V pasti

Shodli jsme se, že musíme nechat Petera odpočinout. Po takovém zážitku by jen málokdo začal novu naplno bojovat s prehistorickými tvory nebezpečnějšími než kterýkoli dnešní predátor. Navíc donedávna jsme si nebyli jisti, zda vůbec kterýkoli neptačí dinosaurus byl jedovatý, ale měli jsme v ruce hmatatelný důkaz. Tížily nás ale důležitější věci. Například to, že se anomálie poprvé objevila v místě, kde na ni mohou narazit i ostatní lidé. Tentokrát jsme však měli štěstí, v nástálé panice a stresu si ji nikdo nevšiml a navíc Peter odstranil veškeré záznamy vniknutí sinornitosaurů, ale stále jsme se nemohli zbavit pocitu, že se to může stát znovu. Tentokrát by to navíc nemuselo být tak nenápadné a začali jsme se bát o naše tajemství. Joss ale přes uplynulý den dokázal vytvořit prototyp nového přístroje, který by mohl dále pomáhat při manipulaci s anomáliemi.

Díky zkušenosti s elektrickým kabelem z obchodního centra utvořil rovnici, podle které se mohl elektrický štít anomálie polarizovat a tím obrátit její vlastnosti. Jinými slovy potrvdil to, co jsme viděli, a sice že polarizace změní anomálii na kompaktní kouli, přes kterou nic nepronikne a navíc není ani příliš viditelná. Podařilo se mu sestrojit prototyp tohoto přístroje, který nazval ACM-1, Anomaly Closing Machine. Sestával vlastně z otočného ramena, ve kterém byl uložen zdroj elektřiny. Musel improvizovat, použil proto obyčejnou autobaterii a součástky, které našel v garáži na základně. Pospojoval pak různé kusy kovu a vytvořil tak něco jako vysílační talíř a na něm pak upevnil dráty po celém obvodu s malými anténami po na stranách, vrcholu a spodku.

Na druhý den jsme se opět, tentokrát za velkých ovací a konečně v plném počtu, sešli na základně a probírali novinky. Mezi námi vládla mnohem lepší nálada, Peter byl již v pořádku a mohl s námi v klidu poobědvat. "Ta věc,...už to funguje," vychutnávala si jídlo Tess. "Mělo by, ale musím to vyzkoušet v terénu," odpověděl ji poklidně Joss. Jen, co to dořekl, tak se objevil náš holografický model s označením nové anomálie. "Teď máš možnost," popadla ho rameno Harleen. "Ani pět minut, prostě ani pět minut," poznamenal si pro sebe Peter. Povinnost nás znovu povolala do akce. Jako vždy, buď zcela neočekávě nebo v tu nejhorší chvíli. Tentokrát jsme se však museli prodrat dávno nepoužívanými lesními cestami do oblasti, kde les lehce řídl a přecházel z nízkého usedlého porostu do prosvětlené krajiny plné borovic a menších listnatých keřů.

Přístroj si Joss dovezl připevněný na čtyřkolce, svým způsobem tak nezabíral ani příliš mnoho místa. "Můžeš," zeptal jsem ho. Otočil ho na ptlatformě a namířil na anomálii. "Stačí, když řekneš," odvětil rozumně. "Tak jo, nakopni to," pobídl jsem ho. Ozval se silný zvuk ohromného napětí, které jako jasné světelné paprsky vystřelilo. Bylo tak oslňující, že jsme si zakrávali oči. Vzápětí jsme je ale otevřeli a s úžasem zjistili, že anomálii udržují ve formě kompaktní koule. Otáčela se stejně pomalu jako obvykle, ale její povrch vypadal tentokrát jako složený z tisícero na těsno svázaných střípků. "Funguje to," oddechl si Joss. "Ty jsi snad ani nedoufal," položila mu řečnickou otázku Tess. "Jak tě znám, spoléhal si na to, že když to nevyjde, tak nás to všechny zabije," neodpustil si vtípek Peter. "Hlavní je, že to funguje správně, nebo ne," povzbudil jsem ho. "Nad očekávání," dodal Joss.

Po chvíli jsme anomálii ale znovu otevřeli, něco nás k ní přitahovalo, ale nedokázali jsme říct co. Jenže to záhadné cosi bylo daleko silnější než my samotní dohromady, nedokázali jsme odolat a museli ji znovu otevřít. "Vážně tam chceme jít," zeptal se řečnicky Peter. "Tebe to tam snad taky tak netáhne," odpověděla mu zvláštním tónem Harleen. Vešli jsme vstříc naprosto neznámému světu, neměli jsme ani představu, kam se vlastně vydáváme. Vstříc minlosti jsme se ocitli na mýtině při okraji vysokého jehličnatého pralesa s nízkým porostem kapradin. Ve větvích si lebedily dlouhé zarostlé liány, spadané větve tlely všude okolo nás. Půda byla měkká a vlhká, ležely na ní spadané větvičky, kapradiny, cykasy nebo stromová kůra. Nádherné navlhlé tlející ticho protínaly zvuky pradávných kobylek, zněly jako cinkání malinkých zvonečků. Dodávalo to ukliďnující atmosféru celému kraji. Na východě stoupalo z mlžného oparu obzoru rozpálené červenavé slunce. Zanedlouho se nám podařilo zaslechnout i potok, který se líně šinul a zurčel lesem.

"Nádhera, to je skutečně nádhera," oddechl jsem si. "Co myslíš, kolik tu může být hodin," zeptala se Harleen. "Jsme nejspíš v juře, možná ve střední juře, kde byly dny kratší zhruba o hodinu. Takže možná okolo čtyř ráno, možná o něco míň," zamyslel jsem se. "Takže se nemusíme bát větších zvířat, jsou přece studenokrevní. Neaktivní přes noc a než se nakopnou, musí se zahřát," uvažoval Peter. "V tohle se pleteš. Dinosauři jsou teplokrevná zvířata, takže bude lepší, když se budeme mít na pozoru," poupravila ho Harleen. "Má pravdu, dinosauři jsou mnohdy aktivní i přes noc. A někteří loví výhradně v noci. Nerad to říkám přátelé, ale v bezpečí rozhodně nejsme," doplnil jsem ji.

Pomalu jsme se začali orientovat v probouzejícím se lese. Rozhodli jsme se jít podél potoka, který byl obehán zelenými kapradinami. Na nich se kupily krůpěje rosy. Šli jsme po široké stezce, kterou očividně vyšlapalo velké zvíře. Potůček už neohraničovaly jen břehy, ale také velké kameny zarostlé vodními řasami. Na jednom z nich se vyhřívala dlouhokrká želva s podivně tvarovaným krunýřem, ze kterého na okrajích čněly silné keratinové ostny. Jakmile nás spatřila, vrhla se do vody a zmizela v proudu. Tess se k vodě přiblížila a náhle ji cestu překřížil malý savec nesmírně podobný bobru. Jeho tmavá hnědá kožešina a široký ocas podporovaly ten dojem. V tlamě přitom svíral malou rybku, zlostně zapištěl, a když Tess spatřil, bleskově rychle zmizel ve svém brlohu pod okrajem břehu potoka. "Bobři v juře," pomyslela si.

Slunce stoupalo stále výše na obzor, ale kryly ho vysoké jehličnaté stromy podobné araukáriím a také skály vyčnívající z lesního podrostu. Přibližovali jsme se k okraji lesa, který se probouzel z nočního spánku. Harleen poodstoupila dál od cesty, neměla ze zdejšího lesa dobrý pocit. Cítila, že zde není něco v pořádku. Rukou se opřela o hrubou stromovou kůru. Dívala se směrem na zarostlou skalní římsu, kde vyrůstaly ohromné stromy a keře. Nevšimla si, že těsně vedle její dlaně se na kůře uhnízdil gigantický zástupce zdejší nevšední fauny. Ohromný žlutofialový pavouk rodu Mongolarachne dosahoval délky těla dva až čtyři centimetry, rozpětí nohou dosahovalo i více než deseti centimetrů, a patřil k největším objeveným druhům prehistorických pavouků. Známe ho ze dvou exemplářů obtisknutých v jemnozrném sedimentu o stáří sto šedesát čtyři milionů let z čínské provincie Vnitřní Mongolsko. Jeden z nich se přitom snažil vpustit svůj jed přímo do krevního oběhu Harleen.

Už se připravoval na útok, ale jeho tělem jako máslem projela ostrá čepel nože. Skočil doslova přišpendlený na stromové kůře. Harleen se bleskurychle otočila a spatřila obřího členovce také. "Málem by tě kousnul," pousmál jsem se. "Nedělej mi chůvu laskavě," osočila mě. "Děje se snad něco," zeptal jsem se klidně. "Ne,...promiň já,...prostě z toho nemám dobrý pocit," řekla s rozpaky. "Myslíš z toho lesa všude okolo," uvědomoval jsem si nahlas. "Ty snad nemáš ten pocit, že nás něco pozoruje. Tiše a skrytě ale přesto, je to tady s námi," uvažovala v tichosti. "Když o tom tak mluvíš...fakt je, že mi tady na jednu stranu něco nesedí," přidal jsem se. "Tak vidíš...musíme mít oči stopkách," dodala. "Víš, že ti kryju záda," nazančil jsem. Usmála se na mě, a pak mi dala malý nepatrný polibek na tvář. Citíl jsem se v tu chvíli tak zvláštně a úžasně zároveň, ten příval skličujících i krasných pocitů bylo něco, co jsem ještě nikdy v životě nezažil. "A za to ti moc děkuju," usmála se na oplátku.

Vratili jsme se zpět na pěšinu, až pak jsem si všiml, že nad námi v korunách stromů jsou ohromné pavučiny, kde muselo prohánět mnohem více podobně velkých pavouků. Potok se rozšiřoval a otevíral se nad ohromnou plochou plání, na které se válely poházené větve a jiné věci. Kryly strašlivé tajemství, které rozhodovalo o životě smrti. Procházeli jsme houštinou k řícce, která se vlévala očividně do ohromného sladkovodního jezera. Les prořídl, byl mnohem světlejší díky paprskům nového dne, které přineslo zlatavé slunce, odrážejících se od lesklé hladiny. Klid a mír pralesa najednou proťal ohromně hluboký hrdelní řev gigantického stvoření. "Podej mi prosím dalekohled," zavolal jsem na Tess. Na druhé straně jezera se poklidně procházel obr překonávající svou délkou plejtváka obrovského. Masivně stavěné tělo se silnýma nohama, které se nořily do vody, neslo téměř patnáct metrů dlouhý krk ukončený malou podlouhlou hlavou s výrazným hrdelním vakem. Zdálo se, že jeho hřbet je pokrytý řadou malých kostěných hrotů a kostěné hrboly nesly i jeho záda a krátký ocas. Bylo to jedno z největších zvířat, které jsem kdy v životě viděl.

"Koukněte se sami," pobídl jsem ostatní. Hleděli jsme na ohromného tvora, který zhruba za sto šedesát pět milionů roků dostatně vznešené jméno Mamenchisaurus sinocanadorum. Tento živočich se pyšnil snad nejdelším krkem v celé živočišné říši, odhady jeho délky kolísají, nicméně předpokládaná délka se odhaduje na devět až sedmnáct metrů. Tvořil tak téměř polovinu délky těla, u největšího druhu tohoto rodu dosahovalo podle některých fosílií až třicet pět metrů na délku a téměř patnáct metrů na výšku. Šlo o poklidného býložravého obra, který se živil především na středním stromovém patře, přes délku jeho krku totiž tato část těla nebyla příliš ohebná (tvořilo ji asi pouze jedenáct obratlů, o čtyři více než má člověk). Byly značně prodloužené, krk tak mohl ohýbat relativně pouze v oblasti napojení na ohromný hrudní koš. Velikost a váha mamenčisaura také zanechala v souvrství Shishugou v provincii Xinjiang (někdy v přepisu také Sin-ťiang) na severozápadě Číny nesmazatelné dědictví, které jsme mohli pocítit na vlastní kůži.

Byli jsme naproto ohromeni. Tento tvor byl prvním velkým dinosaurem, kterého jsme spatřili. Bylo tak úžasné, když se procházel a zastiňoval tak vycházející slunce, že to působilo jako zázrak. Hleděli jsme na něj několik minut. Po chvíli znovu vydal silný hrdelní zvuk a vzepjal krk. Mířil k okraji jezera a slyšeli jsme ohromný praskot, když si razil cestu terénem. Zmizel v zeleném šeru pralesa. Po takto úžasné divadle jsme se opět zaměřili na zurčící říčku. K našemu úžasu jsme zjistili, že zde nejsme sami. Na druhém břehu pil z vodního napajedla malý, křížence dikobraza a dinosaura připomínajícíc tvor. Poklidně vodu po doušcích srkal do svého širokého zobanu, odkud vykukovaly malé ostré zoubky. Na konci byl malý roh, lebka končila nízkým límcem. Krk byl dlouhý, suchá kůže se zespodu prohýbala, když malé zvíře pilo. Hřbet pokrývala řada dlouhých štětin připomínající štětiny dikobraza, táhly se až ke konci konci dlouhého ocasu. Tam, kde je neměl, jeho barva přecházela od hnědofialové po modrou.

"Kdo jsi ty maličký," naklonila se k němu přívětivě Tess. Zvíře se náhle na silných zadních nohách vzepjalo a naježilo výhružně své ostny. Vydal přitom takový chtřestivý zvuk, silně se podobal zvuku klasického chřestýše. "Řekla jsem něco špatně," podivila se Tess. Tvor otevřel své malé čelisti a naprosto nečekaně jeho osten vyletěl a zabodl se přímo do stromové kůry těsně vedle Tess. Až vteřinu potom její hlava uhla stranou a uvědomila si, že děsivě vyhlížející osten mohl skončit v jejím krku nebo mozku. Sklácená tímto zážitkem ulehla na jemnou zem. Jenže malý ceratops s vědeckým názvem Yinlong nepřestával výružně chřestit a posléze i vystřelovat své ostny. Museli jsme jim uhýbat, vrhali jsme se na zem nebo za stromy. Nakonec se malého dinosaura zmocnila nepříčetnost, řval, poskakoval a stále dával na odiv své ostny. Nakonec zaběhl do nízkého kapradinového houští a víc se neukázal.

Yinlong patřil k nedílné složce fauny souvrství Shishugou, kde tvořil obdobu prasat. Měl malou lebku s výrazným zobákem v přední část, narozdíl od ostatních druhů ceratopsidů však měl také zuby. Podle toho vědci soudí, že šlo o všežravé zvíře živící se rostlinami, hmyzem, houbami nebo i menšími živočichy. Je nejstarším známým ceratopsidem, patří k předkům pozdějších svrchokřídových obrů jako byli masivní a gigantický Triceratops nebo zvláštní býložravec Styracosaurus s límcem ozdobeným výraznými trny. Tento jejich jurský "bratranec" však dosahoval maximální délky okolo metru dvacet, na výšku pak měřil jen lehce přes padesát centimetrů. Ačkoliv o tom nemáme dostatečné důkazy, můžeme předpokládat, že podobně jako křídový Psittacosaurus měl tento živočich cosi jako štětiny na jeho zádech a ocase. A existuje možnost, že je skutečně mohl vystřelovat, pokud však měly stejnou tvrdost jako ty, které má moderní dikobraz.

"Co tohle sakra bylo," vyhrkl překvapeně Peter. "Ať to bylo cokoliv, bylo to naprosto šílený. Dinosaurus, co střílí ostny," rozesmál se Joss. "Po čem ale tak mohl jít," napadlo mě. "Tobě to není jasný, mě je to na sto procent," odvětila zadýchaně Tess. "Ne, ale vážně. Kdyby šel po tobě Tess, tak by nejdřív ukazoval svojí sílu. Nepokoušel by se tě zranit nebo zabít. Jsme pro něj něco neznámého a na to by jen tak bezdůvodně neútočil," uvažovala Harleen. "V tom případě, na co útočil," snížil Joss hlas. Sotva, co dořekl poslední slovo, se z houštiny za našimi zády ozval zvuk připomínající vrkot holuba a vrčení velké kočky. Ohlédli jsme se tím směrem a viděli, jak se v kapradinách něco pohybuje. Zvuk se ozval znovu a těsně před nás na stezku vyskočil třímetrový predátor s děsivě vyhlížející tlamou osazenou silnými ostrými zuby. Nejnápadnější však na něm byl hřeben, který se od čumáku kroutil nad lebkou až nad oči, kde zároveň končil. "Guanlong," ustrousil jsem. Nestačili jsme se ani vzpamatovat, dokonce jsme některé věci nechali pohozené na mýtině, a rozběhli směrem z lesa. Jeho zelenavé peří, které mu krylo celé tělo a za hlavou přecházelo do červenooranžova, mu totiž poskytovalo dokonalé krytí v přítmí lesa. Zachváceni panikou jsme si s Harleen ani nedokázali vzpomenout na naše schopnosti, rozběhli jsme se s ostatními na pláž a posléze i do jezera, kde jsme doufali, že se nám podaří s nepříjemným dravcem vypořádat.

Guanlong, překladu tedy doslova "korunovaný drak", patří k vůbec nejstarším příbuzným krále druhohor, samotného druhu Tyrannosaurus rex. Navzdory tomuto příbuzenskému vztahu se svému dávnému "bratranci" příliš nepodobal, šlo o relativně malého dravce o velikosti asi tří metrů a výšce v kyčlích jeden a půl metru s masivními předními končetinami, které byly opatřeny třemi prsty s drápy. Pomocí nich tento dravec páral svou malou kořist, která sestávala především malých dinosaurů, ještěrek nebo mršin, nezdráhal se ale použít i své děsivě vyhlížející čelisti se zuby přizpůsobenými k trhání kořisti. O známého T-rexe se také odlišoval výrazným hřbenem, který mu začínal nad čumákem a končil až nad očima. Zaživa byl částečně vyplněn vzduchem. Jeho úloha byla patrně při námluvách, kdy samci měli výraznější barvu hřebene. Od svého bořího příbuzného se lišil také tím, že měl peří po pravděpodobně celém těle, kdežto T-rex mohl mít podle posledních studií peří pouze na předních končetinách nebo konci ocasu. Koneckonců, čínský korunovaný drak patřil do čeledi zvané Proceratosauridae, což byli příbuzní předků tyranosaura.

Na pláži jsme vyrušili poklidně ležící oboživelníky, kteří si lebedili ve studené vodě. Měli jsme velký náskok, ale nechtěli jsme nic podcenit. Zběsile jsme vběhli přímo na hladinu pokrytou větvemi jehličnatých stromů a kapradinami. Slyšeli jsme, jak pod námi čvachtá a šplíchá voda, když jsme běželi po zbytcích rostlin, které ji byly na hladině. Přesněji v prvních chvílích jsme si mysleli, že jde o vodu. Peter se rozběhl a stoupl na tenkou vratkou větev, která tvořila poklop přírodní pasti. Větev se pohla a Peter spadl do téměř dvoumetrové dehtové jámy. "No tak, pomocte mi," podařilo se mu vykřiknout. Ostatní se k němu okamžitě rozběhli, jakoby ani nevěděli, že za nimi děsivě rychle běží guanlong. Jenže pak mi to došlo, pak jsem si konečně uvědomil, kde se přesně nacházíme. "Počkejte, nehýbejte se," stačil jsem je okřiknout. Bylo však příliš pozdě.

Mí přátelé, ve snaze zachránit Petera, zapadli do stejných dehtových jam, které byly stejně ukryté jako ta první. Nedošlo mi, kde je v tu chvíli guanlong, ale bez rozmyslu jsem se vydal po dehtovém jezeře k nim, abych je ze strašlivého sevření asfaltu, který pomalu obtékal a dusil jejich těla, dostal. Při běhu se mi však pod nohu vloudil kus plující kůry, noha mi na něm podlouzla a já se svezl po mastné směsi asflatu a vody přímo do studeného mazlavého hrobu. "Snažte se odrážet...od předmětů pod váma, dřeva nebo...živočichů," vysoukal jsem. "Kde to sakra jsme," vyjekl Joss. "V dinosauřích pastech ze souvrství Shishugou. Říká se jim taky stopy smrti," težce oddechla Harleen. "Já už tuším proč," dodal poraženě Peter. Klesali jsme stále hlouběji, pokrytí asfaltem a s vidinou jisté smrti. Naše těla byla obepínána asfaltem, pomalu jsme i přestávali dýchat, jak sílil jeho tlak. V hlavě jsme měli pouze jedinnou věc, že se z dehtových jam nedá v žádném případě dostat.

Dinosauří pasti ze souvrství Shishugou jsou jedním nejunikátnějších nálezů z celého období jury. Jedná se vlastně o ohromné fosilní stopy, které se soustřeďují pouze do tohoto souvrství, kde ve střední juře byla dehtová jezera, které čas od času překryla tuhá vrstva sopečného prachu a popela ze zdejších vulkánů. Menší a lehčí druhy živočichů se na nich velmi snadno udržely, jenže velcí sauropodi (zde jako zmíněný mamenčisaurus, pak jeho příbuzný Tienshanosaurus) do nich dokázaly vtisnout ohromné otisky hluboké někdy až dva metry. Poprvé se o nich vědci dozvěděli roku 1928, kdy je odkryl čínský paleontolog Yang Zhongjiang (známější spíše jako Chung Chien Young), později byly vědci odkryty celé série otisků stop a bylo zde nalezeno na šest stovek různých exemplářů zvířat. Jsou zde po sto pětašedesát milionů let uchovaní primitivní savci, pterosauři, krokodýlové nebo želvy. A nejúžasnější je, že v jedné z těchto stop byl nalezen právě jedinec zákeřného druhu Guanlong wucaii.

"Lidi...jestli tu umřu, tak řekněte mý mamě, že jsem ji měl moc rád," snažil se zůstat na hladině Peter. "Tohle uslyšíme ještě tolikrát...nějaká možnost, jak se odsud dostat být musí," pronesla střízlivě Tess. "Vždyť říkám, musíme se odrážet od předmětů, na který narazíme. Jsme blízko břehu, některý tyhle jámy hluboký jen okolo metru, metru padesát. Musíme se zkusit aspoň natáhnout ke dnu," snažil jsem se je povzbudit. Všichni jsme se úmorně snažili dotknout se alespoň špičkami dna. Marně. Naopak jsme se bořili stále hlouběji a hlouběji. Joss se alespoň pokusil chytnout silné krusty dehtu okolo něj a snažil se vytáhnout, ale asfalt byl mnohem silnější. Vzdal to. Zavřel oči, čekal až ho černá masa zcela pohltí.

Náhle ale ucítil cosi, jak se mu otírá o ruku. Podíval se tím směrem a spatřil guanlonga, jak mu svým narůžovělým hrubým jazykem olizuje dlaň. Joss ze všech sil vystrčil ruku výš, aby se ho pokusil odradit. Pěstí ho praštil přímo do čumáku, jenže guanlong se pouze otřepal, vztyčil se na tříprsté zadní končetiny a přelezl k druhé ruce. V tom Joss viděl příležitost. Natáhl ruku ještě výš a podařilo se mu chytit pevně dlouhý opeřený ocas malé zvláštní příšerky, která se tím tak rozrušila, že sebou silně škubla a vymrštila ocas. Joss se tak dostal na silnou krustu zaschlécho asfaltu, ale guanlongovy nohy podjely a on spadl přímo do spárů smrti v dehtu. Sběsile sebou házel a řval, přitom se propadával stále hlouběji do jezera. Jeho jemné zelené peří se vteřině pokrylo silnou vrstvou dehtu a tlak na něj působící ho naprosto oslabil. Po chvíli se už ani nehýbal, na jeho očích bylo vidět jedinné. Čekal na svou vlastní smrt.

Joss se vzpamatoval a začal nás jednoho po druhém vytahovat z dehtových jam. Oblepeni zbytkem asfaltu jsme se v pravdě klidnějším tempu vraceli po pevné krustě jezera. Slunce už bylo vysoko na obzoru, vodní hladina odrážela jeho paprsky a vypadala tak jako ohromné světlé zrcadlo. V lehkém přítmí okraje pralesa jsme pobrali naše věci u potoka. Ještě jsme se před další cestou jen rychle opláchli v ledově studené vodě zurčícího toku a pokračovali pomalu k domovu. Netušili jsme však, že nám střední jura ještě zdaleka neukázala všechny své nebezpečné stránky.

Možná v polovině cesty jsme už byli dostatečně klidní na to, abychom si mohli zavtipkovat. Korunami stromů prosvítaly paprsky slunce, jen málokteré se však dostaly až na vlhkou půdu pralesa. "Až se vrátíme domů, dám si tu nejdelší sprchu v dějinách lidstva," rozesmála se Tess. "Tak to ne...já jdu do sprchy první," oponoval ji s úsměvěm Joss. "Chci tenhle hnus ze sebe dostat, jestli mě takhle někdo uvidí," povzdechl si Peter. Rozjívenou atmosférou jsme pochodovali napříč nádherným hustým lesem. Nad námi ve větvích stromů plachtili malí teropodi s nezvykle prodlouženými prsty. Jejich malá tělíčka byla stejně zbarvena, jako kukačka, spodní strana byla kropenatá zatímco ta horní šedočerná. Narozdíl od ní však měli nezvykle výrazně zbravené čelisti, přecházely od červené přes žlutou až po oranžovou. Jejich zpěv se šířil celým pralesem. Sem tam se v podrostu mihlo tělo malého ornitopoda nebo teropoda, jen prosvištělo pod širokými listy kapradin.

Už jsme měli anomálii nadohled. Byla stejně zavřená, jako když jsme ji tam zanechali. Za pralesní stěnou jehličnatých keřů se ale něco hnulo. Po levé straně pěšiny se pohybovalo něco nejméně dvakrát většího, než byl guanlong, kterého jsme potkali nad jezerem. "Co je to," špitl Joss. Najednou se za ohromnými keři ozval nesmírně hluboký nervy drásající řev. "To snad nemyslíš vážně, z jednoho problému do druhýho," poznamenal jsem naštvaně. Ze skalní římsy seskočil mohutný modrý teropod s ohyzdnou tlamou plnou silných zubů. Vysoká a dlouhá lebka se usadila na dlouhém krku upevněném na silném těle. Celkově na délku mohl mít okolo sedmi až osmi metrů. Stékaly z nich sliny, některé byly vylámány nebo přečnívaly ven z čelisti. Na zadních nohách se svalnatý predátor znovu vzepjal a znovu úžasně silně zařval. Zadíval se na nás, upřeně a nenávistně. Naježil přitom jakési ostny vzadu na krku těsně za hlavou. Pomalu jsme začali ustupovat do strany, zvíře ale šlo pomalými krůčky jeho tříprstých končetin s děsivými drápy za námi.

"Můžeš," mrkl jsem na Harleen. "Bez váhání," odvětila jistě. "Dobře, až řeknu teď, tak se rozběhněte k anomálii, jasný," zavolal jsem na ostatní. "Jasný," odvětil rozhodně Peter. Chvíli jsme počkali, vteřiny se zdály být jako hodiny, prales utichl a všem se žilami proháněl adrenalin. "Teeeď," rozezněla se ozvěna. Predátor se okamžitě rozběhl za ostatními, ale pohotově jsme s Harleen namířili ruku na teropoda a dostali jsme se mu přímo do mysli. Po pár metrech se zastavil, jeho tělo ovládané silnými svaly zůstalo stát na místě a hlava na dlouhém krku se prohla dolů. Zle pištěl a začal pomalu couvat. Postupoval stále dále do podrostu, ale na chvíli se mu podařilo vymanit z našeho psychického sevření. Zavětřil a obrátil se na stranu, kde se nacházela anomálie, a okamžitě utekl. Zírali jsme na utíkajícího predátora a stále nevěřili, že jen kvůli poryvu větru se obrátil a zmizel v pralese.

Cítili jsme se dobře, čekali jsme, že nás už nemůže nic ohrozit. Pomalu jsme se obrátili a blížili se k anomálii. "Typni, co to bylo za zvíře," pousmál jsem se na ni. "Tak schválně...ehm...Sinraptor," znejistila. "Tebe asi jen tak na něčem nenachytám," povzdechl jsem si. "Nebudeš nakonec potřebovat ještě doučit," zasmála se. "Vážně se mnou flirtuješ," rozohnil jsem se. "Nejsi jako ostatní kluci, s tebou se prostě nedá flirtovat nijak jinak, než přes dinosaury," uculila se. A tehdy, tehdy mezi námi přeskočilo něco, co později zásadně ovlivnilo naše životy. Něco strašně krásného a uspokujícího zároveň. Náhle jsme vůbec nebrali ohled na to, že naše těla jsou částečně pokrytá dehtem. Prostě jsme byli rádi, že máme chvilku sami pro sebe. "Musím říct, že ty taky nejsi jako ostatní holky, jsi prostě svá. A to je ta krásná věc," snažil jsem ji to oplatit. "Nech toho, začnu se červenat," červenaly ji tváře. Procházeli jsme se pomalu a snažili se všemi póry cítit tu krásnou atmosféru jurského pralesa. "Hej vy hrdličky, pojďte už," zakřičel na nás Joss. "Víš, co mi můžeš, viď," zavtipkoval jsem si pro sebe. On se na mě jen široce usmál.

Došli jsme k anomálii, Joss se sklonil, aby mohl přístroj ACP vypnout a tím otevřít anomálii. Ta se znovu rozletěla do prostoru a my jsme se naposled podívali do pralesa, který za několik milionů let překryje ohromná vrstva sopečného popela a zmízí tak až do doby, kde se zde objeví první paleontologické expedice. Z rozjímaní nás ale náhle něco vyrušilo. Po naší pravé straně totiž leželo cosi, co jsme původně měli za padlý kmen ohromného jehličnanu. Jenže v denním horku se tu snažil odpočívat jeden z vůbec největších činských teropodních dinosaurů, který měřil úctyhodných jedenáct metrů. Postupně jsme ve stínech rozeznávali tvary, na kameni spočívala metrová hlava s výrazně zbarveným hřebenem na čenichu. Z mohutných čelistí vyčnívaly ostré zuby, nad nimi na nás uhrančivě koukalo žlutavé oko s černou zornicí. "Vidí nás," zeptala se šeptem Tess. "Líp, než si myslíš," řekl jsem stroze.

Obří teropod Yangchuanosaurus je nejen velmi známým čínským dinosaurem, ale zároveň jedním z vůbec největších masožravců, kteří se proháněli po území Asie. Jeho mohutné třítunové tělo dosahovali délky i jedenácti metrů, lebka pak délky metr deset. Byla vysoká s mohutnými čelistmi a menším hřebenem nad čenichem. Byl to živočich lovící velkou kořist jako sauropody, stegosauridy nebo jiné teropody, potažmo i své vlastní příbuzné, ke kterým patřil právě i Sinraptor. Kořist lovil pomocí ohromných drápů na předních končetin, dopomáhal si silnými zuby. Po celé Číně ho v období střední jury reprezentovaly tři druhy, první z nich byl popsaný roku 1978 z distriktu Yongchuan. Podle něj má také tento gigant své jméno. Jeden takový yangchuanosaurus si právě ze svého hřbetu setřásl spadané větvičky a jehličí a pomalu se vztyčil na mohutné zadní končetiny. V malátnosti narazil do silného stromu vedle jeho těla. Naprosto tiše nás pozoroval. Za našimi zády naopak naprosto neslyšně proběhl zkrze anomálii malý opeřený teropod.

Ustupovali jsme pomalu zpátky vstříc naší součastnosti, Joss jen sáhl po svém unikátním přístroji a rychlostí blesku jsme se přenseli zpět do roku 2015. Anomálie se zavírala, do naší doby už přenesla jen neutichající řev ohromného dospělého yangchuanosaura. Hluboce jsme oddechovali na zemi pokryté suchým jehličím, které se na nás lepilo díky dehtu na našich tělech. Museli jsme si všechno nechat dvakrát projít hlavou. "Tohle je šílený," vyhrkl Peter. "A bude hůř, určitě bude hůř," neodpustil si Joss. "Určitě, přijdou větší a nebezpečnější. Tohle bylo jenom hodně slabý kafe," zasmál jsem se. Byli jsme ze zážitků z jurského naprosto unešeni. Jenže jsme netušili, že s námi prošel anomálií černý pasažér. Vycítil jídlo ve vaku, který byl připevněn na jedné ze čtyřkolek a jeho malá velikost mu dovolila do vaku vlézt. Svezl se s námi až na základnu a my o tom neměli ani tušení.