Stenopterygius
Nezaměnitelnými složkami druhohorní fauny jsou vedle neptačích dinosaurů, ptakoještěrů nebo předků krokodýlů také velmi zvláštní a někdy i poměrně velcí mořští plazi. Toto souhrnné označení se vztahuje na zvláštní druhy plazů, kteří se plně přizpůsobili životu ve vodě, a asi nejlépe se tyto adaptace dají pozorovat na ichtyosaurech, zvláštních delfínům a kytovcům podobných mořských plazech. Ačkoli existovali po celý triasu, juru a většinu křídy, za jejich pomyslný "zlatý věk" se dá označit doba spodní a střední jury, kdy žil i tento Stenopterygius. Na poměry svých příbuzných šlo o malého až středně velkého zástupce skupiny, jelikož v dospělosti dosahoval maximální délky asi čtyř metrů a váhy do čtyř stovek kilogramů, ale v ekosystémech mořských šelfů a mělkých útesových moří spodní a střední jury se neměl šanci ztratit. Jeho fosilie jsou dodnes velmi četné, známe již přes sto exemplářů s velmi dobrým stupněm zachování, takže šlo nejspíš o velmi rozšířeného živočicha s velmi širokým spektrem obývaných lokalit. Dosud se podařila jeho existence prokázat z Lucemburska, Švýcarska, Německa, odkud známe i dokonale zachovalé exempláře s původními otisky měkkých tkání jako kůže a orgánů, Anglie a Francie, takže se poměrně dobře orientujeme v interpretaci jednotlivých částí jeho těla a jejich přibližné funkce. Právě některé exempláře ukázaly překvapující vlastnosti tohoto druhu a vlastně celé skupiny ichtyosaurů, o kterých se dříve nevědělo, a o to více je jeho výzkum důležitější. Současný výzkum prokázal, že tito živočichové byli stejně zbarvení jako současní delfíni a jim podobní kytovci, jejich horní část těla byla tmavá a ta spodní oproti ní velmi světlá. Také jejich rychlost a celkový životní styl se dal srovnat s delfíny nebo tuňáky, na základě srovnání s druhým jmenovaným živočichem také vyšlo najevo, jak rychle mohl Stenopterygius plavat. Odhady rychlosti u tohoto tvora jsou stanoveny až na sto kilometrů v hodině, jeho hlavní zbraní pro dravým rhomaleosauridům a pliosaurům tedy byla nejsíš právě rychlost. Vyplatila se mu i při lovu jeho kořisti, kterou tvořili hlavně ryby, amoniti a jiní hlavonožci, pravděpodobně se ale neostýchal zaútočit i na menší druhy ichtyosaurů, žraloků a na jakoukoli mršinu, kterou našel. Přestože hlava byla oproti ostatním ichtyosaurům poměrově menší, její rostrum, čenich, bylo dlouhé a skvěle uzpůsobené k lapání jeho kořisti. Osazeno velkými zuby pro napichování a zpracovávání kořisti bylo ještě zašpičatělé a skvěle umožnilo hydrodynamicky pronikat krz vodní masy. Život v otevřeného oceánu se odrazil i na dalších aspektech vzhledu tohoto tvora, oproti jiným ichtyosaurům měl užší ploutve (což se odráží i na samotném pojmenování) s vysokým počtem článků, proudnicovější tvar těla s pružnou páteří a širokou ocasní ploutví. Veškeré tyto adaptace mu pomohly přežít ve světě spodní až střední jury přes deset milionů let.
V současné době znamená Stenopterygius menší vědeckou revoluci v poznání a celkovém pochopení evoluce a ekologie ichtyosaurů. Jeho význam spočívá především v tom, že ke konci loňského roku byla publikována studie vědců z Lundské a Severokarolínské univerzity, která zkoumala exemplář nalezený u německého města Holzmaden ve spolkové zemi Bádensko-Württenbersko. Ačkoliv nebyl kompletní, měřil pouze pětaosmdesát centimetrů, tak se při pečlivém výzkumu podařilo nalézt stopy po původním pigmentu, měkkých tkáních a dokonce i orgánech. Nezávislé opětovné prozkoumání několika laboratořemi navíc tento závěr prokázaly, Stenopterygius měl nejen podkožní tuk jako velryby, ale také rychlý teplokrevný metabolismus. Práve toto zjištění je velmi důležité pro další výzkum těchto fascinujících živočichů.
Tento zvláštní ichtyosaurus je také významný tím, že přinejmenším jeden nalezený exemplář byl matkou rodící své mládě. Bližší prozkoumání ukázalo přítomnost porodního kanálu ne nepodobného tomu u současných velryb. Tato zarážející podobnost byla pro vědce pravou senzací, protože se jednalo o nezvratný důkaz živorodosti těchto plazů. Rodili také zcela stejně jako velryby, ocas mláděte šel napřed, aby se zamezilo jeho udušení. Viviparita (tedy živorodost) se tedy u celé skupiny pravděpodobně vyvíjela postupně, jelikož primitivnější triasoví zástupci (Besanosaurus) byli ještě stále vejcoživorodí, tedy ovoviviparitní.
Německá stálice
Asi ty vůbec nejslavnější exempláře rodu Stenopterygius pocházejí z oblasti spolkových republik v dnešním Německu, konečně tady začíná i moderní historie tohoto rodu. První exemplář typového druhu byl dokonce popsán již roku 1856 německým odborníkem na jurské fosilie a především expertem na amonity, geologem a paleontologem Friedrichem Augustem von Quenstedtem (1809-1889), avšak jako nový druh rodu Ichthyosaurus, konkrétně Ichthyosaurus quadriscissus. Až o bezmála padesát let později, roku 1904, rozpoznal pravou podstatu tohoto exempláře jiný německý paleontolog Otto Jaekel, a zvolil proto nové rodové jméno Stenopterygius. V překladu znamená "úzké křídlo" a to odráží se na tvaru ploutví tohoto tvora. Oproti jeho staršímu příbuznému ichtyosaurovi je totiž měl užší a celkově jinak tvarované.
Nejlépe zachované fosilie pocházejí také z oblasti Německa, vyhlášená je přitom lokalita u již zmíněného města Holzmaden. Zdejší Posidonské břidlice, v němčině jako Posidonienschiefer, už poskytly velmi hodnotné zprávy o životě na pomezí spodní a střední jury a to nejen v podobě fosilií různých druhů mořského života. Známe odsud I fosilie jednoho druhu neptačího dinosaura (sauropod Ohmdenosaurus liasicus) a dvou druhů ptakoještěr (Campylognathoides, Dorygnathus). Mořští plazi zde ale mají zdaleka největší zastoupení, pocházejí odsud I nálezy rhomaleosauridů (Meyerasaurus victor), již zmíněného rodu Hauffiopteryx a také velkých masožravých ichtyosaurů rodu Temnodontosaurus. Největší jedinci tohoto rodu dosahovali přitom délky devíti až jedenácti metrů a sám Stenopterygius se mohl stát jejich kořistí. Stáří zdejších lokalit a živočichů se podařilo zjistit hlavně díky koncentraci fosilií amonitů druhu Harpoceras falcifer, paleontology a geology je datované na sto osmdesát dva až sto sedmdesát čtyři milionů let a kryje se stupněm toarkem.
Mnohé zde nalezené fosilie tohoto tvora představují i jednotlivá růstová stadia, známe odsud mladé dospělce o délce dva metry a deset centimetrů a potom i daleko větší jedince dlouhé až tři metry a třicet pět centimetrů. Jejich množství je úžasné, většina z nich je dnes uložena ve sbírkách Státního přírodovědného muzea ve Stuttgartu.
Příběh jednoho "ryboještěra"
Původně vědci rozeznávali asi devět až třináct druhů rodu Stenopterygius, mimo toho typového ještě druhy S. banzensis, S. cayi (původně popsaný jako Chacaicosaurus cayi), S. cuneiceps, S. eos, S. hauffianus, S. incessus, S. longifrons, S. macrophasma, S. megacephalus, S. megalorhinus, S. promegacephalus, S. triscissus a S. uniter. Roku 2012 byl navíc popsán ještě další druh, koletivem paleontologů pod vedením E. E. Maxwellové vznikl druh Stenopterygius aaleniensis.
Velmi rozsáhlou revizí všech přidružených taxonů a exemplářů, o kterou se zasloužil paleontolog Michael Maisch, ale odhalila, že mnoho těchto druhů je ve skutečnosti neplatných nebo se jejich pozůstatky nedají jednoznačně odlišit od ostatních již známých druhů. Proto se dnes s druhy S. eos, S. incessus, S. macrophasma a S. megacephalus už setkáme pouze jako se synonymy pro typový druh. Některé exempláře druhu S. hauffianus byly také posléze přiřazeny do typového druhu, avšak některé se svými znaky lišily od ostatních. Na základě tohoto se rozhodl je přeřadit do nového druhu Hauffiopteryx typica, formálně popsaného roku 2008.
Fosilie dvou jedinců rodu Stenopterygius z Německa (nahoře) a pak také odlitek původního exempláře představujícího matku rodící mládě z Britského přírodovědného muzea. Moderní technologie dnes umožňují daleko hloubější průzkum fosilních živočichů a právě to je jeden z faktorů, do jaké míry je budeme znát. Kredit: převzato z Wikipedie
Celou situaci kolem správného zařazení a konečné vědecké determinace všech exemplářů a druhů tohoto rodu navíc ztížil průběh druhé světové války. Holotypy několika druhů byly totiž v této temné kapitole lidské historie zničeny, a proto Maisch nemohl v určitých ohledech druh považovat za platný. O validitě se uvažovalo u druhu S. uniter, jehož holotyp byl zničen, ale Maisch k němu přiřadil nový neotypový exemplář. Na základě toho pak také mohl určit, že druhy S. cuneiceps, S. megalorhinus a S. promegacephalus jsou synonymy tohoto druhu.
Další lépe známé exempláře byly nalezeny u města Ilminster v anglickém hrabství Somerset, na jejich popisu se podílel i britský paleontolog Michael J. Benton. Jsou významné hlavně z toho důvodu, že představují fosilie mláďat a nedospělých exemplářů a výrazně napomáhají poznat celkový růst těchto zvířat.
Jako v kameni
Ačkoliv se nejedná o tak známého tvora jako je jeho příbuzný Ichthyosaurus, stenopterygia přesto zvěčnilo několik knižních titulů z poslední doby. Jmenovitě jsou to Dinosauři v kostce, kde byl i poměrně komplexním způsobem zmíněn jeho způsob pohybu a nižší odhad maximální rychlosti, a pak titul Prehistorie. Zde je mu věnována celá dvoustrana. Skromněji se o něm zmiňují i autoři Ilustrované encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.
Svou spletitou historií a mově nabitým nesmírným významem se Stenopterygius stává patrně jedním z druhů, které bychom měli zařadit mezi nejdůležitější v rámci poznání skupiny ichtyosaurů.
Naleziště: viz výše Biotop: Otevřené plochy při šelfech a lagunách
Druhy: viz výše Váha: pravděpodobně v rozmezí 50-250 kg
Strava: Ryby, menší obratlovci, hlavonožci Význam: "Úzké křídlo" dle úzkých ploutví
Doba: stupeň Toarcian až Aalenian, před 183-170 mil. l. Sok: Velcí rhomaleosauridi a pliosauridi
Délka: přibližně 2-4 m, závisí na druhu Zařazení: Diapsida, Ichthyosauria, Parvipelvia,
Popsán: Quenstedt, 1856 (jako Ichthyosaurus); Jaekel, 1904 | Neoichthyosauria, Thunnosauria, Stenopterygidae
Výška: zanedbatelná, přibližně 1,25 u největších jedinců Synonyma: Ichthyosaurus quadriscissus a I. triscissus, Chacaicosaurus cayi
Zdroje snímků a rekonstrukcí: