Potápěč
Žižkova 722, Ústí nad Labem, západní Čechy
5:35, deštivé ráno 23. května 2017
Hlídkové středisko Seeker 01
Na sklonku května už začalo svítat mnohem dříve, kolem 5:45. Do té doby mlžil krajinu šedivý mračný opar, ze kterého pršel studený déšť. Za měsíc prázdniny za dveřmi, ale oteplovalo se pozvolna. Za východními kopci se pomalu dralo slunce ven. Atmosféra ve středisku byla mrzutá, náš tým měl noční směnu.
"Proč tady ještě tvrdneme, řekl bych, že máme na víc," řekl naštvaně Alex. Obecně sem nezapadal, byl prostě samotář, který neměl rád společnost lepší než byl on sám. To se ale brzy změní. "Můžeš s tím přestat, zkus se přes to přenést a nezaobírat se tím," řekla s pousmáním Nikki. "Hmm," řekl s pousmáním, " to hlavní za nás odvedou jiný, proč to taky nezkusíme, ha ?" Ostatní ho už vcelku ignorovali, nebavilo je poslouchat jeho plané tlachání. Jejich směna končila v 6:15, na poslední chvíli se proti proudu řeky Bíliny objevila anomálie.
"Radší kontaktuju tým potápěčů, ti už si s tím poradí," řekla Nikki. "Schválně se podívám, kam nám vede," řekla Lena. "Vypadá to na spodní perm, to znamená pralesy, kordaity a...," odmlčela se. "A obojživelníci," dodal Petr. Tým byl na nohou. Julio začal prošetřovat dobu, do které by se mohla zavřít. Nikki se snažila kontaktovat veškeré týmy v okolí, ale bohužel nikdo nebyl na příjmu. Alexovi, který jako jedinný nic nedělal, to vnuklo nápad. Věděl totiž, že ve střediscích existují sklady zbraní. Také, že jsou zde služební terénní auta. Napadlo ho se tedy pustit do zneškodnění na vlastní pěst. Vzal si tedy neopren, auto, jednu příruční pistoli, samopal a vyrazil.
Když projížděl, pomalu se blížil k Makru, když pak ve stínu u říčky viděl lesknout se anomálii. Zastavil. Sešel s vybavením dolů a potopil se do kalné vody. Ve vodě mu modře svítila jen malá svítilna. Plaval proti proudu asi 50 m, kdyý se před ním cosi pohnulo. Vypustil k hladině několik bublin a viděl, jak se 5 m před ním něco pohnulo. Bylo to proudnicového tvaru s velkýma nohama. Pak viděl odlesk od dlouhých zubů, chtěl se vynořit a podívat kde je, ale něco ho uhodilo do hlavy. Proud ho hnal do anomálie...
Když ostatním skončila směna, tak se dohadovali, kam asi Alex zmizel. "Kam se poděl ten morous," zeptal se Julio. "Určitě šel někam trucovat," řekla Nikki. "Určitě má na víc...," dodal s pousmáním Petr. Jen Lena si z toho nedělala legraci. Věděla, že on je schopný jít do všeho po hlavě, ikdyž ho to může stát život. "A co když šel prozkoumat tu anomálii, beztak tam zatím ještě nikdo nedorazil," řekla. Ostatní v tu chvíli ztichli. Uznali za vhodné se alespoň podívat na místo objevení anomálie.
Mezitím se Alex probudil před 295 miliony let v americkém permu. Probudil se na bahnité zemi ve stínu vysokých kordaitů. V okolí to zavánělo zetlelým rostlinným materiálem. Byl zmatený, cítil se trochu dezorientovaně. Když trochu přišel k sobě, tak zjistil, že na hlavě má krvavou stopu a prokouslou levou ruku. Byl zničený ze ztráty krve a proto svedl se jen převalit na bok. Když se mu to povedlo, tak viděl, jak na listech a zbytcích rostlin hoduje velká stonožka Arthropleura. Ta se živila pomocí velkých kusadel, kterými chroupala listy. Alex pak v omámení ucítil zasyčení za zády, vtom se stonožka odplazila. Pocítil tah a syčení stále sílilo. Věděl, že je to ten samý predátor jako v říčce...
Mezitím tým dorazil na místo objevení anomálie a uviděl tam Alexovy věci. Museli jednat rychle nebo přijdou o člena týmu. Vidali se tedy do hlubin času.
Alexovo tělo stále táhl záhadný predátor. Odtáhl ho hruba 150 m k břehu další bažiny. Když se mu rozmlžily oči, tak viděl celé dvoumetrové tělo obojživelníko-plaza, který stál před ním. Měl hlavně velké přední zuby, které mu způsobily zranění. Celková barva byla modrozelená, měl krátké a silné nohy. Nedokázal si vybavit, o co se jedná, ale pak ho z úvah vyrušilo syčení dalšího z nich. Situace začínala být kritická, jelikož nedaleka byly cítit vzplodiny z pálejícího se pralesa. V karbonu a spodním permu vznikaly požáry běžně, proto na ně byla zvířata připravena. Predátoři ale nechtěli svou kořist opustit.
"Jak jsem říkala, jsme ve spodním permu," řekla Lena. V tu dobu se částečně bořili do měkkého bahna. "Musíme najít jakýkoli stopy, kam by mohl jít," dodal Julio. "Co když ale nikam nešel," řekl Petr ukazující na krvavé stopy v dráze po vlečení těla. Okolo se nacházely další stopy od zvířete. Pak jim ale došlo, že jde hlavně o čas, jelikož věděli, že ztratil mnoho krve, a také citili spalující žár. Šli po krvavých stopách, když došli do úžiny, kde už byl žár a oheň téměř na dosah. Objevili tam na zemi omráčeného Alexe a dva živočichy, kteří se rvali o jeho bezvládné tělo. "Limnoscelis, reptilioform ze spodního permu, kde v bažinách představoval vrcholového predátora," uvedl to tématu Petr. Julio okamžitě začal pálit po syčících plazotvárných. Žár a oheň už byly na dosah ruky, horko sílilo a rostliny se pálily. Tým popadl Alexe a utíkali se k zavírající se anomálii. Horko je nedostihlo.
Druhý den na směně dostalo všech pět zaměstnanců střediska od Podhorského pořádný výprask. "Uvědomujete si, co jste mohli způsobit ?! Po dlouhých dvou letech jste mohli zhatit všechny šance na tu osudnou událost," řekl hlubokým naštvaným hlasem. "Ale pane...," upustil z pusy Petr. "Nicméně jste prokázali velkou způsobilost v boji a záchraně lidských životů. To vás katapultovalo na pozici všeobecného zneškodňovacího týmu, který se nachází půl kilometru odsud, takže o vás budu míst stále přehled. Tímto vám blahopřeji," domluvil. Když vyšli z jeho kanceláře, tak mezi nimi panovala radost i napětí, co vše je může ještě potkat. Budou se měnit jejich povahy a přístup k jednotlivým členům týmu. Tak uvidíme, jak se jim bude dále dařit.