Proboscidipparion
Až na zvláštní počátky v evoluci koní můžeme říct, že se jejich vzhled v průběhu paleogénu a neogénu příliš neměnil. Pořád to byla svižná a relativně gracilní zvířata, jejichž vývoj středního prstu dospěl až k úplné přeměně v kopyto. Jeden druh z pliocénu mezi nimi docela vyčníval, vlastně ani ne tak tělesnou stavbou jako celkovým vzhledem, protože Proboscidipparion vlastnil i cosi jako velmi ohebný horní pysk a možná dokonce krátký chobot. Jeho lebka má na koně z příbuzenstva hipparioninů velmi zvláštní stavbu, jeho nozdry jsou výrazně posunuty k očím a připomíná spíše lebku tapíra než koně. Struktura tohoto aparátu by naznačovala, že měl velmi masité pysky horní čelisti, ohebný ret a snad možná celou tuto část přeměněnou na krátký chobot podobný dnešním tapírům. Celkově, ať už připomínal dnešního koně jakkoli, jeho kostra nesla několik adaptací značně podporující doměnku o semiakvatickém způsobu života tohoto zvířete. Kopyta, která byla ještě s dvěma postranními prsty značně primitivními, měla vlastně docela funkční zakončení, jelikož střední prst mohl nést toto zvíře jak po tvrdé zemi stepi, tak po měkké bažinaté půdě. Tuto schopnost sdílí i se současnými savci, kteří se pohybují v bažinách a mokřadech, zuby a konkrétně moláry a premoláry jsou stavěné pro utrhování a zpracování i tuhé vodní vegetace jako rákosu, vodních palem a tuhých travin. Proboscidipparion se svou tělesnou stavbou podobá kříženci koně a tapíra, ohebný horní pysk a adaptace pro semiakvatický způsob života na kostře jinak velmi typického primitivního koně. Dlouhé štíhlé nohy a relativně lehké tělo mu totiž dovolilo cválat a utíkat před velkými predátory jako kočkovitými a psovitými šelmami, také posledními amficyonidy a různými druhy šavlozubých koček. Ve vodě jim pak představovali nebezpečí hlavně krokodýli a také aligátoři. Těžko odhadnout, jestli se tato zvířata pohybovala ve skupinách nebo jako samotáři, nicméně mohli tvořit menší stáda podobně jako kapybary nebo bobři.
Kosmopolitní rozšíření tohoto živočicha je patrné kvůli rozptylu jeho fosilních pozůstatků, první byly nalezeny v provincii Che-nan vČíně na lokalitě Langou. Popsány byly francouzským paleontologem I. Sefvem jako Proboscidipparion sinense již roku 1927, v roce 2012 se podařilo objevit poměrně kompletní lebku tohoto druhu. Další nálezy přibyly z Anglie a později celé Eurasie, nejnovější jsou z lokality Çalta rozlišují se proto ještě druhy Proboscidipparion heintzi a Proboscidipparion pater, ten se vyznačuje kratší a méně protáhlou lebkou. Některými autory byl tento rod považován za zástupce rodu Hipparion, nicméně jedinečné znaky ho řadí do vlastního taxonu.
Přestože je tento živočich poměrně jedinečný, alespoň co se mezi koňmi týče, jeho předkové nejsou úplně dobře známí. Podle některých patří mezi blízké příbuzné rodu Hipparion, někteří přímo v druhu Hipparion dermatorhinus spatřují jeho předka nebo velmi blízkého vývojové příbuzného. Každopádně robustnost jeho kostí lebky znevažuje přesné zařazení a i samotná systematika hipparioninů není úplně vyjasněna. Vědci se ale vcelku shodují na tom, že vyvinul v Asii na konci miocénu nebo počátku pliocénu a odtud se rozšířil do celé Eurasie.
Naleziště: Eurasie (od Anglie po Čínu), Turecko Biotop: Bažiny, mokřady s lesy, stepi
Druh: P. sinense (typ.), P. pater, P. heintzi Váha: pod 180 kg
Strava: Rákos, vodní rostliny, trávy, nízké keře Význam: "Poník s chobotem" podle vzhledu
Doba: stupeň Zanclean až Calabrian, před 4-1,4 mil. l.* Sok: Krokodýli, šelmy
Délka: 2-2,3 m Zařazení: Mammalia, Perrisodactyla, Equidae,
Popsán: Sefve, 1927 Equinae, Hipparionini
Výška: 1,5-1,65 cm Synonyma: Žádná
*některé zdroje uvádějí, že objevil již v pozdním miocénu před 7 miliony let
Zdroj obrázku: