Úhel pohledu

17.05.2016 17:05

Před námi se objevil na obzoru nový potencionální nepřítel, který už určitě věděl o anomáliích, ale dosud jsme si nebyli jisti, zda o nás skutečně ví. To už samo osobě mohlo být naší slabinou, protože nás mohla vyřadit naše vlastní nepozornost a zbrklost. Nemohli jsme však tušit, že jeden z počítačových analytiků, které zaměstnal Radowski, dokázal částečně dešifrovat signál, který používal Peter k vystopování anomálií a dokonce ho částečně lokalizoval. Stále se mu ale nepodařilo zjistit, kde se přesně nacházíme, osud hrál alespoň protentokrát pro nás.

Druhý den se pro každého z nás začal vyvíjet naprosto jinak, možná tím dával i najevo, jak bude pokračovat. Snad ten nejzajímavější začátek, který se rýsoval pod svitem svěžích slunečních paprsků procházejících světlými okny, prožil Joss, jež se, snad ani při své pověstné rozvážnosti na poli vztahů, probudil druhé ráno vedle Jane a vlastně ani nevěděl, jak se tam dostal. "A sakra," prolétlo mu hlavou. Okamžitě se v pokoji začal ohlížet po svých věcech, které ležely všude kolem. Tu sem viselo na kancelářské židli jeho tričko, jehož vůni po dámském parfému již nezamaskoval, kalhoty se mu válely pod nízkou postelí a jedna z červenavých ponožek se kývala na hřebíku, který držel na zdi plakát AC/DC. Odtamtud se na něj šklebil výraz Anguse Younga, jež v ruce svíral svou pověstnou kytaru, který snad mu dával přátelskou radu. "Seber svoje saky paky a jdi příteli, dokud můžeš! Tak jdi!" pomyslel si. Pro jeho štěstí se stačil, i se svými věcmi, vyprovodit z pokoje dřív, než na to dokázal kdokoli přijít.

...

Bylo to vskutku zvláštní ráno, když jsme se sešli na základně, až tehdy jsme se vlastně začali ptát, jak to dopadlo s naší svědkyní a co dál se situací. "Tak co, jak se má svědkyně?" nadhodil jen tak Peter, když se s úšklebkem zadíval do počítače. "Co myslíš...nic," odpovídal rozpačitě Joss. "No jako, jestli si třeba pořád myslí, že to byl fakt jenom sen," odpověděl mu, když se otáčel se židlí. "Snad...jo, určitě jo," vysoukal ze sebe. "Hele, proč jsi mi dneska ráno nebral mobil?" napadlo Tess. "Nešel jsi náhodou včera s Jane někam?" přidala se trochu škodolibě Harleen. Jenže Joss se jen vyhýbal otázkám, které padaly na jeho hlavu, a nebylo se vlastně ani čemu divit. "Prostě ona nic neví...na anomálie už nemá ani pomyšlení a mobil...Ten jsem nezvedal, protože byl vypnutej v batohu," vyhrkl rozpačitě. Chvíli bylo ticho, střešním oknem nám na hlavy a pohovku pražilo slunce, jež se hlásilo neuvěřitelným žárem o slovo. Možná chtělo ukázat, že léto je jeho doba a déšť v ní nemá co pohledávat, ale faktem bylo, že poslední dny byly stále tmavší a temnější. Pro nás pro všechny a nešlo jen o těch pár dešťových kapek, které se snášely z mraků. Cítili jsme, že můžeme ohrožení mnohem víc, než jsme si mysleli.

Slyšeli jsme jen klapání klávesnice, když Peter stále zjišťoval nějaké informace o našem nepříteli, než se ale Aorun probral ze své ranní lenosti a němoty, přičemž pohotově vyskočil na pohovku, aby se mohla jeho načechraná pírka řádně prohřát. Hnědavé peří se světlejšími bílými až krémovými skvrnami po celém těle se postupně oteplovalo a to malé zvíře to dávalo najevo svými veselými poskřeky a plachým zpěvem. Líbezné zvuky, nesoucí se až k našim uším, ale nedokázaly zabránit stále rozpačitější náladě Josse. "Stalo se ti snad něco?" promluvil jsem na něj rozumnějším tónem. "Ne vlastně nic zvláštního...jenom...teď se potřebuju jít podívat do garáže," našel si konečně nějakou výmluvu," Myslím, že u jedný čtyřkolky zlobí brzdy," zvedal se rychlým tempem ze sedačky, když už byl na cestě ke kovovým dveřím vedoucím do garáží. "Jen ať je v provozu, třeba ji budeme potřebovat," řekla mu s despektem Tess. "Jasně," zmizel za hranou rámu dveří. Byly slyšet jen jeho kroky po dlouhých temných schodech, které vedly až ke dveřím garáže. Když i ty bouchly, pomalu jsme dokončovali debatu. "Vyspal se s ní," dodal rázně, ale s nadhledem, Peter. "A lituje toho," doplnila ho Harleen. "Takže řekneme mu to, že to víme, nebo si to necháme na potom?" pronesla usměvavě Tess. "Nejdřív si ho necháme pro sebe, až potom mu to jemně naznačíme," pousmál jsem se škodolibým tónem. Odlehčená atmosféra nám o něco zvedla náladu, ale nemělo to trvat příliš dlouho.

Přelila se až potom, co celou základnou agresivně zazněl alarm, který nám znovu dával najevo, že nová anomálie je opět na blízku a nebezpečí samozřejmně s ní. "Kde je tentokrát?!" zvedlo to Tess z měkké pohovky. "Zkouším ji zaměřit, ale...,"díval se vyjeveně do počítačového monitoru Peter," něco se s ní děje." Všichni jsme udiveně zírali do poskakující obrazovku, jež nám dávala podivný pocit nejistoty. "Co se to s ní děje?" přihmouřila oči nad obrazovkou, když řekla větu naštvaným tónem, Harleen. "Nevím...zdá se, že pulsuje nebo ji něco dodává energii," odpověděl střídmě Peter. Pak se ale stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Z ničeho nic se se anomálie opětovně a sama zavřela, prostě zmizela stejně rychle, jako se objevila. "A teď je pryč," zděsil se při pohledu na monitor Peter. "Něco tu nehraje, něco tu rozhodně nesedí," začal jsem naštvaně. Vzápětí se ale anomálie znovu objevila, byla na tomtéž místě jako předtím a tentokrát se chovala přinejmenším normálně. Díky tomu se ale stala ještě záhadnější a podivnější. "A co je zase tohle?!" vyhrkla naštvaně Harleen. "Další problém na obzoru," doplnila ji Tess.

...

Anomálie zářila v nízkém podrostu severně od města, což bylo ostatně výhodou, jelikož to bylo poměrně dobré krytí. Listnatý les byl tentýž, ve kterém jsme před časem hledali záhadné predátory budoucnosti, jen tahle jeho část byla o pár kilometrů západněji. Na jih od ní pak vedla hlavní dopravní tepna, která městem procházela, ale nejbližší domy od ní byly na opačné straně blíže k centru. Výhoda to však byla nejen pro nás, ale i pro naše nepřátele, kteří tentokrát byli nebezpečně blízko.

Po zanešené lesní cestě se ozývaly zvuky, které děsily snad celý lesní svět. Malí ptáci raději odlétavali hlouběji do horkého lesního šera, hnědá lasice s jejím bílým chlupatým břichem stačila jen rychle přeskočit přes vyjetou cestu, po které se hnalo černé terénní auto s mohutnými černými koly. Bořily se do vlhké hlíny, záběrem trvdých pneumatik z ní odlétávaly kamínky a kusy zeminy, když neúprosně jelo dál a v jeho útrobách se skrývalo tajemství, které nám zanedlouho mělo znepříjemnit život. Berger nebral ohledy na jakékoli překážky na cestě, s jeho silným autem si koneckonců mohl dovolit, takže mu nedělalo problém zpřerážet a odhodit i silnější větve a spadlé stromy, jež se klenuly přes cestu. Třísky se při každém nárazu rozlétávaly do všech směrů, dopadaly na listy kapradin i borůvčí, ale on si s tím vůbec nelámal hlavu. Zato jeho spolujezdec, inženýr Kozlow, byl strachy bez sebe, přecejen nepatřil k těm silným ambiciózním jedincům, ale spíše plachým a bázlivým spolupracovníkům, kteří byli zvyklí pouze plnit rozkazy nadřízených. Díky tomu se také dostal do mnohem vyšších postů, než na kterých začínal. Teď se navíc stal nástrojem jedné z největších katastrof v dějinách naší planety.

Z lesní cesty viděli anomálii poměrně dobře, klenula se a odrážela od prostorného čelního skla, a tehdy Kozlow poprvé spatřil její majestátnost. Nedokázal si ani domyslet, co všechno ještě mohlo i dnešní moderní vědě uniknout, ale jako fyzikovi mu bylo jasné, že to musely být ohromné síly, které rozervaly časoprostor napříč geologickými érami naší planety. Auto naposledy poskočilo, když zabrzdilo na cestě, kde rozvířilo spoustu prachu. Rozplýval se ve slunečním svitu, který procházel mezi korunami nízkých smrků a buků, ale to už se otevřely černé dveře, po kterých se světle začalo klouzat jako po lesklé černé kůži. Prach opadl na nízkou vegetaci všude kolem, ztrácel se v horkém parném vzduchu a nohy obou mužů ho nedokázaly vehnat do takových otáček, jako před chvílí, což jen podpořilo neuvěřitelnou záři anomálie.

"Tohle je úžasné...nevídané," přistoupil k ní blíže Kozlow. "Neprodlužujte to, ať vás ještě něco nezabije," pousmál se zle Berger, když si zapaloval další cigaretu. "Vy si snad myslíte, že...?!" zděsil se fyzik. "Nikdy nevíte, co tam je," trochu zvážněl ten muž, který jen klepal popel z cigarety na spadané jehličí na zemi. "Ale já...nemůžu to tady přece jen tak nechat. Vždyť nevím, co to udělá!" oponoval lehce rozhořčeně Kozlow. "Jak vy jste mohl získat titul inženýra...," řekl si Berger, když lehce popotáhl. "Co jste to právě řekl?!" naštval se daleko více. Bergerovi ale došla trpělivost, naštvaně típl cigaretu o kapotu auta a rozešel se směrem ke Kozlowovi. Ten se náhle zalekl, uvědomil si, že tu rozhodně nemá hlavní slovo, a opět z něj byl jen malý pán, který se mohl krčit v Bergerově stínu. "Vy jste snad naprostej debil. Necháte tady tu věc, stejně máte další prototyp, a já tu pro změnu nechám kameru. Tohle je návnada na ty otravný krysy, který musíme dostat z cesty. Je vám to už jasnější?!" rozkřičel se na něj Berger. "Ano...už ano...už rozumím," ustupoval před ním Kozlow. Berger se jen výhružně postavil před auto a čekal, než umístí prototyp na příslušné místo pod anomálii.

Bázlivými kroky se k ní Kozlow přibližoval, dost se obával o svůj vlastní život, protože hleděl do tváře neznámé minulosti, o které byl přesvědčen, že by mohla být pro normálního smrtelníka hrobem. Naposledy projel anomálii pohledem, v zelenavých očích mu zářily stovky a tisícovky střípků osvícených jasným jádrem anomálie, a pomalu se přibližoval k její majestátnosti. S každým dalším krokem se více a více obával, naposledy polkl, když byl těsně před ní, a pomalu natáhl ruku, kde aktivoval zvláštní zařízení, které podle později nalezených dokumentů neslo název AOUE-1.

Celý název něl Activator Of Unusual Energy, skvěle vystihoval to, co dokázal. Bylo to skutečně pokrokové zařízení, ale prakticky šlo pouze o přístoj, který dodal anomálii ještě více energie a dokázal ji tak předimenzovat na mnohem vyšší hodnotu magnetického pole na obou stranách.

Malý stříbrný disk byl osazen dvěma žlutavými kontrolkami a čtečkou otisku prstu, tím aktivoval jeho energii. Jekatilov i Kozlow si na tom dali náležitě záležet, protože nechtěli, aby "jejich" energii někdo využil pro nim. Když energetická vlna poprvé dotkla elektromagnetického obalu anomálie, vyvolalo to tak silný poryv, že se Kozlow lekl a upadl na spadané jehličí pod ním. Jen udiveně s otevřenou pusou zíral, jak anomálie pulsuje a náhle se extrémně roztáhla a svou vlastní sílou a náporem energie se do sebe ztáhla. Byla pryč a nezbylo po ní absolutně nic.

"Ona je pryč...sakra," odfrkl naštvaně Kozlow. Sotva, co ale dodal poslední slova, tak se anomálie znovu zformovala na tom samém místě, její energie se ale částečně koncentrovala do onoho prototypu, který ležel pod ní. "Funguje to...ono to funguje," oddechl si Kozlow. "Tak vidíte sám...Teď se zvedejte a rychle pojďte, ať tu nemáme společnost," popadl ho za bavlněný svetr Berger, když ho táhl do auta. Zanedlouho vezly terénní kola oba dva zpátky, tou samou cestou, kterou přijeli, a dokázali nám tak připravit dokonalou past.

...

Nedlouho potom jsme se plahočili lesní cestou k anomálii, pro naši smůlu ale z opačné strany než z té, kterou jen malou chvíli před námi projel Berger. Pak už jsme jen přemýšleli nad tím, co by se změnilo, kdyby jsme přijeli právě tou druhou stranou. Viděli bychom snad jasné stopy po pohybu ještě někoho, byli bychom daleko víc ostražitější nebo si lépe uvědomovali rizika našeho setkávání s anomáliemi, mohli jsme o tom ale skutečně jen přemýšlet. Místo toho jsme to tehdy brali jako rutinní záležitost, bez větších potíží jsme k anomálii dorazili v průběhu pár minut a nikoho z nás nenapadlo, že by to mohla být ve skutečnosti léčka, kterou na nás někdo nastražil.

"Zajímá vás někdy, kam ty anomálie vedou...myslím, než tam vejdeme?" zadívala se do zlatavého světla Tess. "Možná...," odpověděl stroze Peter. "Víš...takhle, můžeš čekat ledacos, ale...vždycky tam je něco, co tě srazí na kolena," povzdechla si mírným tónem Harleen. "To je pravda...nikdy nevíš, na co se musíš připravit," přitakal jsem mírně. "A proto se hodí tohle," usmál se lišácky Joss, když otevíral bednu se speciální municí, ve které ležela jeho zbrusu nová hračka.

V měkké výplni kovové krabice leželo několik šipek, které se daly použít i jako náboje do pušky. Krátká dutá špička pokračovala do nábojnice, která se velmi podobala klasickým patronám, kolem jejího průměru se rýsovalo několik bílých a modrých linek. "Kde si tu věc sakra vzal?!" zhrozila se Harleen. "Kde asi...na Ebayi," stále mu nemizel úsměv z tváře. "Copak ta věc asi umí," popadla jednu z nich Tess a vložila ji do krátké pistole, kterou měla za opaskem. "Sakra, hlavně si to nepíchni pod kůži," náhle se zhrozil, do té doby, klidný Joss. "Vypadá to zajímavě," prohlížela ji si, když ji znovu vytáhla z hlavně. "Je v tom nervový jed...je to tak silný, že by to mohlo skolit i zvíře o velikostní kategorii tyranosaura," odpověděl s větším klidem Joss. "Předpokládám, že tě to paralyzuje nebo uspí, nezabije tě to doufám," ohradil se Peter. "Na pár hodin budeš v limbu, pak účinky odezní," dodal.

"Hele...budeme jenom kecat nebo budeme konečně něco dělat," osočil jsem ostatní, když jsem postatával před anomálií. "No jo, vždyť jdeme," odpověděla nevrle Tess. Pomalu jsme se obraceli směrem k anomálii a chystali projít do neznámých hlubin času. Když jsme však prošli zkrz, zjistili jsme, že to byla naše největší chyba.

Kráčející hory

Pomalu jsem znovu začínal cítit nervy v prstech, které hmataly po jehličím pokryté zemi. Doznívající slunce mě svými zlatavými paprsky lechtalo pod nosem, ale neměl jsem tu sílu otevřít oči nebo se pohnout někam, kde bych byl ve příjemném stínu rozvětvených koniferů s dlouhými zelenými jehlicemi. Smysly se pomalu vracely zpátky jako bumerang nepříjemných vjemů a skličujících pocitů, které probíjely celým mým tělem. Jen jsem hmatal po krásně hrubé a pevné kůře stromu, o který jsem se opíral. V uších mi zvonilo jako když odbíjí dvanáctá hodina, když stojíte přímo v kostelním zvonu, rukama jsem se chytal za hlavu, ale únavou jsem je vrácely zpátky na zem. Ztežka jsem v horkém vzduchu oddechoval, než jsem si uvědomil, že mi pravou ruku něco vytrvale olizuje. Hrubý jazyk malého lovce mi neustále přejízděl přes dlaň ruky, byl tak příjemně mokrý a rosolovitý, že jsem si říkal, co je to jenom za věc. Jenže on nesledoval totiž pouze mé pohyby, on vylizoval krev, jež mi vytékala z rány na předloktí, kapala a stékala až na dlaň, kde se hromadila jako v malém jezírku.

Ze všech sil jsem rozlepil víčka a snažil se v bílém zaslepení slunečním svitem zaostřit na toho tvora, který se mi pokoušel vyrvat kousek svalu nebo masa, aby se v drsném světe pozdní jury uživil.

Když bílá clona opadla, jasně jsem viděl malé, ale zato velmi mrštné a štíhlé, šupinaté tělo malého dinosaura, který přešlapoval na dvou tříprstých nohách a radostně u toho vřeštil. Svažující se hřbet přecházel v dlouhý ocásek v pánvi, z hrudi se pak protahoval i poměrně dlouhý krk a na něm se objevovala rozdováděná, a oproti tělu i značně velká, hlava s velkou čelistí a malými jehlicovitými zoubky. Velké oči snadno rozeznaly barevné předměty v jeho okolí, včetně těch mnoha kapek krve, které olizoval hrubým jazykem z mé dlaně. Kůže toho malého tvora byla pokryta spíše takovými malými, ale přesto docela jemnými a ohebnými, trny, které lemovaly jeho krk, hřbet i konec ocasu, čímž se výrazně lišil od ostatních dinosauřích mláďat, se kterými jsme se dosud setkali. Ta většinou nesla široké spektrum výrazných pírek a prachového peří, čímž se tak podobala ptákům, ale tento byl něco zvláštního.

Přestože to bylo jen nevinné mládě, začal jsem ho okamžitě odhnánět letargicky pomalými pohyby ruku. Okamžitě se zarazilo, možná jsem pro něj byl už jenom mršina, na které může hodovat, trochu po malých nožkách poodstoupilo, když v tu chvíli zvedlo hlavu a bylo mu vidět chvějící se hrdlo. Někoho musel volat, někoho, kdo mu mohl zajistit skutečnou hostinu.

Přihmouřil jsem oči a spatřil, jak se lesním podrostem trnitých keřů, které byly velmi podobné tisům a jalovcům, prodírá něco daleko většího, než toto bezmocné mládě. Stín, který se tyčil do výšky nejméně metru a čtvrt, byl obrysem mocného predátora s podlouhlou lebkou a silnými předními končetinami s lehce esovitě prohnutým krkem. Hrozivější na něm však bylo to, co viselo dolů z jeho mocných čelistí, ožraná mršina, které se při každém jeho kroku hýbaly bezvládné nohy a ocas, po níž stékaly jeho krví zakalené sliny. S každým krokem okapávaly z dlouhých slepených vláken, jež lemovaly záda mršiny, na suchou zem, blíž a blíž k mláděti, jež si hrálo předemnou. Tříprsté zadní končetiny toho tvora nesly dál, vyvažoval se dlouhým vysokým ocasem, a zanedlouho konečně vykoukl na slunečním svitu a ukázal se mi v celé své kráse.

Matné sluneční paprsky přejízděly po jeho hrubé šupinaté kůži, která na krku přecházela v podobné výrůstky jako u onoho mláděte. Klouzaly také po mohutných drápech na silných předních končetinách toho zvířete, jež by hravě dokázaly roztrhat jelena nebo losa. Na hlavě a kolem očí byla kůže poměrně zrohovatělá, ale v zadní části krku, hřbetu a ocasu nesla ještě něco. Byly to malé diskovité útvary, které připomínaly kostěné destičky krokodýla, jež mu sloužily snad na obranu před daleko většími predátory. Lehké tělo se dobelhalo až ke mě, cítil jsem jeho dech a slyšel silné funění, hlava na něm sedící se ohlédla na mládě, které mezitím zvědavě vyplázlo žlutavě zbarvený jazyk a začalo výrazně vřeštit a skákat do výšky.

Hrozivá hlava se ohlédla na malého tvora vedle, zelenavé oči se svislými zorničkami v něm spatřili velmi povědomé zvíře. Mě jakoby si snad ani nevšímal, náhle upustil z tlamy svou kořist, což byla urvaná zadní polovina těla nějakého heterodontosaurida, sehnul hlavu a vyplázl hnilobou páchnoucí jazyk. Několikrát mládě přejel po krku a hlavě, byl mezi nimi jasný citový vztah, a teprve pak mi došlo, že je to mládě jeho máma.

Na sucho jsem polkl a čekal, co se mnou její hrozivé čelisti udělají. Když ho konečně dostatečně očichala a doolizovala, tak oklepala ze svého hřbetu nalepené větvičky a hlavou se podívala přímo na mě. V tu chvíli jsem začal dýchat úmorný puch, který vycházel z její tlamy kvůli bakteriím rozkládajícím zbytky kořisti mezi zuby, když ode mně byla jen pár centimetrů. Na zlomek vteřiny vycenila ostré vroubkované zuby, pokryté rozředěnou krví, a od čelistí jí slaňovaly dlouhé cáry slin. Kolem nosního otvoru jí létaly malé mušky, hýbajícími se nozdrami vydechovala horký vzduch jako ohnivý drak, a já si jen pomyslel: "Prosím...jen mě prosím nesežer...nesežer mě..." Samice toho predátora naposledy přičichla k mé hlavě, pak se jen zarazila a pomalu naztevřela čelist, ze které ji odkapávaly sliny. Zakroutila hlavou a pomalu ustoupila zpátky ke svému mláděti, popadla zbytek heterodontosaurida do tlamy, a za následování svého rozdováděného potomka se odvrátila do lesního šera, kde plánovala svou kořist pozřít.

Jakmile odkráčela zpátky, pomalu jsem přicházel k sobě a zjišťoval rozsah škod. Zvedl jsem hlavu a spatřil, že kus nademnou byla větev, na které byla napíchnutá má pistole, jejíž hlaveň mířila přímo na mou hlavu. Co největší silou jsem se odkoulel z jejího dostřelu a svalil zpátky na zem a přejízděl si rukama přes obličej. Narazil jsem na spoustu malých krvavých oděrek a šrámů, které se mi táhly od čela až po krk, pár jich bylo i pod protrhaným trikem. Na lesní kůře, o kterou jsem se až doteď opíral, byly stopy po lidské krvi a tehdy jsem začal přemýšlet, co se to vlastně stalo. Vysápal jsem se na nohy, popadl zbraň a rozhlížel se po okolním jurském světě.

To zvíře, které jsem ještě před chvílí viděl, byl nejspíš zvláštní tvor, který patřil k primitivním teropodům obývajícím slavné souvrství Morrison v době pozdní jury. Tehdy mě napadl pouze jeden z nich, patřil k druhu Fosterovenator churei, jehož vědci popsali poměrně nedávno, avšak podle fosílií, jež byly nalezeny již roku 1879 ve Wyomingu. Vědci tehdy netušili, že jde o živočicha dlouhého i pět mětrů s váhou, která přesahovala čtyři sta kilogramů, ale především o středně velkého predátora, který lovil vše od větších ještěrů, obojživelníků a savců až po malé až středně velké dinosaury, které chytal do k tělu poměrně velké tlamy s masivními zuby. Pochopil jsem, že tehdy jsem měl neuvěřitelné štěstí a osud hrál proti samici fosterovenatora. Souboj ale teprve začínal.

"Heeej...heej," hystericky jsem běhal po lesním porostu a slyšel pouze vlastní ozvěnu. Větvičky praskaly pod mýma nohama, jehličí nervózně šustilo, a z křoví, které jsem rychle prohledával, abych nalezl alespoň jednoho z mých přátel, vyběhl pouze jeden malý krokodýlek s dvěma podélnými řadami šedých kostěných destiček. Společně s několika málo brouky a můrami to bylo jedinné živé stvoření, na které jsem ještě dokázal ve stmívajícím se světě narazit.

Náhle mi začalo pomalu docházet, že tu jsem naprosto sám, úplně sám v pozdní juře a tím svým nerozvážným řevem jsem na sebe jen mohl upozornit predátory takového kalibru, jako byli Allosaurus se svými smrtícími ranami, které dokázala vyvinout jeho horní čelist a vroubkované zuby, nebo dvanáctimetroví obři Saurophaganax a Epanterias, nemluvě o dalších desítkách menších druhů zabijáků pozdní jury. Jenže, kde jsem tak mohl začít hledat ostatní, nevěděl jsem, ani kde jsem já sám, natož hledat další části týmu na milionech kilometrech čtverečních usychajících plání, kde končilo období deštů.

Pomalým coulavým krokem jsem se dostal až k okraji lesa z mohutných koniferů, kde se náhle přelil v ohromnou rozlehlou pláň. Sedl jsem si na stále vlahou zem a zabořil hlavu do svých dlaní, byl jsem naprosto na dně, když jsem nemohl vymyslet jedinné rozumné řešení. Přepadla mě naprostá beznaděj a bezmoc, ztracený mezi světy pozdní jury bez svých přátel, bez rodiny, bez pomoci. Hlavou se mi honily myšlenky, že tohle přece nemůže být pravda, že určitě se někde musela stát chyba nebo se mi to celé jenom zdá. Dlouhé minuty čekání v záři zapadajícího slunce ale zcela jasně svědčily o opaku, bylo to až příliš skutečné a nesporně živé. Pomalu jsem začal pomýšlet na bezpečí všech ostatních, a pak jsem okamžitě vyletěl zpátky na nohy, když jsem si vzpomněl na Harleen. Došlo mi, že teď by ji klidně mohl trhat na kusy saurofaganax, že by mohla někde v jurském pralese ležet v bezvědomí a nikdo by ji nemohl pomoct, což mě doslova dorazilo. Znovu jsem upadl na zem a byl jsem na stejném místě jako před chvílí. Bezmocný, slabý a ztracený.

Dech mi těžkl každou vteřinou, oči už byly připraveny spustit potoky slz, ale najednou jakobych slyšel její líbezný hlas. Ozvěna větru v sobě nesla něco jako hlas mé nejmilejší a díky tomu jsem se rozhodl okamžitě jednat. Opětovně jsem se vysápal na nohy a rozhlédl se po okolí, kde by mohla být anomálie, kterou jsem toužebně hledal. Protože kde byla anomálie, museli být i ostatní, přinejmenším se k ní museli blížit. Rozlehlá jurská pláň dávala prostor proniknout slunečním paprskům na obrovské území postupně usychající země.

V pozdní juře bylo, dnes slavné, Morrisonovo souvrství místem s koloběhem podobným jako mají dnešní savany, vyskytovala se zde období sucha a deštů, která se každoročně střídala. Vyskytovalo se zde široké spektrum ohromných i malých dinosaurů, krokodýlů, savců, želv i dalších tvorů, kteří jsou dnes otisknuti ve sto padesát milionů let starých vrstvách ve více než třech amerických státech. Bylo mi skutečně ctí procházet po těchto končinách, zvláště pak, když jsem spatřil jednoho z největších suchozemských tvorů všech dob.

Poodešel jsem jen o pár metrů dál od lesního okraje, když se předemnou odehrávalo ohromné divadlo. Za ohybem pralesa se zjevila ohromná silueta patnáctimetrového krku, jehož horní část lemovala řada keratinových ostnů chvějících se při každém pohybu jeho mohutných tlap, kývající se při výšce snad sedmi metrů nad zemí. Kolem jeho hřbetu a krku, který pokrývala silná vrstva hrubé kůže s odstínem do tmavožluta s okrovými skrvnami, poletovali a poskakovali malí dinosauři, jež vypadali jako slavný německý Archaeopteryx. Skupinka těchto tvorů proháněla kolem jeho hřbetu a snad mu vyzobávala kožní parazity, či požírala mušky a hmyz, jež sauropodovi dosedal na kůži. Z přítmí pralesa se nořil gigantický sauropodní dinosaurus, kterého objevil o sto padesát tři milionů let později paleontolog James Jensen popsal pod příhodným jménem Supersaurus.

Asi každý z nás jako malý znal apatosaura nebo brontosaura, takže si je představte o deset až patnáct metrů delší, se štíhlejší stavbou těla a velmi dlouhým krkem a ocasem. Zvíře, které vám z toho vyjde, popsal roku 1985 paleontolog Jensen pod jménem Supersaurus vivianae a skvěle tak odráží jeho velikost a vzeření. Patřil totiž k největším druhům dinosaurů vůbec, známe ho podle poměrně dobře zachovalých fosílí nalezených v lomu Dry Mesa v Coloradu, s délkou zhruba třiceti čtyř metrů, když téměř polovinu z toho tvořil protáhlý patnáctimetrový krk. O jeho ohebnosti se vedou spory, nicméně zdá se, že byl ohebnější než u mamenčisaurů z Číny, kteří měli krky ještě o dva metry delší, takže se mohl natáhnout i do vyšších stromových pater. Ikdyž vážil zhruba třicet pět až čtyřicet tun, což je mimochodem na poměry takto velkých sauropodů velmi málo, pravděpodobně se dokázal postavit na zadní nohy a hodovat tak ve větší výšce, kam většina ostatních býložravců nedosáhla.

Stejně jako krk byl však úchvatný i jeho ocas, ten se totiž ke konci zužoval tak, že tvořil cosi jako bič. Podle studií paleontologa Phillipa Currieho a jeho kolegy Nathana Myhrvolda bylo prokázáno, že diplodocidi obecně mohli tento typický znak používat jako zbraň v pravém slova smyslu. Spočítali totiž, že tito obrovití sauropodi jím dokázali švihat rychlostí, která na jeho úzkém konci překonávala rychlost zvuku. Tím by dokázali nejen odrážet, ale dokonce zabíjet, dotírající teropody, jež se dostali do jejich blízkosti. Nutno ale říct, že obří zástupci diplodokoidů se už v dospělosti nemuseli bát ani těchto dravců, jelikož jejich velikost a váha byla jejich ochranou. Své bičovité ocasy tak mohli využívat spíše při námluvách nebo při dorozumívání ve stádech.

 Velikost supersaura odráží i fakt, že holotypní fosílie obsahovala také dva metry čtyřicet centimetrů vysoký lopatkový pletenec a například jeden z jeho krčních obratlů je s výškou sto třicet osm centimetrů tím vůbec největším dosud známým. Navíc v minulém století byly některé jeho fosílie smíchány s kostmi brachiosaura a vznikl tak hypotetický hybrid nazývaný Ultrasauros. Mělo jít o největšího suchozemského tvora všech dob s proporcemi brachiosaura, měl být dlouhý třicet pět metrů, vysoký osmnáct metrů a vážit měl neuvěřitelných sto osmdesát tun. Po nějakou dobu byl takto skutečně uznávaný rod, jenže v devadesátých letech se o jeho validitě začalo spekulovat a později byl prokázán jako směsice kostí brachiosaura a supersaura. Když jsem se ale na to gigantické zvíře koukal, řekl bych, že by si se svým hybridním bratrancem příliš nezadal. Byla to doslova kráčející hora.

Sledoval jsem toho giganta s dokořán otevřenýma očima, ve kterých se odrážel jeho hřbet, který se hýbal po každém těžkém došlápnutí. Řada jeho ostnů se vlnila a kývala, jakmile kráčel po vysychající jurské pláni, pod krkem se mu kýval žlutavý vak jdoucí až pod spodní čelist. Když se mi ukázal v celé své majestátnosti a síle, hluboce zatroubil a zavlnil do stran svým štíhlím ocasem. Kroky těžkých tlap s tupými drápy vířily oblaka prachu, když se blížil k té malé titěrné postavě stojící před ním, tak sklonil krk a malá hlava matně rozpoznávala obrysy stojícího člověka. Zrak supersaura nepatřil k těm nejlepším, přesto velice dobře mou maličkost, jež s údivem hleděla na jedno z největších zvířat jurské doby. Na zlomek vteřiny jsem přestal myslet na problémy v mé hlavě, pouze jsem koukal, jak se sunoucí se kolos žene ke mně.

Po malých krůčcích jsem ustupoval směrem od supersaura, který si snad dvacet metrů ode mě ustlal na prohřáté zemi, byl zážitek to sledovat, jak takový kolos klesá k zemi. Pokrčil silné zadní nohy, kterými probíjely záchvěvy masivního svalstva, předními klesl do pokleku a mírně je natáhl před sebe. Ohromující hra svalů a šlach pokračovala, když si konečně klekl na kolena zadních končetin a jeho břicho ulehlo na zem, kde rozvířilo další prachovou smršť. Hřbet se prohl vzad, aby mohl své přední končetiny zabořit ke hrudi, ale za chvíli klesl zpátky celou vahou na zem. Behemot doby jurské se chystal ke spánku, který mu měl přinést energii do nového dne, kde chtěl najít další stovky kilogramů rostlinné hmoty pro rozproudění svého ohromného organismu, malí teropodi do té doby poletující kolem něj si poposedali na ostny jeho hřbetu a snad si své malé zubaté hlavy dali pod hnědooranžově zbarvená křídla. Supersaurus naposledy vzepjal krk a hluboce táhle zavyl, zvuk rezonoval celým jurským pralesem i plání, a nakonec se ukázal být i jedinnou naší záchranou.

Ačkoliv celá ta scenérie byla naprosto úchvatná, uvědomil jsem si, že se musím vydat po stopách anomálie. Díky otevřenému prostranství jsem se dobře rozhlížel po celé oblasti a v dáli se před mýma očima rýsovalo stále čiré napajedlo. Nevím už, jestli jsem tehdy zvážil všechny možnost, ale v tu chvíli se prostě jevilo nejlepší záchytný bod.

Napajedlo

Dlouhé táhlé volání supersaura dokázalo trochu probrat Petera, který se dostával zpátky do formy nedaleko od jurského napajedla. Probral se na vlhké zemi, když už na krajinu padala tma a celý svět se propadal do stínu a temnoty, jež tvořila periferii stále plného napajedla nacházejícího se zhruba ve středu celé pláně. Matně otevíral oči a snažil se přijít k sobě, doufal snad, že mu stále kryjeme záda a nenecháme ho v nebezpečí, sám by se ale určitě dokázal ubránit. Kdyby o tom tak sám věděl.

Nad hlavou se mu v očích leskla fialovějící obloha s červenavými mraky, znamení stmívajícího se dne, na chvíli pak spatřil, jak se po nebi přehnal zdánlivě malý dlouhoocasý ptakoještěr s bělavým břichem pokrytým pyknovlákny. Dobře rozpoznal silné drápy na zadních končetinách a za nimi se táhnoucí dlouhý ocas, jasně viděl i prosvítající blanitá křídla toho tvora. Unavený a zmatený se obrátil na druhý bok a rozhlížel se po krajině, která se před ním rýsovala. A nestačil se divit.

U břehu se v bahnitém nánosu otíral o vysoký zbělaný kmen stromu, který se vzpínal k nebi jako dlouhá kostnatá ruka s holou korunou, jež čítala jen pár bílých oschlých větví, ohromný tvor s typickými vztyčenými pláty na zádech a na konci jeho dlouhého pružného ocasu se do dálky vzpínaly čtyři mohutné ostré trny. Tento jurský obr začal hluboce mručet, když si svou drsnou tlustou kůži, která nesla odstíny do oranžova až hnědožluta se světlejším břichem, otíral o příjemně hrubou kůru, přičemž byly slyšet také nárazy jeho kostěných desek o sebe. Jejich rudá barva s černavými umouněnými okraji mohla přitahovat samice, od krku přes hřbet až po většinu ocasu se táhly ohromné tabulovitě ploché útvary elipsovitého tvaru, jejichž velikost se závisela na poloze. Největší byly nad oblastí pánve a hřbetu, na krku a na ocasu se k jejich koncům zmenšovaly. Bylo vidět, že tenhle stegosaurid má za sebou bouřlivý život, několik jeho kostěných plátů na ocase bylo vykousnuto nebo dokonce zlomeno, z jednoho na krku pak dokonce zbyl pouze jeden malý pahýl, jehož ostré hrany čněly k nebi. Byl to jeden z těch nejimpozantnějších pohledů, které mohl Peter vidět.

To zvíře sebou neustále kroutilo, prohýbalo krk i ocas do stran za silného pronikavého bučení, když na malou chvíli zvedlo levou přední tlapu a nadmulo svůj oranžově rudý hrdelní vak. Buď mu tento pohyb dělal mimořádně dobře, nebo se chtěl zbavit nepříjemného kožního parazita, tak či onak se ale zdál být tak zabraný, že si Petera ani koutkem svého malého nazelenalého oka nevšiml. "Proboha," oddechl s vytřeštěnýma očima. Pomalu se zvedal na čtyři, od prstů se mu odlepovaly kusy vlhkého bláta a bahna, ve kterém až do teď ležel, a rychle už přicházel na to, že před ním vlastně stojí šestimerový tvor, který vážil jistě přes tři tuny, jehož ocasní palcát by mu dokázal velice jednoduše roztříštit lebku.

Klečel v mokrém blátě na kolenou, než se dokázal plně zvednout a odkráčet tiše po svých do ústranní, kde byla daleko menší šance, že by ho mohl ten stegosaurid spozorovat. Chtěl vyvolat co nejmenší pozdvižení, mohli by ho prozradit i špatně načasované kroky nebo jemné zaškobrnutí, i přes evidentně malé adaptace na rychlý pohyb Peter dobře věděl, že nejvíce umí překvapit ti tvorové, u kterých to nejméně čekáme. Právě k nim i tento stegosaurid patřil. Jenže ten si ho ani nevšiml, stále se věnoval příjemnému otírání a škrábání své hrubé kůže o ještě hrubší kůru vyzáblého stromu. "Jen zůstaň...hodnej Stegosaurus...moc hodnej," ustupoval s úctou. V dohledné vzdálenosti se pomalu začal poohlížet po nás ostatních, když z něj prvotní šok opadl, ale překvapil ho okamžitě další.

Navzdory tomu, že při vyslovení spojení "stegosauridi ze Severní Ameriky" si většina lidí vybaví popularní druh Stegosaurus stenops či jeho většího bratra druhu Stegosaurus ungulatus, tak v době pozdní jury tu takových býložravců se hřbetními pláty žilo o něco víc. Tedy pokud se v budoucnu neprokáže, že Hesperosaurus mjosi je vlastně jen odlišným druhem právě stegosaura, ale podle toho, co jsme v juře spatřili na vlastní oči, tak jde o dva odlišné velké býložravce. Koneckonců "západní ještěr" se od svého blízkého příbuzného liší hned v několika znacích, byl například kratší při délce zhruba šest a půl metru a lehčí při váze zhruba tři a půl tuny. Jak už jsem také naznačil u popisu uranosaurů ze spodní křídy, u tohoto dinosaura dnes víme, jak rozlišit obě jeho pohlaví, což u stegosura s jistotou říct nelze. Podle studie paleontologa Evana Saitty z roku 2015 víme, že samci hesperosaura se pravděpodobně vyznačovali mohutnými oblými pláty, kdežto u samic byly tyto pláty špičatější a užší, ačkoliv například paleontolog Kevin Padian si myslí, že jde pouze o odchylky v růstu. Pláty nesloužil k obraně, k tomu sloužily velké thagomizery na koncích jejich ocasů, u hesperosaura také nechyběl.

Jinak se ale hesperosaurus přiliš nelišil od svých příbuzných, šlo o velkého býložravce požírajícího nízko rostoucí vegetaci, případně vyšší keře a větve stromů, pokud se uměl postavit na zadní. Díky jeho nízké hmotnosti, oproti ostatním stegosauridům stejné velikosti, je to velice pravděpodobné a některé rekonstrukce ho dokonce znázorňují na zadních končetinách, které nesly kopytovité drápy a mohutné tlapy. Pro obranu před predátory mu také sloužila hustá síť menších kostěných destiček na kůži, pro dravce mu tak bylo težší prorazit už tak velmi silnou vrstvu kůže.

 "Lidi...no tak, je tu snad někdo ne?!" rozkřičel se Peter jurskou plání, přičemž teplý vánek nesl jeho slova dál. Začal se rozhlížet kolem sebe jako divý, myslel, že svět se kolem něj doslova točí, když na něj dopadaly dlouhé stíny jehličnatých koniferů, které se táhly od lesa až k němu. Dech mu těžkl v ústech, oči se otevíraly stále víc a víc, jakmile jeho mozku pomalu docházelo oč vlastně jde. Hekticky se začal ohánět a rozhlížet do všech stran, hlava se jen trhavě ohlížela do stran, do temnoty pohasínajícího lesa. Nemohl se z toho vzpamatovat, byl až doteď naprosto přesvědčený, že je tu s námi ostatními, ale náhle se ocitl ztracen v době pozdní jury. Oddechoval stále těžceji a rychleji, tep se mu neustále zrychloval, než se zoufale otáčel a rozesmál zvláštním způsobem. Snad se tím chtěl odrazit od naprostého dna, kam spadl, ale k ničemu mu to nemohlo být. "No tak...už můžete vylézt, už to není sranda," smál se stále stejně zoufale. Ohlížel se přitom stále rychleji a pozorněji do usychajícího lesa za ním ve snaze někoho z nás spatřit. Marně.

"Lidi vážně, sakra...je tu přece někdo...sakra určitě!" nemohl nikdo vyslyšet jeho hlas. A v tu chvíli mu to právě došlo, že je zde úplně sám, naprosto sám a ztracený. Hystericky se začal ohánět a daleko pozoněji sledovat každý pohyb lesního podrostu, ve všem teď v jeho očích mohlo být nebezpečí, které ho mohlo srazit na kolena. "Kurva...to snad ne...to je naprosto...ehh," rozčiloval se bojácně. Byl na svém dně, stejně jako my ostatní. Ačkoliv nebyl tak zběhlý v poznávání světů za anomáliemi, bylo mu jasné, že v době pozdní jury chodili v oblasti amerického západu velmi schopní a nepříjemní predátoři, z nichž někteří by ho dokázali zabít jedinným kousnutím. Nevěděl, co má dělat, mnul si rukama hlavu a neustále se kolem sebe rozhlížel. Docházelo mu, že se musí především vzchopit, znovu se pořádně rozhlédnout po okolí, jestli nespatří něco jako náznak naší přítomnosti. Jenže kolem se tetelil pouze suchý jurský vánek, na kterém sem tam na nebi přeplachtil nějaký menší ptakoještěr nebo velká můra. Pohasínající svět mu ale ukázal alespoň jeden záchytný bod, měl se alespoň čeho chytit.

V záři zapadajícího slunce se totiž v jeho očích promítal obrys gigantického supersaura, jehož krk ulehával k zpět zemi, se hřbetem pokrytým řadou tupých keratinových trnů. Hora masa, krve a svalstva se uchýlila ke spánku, zatímco Peter v tom viděl svou příležitost, jelikož v jeho stínu se tyčila malá lidská postava. Ten obrys jednoznačně připomínal člověka, inteligetní hlava se tyčila nad rameny klesajícími až k dlouhým nohám, na kterých ta bytost stála. V juře čekal Peter naprosto všechno, snad až na tohle. Sebral tedy všechny své síly, aby se mohl rozejít vstříc vzdálené siluetě druhohorního obra, u které se krčila lidská postava. Vlilo to do něj neskutečnou dávku optimismu, že tu přecejen nebloudí sám a někdo mu může být oporou, tak velkou, že se bez většího ostýchání rozeběhl do více než půlkilometrové dálky. Jeho nohy ho nesly prašnou plání stále dál a dál, když běžel, tak vyrušil několik malých savců, protože neopatrně šlápl nohou přímo do nízkého mraveniště, na jehož obyvatelích do té doby tato malá nenápadná zvířátka, s popelavě šedou krátkou srstí, hodovala.

Ti dva malí savci, kteří nebyli větší než čtvrt metru, se raději rozutekli do svých nor, které byly malý kousek od Peterových nohou. Přes jejich pištění a silné drápy na předních končetinách, díky nimž se velice podobaly mraveničníkovi nebo krtkovi, mu nedokázali nijak uškodit, možná je ani nezaregistroval. Vůbec si samou euforií přitom také nevšímal, že ten hesperosaurus, který si donedávna dřel svou kůži o vratký kmen stromu, se odhodlal vydat k okraji lesa, kde chtěl přenocovat. A svým pomalým krokem se blížil přímo k němu.

Krátké silné nohy s kopytovitými drápy a mohutnými tlapami nesly třítunového hesperosaura stále blíže a blíže k Peterovi, ten si ho ale stále nevšímal. Jeho oči byly upřeny, doslova zhypnotizovány, pohledem na gigantické tělo supersaura, kde se mohl nacházet jeho záchytný bod. Věděl, že pokud se tam dostane, bude mít daleko větší šanci najít nás ostatní. Hřbetní pláty samce hesperosaura se hýbaly s každým krokem, konec ocasu se zlověstně napřaženými ostny se kýval ze strany na stranu, a zdvižená malá hlava se zobákovitou čelistí udávala celému tomuto kolosu směr. Toto zvíře nemělo příliš vynikající zrak, přes malé oči přejížděla měkká kožní víčka, ale přesto dokázalo vidět lidskou postavu, jež se k němu neúprosně blížila. Bylo to něco nového, neznámého a pro jeho smysly i nebezpečného.

Náhle hesperosaurus otevřel čelisti a silně hrdelně zařval, prověšený hrdelní vak se nafoukl a pomohl dodat celému zvuku na síle. Tělo se zastavilo, jakmile dobučel, tak sklopil krk a začal mlátit krčími pláty o sebe pro zastrašení nepřítele. Přitom stále výhružně kroutil dlouhým nebezečným ocasem, který byl jeho hlavní zbraní. Peter se náhle otočil a doslova zůstal přikovaný na místě.

Sedmimetrový hesperosaurus od něj byl vzdálen jen několik málo decimetrů, stačilo to k tomu, aby ho dokázal trefit svým mohutným ocasním palcátem. Přes hrudní koš a břicho by trny této zbraně dokázaly projet jako máslem, okamžitě by zpřetrhaly všechny důležité orgány jako plíce, srdce nebo játra, načež by Peter padl k zemi bez známek života. Zatím ho ale mohutný tvor chtěl pouze zastrašit, nechystal se k útoku. Peter upřel pohled do jeho očí, pomalu ustupoval do strany a značné dálky od něj. Chtěl se za jakoukoli cenu vyhnout nárazu jeho děsivých ostnů.

Čím více mířil do strany, tím více hesperosaurus natáčel krk s malou hlavou, aby viděl svého soka, přičemž najednou začal rozpohybovávat ocas ze strany na stranu davajíc najevo svou převahu. Peter kolem něj obkroužil velký oblouk, nechal raději zvíře, o kterém si nedělal žádné iluze, projít k lesu, kam evidetně mířilo. Jenže to zatím stále netušilo, co chce ten neznámý tvor udělat, jestli snad chce útočit na jeho tělo zezadu či mu uštědřit silnou ránu do boků, proto ještě výrazněji bučel a hluboce hrdelně řval. Otáčelo se přímo po směru Peterovy chůze do té doby, dokud se nevzdálil k tomu bílému kmeni, který stál u vodní nádrže. Hesperosaurus se naposledy ohnal svým ocasem, otevřel tlamu na znak své nedobytnosti, když se nakonec dal pomalým krokem k lesu. Pokračoval dál od jezírka směrem k jeho opačnému břehu, odtud pak zahl k podrostu a své tělo složil pod prvními velkými konifery.

Vystresovaný Peter si ani na chvíli nevšiml zvláštního předmětu, který ležel zabodnutý ve zdechlině velkého teropodního dinosaura s protáhlou krokodýlovitou tlamou. Suchá kůže pomalu ztrácela svou barvu, vyschlé blány mezi prsty zadních končetiny signalizovaly jeho převážně vodní způsob života, čemuž naznačoval i dlouhý ocas se zrohovatělou kůží, jež se podobala kůži krokodýla. Takzvaný morrisonský spinosaurid je navíc dosud jedinným známým spinosauridem ze severoamerického kontinentu, právě v jeho roztříštěném hrudním koši nalezl Peter zvláštní předmět diskovitého tvaru s dvěma kontrolkami a čtečkou otisků prstů. Prošel anomálií jako poslední, došlo mu, že tohle s ním muselo projít stejně tak s ním. Poškozený přístroj vyrval z masa a roztrahané svaloviny a snažil se si ho dobře prohlédnout. Zabránilo mu v tom ale volání, lidské volání přicházející ze směru, kam měl původně namířeno. Serval si proto batoh ze zad a opatrně do něj zajímavou věc položil, druhou rukou přitom odháněl dotěrné mouchy, které mu létaly kolem obličeje a přiživovaly se na zdechlině. Pak se konečně otočil a koho neviděl.

Vaječná skořápka

Rozsáhlá vodní plocha napajedla se táhla po ohromné délce a šířce ve středu rozlehlé jurské pláně, její střed zdobila jako stále mokré oko v usychající krajině. Jenže dlouhá období sucha předznamenávala, že její voda se stane pouhou vodní párou, která se rozplyne v horkém vzduchu a celá nádrž se smrští do sotva poloviny své původní rozlohy. Veškerá vodní fauna i flóra tak uschne a zahyne, pokud se neskryje ve zbylých tůních, bude se moci opět rozrůst až po prvních vydatných deštích.

Tess rozevírala unavené zalepené oči, když už na krajinu padala hustá neprostupná tma, tvář i vlasy jí spočívaly na mokré zrnité zemi jen pár metrů od napajedla. Ležela tam jako mrtvé tělo, ze kterého k nebesům vyletěla jeho duše, jako prázdná schránka něčeho, co už dávno není mezi námi. Zpět k životu ji však probudil táhlý zvuk připomínající vrčení a sykot velkého krokodýla, dráždil její uši tak moc, že přes její odpor se dokázala probrat a postavit na napřímené ruce. Dlaně se jí bořily do vlhkého podkladu, váha jejích ramen byla daleko silnější než to, co mohl břeh napajedla unést.

Dohlédla až na břeh jezerní plochy, kterou zdobily ulámané krátké pahýly stromů a mezi nimi se klenoucí květy primitivních leknínů, kudy ke břehu plulo něco velkého, velmi velkého. Ostré ocasní šupiny prorážely vodu stejně jako žralocí ploutev, po jejich hřbetních sourozencích stékala kalná voda, jakmile se ten živočich ještě více vynořil, a tupý čenich dlouhé lebky se stále více přibližoval ke břehu. Byl to lítý predátor, král zdejších vodních toků a stojatých jezer, jež tu vyhubil prakticky veškerou konkurenci. Tess daleko více rozevřela oči, uvědomila si, že při této rychlosti se ten dravec dokáže velmi snadno vymrštit a za hlavu ji popadnout silnými kuželovitými zuby. Nebylo by pro něj těžké ji odtáhnout do vodního hrobu, pětimetrový krokodýlovitý dravec Goniopholis by tak měl postaráno o kořist na nejméně několik dalších dní. Jenže Tess se pevně rozhodla, že mu ji tvořit rozhodně nebude.

Překulila se zadek a ustupovala co nejdále od napajedla, přitom po hmatu poznala svou rudě červenou pušku typu M4, kterou prudce popadla a bez váhání začala mířit na plujícího krokodýla. Ten už rozevíral své rozměrné čelisti, připravoval se na útok svými silnými svaly schopnými rozdrtit i menší tvory jako želvy nebo nepozorné malé dinosaury, a divoce kmital ocasem, jež mu tvořil jeho hlavní hnací sílu. Vrčel a syšel stále podrážděněji a silněji, jak se blížil k mělčině u břehu, každou vteřinou zrychloval a byl odhodlaný útočit. Goniofolis plaval už jen několik metrů před okrajem napajedla, Tess byla odhodlána mu do jeho tvrdé kůže vystřílet tolik nábojů, kolik měla v zásobníku, ale pak uviděla něco naprosto neuvěřitelného.

Vedle krokodýla se hladina zvedla a prorazil ji silný hřbet pokrytý podobnými destičkami, které měl goniofolis, jenže šlo o něco jiného. Najednou se tělo krokodýla, které muselo vážit nejméně tři sta padesát kilogramů, ocitlo v silných čelistech jedinného svého konkurenta, na zlomek vteřiny Tess zahlédla jeho dlouhou mohutnou tlamu s masivními zuby, které trhaly měkkou kůži goniofolova břicha na kusy. Téměř na konci tohoto smrtonosného nástroje seděl výrazný a poměrně ostrý roh, vpředu pod ním byly ukotveny dvě nozdry, od kterých vylétávaly kapky rozvířené vody. Stejně tak rychle, jako se vynořil, tak se potopil i s kořistí v tlamě a jako poslední vyletěl nad hladinu konec jeho dlouhého ocasu osazený nízkými keratinovými ostny. Po něm i jeho kořisti zůstaly pouze stále rodící se kola na hladině.

Tess euforicky upadla do měkkého bláta pod jejími zády, pušku v pravé ruce přitom odhodila o kus dál a zadívala se na kalnou hladinu napajedla. Ta už se téměř nekomíhala, byla stále rovnější a rovnější jako zrcadlo, když se od ní odrážely klíčící hvězdy na černajícím nebi. Temnota padala na všechny živé tvory okolo ní, jen ona se mohla vidět ve hladině Měsícem osvíceného jezera. Ohromné měsíční kolo se odráželo od hladiny, dovolilo ji se zvednout z měkkého povrchu pod ní a pořádně se rozhlédnout po okolí. Tmavě hnědé oči jí sjely na kmeny několika holých stromů, na jejichž větvích sedávali malí ptakoještěři s dlouhým rusým ocasem, který zakončoval kožnatý lalok ve tvaru diamantu. Přitom hlavy některé z nich se pyšnily velkými hřebeny, které byly do oranžova až ohnivě ruda zbarvené, a vypadaly jako hlava zoborožce. Jenže místo zobáku jim k příjmání pěkně masité potravy, jako ještěrek, hmyzu nebo malých savců, sloužily děsivě vyhlížející čelisti s jehlicovitými přečnívajícími zuby.

"Poslové smrti," oddechla, když je uviděla poprvé. Ve skutečnosti si ale tito ptakoještěři chtěli pouze rozestlat na větvích, kde mohli přenocovat. Přesto se ale neubránila dalším děsivým myšlenkám o původu zdánlivě děsivých a vražedných letců pozdní jury. Pro ni to bylo jedinně dobře, alespoň nemusela myslet jen na to, že se octila v osamění kdesi v pozdní juře, bez jakéhokoli náznaku naší přítomnosti. Mohla si snad myslet, že by šlo o příbuzného německého druhu Rhamphorhynchus muensteri, jež svou typickou vykrojenou tlamou tohoto ptakoještěra připomínal, ale vzápětí ji z rozjímání vyrušilo něco jiného.

Náhle jejíma ušima proletěl pronikavý zvuk připomínající cákot velkého těla na hladině nebo se podobal tomu, jakoby snad vylezlo jakési ohromné zvíře z napajedla. Jen očima sjela na vodní hladinu, kterou opět protínaly obrovské kruhy a kuply se na ní vlny. Celou tajemnost dodal atmosféře jurského pralesa ještě náhlý a velmi silný řev dozajista stejného ohromného tvora. A hlavou ji v tu chvíli prosvištěl jasný závěr, to zvíře, kde napadlo a brutálním způsobem zabilo pětimetrového krokodýla, teď muselo vylézt a jít spořádat svou kořist.

"Panebože...co když," zablesklo se jí v očích, když si konečně vzpomněla, kde že vlastně leží. Sama uprostřed neznáma pozdní jury a anomálie nikde, žádná cesta zpátky domů. A najednou se v ní probudily k životu skličující pocity, neustále rychleji a rychleji bilo její srdce, když se myšlenkami přesouvala někam naprosto jinam. Pomalu pootáčela hlavou, jestli ji za zády nestojí jiný obrovský predátor této doby, ale jen mlčky cítila svůj vlastní strach. Nedokázala si vůbec vybavit, nedokázala si vůbec domyslet, kde tak může být kdokoli z nás nebo jakákoli stopa po nás. Přepadl ji strach, že se už nikdy nedostane z vysychající jurské pustiny domů, ale náhle jakoby se zachovala jako řádný voják. Utřela si těch pár slz, které ji vyronily oči, a její tvář tvořila velice drsné a nemilosrdné grimasy. "Teď nesmíš myslet na strach...teď musíš pořádně zabrat!" vykřikla si pro sebe, zatímco si ale nevědomky vlastně zachránila život. Oklepala se a okamžitě se rozeběhla k místu, odkud slyšela to hlasité šplouchání, protože jí přepadl daleko silnější strach z toho, že by snad někdo z nás mohl tomu dravci padnout za obět. Netušila však, že za jejími zády se procházely dvě bytosti, které ji neúprosně dotahovaly.

Boty se jí lehce bořily do měkké vláčné půdy pod ní, zdálo se, jakoby šla po jemném perském koberci, neohlížela se napravo ani nalevo a viděla jen krajinu osvícenou měsíčním svitem. Tím, že v hlavě se jí promítal jeden a ten samý strašlivý scénář, kvůli kterému se neohlížela po okolí, dokázala při rychlém běhu přišlápnout malého primitivního hada, jehož studenokrevné a hnědavě nafialovělé tělo se už dávno dalo ke spánku. Nebyl to ale klasický příklad této skupiny zvláštních a někdy i zlomyslných plazů, tento jurský Diablophis totiž ještě disponoval krátkýma nohama, pozůstatkem z doby jeho středojurských ještěřích předků. Zlostně tento tvor zasyčel, když mu Tess neopatrně šlápla svou botou na krátký ocas, ale ona to snad ani nevnímala. Prostě rozhodně a obratně běžela dál po usínající jurské pláni.

Přešla i šplouchání rozdovánědných vln stejně jako volání malého jurského teropoda, které se linulo od lesa, když se už konečně po dlouhých minutách přibližovala k místu, odkud doufala, že přichází ten nervy drásajcící řev.

Za tu dobu ale už padla takřka neprostupná tma, ani obrovský Měsíc a rozjímající hvězdy ji nedovolily dohlédnou na více než pár decimetrů před sebe. Už byla tak blízko, svědomí ji radilo, ať se nezastavuje, jenže zdravý rozum jí napověděl, že v naprosté tmě vede předem prohraný boj. Celá zadýchaná proto udělala jen pár kroků před sebe v domnění, že má pod sebou pevnou zem, jenže zároveň cítila, že pod ní je jakási nepřirozená vyvýšenina. Jakmila naplno došlápla, tak jasně cítila a slyšela silné prasknutní. Noha ji projela něčím velice jemným a zastavila se až v kaluži odporného lepkavého slizu, přitom ještě cítila, jak se její noha otírá o listy kapradin a šourá o pár ostrých větviček. "To snad ne...nějakej jurskej hnus," oddechla znechuceně.

Raději ale jednu z těch větví popadla a přitom sáhla do kapsy pro kus utrženého hadru a lahvičku terpentýnu, který s sebou nosila prakticky pořád. Od té doby, co jsme se setkali s obřími škorpiony v podzemních tunelech pod základnou, se chtěla mít před obřími členovci napozoru. Část terpentýnu vylila na na útržek látky, kterou namotala na špičku větve, vytáhla z kapsy zapalovač a stačil jeden nepatrný plamínek, který zažehl sytě oranžový plamen.

Osvětlil celé okolí, v jeho světle náhle Tess spatřila jasný odlesk vaječného bílku a žloutkového váčku, který vytekl z rozšláplé vaječné skořápky. Rosolovitě slizovitá hmota se ji nalepila na boty, když se je pokoušela vytáhnout z hnízda plného dalších kulatých až trochu elipsovitě utvářených vajec o velikosti menšího míče, tak se bílek místo odlepování přetvářel v dlouhé průhledné provazce slizu. Přes znechucení odporným vnitřkem vajec Tess velice rychle došlo, komu ty vejce musí patřit, zůstala stát nehnutě na místě, dokud v dáli neuviděla další jasné světlo plamene. Přicházel ze směru, kam právě měla namířeno, tam, kde musel na břeh vylézt i ten nebezpečný predátor. Nechtěla váhat a rozběhnout se k tomu místu, odkud určitě museli přicházet ostatní, ale v poslední vteřině se obrátila, když zaslechla v horkém vánku známé hlasy.

"Tess...no tak Tess!" křičel na ni Peter. "Počkej chvíli...počkej taky na nás!" doplnil jsem ho pohotově. Když se Tess po našich hlasech otočila, v samé euforii z toho, že tu není sama a vidí známé tváře, zavrávorala a celým svým upadla do vyhrabaného hnízda. Rozbila i většinu ostatních vajec, celé její tělo zaplavila odporná směs žloutku a bílku společně s některými zakrnělými zárodky, ze kterých řinula krev. Lepkavá sliznatá vrstva vaječných bílků jí oblepila celé tělo, kusy rozlámaných a roztříštěných skořápek se lepily na její kůži a přivozovaly ji ty nej nepříjmnější pocity. Její pochodeň ležela kus vedle, plamen dohoříval, ale stačilo to k tomu, aby jsme ji mohli dohnat a vytáhnout z lázně plné listů kapradin, jehličí a sliznatých vnitřků dinosauřích vajec. Na obzoru před námi ale doslova povstal nový problém, jež svým silným hrdelním řevem dal najevo svou přítomnost.

...

Hned, co jsme s Peterem vytáhli Tess z lázně v podobně hnída plného obsahu vaječných skořápek, tak se ozval ten mohutný řev znovu a ještě intenzivněji, tentokrát se s ním ale mísil i tvrdý lidský křik a šepot vypálených kulek. Všude okolo se tam míhala jasná ohnivá světla, bludičky rudých ohňů vznášejících se kdesi v temnotě a v jejichž záři byly lidské tváře. Velice rychle nám došlo, co se stalo se zbytkem našeho týmu, a kdo se vlastně brání tomu záhadnému dravci jen maximálně pár stovek metrů od nás.

Běh temnotou jezerního kraje prosycovaly zvuky šplouchání vody, možná tam někde hlídkoval další čtyřmetrový goniofolis, ale především hluboký řev velkého a nepokojného zvířete, evidetně teropoda podle siluety na hvězdnatém nebi, jež nás ještě více utvrzovaly v tom, že už víme, kdo před námi bojuje. Čím více jsme se blížili, tím více bojová scéna ožívala lidskými hlasy, cestou se na zemi klenulo ještě několik hnízd pravděodobně od stejného druhu zvířete, jenže podle jejich stavby to mohla být jedinně hnízda predátora, se kterým mohli bojovat jedině Joss a Harleen.

Doběhli jsme k nim co nejrychleji to šlo a ve světle pochodně viděli něco naprosto neuvěřitelného. V myšlenkových smyčkách se svíjel snad osm nebo devět metrů dlouhý teropodní dinosaurus s hrozivě pootevřenými čelistmi, které se pyšnily řadou ostrých dlouhých zubů v každé z nich, ale především třemi rohy na jeho dlouhé lebce. Kus nad čenichem se mu rýsoval první z nich, jeho modravá barva už takřka vybledla a jeho ulomená špička symbolizovala tvrdý život predátora, kdežto další dva sytě modré byly nad jeho zelenýma očima. Od krku až po velkou část ocasu se mu leskly malé keratinové trny, tvořily předehru jeho úžasného kostěného brnění v podobě malých cvočků a destiček na krku a hřbetě. V chabém světle se ukázala i jeho rudošedá barva míšená s mnoha tmavšími fleky a skvrnami. Díky myšlenkovému sevření mé nejdražší se nám Ceratosaurus nasicornis ukázal v celé své kráse na statných zadních nohách, když se vztekal a svíjel jako had.

Nebude asi od věci poukázat na fakt, že předním a nejrozšířenějším predátorem v souvrství Morrison byl již mnohokrát zmíněný Allosaurus, jenže stojí také za zmínku, že za soka mu mohl stát i tento doslova "rohatý ještěr". Toto jméno získal již roku 1884 při popisu slavný paleontologem Othnielem Charlesem Marshem abylo zvoleno velmi příhodně, jeho rozměrnou hlavu totiž skutečně zdobila hned trojice rohů, z nichž největší byl na čenichu. Přes jejich výhružný vzhled se ale nejspíš jednalo o prostředek pro zaujmutí opačného pohlaví, než že by je používal jako útočnou zbraň.

Tento druh teropoda se také vyznačoval poměrně velkými předními končetinami se čtyřmi prsty, zadní měly naopak tři silné prsty pro lepší záběr ve vodě a k tomuto pohybu pomáhal i poměrně silný ocas. Ceratosaurus se totiž podle nezávislé studie paleontologa Roberta Bakkera pohyboval jako krokodýl ve vodním prostředí u řek, jezer a při bažinatých tocích. Naznačuje to nejen tvar a proporce některých částí těla, ale zároveň i fakt, že jeho fosílie jsou nalézány převážně v říčních sedimentech. Kvůli tomu se ale také pohyboval délkově mezi zhruba šesti až sedmi metry, jenže některé fragmenty a také kostra tohoto dravce objevená v šedesátých letech minulého století poukazuje na jedince o celkové délce asi devíti metrů. A vsadil bych krk na to, že to byl zrovna ten, se kterým jsme se v juře střetli.

"To je dost, kde jste sakra byli?" ostře se do nás pustil Joss. "Aby ses nezbláznil, ono probudit se bez nikoho v juře není úplně pohoda, víš?" odvětila mu tvrdě Tess. "Nechcete se hádat někdy jindy, ne zrovna teď?!" vyostřil to Peter. "Pán má tady problém," už sahala Tess po otrávených šipkách. "Mohli jsme si nás všimnout dřív, vystřelit nebo tak něco," pokračoval Joss. "Jo, příště hned budu střílet, abych na sebe upoutala pozornost," ládovala Tess náboje do zásobníku s ironickou odpovědí. "Ale našli bysme se dřív," nenechal to Joss být. "Myslíš?" popichovala ho. "Jo, to mysl...," chtěl zakřičet, než mu z hlavně vyletěla otrávená šipka. "Že ty vaše hádky, vždycky odnesu j...," zamotala se Peterovi hlava, když upadl na zem se šipkou v rameni.

"Konečně jsi tady," Harleen zašeptala, když jsme se pokoušeli zmást vzrostlou samici ceratosaura. "Nechceš na mě taky křičet, že ne?" radši jsem se zeptal. "Ne...jenom," zařval nám do toho ten kolos," to ráno dneska, promiň," snažila se ji co nejdéle držet v sevření. "V pohodě, vždycky jsem chtěl utíkat před rodičema svý holky skokem z okna a ještě polonahej," zasmál jsem se tomu. "Děláš si z toho srandu, ale já měla fakt strach," ozval se znovu hrdelní řev ceratosaura," sklapni, ty obludo!" zakřičela na ni. "O mě nebo, aby rodiče nic nepoznali?" začínala se samice ještě víc ošívat. "O tebe daleko víc," jemně naznačovala.

Zatímco Tess a Joss se snažili vzkřísit Petera zpátky k životu, tak jsme zakusovali, že tato samice se jen tak nevzdá. Za její dlouhý život prožila určitě mnoho soubojů, ze kterých vyšla vítězně a tenhle v žádném případě nehodlala prohrát. Svazoval ji mateřský pud, navíc určitě ucítila pach rozbitých vajec z oblečení Tess a to ještě víc podráždilo. Řvala, ošívala sebou a začala daleko víc házet se svojí velkou děsivou hlavou, ve světle pochodní vypadala jako strašný ohnivý drak nebo netvor ze středověkých legend. "Tohle se mi nechce nějak líbit," pronesla Harleen těsně předtím, než se naše myšlenkové okovy uvolnily a agresivita staré ceratosauřice vyvrcholila. Rozmáchla se hlavou na pravo a silnou ránou mně schodila k zemi, její oči se na mě upřeně dívaly a tlama se začala rozevírat. Nebylo vůbec těžké odhadnout, co má v plánu udělat.

Chtěl jsem odplazit z jejího dosahu, ale na ústup nezbyl čas. Rozzuřená samice nahla svou mohutnou tlamu přímo ke mým nohám, chtěla je chytit a roztrhat, aby ji kořist neutekla. Na poslední chvíli ji ale do kostěných destiček na krku praštil vyhozený kámen, Harleen se proti tomu tvoru silně ohnala a upoutala tak jeho pozornost. S výrazem, jakoby se snad ceratosauří samice naštvala, jak ji někdo může zdržovat od úlovku, se otočila a hluboce zasyčela, hlasivky ji pod tím tónem musely kmitat jako pod proudem. Rozmyslela si to, proč zabíjet zdráhající se kořist, když může zabít něco, co se jí samo nabízí. Už se chtěla rozeběhnout kořisti srazit vaz jen silným nárazem tlamy, ale ode mně s ozvalo silné zabučení, a když se ceratosauřice otočila, tak dostala velmi silnou ránu do hrudi. Kopanec pocházel od naštvaného probuzeného hesperosaura.

Třítunový býložravec začal skákat po předních končetinách, jeho desky hlasitě třískaly o sebe, a výhružně máchal svým ocasem. Ceratosauřice nejprve trochu ustoupila, ztemnělým výrazem se na svého soka zadívala, ale pak se syčivým řevem na něj vrhla s doširoka rozevřenou tlamou. Ačkoliv hesperosaurus neměl inteligenci o moc vyšší než současný krokodýl, vystřelil jen na zadní končetiny a krčními deskami udeřil rozběhnutého teropoda do tlamy. Okamžitě ztratil směr, z tlamy vylétlo pár vyražených zubů, a krk hesperosaura mu podrazil pravou nohu. Zakopl a přepadl na bok se silným úderem a rozvířením kil prachu, dopadl vedle neukojitelného řvoucího býložravce, hned ale vyskočil zpátky na zadní a zaútočil znovu.

Vyskočil mu na bok, silnými drápy na zadních končetinách mu způsobil hluboké tržné rány, odrazil se a hesperosaura trochu vykolejil, ranou ustoupil trochu do strany a málem mně rozšlapal, kryl jsem se při máchání jeho mohutného ocasu. Ceratosauřice se chystala ještě jednou na něj zaútočit, srazit ho definitivně k zemi, ale nedokázala do v přepětí načasovat. Rozběhla se zrovna ve chvíli, kdy se na ni řítil ocas se čtyřmi ostny, býložravý obr se ještě naposled silně rozmáchl a triumfálně začal bučet, když nabroušený thagomizer projel kůží ceratosaurova krku. Kostěné ostny mu okmažitě přeťaly míchu a průdušnici, než si samice stačila uvědomit, že nedýchá, byla mrtvá a jen silou setrvačnosti se sklouzla ze zakrvácených ostnů hesperosaura. Vítěž prehistorického souboje kroutil hlavou a bučel na celé okolí, narovnal se znovu do normální polohy a pokračoval dál k napajedlu.

Riskovat, že i hesperosaurus se obrátí proti nám nebylo v plánu, Peterovi jsme pomohli zpátky na nohy a, ikdyž pořád trochu na pozoru, jsme kráčeli zpátky vstříc anomálii, která nás zem zavedla. A záhadnám s ní spojených.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz