Velké permské vymírání druhů - Sopky jako jezdci apokalypsy

Tzv. Velká pětka, největší vymírání v historii života na této planetě, je velmi dobře patrná ve fosilním záznamu a jen díky němu mohla být stanovena a podrobně zkoumána. Největším z nich pak bylo to na pomezí permu a triasu před zhruba 252 miliony let, tehdy ze zemského povrchu zmizelo 96 % všeho živého a zotavování tragicky zasažených ekosystémů trvalo další desítky milionů let. Vědci však stále přesně nevědí, co takto masový zánik druhů ve velmi krátkém časovém úseku způsobilo. Existovaly teorie o dopadech kosmických těles, faktorech zemské tektoniky i zvýšené sopečné aktivity, ale žádná z nich nebyla dostatečně prokázána. Nový výzkum vědců z Cincinnatské univerzity ale může výrazně přispět k odhalení jeho skutečné příčiny.

Umělecká představa velkého permského vymírání druhů. Tato událost byla tím nejbouřlivějším zmizením organického života v historii této planety, přestože vědci hledají příčinu již velmi dlouhou dobu, tak stále není jasné, jaká byla skutečně nebo jestli šlo o důsledky více katastrofických změn. Kredit: Julius Csotonyi, převzato z jeho webu

Vymírání na konci permu je dozajista to největší od vzniku složitého života, jelikož v době řádově mezi desítkami až statisícemi lety zaniklo 96 % všeho živého na Zemi. Jeho důsledky pokračovaly další 4-6 milionů let a konečně úplné zotavení ekosystémů pokračovalo až do první poloviny triasu.

Přesto vědci jeho pravou podstatu dosud neznají, teorie o dopadu velkého kosmického tělesa se nedaly dost dobře prokázat a stejně tak i rozsáhlá změna polohy kontinentů jako příčina, často je za něj označována vulkanická činnost na území dnešní Sibiře, kterou ale taktéž nemohlo být všechno vysvětleno. Nový výzkum vědců z Cincinnatské univerzity a Čínské univerzity geologických věd ale ukázal, že poslední jmenovaný scénář rozhodně není od věci a naopak mu skutečnosti nasvědčují.

Vědecký tým se zaměřil na výzkum sedimentů potvrzující scénář rozsáhlých sopečných výbuchů v globálním měřítku, na deseti lokalitách napříč kontinenty se jim podařilo prokázat stopové množství rtuti z doby datované jako doby průběhu velkého vymírání.

Docent a hlavní autor této studie, Jun Shen z Čínské univerzity geologických věd, poukázal na to, že i dnes můžeme prokázat rtuť ze sedimentů vzniklých při sopečných erupcích a následném spalování fosilních paliv a jiných organických látek. Tato látka se pak dostala do mořských sedimentů a světového oceánu, kde působila jako jed pro všechny druhy.

Vědci také poukazují na fakt, že epicentrem těchto erupcí byla skutečně Sibiř, přestože jiné kaldery lze najít i různých dalších místech světa. Podle nich byl rozsah výbuchů dán tvarem sopek a jejich dlouhodobu aktivitou, často se totiž jednalo o kaldery tabulových sopek o ohromné rozloze a aktivitě v řádech stovek tisíc let.

Spoluautor studie, Prof. Thomas Algeo z katedry geologie McMicken College of Arts and Sciences v rámci Cincinnatské univerzity, poukázal na fakt, rtuť je pro geology a paleontology poměrně novým ukazatelem výrazných sopečných událostí v historii Země. Pro změření její koncentrace v mořském prostředí se potom zaměřili především na zuby strunatců ze skupiny konodontů, jež byli tímto vymíráním také značně zdecimováni.

Jak Prof. Algeo uvedl, spatřuje ale za hlavního zabijáka a strůjce počátku vymírání výrazné oteplení ovzduší sopečnými erupci. Následky jako je zvýšená koncentrace rtuti, acidifikace oceánů a podobné pak podle něj následovaly. Jak sám říká, nemuselo to nutně souviset s intentizou kataklizmatu, ale s dobou trvání.

Pravdou je, že výrazné oteplení o zhruba 8 °C skutečně nastalo a výzkumy vrstev z doby vymírání P-T ukázaly, že erupce vychrlily do ovzduší tři miliony krychlových kilometrů popela a prachu. Je to asi tří tisíckrát více, než co způsobil výbuch sopky Mount St. Helens v roce 1980 a to prach a popel byl ve velké míře znát až v Oklahomě (přestože se hora nachází až ve státě Washington).

Podle Shena je rtuť velmi dobrým ukazatelem, že ke skutečně globálním erupcím na konci permské éry došlo, a že právě ony jsou zodpovědné za tak rapidní úbytek všeho živého. Velikost Sibiřských trapů a rozšíření vyvržených hornin po celém světě tomuto scénáři rozhodně nejvíce nasvědčuje (ikdyž něco podobného by se mohlo udát i při dopadu kosmického tělesa - žádný nález tomu ale zatím nenasvědčuje).

Sám pak dodává, že dnes, při nadměrném uvolňování uhlíku, dusíku a jejich derivátů, je situace s oteplením ovzduší a zamořením pevnin i oceánů podobná. Dopady této ekologické katastrofy přijdou za velmi krátkou dobu, podle biologů a klimatologů se budeme tento problém muset naučit vyřešit, než se stane skutečnou hrozbou.

Mnohé jazyky tvrdí, že už stojíme na prahu tzv. šestého vymírání. Lidstvo jako takové už nejspíš tedy nebude mít dlouhé trvání a existuje i možnost zkoumat příčiny a průběh permského vymírání v reálném čase. Až způsobíme my sami další takové.