Učebnicoví ankylosauři aneb proč byli dinosauři odsouzeni k vymření

Dnes je již jasné, že se paleontologie 19. a 20. stol stavěla k dinosaurům, stejně jako k většině dalších prehistorických zvířat, jako k tvorům, kteří byli moc hloupí a nemotorní na to, aby byli schopni přežít. Tento názor již neplatí, víme, že to byla inteligentní a vysoce adaptabilní zvířata, která tu prosperovala miliony let před námi. Archaický postoj tehdější vědy k dinosaurům však také posilovala jedna z nejzajímavějších skupin dinosaurů a sice tyreofoři. Každý z nás určitě zná, co se říkalo například o druhu Stegosaurus stenops, ovšem možná ještě hůř na tom byli ankylosauridi. Tato opancéřovaná zvířata, "živé tanky", totiž byla považována za velmi pomalé a hloupé tvory, kteří dokazovali nízkou dinosauří adaptabilitu. Velkou roli v tomto názoru zastávají hlavně dva rody, Palaeoscincus a Scolosaurus.

Fosilní skelet rodu Scolosaurus, dnes je vystavený v Národním Přírodovědeckém Muzeu v Londýně.

První jmenovaný, druh Palaeoscinus costatus, je nám známý pouze z několika úlomků zubů a čelistí, byl popsán Josephem Leidym roku 1856 na základě právě těchto úlomků. Od té doby byly na celém světě nalézány další a další podobné fosílie, takže se rýsoval ponurý obraz tvora s pancířem, jež se na svých líných a krátkých nohách pomalu šinul rozpálenou druhohorní krajinou (nutno podotknout, že většina těchto úlomků dnes patří již jiným rodům). Veřejnost tak začala tyto tvory vnímat, jako pomalá a hloupá zvířata. Díky nekvalitnosti fosílií však byl paleoscinkus pozapomenut, ovšem tento obraz dále přetrvával.

Takto zhruba byl zobrazován Scolosaurus.

Druhým takovýmto tvorem byl Scolosaurus cutleri, který byl popsán baronem Franzem Nopcskou roku 1928 na základě fosilní kostry, která byla nalezena v Deadlodge Canyon v Albertě a dnes je uložena v Londýně (viz horní obrázek). Tento živočich byl snad vylíčen ještě hůř než Palaeoscinus. Byl zobrazován z ocasem s kyjem a dvěma hroty, který tahal po zemi, nohy měl buď velmi krátké nebo rozkročené do stran a malou bachratou hlavou. Celý tento obraz nezmaru ještě doplňoval tvrdý kostěný pancíř s hroty, který podtrhoval nemotornost celého tvora. Skolosauři byli po té zobrazováni jako zvířata, která se uměla bránit tak, že si lehla na zem, aby je predátor neobrátil na záda a máchala svým kyjem proti nepříteli.

Tito dva "učenbnicoví ankylosauři" byli vnímáni jako příklad dinosauřího nezmaru, který provázel paleontolgickou společnost více jak sto let do doby, než se objevily první "vlaštovky" Dinosauuří renesance.