Tajemství máme všichni

Výsypka působila zvláštně přívětivým dojmem, když se krátce po poledni rozžhavila jako sopečná kaldera. Tisíce tun popílku a vyvrženým hornin, které už těžařům nebyly k ničemu, ležely nerovnoměrně rozmístěné po krajině a tvořily malé šedé a černé kupy. Vyhloubený povrchový důl odkrýval usazeniny z neogénu, kdy tady v okolí našeho města bylo dávné miocénní jezero, staré desítky milionů let.

Byl to důkaz toho, že lidstvo dokázalo vydolovat ze všeho všechno, jeden obrovský zakladač se rozvaloval na kupě uhelně černého štěrku a hnusně hnědavě černého jílu. Ze svého dlouhého a širokého ramena před sebe plival zbytky vydolovaných hornin, z pasovky mu sjížděl černý rozdrcený prach. Na jeho věži, která vypadala rozhledna svítilo nevýrazné signální světélko.

Rekultivace měla výsypku zmenšit, ale přesto se za poli a řídnoucími lesy na jihu města táhla panelová cesta lemována potrubím na popel. Některá místa se zatopila, ve slunečních opaliskovala a lemoval je rákos.

Nad jedním takovým popílkovým jezerem ale přelétl široký stín. Cosi gigantického se vznášelo nad ním s křídly široce roztaženými, nevzbudilo pozornost a rychle se dostalo o kus dál.

Přisedlý borový les vedle projeté jílovité cesty na druhé straně dolu se skoro vyděsil, když košaté koruny protnul krátký skřek. Kroužilo to.

Ozval se ještě jeden táhlý skřek. Lovilo to.

...

"Na," podal jsem Harleen vyhřátý kelímek s kávou. Usrkla. "Děkuju," usmála se. Dali jsme se do kroku, pokračovali jsme po ulici směrem od náměstí.

"Nenapadlo tě třeba, že by se anomálie mohly objevovat i v minulosti, myslím lidský minulosti?" procenil jsem mezi zuby. Otočila na mně hlavou, zaujalo ji to. "Není to zcestný, přecejenom když se objevila v budoucnosti, tak oproti roku 2030 by to vlastně byla minulost. Jak jsi to myslel?"

"Koukni, napadá mě nejmíň půl tuctu případů, kdy by se to dalo aplikovat... Chci říct, že co kdyby všechny legendy a bájný nestvůry z bájí, třeba, byli reálný živočichové, co vyšli z anomálií?" Přihmouřila oči. "Zní to přitažený za vlasy, to uznávám, ale ne nepravděpodobně."

Zastavila se a zadívala se na mně. "Vlastně to dává dokonalou logiku, pokud to chápu správně. Anomálie se objevují a zase mizí, vzhledem k tomu, že nevíme, kde se otevřou a na jak dlouho, tak to je pořád reálný." "Kdyby všechny legendy byly tvorama z anomálií, tak to by bylo naprosto úžasný. Naprosto."

Trochu jsem znejistil, ten klidný tón vážné řeči o perspektivním tématu končil, takže jsem si říkal, co dál.

"Přiznáváš ale, že to je jenom teorie a dohad." Škodolibě se usmála a nadzvedla obočí. "Jasně, ale pokud mi někdo neukáže opak, tak je to správný dohad, správná teorie." V koutku rtů mi utkvěl malý úsměv. Přestal jsem se cítit tak rozrušeně.

Znovu jsme se dali do kroku. "Hele, nezašla bys někdy se mnou na večeři nebo tak?" "To se ještě dělá?" rozesmála se. Uvnitř jsem znejistil, nedal jsem to najevo. "Já nevím, já jsem ještě nikoho nikam nezval," rozpačitě jsem se přidal.

"Na večeři ne, ale...kdybys chtěl někdy zajít na nějakou lepší snídani, tak neodmítnu." Usmála se stejně rozpačitě a pak se napila. "A to jsem čekal, že to bude horší," odfoukl jsem si. Rozesmála se.

"Už nejsme děti, Martine." "Já to vím, Harleen. Stejně si za tím stojím." Sklonila hlavu a zase se lehce pousmála.

O chvíli později ale její úsměv ztmavl a zdálo se, že jí něco trápí.

"Měli bysme to ostatním říct." Tvářila se docela nesmířlivě, odhodlaně. "Myslíš, že už je čas? Ani pořádně nevíme, jestli to pořád funguje. Od tý doby jsme to nezkoušeli."

"Přijde mi dost blbý, že jim lžeme do očí. Jsou to přátelé-" nedokončila větu. "A ty ses přesto rozhodla se mnou držet naše malé tajemství. Jenom mě zajímá proč," zamyslel jsem se.

Neodpověděla, docela ji to zarazilo. A trochu popudilo.

"Nechceš tím říct, že jsem pro tebe další otázka, na kterou chceš najít odpověď?"

"Nikdy jsi nebyla. Jsi dost chytrá, inteligentní na to, aby jsi to věděla. Jenom chci vědět důvod, proč to tak je a plně chápu, jestli mi ho nechceš říct."

"Ráda bych ho znala sama." Smířlivě se na mně podívala, zamrkala očima. Ve skutečnosti ale důvod sama znala, bála se mi ho říct a radši si ho nechala pro sebe.

"Já...řekneme jim to. Dneska nebo zejtra, podle situace, jo?" přikývl jsem. "Dobře." Popošli jsme o kus dál.

"Máš plán, jak jim to říct?" "Ono se to podá."

...

Peter ležel pod stolem, na kterém ležely a stály monitory a další části jeho superpočítače, a v zubech svíral šroubovák. Rukou šmátral po dalším komponentu, hlavu měl zanořenou mezi změtí červených, žlutých i zelených kabelů a pořád něco smontovával.

"A já myslela, že to skládání Lega k ničemi není," pousmála se Tess. "Trošku ses spletla...ehm...nemohla bys mi podat další kabel?" oddychoval a potil se, když jemně zapojoval jednotlivé spoje.

"Kterej z těch deseti, co ti tu leží?" prohrábla změť drátů na stole. "Červeno...červeno-žlutej. Jsou to čtyři malý kabílky vedle sebe," zachrčel.

"Au!" zaúpěl, když na něj spadla jedna RAM karta.

"V pohodě?" zeptala se. "Ale jo, jenom mi něco spadlo do oka," odfoukl rozjíveně. Zvedl krk s hlavou, napil se z plechovky a znovu si zalezl pod změť kabelů.

Sešil a seskládal do sebe další kabely a pár komponentů počítače, začal na něj foukat běžící větrák a jemu to rozcuchalo vlasy. Polkl a odfoukl. Byl docela rád, že tu už fungovala klimatizace a nemusel být ve stejném parném vzduchu jako venku. Zašmátral pro šroubovák a utáhl s ním ještě jeden šroubek.

Vysunul se zpod stolu a rozhlédl se, znovu se pod něj podsunul.

"Jossi?" zavolal.

"Co chceš?" na oplátku na něj zakřičel. Přendaval náboje v muničním skladu o místnost vedle.

"Pojď sem. Musíš to nakopnout," požádal ho.

Joss zpozorněl a za okamžik už stál za počítačovým stolem a s hlavou skloněnou se díval na Peterovy zašlé boty plné usazeného prachu. Skoro ztrácely černou barvu.

"Kde?" ptal se.

"Od základu," zamumlal. "Normálně přes bednu. Akorát s tím měj trochu trpělivost, bude to asi chvíli trvat, než to naskočí. Teď to je dost citlivý zařízení."

Joss se sklonil pro spínač, chvíli ho podržel a základní bedna začala zevnitř zářit modrým světlem. Monitory se rozzářily a objevily se na nich statě dat a různých číselných i písemných kombinací. Jakoby stroj ožil a dal to najevo.

"Tááák a teď pusť mistra za volant," vyšvihl se zpod stolu a najel na židli. Joss radši pokorně ustoupil, přes jeho výboný prospěch na výpočetní technice věděl, že na Petera nemá. On něco zahmital na klávesnici, párkrát stiskl Enter a čekal.

Dveře základny zavrzaly, zjevily se tam naše dvě postavy a Peter se otočil. "Jako na zavolanou, za chvíli se mi to rozjede."

"A co se má rozject?" hodil jsem si batoh na pohovku. "Tahle nadupaná mašina... Systém, co by měl vyhledat místo, kde se anomálie objevila a zaměřit ho, abysme ho našli."

"Na jakým principu to funguje?" zeptala se ho Harleen. "Najde to a lokalizuje jakoukoli abnormalitu v okolí...změna magnetickýho pole, vody, atmosféry i čehokoliv dalšího, pomáhá tomu ještě radiolokátor. Doufám, že se to rozjede," odfoukl vzdychavě.

"Nebylo by lepší to udělat jednoduše přes radiovou frekvenci, na který byla i ta minulá anomálie?" optal jsem se.

"To byl můj nápad, aby to udělal takhle," Joss se do toho připojil. "Šlo mi o to, že ještě na sto procent nevíme, že všechny anomálie vydávají stejnou radiovou interferenci, takže proto tam je lokátor jako podpůrná funkce."

"Proto mě taky donutil vyhrabat z věcí cívkový rádio, který si nechal hodně hluboko v krabici v nejzařáděnější garáži na světě. Dalo mi to dost práce a slíbil mi pytel piškotků," Tess nervózně vyšla po schodech z garáží. V rukou svírala malé rádio s vysokou skládací anténou, nevypadala nijak zvlášť rozmrzele a za opaskem měla pistoli ráže 9 mm. Asi měla dobrou náladu.

"A taky ti ho dám. Jenom nevím, kdy to přesně bude. Takže buď v klidu, ono to bude," zkoušel se z toho vykroutit. Instinktivně odvrátil pohled, aby ho Tess tím svým neprobodla.

Obrazovka se rozzářila a poskočila, všechny tři udělaly to samé. Do vzduchu vyletěl další hologram.

"To je ono, to je to místo," Peter ho zaměřil a vstal ze židle. "Na sto procent?" Tess se zeptala. "Na devadesát pět...spíš na devadesát. Nezaměřuje to zrovna dvakrát přesně." Tess protočila očima.

Pak v kabelech zapraskalo a zašvitořilo, vylinul se odtamtud kouř a malé jazýčky plamenů. Peter pohotově skočil po hasícím přístroji, který měl pro jistotu opřený vedle počítače, a okamžitě začal drobný požár hasit. Záhy byl prostor za počítačem plný pěny a bílých cákanců od směsi, požár ustal tak rychle jako se objevil. Peter si pořádně oddychl.

"Doufám, že to odnesly jenom kabely. Další noťas si už nemůžeš dovolit, rodiče se začali poptávat, kam jim mizí peníze z účtu," Harleen ho, se zvláštním nadhledem, uzemnila.

"Krycí historka nezabrala?" ani se neohlédl.

"Zatím ne. Pro naše vlastní dobro doufám, že si toho ještě delší dobu nevšimnou," dodala.

"Petere?" prohlédl jsem si místo ještě jednou. "Jo?" ozval se, když už měl hlavu pod počítačovým stolem. "Jak moc špatně to zaměřuje?" "Moc ne. Proč?" "Dokázalo by to zaměřit místo jedný anomálie dvě?"

"Co?" vylezl. "Tohle," ukázal jsem na hologram. Místo jednoho tam mihotaly dokonce dva červené body, dvě anomálie.

...

Prudký, ale nepříliš silný, poryv větru zavanul krz košaté koruny borovic. Jejich větve se rozpohybovaly a jehličí na nich nepatrně skřípalo, některé vysušené dopadlo na zem. Někteří ptáci poodlétli pryč, zvlášť, když uslyšeli burácení čtyřkolek. Šinuly se prašnou cestou v lesním přítmí, mezi kmeny a keři, a rozvířily prach, když zastavily kus od hrany lesa.

"Určitě tady?" Tess usadila svou helmu na čtyřkolku, když z ní seskočila.

Vzhlédla z lesa ven, mezi kmeny stromů a nízkými křovisky se jí naskytl pohled klesající malý kopec, pod kterým byla zrekultivovaná část výsypky s travnatým pokryvem a jednou cestou plnou uschlé hlíny, táhla se podél jednoho nízkého lesíku a končila v nedohlednu. Byl tam další nízký les, plný jehličnanů, a za ním ve větší dálce zakladač na černé kupě štěrku. Obzor lemovaly kopce a pohoří, na východě stála Milešovka.

"Určitě, někde tady," Peter slezl ze čtyřkolky. "Mělo by se to zpřesnit asi na dvě stě metrů, takže v širším perimetru oblasti." "Takže se to rádio nakonec bude hodit," přitakala.

"Do který doby asi povede?" zamumlala si pro sebe. "Říkalas něco?" Harleen se po ní ohlédla. "Vlastně nic, na tom nesejde."

"Mohlo sem něco projít?" Peter prohlížel les v okolí.

"Sejde na tom, jak dlouho už je ta anomálie otevřená," Harleen mu pohotově odpověděla. "Pokud je otevřená dost dlouho, mohlo krz ní projít cokoliv od velikosti ještěrky nebo švába po obra, co váží stejně jako stádo slonů."

"Co tím obrem...myslíš?" Peter nelibě polkl.

"No, můžeš začít jakýmkoli větším druhem savce, dicynodonta nebo terapsida a pokračovat přes obří teropody a sauropody. Možnost těch největších zvířat ale můžeme asi vyloučit, protože tu po nich nezůstaly stopy po pohybu."

Tess obcházela blízké kmeny stromů, když si všimla, že nad jedním z nich se ve vzduchu komíhají nějaké malé střípky jakoby podsvícené žlutým světlem. Poletovaly v pravidelných intervalech a otáčely se, dodávaly celému letnímu dopoledni zvláštní mystický nádech a v lese působily velmi klidně a vyrovnaně.

Tetelila se tam anomálie.

"Je tady." Mírně přitom ustoupila a ruku neměla daleko od zbraně.

"Aspoň vím, že to nezaměřuje blbě. I když to budu muset doladit," Peter přišel trochu blíž.

"Jak dlouho by ti mohlo trvat?" optala se. "To záleží na příležitostech. Když se mě nebude snažit něco sežrat, tak by to mohlo jít i rychle," nadzvedl obočí a koukal se krz křoviska na jasné světlo.

"Máme jí," Tess se ohlásila do vysílačky. Nejdřív tam jen trochu zapraskalo, pak se teprve ozval Jossův hlas. "Víte... chr... kam nebo jaký doby... vede?" "Ještě ne."

Tess se ještě na něco ptala, Harleen mezitím bloumala mezi kmeny, podél kterých k zemi klesal sluneční svit. Půdu tam pokrývaly koberce suchého spadaného jehličí, stromy nedostatkem vláhy shazovaly všechno, co jen mohly.

Mezi kupkou napadného jehličí bylo ale něco dost divného, všimla malé skupinky mravenců, kteří tamtudy procházeli, a museli mířit za potravou. Sledovala je, jejich kutikula se na dopoledním slunci místy leskla, když si všimla zvláštní dost velké hroudy pod jehličím. Do nosu se jí dostal hnilobný pach plný puchu a kyselosti, ohrnula nad tím nos a popadla nejbližší klacek, co ležel v její blízkosti.

Zašmátrala s ním, narazila na zvláštní měkkou věc a pevně do ní ten klacek zasunula. Trhnutím zpod jehličí vytáhla mršinu nějakého zvířete, asi metr a čtvrt dlouhého savce s docela dlouhým ocasem a trupem a mohutnou hlavou.

Trochu se nad tím znechutila, protože ten puch se nedal vydržet, ale to ji podnítilo toho tvora prozkoumat.

"Takže dinosaury můžeme vyloučit, tohle není savec z druhohor," odfoukla nakyslý pach.

Mravenci obrali kosti skoro dočista, přesto se na některých místech udržela původní srst na vyschlé kůži. Chlupy byly vybledle hnědé, místy na nich byly slabé černé proužky, konkrétně na hřbetě. Ocas se zdál být pro udržování rovnováhy, přesto se jí zdálo, že to nebyl běhající predátor, jelikož měl kratší a silnější končetiny. Na prstech ještě pořád zely drápy, ostré a připravené skolit kořist. Vypadal skoro jako rosomák nebo medojed, jen vyšší a mohutnější.

"Počkat, počkat... ty nejsi placentál," prohlédla si jeho mohutnou čelist vhodnou pro drcení kostí.

Bělaly se tam silné třenové zuby, obrovské špičáky a velké tesáky, zaživa šlo určitě o hlavní útočnou zbraň tohoto tvora.

Na šelmu ale byly velmi zvláštně postavené, nezvyklý tvar měla i samotná lebka s rozkládajícími se tkáněmi. Na celé té tlející mršině bylo něco zvláštního, protože se tvářila jako něco, co nebyla.

"Máš něco?" Peter na ni zavolal. Ona se jen otočila a stále v rukou svírala klacek s nabodnutou mršinou. "Mohla jsi prostě říct, mám mrtvolu, Petere nechoď sem."

"Přišla bych o zábavu," pousmála se. "Ještě se směj... Víš aspoň, co to je?"

"Tess pořád volá?" zeptala se. "Asi jo. Jak to s tím souvisí?" "Bude dobrý to, když nebudeme muset volat krz vysílačku dvakrát, ušetříme čas."

"Tak víš, co to je?" "Nejspíš něco jako Borhyaena nebo Dukecyon... V překladu tu mluvíme o jihoamerických savcích z doby miocénu, teda asi před patnácti miliony let. Jsou vačnatci, příbuzní klokanů, vačic a koalů." Peter zamrkal.

"Ještě něco, co tu můžeme čekat?" "Hele, ani tímhle si nejsem moc jistá, ale pokud mám pravdu, tak se sem dostalo něco z miocénu už před delší dobou, protože ta mrtvola už tleje. Potřebovala bych se to podívat z blízka a pořádně."

Udělala pár kroků a zamířila zpátky k anomálii, pořád nalezeného vačnatého predátora nesla. "Jak tohle všechno víš?" rozběhl se za ní. Rty sevřela úsměv.

"Nedávno jsme s Martinem pracovali na projektu, co se toho týkal." Peter zaraženě přikyvoval. "Takže jsme vlastně jenom opakovali," dodala.

Jihoamerický kontinent byl po dobu své existence od rozpadnu jižního superkontinentu Gondwany poměrně samostatným ostrovním celkem, nějaký čas v křídě byl sice spojen s Afrikou, ale i s tou se posléze rozpojil a ocitl se v úžasné izolaci.

Po vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídového období se proto jednalo o skvělé místo pro další evoluci mnohých skupin zdejších živočichů, právě izolace a nově nabité ekologické niky způsobily unikátní vývoj dnes dostupný z fosilních nálezů z celého kontinentu. V průběhu kenozoika se zde vyvíjely zvláštní druhy živočichů, vývoj zde vytvořil fantastické formy života v těch nejpestřejších barvách, žili zde ohromní nelétaví draví ptáci, vačnatci podobní šavlozubým tygrům ze severu, lasicím nebo rosomákům, předci dnešních pásovců a stromových lenochodů, mezi nimi také jejich obrovští pozemní bratranci, gigantičtí kondoři a plejáda dalších, dnes už bohužel vyhynulých, úžasných tvorů.

Nezvykle velkou dominanci zde měli také vačnatí savci ze vzdáleného příbuzenstva soudobých vačic. Většinou šlo o masožravé predátory různé velikosti a ekologických nik, vzhledově se dokonce podobali některým druhům skutečných šelem.

Borhyaena toho byla skvělým příkladem, metr a půl dlouhý masožravý vačnatec obývající současnou Chile a Argentinu před sedmnácti až patnácti miliony let. Celkově se svou tělesnou stavbou podobal některým dnešním lasicovitým šelmám, některé charakteristiky na kostře pak připomínaly dokonce současné vlky a hyeny. Ve své podstatě ale šlo o primitivní evoluční větev, jež se oddělila již na počátku kenozoika.

Přestože při váze asi dvaceti tří až dvaceti pěti kilogramů nešlo o zrovna velkého predátora, nebránilo mu to v jeho loveckém stylu. Pravděpodobně šlo o potravního oportunistu, požíral tedy vše od ještěrů, ptáků, žab, vajec a drobných živočichů po mláďata velkých savců a malé až středně velké savce. Jeho zkus musel být skutečně mocný, naznačuje to uspořádání a mohutnost zubů, které byly schopny sevřít a držet. Tenhle jedinec byl mrtvý, nebyl ale jediný.

 ...

"Kde jste vy?" Joss nervózně seděl na čtyřkolce a mluvil do vysílačky. "Jo... tak to jsme asi tak tři kilometry na západ od vás. Víte do jaký-" Tess se mu ozvala zpátky.

"Do miocénu... Ne, my jsme tu druhou ještě nenašli. Pracujeme na tom... Víš, co? Trhni si. Měla jsi štěstí prostě," pořád se uculoval.

Zanedlouho ale ve vysílačce jen zapraskalo a položil ji.

"Máš už něco?" seskočil.

Procházel jsem se v okolí, v nízké seschlé trávě poblíž háje nově vysázených topolů, s kompasem a hledal jakoukoli abnormalitu. Stáli jsme se čtyřkolkami na nízkém kopci, pod námi byla vyjetá cesta a nízký les z keřů. Bylo tam odsud vidět na výsypku.

"Něco tu rozhodně je, ale nevím kde. Kompas blázní jako v Bermudským trojúhelníku, ale pořád se nechce rozhodnout." Zavál poryv slabého větru, nad rozžhaveným reliéfem zakladače se mihotala vrstva horkého vzduchu.

"Je teda blízko," konstatoval. "Asi jo," přikývl jsem. "I když je asi možný, aby menší magnetický přepětí způsobily i ty stroje a trubky tady, aspoň to si myslím."

"Radar ukázal sem, tak mu budeme důvěřovat, ne?" ještě jsem se na kompas zadíval.

"Ale jo, to jo. Chce to ale mít jistotu," odpověděl mi a popadl triedr, kterým se rozhlédl po okolí.

Narozdíl od něj jsem se ale pořád koukal spíš do kompasu a do země. Neklidně jsem se rohlédl po okolí a všiml si zvláštní udusané trávy, nic tu ale nejelo a ani nic většímu tu jet nemohlo. Zarazil jsem se. Ještě víc mě překvapila střelka kompasu, narážela do sklíčka nahoře nad ní. Jakoby mi něco říkala. Teprve potom mi to došlo, o co tu jde.

"Ten dalekohled nebudeš potřebovat," zaklepal jsem mu na rameno. "Co tím myslíš?" složil ho. "Stačí se pořádně koukat, někdy i nad sebe." Oba jsme se podívali nad místo, kde jsme stáli. Vytřeštěně jsme se koukali na další rozevřenou časovou škvíru.

"Sakra," odřekl. "Takže tu máme zvíře, co se pohybuje ve vzduchu."

"Hypoteticky by ta anomálie mohla vést taky do miocénu. Pokud jo, tak si aspoň nemusíme lámat hlavu s obříma ptakoještěrama, výhoda pro nás."

"Nebylo to takový to zvíře, co tě... posralo?" připomněl mi to takovým škodolibě klidným tónem.

"Jo, přesně to." Nelibě jsem kýval, Joss se snažil skrývat svou smích, při kterém skoro lapal po dechu. Tohle mi bude připomínat ještě dost dlouho, poznamenal jsem si.

"Zavolám ostatním, uvidíme, kam pokročili."

Zatímco Joss volal přes vysílačku, já jsem si vzal triedr a koukal se ještě jednou po okolí. Hledali jsme něco jiného, létajícího dravce nebo jiné velké zvíře nad úrovní horizontu. Nervózně jsem tím přístrojem přejížděl přes oblohu a díval se po čemkoli nepřirozeném.

Teď! Uvědomil jsem si, že jsem tam něco viděl. Takový velký černý obrys, stín na modravém nebi. Vznášelo se tam obrovské a úžasně velké zvíře. Viděl jsem obrysová pera, letky na koncích křídel byly od sebe skoro šest metrů. Rozpoznal jsem pernaté tělo a docela dlouhý krk s podlouhlou a poměrně mohutnou hlavou. Barvy nebyly moc dobře vidět, samým úžasněm jsem vnímal, jak dynamicky se ten tvor vznášel.

Zaskřehotal a zahmital křídly. Něco vyhlížel.

"Na jihozápadě, řekni jim, ať se dívají na jihozápadní horizont!" odtrhnul jsem oči od triedru.

"Co tam máš?" "Není to ptakoještěr, ale není o moc menší." Podal jsem dalekohled, ať se podívá sám.

"Jihozápadní obloha, lidi, máme tu problém," převzal jsem si vysílačku.

"Co je tam?" ozvala se Tess. "Pták, asi pět metrů rozpětí křídel a masivní lebka. Krouží nad něčím a vypadá to, že bude chtít sletět." "Miocén?" "Nejspíš."

"Počkej...něco tu je s náma. Ozvu se," odpověděla a slyšel jsem ještě, jak nabila zbraň. "Cože? Co tam je? Sakra, Tess, ozvi se!"

"Co je?" Joss odklonil dalekohled.

"Co dělá náš přítel tam nahoře?" trhavě jsem se na něj ohlédl. "Krouží. Co se sakra děje?"

"Mají tam něco za problém." "Typ problému s tlamou plnou zubů? Musíme jít za nima, pomoct jim-"

"Nerad to přiznávám, ale teď musíme sledovat to zvíře. Nevypadá, že se tam chce zdržet dlouho." "Nevypadá tak nebezpečně jako to, co je u nich. Aspoň podle toho, co jsem zaslechnul. Tohle je riziko, chápeš?"

"Fajn, plán B. Ty pojedeš za nima, já se vrhnu po tom plachtícím gigantovi. Okej?" nervózně jsem u toho oddychl. "Okej. Kdyby cokoliv, volej," hodil po mně vysílačku. "Jasně."

Čtyřkolka zaburácela a já se po té pláni rozjel dva kilometry před sebe, kola neklidně skákala po suchém travnatém povrchu a tlumiče skřípaly po každé nerovnosti na cestě. Nevěděl jsem kam se dívat dřív, jestli před sebe nebo na oblohu, jestli tam ten obří pták ještě krouží. Joss mezitím zahnul doleva, čtyřkolka mu přeskočila úzkou strouhu a on na ní nadskočil. Ještě přišlápl plyn a rozjel se rychleji k lesu.

...

"Před dvěma vteřinama to tady bylo! Kde to kruci je?!" ohnala se Tess.

Peter ležel na zemi a jen se rozhlížel po okolí s vykulenýma očima, krátce a výrazně oddechoval po tom, co na něj skočilo nějaké velké a dost agresivní zvíře. Sunul se k nejbližšímu kmeni stromu, na který se doslova přilepil.

"Kde to je?" znovu se ohnala.

Pak uslyšela jemně prasknout jednu větvičku, bleskurychle se otočila a málem zmáčkla spoušť.

"Sakra!" vykřikla. "Jenom to, prosím tě, nemačkej!" okřikla ji Harleen. Stály tam proti sobě s napřaženými zbraněmi s dusném vzduchu, Peter na ně zíral s vykulenýma očima jako ony na sebe. Sklonily zbraně.

"Viděl to vůbec někdo? Tu potvoru?" Peter se ještě neodhodlal vstát. "Ne, bylo to moc rychlý," Tess mu tvrdě odpověděla.

Peter si prohlédl roztrženou košili na ruce, naštěstí to odnesla jenom látka. Máma mě asi zabije, pomyslel si. Na druhou stranu si ale uvědomil, že ho mohla zabít i tahle bestie, takže protržená košile je vlastně to nejmenší, co ho mohlo potkat.

Ležel opřený o kmen borovice a za ním byl do výšky asi metru a čtvrt vzrostlý zelený keř. Listnatá dřevina s začala podivně chvět, z různých koutů lesa se ale ve stejnou chvíli ozývala ohlušující směsice chřestivých a štěkavých zvuků. Evidentně tam bylo daleko více zvířat, než se kterými počítali.

"Měli dost času na to, aby se rozšířili. Využili toho," Harleen konstatovala. "Kéž by to přicházelo z anomálie," Tess povzdechla.

Podobné chřestivě štěkavé vřeštění se ozvalo i z keře za Peterovými zády, jen tam nenápadně otočil hlavu a zalekl se. Ve vteřině na něj vystartovala další borhyena z podrostu a zavřískala. Peter se snažil uhnout, ale nestihl ho. Její útok byl stejně náhlý jako předešlý výpad, vyskočila a svou mohutnou hlavou s masivními zuby se mu zakousla do ramene.

Peterovy bolestí vytryskly slzy, oběma rukama se snažil tu zmítající se bestii odhodit nebo odstrčit, ale ona se mu smýkala a on jen rukama a nehty přejížděl po její kožešině. Jednou přední nohou mu drápy protrhla košili na zádech a zajela až ke kůži pod měkké triko. Byla to strašlivá bodavá bolest ze sevření a trhání, Peter se oháněl všude kolem sebe, jen aby ji ze sebe shodil. A najednou ucítil, jak ho borhyena pustila a rány ho začaly pálit na vzduchu.

Ozval se ještě jeden výstřel a dusivý řev predátora za Peterovými zády, kulka mu provrtala průdušnici. Ta první se strefila do zad a proletěla až do střev. Jeho horká krev se rozstříkla po lesní půdě, jehličí a brzy na to do ní její původce upadl. Z tlamy mu vyšel poslední vzdech, jak se průdušnice naposledy ztáhla, ale pak už tam jen ležel jako ta mrtvola, kterou našli předtím. Po kaštanově hnědé srsti s bílými proužky na ocase, tmavém spodku těla a tlamy se klouzaly sluneční paprsky.

"V pohodě?" Tess mu pomáhala na nohy. "Pálí to, ale sakra to pálí!" sykl a držel si tu ránu. "Ukaž mi to," přihrnula se k jeho rameni blíž.

Peter se držel na uzdě, aby nemusel syčet a hluboce oddychovat z té bolesti, ale stejně se tomu neubránil. Když se Tess podívala na ránu, zhnusila se, protože jeho tričko s košilí se pomalu nasakovaly krví a rány se zdály být dost hluboké. Přitlačila mu je, aby se mu ulevilo.

On ale najednou zavrávoral a protočily se mu oči, přepadl na Tess a ta ho naštěstí chytla. Horký vzduch tomu nepomáhal, příliš rychle ztrácel krev.

"Drž se, prosím tě," povzbuzovala ho. "To se ti lehko řekne," oddechoval. Znova lehce upadl.

"Harleen! Pojď sem, okamžitě!" zavolala na ni, pomalu pokládala Petera na jehličí. Z lesa se ozval ještě jeden výkřik, zvířecí. A pak bylo nějakou chvilku ticho.

"Motá se mi hlava... Je to normální?" zaúpěl.

"Drž si to tam, jo?" nařídila mu a zatlačila mu provizorní obvaz ještě hlouběji do rány. "Auuu!" rozeřval se. "Promiň," opáčila se.

"No tak, kde sakra jsi?!" vyběhla za skupinu keřů. Koukala vyjeveně, když zjistila, že se anomálie zavřela. Otáčela hlavou a rozhlížela se všude, aby ji našla. Zároveň nepatrně sledovala, jestli tu ještě nezůstalo něco dalšího, nějaký uprchlík z miocénu.

"Slabějc...jauu! S citem!" zaslechla Petera, jak skučel.

"Moc to krvácí," konstatovala Harleen. "Řekni mi něco, co nevím," odvětila ji tvrdě.

"Nebudete mě nikam nosit, že ne. Protože nechat se nosit od holky je jako, když ti máma dá pusu přímo před školou... na nic," zasyčel. Nepřecházel ho humor.

"Kde jsi byla?" "Vypořádávala jsem se s těma borhyenama," odpověděla ji nijak provinile. "Měla jsi tu bejt taky!" naštvaně a podrážděně ji odřekla. "Tady na to není čas, se hádat," bránila se. "Udělej si ho!" "Jindy," utáhla Peterovi obvaz kolem ran. On znovu zaskučel.

Blízko se ozvala čtyřkolka, Joss si to šinul po prašné cestě a cítil se jako kovboj divokého západu. Bez helmy, neseděl na podsedáku, ale stál s pokrčenými koleny. Stroj bojovně zabručel, trochu zakloktal a pomalu zastavil. Dojel k nim a oni se trochu rozkašlali, když na ně doletěl řidký prachový oblak.

"Co se tu sakra stalo?" pohotově seskočil a přiběhl k němu.

"To ta potvora... málem jsem umřel, kámo," rozkašlal se a trochu ironicky poznamenal. "Proboha," prohlédl si kaluž husté krve za Peterem," kolik tý krve ztratil?"

"Ta není jeho," zarazila ho Harleen," to je toho dravce." "Naložíme ho, jinak ztratí ještě víc krve," pobídla ho Tess. Chytla ho pod jedním ramenem, Joss se nasunul pod druhé a oba ho přitáhli ke čtyřkolce. Joss si přitom prohlédl jeho skoro šíleně velké krvácející rány.

"Co to, kruci, bylo?" "Borhyaena, taková zvětšená masožravá vačice z miocénu. Dost hnusná potvora, co se chová podobně jako medojed nebo rosomák," Harleen mu vysvětlila. "A to se s ní pral tak dlouho?" "Má silný čelisti, stačilo, že se mu zakousla do toho ramene."

Joss si nalezl na sedátko, nastartoval, Petera usadil za sebou a on si rukou přikrýval ránu.

Obvaz se nasakoval krví, těžkl a Peterovi přišlo, že mu na ramenou leží celý svět. Jako bájný titán Atlas, jenže on už ani pořádně nevěděl, kdy jsme starověké Řecko probírali. Možná by mu to jméno ani nic neřeklo, bylo mu to ale vcelku jedno. Za sebou slyšel jen dvě další čtyřkolky, které se hnaly za nimi, a pomalu si přestával uvědomovat sám sebe. Horký vzduch ho začal pálit v krku a měl strašně velkou chuť se něčeho napít. Už si jen přál, ať ta drkotavá cesta skončí a on se něčeho napije. Něčeho studeného.

...

Pár minut na to už Peter ležel na nosítkách, jel směrem na operační sál s hlubokou ránou v rameni. Nepříjemně oddechoval, doktorům moc nedůvěřoval, ale teď měl jedinou naději.

Ostatní, protože to nebyli rodinní příslušníci, se museli poslušně posadit na chodbu a čekat.

"Až se probere a zjistí, že je v nemocnici," pousmál se a ušklíbl," tak vyletí z kůže," řekl Joss a bradu si opíral o dlaň. "Višchni víme, jak nesnáší doktory."

"Musíme si vymyslet krycí historku, protože tohle se asi neobejde jen tak," zamkle a naštvaně přispěla Tess.

"Však to nějak půjde, něco dáme dohromady. Že ho třeba pokousal pes nebo tak. Jo, to zní docela dobře, ne?" opáčil se jí. Tess jen znovu zamkle přikývla.

Všiml si toho divného napětí mezi nimi. Harleen ani Tess, od chvíle, kdy na Petera zaútočil ten vačnatec, na sebe nepromluvily a vznikalo zde něco, v čem se Joss něchtěl vrtat. Nešlo si toho nevšimnout, věděl, že se snad nikdy nehádaly nebo alespoň ne tak okatě. Ještě horší bylo, že si sedl mezi ně na lavičce a byl přímo jako vražený klín. Nikdo mezi nimi nemluvil a převládlo ticho.

Něco mu říkalo, že to nemá dělat, ale přesto se musel zeptat. "Něco se mezi váma dvěma stalo?" a nasucho polkl.

Neopověděly. Teď to teprve začalo být zlé.

"No tak, vy dvě jste se nehádaly, co si pamatuju. Co se děje?" už tentokrát jistě nadhodil.

Podívaly se na sebe. "To akorát tady moje drahá kamarádka ho málem nechala vykrvácet. Takže tak," Tess se toho rázně ujala.

"Můžeš toho laskavě nechat? I ty jsi u něj nebyla v tu chvíli, takže si nemáme co říct. Obě jsme udělaly chybu," Harleen svou verzi zdůraznila.

Tess naštvaně odfoukla. "Tys udělala větší, já jsem aspoň přiběhla!" "Nebýt mě, tak tam ty bestie ještě běhají! Na to nezapomínej," spor se vyostřil. "Aspoň by neležel tady," Tess dodala.

"Tak ostrý jsem to teda nečekal. Ještě chvíli a začaly byste se prát," sám nad tím žasnul. "Když už jsme u toho, jak jsi vlastně ty potvory dostala zpátky tam, odkud přišly?"

I Tess ta otázka zaujala. "To je taky fakt. Neslyšela jsem žádný výstřely. Nic jako kulky, jenom ten řev těch savců, potvůrky medojedovitý."

Harleen se mlčky zadívala do svých dlaní, v jejích žilách najednou prošla slabým modrým světlem zářící tekutina a trochu prosvitla krz její hebkou kůži. Zavřela své nádherné oči, než se znovu odhodlala mluvit. Musíme s tím ven, to neovlivníš, problesklo ji hlavou.

"Když vám to řeknu, stejně mi nebudete věřit. Takže nevím, jestli to vůbec má cenu," podívala se na ně se zvláštně neproniknutelným pohledem.

"To nevíš. Tss, po tom, co jsme viděli, tak už bych věřil asi všemu," Joss pochybovačně poznamenal. "Nevěřím, že by to bylo něco tak závažnýho. To je, podle mě, blbost," přisvědčila Tess.

Harleen jen přivřela oči a ruce složila mezi kolena, na zlomek vteřiny se zadívala do země, a pak hlavu a zrak zase upřela do zdi před sebe.

"Jak byste si přišli, kdybyste nějakýmu zvířeti vlezli do hlavy a mohli ho pasivně ovládat? Ovládat jeho mysl, jeho chování?"

"Jak to myslíš? Jako se mu vetřít do hlavy nebo co?" Josse to trochu nadzdvihlo. I Tess se podivně napřímila a zpozorněla. Oba se zatvářili nevěřícným nechápavým výrazem, možná trochu nedůvěřivým.

"Prostě ho ovládat. Cítit se, jakoby to byla část tebe. Vlastní vůlí potlačit jeho instinkty a donutit ho k odchodu, donutit ho změnit jeho úsudek. Dostat se do jeho mozku a udělat to, co po něm chceš. Tak to myslím."

Oba ztichli a podívali se na sebe.

"Říkala jsem, že tomu nebudete věřit," konstatovala. "Abych to pochopil," Joss to začal rozebírat," ty se dokážeš vetřít nějakýmu zvířeti do hlavy a ze smyslů mu udělat guláš." Přikývla.

"Takže proto ty potvory z toho lesa tak rychle zmizely. Tys je dokázala odehnat," Tess se smírně přidala.

"Kde tohle bereš? To jako se ti z rukou vyhrne něco nebo co? Jako jak to funguje? Protože mě napadají jenom teorie o elektromagnetickejch vlnách, co by ti šly z rukou. To mi navíc nepřijde jako zrovna reálný." Joss se to snažil vysvětlit nějak pomocí vědy.

"Taky jsme o tom uvažovali, ale nejsme si jistí," Harleen mu odpověděla. "Jako vy? Vás je víc?" Tess nasadila zvláštně nechápavý výraz.

"Vzpomínáte si na to, jak jsme byli v tom lese? Pár dní zpátky," oni přikývli," tak v tom lese bylo ještě něco. Mimo toho ptakopánvýho tyreoforana, kterýho jste přivedli, tam byl ještě teropod. Megalosaurus, devět metrů délky a asi tuna do váhy. Prostě něco, co byste v noci potkat nechtěli."

"A kam, sakra, teda zmizel?" opáčil se Joss. "Nahnali jsme ho, právě s pomocí tohohle, zpátky do anomálie. Zpátky do střední jury," odpověděla jim.

"Chceš mi říct," Joss se pozastavil," že můj nejlepší kámoš má tuhletu věc taky?" Přikývla, skoro radostně, že na to přišli více-méně sami.

"A kdy jste nám to jako chtěli říct? To jste si to chtěli nechat pro sebe nebo co? Pokud to vážně existuje, tak jste si to prostě nemohli nechat pro sebe!" Tess se znovu rozohnila. "My jsme to chtěli říct v tu pravou chvíli-" "Ale ta taky nemusela přijít!" oponovala ji. "Řekli bysme vám to! To je přece jasný! Ale prostě jsme ještě nenašli tu pravou chvíli, ani jsme pořádně nevěděli, jestli to pořád funguje, jestli to pořád ovládáme."

"Nebudete se znova hádat. Vypadalo to sakra nadějně, takže to tak i zůstane," zavelel Joss. "Navíc nechci, aby nás vyvedli, protože tohle zatím nejbezpečnější místo dne."

"A?" Tess dodala. "Co a?" Harleen ji odpověděla. "A co teda bude dál?"

"Vzhledem k tomu, že to pořád mám v sobě a dokážu to ovládat, předpokládám to samý i Martina. Ta síla, když jsme na to dva, tak ji dokážeme ovládnout líp. Aspoň myslím," odvětila ji klidně. Trochu ustaraně.

"Když už u toho jsme... kde vlastně je?" uvědomil si Joss. Jejich prázdné obličeje si teprve zpětně uvědomily dění poslední hodiny.

...

Asi ve stejnou chvíli, kdy na Petera zaútočila Borhyaena, jsem se čtyřkolkou klopýtal po rekultivované výsypce, po štěrkem, s velkými kusy kamenní, vysypané cestě. Vjel jsem do nízkého borového lesíka s natěsno rostoucími klečemi, projel krz jeho okraj a po klesající zásobovací trase se prosmýkl kolem stavbařských buněk. Pořád jsem kontroloval oblohu, jestli tam ten stín ještě je, a teprve potom jsem si všiml velké modré opaliskující plochy po mé levici. Bylo to jezero, popílkové jezírko sevřené mezi skoro stepními travinami se šedavou pláží.

Zastavil jsem, prohlédl jsem oblohu a slezl ze čtyřkolky. Slunce zašlo za bílé mraky, na chvíli nebylo takové teplo, ale pořád dusno. Na hladině ale sedělo něco nepřirozeného, takový velký stín podobný té slavné fotografii lochneské příšery. Tvor přistál.

Vzal jsem si sebou jednu malou pistoli, dal jsem si ji za opasek a přikryl plandavou černo-bíle kostkovanou košilí. Potichu jsem našlapoval po stéblech uslých žlutých trav, přibližoval se a přitom vyrušil jednu zelenou ještěrku, co se vyhřívala na kameni.

Jezero už jsem měl nadosah, u jeho okraje byl jeden větší keř nějaké zvlášní dřeviny, klekl jsem za něj a jednu nohu položil na koleno. Rukama jsem pomalu rozhrnul větve a teprve v konstrastu se znovu blištící se vodní hladinou viděl toho majestátního tvora, jak stál na břehu a soukal do svého hrdla velkou rybu.

Ohromný, asi metr dvacet vysoký, pták se tam poklidně krmil.

"Kruci," užasle jsem si ho prohlížel.

Uvědomil jsem si, že předemnou stojí něco majestátního.

Velikostí připomínal pelikána, měl i docela dlouhou a mohutnou hlavu, ale na první pohled o něj nešlo. Postrádal typický pelikání vak, místo něj pod krkem a za spodní čelistí načechraná bíla pírka, jen trochu smáčená. Podlouhlý zobák byl světle modré barvy s bílým proužkem na vrchu a černými kaňkami u kořene blízko u očí, které byly zvláštně nepřátelské s modrou kůží směrem od zobáku.

Na celém tom živočichovi byl zobák velmi zvláštní, nozdry byly posazené blíž k očím, skoro u kořene zobáku, a už odtamtud se nad nimi táhl pernatý pokryv bílých per. Zobák sám osobě byl ale vykrajovaný, konkrétně opatřený kostěnými zuby, co z něj vybíhaly a zapadaly do těch, co vybíhaly z hrany spodní čelisti. Měl prostě zobák opatřený zubům podonými výrůstky, a vzdáleně se tak podobal primitivním zubatým ptákům.

Tělo měl rozměrné, stál na silných zadních nohách s plovacími blánami a krátkými drápy, obě části toho těla byly zahalené do tmavomodré barvy, a jeho pernatý ocas nebyl vůbec vidět. Zakrývala ho obrovská složená křídla se sytě modře zbarvenými konci, skoro až nepřirozeně velká k tomu tvorovi. Bylo to úžasné ho pozorovat, vzdáleně připomínal dost zvětšeného albatrosa s obrovskou hlavou a zubatým masivním zobákem.

Pod nohama mu ležela ještě jedna ryba, vlastně se ve světle slunce leskla hned dvě kluzká těla ryb. Zaskřehotal a zaklapal zobákem, otřepal z těla kapky vody.

Prasknula podemnou jedna větvička. Ten ptačí obr se ohnal a výhružně zařval.

Vytřeštil jsem oči, ztáhnul se a myslel jsem, že ten tvor zaútočí. Namísto toho ale roztáhl ohromná křídla, tak velká, že se mi zatajil dech. Zahmital jimi, rozpohyboval opodál stojící rákos, a cítil jsem to i já.

Popadl do zobáku rybí těla, silně zamával křídly a vyvolal na hladině vlny. Vběhl do vody s roztaženými křídly s pětimetrovým rozpětím, využil silného poryvu větru a vnesl se. Teprve potom mi došlo, že předemnou vzlétal Pelagornis.

Nesporně největšími létajícími tvory všech dob byli pterosauři, a to pravděpodobně ti z čeledi azhdarchidů, se kterými jsme se už jednou setkali. Ptáci, kteří v průběhu křídového období začali pomalu vytlačovat některé druhy a vývojové linie pterosaurů, ale po vymírání na konci křídy využili nově nabitého poteciálu velmi podobným způsobem. Necelých deset milionů let po vyhynutí těchto majestátních letců se totiž mezi ptáky objevily první obrovské druhy s pětimetrovým rozpětím křídel (Odontopteryx, Dasornis) z řádu tzv. falešnozubých (Odontopterygiformes), což jsou příbuzní současných vrubozobých ptáků jako hus nebo kachen. Vyznačují se právě zvláštním vykrajováním zobáku, který se zformoval do podoby kosti se zubům podobnými hroty.

Úplným dovršením, alespoň z hlediska velikosti rozpětí křídel a hmotnosti, evoluce těchto úžasných živočichů je pak největší dosud známý rod Pelagornis. Tento kosmopolitně rozšířený letec obýval oblasti Spojených států, Francie, Maroka, Venezuely, Chile, Peru i Nového Zélandu a Austrálie, existoval po dobu dlouhých dvaadvaceti milionů let v několika druzích, z nichž největší byl Pelagornis sandersi s rozpětím mezi šesti a sedmi metry. Já jsem se nesetkal ale s tímto největším dosud známým létajícím ptákem všech dob, ale s jeho menším příbuzným z Chile a Peru. S druhem Pelagornis chilensis.

Jeho tělesná stavba velmi připomínala současného albatrose stěhovavého (Diomedea exulans) a to hlavně kvůli kolosálnímu rozpětí mezi pěti až šesti metry, střídmé odhady se pohybují okolo pěti metrů a dvaceti centimetrů. Také jejich životní styl se albatrosům podobal, obývali vysoká skaliska a pobřežní oblasti s příznivými větry na pobřeží Pacifiku, jejich fosilie byly nalezeny smíšené s různými druhy miocénních mořských živočichů jako žraloků, kytovců, lenochodů (Thalassocnus), ploutvonožců, gaviálů nebo želv.

Moderní výzkumy ale ukazují, že jejich velikost jim mohla být částečně i na obtíž, jejich křídla totiž kvůli velikosti pažních kostí a kostí předloktí byly značně nepraktické k letu. Pelagornisové s nimi mohli mávat pouze omezeně, jak potvrzují výzkumy svalových úponů na kostech, jelikož měli redukované svalstvo této části těla. Mnohé paleontologické kapacity proto tvrdí, že tito živočichové uměli dokonale zacházet s větrem, než-li se snažili vždy využít plnou sílu svých svalů. Mohl jsem jim to dodatečně potvrdit.

"Kruci," zaklel jsem ještě jednou," tak tohle je něco." Potichu se vznášel a v zobáku přitom držel ty ryby, na ptáka vznášejícího se ve vzduchu byl neuvěřitelně obrovský a ladný.

"Kam letíš? Kam asi?" rukou jsem si přikryl čelo, aby mi do očí nesvítilo slunce. "Doufám, že se nechystáš hnízdit."

Chvíli kroužil, do křídel se mu opřel poryv větru, ale pak se zaměřil na jedno konkrétní místo. Celý se pootočil směrem k rameni, nejvyššímu bodu zakladače, kde měl ukotvená lana, protože tam něco viděl. Nebo tam něco měl.

"Ty ryby... Do háje," rozběhl jsem se zpátky ke čtyřkolce. Uvědomil jsem si, že pokud jednu rybu sám sežral, tak těmi ostatními chce nakrmit ptáčata.

Nasedl jsem a nastartoval. Ten obří stroj byl asi další dva nebo tři kilometry ode mě, cesta pokračovala podél dalších kousků nízkých shluků borových lesů. Zakázané území, nepsaná hranice pozemků těžařů. Radši jsem přidal.

Čtyřkolka pádila po kamenité cestě, rekultivovaný les už úplně pohltil kovovou zrezivělou ceduli s nápisem Nevstupovat: Pozemek společnosti Povrchové Doly a.s., a já jsem se snažil sledovat oblohu i okolí.

Ve výšce nademnou se vznášela samice pelagornise a ani si nevšímala burácení stroje pod ní. Bod pro mě, blesklo mi hlavou. Současně s tím jsem se rohlížel všude okolo sebe, jestli mě náhodou nezahlédne nějaká hlídka, co by zkoumala perimetr celé oblasti. Silueta zakladače se neúprosně blížila.

Zastavil. Čtyřkolka drkla dopředu a odhodila pár kamenů.

Slezl jsem, za zády jsem měl hromadu šedavého jílu pod kopcem, na kterém byl les. Tato krajinka se táhla i po mojí levici, sice do ní byl zakouslý další kus svažující se cesty s pláckem, kde byly složené nějaké sudy a jeden bagr, ale jinak to bylo docela volné prostranství s dobrým výhledem na jezdící náklaďáky s korbou plnou uhlí. A přitom si nikdo nevšiml ptáka s pětimetrovým rozpětím křídel.

Stál jsem tři sta metrů od toho kolosálního kusu kovu, ocelových lan a pohonných olejů. Vytáhl jsem triedr a prohlížel si, jak bude samice přistávat. Na plošině jsem záhledl dva malé šedavě modré hloučky peří a dvou drobných zobáčků, mláďata.

Ještě, že ta plošina je takhle široká, konstatoval jsem, protože jinak by se tam vysekal.

Tento mořský pták dokázal, při své hmotnosti a velikosti, velmi těžko přistávat. Nemohl s křídly manipulovat tak dobře jako ostatní velké druhy ptáků, takže se podobal letadlu přistávajícímu na runway. Relativně chabé svalstvo křídel samici dovolilo se snést pomaleji než letěla, dost pomalu na to, aby mohla přistát na plošinu. Ztáhla křídla k tělu, ještě trochu popoběhla po kovu, a pak docela tvrdě přepadla na břicho. Ze zobáku ji také obě ryby vypadly.

Musel jsem se trochu zasmát, kdekdo by si mohl myslet, že takto elegantní letci i skvěle přistávali, ale vlastně byli podobně nemotorní jako přistávající páv nebo velký kohout.

Načepýřeně vstala, protáhla křídla a mláďatům, nevěděl jsem, že jsou tak odrostlá, přistrčila ryby. Možná je čekal první let.

"Teď musím přijít na to, jak je dostanu dolů." Odfoukl jsem, když jsem si sundal dalekohled z očí, protože ve mně zase vyvstal můj strach z výšek.

"Kdyby to tak šlo nějak jednoduše, bez toho... abych tam musel lézt nebo tak."

Nelibě jsem zakroutil hlavou a dal si věci na čtyřkolku. Sebou jsem si vzal jen trochu nábojnic a čtyři uspávací šipky.

Otočil jsem se. Po svahu spadlo pár kamenů. Pak byl zase klid, malou chvilku. Napadlo mě, že jenom povolilo pár kamenů na cestě a sjelo po ostatních.

Otočil jsem se zase zpátky ke čtyřkolce, dal pušku do pouzdra a zaklapl ho. Už jsem nevnímal další zvuky okolo. A pak ta tvrdá rána do týlu, bodavá bolest v celém těle a bezvědomí. Tma.

...

Pomalu jsem se probral a přicházel k sobě. Byl jsem někde, kde to příšerně páchlo, ten puch hnijícího masa a zvířecích výkalů se nedal vydržet.

Přes pusu jsem měl přilepenou lepící pásku, slyšel jsem nějaké cinkání kousek ode mě ve stejné místnosti. Ruce jsem měl v poutech, kovová klepeta mě držela a někdo je připoutal na dřevěnou zeď. To ale nebylo to cinkání, co jsem slyšel. To bylo dál a ještě doplněné nějakým divným chrochtáním a hrdelním řevem. Jakoby to něco okusovalo a chrastilo s řetězem.

Z venku se ozýval hukot zakladače, musel jsem být pořád někde u dolu. Otevřel jsem oči a viděl jen tmu se slabými průsvity mezi prkny, více světla se rozlévalo jen pod netěsnícími dřevenými vraty. Zvenku byl asi zámek.

Mimo toho jsem ještě ucítil pach zvířecí krve všude okolo, po zemi se válely zohavené mrtvoly lesní zvěře. Opodál se lesklo jelení paroží.

Zakýval jsem pouty a vší silou se se snažil odtrhnout ze zdi. Očekávaně bez výsledku. Zoufale jsem s nimi třepal dál, bouchal jsem do zdi a kopal jsem, jenže to nebylo absolutně k ničemu. Tep a dech se mi zrychlovaly, moje hlava začala pekelně bolet a já se ještě zoufaleji pokoušel o útěk, zpod té pásky jsem cenil tlumené lidské sténání. Než bolest a strach mě přepadl vztek, funěl jsem a ještě pořád se snažil dostat ven.

Za mnou se ozvalo další zachřestení kovového řetězu, chrochtavý řev a napnutí jediné uzdy, která držela to zvíře. Další zvuky ho mohly jen rozdráždit.

Zastavil jsem veškeré své pohyby, sesunul se ke dřevěné zdi a přemýšlel. To zvíře přestalo řvát, podle chřestění jsem poznal, že se ztáhlo.

Zamyslel jsem se, kde to vlastně jsem, a jak jsem se sem dostal. Přes šílenou bolest v zadní části hlavy jsem se snažil vzpomenout na poslední chvíli předtím, než jsem se ocitl tady. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se zády otočil ke čtyřkolce, a pak tu silnou ránu do týla. Někdo mě musel omráčit, někdo mě musel praštit tak silně, že jsem na chvíli nevěděl o světě. Ten někdo mě musel hodit do téhle kopky, na koleni ztloukané dřevěné stodoly někde na výsypce, s nějakou další bestií, která rozhodně nezněla přátelsky.

Jenže kdo? Kdo a proč? Rozdýchával jsem to a cítil horký zatuchlý vzduch v plicích. Dusno se mísilo s tím strašným puchem.

Porozhlédl jsem se ještě jednou, přestože ve slabém světle šlo vidět velmi málo, a když jsem viděl, že všude leží kožešiny, zvířecí krev a mrtvoly zvířat, napadlo mě, jestli to není stodola pytláků. Nabízelo by se to. Pokud tu ty anomálie byly otevřeny po nějaký čas, mohly sem přijít druhy, které byly natolik zvláštní nebo vzácné, že je pytláci jenom chytili a plánovali s nimi obchod. To za mnou neznělo moc jako pes nebo jeho prehistorický příbuzný. Ani jako vačnatec. Spíš jako nějaký přerostlý krokodýl nebo prase.

Napadlo mě, že tohle je dokonalá souvislost, skoro jsem se musel usmát při pomyšlení na černý obchod s prehistorickými zvířaty. Byla to ale nesporná realita.

Chvíli se nic moc dalšího nedělo, ale najednou bylo zvenčí slyšet zastavení nějakého těžkého objektu na kamenité cestě. Asi auto nebo dodávka. To zvíře za mnou se zase ozvalo, chrastilo s řetězem a chrochtavě bručelo.

Těřký zámek se rozevřel, stodolu ten člověk otevřel a dovnitř se vlilo světlo. Oslepil mě jeho jas, sklonil jsem hlavu na stranu a uvědomil si, že tu leží daleko víc krve, než jsem si představoval.

Přišel tam osvalený muž s na krátko ostříhanými vlasy, hranatým obličejem a ostře řezanými rysy. Měl na sobě tílko a vojenskou maskáčovou košili s krátkými rukávy, ale nebyl vyšší než já. V ruce měl uspávací pušku, jakmile uviděl toho zmítajícího se tvor a v řetězech, tak po něm vystřelil.

Konečně jsem se na toho živočicha podíval, o okolní dění přicházel ketaminem omámený krokodýovitý plaz s masivním dlouhým ocasem, masitým tělem s kostěnými destičkami a cvoky, nezvykle dlouhými končetinami a velkou zubatou tlamou.

Přestal se zmítat, takže jsem si mohl jeho podobu prohlédnout do detailů. Měl velmi rozměrnou a dlouhou lebku, zpod masitých rtů čnělo několik velkých zubů. Když upadl do bezvědomí a rozevřel čelisti, byl vidět jeho lovecký arzenál. Jen jeho hlava byla přes půl metru dlouhá, celé tělo meřilo skoro tři metry. Vláčná kůže na spodku krku a na sudovitém břiše se nafukovala s každým vzdechem, když ležel na boku, tak jsem si mohl prohlédnout i jeho dlouhé mocné končetiny a tlapy s drápy.

Po celém těle se táhly kostěné desky jako u krokodýla, většinou rovnoměrně a pravidelně rozložené, ale někdy i nahodile poskládané. Výrazné a velké byly hlavně na hřbetě, zadní části krku, vzadu na hlavně a menší, přesto velmi dobře zřetelné, jsem okem zahlédl i na ocasní páteři. Byl to krokodýl, jež ale svým tělem a stavbou připomínal spíše nějakého savcovitého dravce. Šelmu. Lovil na souši.

V jihoamerické fauně sice převažovali vačnatí predátoři, ale směle jim konkurovala zvláštní skupina suchozemských krokodýlů, která má své kořeny až v křídě. Sebecosuchia, skupina zahrnující zvláštní suchozemské krokodýly z oblasti někdejšího superkontinentu Gondwana, dala vzniknout čeledi sebecidů (Sebecidae), jež v průběhu své evoluční cesty vytvořily širokou paletu forem různých tvarů a velikostí. Největší zástupci tét čeledi dosahovali hmotnosti několika stovek kilogramů a délky až šest metrů, přestože nakonec vymírají před asi 11 miliony let, tak patřili mezi nejstrašnější dravce tohoto kontinentu od dob neptačích dinosaurů.

Mezi jedny z největších a nejděsivějších druhů této čeledi patřil i sebecid Langstonia huilensis ze středního miocénu Kolumbie a pravděpodobně také Brazílie a Peru, o délce skoro tří metrů. Přestože šlo o evolučního příbuzného krokodýla nilského (Crocodylus niloticus) nebo gaviála sundského (Gavialis gangeticus), svými dlouhými končetinami a naprosto rozdílnou stavbou těla připomínal daleko více nějaký primitivní druh archosaura zatoulaného z doby triasu. Na výšku měřil necelý metr, jeho lebka byla na krokodýly docela vysoká s užším čenichem a méně masivními čelistmi, disponoval daleko mrštnějšími a rychlejšími reakcemi na okolní podněty a celkově agilnější a gracilnější stavbou těla. Přesto neztratil jeho kostěné brnění a další rysy společné s krokodýly.

Jeho lovecké schopnosti se daly srovnat se současnými šelmami, takže se ve své době jednalo o hrozivého suchozemského predátora a postrach většiny dalších obratlovců v celém okolí. Podle paleontologů se tito predátoři, resp. jejich evoluční předci, vyvinuli v době, kdy jim na jihoamerickém kontinentě nehrozila konkurence od velkých forusracidů a vačnatců.

Za dobu jejich vývoje se přizpůsobili lovit veškerá velká suchozemská zvířata jako primitivní kopytníky, od velikostní škály srnce až po losa, a jiné primitivní placentály. Říkal jsem si, že jsem měl vlastně štěstí, nebýt řetězu, tak by už teď okusoval i moje kosti.

"Je tuhej," zavolal ven. Sledoval jsem ho, od pohledu vypadal povrchně a namyšleně.

"Odvaž ho, nalož a svaž mu hubu a nohy. Jestli nám uteče, tak z těch prachů neuvidíme nic. Takže si pospěš!" zakřičel na něj ten druhý muž zvenčí. On poslušně došel pro omámeného krokodýla a začal ho svazovat obyčejnou průmyslovou lepící páskou.

Nemohl jim v tom dlouho vydržet. Ketamin po nějaké době tak jako tak přestane působit a ten predátor jim tu pásku zpřetrhá, než si vůbec něco uvědomí.

Dovnitř vletěl ten druhý, vyšší a velmi podobně osvalený, ale tentokrát měl jinak hranatý obličej s neprostupným výrazem, kratší černé vlasy a v ruce upilovanou brokovnici. Vypadal ještě méně přátelsky než jeho druh, kromě toho on si mě všiml.

Přišel ke mně, sehnul se a ztrhl mi pásku z úst.

"Kdo tě poslal?" divně sevřel bradu. "To jsem nemohl příjit sám," odkašlal jsem si. Vší silou mi vrazil pěstí do břicha, ještě víc jsem se rozkašlal, jak mi to vyrazilo dech.

"Už víme, že nejsi od policajtů, myslivců nebo tak něco, takže to vyklop nebo ti tady moje kamarádka," ukázal brokovnici," provrtá srdce."

Smrděl strašně levnou kolínskou, na pytláka přitom nevypadal tak špatně a neupraveně, jak bych čekal. Žádná čepice s mývalým ocasem, dlouhá flinta nebo kulovnice, prostě obyčejný lidský zmetek, kterých je ve světě dost. Zmetek s upilovanou brokovnicí.

"Nemyslíš si, že jsem moc mladej, abych něco takovýho dělal?" sledoval jsem, jak mi projel obličej. "Nemyslím," zatlačil mi brokovnici do kůže.

"Tak jo... Ta potvora, kterou odnáší tvůj kámoš je jenom jedno z prehistorickejch zvířat, co tu teď jsou. Nenašli jste to zvíře v žádný databázi druhů, na Wikině nebo v zoo, takže odkud asi je?" Na jeho tváři to udělalo dojem.

"Zatím tě nezabiju. Jenom zatím," odcvakl pouta ode zdi a vyvedl mě ven ze stodoly. Stála tam bílá dodávka, vypadala jako poslední model nebo velmi nově provedená, ale hned mě posadil do úložného prostoru dozadu a víc jsem neviděl. Kousek ode mě tam ležela langstonia, svázaná jako týraný pes.

Připoutali mě pouty ke zdi, měli tam připnutou takovou starou přesku z lanoví, pouta mi z jedné ruky odepl, prostrčil je po ní, a znovu mi je dal na zápěstí. Rozjeli jsme se.

Ve vnitřku měli složené ještě nějaké další věci, pár lopat, pytle se substrátem a také stavbařské helmy. Celý nákladový prostor byl od kabiny oddělený zatemnělým okýnkem, které se dalo otevřít jen zevnitř. A to ještě s sebou vezli skoro třímetrového miocénního krokodýla svázaného lepící páskou.

Z kopce jsme sjížděli dolů a rychleji, zvuk zakladače slábl. Museli jsme se vzdalovat od výsypky, takže jsem měl stále menší šanci na záchranu. Únikový plán selhal, pokusit se vyprostit z pout nebo alespoň utrhnout tu lanovou přesku. Pomalu jsem se cítil být v koncích, zavřel jsem oči a jen přemýšlel. Už ale ne na útěk, ale na to, co bude potom. Jestli mě zabíjí a pohodí někde u silnice jako psa, možná by mojí mrtvolu našli až za několik dní nebo týdnu. Možná by mě zvířata zohavila natolik, že už by mě ani nikdo nepoznal, možná.

Ještě mě ale potřebovali, ještě ano. To byla moje poslední výhoda.

Dodávka poskočila na velkém kameni, ještě víc zrychlila, ale zvuk zakladače se znovu přiblížil. Asi jen objížděli ten úsek. Skok a odpružení kol, ale pomalu začalo monstrózního plaza probíra. Jen naztevřel oči, měkká oční víčka se lehce nadzvedla, ale toho už se dalo využít.

Snažil jsem se ho poštvat proti nim, ovládnout jeho smysly jako smysly toho megalosaura tehdy v lese. Ze všech sil jsem se snažil a najednou jsem to ucítil. Jeho odpor vůči mé moci, jeho mozkové vzruchy a elektromagnetické spoje jeho těla. Byl jsem v jeho nervech, částečně, ale přesto.

Čím víc se zmítal proti mně, tím větší mi dělal službu. Jeho neustálé snažení ho samotného probudilo z umělého spánku, ketaminové kóma doznívalo a on se vzpouzel jako býk před červeným závojem. Zmítal se, soukal se a převaloval, až to dunělo, a pár chňapnutími čelistí si serval pásku z tlamy. Následovala ta z předních končetin a z jejich zadních sester. Byl volný.

Impulzivně na mě vrčel a čichal, jen jsem doufal, že se nerozhodně mě sežrat. Chrochtavě zařval, rozlehlo se to i přes jízdu po kamenité cestě, a to mi asi zachránilo život.

"Co tam, kurva, děláš?!" ten vyšší muž rozevřel okýnko a přitom zaštěkal vztekem. Hlava krokodýlovitého lovce se podívala tím směrem, plaz přivřel oči, když viděl svého trýznitele. Silně zařval a vycenil mocné, několik centimetrů velké, zuby.

Pytlák ztmavl v obličeji a chtěl okýnko rychle zavřít, ale Langstonia byla rychlejší. Rozeběhla se a odrazila od naložených pytlů, než se ten zmetek stačil nadát, tak se mu vší silou zakousla do přední poloviny předloktí.

On strašně zařval a omylem vystřelil z brokovnice, kterou měl v druhé ruce. Střela se roztříštila o stehna levou ruku jeho druha, on zařval ještě silněji a strašnou bolestí ho popadla nepříčetnost. Trhl volantem doprava, dodávka v plné rychlosti vyjela z cesty a najela přímo na kopu písku vedle. Jako po rampě se vymrštila do vzduchu, chvíli letěla a nakonec dopadla na pravou stranu.

Kov se křivil a kroutil, skřípal strašně silně, sklo popraskalo a z bočních okýnek se vysypalo na zem. Celá karoserie se úplně zohýbala a ani značka se nedala poznat, rychlostí se auto několikrát protočilo jako káča než teprve definitivně dopadlo na úplně rozbitý pravý bok.

Malém jsem dostal infarkt, když se lanová přeska utrhla a já dopadl na protější stranu. Pravou půlkou čela přímo na lopatu, ale nebylo tak hluboké, jak mi to přišlo. Jen mi z toho pryštila krev, nic víc. Ani jsem se neohlížel zpět, otevřenými dveřmi jsem prolezl ven.

Dodávka zpředu doutnala, zatím nehořela. Sluneční paprsky jsem nikdy neviděl radši než teď. To ticho a teplo, seděl jsem si k nejbližšímu kameni a tam chvíli zůstal. Jen jsem poklidně seděl a dýchal.

Když jsem se toho nabažil, odplazil jsem se ke kabině. Zdevastovaná přední část auta měla vyražené čelní sklo, oba pytláci byli zaklínění a v bezvědomí, ani jsem si jich nevšímal. Zaujaly mě jenom klíče od pout, co se jednomu z nich leskly u opasku. Jak jsem se pro ně natahoval, zahlédl jsem na jeho ruce nějaké tetování s hadem, ale zaobíral jsem se jen klíčky od pout. Když jsem pouta odemkl, znovu na mě dýchla svoboda.

Po kovovém plášti levé strany převrácené dodávky něco popoběhlo. Očima jsem přejel nahoru nad sebe, stála tam Langstonia a zdála se být v plné síle. Vycenila zuby a chrochtavě zařvala jako předtím, ani jsem nedutal a přitom věděl, že od jejího útoku už mě nic nedokáže ubránit.

S poraněnou pravou přední tlapou, ten krokodýlovitý lovec se chystal na poslední výpad. Rozeřval se, připravil se skoku, pak najednou jeho oči zamžouraly, zachrchlal a přepadl na bok. Z jeho druhého boku čněla jiná uspávací šipka. Zase tvrdě spal.

Svalil jsem se na zem, euforicky jsem vydechl ze štěstí z vlastního života.

"Krokodýl přibliblej," zaslechl jsem Jossův hlas. "Jossi?!" zakřičel jsem. "Takže tě to nesežralo, vydržel jsi dýl, než jsem si myslel," vynořil se zpoza vraku dodávky. Vtipkoval, jako vždy.

"Máme ho tu, kupodivu naživu," smál se. "Nemůžeš mi prostě normálně pomoct na nohy," nastavil mi ruku, abych se ho chytl a pomohl mi vstát.

"Co to je?" "Langstonia, taková suchozemská forma krokodýla z Jižní Ameriky." "Takže nepříjemná bestie," konstatoval. "Přesně." "A toho ptáka jsi našel?" "Pelagornis, hnízdí na rameni zakladače," ukázal jsem tím směrem.

...

"Už to vědí, že jo?" mimoděk jsem povídal, zatímco mi Harleen ošetřovala ránu na čele. "Musela jsem jim to říct, oba jsme věděli, že to nešlo dál tajit," odpověděla mi a přitom mi vatou ťukala po krvavé stopě.

Neodpověděl jsem, jen se zatvářil netečně. "Zachránilo tě to, tak si nestěžuj. Kromě toho teď už by to mohlo být jenom lehčí, když to ví." "Asi máš pravdu, jako vždycky," pousmál jsem se.

"Nevadí ti, že mi foukáš na bolístka už dva dny po sobě?" "Když to má za důsledek, že neumřeš, klidně bych to dělala třeba stokrát za sebou." Znovu jsem se zasmál. "To znělo dost divně, sakra, to znělo fakt strašně divně," smála se.

Stáli jsme pod anomálií do miocénu, Tess a Joss odjeli s krokodýlovitým zabijákem zpátky do lesa, protože se jako zázrakem objevila ona anomálie, která tam byla předtím otevřená. Tím, že byla předtím otevřená tak dlouho dobu nakonec způsobilo její destabilizaci a náhodné otevírání a zavírání. Mělo to trvat jen na krátko, takže si museli pospíšit.

"Chyběl jsem ti?" Znejistila, ale nepřestala se pousmívat. "Bála jsem se o tebe. Ale štve mě, že jsem si na tebe nevzpomněla dřív. Možná by se tohle nikdy nestalo." "Měli jste dost starostí, o nic nejde," nadhledně jsem ji odpověděl.

Teď zase neodpověděla ona, s ošetřováním skončila a objala mě. Hlavu mi položila na rameno, dala mi jemnou pusu na tvář a jejím tělem proudila horká krev. I přes tričko to šlo cítit.

"Vzali to líp, než jsme si mysleli?" "Docela, i když Tess se to moc nelíbilo. Ale to kvůli Peterovi. Asi jí na něm záleží víc, než si je schopná připustit."