větvičky jehličnatých okrasných stromů. Právě mezi několika takovými se objevila zcela nová a v ní číhal jeden z největších predátorů všech dob.

Když tým konečně na místo dorazil, okamžitě se ztrhla slovní potyčka s jedním z hlídačů, který tvrdil, že v objektu nemají absolutně co dělat. Nedal se umlčet, jeho marná slova ukončilo až předložení čestného elektronického pasu, který vlastní pouze členové klubu. Ten jim byl zaslán z ústředí. "Ještě něco v nepořádku," ztáhl si brýle z čela a s pousmáním řekl Julio.

"Tak, kde by přesně mohla bejt," řekla Anna. "V okruhu půl kilometru, aspoň tak to stojí ve zprávě z ústředí," pokračoval Alex. "Rozdělíme se," zeptala se Nikky. "Vede do spodní křídy, takže bych to nedoporučoval," přidal se Petr. "Dobře, ale jak to teda zjistíme," zeptala se Lena. "Třeba to zjistíme sami," dodal Julio. Pravda, nemá se předbíhat událostem, ale tohle byl vážně skvělý odhad.

Blízko anomálie totiž právě odpaloval poslední míček jeden ze zbohatlých návštěvníků resortu. Když se chystal opálit, tak ho zaujmul praskot v blízkosti skupinky nízkých stromů a otočil se tak tím směrem, dále se to ale neopakovalo. Odpálil avšak, jako kdyby už tak neměl dost problémů, odnesl míček mnohem dál, přímo do nízkého porostu. "Do prdele,..., to snad ne," poznamenal. Odběhl se podívat po míčku, když procházel nízkou vegetaci, po chvíli zajásal. Chystal se k odpalu, ale náhle pocítil chlad od velkého stínu, který tvořil siluteu proti slunci. V domění, že jde o mrak a chtěl pokračovat, ale náhle vedle něj dopadl na zem ohromná kaluž slin smíšených s tlejícími zbytky potravy. Směs nechutně páchla po hnilobě a rozkladu.

Přes celý areál se rozezněl křik onoho hráče, který prchal před jistou smrtí. Původně ho tento dravec sevřel do tlamy, když se podíval vzhůru, aby zjistil, odkud dopadla ona slina. Tvor do něj zaryl své pilovité zuby, ale pak ho pustil na zpět na zem. Krvácející obět ještě se zlomenou nohou se dobelhala ke golfovému vozíku. "No, tak přidej, přidej," oddýchával. "Vidíš, problém si nás našel prakticky sám," řekl v běhu Julio. "S tím si měl naprostou pravdu, předtucha co," poznamenal Petr. "Možná, ale sázím na pravděpodobnost," odpověděl.

Myslel si, že už se dostal pryč, ale od volantu ho odtrhla agilně stavěná čelist se stejnými zuby. Nepustil ho, sevřel ho velice silně, že téměř nedýchal a pak ho vyhodil do vzduchu, ale obět dopadla na zem. Krev se široce rozcákla i z ran utrpěnými velkými zuby. Byl mrtvý, zůstala po něm pouze krvavá stopa na trávníku a kapance krve dále po cestě teropoda.

Když doběhl tým namísto, nalezli pouze zakrvavený golfový vozík a krvavé stopy na trávníku. "To je masakr, něco takovýho jsem už dlouho neviděl," řekl Alex. "Co tohle mohlo sakra způsobit," zeptala se Nikky. "Teropod, na délku určitě přes deset metrů, váha okolo šesti tun, jak se nám takhle může jen tak vytratit," přidal se Petr. "Musíme to tady okamžitě uzavřít, jinak se tohle bude opakovat," zamyslela se Anna. "To je fakt, ale nejdřív ho musíme najít a zjisti, o co jde," dodala Lena. "Tak ty a Petr ji jděte uzavřít a zkuste zjistit kam přesně vede a my ho zkusíme zastavit," navrhl Julio. Čas rychle utíkal, proto začali okamžitě jednat.

Rozdělili se a rychle museli najít jednak predátora a jednak také dosud stále otevřenou anomálii, která mohla přinést mnoho dalších strastí. "Jak daleko má ještě být," zeptala se Lena. "Asi jenom sto metrů," odpověděl Petr. Při takové vzdálenosti zrychlili krok, aby předešli případnému dalšímu vniknutí. Když však došli na místo, odkud vedla krvaví stopa a uvažovali, že už by ji měli vidět, tak absolutně nic, jen co by se jí podobalo, neviděli.

"Nerozumím tomu, měla by být přímo tady," odsekl naštvaně Petr. "Jenže, kde teda je, tahle měla mít docela dlouhej poločas otevření," podivila se Lena. "Teď tu je další problém, nevíme, do které doby vede a nevíme, co to je za tvora," procenil mezi zuby.

Na opačné straně zbytek týmu sledoval krvavou stopu, kterou za sebou zanechala krvácející avšak již mrtvá oběť, která však byla zakrátko požřena a polknuta do masitého jícnu, který ji protalčil až do objemného žaludku. Přitom si však teropod vylomil jeden ze svých pilovitých zubů a už alespoň další vodítka, zanechal tři velké stopy na písečném přesypu. "Co je to," zeptal se Alex. "Vypadá na zub teropoda, ale to vroubkování a zakřivení, není to tyranosaurus ani megaraptor," pokusila se ho určit Anna. "Tak co teda," dodal Julio.

Chvilku bylo absolutně ticho, pak ale oba dva ucítli pach hniloby a rozkladu, který však nepřicházel od kaluže slin na vegetaci, ale jeho původce byl naprosto jiného rázu. "Cítíš to," znechutila se Lena. "Něco tady hnije, ale..., fuj,...kde," vysoukal ze sebe znechuceně Petr. Ticho prolínal pouze nechutný pach rozkladu hnijícího masa, když ve vzdálenosti asi pěti metrů od nich se vynořila mezi keři nízká hruškovitá hlava na krátké obrněném krku. Krátce za ní se vynořily i sloupovité vrásčité nohy, které ukončovaly polštářovité tlapy s kopytovitými drápy, nad kterými se tyčila dvojice dlouhých trnů a několika menších párů za nimi, které byly usazeny na šedohnědé pokožce.

"Sauropelta, spodní křída v oklahomě a texasu, takže aspoň víme místo a čas," poznamenal Petr. Tento mohutný opancéřovaný býložravec, jednalo o samotářského tvora živícího se převážně nízko rostoucími rostlinami, který dosahoval délky přibližně 5,2 m a váhy zhruba 1,5 tuny pyšnící se největšími hřbetními trny mezi známými nodosauridy, byl vyrušen jejich neustálým drážděním jeho ušních bubínků, proto se rozhodl předvést tak svými hřbetními trny a odstrašit tak nepřítele.

Na jednom se přitom nacházel původ zápachu, nabodnutá mršina menšího teropoda rodu Deinonychus. Slunce spodní křídy vysušilo její povrch natolik, že z původně svalnatého opeřeného těla dravce zbyla pouze jeho přední polovina, která nabodnuta zkrz klíční kost držela na mohutném ostnu, bez očí a vláčného masa, takže vypadala jako mumie, u které však stále poletovalo několik much, které do ní nakladly své larvy. Seschlé zhnědlé peří přecházelo v holou lebku s pootevřenou tlamou, kde stále blýskaly vroubkaté zuby.

Petrovi však zazvonil mobil a býložravec se polekal a začal výhružně kroutit krkem a hlavou, myslel si, že je vyzván na souboj a bylo jen otázkou času, kdy zaútočí. "Mluv prosím tě rychle Alexi, máme tu menší problém..., ne neřeš o co jde, mluv," procenil mezi zuby. "Našli jsme docela velkej vroubkovanej zub, nevíš od čeho by...," ani nedořekl větu. "Acrocanthosaurus, dvanáct metrů a poměrně hbitej, takže dávejte pozor...čau," ve strachu domluvil. Když se otočil, tak si uvědomil, že se sauropelta přiblížila, možná až nebezpečně blízko. "Tak jo malá, jen klid, jen klid," opakovala Lena.

"Tak, co ti řekl," začala Nikky. "Myslím, že mají problém, ale zvládnou ho, každopádně je to Acrocanthosaurus," pokračoval Alex. "Takže, pomůžeme jim ne," zeptala se Anna. "Zvládnou to, určitě," dodal rozmrzele Julio. Z debaty je vytrhl mohutný řev akrokantosaura na druhé straně, poblíž umělého jezírka, které obepínal porost rákosu a nízkých bahenních bylin, kalné a mělké vody, který však nebyl výhružný ani útočný. Volal o pomoc.

Tento mohutný teropodní dinosaurus obýval oblast říčních delt ve spodní křídě, kde se živil převážně velkými sauropody, největší kořistí pro něj byl obří Sauroposeidon proteles, či ornitopodními dinosaury, například šestimetrový býložravec Tenontosaurus, kteří byli vůči jeho útoku prakticky bezbranní. Lovil převážně svými agilními čelistmi, které skýtaly množství kónických vroubkovaných zubů schopných trhat a porcovat maso, ale používal k lovu také své mohutné drápy na předních končetinách, které mohly kořist rozpárat a byl na svou velikost poměrně hbitý a vytrvalý.

Nejvýraznějším znakem tohoto karcharodontosaurida byla nízká plachta z obratlových výběžků na hřbetě, zaživa nejspíš zařící jasnými barvami.

Když silné tělo akrokantosaura snadno přeplavalo pomocí zadních končetin a velkého ocasu mělké jezírko, ale když hledal čas na odpočinek, aby ztrávil svou čerstvou kořist, tak ho připravila skupina lidí o klid. Výhružně tak napřímil několik dlouhých per na svém oranžovožlutém hřbetě a začal nafukovat malé hřebínky nad očima. Myslel, že nepřítele zastrašil. Mýlil se.

Tahle banda totiž nebyl nikdo jiný než Ramirez a dva další "vyslanci" z AMI. Ramirez nejdřív upoutal pozornost velkého predátora, ten otevřel svou talmu osázenou zuby a zatím byl zasažen do hřbetu a břicha jedovatými nábojnicemi. Teropod mohutně zařval, volal o pomoc. Jedna z nich nesla narkotikum, které absolutně omámilo jeho smysly, a druhá nesla léky stimulující zvýšenou srdeční činnost. Akrokantosaurus byl omámený a pořádně podrážděný. To už ale na místo doběhl náš tým. "To snad ne," ozval se Ramirez. Všichni si ho mohli jednoznačně prohlédnout a to by ho mohlo zničit. "Odstraňte je, zkoncujeme to teď a tady," dodal.

Ztrhla se přestřelka, vzduch byl nasycen střelným prachem a prolétávajími kulkami, které se nejednou zavrtaly do pevné stromové kůry. Zmatený teropod se rozeběhl v domění, že se mu podaří zasáhnout původce nesnesitelného zvuku, který ho drážidil, ale narazil hlavou do stromu a ztratil vědomí, když se z jeho tlamy vyroloval červenavý jazyk. Ramirez myslel, že bez větších komplikací dorazí zpátky do budovy AMI, ale tesně před tím, než nastoupil do svého černého sportovního Audi, tak se ozval Julio.

"Migueli, myslím, že spolu jsme něco neukončili." Ramirez se jen pousmál. "To si myslíš ty, ale jak chceš," odvětil. Vytáhl zbraň a trefil Julia přímo do ramene. Ten se však nedal, doběhl ho a svalil se s ním přímo na trávník k jezírku. Ramirez Julia tvrdě udeřil pěstí, ten upadl a byl přímo na břehu. Ani se nestačil zvednout a Ramirez mu hlavu ponořil přímo do mělké vody a chystal se ho utopit. Hlavu mu velice silně držel pod hladinou, řinuly se od ní velké bubliny a krev z ran se rozlévala kolem hlavy. Náhle veškerý pohyb ustál. Julio se úplně přestal hýbat.

Sauropeltu večné neznámé a ostré zvuky a také vůně obou dvou již příliš naštvaly, proto se rozhodla zaútočit. Provedla rychlý výpad přímo mezi dva členy našeho týmu, naštěští se netrefila, ale bylo velmi těsné. Napadlo je ale, že by tenhle nezmar mohli využít ve svůj prospěch. Zvedli se tedy ze nízké vegetace a snažili se dostat co nejblíže zbytku týmu. Po zmařeném útoku se sauropelta vzchopila a cvalem se rozběhla za nimi. Tento rod měl, narozdíl od většiny ostatních nodosauridů, poměrně dlouhé končetin a s lehkým tělem tak dovolovaly rychlejší běh než u ostatních druhů. Mířili tak přímo na místo.

Ramirez citíl, že z Juliova těla vyprchává život. Výtahl ho proto z vody v domění, že už je mrtvý. Najednou však otevřel oči a vší silou uštědřil Ramirezovi ránu do obličeje. Ten upadl a z jeho roztrženého čela a zlomeného nosu pomalu stékala krev. "To jsi mě naučil ty, vzpomínáš na Mexiko...hmm, tak co vzpomínáš," pustil se do něj. "Proč radši nepřejdeš co, vy nebude ta vítězná strana," odpověděl. Nepatrně se k němu přiblížil, ale Julio na nic nečekal a ustědřil mu ještě jednu  silnou ránu, teď však do kopancem do žeber.

Ramirez však chtěl použít své eso v rukávu, výtáhl za opaskem zbraň a chystal se k výstřelu. Od lesa najednou vyběhl Acrocanthosaurus, který byl mnohem podrážděnější než předtím. Vysokou rychlostí se svým čenichem opřel do Ramireze a odmrštil ho do jezírka. Na hladině se objevil pouze gejzír a proud bublin. Teropod se obrátil na Julia, který na nic nečekal a začal utíkat. Začalo to však vypadat, že nemá absolutně žádnou šanci, silné nohy akrokantosaura ho nemilosrdně doháněly. Před sebou však viděl dvě známé siluety a za nimi sauropeltu a napadlo ho udělat na teropoda past. Naznačil Petrovi a Leně, ať ho navedou těsně před něj.

Dech se stával těžším, nohám již docházela hnací síla. Julio se snimi těsně minul a za ním vběhla akrokantosaurovi do cesty sauropelta. Osten na pravé strně se zapíchl hluboko do hrudi tohoto dravce a probodl mu srdce, plíce a dokonce i část žaludku. Z rány se tak okamžitě vyhrnula směsice žaludečních šťáv a krve, která vysoko vycákla, když se oba dva kolosy překotily. Teropod upadl na záda a zlomil si páteř. Nodosaurid se pouze oklepal, z jeho trnu mu stékala ohavná směsice tělních šťáv. "Vyšlo to," oddchyl si.

Když se vrátili zpět k jezírku, zjistili, že jeden z Ramirezových kumpánů se vzchopil a dobelhal se do auta, objel jezírko a i s Ramirezem uprchl. Další postup byl takový, že sauropeltu tým uspal a převezl do Zvěřince. Dále byly odstraněny veškeré stopy po vniknutí včetně těla akrokantosaura, které bylo převezeno na pitevnu. Jenže tato akce bude mít ještě své pokračování...