Žirafy prošly za svou existenci spoustou změn, začínali jako malí pralesní kopytníci, a také to vždy nebyla jen zvířata s dlouhými krky. Od doby rané miocénu, odkud pocházejí první prokazatelní fosílie těchto zvířat, se objevily různé velikostní i tvarové variace žiraf ukazující, že se jednalo o velmi různorodá a rozšířená zvířata. Pravým příkladem této žirafí biodiverzity je právě afroasijské Sivatherium giganteum, svalnatě stavěný sudokopytník o velikosti statného losa, který se potuloval po Starém světě v době pliocénu a pleistocénu. V krajině toto zvíře mohlo působit poněkud zvláštně, tam, kde vydíte rašit a růst savanu či polopouštní vegetaci určitě nečekáte zvíře, které se vzhledově podobá spíše losu nebo jelenu než žirafám. Nicméně s těmito dvěma kopytníky mělo některé velmi podobné znaky, například spolu s klasickými parůžky, jež mají žirafy na vrcholu své hlavy a tohoto tvora byly namířeny lehce dopředu a nacházely se mezi očima, mělo ještě dva mohutné parohy v zadní části lebky. Ačkoliv funkce obranná není zcela vyloučena, pravděpodobnější se zdá být předpoklad, že je používal k vnitrodruhovým soubojům nebo k rozeznání pohlaví. Mohutná těžká hlava byla nesena silnými krčními svaly, na krku se pravděpodobně nacházela i krátká hříva, jež ji dokázaly podepřít a udržovat ve vzpřímené poloze. Díky tomu mohlo hodovat na vegetaci ve výšce zhruba 2,75 m, jen ramena se tyčila ve výšce 2,2 m, a za pomocí silných zubů ji zpracovávat. Tělo, jež vážilo podle posledních propočtů zhruba 1,25 tuny, pak podpíraly čtyři silně statné nohy s dvěma mohutnými kopyty, přičemž ramena byla o něco výše než pánev. Sivaterium díky své mohutnosti a statnosti nepotřebovalo utíkat před predátory, ačkoliv díky stavbě těla, podobající se kříženci okapi a žirafy, by toho bylo schopno, raději využívalo svou velikost jako obranu a v krajním případě mohlo i těžce ublížit úderem silných kopyt.

Podle všeho měl rod Sivatherium vyhynout teprve před 125 000 lety, některé malby v severoafrických a indických jeskyních donedávna známé jako Libytherium staré 8000 let však nejspíš také patří tomuto rodu. Žilo po velmi dlouhou dobu s pravěkými lidmi, dalo by se dokonce s nadsázkou říct, že "pamatovalo" i první lidské předky, hominidy. Je ale také zajímavé, že podle některých badatelů tomuto rodu také patří snad i některé starosumerské bronzové figurky, kupříkladu ty zobrazující podivná zvířata s velkými větvenými parohy a menšími růžky v přední části hlavy.

Historie na pokračování

Fosilní žirafy jsou známé ve starší literatuře, jako "savanoví losi". Sivatherium je jedním z nejstarších známých fosílních žiraf, bylo popsané v roce 1836 zoology v Britské Indii a to Hughem Falconerem a Probym Cautleyem. Původně se domívali, že se jedná o jelena či losa, tedy příbuzného žirafám. Mělo totiž výšku v kohoutku výšku 2,2 m a maximální výška byla 3 m. Váha se u tohoto zvířete pohybovala kolem 400-500 kg. Bylo tedy větší než kterýkoli dnešní los.

Přezkoumání některých znaků odhalilo v roce 1920, že patří k zaniklé linii žiraf pocházejících z pliocéních uložišť. Pak bylo považováno za nejbližšího fosilního příbuzného žiraf. Výzkum později přinesl zajímavou odpověď. Je totiž blízkým příbuzným dnešní okapi! Je jím například i Helladotherium či evropská středomořská žirafa Birgerbohlinia. Je také z mladších vrstev, pochází z doby asi před 1 milionem let.

Nejdále z žiraf

Původní rozšíření sivateria bylo v severní Indii. Později v průběhu pliocénu se rozšířilo do Tadžgistánu a dokonce do Kavkazského Ruska. Později se rozšířilo ještě do 11 dalších afrických států. V areálu čítajícím několik tisíc kilometrů čtverčních se stalo nejrozšířenějším žirafím druhem, jak také ukazuje tato mapka:

Druhy jsou v nejasnostech

Jedinným dobře známým dnešním druhem je S. giganteum, což je také typový druh. Další pochází z Olduvajské rokle. Jedná se o druh S. olduvaiense. Východoafrický druh je S. hendeyi a posledním popsaným je severoafrický druh z Maroka, S. maurisium. Poslední tři jsou však spekulativní a možná budou v brzké době přehodnoceny do jiných druhů.