Obnova po šestém vymírání - Ptačí ekosystémy Nového Zélandu
Je více než jasné, že lidstvo už svou činností jako otravou atmosféry a oceánů, zahlcení planety plasty nebo stále narůstajícím ničením krajiny započalo tzv. šesté nebo-li antropogenní vymírání. Kdyby však šlo pouze o problém moderní historie v řádech několika desítek nebo maximálně stovek let, ale tento problém počíná už samotnou neolitickou revolucí a provází celou planetu už od začátku holocénu. Nikdy nevyhynulo tolik druhů za pomocí zásahů jednoho jediného, přestože lidstvo zastírá svůj podíl na tomto "moderním vymírání", tak bychom se měli nad svou činností zamyslet, jelikož náš druh způsobil decimaci ekosystémů prakticky kdekoliv, kde působil po delší dobu. Stačí si jen vzpomenout na Madagaskar, oblast Jižní Ameriky nebo právě ostrovy Nového Zélandu, kde byli výrazně zasaženi hlavně ptáci jako obrovský moa. Právě na úbytek této megafauny a její vývoj do budoucna se zaměřila studie nizozemských a německých paleontologů.
Novozéladnský ptačí goliáš, známý moa obrovský jižní (Dinornis robustus), byl jedním z největších ptáků všech dob a patrně tím nejvyšším, ale i on se stal obětí rozsáhlého vymírání fauny na ostrovech Nového Zélandu po příchodu prvních lidí. Lov ze strany Maorů ho dohnal až k vyhynutí, které bylo pravděpodobně někdy v polovině 14. století našeho letopočtu, ačkoliv některá neověřená pozorování pocházejí i ze současnosti. Je to jeden ze symbolů kdysi velmi rozmanité fauny ptačích obratlovců na ostrovech Zélandu. Kredit: Mark Witton, převzato z Pinterestu
Ostrovy Nového Zélandu byly, a to musíme připustit i přes přírodní zaměření jejich původních obyvatel, dějištěm rozsáhlého vymírání jejich původní fauny jako některých druhů netopýrů, ale také žab, ještěrů a především ptáků. Většina z nás velmi dobře ví, že se zde vyskytovala fauna zvláštních a někdy i skutečně obrovských zástupců řádu Dinornithiformes, kteří se zde usídlili v mnoha biotopech a vytvořili rozličné druhy v několika čeledích. Vedle nich existovali i ptačí predátoři jako orel Haastův (Hieraaetus moorei) a mnohé menší druhy, kteří mistrně zastávali niky velkých savců z jiných částí světa. Dnes je ovšem můžeme už vidět pouze jako exponáty v muzeiích nebo jako rekonstrukce na velkých panelech, protože tito ptáci jsou doloženi jen ústní tradicí Maorů a početnými paleontologickými a archeologickými výzkumy.
Ekosystém ostrovů na jihovýchod od Austrálie byl proměnou fauny zasažen a měla řetězový efekt na některé další skupiny, takže se přirozeně nabídla otázka, jaké budou její následky do budoucnosti. V magazínu Current Biology se včera objevil článek týkající se studie vědeckého týmu, který se na ni snažil odpovědět pomocí matematických simulací a propočtů.
Jak tvrdí vedoucí autor studie Luis Valente z berlínského Museum für Naturkunde, existuje dokonce možnost, že ekosystémy Nového Zélandu se nikdy nevzpamatují z úbytku biodiverzity zdejšího ptactva. Podle jeho slov potrvá ještě nejméně několik milionů let, než se dostane nad současnou úroveň a dle jejich metody výzkumu pak obnova ekosystémů potrvá nejméně dalších 50 milionů let.
Izolovanost ekosystémů Nového Zélandu je pro tento metodický odhad ideální, jelikož postupné vyhynutí některých zástupců zdejší fauny máme dokumentovaný na základě archeologických nálezů a také stop DNA na subfosilních exemplářích, které pro změnu odhalují jejich příbuzenské vztahy a ekologickou pozici.
Právě dřivější studie DNA exemplářů některých vyhynulých ptáků, jako byl moa obrovský (Dinornis maximus, Dinornis robustus), již zmíněný orel Haastův nebo tučňák Megadyptes waitaha, byly klíčové pro porovnávání dat vyhynulých taxonů a recetních druhů. Na nich mohli vědci provést srovnání a tedy i odhadnout, jak by pokračoval další vývoj těchto forem do budoucna a to i bez zásahu člověka.
Podle nich má obnova biodiverzity novozélandských ekosystémů trvat dalších 50 milionů let, než by se dostala do podoby před příchodem člověka. A kdyby i současné ohrožené druhy podlehly lidskému nátlaku, trvalo by 10 milionů let, než by se jejich různorodost dostala na dnešní úroveň.
Otázkou ovšem zůstává, jaké dopady budou mít na ptačí populace invazivní druhy živočichů jako psi (Canis lupus familiaris) nebo krysy (Rattus rattus) známé ničením jejich hnízd či vajec. Bohužel se mi nepodařilo dohledat informace, zda tento faktor byl zanesený do metody odhadu, ale rozhodně patří mezi jedny z těch nejdůležitejších.
Podle Valenteho se na Novém Zélandu mohou podobné odhady aplikovat snadněji a to z důvodu již zmíněné izolace, ale jejich dalším cílem je zaměřit se i na jiné ostrovní ekosystémy zdecimované lidskou činností. Ačkoliv vědci neuvádějí přesně které, pravděpodobně může jít o Madagaskar nebo ostrovy Malých a Velkých Antil, ale zatím o tom můžeme pouze spekulovat. Zaměří se také na to, jaký podíl mají jednotlivé faktory jako činnost člověka, změna klimatu, podnebí nebo jiné na vymírání organismů.
Vědecká skupina ovšem také upozorňuje, že vzhledem k intenzivní obraně ekosystémů a původního prostředí na Novém Zélandu může být výsledná doba obnovy těchto biotopů kratší. Poukazují na jejich efektivitu a tím i možnost rychlejšího vývoje nových druhů do početných populací, takže uvidíme, zda nám v tomto pomohou další metodické odhady, nebo jestli se toho dočká tato planeta za další miliony let.
...
Z mé strany patří čtenářům omluva, že minulý týden nepřibývaly příspěvky v normálním nebo obvyklém tempu a bylo to z důvodu práce na projektu Paleozoikum, kde šlo o dokončení většiny potřebných částí pro rubriku o prvohorách. Tento příspěvek je také nejen pro zaplnění mezery v rubrice Novinky, ale také má vést menší poselství o ochraně přírody a tak křehké rovnováhy v ekosystémech. Proto je tu z mé strany i menší prosba, zda by jste se Vy, jako čtenáři, aktivně zapojili do ankety o ohrožených druzích, která je v pravém sloupci pod oznámeními o změnách. Tímto děkuji za pochopení a dalších příspěvků se můžete dočkat v příštích dnech.