Sanctacaris
V kambriu existovaly některé formy života, které byly značně velké a dosahovaly velikosti přes čtvrt metrů, ale ve své podstatě převážně šlo o vyjímky potvrzující pravidla. Jeden z největších živočichů tohoto období, přes metr dlouhý Anomalocaris, přitom měl za vzdáleného příbuzného poměrně malého členovce, který se vyskytoval na území současné Britské Kolumbie. Sanctacaris patřil se svými devíti centimetry k malým druhům, ve srovnání se současnými, ale přesto kraloval ekosystémům kambrického mořského dna se zdejšími "zmenšenými" formami živočichů a zejméně členovců. Pro některé malé zástupce jako byla Marella nebo zvláštní druh Amiskwia byl obávaným dravcem s velmi nebezpečnými kusadly v přední části těla. Jeho keříčkovité aparáty se značně lišily od těch, které měli jeho větí přibuzní, samotné ústní ústrojí se nacházelo pod hlavovým štítem a široce rozvětvená kusadla kořist popadla a posunula k ústnímu otvoru. Pravděpodobně už jistým způsobem kořist zpracovala, nicméně jejich střapcovitá až trnovitá zakončení svědčí o tom, že se s nimi muselo i relativně dobře manipulovat. Mezi známými kambrickými členovci jde o skutečně unikátní adaptaci, protože většina druhů kambrických členovců se nehonosila podobnými přizpůsobeními (u tohoto druhu ale přesto nešlo o pravá kusadla, spíše o jim podobné výrůstky). Za těmito přívěsky ještě byla ještě dvojice zvláštních výrůstků podobných tykadlům hmyzu, za každým kusadlem bylo jedno takové, jejich význam ale není jasný. Mohlo jít o způsob, jak zjistit, kudy proudí voda a s ní potenciální potrava, či o část ústního ústrojí, které podávalo kořist do tlamy. Jde ale pouze o spekulaci. Tělo celkově tvořilo jedenáct tělních segmentů, pod nimi se nacházelo jedenáct párů článkovaných nohou. Sanctacaris ale daleko více uplatňoval plavání pomocí laloků na stranách těla, na tento způsob života ukazuje i rozšířený telson, který zaživa patrně sloužil jako kormidlo. I tvar jeho hlavového štítu by něčemu podobnému naznačoval, po stranách se zplošťoval a ve svém středu byl mohutný a kopulovitý. Malé oči se nacházely v jeho přední části, pravděpodobně byly složené jako u jeho nejbližších příbuzných, a poskytovaly predátorovi velmi dobrý rozhled na mořské dno plné potenciální potravy. Mimo výše zmíněných druhů mu nedělalo problém sežrat i mořské červy a malé trilobity, sám se přitom musel mít napozoru před většími dravci a převážnou většinu z nich tvořili větší dinocarididi. Přestože se jim vzhledově podobal, tak s nimi byl příbuzný pouze vzdáleně.
Je překvapivé, že nálezy rodu Sanctacaris se nedostaly pod ruce již Charlesi Walcottovi, americkému paleontologovi zkoumajícímu Burgesské břidlice v Britské Kolumbii, který prováděl rozsáhlé výzkumy zdejších vrstev na počátku dvacátého století. První jedinec tohoto živočicha byl objeven až roku 1980 kanadským paleontologem Desmondem Collinsem, popsán byl o osm let později jím a jeho kolegou Derekem Briggsem. To, že jeho fosilie nepopsal již Walcott pravděpodobně má za vysvětlení to, že šlo méně početného tvora a také k tomu přispěl fakt, že byl nalezen v jiných vrstvách souvrství.
Tento členovec byl dříve neformálně nazýván jako "Santa Claws" a to právě kvůli zvláštním přívěskům pod jeho hlavovým štítem. Později se také jednalo o zkomonělinu vědeckého pojmenování Sanctacaris, které ve skutečnosti znamená spíše něco jako "posvátný garnát". I přes svou malou velikost tak částečně vstoupil do povědomí laické veřejnosti.
Naleziště: Burgesské břidlice - Britská Kolumbie, Kanada Biotop: Mělčí moře a útes
Druh: S. uncata Váha: pouze okolo několika desítek až stovek gramů
Strava: Menší druhy bezobratlých Význam: "Posvátný korýš" nebo "garnát"
Doba: stupeň "Stage 2" až Drumian, před 526-504 mil. l. Sok: Větší členovci a dravci
Délka: 4,6-9,3 cm Zařazení: Animalia, Arthropoda, Arachnomorpha,
Popsán: Collins a Briggs, 1988 Chelicerata, Santcarididae
Výška: zanedbatelná Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí: