Ryba

Když jsme prošli zkrze anomálii do naší součastnosti, tak se pomalu smrákalo a slunce si mnulo své červenavé okraje o vršky stromů na západě. Rozlévalo nazlátlé světlo do všech koutů kraje, čím víc bylo blíže k povrchu, tím víc napínalo a prodlužovalo všechny stíny okolo nás. Nepálilo tak pronikavě jako ve dne, byl to jeden z těch obyčejných letních večerů končících prázdnin, jež by nám mohl zhatit naše plány na obranu anomálií. Když jsme pobívali jednu noc u Yearů, přičemž naše rozhodnutí bylo ještě více podpořeno proroctvím, ustálili jsme se na tom, že teď už nebráníme lidskou rasu před anomáliemi, ale přesně naopak. Pomalu jsme pochopili, že právě v tomhle je náš skutečný úděl, přecejen jsme byli dosud jedinní lidé v naší době, kteří o nich věděli. Tedy mysleli jsme si to až do dalšího rána.

...

Světlo pronikalo rozměrnými okny až do velkého pokoje, kde se před velkou, moderně konstruovanou, postelí rýsovaly vestavěné skříně se jednoduchými posuvnými dveřmi z bílého glazovaného dřeva. Dřevěná podlaha byla neobyčejně hladká, jen část ní kryl chlupatý roztřepený koberec, táhla se od dveří až ke zdím a zase naopak. Zářný sluneční svit nového dne se ale odrážel také od hladké snědé pokožky milé krásné dívky s dlouhými blond vlasy, jež čněla částečně zpod prohřáté přikrývky. Cítil jsem její dech, když ji vzduch příjemně klesal do plic, i její pocity, kde se mísila radost a neskonalá nespoutanost. Nejkrásnější však byl hřejivý pocit z toho, že se po celou dobu toho krásného rána usmívala, tak strašlivě moc kouzelně a přirozeně. Nedokázal jsem domyslet, jak nebo čím to bylo, ale v tu chvíli mi záleželo jen na tom, aby taková zůstala navždy. Tiskli jsme se na sebe s příjemném mileneckém objetí, ruce jsem ji měl stále na bocích a ona mě svírala za rameny a hlavou se tiskla na můj krk. Oba dva jsme měli zavřené oči, ale naše smysly propukly naplno, již poprvé, když jsme se po měsíčním svitem zalité noci probudili.

Pomalu jsem naztevřel unavené oči a spatřil svou přítelkyni, jak se stále tím kouzelným způsobem usmívá a nemohl jsem se vyhnout prvním matným otázkám. "Jak ses vyspala princezno," neubránil jsem se nežné otázce. Krásné narůžovělé rty úsměv ještě více umocnily, když se mohutně prohly do stran, a když jejím tělem prostupovaly záchvěvy radosti a štěstí. Místo odpovědi jsem se dočkal vášnivého polibku, který mi věnovala. "Nádherně...prostě nádherně," vydechla zhluboka, když se její modré oči rozzářily jako jasná denní obloha. "Když se dneska neobjeví žádná anomálie, máme něco v plánu," zeptal se romatickým tónem. "Možná...přijde na to, jestli se tu objeví někdo další," tiskla se mi na tělo. Trochu mě to zarazilo, co myslela tím někdo další?

"Co tím myslíš...nepřijedou náhodou tvoji rodiče," podivil jsem se s lehkým odtažením. "Vracejí se z Filipín a chtějí tu být aspoň pět dní...já s tím nemůžu nic dělat, to víš přece," zadívala se méně nadšeně. Místo podráždění jsem ji raději pevně objal a znovu jsme se líbali. "Pořád si říkám...myslíš, že mě tvoji rodiče přijmou," musel jsem s despektem položit otázku. "Mají tě přece rádi, podle nich si fajn a prostě to budou muset přijmout," snažila se mě uklidnit milým tónem. "Víš, se vší úctou, je mi vcelku jasný, že asi žádnej táta by nebyl rád, kdyby někdo spal s jeho dcerou," nadhodil jsem s lehkým úsmvem. "Stejně tak by nebyl rád, kdyby jeho dcera bojovala s dinosaury a vidíš," flagmaticky se usmála, než se převalila na druhý konec postele. "Počkej, ty snad někam jdeš," natáhl jsem se ke druhému konci postele, když si Harleen navlékala pouze jedinnou průsvitnou bílou košili. "Ty snad nechceš nějakou snídani," pousmála se něžně, když ji vlasy padaly až na odkrytá ramena. Jen se o něco málo pootočila, to ale stačilo k tomu, abych ji popadl za boky a přehodil zpátky na postel.

Ještě jednou, a ten den naposledy, jsme se začali líbat, vypukla mezi námi neměřitelná vášeň, jenže na nočním stolku začal výhružně zvonit telefon, který indikoval novou anomálii. "To je snad vtip," zaklel jsem naštvaně. "Vidíš zlato, stejně musíme vstávat," konstatovala s lehkým nadhledem Harleen. "Vážně...ještě aspoň malou chvíli," přivinul jsem ji zpátky k sobě. "Co když to tentokrát bude zase něco jako Allosaurus, Tyrannosaurus nebo Spinosaurus...hm? Prostě musíme," usmála se ve světle počínajícího dne. "Fakt už nic," ujišťoval jsem se sklesle. "Zlato, nejdřív musíme k anomálii, ale pak slibuju, že si to vynahradíme," poznamenala nadčeným tónem, když si slézala z postele pro své oblečení. Z měkkých peřin jsem popadl telefon, na kterém se stále ukazovala nová anomálie. Tentokrát se objevila na dost špatném místě, při pobřeží jedné rekreační pláže na okraji menšího jezera rozpínajícího se podél hlavní dopravní tepny. V parných a horkých letních dních hostila už od časného rána spoustu lidí, hlavně však dětí, kteří chtěli buď odpočívat, nebo se svlažit ve strašném vedru. "Víš co zlato, vem si radši i plavky a opalovací krém. Dneska by nebylo dobrý se spálit," pronesl jsem řečnicky se stálým pohledem na pulzující místo nové anomálie.

...

Modravá vodní hladina přírodního jezírka omývala hladké břehy z malých i velkých kusů štěrkovitých kamenů, jež tvořily celou rozlehlou pláž na západní straně této nádrže. Už od časných ranních hodin, když se sluneční kotouč vyškrábal na oblohu a začal svým nezměrným teplem a žárem prosycovat krajinu, se tato rozměrná plocha začala plnit těmi stereotypními ručníky a mafukovacími matracemi, které v závěsu doplňovaly skládací lehátka a plátěné židle, na tom všem si návštěvníci oblíbeného letního místa hovili. Malé děti si hrály v mělké vodě u břehů, nebo poskakovaly na některých nafukovacích skákačkách ve vodě. Všichni si užívali posledních volných letních dní, které zanedlouho musely tak jako tak skončit, aniž by tušili, že nedaleko od jejich dětí a potomků se pod neproniknutelnou vodní změtí proháněl ohromný predátor. Nestvůra, pro kterou by byl i dospělý člověk pouhá jednohubka, natož pak nějaké dítě nebo dorostenec, který omylem vplul do jeho teritoria.

Komíhající se vlnky na jinak klidné vodě pouze zakrývaly strašlivé tajemství, jež se objevilo pod ní. Anomálie ale hrála pro nás, byla nejspíš tak hluboko pod hladinou, že nebudila žádnou pozornost. Dorazili jsme ke kovové bráně, která byla u vchodu do plážového areálu, kde snad ve stejnou dobu dorazili i Peter a Tess. "Kde je Joss," zeptal se okamžitě Peter. "Já myslel, že je s váma," odvětil jsem mu vyjeveně. "Teď píše, že...už je vevnitř a hledá, kde by ta anomálie měla přesně být," vytáhla Tess mobil z kapsy, jakmile ji dorazila textovka. "Kéž by to bylo něco jako Mosasaurus nebo Tylosaurus, prostě takováhle příšera. Tohle by bylo něco," rozzářily se Harleen oči. "Vážně?! Myslíš, nebyl by to problém přesahující naše možnosti," položil řečnickou otázku Peter, jak se podivoval nad tím, proč by se měl dostat do kontaktu zrovna s jedněmi z nejschopnějších vodních predátorů všech dob. "Ne...naopak, byla to skvělá zátěžová zkouška a super zážitek. Jejich velikost a síla...neříkej, že by s je nechtěl vidět," šťouchla do něj ramenem, když dlaně skrývala v mělkých kapsách krátkých roztrhaných kraťasů. "Mám spíš obavu z toho, že by to bylo tak to poslední, co bych viděl. Pokud to chceš přesně, tak jejich zuby v těch čelistech jako z oceli," oponoval s lehkým despektem Peter.

...

"Tak na co jste přišel," vešel s pohrdavým úsměvem do místnosti Berger. Ten člověk si tentokrát chtěl svého arogantního zaměstnavatele vyloženě vychutnat. Jenže Radowski se za ním jen nechutně ohlédl, evidentně nechtěl dát svému vlastnímu zaměstnanci najevo své osobní selhání. "Neplatím vás tady od toho, aby jste mi říkal, co mám dělat," sykl zlostně. Berger se znovu opřel o stěnu místnosti a nadřazeným způsobem si zapálil cigaretu. "A kolikrát vám mám říkat, ať tu nekouříte...Sakra," dodal s menší vervou. Avšak on jen stále pokuřoval a zle se přitom usmíval, moc dobře věděl, že tentokrát na něj byl jeho chlebodárce krátký. Právě ten si však právě na něco vzpomněl a chtěl vytáhnout eso z rukávu. "Ikdyž, víte, že jsem ve skutečnosti na něco přišel," pootočil se v lepší náladě Radowski, když si založil ruce na hrudi. "Skutečně?! A na co asi," ptal se stále tím svým zlým povýšeným dojmem. "Že jestli okamžitě nepřinesete nějakou další stopu, tak na vás vytáhnu vaše tajné dokumenty ze zahraničních milic," náhle přešla tato nálada na Radowskiho. Jeho pobočník se zpočátku zarazil, naposledy lehce popotáhl, a pak zpozorněl.

"Určitě byste si nepřál, aby se ty vaše zvěrstva, který jste dělal v Afgánistánu, dostaly na povrch. Že," osočil ho pohrdavě. Berger se zlostně vzepjal ode zdi a típl o bílou stěnu svou cigaretu. "Tak vidíte sám. Vy stupidní zvíře, chtěl jste si mě vychutnat, ale to se vám jen tak nepovede," rozesmál se, když věděl, že má navrch. "Zkuste něco provést a moji lidé vám vystřelí mozek z hlavy a tu práci si převezmu sám," rozzuřeně oponoval Berger. Mezitím se ale Radowski pootočil zpět k oknu, musel se zamyslet. "Neříkal jste náhodou, že ty věci jsou magnetické," řekl jistě. "Jak to s tím souvisí," zklidnil se trochu. "Pokud to je hmota, která rozerve pomocí magnetismu čas, pak je mnohem jednodušší je ovládat," zadíval se do svého odrazu v okně, na němž se rýsoval velmi zlomyslně postavený výraz. "Einsteine," odvrátil se Berger pohrdavě když zapaloval další cigaretu. "Vážně...vy nic nedokážete domyslet. Sežeňte mi veškeré velké magnetické přístroje a to jakoukoli cestou bude potřeba. Zbytek nechte na mých strojnících," stačil dodat, než Berger tvrdě vyrazil ze dveří.

...

V celém rozlehlém areálu u jezera pobíhaly po štěrkovitém malé děti, mezi nimiž jsme se jevili jako nesmírně vysocí obři, a jejichž rodiče posedávali či polehávali ve vlídném horkém vzduchu na lehátkách nebo nafukovaích křesílcích. Začínali jsme se pomalu strachovat, pokud by to skutečně bylo nebezpečí takových rozměrů, jako byli právě ohromní mosasauridní plazi z konce křídy s délkou od dvanácti do osmnácti metrů, tak by nikdo na této pláži nebyl ve stoprocentním bezpečí. Břeh bičovaly nízké vlny, stál tam jako strážní maják Joss, který se neustále rozhlížel dalekohledem po stále se vlnící vodní hladině. "Tak na co jsi zatím přišel," chytil ho rameno Peter. "Něco tady rozhodně nesedí už jenom od pohledu," sklopil dalekohled z očí. "Co myslíš," zeptala se Harleen zvídavě. "Ta voda, někam uniká. Ještě před chvílí mohla být snad o deset centimetrů výš, takže ta anomálie není v klasickým vodním prostředí," sehl se ke kamenům, které byly ještě nedávno ve vodě.

"Je taky zvláštní," pokračoval dál,"že už několik ryb vyplavalo na hladinu," přiložil si znovu dalekohled k očím. "Jako by tam nebylo dost kyslíku v tý vodě," zamyslela se Tess. "Málo kyslíku...to poukazuje na období před vegetační expanzí," přemýšlel jsem nahlas. "Nemůžeš aspoň jednou, prosím...aspoň jednou mluvit česky," položil škodolibě otázku Peter. "Zjednodušeně...Musí jít o období těch nejstarších prvohor, takže v úvahu připadá kambrium, ordovik, silur a velká část devonu. S tím se pojí to, že se tu může objevit třeba Pterygotus, Cameroceras, Megalograptus nebo Dunkleosteus. Prostě dost nepříjemný havěti ze všech koutů moří," nadhodil jsem. "Takže dobrou zpárvou vlastně je, že můžeme očekávat jenom obří hlavnožce, mořský štíry a gigatický druhy ryb. Je to pořád lepší než mosasaurus," doplnila mě Harleen. "I tak se to dá vlastně říct," dodal jsem. Malou chvíli potom jsme se dohadovali, jak se vlastně postaráme o bezpečí všech lidí u pláže, protože pod vodou nám zavírač nebyl nic platný. Navzdory tomu, že Joss dosud nezpozoroval žádného velkého tvora, stále bylo riskantní se pustit do masy kalné tmavé vody. Existovala totiž mizivá, ale přecejen reálná, šance, že predátor čeká až na vhodný okamžik pro uchvácení své oběti. Pro něj by totiž bylo daleko výhodnější vidět a přitom zůstat neviděn.

Poposedali jsme si do mokrého kamení podél ustupujícího břehu a přemýšleli, jak se takovým problémem vypořádat. "My teda musíme počkat, jestli se tam něco nevynoří a nežere to někoho," nadhodila lehce znuděně Tess. "A co asi tak chceš dělat. Nemáme jak se dostat k anomálii a nemůžeme ji zavřít. Nejspíš nám nic dalšího nezbývá," odpovídal jsem s despektem. "A co loď, vodní skůtr nebo člun? Nic takovýho tady snad není," řekl řečnickým způsobem Peter. "Jenom pár dřevěnejch lodiček, ale všechny jsou na jezeře," sklesle poznamenal Joss, když do vody odhodil kámen. "Třeba ani nakonec nebude potřeba zasáhnout, totiž pokud se ta anomálie skutečně nachází v polovodním prostředí, tak je i z těch několika období jenom zlomek zvířat, který by se sem mohly dostat," snažila se navodit lepší náladu Harleen. "Na tom něco bude," podpořil ji Joss. "Pravda, obří hlavonožci a jejich schránky by se do mělčí vody nevešli, pancéřnatci nemají takovou obratnost, aby se protáhli do mělčiny a zbytek těch predátorů lovil ryby a menší tvory. Tím pádem tu je mizivá šance na útok větších zvířat," dodal jsem těsně předtím, než se z vody u anomálie stačil vynořit hřbet nějakého velkého tvora. Lesknoucí se masu vody proťal šupinatý šedý hřbet obra, jež byl jako předzvěst zkázy pustošící tuto vodní nádrž, převalující se ve slunečních paprscích.

Kolem skupiny plavajích lidí poblíž místa, kde se nacházela dosud otevřená anomálie, se náhle převalil velký šedý hřbet s výraznými kosočtverečným šupinami, který se k ocasu měnil na horu svalů s dvěma ploutevními laloky a silnou ocasní ploutví. Jak rychle se vynořil, tak rychle se opětovně potopil pod mlčící hladinu. "Co tohle sakra bylo...co to bylo," křičel rozrušeně jeden z nich. "Prosím tě, to byl určitě jenom sumec. Ser na to," opovrhoval jím další z nich. Mohli jsme pak už jen přihlížet tomu strašlivému divadlu, jež se odehrálo před našima očima. Ve slunečních paprscích se převalil další tvor, jeho hřbet se však barvil do tmavě zelené barvy a musel to být přinejmenším jiný jedinec stejného tvora. Ten jistější z té malé skupiny plavců znovu jen úšklebně opovrhoval těmi ostatními, kteří se báli těch zvířat pod nimi, když v tom ho popadla pod hladinu ohromně monstrózní čelist neznámého tvora. Do jeho vláčné kůže se zakously mohutné ostré zuby, které ji projely jako máslem, a díky tomu ho ztáhla hluboko do vodního hrobu. Ostatní začali okamžitě ječet a zoufale volat o pomoc, když se v rozvířené hladině snažili doplavat ke břehu.

"Možná nezaútočí, úžasný," konstatoval zlostně Joss. "Jako kdyby ses ty nikdy nespletl...tohle jsem nemohl předvídat," osočil jsem ho stejným tónem. Loďky se vracely zpátky, plavci i děti hromadně opouštěli rozčeřenou vodu za neustálého volání plavčíků a záchranářů. Druhý tvor se ale rychlostí jeho ocasu vlnitými pohyby přiblížil k té skupince a za nohy popadl jednu z plavajích dívek za nohu a ztáhl pod vodu. Po jejím příteli zbyl jen krkvavý flek a stále bobtnající stopa pod vodní hladinou, jež neustále doplňovaly vzrůstající počty bublin. Do anomálie mířilo obrovské silné proudnicové tělo vodního predátora, jež bez problémů do svých čelistí uchvátil dospělého člověka. Silný stisk gigantických čelistí, které svým zaobleným koncem ukončovaly tomu zvířeti hlavu, lámal tomu bezmocnému člověku kosti a drtil vnitřní orgány. Zkrz kůži mrtvého těla se cedila krev, otevřenými ranami pryštila jak do vody jezera, tak i za hranou anomálie do vodou plnící se devonské záplavové plošiny.

Osud nám přihrál přímo do cesty jeden záchranářský motorový člun, ze kterého právě vyskočil jeden plavčík, aby mohl pomoci jedné holčičce, která se batolila ven z vody. "Jdeme do toho," zeptala se vážným tónem Harleen. "Jedinná šance, jak se tam dostat rychle," přitakal Peter. "Teď nemůžeme, teď už musíme," dodala rázně Tess. Člun se nám podařilo dostat zpět na vodu, za zády se nám plnil vzduch neustálým křikem a naříkáním zoufalých lidí, kteří chtěli své blízké dostat co nejrychleji z vody. Joss několikrát silně trhl za startovací šnůru, která dokázala probudit motor zpátky k životu. Za ohromného burácení se i s námi na palubě dokázal dostat od břehu, čím dál tím větší rychlostí, až k anomálii během chvíle. "Hele ty s tím umíš zacházet," zeptal se rozpačitě Peter. "Jenom to nahodit. Je to jako sekačka," vysoukal pár rozklepaných slovíček ze svého hrdla. "Takže jako jak chceš teď zastavit," oponovala naštvaným tónem Tess. "Ehm...já myslel, že se hlavně chceme dostat k anomálii," bránil se s vervou. "Pusť mě k tomu," zavelela rozhodně Harleen. "Ty s tím umíš zacházet," podivil jsem se. "Zhruba takhle zlato, někdo si hrál s panenkama, já se učila střelbu, a jak řídit člun," přelezla si rozhodně na Jossovo místo. "Kámo...tak týhle se drž," ťukl do mě škodolibě.

Zkrz vodní vlny člun uháněl nesmírnou rychlostí, všude okolo nás létaly kapky vodní smršti, kterou vyvolala jeho příď, když se tvrdě zakusovala do zčeřené kalné hladiny. Anomálie se každou chvílí přibližovala blíž a blíž, jenže s ním i nebepečný predátor, který mohl stále číhat pod neproniknutelnou hranou vody. Motor naposledy zavrčel, než se zastavil úplně. Pod hladinou se i přes odrážející se slunce rozplývala anomálie, jež opět dělila dva světy, a která působila stejně záhadně jako vždy. Mohl to pro nás být poslední vodní hrob, ještě jedna zastávka před jistou smrtí. "Jako teďka tam půjdeme jo," nadhodil úzkostlivě Peter. "Musíme tam jít pro tu holku, kterou to zvíře ztáhlo," snažil se ho popudit k činům Joss. "Ty se nějak angažuješ," pousmála se na něj vyčítavě Tess. "Máš snad něco lepšího. Tak jako tak tam budeme muset," přidal jsem se do horlivé debaty. "Hele nezapomeň, že ty už někoho máš," osočila mě Harleen, když mě silně chytla za rameno. "Ale notak zalo," začal jsem rozvážně se škodolibým úsměvem," to já přece už dávno vím." V tu chvíli se zatvářila velice nelibým výrazem, dávala mi jasně najevo, že z mého postoje není říliš nadčená. "Měl by ses tím řídit," poznamenala stále naštvaně. "Stejně tam asi budeme muset, tak jako tak," ještě více rozvířil debatu Peter. "Ale nevíme, co tam je. Pokud tam pořád je predátor, tak je to možná nebezpečnější, než si myslíme," řekla Tess, dyž dala do jednoduché pistole nový zásobník.

Rozvířená debata nenechala klidného nikoho z nás, ale pouze Joss byl natolik smělý, že se jen s jednoduchým revolverem vrhl vstříc vlnám. Za jen malou chvíli už v kalné vodní mase plaval vstříc anomálii beze zbraní a jen hnán svou vlastní odvahou. Ruce a nohy ho nesly dál do neznáma vodního království starších prvohor, když jimi rozhrnoval vodu silnějšími a silnějšími pohyby. Času nebylo úplně nazbyt, naskákali jsme všichni pod vodní hladinou a nechali svá těla vplout do hlubin času.

Anomálie nás vtáhla do minulosti staré více než tři sta šedesát pět milionů let, do doby, kdy se naši dávní evoluční předkové ještě proháněli převážně ještě pod vodní hladinou a měli nohy s více než šesti prsty, které obecně používali spíše jako ploutve než kráčivé končetiny. Devon na nás dýchl strašlivým dojmem hned od začátku, proudy rozzuřených vod, které z anomálie do minulosti vytékaly, nás popadly a táhly dlouhé metry po zatápějící se planině velkých kaluží a bahnitých jezírek. Na vršek vodní hladiny se vzdoumaly pouze bubliny, které se linuly od našich úst, jež chtěly zoufale volat o pomoc. Dravé vodní proudy nám svou rychlostí a silou nedovolily se z jejich sevření vymanit, až po několika dlouhých vteřinách jsme se mohli pořádně nadechnout. Voda nás odnesla přes rozbahněnou úzkou cestičku mezi dvěma nádržemi až k okraji jedné z nich. Dlouhé cáry vody se dobývaly zpátky k anomálii, pustily nás z jejich ukrutného obepínání našich těl, a my jsme zůstali ležet v bahně na devonské záplavové pláni. Chlad, i přes vlhkost a parno, prostupoval našimi těly a doprovázela ho stále temnější a temnější obloha. Nekonečně černošedá mračna se ztahovala nad našimi hlavami, zdály se být tak načechrané a přitom zlostně vypadající, a předpovídala snad strašný konec nás všech. Po obrovském dravci nebylo nikde ani stopy.

"Pane jo...tohle byla teda jízda," odfoukl Peter, když si mnul oči při probuzení v mazlavé bahenní změti. "To vypadá jako příliv a odliv, ta anomálie propustila vodu a pak se zase ztáhla," vyškrábal jsem se na všechny čtyři pod dunící oblohou. Daleko před námi a anomálií totiž mračna přešla v bouřku, z potemnělé oblohy sjížděly k zemi jen bělavé zářivé blesky, ozývaly se hromy a dunění, jakoby snad v devonu běželo celé stádo nosorožců. "Dává to smysl, anomálie přitahuje vodu stejně jako Měsíc, jako příliv a odliv. Působí na sebe stejnou magnetickou silou," rozzářily se Harleen oči. "Lidi...lidi, musíme přece najít ty dva, který to sem zaneslo," stavěl se na nohy Joss, když se nervózně rozhlížel po okolní krajině. Ta byla značně odlišná od té, kterou jsme znali díky karbonskému močálu, kam jsme před pár dny zavítali. Po většinu období devonu se krajina na "suché" zemi lišila od té naší.

Nejprve rostliny dobyly oblasti podél břehů řek, vodních toků a mořských lagun již v období ordoviku a siluru, tehdy jednoduché rostliny nebyly větší než čtvrt metru. Byly to první mechy a tzv. játrovky, které se objevují na souši. Později v devonu se na souši objevily lišejníky, plavuně a první předci všech pozdějších druhů rostlin a na konci devonu už na zemi rostly i první velké stromy a kapradiny.

"Co je to za dobu?" Peter se pohotově zeptal. "Vypadá to na devon, možná začátek karbonu," zauvažoval jsem. "Takže?" Tess si prohrábla vlasy umazané bahnem. "Ještě tu nejsou žadní dinosauři, savci nebo ptáci. Nic z toho, jenom hmyz, pavouci a hlavně dost ryb," prohlížel jsem si okolí.

Jenže my jsme se nacházeli v době ještě před velkým rozrůstem vegetace, mezi jednotlivými lagunami rostly nízké plavuně a přesličky se zářnými vějířky malých listů a výhonků, jež mohly skrývat úkryty pro malé členovce jako štíry a předky pavoukovců. Tato zdánlivě rovná a jednotvárná krajina, jež se v dáli rozplývala v mlžném deštném oparu, ale skýtala také něco, co se nepodobá žádnému dnešnímu druhu rostliny ani jinému organismu. "Sakra, co je tohle za věci," rozhlédla se po okolí Tess. "Nepřipomíná vám to něco," poznamenal škodolibě Peter, při pohledu na zvláštní útvary, jež vyrůstaly z nízkého podrostu. "Copak asi máš na mysli," odvětila mu Harleen, když si pořádně prohlédla ohromný druh houby zvaný Prototaxites.

Vysoké holé útvary, které vypadaly jako kmeny stromů bez kůry a jakéhokoli náznaku větví nebo koruny, se k jejich konci zužovaly. Ačkoliv se mohlo zdát, že jde o nějaký zvláštní strom, osm metrů vysocí obři byly primitivní zástupci suchozemských hub, které vymizely na konci devonu, kdy je nahradily druhy skutečných stromů. Byl to zvláštní pohled na jejich vysoké zaoblené špičky, když na ně nemohli dosedat žádní ptáci nebo ptakoještěři, vlastně ale ani žádný křídlatý hmyz, ten se objevil zhruba o pět milionů let později. Celou tu ponurou atmosféru dotvářela bouřka bijící do mělkých vod a bažinatých plošin, jež zatemnila sluneční svit. Pomalu jsme se v primitivní vegetaci začali rozhlížet po těch dvou zmizelých, které sem vtáhlo děsivě silné a zuřivé zvíře. K ničemu to ale nepomáhalo, okolí zelo prázdnotou až na pár stonožek, které se mihly nedaleko od nás a znovu zmizely v houští. Vodní nádrže se hýbaly pouze ve vánku, který je bičoval od přicházejícího deště.

"Je to jako hledat jehlu v kupce sena, kam až je to zvíře mohlo odtáhnout," nadhodil, při pohledu na komíhající se hladinu, Peter. "Musíme to tu aspoň projít, musíme je najít, protože přinejmenším jeden z těch lidí žije," podpořil nás Joss. Sotva, co to dořekl, tak za našimi zády vynořila z vody mrtvola jednoho těch plavců, rozervaná na kusy a s jasnými stopami po kousancích velké čelisti. Na hladině plula pomalu ke břehu, do kterého se zabořila zakrvácenou zohavenou hlavou. "Jednoho už máme, další zbývá," řekla pochmurně Tess. Splihlé kaštanové vlasy se přilepily na bahnitý povrch vodní nádrže, z ran se řinuly poslední kapky a loužičky krve. "K sakru," dodala Harleen, když hleděla na rozervanou mrtvolu. Vzápětí se ale ode dna vynořil zvláštní, asi metr a půl dlouhý, obojživelník s výraznou velkou hlavou a silnými čelistmi. Tak zvláštní zvíře mi připomnělo, jak vlastně vypadali první živočichové na zemi, první předkové všech pokročilejších obratlovců včetně neptačích dinosaurů a lidí.

Přes malé černavé oči přejízděla neustále čilá a vlhká víčka, kůže se jen hemžila samými mokrými záhyby pod krkem, břichem, a na hranici ocasu a zadních končetin. Byla světle hnědá až krémová, místy se na ní barvily tmavočervené skvrny, jež se na hřbetě a konci ocasu zvětšovaly. Těžké tělo nesly čtyři silné bachraté nohy s pětiprstými tlapkami, jež nesly silné kožní plovací blány. Nesly ho mělkou vodou, bořily se do bahna na břehu a posléze si jimi přidržoval i svou kořist. Silné kuželovité zuby rvaly z oběti cáry masa, silnými pohyby je soukal do hrdla a polykal. Snad jakoby si nás ani nevšímal, byl tak zabrán do požírání své kořisti, že se ani neohlížel.

"Tohle nebude ten predátor," oddechl si Joss. "Ale co to potom je? Vypadá jako ryba s nohama, takhle teda začala evoluce prvních obojživelníků. Přecházeli z kaluže do kaluže a narostly jim nohy," neodpustil si poznamenat Peter, když nejspíš přemýšlel nad něčím úplně jiným. "Ne, to rozhodně ne. První obojživelníci, nebo spíš čtvernožci vůbec, se vyvinuli v moři, v lagunách, kde žili docela dlouho. A určitě to nebylo tak, že by se jen přemisťovali z nádrže do nádrže," správně poukázala Harleen. "Tady jde o tohle, oni se spíš nejdřív naučili částečně dýchat vzduch, protože díky vymírání ke konci devonu se tam snižovaly jeho koncentrace. Nebyly to ryby s nohama, ale čtvernožci ve vodě, která byla jejich původním živlem. Navíc ti první měli nohy spíš jako pádla a jsou, dle mýho odhadu, ještě starší, než doba, kde jsme teď my," doplnil jsem ji pohotově. "To chceš říct, že tenhle tvor není zdaleka tím prvním čtvernožcem," podivila se Tess. Zadíval jsem se na to krmící se zvíře podrobněji. "Tenhle chlapík je asi spíš Hynerpeton, ten už je jedním z těch mladších...Vydíte ty silný nohy, tohle je zvíře, který už může chodit po zemi, ale dává přednost vodě," učarovaly mě silné pohyby úžasného tvora.

Stáří zvláštního sladkovodního obojživelníka rodu Hynerpeton se pohybuje okolo tři sta šedesáti jedna až tři sta šedesát milionů let. Je tak jedním z vůbec vývojově nejmladších tetrapodů období devonu a vykazuje některé známky své pomyslné evoluční vyspělosti. Například jeho pletenec lopatkový dokládá, že měl daleko silnější nohy než jeho raní příbuzní, na souši se tedy dokázal pohybovat efektivněji a obratněji než například slavní tetrapodi (neplést s pravými obojživelníky) Ichthyostega a Acanthostega ze zamrzlého permafrostu ledového Grónska. Narozdíl od nich měl také plošší lebku, což poukazuje na rytí do bahnitého dna pro vyhnání menších ryb, korýšů nebo bezobratlích. Na nalezišti Red Hill v Pensylvánii, odkud pochází jeho všechny dosud známé pozůstatky, se však mohl stát kořistí obřího druhu lalokoploutvé ryby Hyneria lindae, jež dosahovala délky dva a půl až čtyři metry. Oproti ní drobný, "pouze" jeden a půl metru dlouhý, hynerpeton tak mohl utíkat pouze na souš, kde byl v bezpečí. Do vody se ale přesto vracel, nejen za kořistí, ale také díky jeho kůži, která musela být stále vlhká. Přesto šlo o jednoho z nejsilnějších predátorů tehdejších řek a jiných vodních zdrojů.

Ačkoliv se většinou traduje ten zastaralý názor, že první obojživelní tvorové museli jít na suchou zem díky vysychání jejich kaluží vody, není tomu tak. Dnes se domíváme, že to bylo daleko složitější. Například výzkumy z roku 2017 potvrzují, že nejdříve se jim musely vyvinout oči, které samozřejmně byly, dokonce i u prvních druhů obojživelných čtvernožců, přizpůsobeny na vodní prostředí, pak dále plíce a krevní systém a musely se ke konci přizpůsobit i končetiny. Ty do té doby používali jako pádla, nebyly pětiprsté, nýbrž více než šestiprsté pro lepší záběr ve vodě. Ani tyto první končetiny se nehodily k přechodu na souš a fakticky první živočichové, kteří se mohli mnohem lépe pohybovat po souši, se objevují až na začátku karbonu. Tehdy se už utvářely první vyvinutější tlapky, do té doby sloužily pouze k občasnému přesunu díky malé koncentraci kyslíku pod vodou, čí díky vodním predátorům. Toť jest jen malá vsuvka toho, že mezi lidmi se po desetiletí tradují různé předsudky o evolučním vývoji v prehistorických dobách, a jen my jsme mohli skutečně vidět to, jak se vlastně tento boj mezi živými tvory odehrával.

Hynerpeton se stále zarytě krmil a hlasitě přitom mlaskal, když požíral maso. Nemohli jsme se rozhodnout, jestli bylo úžasnějším zážitkem spatřit živé dinosaury i tak úžasné, jako byl jejich právoplatný král T-rex, nebo spatřit počátky evoluce všech dalších suchozemských zvířat včetně člověka a po dlouhých stovkách milionů let v naší součastnosti přemítat o těchto úžasných tvorech. Každopádně tak či onak jsme se museli vrátit k našemu prvotnímu záměru, najít alespoň tu dívku, kterou to záhadné zvíře ztáhlo pod vodní hladinu. "Jak teda teď budeme postupovat," nadhodil s despektem Joss. "No...můžeme prakticky projít tuhle vodní nádrž, ale sám víš, že ta šance je mizivá," odpověděl jsem mu nejistě. "To zvíře je silný," přidala se, při pohledu na rozkládající se mrtvolu s četnými kousanci a vrypy, Tess," ale nejspíš žije ve vodě. Jenže pokud ta holka nevyplavala někde jinde, tak...," nedokončila větu. "Tak ji musíme najít," dodal místo ní Peter. "Tak to ale musíme začít. Anomálie možná zase začne propouštět vodu a ta bouřka taky nevypadá nejlíp," pobídla nás Harleen. Anomálie se mohla kdykoli zavřít, takže jsme museli jednat rychle.

Mokré a promáčené boty se nám bořily do vlhkého mazlavého bahna při okrajích poměrně rozhlehlé nádrže, jež byla pouze jednou z mnoha na této plošině. Nízká vegetace nám nemohla poskytnout žádné krytí, když se nás dotýkaly první dešťové kapky, jež se snášely z potemnělých nebes. Blesky se stále přibližovaly, švihaly ho země ještě blíže než předtím. Když jsme procházeli nízkým houštím, kde pod námi čvachtaly mokré listy plavuní a primitivních rostlin, které byly zapuštěné v bahně, rozhlíželi jsme se po okolí. Jenže po lidské přítomnosti zde nebyly ani stopy. Nikde ani náznak pohybu jakéhokoli lidského tvora jako bota, část oblečení nebo stopa v bahně, nic takového jsme nikde nezaznamenali. Pomalu se nám začalo zdát, že jednak neodhalíme identitu toho záhadného dravce, ale především, že právě ten svou kořist už dokázal sežrat. Když už jsme došli na druhá konec jezerní plochy, začaly mezi námi první dohady o dalším postupu. "Vypadá to, že to nikam nevede. Už tu chodíme přes čtvrt hodiny a pořád nic," nadhodila naštvaně mrzutým tónem Tess. "Možná bysme se mohli rozdělit, třeba bysme tak pokryli větší území," snažil se zklidnit její výbušnou povahu Peter. "To je fakt, bylo by to daleko efektivnější," začal ztrácet optimismus Joss. "K čemu by to ale bylo, ten predátor byl určitě ryba a vzhledem k tomu proudu, co sem šel, může plavat jenom tady," vmísila se do debaty Harleen. Velmi ostře vyhrocený spor pomalu zamezil přísunu o jedné důležité informaci, která se poměrně rychle formovala přímo pod našima nohama.

Už tak bahnitá země se plnila vodou jako napouštějící se bazén. Pomalu ale jistě se díky dešti břehy jezerních ploch každou minutou překrývaly novou vrstvou vody, které hladiny těchto nádrží nebezpečně zvyšovaly. Za nějakou dobu to mohlo dojít do takové fáze, že mezi nimi už nebudou žádné bahenní valy, žádná bariéra pro vodní predátory, kteří se tu budou moci volně pohybovat a volně lovit. Navíc, pokud by praskla i pomyslná hráz z magnetického pole anomálie, voda by vzrostla tak, že bychom se tu začali topit. Ze záchranářů by se ve vteřině stali zachraňovaní. "Lidi, nechci vám kazit radost, ale ta voda stoupá a to rychle," vstoupil jsem s vervou do debaty. "Jak stoupá," odvětil řečnicky Joss. "Prostě, že jestli se okamžitě někam nepohneme, tak nás to tu zaplaví. Tak stoupá," dodal jsem rázně. Hrobové ticho po této větě pohltil až křik člověka, naštěstí nebyl ani daleko odsud, jen několik desítek metrů od nás na slepém rameni jezírka. V tu chvíli se na nic víc čekat nedalo, po mazlavém bahně jsme se rozeběhli po směru toho zoufalého křiku.

...

Nedlouho na to si Radowski pozval do svého rozměrného domu své dva přední zaměstatnance, předního strojníka Borise Jekatilova, potomka ukrajinských imigrantů se silnými vazbami na přední technické společnosti v bývalé NDR a celkově Německu, a Artura Kozlowa, který byl jeho blízký přítel již z dob jeho studií. Teď však pracoval jako teoretický a experimentální fyzik v mnoha vědeckých institucích v Kalifornii, odkud před nedávnem přesedlal zpátky do vlasti, ne však náhodou na popud jeho dobrého přítele. "Co od nas chceš Alexi," oslovil ho Jekatilov s typicky východním přízvukem. "Posaďte se přátelé, jen se posaďtě, jinak by vás to položilo," řekl jim nacházejíc se v obývacím pokoji za plápolání honosného krbu. Jeho hospodyně jim donesla po třech sklenicích dobrého vína, uznat se Radowskimu musí to, že v těhle věcech si uměl dobře vybírat. "Tak co je tak horký, že si to nemohl nechat až na další týden," přivonil k vínu Kozlow předtím, než si lokl vytoužený doušek. "Pánové, stojíme před největším pokrokem moderní vědy. Ať byli významní vědci a vynálezci jako Albert Einstein, Marie Curie, Charles Darwin nebo Steve Jobs, tohle je všechny předčí," začal arogantně vyzívavým dojmem. "Jak to mysliš přiteli," osočil ho zvídavě Jekatilov.

"Díky mým lidem jsem se dozvěděl, že se tady v této oblasti projevuje zvláštní úkaz, díky kterému mohou do našeho světa pronikat tvorové z jiných časů, z jiných geologických ér," pokračoval stále. "To není možné, jak si na tohle sakra přišel," rozkřičel se přes celou místnost Kozlow zvedajíc se z pohovky. "Posaď se Arture, jen klid," zklidnil ho jemnými slovy. "Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych tomu. Ale je to tak a díky tomu by šlo velice jednoduše přijít k moci," povýšenecky konstatoval. "Jak živočichóve z jinych er," podivil se Jekatilov. "Dinosauři a nevím co všechno ještě dalšího. Představte si ale armádu z těhle nestvůr a co víc, díky těm zvláštním úkazům můžeme ovlivnit kam je vypustíme, a co s nimi provedeme. Celý svět nám padne k nohám, protože nikdo nebude vědět, co dělat," usmál se zlověstně. "Vždyť to přece není možné, dinosauři se po Zemi neprohánějí už nejmíň pětašedesát milionů let a ostatní živočichové z jejich dob už taky vymřeli. Nevypil si moc vína," poznamenal úsměvně Kozlow. "Nezlechčuj to, zni to zajimávě," přerušil ho Jekatilov zamyšleným tónem. "Správně Borisi, není třeba to zlechčovat," pobídl ho, když se z konferenčního stolku začal promítat holografický obraz fotek, které pořídili Bergerovi muži ve střední křídě. Oba dva užasli, když viděli ohromného krokodýla sarkosucha, jak útočil na vojáky a trhal žoldáky na kusy, brzy pochopili, že to jejich megalomanský přítel myslí vážně.

"Co od nás sakra chceš," zvedal se z křesla Kozlow. "Ty věci pomocí magnetismu rozervou čas na kusy a já chci, aby jste mi vytvořili věc, se kterou budu moct pomocí magnetických vln ty úkazy rozevírat po celým světě," otočil se k dohasínajícímu krbu. Jekatilov i Kozlow se na sebe vážně podívali, věděli, že on své záměry myslí vážně. Také věděli, že by něco takové dokázali vyrobit, jenže jim chyběly potřebné součástky a díly, stejně jako finance. "A do kdy," řekl sníženě Jekatilov. "Řekněme do čtyř dnů, pátý už bude v provozu," pootočil se zle. "To ale nestihneme, nemáme potřebnou...," nedokončil větu bázlivě znějící Kozlow. "Nebojte se, dodám vám dělníky, součástky i vybavení. Jen mi to udělejte a já vám dám to, o co si řeknete," dodal strašlivě znějícím hlasem. "Do čtyř dnu řikaš...," chtěl pokračovat Jekatilov.

...

Neúnavně jsme v bahnitém terénu utíkali po březích stoupající hladiny jezírka, v němž dozajista číhalo stejné zvíře, které jsme viděli již v jezeře v naší době. Stále rezonující křik nás hnal dál, neutichající ječení se ozývalo v našich uších a brzy je začalo dráždit jako sůl v ranách. Chybělo už jen pár metrů, už jsme zahlédli bahnem pokryté lidské tělo, z jehož nohou se vzdoumaly zaschlé rány po zubech, které se ale začalo zmítat v počínajícím dešti. Bláto a zaschlé bahno z jezírka se začalo pomalu sloupávat a odpadat, odkrylo tak štíhlé dívčí tělo, jež se potácelo v bahenním břehu devonské jezerní plošiny. Neustále kopala zesláblýma nohama, když se snažila odehnat menšího dotírajícího tvora. Když jsme doběhli na místo, tak bylo vidět, že do jejího stále živého masa se chce pustit menší "mořský štír" Stylonurus. Tento požírač zbytků u dna se od svých vzdálených příbuzných, slavných obrů jako byli silurští dravci Pterygotus nebo Jaekolopterus, lišil tím, že neměl klepeta, ale pouze ústní ústrojí z velice ostrých makadel a dvou přeměněných párů předních nohou, které byly na vnitřní straně opatřeny řadou ostrých trnů. Ty podávaly makadlům potravu, které ji pak porcovaly na kusy. Navíc ale mohl útočit dobře vyvinutým koncem jeho těla, poslední článek krunýře, tzv. telson, byl přeměnen na ostrý hrot, jež mohl probodávat malé rybky nebo trilobity. Právě to se také toto velmi nepříjemné stvoření chystalo provést s nohou té dívky.

Zlověstně klapající ústrojí se každou chvílí více a více přibližovalo k živému tvoru, ve kterém viděly primitivní stylonurovy oči kořist, kterého smyslové orgány na spodní straně dlouhých článkovaných nohou určovaly jako zdroj další potravy. Ta dívka, která vůbec nevěděla, ve které době se vlastně pohybuje a také s kým má tu čest, jak se bránit, pouze neustále pištěla a ječela, jakoby se do ní zakusoval ten samý predátor, který ji sem zanesl. Stylonurus se již chystal zaútočit, ale na poslední chvíli přiběhl Joss, který se sklouzl po mazlavém bahně a odkopl tak mořského štíra zpátky do vodní nádrže, kam jeho tělo klesalo, kvůli váze jeho krunýře, ke dnu. Ta dívčina se se ale stále oháněla, jakoby ji už porcoval pomocí svých klepítek.

"Sakra...je ti něco...jak...jak se jmenuješ," sjel po mokrém blátě k ní Joss, snažil se ji uklidnit, když držel její tělo rukama, na které dopadly dešťové kapky silného lijáku. "Jane...jmenuje se Jane...ale, co je tohle sakra za místo," oddechovala zhluboka. "Tohle...to se...to se ti jenom zdá, to je ze ztráty krve...Máš halucinace," odpovídal ji rozpačitě. "To přece není možný...vždyť to zvíře a...a...a tohle všechno, " dopadaly na ni dešťové kapky. "Tak poslouchej, všechno, co tady uvidíš, jsou jenom halucinace kvůli ztátě krve a úpalu. Všechno je to jenom v tvý hlavě, protože že se ti do nohy zakousnoul sumec...je ti to doufám jasný," osočila ji tvrdě a nesmlouvavě Tess. Břeh, na kterém jsme původně stáli, se rychle měnil v rozšiřující se jezero, které nás začalo pohlcovat jako gigantická žravá bakterie. Jakoby toho snad nebylo málo, ve vodě se začaly rýsovat hrubé obrysy toho zvířete, které sem Jane zaneslo. Dlouhé silné tělo se objevovalo pod hladinou, do které zatím neustále dopadaly dešťové kapky. "Halucinace, moje hlava...jasně," vytřeštila oči, když jsme ji začali přesvědčovat o tom, že se skutečně nacházíme pouze v její mysli. Joss a Peter si vzali na ramena a, díky zraněným nohám, jež ji rotrhaly záhadný predátor, ji museli táhnout kolem napouštějících se nádrží. Byl to boj pouze o čas, o nic jiného.

Blesky dopadaly strašlivým tempem do lagun a nádrží poblíž nás, zmizely veškeré bahenní mosty mezi jednotlivými jezírky a hladina neustále stoupala, zaplavovala tuto krásnou scenérii a topila tak desítky různých živočichů a zvířat, kteří se neuměli vyšplhat někam do bezpečí, jako pavouci nebo stonožky lezoucí na holé velikány prototaxity. Netrvalo dlouho a byli jsme promočení na kost, naše oblečení se na nás lepilo a nešlo dolů stejně jako bláto a bahno z našich nohou, které už byly po kolena ponořeny ve vodě. Plavuně a přesličky vytvářely široká oblaka nových, sněhově bílých a nadýchaných oparů, ze kterých spadla nová kvanta dešťových kapek. Vysilovala nás cesta kluzkým a prohlubujícím se bahnem, ale nebylo se ani kde schovat či si odpočinout. V tu chvíli nás ani nenapadlo, že pod vodou můžeme šlápnout na dalšího stylonura nebo vstřebat třeba nějakého parazitického prvoka, prostě jsme mysleli jen na to, až se konečně dostaneme domů. A to nám ještě devon neukázal všechny nebezpečí, které se mohly v jeho vodě skrývat.

Když už jsme byli tak na polovině cesty k anomálii, voda už nám ovývala i stehna a zdála se být čím dál tím studenejší, kdežto vzduch kolem nás byl neuvěřitelně parný. Sloupy rozvířené vodní páry stoupaly i z vody kolem nás, připadali jsme si jako v klokotajícím hrnci. "Mimochodem já jsem Joss," poznamenal zadýchaně, když se prodíral vodou a nánosem kalu na dně. "Peter," přidal se k němu náš druhý nosič," a ostatní jsou Tess, Harleen a Martin," pokyvoval na nás hlavou. "Super...ráda vás všechny poznávám," oddechovala euforicky Jane, když ji skutečně dostihla ztráta krve. "Kéž by to bylo za jiných okolností," neodpustila si ironicky, ale s lehkým úsměvem, říct Harleen. Jenže sotva, co to dořekla, se proti nám z vody vyřítila ohromná lalokoploutvá ryba s gigantickou hlavou a malýma očima, které zářily pronikavě zelenkavou barvou. Černá hlava s mohutnou tlamou přecházela v dlouhý trup se silnými proutvemi, jehož stříbrnou barvu protínaly černé příčné pruhy. Neuvěřitelná síla jejího lalokoploutvého ocasu jí hnala děsivou rychlostí vpřed a to přímo proti nám. "Tohle bude ten predátor," pokl na sucho Peter.

Rozevřená tlama opatřená zuby silými jako tužka, jejichž konce se nebezečně špičatěly, rozrážela vodu stále silněji a rychleji. Už jen pár metrů chybělo k tomu, aby někoho z nás popadla, roztrhala silnými monstrózními čelistmi a odnesla do mokrého vodního hrobu devonské záplavové plošiny. Byli jsme jako bezmocné myšky na potápějící se lodi se žralokem za zády. Nemohli jsme dělat nic, co by zabránilo jejímu drtivému útoku, strašlivému zkusu mocných čelistí lámajících naše kosti a trhajících naše maso. Bylo nám jasné, že jakákoli obrana je marná, čekali jsme jen to nejhorší. V poslední vteřině před útokem se však zpod vodní hladiny vynořil ohromný obrys jiného a daleko mocnějšího dravce zdejších vod. Rozevřel ohromné čelisti, které skýtaly množství děsivě vyhlížejících a především mohutných zubů, jež se zakously té lalokoploutvé rybě do trupu a v několika vteřinách ho překously vejpůl. Naprosto jednoduše tu lalokoploutvou zkus toho tvora dorazil, přední polovina s mrtvolným výrazem nazelenalých očí a naztevřenou tlamou doplula až k nám, zatímco druhá půlka trupu i s ploutvemi byla trhána na kusy tím obludným dravcem. Ve skrytu deště a stále svíjeící se vodní hladiny zmizel i s úlovkem pod vodou.

"Spíš tohle byl ten predátor," konstatoval jsem stroze, když jsme hleděli na mrtvé tělo lalokoploutvé ryby, které ještě před malou chvílí bylo nelítostným predátorem. Voda nám už sahala do poloviny stehen, neustále se její hladina zvyšovala, a dávala tak možnost tomu dravci zaútočit i nás. "Musíme jít, ta voda se už bude jenom zvyšovat. To zvíře tam je, a pokud to takhle půjde dál, zabije nás všechny," řekl rozhodným tónem Joss. "To je fakt, už je to jenom kousek a jsme zase zpátky," odfrkla ztěžka Tess. "Jenže tady jde o to, tu nebude jenom jeden ten dravec, ale určitě tak tři, možná víc," uvědomila si Harleen. "Jak jako tři? Jich tu je víc," zalekl se s podivem Joss. "Jde tu o to, že ta ryba je studenokrevná, potřebuje potravu jednou za delší dobu. Není jako dinosauři nebo terapsidi, ti jsou teplokrevní, proto musí žrát denně," snažila se ho uvést do situace. "Úžasný...Vězíme tu v devonu, v dešti, kterej za chvíli zaplaví tohle místo a jedinná věc, co nás může uklidnit je, že se neutopíme, ale sežerou nás obří ryby," naštvaně začal vyvádět Peter. "Sežerou, jestli se nevschopíme, takže buď vyrazíme hned, nebo nás dostanou všechny," silně se chopila slova Tess. Uchopili jsme poslední síly, které nám naše těla poskytly, a rvali jsme se krz bahno, vodu a déšť zpátky k anomálii, jež zářila do parné a deštivé devonské krajiny jako ten vůbec poslední záchranný maják.

Po několika úmorných minutách v dešti jsme se, již na kost promáčení, sunuli k okraji bývalého jezírka, v jehož polovině se klaněla k bouřnému nebi rozzářená anomálie. Voda nám sahala už po pas a jsme si ještě neuvědomili nejméně jednu překážku, jež před námi stála. "Lidi...jako jak se chceme dostat až do poloviny toho jezírka," uvědomil si stroze Peter. "No, doplaveme tam," odpověděla mu trochu rozpačitě Harleen. "Jenže máme lidskou zátěž, kterou tu nemůžeme nechat," pokračoval v hovoru Joss. "Navíc ztrácí krev...," dopadaly mi na hlavu dešťové kapky. "Tak někoho musíme poslat s Jane do anomálie a my je budeme krýt," snažila se navrhnout plán Tess. "Krev...Sakra! To je ono," vyhrkl jsem pohotvě. "Co je ono," zarazil se Joss. "Ty ryby nejdou po nás, ale po krvi, co pryští z těch kousanců na jejích nohách. Tohle je jejich cíl, podle toho se řídí," dodal jsem radostně. "Oni jako jsou nějaký ohromný piraně nebo co," podivil se Peter. "Spíš něco jako ohromná latimérie. Možná to je Rhizodus, a pokud ano, tak máme dost velkej problém," stačil jsem ještě říct.

Tato velmi nebezpečná dravá ryba patří k vůbec prvním popsaným prvnohorním živočichům, patří také k prvním popsaným fosilním rybám ze skupiny lalokoploutvých, díky tomu, že ji popsal sir Richard Owen již roku 1840. Tehdy zvolil název Rhizodus díky monstrózním zubům, jež ji lemovaly dlouhé silné čelisti, kde u některých exemplářů dosahují délky i dvacet dva centimetrů. Jsou tak dokonce větší než ty, které měli mnozí teropodní dinosauři, byly navíc velmi mohutné a ostré, vhodné k trhání a požírání velkých ryb, obojživelníků i velkých členovců. Silné tělo s dlouhým masitým ocasem ji hnalo za kořistí v kalných vodách, které byly jejím domovem po nejméně čtyřicet milionů let od konce devonu až po počátek permu, ale zároveň její prsní ploutve byly natolik silné, že ji dovolily i krátké pochody po břehu kaluží a menších bahnitých jezírek. Při takovém loveckém arzenálu, který ještě doplňovala skvělou obratností ve vodě a délkou až osmi metrů, jsme si mohli jen představovat, jak na nás zaútočí.

V kalné vodní mase kus za námi se náhle objevily hladké hřbety hned několika těchto monstózních ryb, rozrážely vodu za ohromného lijáku, jehož kapky stále bily do vodní hladiny. "Souhlasím s Tess. Teď už je čas jednat," řekl rozhodným tónem Joss. "Tak jo, jdeme na to," rázně dodala Tess. Rhizodové se stále nejvyšší možnou rychlostí přibližovali, urputně dotahovali své předešlé ztráty, a my jsme jen mohli naslepo střílet krz vodní hladinu a doufat, že se naše kulky vrazí do jejich kosočtverečných šupin. Joss a Peter mezitím popadli vysláblou Jane a plavali s ní k zářivé anomálii. Ty ryby se stále jen přibližovaly, neúprosně a snad ještě rychleji, než před pár okamžiky. Jedna z nich se dokonce vynořila a byl vidět její tmavozelený hřbet, jež přecházel v děsivě rozevřenou a zjizvenou tlamu. Čněly z ní zuby silné nejméně jako lidský prst, některé se zdály být ještě silnější a vražednější. Vypálili jsme na toho tvora několik střel z pušky, ale on se jen oklepal a ponořil, nepřestával v plavání. Střelný prach docházel, deštěm promočený nám byl naprosto k ničemu. Jedinné štěstí byo, že už alespoň Peter a Joss propluli anomálií zpátky do naší součastnosti.

"A teď," nadhodila naštvaným tónem Harleen. "Čekáme na zázrak," položila řečnickou otázku Tess. Na poslední chvíli se anomálie znovu ztáhla, dokázala svým magnetickým polem obepnout vodu kolem nás a díky její nesmírné síle ji tahala dovnitř. Ohromná magnetická energie, kterou vymrštila, ale dokázala naštěstí popadnout i nás tři, kteří jsme v devonu zůstali. Masy vod nás krz čas nesly dál od klapajících rozevřených čelistí osmimetrových rhizodů, kteří se náhle na vteřinu ocitli na pouze rozbahněné zablácené plošince, než je znovu zalila valící se voda. Nedokázali si vůbec odvodit, proč jim jejich kořist tak snadno unikla, proč náhle musejí dýchat vzdušný kyslík, ale to už jsme se utápěli zpátky v jezerních vodách naší doby.

...

Když jsme dorazili na základnu, tak už bylo tak kolem poledne. Slunce úmorně pražilo do vysychající půdy, než ho znovu překryly zlověstné mraky. Ztahovaly se a tvořily hloučky v nebeských výšinách, které byly jako předzvěst čehosi strašlivého. Skutečně nám snad chtěly dát najevo, že dnešek nebude den dobrých zpráv. Po chvíli, když jsme si umyli naše zablácené boty a vyměnili promáčené oblečení, jsme mohli konečně vyslechnout Petera, který nám chtěl předchozí den sdělit ještě něco důležitého o podplukovníkovi Bergerovi.

"Hele, je tady ještě jedna důležitá věc, kterou jsem vám nestačil říct," začal nesměle, když se mu před očima rozzářil holografický projektor. "Ty něco víš," uvědomila si jistějším tónem Tess. "Jde tu o to, že teď už Berger nepracuje sám, ale pro jednoho konkrétního člověka," pokračoval, když prsty rozhrnoval jednotlivé body a fotografie na holografu. "A ten konkrétní člověk je Alex Radowski," vybavilo se mi jeho jméno. "Přesně tak. Tenhle byl politik, co rád financoval granty pro výzkum technologií budoucnosti nejenom tady, ale jak na západě, tak i na východě, se ztáhnul do ústrání a hádejte co. Jeho vila leží asi dva kilometry odsud," dodal rázným tónem, když zobrazil jeho honosný dům na projektoru. "Takže tu máme špičkovýho zabijáka...," začal Joss, "...co pracuje pro politika se zálibou v technologiích a pofidérních vědách, jež možná ví o anomáliích," dokončila za něj větu Harleen. "Mám pocit, že tohle bude ještě mít dohru," nadhodil jsem zapuzeně. "Jen aby se nám nevymkla z rukou," musel na konec pochmurně poznamenat Joss.

Nemohli jsme tušit, že ta mozaika, co před námi ten den zářila na projektoru, nám ukazuje hrozbu, která s námi nebude mít slitování. Boj teprve začínal a ani jedna strana zdaleka neukázala všechna esa v rukávu.