Peruánské velryby s nohama - Peregocetus pacificus

Hovoříme-li o prehistorických předcích současných kytovců, málokterá publikace nebo příspěvek opomene primitivní archeocety (Archaeoceti) a především jejich zvláštní typy jako byli psu podobný Pakicetus nebo zvláštní semiakvatický Rodhocetus. Oba rody se vyskytovaly na území dnešního Středního východu, tam kde v paleocénu a eocénu leželo rozsáhlé moře Tethys. Vědce proto velmi překvapil nález, který přišel z jihozápadního Peru, z lokality Playa Media Luna v pobřežní poušti. Před 43 miliony let se tam totiž procházela čtyřnohá velryba.

Čtyřmetrový kytovec druhu Peregocetus pacificus, který se potápí pro svou rybí potravu. Jeho nález výrazně rozšířil paleogeografii celé čeledi Protocetidae, jelikož do té doby byli známí její zástupci pouze z oblasti severní Afriky, Středního východu, Indie, částí Evropy a jihu Severní Ameriky. Kredit: Alberto Gennari, převzato z webu Sci-News

Vývoj prvních předků současných kytovců probíhal před asi 55 miliony let na území současného Pákistánu, Indie a Íránu, přestože se za krátkou dobu rozšířili tito savci do severní Afriky a jižněji položených ještě zaplavených částí Evropy. Teprve o několik dlouhých milionů let později se některé typy přesídlily přes Atlantický oceán na jih současných Spojených států. Velké rozpětí se zdálo být konečné, nově objevený jedinec z pobřeží Peru, ale ukázal, že primitivní předci velryb se dostali na jižní polokouli daleko dříve, než jsme předpokládali.

 Souvrství Yumaque, geologická formace spadající do pánve Pisco, vydalo už roku 2011 fosilii zvláštního mořského živočicha z doby středního eocénu, jeho stáří se pohybovali okolo 43 milionů let. Nalezené pozůstatky svědčily o zvláštním druhu vodního predátora dlouhého asi čtyři metry, stavba jeho končetin mu ale umožňovala i chůzi po pobřeží.

Až v tomto roce byla uveřejněna popisná studie týmu italských, peruánských, francouzských a nizozemských paleontologů, která materiál popisuje jako nový rod Peregocetus pacificus. Nalezené fosilie ukázaly zvláštní směsici znaků na kostře tohoto tvora a před vědce položil další součást zaniklých evolučních linií kytovců.

Hlavní autor studie, Dr. Olivier Lambert z Belgického královského institutu přírodních věd, poukázal na adaptace poukazují na velmi dobrý a efektivní způsob pohybu v obou prostředích. Podobal se tedy velké vydře nebo bobrovi. Tento kytovec má znaky (jako kopytovité drápy, morfologie končetin) vhodné pro chůzi na suché zemi, tak takové (utváření ocasu pro plavání podobné současných kytovcům, stavba kostry), které se hodí plavání v mělkých mořích.

Přestože peregocetové a jejich nejbližší příbuzní jako Rodhocetus nebo Protocetus nepředstavují přímé předky velryb, delfínů nebo kulohlavců, směsice jejich znaků na kostrách je obdivuhodná. Sám osobě je tento peruánský druh zvláštním, jak moc se v některých ohledech podobá pokročilejším druhům jako byli Himalayacetus nebo známý Ambulocetus.

Pro skupinu je ale jeho objev významný především z paleogeografického hlediska pro všechny druhy kytovců, jak fosilní, tak recentní. Představuje nejstaršího dosud nalezeného kytovce na jižní polokouli, navíc je starší než všechny dosud nalezené druhy v Severní Americe.

To autory studie přivedlo na myšlenku, že se původní archeoceti dostali do oblasti obou Amerik přes jižní část Atlantického oceánu do současné Jižní Ameriky a odtamtud se teprve šířili na sever. Naznačovala by to poloha Afriky, Jižní Ameriky i současné Panamské šíje, která v té době byla mělkým mořem mezi pevninskými bloky. Podle vědců se tam velryby dostaly z jihozápadní Afriky.

Hypotéza je sice v celkem rané fázi vývoje, avšak není zcela nepravděpodobná. Přesto bychom potřebovali daleko více fosilních nálezů na její prokázání, výzkumy a hledání dávno zaniklého rodokmenu velryb ale dosud pokračuje.