Strašlivý teropod Tyrannosaurus rex byl zdaleka tím nejimpozantnějším predátorem v dějinách naší planety, se všemi svými schopnostmi zdaleka překonával všechny ostatní příbuzné i současné suchozemské predátory. Jenže už přes sto let nedrží ve svých dvouprstých opeřených prackách titul největšího scuhozemského predátora. Vzal mu ho gigantický svrchnokřídový teropod nazývaný Spinosaurus aegyptiacus ("Egyptský trnitý ještěr"), největší suchozemský masožravec všech dob. Ačkoliv tohoto giganta známe již přes sto let, jeho pravá podstata byla dešifrována až v posledních letech. Jednalo se o obra lovícího převážně velké ryby, žraloky, krokodýly i mořské plazy, úžasně se pohyboval ve vodním prostředí díky pružnému svalnatému ocasu, který se podobal krokodýlímu. V posledních několika letech se nám pohled na toto zvíře rapidně změnil, z dvounohého robustního na souši lovícího monstra se změnil v úžasného vodního predátora s krokodýlí čelistí a adpatacemi pro vodní život a lov ryb. Byl nesporně gigantickým tvorem, nově nalezené exempláře nedospělých jedinců dokazují délku zhruba 15 m a jejich dospělá stádia mohla být okolo 17-18 m dlouhá, nejvášnivější odhady mluví dokonce o 21 metrech délky (mohou být však notně přehnané). Hmotnost zvířete se různí, od nepříliš působivých sedmi tun po fantastických dvacet tři tun, což už je značně za hranicí únosnosti pro dvounohé zvíře. Ve své podstatě ale nebyl tento tvor dvounohý, měl poměrně krátké zadní končetiny a pohyboval se převážně po čtyřech! Nejen kosti pánve a nohou to potvrzují, ale dokonce i stavba zápěstí, které by se mohlo otočit tak, že by kráčel po ohnutých prstech. Přitom na vnitřním prstu byly drápy tak masivní a silné, že by prorazily ocel. Nejznámější je však pro svou plachtu či hrb, který se mu rýsoval na hřbetě. Měřil zhruba 2 m na výšku, tedy více než dospělý člověk. Jeho význam je nejasný, mohl sloužit pro ochlazování či oteplování organismu či jako zásoba tuku a živin, potencionální rozsudek však nepadl. Následovala jeho ohromná lebka, která měřila 175-200 cm (ale mohla být větší, mohla mít až 250 cm). Na jeho lebce se nacházel malý hřebínek mezi očima. Nejspíše byl pestře zbarvený pro lákaní samic, podle některých pak dokonce tvořil pouze součást ještě většího hřebenu, který mohl mít podobn tvar jako u ornitopoda rodu Parasaurolophus. Podobně jako dnešní ptáci mohl mít pod krkem jakýsi vak. Ten mohl sloužit pro ukládání potravy a mohl být pestře zbarvený.

Moderní behaviorální studie poukazují na to, že spinosaurus žil a lovil jako krokodýli. Pohyboval se převážně ve vodě, jeho kůže mohla mít podobnou texturu jako má krokodýlí, na zadních končetinách měl plovací blány a je dokonce možné, že jeho ocas nesl ploutevní lem podobný tomu, který mají například žraloci nebo mořští plazi.

Proměnil se v prach

Spinosaurus jako rod má dlouhou a velmi spletitou minulost. Historie největšího predátora všech dob sahá až do roku 1910. Tehdy se německý aristokrat a paleontolog Ernst Stromer von Reinchenbach (1870-1952) rozhodl vidat do Egypta, aby prozkoumal horniny severní Afriky. Roku 1912 učinil velmi převapivý objev v egyptské poušti, v oáze nazývané Bahariya. Nalezl úlomky nezvykle dlouhé spodní čelisti teropoda, několik zubů, krčních obratlů, žeber a dlouhých tenkých obratlů dlouhých skoro 165 cm. Položil si proto otázku: "Mohly snad tyto obratle podpírat nějaký typ plachty?". Nalezené kosti, ještě s kostmi jiných dinosaurů, jako byl obří alosauroid Carcharodontosaurus a nebo stále záhadný Bahariasaurus, i dalších zvířat převezl do speciální expozice Mnichovského přírodovědného muzea. O tři roky později tento nález pojmenoval jako Spinosaurus, podle velkých obratlů s trnovými výběžky. Také předpokládal, že je mnohem větší než do té doby největší známý masožravec Tyrannosaurus rex. K tomuto názoru se klaněli i mnozí jiní paleontologové, ale záhadný teropod s dlouhou krokodýlí čelistí byl stále hádankou. Bohužel všechny tyto unikátní pozůstatky byly zničeny ještě předtím, než si je mohli řádně prohlédnou američtí nebo angličtí vědci. Při spojenckém náletu RAF (Royal Air Force) v roce 1944, který mířil na nedalekou nacistickou buňku, byly všechny tyto fosílie rozdrceny a rozpadly se. Po válce Ernstovi Stromerovi nakonec zůstaly jen jeho nákresy a fotografie, roku 1952 navíc umírá ve věku osmdesáti dvou let s vědomým, že jeho unikátní nález z oázy Bahariya v Egyptě už nebude nadále součástí vědeckého poznání.

Před rokem 2014 byla kostra sponosaura zobrazována zhruba takto, nahoře jsou pak zobrazeny kosti původního holotypu z Britského Egypta nalezeného roku 1912.

Na rod Spinosaurus se však úplně nezapomělo, roku 1955 byla francouzskými paleontology a kolegy, pátrajícími právě v severní Africe po dinosaurech, Albertem de Lapparentem a Reném Lavocatem "složena" kostra spinosaura z údajů, které nashromáždil Stromer. Vyšel jim z toho teropod podobný jurskému megalosaurovi se čtyřprstými předními končetinami a pouze zvláštním hřebenem na hřbetě. Jinak se příliš od jiných teropodů nelišil, tento obraz zůstal až do konce 20. století, tehdy už byl srovnáván se svými příbuznými a jeho vzhled pozměněn.

Až do roku 1975 byla nalezena částečná nová lebka a to v jižním Maroku, východně od města Tazoua. Ta ale byla zaprodána do soukromé sbírky v Itálii. Tam ležela netknutě dalších 27 let. Pak až v roce 1996 byla nalezena další fosílie. Tu nalezl Paul Sereno a jeho tým. Ta byla nalezena v Kem Kem Beds v severním Maroku. Byla však silně poškozena erozí. Nejdříve ji určili a pak až do roku 2002 ležela ve sbírkách Chicagské univerzity. Zde ji katalogizovali pod číslem USPC-2. Nález z roku 1975 získalo Městské přírodovědecké muzeum v Miláně, kde ho zaevidovali pod číslem MSNM V4047. Ujal se ho zde Cristiano Dal Sasso a jeho kolegové. Tito autoři rovněž zkoumali a popsali exemplář USPC-2. Tento nález je považován za hřeben na vrchní straně spinosaurovy tlamy.

A konečně v roce 2005 Dal Sasso se svými kolegy publikoval výsledky svého výzkumu, který dokládá, že se Stromer v žadném ohledu nemýlil - Spinosaurus byl mnohem větší než Tyrannosaurus rex. V tu dobu už byl spinosaurus slavný, bylo to především díky filmu Jurský park 3, kde vystupoval jako nelítostný predátor útočící na i T-rexe (které také pomocí náhody zabil). Stále však jeho příběh někončí.

Další nálezy

BM231- Tento kus leží ve sbírkách kolekce Oficiální národ horníků, Tunis a byl nalezený v roce 2002 a popsaný tentýž rok Buffetautem a Ouajaou. Jednalo se o 11,5 cm dlouhou dentici se čtyřmi zubními lůžky. Její stáří určili na raný Albian. Pochází ze souvrství Chenini v Tunisku. Prý je "extrémně simetrická" a velmi podobná druhu S. aegyptiacus.

NMC 50791- Tento byl nalezen v Kem Kemských vrstvách v Maroku. Jedná se o cervikální obratel dlouhý asi 19,5 cm. Pak byly nalezeny ještě 2 další cervikální obratle (NMC 41768 a NMC 50790), dva fragmenty čelistí (NMC 50832 a NMC 50833) a jedna neurální klenba (NMC 50813). Tyto pozůstatky leží ve sbírkách Kanadského národního muzea. Popsal je Dave Russel v roce 1996 a prý se jedná o nový druh S. marrocanus. Stáří určil na "pravděpodobný" Albian.

MNHN SAM 124- Z tohoto byly nalezeny čelistní fragmenty, radličitá kost, částečná premaxila a částečná maxila. Leží ve sbírkách Muséum national d'histoire naturelle. Tento alžírský pozůstatek popsali Taquet a Russel v roce 1998 a určili, že byl asi 13,4 až 13,6 cm široký, délka však nebyla ustanovena. Údajně se jedná o fragment z doby albianu. Nakonec je určili ještě jako příbuzného kusu NMC 50791.

FSAC-KK 11888- Je jedne z nejkompletnějších exemplářů spinosaura. Z této kostry, která byla nalezena v jižním Maroku, se nám zachovaly obratle, zadní a přední končetiny, další trnové obratle, krční obratle a části lebky. Díky této kostře, která byla popsána roku 2014 se ukázala překvapivá věc, největší suchozemský predátor Spinosaurus aegyptiacus pochodoval na souši převážně po čtyřech a jeho hřbetní "plachta" čněla do výše více jak dvou metrů s vykousnutým prostředkem. Pouze dva velké obratle nad hrudníkem a pánví dosahovaly velké výšky, ostatní se svažovaly dolů od nich nebo naopak k nim výše. Vypadala tak jako hřbet velblouda dvouhrbého. Jedná se o jeden z nejpřekvapivějších objevů posledních let, byly zpřesněny jeho velikostní míry (dosahoval délky nejméně patnácti metrů) a to ještě nebyl plně dorostlý.

Fragmenty dalších exemplářů spinosaura byly nalezeny na více místech severní Afriky, například jeho zuby byly nalezeny v souvrství Echkar v Nigeru nebo také na nalezišti Turkana Grits v Keňi. Je velmi pravděpodobné, že jeho fosilní materiál bude nalezen i na dalších místech někdejšího rozsáhlého systému křídových bažin.

Kdo byla oběť?

O spinosaurově jídelníčku nebylo dlouhou dobu nic známo. Paleontologové původně předpokládali, že se živil především na velkých ornitopodech jako byl Lurdusaurus, Ouranosaurus nebo v té době také uznávaný Iguanodon (dnes je fosilní materiál tohoto rodu ze severní Afriky diskutabilní). Byl mu totiž přisuzován stejný vzhled jako u většiny teropodů. Jenže roku 1983 byly v anglickém jílu nalezeny pozůstatky bizardního predátora s dlouhou krokodýlí tlamou. Vědci netušili, kam ho mají zařadit, jeho končetiny byly opatřeny hákovitými drápy jako u některých jiných teropodů a původně byly přisuzovány zadním končetinám. Tvor, kterému by patřily by tak připomínal gigantického dromeosaura jako byl Velociraptor, jen o mnoho větší. Navíc jeho dlouhá krokodýlí tlama byla uspůsobena k lovu ryb. Po zjištění, že jde o blízkého příbuzného spinosaura, se začalo uvažovat o tom, že možná i tento dravec lovil ryby. Tomuto bizardnímu megadravci by navíc na souši překážel jiný obrovský predátor, gigantický příbuzný alosaura karcharodontosaurus. Byly tak provedeny podrobné studie jeho dlouhých zubů, které ukázaly překvapivý nález. Zuby totiž nebyly schopny účinně chytat a trhat dinosaury, na to byly příliš kónické a hladké. Takže k čemu tedy používal tak zvláštní chrup v lebce podobné krokodýlovi? Laika možná odpověď překvapí, ale byly dokonalé pro lov ryb, žraloků či jiných vodních obratlovců. Navíc existují pro tuto, zdánlivě nesmyslnou, teorii dobré důkazy.

Především jde o studie provedené na spinosaurově čenichu. Cristiano Dal Sasso publikoval roku 2009 nález malých smyslových políček na čenichu spinosaura. Porovnal je s těmi, které mají krokodýli pro vnímaní vibrací a vjemů ve vodě. Zjistil, že jsou si neuvěřitelně podobné a to nebylo náhodou. Spinosaurus velice dobře cítil veškeré podněty ve vodě a musel tak tyto nervové body využívat shodným způsobem. Navíc získal další překvapivý důkaz, ve stejné čelisti, kterou zkoumal jeho tým, byl nalezen zaseknutý cizí osten. Přímo v čelisti byla zaseknuta kost patřící do rostra (prodlouženého čenichu) obrovského osmimetrového pilouna rodu Onchopristis, který křižoval mělká moře a bažiny v oblasti spinosaurova výskytu ve stejnou dobu. A jiná fosílie spinosaura zase obsahovala i obratel této paryby, z toho se dá jednoznačně soudit, že šlo o jeho obvyklou kořist. O rok později pak zkoumal francouzský vědec Romain Amiot z Lyonské univerzity izotopy kyslíku v kostech spinosaura. Ty odhalily jejich výrazně vyšší hladinu, která se vyskytuje převážně u vodních živočichů. Žil tedy kolosální spinosaurus pouze z vodních živočichů a ryb?

Rekonstrukce gigantického křídového pilouna rodu Onchopristis, který se i přes délku osmi metrů stával častou kořistí o deset metrů delšího spinosaura.

 Na tuto skutečnost poukazují i fosílie většiny druhů jeho příbuzných. Například jejich fosílie se nacházejí prakticky pouze v sedimentech vodních toků, mořských delt nebo bažin, často v sousedství krokodýlích fosílií. Navíc v žaludku příbuzného rodu Baryonyx z anglické spodní křídy byly nalezeny šupiny metrové ryby rodu Lepidotes. I tento tvor měl výraznou krokodýlí čelist. Navíc ještě u stejného rodu provedla dr. Emily Rayfieldová z Bristolské univerzity srovnávácí zátěžovou zkoušku na CT skenu. Druhým zkoumaným živočichem nebyl nikdo jiný než klasický gaviál. Analýza zjistila stejnou zátěž při zkusu a kousání, což ještě více podporuje teorii o rybožravosti těchto dinosaurů.

Způsob lovu

Spinosaurus byl mocný rybožravý dravec, otázkou však zůstává jak lovil. Až do 80. let 20. století si vědecká komunita myslela, že spinosauridi lovili tak jako volavka. To znamená, že by se díval na kořist se shora a pak zaútočil. Tato teorie má však dvě zásadní chyby. První je ta, že spinosaurovy oči nemohly vidět pod hladinu a neměl moc ostrý zrak. Druhá je taková, prostě jednoduše by se spinosaurovy leskl je ho vlasní stín ve vodě a také slunce. V 2009 byl Christianem Dal Sassem proveden CT sken exempláře MSNM V4047 a na čenichu byla objevena čidla tlaku. Podobné jsou u dnešních krokodýlů a aligátorů. Ty zaregistrují, byť jedinou kapku vody spadnutou o několik metrů dále. Spinosaurus tedy v klidu položit čenich do vody a když něco zaznamenal, bleskově vytáhl kořist z vody. Nebo ( a to mnohem častěji) plaval ve vodě a lovit rovnou tam. S ulovenou rybou po té vyšel z vody a sežral ji na břehu. Ve vodě plaval poměrně rychle a neměl moc velkou konkurenci. Jedinné nebezpečí a konkurenci mu představoval Sarcosuchus. 

Chudák pan Horner

Za tu dobu co známe spinosaura se objevilo nesčetně rekonstrukcí o jeho vyzáži, škoda například, že se do něj nepustil i náš český paleoilustrátor Zdeněk Burian. Jenže potom, co byly zničeny jeho původní fosílie roku 1944, tak vědci byli prakticky odkázaní jen na strohou skicu, kterou vytvořili o jedenáct let později Lapparent a Lavocat, která však nebyla prakticky nijak přensná. Jediné, co na ní bylo trochu podobné spinosaurovi, byla pouze hřbetní plachta, přesto ale byl po celou dobu jeho vzhled odvozován od této rekonstrukce. Byl tak chápán jako teropod po vzoru karnosaurů a megalosaurů, dravec s rovnými zuby a krátkou masivní lebkou, kterou útočil na jiné dinosaury. Délka se pak předpokládala okolo 10-12 m, byla odvozována také od dalšího velkého teropoda rodu Acrocanthosaurus, se kterým byl dáván do příbuzenského vztahu na základě hřbetní plachty. Jen málokdo by si tehdy dokázal představit, jak to bylo ve skutečnosti zvláštní zvíře.

Trochu pomohl až Baryonyx, který byl se svým krokodýlím čumákem popsán roku 1986 a někteří vědci je pak začali velmi rychle spojovat. Naznačovala to nejen hřbetní plachta, kterou sice měl jeho anglický příbuzný menší, ale přesto ji stále nosil, ale i velmi podobná stavba zubů a čelistí. Podpořil to ještě nález velkého baryonichina z Nigeru spodní křídy, druhu Suchomimus tenerensis. U těchto dvou už byla stavba čelistí i těla tak podobná, že samotný spinosaurus dostával skutečnější vzhled. Přesto byl však ještě dlouhou dobu pokládán za dvounohého predátora s výraznou hřbetní plachtou a čelistmi, které se trochu podobaly krokodýlím, masivní tvor lovící především ryby, ale často si přilepšující jinými dinosaury. Na základě následného poměru velikostí těl těchto zvířat se velikost spinosaura rapidně zvětšila, z "pouhých" 10-12 m na úžasných 15-18 m s výškou 7 m a váhou snad 9-12 tun. Stal se tak největším suchozemským masožravým tvorem všech dob a byl tak chápán jako nelítosný lovec jako slavný T-rex.

Zlom nastal pak především roku 2001, kdy se tento obr objevil v třetím pokračování filmu Jurský Park. Zde se právě utkal s tyranosaurem, nad kterým, dílem náhody, vyhrál. Ve filmu byla vylíčena také jeho schopnost plavat a podobnost s oběma výše zmíněnými spinosauridy. Jenže ve vlně poznání spinosaura v následujících deseti letech se snesla velká kritika na ztvárnění tohoto tvora. Ozvala se také kritika na hlavu poradce tohoto filmu, významného paleontologa Johna "Jacka" Hornera z Museum of the Rockies v Bozemanu v Montaně, která zněla větou: "Jack Horner lhal o skutečném vzhledu spinosaura, a vytvořil tak falešný odkaz."

Inu, to samé by se dalo říct i o rekonstrukcích z 20. století, navíc od Hornera to byla pouze rada použít tento druh jako hlavního predátora na ostrově Isla Sorna. A konečně i na začátku našeho století ještě existovaly rekonstrukce spinosaura, které jsou dnes neplatné a to včetně těch, které byly vytvořeny před rokem 2014, kdy byla nalezena poměrně kompletní kostra nedospělého jedince v Maroku. Ta odkryla relativně přesný pohled na vzhled spinosaura a i na jeho ekologické niky, ještě se ale vraťme k prvnímu desetiletí milénia.

Již zmíněný Cristiano Dal Sasso pak roku 2005 provedl výzkum horní čelisti MSNM v4047, následnou extraportací v porovnání se suchomimem odhadl délku na 16-18 m a váhu na 6-9 tun. Jak už to bývá, chytla se toho většina médií, která začala reagovat, jako při objevu Ameriky, protože byl tento "nový" megapredátor okamžitě srovnáván s T-rexem, ale na samotnou studii to působilo celkem negativně. Ozvaly se kritické hlasy, které zpochybňovaly především váhu na základě srovnání se suchomimem, protože by skutečně vycházela hodnota okolo 11-16,7 tuny. Navíc Dal Sasso, podle mnohých, nevzal v úvahu růst zvířete a jeho nabývání na váze, také odhad velikost se nepohyboval na pevnách základech celé lebky, pouze onom kusu horní čelisti. Nepomohla tomu ani další studie paleontologů Donalda Hendersona a FrançoiaTherriena z roku 2007, těmto vědcům vyšlo zvíře dlouhé "jen" 14,3 m, ale s váhou až 20 tun. Model byl příliš těžký a také krátký, vědci totiž použili jako modelová zvířata alosauridy a tyranosauridy, což jsou teropodi s naprosto odlišnou stavbou těla. Takže jsme se skutečné velikosti ještě nedočkali.

Soudobá rekonstrukce fosílie spinosaura s červeně zvýrazněnými částmi, které byly nalezeny roku 2014 v Maroku. Zcela nedávno se pak dokonce podařilo nalézt jen dva metry dlouhé mládě spinosaura, které ukazuje, že mláďata se podobala zmenšeným dospělým. Věkem se jim tvarovala pouze lebka a trnové výběžky páteře.

Shrnměte si základní fakta, Spinosaurus byl v tu chvíli chápán jako dvounohý rybožravý tvor s ohromnou délkou a váhou, jehož hřbet zdobila plachta nebo hrb z obratlových výběžků. A naprostá senzace přišla roku 2014, kdy byla v Maroku nalezena poměrně kompletní kostra tohoto obra. Byl to 15 m dlouhý nedospělý jedinec ze střední křídy, ale zvláštní bylo především to, že jeho zadní nohy byly nepoměrně krátké a chodil tak převážně po čtyřech. Na souši se pohyboval po svých čtyřech končetinách, zatímco ve vodě byl plně dokonalým plavcem lovícím ryby a jeho zvláštně tvarovaná plachta byla naopak spíše k dvoření. Názory o termoregulaci začal mizet potom, co se začalo ukazovat, že šlo nejspíš o teplokrevného tvora, ale především na ohřátí tak velkého těla by něpotřeboval několik minut, ale několik hodin a to by pro predátora bylo velmi nevýhodné. Toť tedy o spinosaurovi v průběhu let.

Šance prorazit

Obří teropod Spinosaurus se stal slavný především díky filmu Jurský park 3. Ačkoliv se objevily různé kontroverze (například, kde byl za děje druhého filmu, jestli vědci ze společnosti InGen věděli, co vytvočili apod.), přesto si ho diváci oblíbili. Bylo ale také i tím, že dílem náhody zabil dosavadního krále T-rexe, kterému zlomil vaz silnými předními končetinami. Jeho trus také odpuzoval ostatní masožravce, ve filmu to byl třeba Ceratosaurus, za zmínku stojí také další rekord, který leží na hřbetě tohoto monstra. V některých scénách si totiž filmaři počínali s ohromnou robotickou loutkou, která s osmnácti metry byla tou největší v historii kinematografie.

Později se objevil i v japonském seriálu Dinosaur King, dokumentu Nejpodivnější dinosauři nebo Monsters Resurrected, kde však byla ekologie tohoto tvora vylíčena velmi nesprávně. Byl to nemilosrdný lovec všech zvířat v okolí, útočil na velké sauropody, zabíjel ostatní teropody různé velikosti a zcela opomenuta zůstala jeho krokodýlí čelist. Podobně to bylo i v prvním díle čtvrté série populární britského seriálu Pravěk útočí, kde sežral menšího dromeosaurida a ze střední křídy pronásledoval do současné Anglie Connora a Abby. Nakonec zmizel zpátky v anomálii, kterou vyvolal přístroj na otevírání anomálií, jež se mu však objevila v žaludku. Daleko lepší už bylo zobrazení v dokumentu Planeta dinosaurů, kde byl znázorněn velmi moderně a pokročile.

Na jeho motiv bylo ještě vytvořeno mnoho hraček, modelů, figurek a podobných, jeho zastaralý model také vystavuje například Dinopark v Praze na Harfě.