Virus

Po miliony let evoluce se s pokročilejšími živočichy, ale i s rostlinami, vyvíjeli pro nás neviditelní paraziti. Po ty dlouhé miliony let mohli i vyhubit celé druhy živočichů.

Dvacetistupňový den s deštěm v současnosti byl po křídovém skleníku krásnou změnou. Nad městem se vznášela mračna plná vody, začalo drobně pršet. Mokli jsme, ale na období dešťů v Hell Creeku to pořád nestačilo. Oproti tomu to byla jen drobná sprcha, nic jiného.

"No, pojď ke mně! No, honem," Tess radostně klekla na kolena hned za dveřmi základny. Do náruče jí vběhl drobný Aorun a vesele cvrlikal.

"Kruci, tohle mi chybělo," Joss se prošel po místnosti. Zatleskal rukama. Zapnul se operační systém a světla. Vše zase běželo tak jako předtím.

Mezi námi ale nic už nebylo jako předtím.

Tři dny v křídě s námi udělaly to samé jako celý rok. Už jsme nebyli tak dokonalý tým, za jaký jsme se považovali. Byli jsme rozervaní na kusy, nefungovali jako předtím. Joss si nepřipouštěl ztrátu svého vůdčího postavení, Tess byla sice ráda, že nás dovedl k anomálii, ale stejně s ním nesouhlasila. Bylo mu to ale asi jedno, triumfálně si lehl na pohovku a pil vyhlazené pití.

"Au," sykl jsem, když jsem dezinfikoval ránu.

"Jak je to hluboký?" Tess se vynořila ve dveřích. "Moc ne. Ale nečekal bych, že schytám kopanec od nečeho takovýho," nadnesl jsem to. Přikývla.

"A za tu křídu... promiň," opáčila se. "Nech to být. Já jsem se taky nezachoval zrovna hezky," přilepil jsem na ránu náplast. "To ne, no. Měl jsi nám to říct," zakroutila hlavou. Založila si ruce na prsa. "Stejně jsem věděl, že to takhle dopadne. Vyšlo by to nastejno," obhajoval jsem se. "Ale některý věci se nemusely stát," přísněji se na mě podívala. "Možná," sklopil jsem pohled.

"Děsí mě to, že teď už nic nebude jako dřív," starostlivě řekla. "Co všechno myslíš?" zkoumavě jsem odpověděl.

Úsměvně si povzdechla. "Peter to sice málem nepřežil, ale viděl jsi ho sám. Nevzdával to. Choval se jinak, než dřív. Joss si zase myslí, že je na koni a bude útočit proti někomu, kdo se ho bude snažit setřást. Vy dva jste se pohádali tak, že to vypadá na rozchod. A k tomu máme ještě blechu v kožichu, toho policajta."

"Týká se ta změna i tebe?" musel jsem se zeptat. "Možná. Ale asi spíš jo. Sama ještě nevím," pookřála. "Koukni, pořád jsme tým. Všechno dáme zase do pořádku, i když to bude ještě trvat," ujistil jsem jí.

"A vy dva spolu, vyjasníte si to, že jo?" ještě dodala. "Zajdu za ní. Je to nejlepší, co mě v životě potkalo a nechci o ní přijít. Moc mi na ní záleží," vlil se do mě optimismus. "Jo, já sice mluvila o tobě a o něm," pokynula na Josse," ale vás dva mám taky vcelku ráda."

...

"Skoro jako doma," Peter ležel na nemocniční posteli a zotavoval se ze zlomeniny žeber. "Fakt jako doma," rozhlédl po povědomém pokoji.

Po operaci byl ztuhlý a malátný, vzpomínal na to, když tady byl před pár dny s prokousnutou rukou. Někdo by se mohl začít vyptávat.

Pod nemocničním pláštěm měl zašitou ránu na prsou, ještě ji ale necítil, protože byl stále plný anestetik. Vděčně dýchal, při každém nádechu se mu kyslík dostal hluboko do plic a vychutnával si ho plnými doušky. Už nekašlal krev, necítil žádné nechutné dusno a horko kolem sebe. Na nemocničním pokoji bylo vlastně docela příjemně, v rámci možností. Měl ale občas pocit, že slyší vzdálený řev nějakého raptora nebo tyranosaura, nevěděl ale, jestli jsou to halucinace nebo to je skutečnost. Nebyl si jistý ničím.

Chvíli to trvalo, ale navštívili ho nejdřív rodiče a potom i Tess, která mu donesla jeho notebook. Byl rád, že jí vidí.

"Jak ti je?" trochu nesměle začala. "Ujde to, vcelku to ujde," suverénně odpověděl a posadil si notebook na stehna. "Ty už asi nechceš donýst nic jinýho, co? Jako chtěla jsem ti s tím dát ještě čokoládu, ale snědla bych jí asi sama, jak tak na tebe koukám," zjistila.

"Pomohl bych ti s ní, ale nejdřív se musím podívat na všechno ostatní... zkontrolovat systém a... a tak," zafuněl. Očima si ho prohlédla, pousmála se a zvedla se. "Tak tě tu nechám. Hraj si," zlehčila to.

"Počkej, to neznamená, že tě tu nechci," dodal. "Tak a je to hotový," odložil notebook.

Znovu se posadila. "Chci ti poděkovat, žes mě tak držela. Že jsi se o mě v tý křídě starala, protože bez tebe bych byl už pod kytkama. Však víš, těma velkýma, který tam všude rostly," podařilo se mu jí rozesmát. "Polovinu z těch věcí jsi zvládnul úplně sám. Já jsem se akorát koukala, aby tě něco nezabilo," pousmála se. "Jakože to nebylo jednoduchý," smál se. "To teda nebylo," smála se taky.

"Kdy máš volno, nejblíž?" přešel v konverzaci jinam. "Jak to myslíš?" ztáhla se. "Prostě, kdy můžeš jít ven?" vzdechl.

Najednou spadla do rozpaků. "Asi hned, jak tě pustí, asi. Ale doufám, že půjdeme jinam, než do tvýho pokoje." "A kdybych roztáhnul žaluzie?" Smáli se oba.

"Co to je?" Tess zaslechla tiché houkání. "Sakra, sakra," ohnal se po notebooku, když na něm blikala ikona označující novou anomálii. "Není to další anomálie, že ne?" ujistila se. "Je to přesně další anomálie," zhrozil se.

"Kde je?" nahnula se přes něj k počítači. "Lokalizuje se-" hned zavřel notebook. Ve dveřích stál Gisher.

"Ťukal jsem, ale jsem nebyl slyšet. Můžu dál?" uvedl se. "No jasně... tak teda pojďte," Peter ho nelibě přivítal. "Nebudu tu dlouho, chci se tě jenom zeptat na pár věcí. Jednoduché otázky, ničeho se neboj," pokračoval.

"Hele, co vlastně po mě chcete? Nic jsem neudělal a ani ona, tak nás nevyslýchejte," opáčil se. "Já tě nebudu vyslýchat a ani tvojí kamarádku. Nic mě k tomu nevede. Jenom se chci zeptat, jak se máš a jak se ti to vlastně stalo," přišel blíž k posteli.

"Hele, prostě jsem špatně upadl na břicho a zlomil si žebro. Lezl jsem ze stromu," Tess u toho přikývla. "Fajn, dobře. Akorát, proč jsi dneska ráno odlétal někam se svým strejdou helikoptérou?" vyptával se dál. Peter u toho znejistil.

"Odkud tohle víte?" zafuněl. "Tvojí sestře to říkal bratranec, že jste vy všichni odlétali, i když bylo špatný počasí na let. Chci jenom vědet proč," přísně se na něj podíval. "Snitch. Jako vždycky. Hele, tohle se vás vůbec netýká. Můžete chodit s mojí ségrou, ale do mýho života vám vůbec nic není. Vůbec nic," zaťal levou ruku v pěst. "Já se jenom snažím objasnit těch pár zvláštních věcí, co se kolem vás dějou. Jako například to, že někdo napadl tvýho nejlepšího kamaráda Martina pozdě večer na ulici. A s tvojí sestrou to nemá nic společnýho," velmi dobře zvolil styl vyjednávání.

Peter na tohle neodpověděl, trochu se i naštval, že jsem mu nic neřekl. Tess zabzučela zpráva v kapse. Byl čas jít.

"Ještě za tebou přijdu, slibuju," dodala. "Dovolíte?" přísně se podívala na Gishera. "Jasně," ustoupil. Ještě ve dveřích mrkla na Petera, ten jí dal najevo, že nic neřekne. Odešla.

"Tak," posadil se," nechceš mi něco říct? Třeba tajemství?" Peter se oddálil. Z tváře mu opadl nezlomný výraz.

...

"Sakra práce," Joss odcházel z tovární haly a ruku si držel u pusy. Těžce a sýpavě oddechoval. "Pálí to. Fakt hodně to pálí."

Rozkašlal se a opřel se řidítka čtyřkolky.

"Atmosféra bohatá na kyslík. Fuj, trochu moc bohatá, je to cejtit," těžce jsem oddechl. "Co to znamená? Do jaký doby tahle anomálie vede?" Tess dala Jossovi něco k pití. "Jestli jde o minulost, tak nejspíš karbon. Těžko se dá najít období bohatší na kyslík než tohle, protože se ohromně rozrostly lesy, co ho produkovaly. To ostatně vedlo i k jejich zániku," pousmíval jsem se nad tím.

Anomálie se otevřela v prostoru průmyslového areálu, v jedné jeho hale, na úterní odpoledne tu zrovna nebylo nějak živo. Půda plná suché jemné zeminy rýsující se mezi rotrhanými kusy montážních panelů, nikde ani noha. V celé oblasti se nacházelo několik pytlů s cementem, složený nakladač lesknoucí se v doznívajícím slunečním svitu, pár železených traverz a bedny s nářadím.

"A mimochodem, úplně slyším, jak protáčíš očima," dodal jsem. "Cos čekal? Moc dlouhý," dobře naladěná odpověděla. "Mluvíš jako She-Hulk," neopomenul jsem. "Tess zlobit! Takhle bych mluvila jako She-Hulk," hrdelně odpověděla.

Došli jsme před vchod tovární haly, kde byla anomálie otevřená. V celém prostoru teď nikdo nebyl.

"Co všechno žilo v karbonu?" Joss se postavil mírně před nás do otevřených dveří haly. Vznášela se tam anomálie do přes tři sta milionů let vzdálené minlosti.

"Hodně obojživelníků, některý o velikosti krokodýla. Velký množství ryb, šlo o záplavový pralesy. Do subtropů horko a vlhko, spousta druhů sladkovodních žraloků, temnospondylů a létající hmyz. Ten byl na hodně místech. Žádný dinosauři, savci nebo krokodýli. Akorát první plazi, těch na konci karbonu žilo docela dost," uvedl jsem je.

"Fajn, tohle by šlo. Nezní to tak hrozně, jestli se teda na souši nevyskytuje něco většího," Joss se odvrátil.

"Bojíte se někdo hmyzu?" jen tak mimochodem jsem poznamenal. "Říká někdo, kdo se bojí vosy?" Tess přivřela oči. "Mluvím vážně. Karbon je období obřího hmyzu a členovců jako stonožek, pavouků nebo štírů. Ta havět tam je na hodně místech a není asi příjemný se s ní setkat. Budeme muset dávat bacha na nohy," dokončil jsem výklad.

"Určitě tu bude nějakej pesticid proti broukům, podívám se po něm," Joss zabručel a obešel několik složených palet.

Přikývli jsme. Chtěl jsem se rozejít pro nějaký průrazný typ nábojnice, ale Tess mě zastavila.

"Fakt jsou tam tak velký... velkej hmyz?" neochotně ze sebe vyloudila. "Že by ses zase bála?" šťouchl jsem si. "S tím hadem to bylo omylem. Takže ne zase," zahájila ofenzivu. "Proč by sis nechala poradit od někoho, kdo se bojí vosy?" pokračoval jsem. Nenechala se odrazit.

"Nech toho. Fakt tam něco takovýho je?" šla k věci. "Je. Dvoumetrový stonožky, půlmetroví štíři nebo vážky s rozpětím okolo tři čtvrtě metru. Ale nic by nám nemělo ublížit," přikývl jsem a ujistil jí. "Aspoň, že tak."

V jedné krabici bylo přesně něco takového, co jsem hledal. Byla tam snůška nábojů, o kterých mě Tess ujistila, že projdou i slabým kovem, takže chitinové krunýře karbonských členovců by proti nim neměly odolat. Jinak, z Josse byla pořád cítit výrazná nevraživost proti mě a čekal jsem, že tohle jen tak nepřejde. Byla to dost nešťastná pozice pro nás pro všechny.

Tess zvedla telefon. Tušil jsem, kdo to je. Jakoby den nebyl už tak špatný.

"Chce s tebou mluvit," podala mi telefon. Neochotně jsem si ho vzal.

"Kde jsi?" ptal jsem se hned na úvod. "Taky jsem ráda, že tě slyším," popuzeně vzdychla. "Tak promiň, že mám o tebe starost. Kde teda jsi?" ustoupil jsem dál od čtyřkolky. "Doma. Pořád ještě doma," na druhém konci sklopila hlavu. "Chci přemýšlet, aspoň chvíli."

"Potřebujeme tě tady, hned, jestli to jde," ohlédl jsem se na Tess, která se bleskurychle otočila. Očima jsem projel okolí. "Chceš mě tam vůbec?" doma se podívala na svou vlastní odraz ve skle.

Přišla si zničeně, zarmouceně. Cítil jsem to.

"Na tom přece nesejde. Na tom přece vůbec nezáleží, jestli tě tady chci. Potřebujeme tě a hotovo. Je tu anomálie, co vede do karbonu, a Bůh ví, co z ní vylezlo," všiml jsem si Tess, jak něco naznačuje.

Neozvala se mi zpátky. "Od kdy jseš zase taková... já nevím, stydlivá? Neprůbojná?" položil jsem si sám sobě otázku. "Čekám, co z tebe vypadne," docela klidně odpověděla. "Jsem na pomalu na cestě." "Pak si promluvíme. V klidu a jenom my dva. Slibuju," na hlavě jsem ucítil pár kapek. Poprchávalo. "Tak fajn. Budu tam za deset minut," řekla. "Fajn," odvětil jsem. Rozlučili jsme se a položila to.

Rozhlédl jsem se. Na zemi nebylo nic podobného stopám po vniknutí, jen dešťové kapky v písku. Bylo tu relativně prázdno.

"Jdeme," Joss mě chytl za levé rameno. "Fajn."

"Počkej tu na ní. Prej přijde za deset minut," podal jsem jí mobil. "Dobře, počkám tady. Mimochodem, nevíš, co jsme si říkali na chemii o vysoký koncentraci kyslíku v atmosféře?" jen tak mimo děj řekla. "Oprava - já jsem se ptal," nadlehčeně jsem řekl. "No, bože, tak ses ptal. Každopádně víš na co? Že vysoká koncentrace kyslíku nám lidem usmaží plíce," kroutila hlavou.

"Máme dýchací masky a Joss schání i něco proti hmyzu. Budeme v pohodě," zlehčil jsem to.

Neodpověděla. Zaraženě pohnula hlavou.

"Donesu ti nějakej suvenýr, jo? Až to tady uděláme, tak se půjdeme projít nebo někam to je jedno, slibuju," ujistil jsem jí. Joss už se zjevil i s postřikem proti hmyzu a lovil masky proti snesení dvojnásobné koncentrace kyslíku v atmosféře.

"Fajn, ale až ti to vypálí plíce, tak za mnou nechoď," odřekla s nadsázkou. Chvíli na to se jí pobavením zvedly koutky rtů.

Naposledy jsem vzhlédl na nebe a uvědomil si, jak přesně vystihuje situaci našeho týmu. Obloha se zdála být mnohem temnější než kdy předtím. Nad celou krajinou se ztahovala mračna a obloha děsivě zčernala, šedivěla a stávala se stále tmavší a tmavší. Dále na východ už byly do země blesky a padal k povrchu blahodárný déšť.

"Na," Joss mi podal postřik a masku," já si vezmu pušku." "Jak chceš, je to jedno," stroze jsem zabručel.

Prošli jsme skrz do podobného klimatu, který jsme zažili v křídě. Horký a vlhký. Převaha kyslíku v atmosféře.

Karbon byl tímto tzv. kyslíkovým eventem (to znamená obdobím, kdy na Zemi globálně zvýšila hodnota tohoto plynu v atmosféře) pověstný, právě díky němu vzniklo jeho povědomí jako takové. Nadměrné množství, zhruba pětatřicet procent tedy o čtrnáct procent více než dnes, zapříčínilo rychlejší evoluci členovců, kapradin, primtivních jehličnanů i dalších skupin do gigantických forem, které se staly jednou z dominantních složek tehdejších ekosystémů. Mimo nich zde však vznikli také první plazi, dávní předci všech dalších druhů, ať už dinosaurů, krokodýlů, ryboještěrů nebo savců.

Otevřel se před námi dávný karbonský močál někde na rovníku. Na jižním pólu v tu dobu byly ohromné ledovce. Paradoxní, přišlo mi.

"Ticho," Joss zabručel. "Jakože neslyšíš ptáky nebo co?" rozhlédl jsem ke korunám kapraďorostů o výšce čtyřiceti metrů. "Jakože ale třeba ani cvrčky nebo podobný potvůrky," přes masku jsem mu rozuměl. "Ještě se pořádně nestačili vyvinout... fuj!" lekl jsem se.

Joss se rychle otočil a lekl se stejně tak. Prolétl řed námi, s velkými obtížemi, obrovský šváb. Byl velký jako moje pěst.

"Tenhle byl třeba pěkne hnusnej," odřekl. "Švábi tu třeba jsou. A taky jepice. Škorpioni. Pavouci. Stonožky. Samozřejmně obřích rozměrů," okolí mě nepřestávalo fasicnovat.

Tlela všude okolo nás vegetace. Budoucí uhelné zásoby někde ve Skotsku. Vzrostlé obrovské plavuně a kapradiny rostly všude kolem nás, někde byly vyrvané i s kořeny a převrácené na mazlavé zemi. Na kmenech měly zvláštní vzory. Menší kapradiny byly v trsech i okolo kmenů. Ve čtyřicet metrů vysokých korunách kordaitů, pradávných příbuzných jehličnanů, a kapraďorostů byly shluky mlhy, když jsme se ale podívali přes hradbu vysokých plavuní před námi, tak bylo vidět, jak les prořídl.

Vzduch byl nebývale těžký, plný puchu hniloby a tlení. Bylo to cítit i přes masku. Ocitli jsme se přitom na malém ostrůvku, jehož okraje lemovaly pahýly uhnilých kmenů plavuní, občas se schovávajíc v hávu z přesličkového porostu. Gigantické přeslice byly přitom vysoké jako my samotní, některé však byly daleko větší. Bylo to zvláštní, jak nás zelený pruh zprava obepnul.

"Ještě, že jsem si ty boty nepřezouval. K tomu křídovýmu bahnu si můžu přidat i to karbonský, abych měl další do sbírky. Je to ale hnusný," vyndaval nohu s kopečku šedě hnědého mazlavého materiálu. "No to je, karbonský bahno, to je hrozný... to jo," přitakal jsem.

Ani jsem mu radši neřekl, že šlápl do trusu nějaké velké stonožky.

"A hele, promiň, že jsem na tebe v tý křídě tak vystartoval. Ale chápeš, co jsme všechno kvůli tobě riskovali a málem tam i zůstali. Udělal jsi chybu, musíš si to přiznat," smířlivě vedl hovor. Ach bože, no jasně, myslel jsem si. "Říkal jsem ti, že proto mám svoje důvody. Už jsem ti to říkal a stojím si za tím. Promiň, ale tak to je," polkl jsem na sucho.

"Jak chceš. Ale koukni se, co se všechno kvůli tomu stalo. Rozpadli jsme se a skoro úplně přestali fungovat," triumfoval. "Koukni se, teď už je to jedno. A jestli si myslíš, že jsem to udělal kvůli tomu, že mám ty schopnosti, tak se pleteš. Sakra pleteš. Vím, že si to myslíš," na rovinu jsem ho uvedl.

Zafuněl. Maska dojem umocňovala.

"Je to náš problém stejně jako tvůj a tečka. Nic jinýho se k tomu říct nedá," chtěl to ukončit. "To se mi strašně líbí, jak děláš ramena. Ty si zase uvědom, že tenhle tým nevede jeden člověk. K tomu zase já nemám co říct," ustoupil jsem o pár kroků před něj.

Už se dalo dýchat i bez masky. Anomálie byla pořád na dohled, ale bažinaté území se před námi rozprostřelo.

Už předtím jsem si všiml lidských stop, takže tudy někdo prošel. Nedostal se ale daleko, soudě podle otisku těla v měkké půdě a série stop po něčem.

"Někdo vešel skrz. Stopy," pokynul jsem. Joss je očima projel. "Snad ještě žije," rozhlédl se.

"Těžko. Ta koncetrace kyslíku začala ničit plíce i mně a to se zdá, že mám vyšší formu metabolismu než ostatní lidi. Kdyby tu byl pár minut, kyslík by mu zničil plíce a on by se asi udusil," cynicky jsem konstatoval.

"A něco ho asi stáhlo do vody," Joss si kleknul ke stopám naplněných vodou a krví. Znechuceně něco zamumlal.

"Co zas?" ohradil jsem se. Naštvaně se zvedl. "Tohle já nepochopím, jak to můžeš brát všechno stejně. Lidi okolo umírají a my jenom přihlížíme, protože se s tím nesnažíme něco dělat," zabručel. "Protože to ani nijak jinak brát nejde. Pokud vím, tak to si byl ty, co mě a ostatní burcoval, že anomálie jsou naše záležitost a nikoho jinýho. Tohle k tomu prostě patří," vysvětlil jsem. Sykl a kroutil hlavou.

"Po křídě jsem změnil názor. Anomálie jsou něco, co na co není tenhle svět stavěnej, nemá na to," gestikuloval. "Tak to máme, co dělat, že jo? To máme o to víc práce," zaprutile jsem se držel svého. Pousmál se, říkal tím, že to ví líp než já, a znovu zakroutil hlavou.

"Lidi můžou umírat a-," skočil jsem mu do toho. "Ale my musíme udělat všechno pro to, aby se to nedělo. Proto jsme tady. Možná nás může bavit ty anomálie zkoumat nebo ty světy za nima, ale jsme tady od toho, abysme lidi ochránili před nima," promluvil jsem k němu. Trochu se ztáhl.

"Začínám si ale pomalu myslet, že to nejsou lidi, co potřebujou ochránit," dodal jsem skepticky.

Otočil se zády ke kmeni velkého kapraďorostu, zafuněl a zakroutil hlavou. Chtěl něco říct, ale nestihl to.

...

"Prošel to tam. Nic nenašel, takže to musí mít někdo jinej nebo si to předávají mezi sebou," Andrés do telefonu nervózně zabručel. "Možná ti kecal. Možná tam něco našel a neřekl ti to," Berger mu odsekl. "Můžeš se na něj spolehnout jako na zdroj?"

"Je to skautík. Pracuju s ním už dlouho a dá se mu věřit, navíc se s každou informací dělí s náma-" pokračoval. "A pokud jde o tu vaší kolegyňku, je nebezpečná?" vyptával se. "Ne. Ta je skoro stejná jako on, takže to bere radši přátelskou cestou. Není moc konfliktní, takže myslím, že se jí fakt nemusíme bát," odpověděl mu.

Berger jen zabručel a chvilku bylo ticho.

"Jsi tam ještě?" Andrés už to chtěl položit. "Čekám, kdy mi řekneš něco dalšího. Doufej, že to bude užitečný." Andrés jen něco zamumlal.

"Tu věc ti najdu, ale bude ještě chvíli trvat. K čemu jí vlastně chceš?" pokračoval. "To není tvoje věc. Pro tebe bude důležitý jenom, když budeš vědět, že tě ještě budu potřebovat. Chci si ty děti držet od těla," sykl Berger. Ani v tom jeho dlouhém koženém kabátě mu nebylo horko. "Vadí ti moc?" nadsadil. "Stejně se jich dřív nebo pozdějc zbavíme. Spíš by nás mohly zdržovat," bez špetky svědomí se ušklíbl.

"Jakože úplně?" Andrés se vyptával. "Další instrukce dostaneš potom. Hlavně ho nezklam, už je docela napruženej," Berger sklesleji poznamenal. Položil to.

"Já vám všem budu dělat blbečka, to víš, že jo," zadíval se na displej se stále svítícím Bergerovým kontaktem. Vytočil další číslo.

"Olivere, mám novou stopu. Budeme si muset najít záminku, abysme... Mluvil jsi s ním? Řekl ti něco?... Fajn, ale mě něco napadlo. To si rád poslechneš."

...

"Nehýbej se... ani se nehni," zastavil jsem ho.

Joss na svých zádech u krku ucítil jakoby pár nepříjemných chlupů, jak se mu otírají o kůži.

"Tak fajn," obešel jsem ho," raz... dva... tři!" Rukou jsem chňapl po štířím ocasu s mohutnou krustou černého chitinu a zabránil mu ve vražení jedového zadečku do Jossových zad.

Joss udělal dva rychlé kroky vpřed a otočil se.

"Dost hnusný," oddechl. "Ne tak jako jeho příbuzný ze siluru," odpověděl jsem mu.

V rukou se mi zmítal černý štír s červenými odlesky na těle, celkově dlouhý přes tři čtvrtě metru. Naštvaně sebou zmítal a slabě pištěl, jeho ohromná klepeta pro louskání krunýřů členovců a obratlovců se mě snažila štípnout a ocas byl jako silný had.

"Pulmonoscorpius kirktonensis, krásnej příklad obřích členovců z karbonu. Patrně jeden z největších štírů, kteří kdy existovali v průběhu jejich historie a vývoje. Harleen chtěla mazlíčka, tenhle by se jí líbil," neodpustil jsem ji. "Líbala by ti za něj ruce," trochu odpuzeně odpověděl. "Tři sta třicet osm milionů let, jediná lokalita nálezu. Skotský paleontologové by mi za něj líbali ruce," zmítajícího se členovce jsem za ocas odhodil někam do vody. S hlasitým plesknutím dopadl.

"Spokojenej?" neochotně se zeptal. "Já jo." "Tak fajn. Najdeme toho člověka a jdeme odsud," vyjádřil se. Jen jsem přikývl.

Nad našimi hlavami to přitom různě bzučelo a šelestilo, létaly tam velké vážky meganeury s jejich rozpětím obrovských cévnatých křídel.

Okolo nás dlel puch zdechliny a tlení, došlo mi, že asi proto se zde tyto překrásné modrozelené ozdoby pralesa slétaly. Přecejen to byli masožravci a šli za potravou, takže tu blízko musely být mršiny. Ten člověk byl patrně mezi nimi.

 S hlavou vztyčenou k nebi jsem pohlížel na rozvětvené koruny kapraďorostů, mezi kterými se proháněly a bzučely meganeury. Řekl jsem to Jossovi a zahnuli jsme tím směrem, kam létaly.

Tento velký hmyz tvoří cosi jako "erbové zvíře karbonu" díky jeho popularitě založené především na ohromné velikosti. Jednalo se o gigantickou vážku, která měla rozpětí žilnatých křídel zhruba šedesát až pětasedmdesát centimetrů. Stává se proto největším létajícím hmyzem (i když podle některých paleontologů byly větší vážky rodu Meganeuropsis) a podle zachovaných fosílií z okolí francouzského města Commentry, anglického Derbyshire a českých Nýřan víme, že jednalo o predátora s vyvinutým ústním aparátem. Dokázala lovit menší členovce jako šváby, pavouky nebo škorpiony, možná dokonce menší plazy a obojživelníky. Jejich nymfy, tedy larvy, navíc byly dost velké na požíraní menších vodních bezobratlích i obratlovců, zkrátka šlo velmi dobře přizpůsobené lovce.

Mnoho z nich se přitom shlukovalo do menších rojů a slétalo se někam za stěnu velkých přesliček, když jsme byli v karbonu poprvé. Něco se tam skrývalo, něco, co mohly sežrat.

V dusném podnebí jsme se snažili proniknout za hradbu ohromných přesliček, postupovali jsme podél rozbahněného břehu stojaté kalné vody. Vlhkost byla téměř nesnesitelná, navíc u kalné vodní masy byla ještě patrnější. Zpoza zelenavých dlouhých přeslic se ozývaly zvuky podobné syčení krokodýlů nebo varanů, musela se tam pohybovat velká zvířata.

Cestou kolem přešel další pulmonoskorpius, který v klepetech drtil velkého švába. Štír se pomocí svých šesti článkovaných nohou rychle mobilizoval a pádil i se svou hmyzí kořistí pod nejbližší temný kmen nebo kořeny kordaitů, kde by mohl v klidu hodovat.

Přesličky dosahovaly menší velikosti, tvořily tak menší porost při břehu připomínající nízké rákosové trávy. Přes ně bylo konečně vidět místo, které zaujalo pozornost jak gigantických obojživelníků, tak velkých vážek.

Na bahnitém břehu se slabou vrstvou na slunci lesknoucí se vody se válelo několik těl velkých živočichů. Donesl se k nám pach rozkladu a tlení těchto mršin, šlo o několik mrtvol s ožranými zbytky tkání, které si lebedily na jejich takřka holých kostech.

Jedna z nich byla snad tři metry dlouhá, šlo o obojživelníka s poměrně oblou a zakulacenou hlavou, z ní zbyla pouze ohlodaná lebka s prázdnými očními důlky a pootevřenými čelistmi, kde už vypadalo několik ostrých kónických zubů. Tělo už přespříliš podléhalo rozkladu a splývalo s hnědým bahnem a kalnou vodou pod ním. Seděly na něm zbytky požírající meganeury, od něj už odplouval jeden z dalších velkých obojživelníků. Tělo toho tvora bylo dlouhé a protáhlé s výraznými bílými pruhy po celé jeho délce. Největší dojem na nás udělal jeho svalnatý dlouhý ocas s ocasním lemem, který ho poháněl vpřed do temných hlubin zdejšího močálu.

Mezi dalšími těly, které se zde válely a na slunci podléhaly hnilobě, kdežto ve vodě je určitě napadly sladkovodní bakterie, bylo i čerstvé tělo člověka. Lidská mršina zde byla konzumována meganeurami a obojživelníky, chyběly na ní kusy masa a roztrhané oblečení dosvědčovalo útoky velkého tvora.

Joss jen nelibě sklonil hlavu, kdyby nebyl ateista, řekl bych, že se pomodlil. Já jsem se to snažil příliš nevnímat, ale stále tam byl mrtvý člověk.

"Jdeme," nesmlouvavě zavelel. "Dávej pozor na ty... vodní příšery nebo jak tomu říkat. Zkus to."

Nereagoval jsem na to, zkoušel jsem nejdřív, jak je dno měkké. Vodní příšery, pomyslel jsem si.

Mělká kalná voda nám sahal po kotníky, jak jsme ale šli dál, tak až po kolena.

Pořád bylo lepší si namočit boty, než riskovat šlápnutí na nějakého říčního členovce s ostrým koncem ocasu, třeba na nějakého eurypterida nebo ostrorepa, ostatně kdo by to předvídal. Všude byla cítit zdechlina a vlhko, moc tomu nepomáhala ani prohřátá voda. Karbon byl obdobím úžasného prostředí a ještě zvláštnější fauny a flóry, mnohdy i smrtelně nebezpečné.

"Takže, co teď máš v plánu? Říct to armádě? Vládě? Aspoň to jsem pochopil, že chceš udělat," rozhlížel jsem se kolem.

"To jsem ale vůbec neříkal. Převracíš to, jak se ti to líbí. Já jenom chci říct, že musíme fungovat tak, abysme jako tým předešli dalším ztrátám na životech. Už nikdo nesmí umřít, už se nikdo nesmí s těma zvířatama potkat, protože už to odneslo dost lidí," blížili jsme se k mělčině, k tělům.

"Jenže s tím si budeme muset dávat bacha, aby na nás nikdo nepřišel. Policajti, vláda a kdokoliv další... nikdo těm anomáliím pořádně nerozumí. Ani my ne. A jakmile se je bude snažit někdo využít, tak to bude jenom horší. Udržet utajení... je to hnusný to říct, ale lidský ztráty k tomu patří. Je to na nic, hrozný, ale patří," pokračovali jsme dál.

"Posloucháš se? Točíš se v kruhu. Potřebujeme tomu dát nějakej řád, s tím se mnou souhlasíš. Tak se budeš muset držet," řekl.

Meganeury střídavě přilétaly a odlétaly, v jejich ústním ústrojí často končily kousky masa a rozkládajících se tkání. Vždycky, když se nějaká prohnala kolem nás, tak zněla jako malé letadélko a její křídla fungovala jako vějíře na ovívání.

Byli jsme u těla toho chlápka, odehnali z něj pár přiživujících se meganeur, a chystali jsme se ho zvednout. Nezdál se nijak těžký, velkou část kůže na nohách měl sežranou od ryb a říčních bezobratlích, na pravé ruce mu chyběly dva prsty, utržené.

"Chceš ho vzít za ramena nebo za nohy?" prohlédl jsem si jeho menší postavu. "Asi spíš za nohy...," nejistě odpověděl.

"Přesně o tomhle jsem mluvil," ponořil ruce do vody. "Ber to tak, že aspoň nemusí shnít někde v minulosti a jeho rodina se s ním může rozloučit důstojně," něco zvláštního jsem ve vodě nahmatal. Drželo se to zad toho mrtvého. "Ale stejně, je to..."

"Bacha," vytáhl jsem toho krunýřovce ze dna. Jossovi se roztáhly zornice, jak byl překvapený jeho vzhledem.

Byl to takový červený členovec podobný humru, jeho schránka byla ale oblá a na vrchu byly dvě malé oči. Pod ním byla šestice nožiček, dvě vpředu pod ústním otvorem byly přeměněny na malá kopí s krátkými jehlicemi. Zbytek článkovaného těla se podobal štírům bez dlouhého štíhlého ocasu.

"Co tohle je?" zarazil se. "Hibbertopterus, asi," komíhal nohama. "Mládě... z dospělce by se najedla celá rodina na Maledivách," prohlédla si ho. "Další hnusná potvora," odfrkl.

"Hádej, co udělám." Zahodil jsem toho zvláštního členovce a tělo chytl pod rameny. Brodili jsme se zpátky ke břehu.

"To je puch," Joss ohrnul nos, když pořádně ucítil rozklad. "Je to odér, co už ale," s odporem jsem držel rozkládající se zbytky smísené s oblečením a kalem.

Stál jsem ještě v mělké vodě, byla pořád o něco chladnější než okolí.

"Jdeme," zavelel Joss.

A najednou ohromný cákot vody a těžkého těla, které vyjelo zpod hladiny, za mnou proťal klid, který tu panoval. Z vody se vynořil ohromný čtyřmetrový obr s plochou hlavou, na které byly dvě docela vystouplé malé oči, s tlamou plnou ostrých zubů v barvě šedé.

"Jauuu!" zařval jsem.

To zvíře se mi zakouslo svou širokou tlamou do pravého kotníku, snad tak silně jako krokodýl, byla to strašná bolest. Myslel jsem, že mi láme kosti.

"Chyť se!" Joss mi skočil na pomoc. "Nic jinýho ani nemám v plánu!" držel jsem se co nejpevněji. Joss hmatal jako šílený po pistoli. "Sakra, zastřel to!" křičel jsem. "Kruci, nemůžu najít pistoli!" šmátral po všech kapsách.

Zuby toho tvora se mi zahryzly už docela hluboko, jeho dlouhé proudnicové tělo s krátkýma pahýlovitýma nohama s blánami končilo velmi pružným ocasem s ploutevním lemem. To musel být hnací nástroj, kterým na mně vyjel zpod hladiny.

"Tak zastřel ho už!" řval jsem bolestí. "Vydrž! Sakra vydrž ještě!" Joss mě okřikl. Dravec mi rval kůži z nohy, cítil jsem, jak mi trhá maso a šlachy.

Našel to. Našel tu hlupou pistoli.

Chopil se jí s chutí a vystřelil tomu živočichovi přímo do krku. Druhou rukou mě ještě stačil držet.

Zasyčel, obojživelník, trhnul hlavou a pustil mě. Vysoukal jsem se co nejrychleji na břeh, ale ten obojživelník se nevzdal a na krátkých nožkách šedé barvy se slabým odstínem do oranžova se nechtěl kořisti vzdát. Byl ohromný, o dost větší než průměrný krokodýl. Vrásčitá kůže se zahýbala při každém pohybu mohutného krku, břichem dřel se své na souši těžké tělo o zem, ocasem pořád vlnil a zle syčel.

"Eogyrinus ...sakra Eogyrinus!" zakřičel jsem.

Joss nestačil ani mrknout a vystřelil do jeho zad ještě dvě kulky. Zbraň se zasekla. "Kurva!" neodpustil si.

Bažinný obr zasyčel a připravoval se na výpad, ale najednou z něj vyšel jen strohý hrdelní řev a začal se svíjet v agonii. Joss se na mě ohlédl a já už jsem s tím tvorem dokázal omezeně lomcovat. Stejně náhle, jak na mě zaútočil, tak jsem se mu dostal do hlavy.

Vzpouzel se a mrskal sebou, nebylo mu to ale nic platné, protože neochotně ustupoval zpátky do močálu. Aniž by o tom věděl.

Pokud hledáte impozantního vodního predátora z doby karbonu, s gigantickým embolomerem rodu Eogyrinus si padnete do oka. Tělo měl stejně stavěné a srovnatelně dlouhé s dnešními krokodýly, dosahoval úctyhodné délky až čtyři metry a šedesát centimetrů, když vezmeme v potaz jeho váhu až pěti set šedesáti kilogramů, tak se jednalo o největšího dosud známého suchozemského tvora z doby předpermské. Na druhou stranu je ale pojem suchozemský u tohoto živočicha velmi relativní, vědci předpokládají, že při jeho velikosti a váze jen zřídka kdy vylézal z vody, přestože patřil k příbuzným předků prvních suchozemských plazů. Když už byl na souši, jeho tělo s menšíma nohama dřelo břichem o zem a nejspíš tam nezůstával příliš dlouho, jelikož jeho kůže musela být vlhčí a také mu hrozilo napadení od zástupců svého vlastního druhu. V severní Anglii, kde byly nalezeny jeho fosílie, se jednalo o velmi nebezpečného vodního predátora a skvělého plavce, veřte mi, že by jste se s ním nechtěli potkat na živo.

Když zmizel pod vodou na hladině po něm zůstaly jen bubliny, mohli jsme vidět rozsah škod.

"Dobrý?" ptal se zadýchaně. "V pohodě, je to jenom kotník," už mě stavěl na nohy. "Můžeš se na to postavit?" "Kotník, to bude v pohodě," bral jsem to s nadhledem. "I když se ten hajzl zakousnul dost hluboko."

"Hlavně, ať dokážeš vstát," pobízel mě. "Můžu stát, můžu chodit, skoro i běhat... přinejhorším si pořídím hůl," i jsem se tomu zasmál. "Jako House... dáme ti tam náplast s letadýlkama," šourali jsme se dál od vody. Ozvalo se tam další hluboké zasyčení. "To si sakra piš."

Klekl jsem si na kolena a opřel se o ruce. Kotník se rozbolel a tekla z něj krev skoro proudem. Nebyl ale zlomený, to bylo hlavní.

Syčel jsem a držel jsem se za něj, když z něj slabě pryštila krev, ale Joss mi pomohl se zvednout. Pálelo to.

"Fakt můžeš chodit?" ohlédl se. "Jo... asi jo," slabě jsem se na to znovu postavil. "Tak ho popadni," nejistě procenil mezi zuby.

Vzali jsme mrtvé tělo a s velkým odporem ho táhli krz karbonský močál do anomálie. Nohy se nám znovu bořily do měkké půdy, já trochu kulhal.

Toho nebožáka se nám podařilo dovléct až do anomálie. Ta pohasínala a pomalu se zmenšovaly rozestupy mezi střípky tvořícími její světelný háv rozbitého prostoru a času.

Uhelný močál starý tři sta milionů let zmizel hned, jak jsem prošli krz časovou bránu do současnosti. Puch hniloby a atmosféra nasycená kyslíkem pronikla až do haly. Tělo jsme položili před anomálii a já se sesunul k jednomu železnému sloupu, ke kterému se tiskly i periferie obalu trhliny v časových liniích.

Kotník krvácel, ale ne tak, jak jsem myslel, že bude. Zřetelně jsem viděl otisky zubů pravěkého embolomera na mé kůži, v mém mase. Málem mi rozdrtil i kosti a kotník, to už by byly škody daleko horší. Tohle bylo jen na pár stehů. Pár desítek, možná.

Joss se ke mně sehnul, jakmile zběžně prohlédl prostor haly.

"Pojď, musíme jít. Venku někdo je," nervózně se zavrtěl. Nastavil mi ruku.

Pár chvil před námi ale anomálií prolezlo něco obrovského, většího než my.

Neslyšně se pod tlejícími zbytky pralesa pohyboval gigantický členovec pomocí svých šedesáti nohou. Článkovaná tykadla očichávala a ohmátavala vše v jejich okolí, kam až dosáhla. Zprvu se pídil pouze zbytcích rostlin, jejich kořenech nebo stoncích, ale vzápětí načichl na pach, který ještě nikdy necítil. Okamžitě se dal rychleji do pohybu, tělo se přesouvalo nebývalou rychlostí.

Prolezl anomálií přes prodlevu stovek milionů let, zahmital hmatovými tykadly a nalezl na první kolmo stojící předmět, který našel. Nohy se lehce a neslyšně pohybovaly po kovu, celé těžké tělo obepnulo sloup a dostalo se do nízké výšky na sudy za sloupem. Otočilo se na nich a záhy začalo pociťovat účinky trochu řidší atmosféry. A ještě něčeho jiného. Zastavil se. Celý dvou a půl metrový obr jménem Arthropleura se zastavil.

Tato masivní mnohonožka patří k vůbec nejznámějším složkám karbonské fauny obrovitých bezobratlích, koneckonců je tím největším dosud známým suchozemským zástupcem této skupiny. Dosud z ní sice známe pouze rozdrcené a poškozené krunýře, fosilní stopy nebo trus, ale i přes to víme, že dosahovala délky zhruba dva metry třicet až dva metry padesát, některé odhady se však pohybují i okolo tří metrů. To znamená, že kdyby se vzpřímila, hleděla by dospělému člověku přímo do očí. Předpokládáme, že se jednalo o relativně neškodné zvíře, živící se rostlinami (jak mají dokládat stopy spor plavuní a přesliček nalezené v jednom kusu zkamenělého trusu), které však mělo dost děsivý zjev. Neznáme sice žádnou hlavovou část jejích těla, nicméně podle dnešních příbuzných víme, že měla gigantická kusadla schopná uštípnout i tenčí větve nebo stromovou kůru. Byla by tak schopna ublížit i člověku.

V zásadě se řídila především čichem a hmatem, pravděpodobně měla dlouhá tykadla tuto funkci zastávající, oči byly malé a zakrnělé. Pokud jí někdo nevyrušil nebo neohrozil, nebyla útočná. A právě jeden takový gigant byl na dosah ruky od nás. Jenže pořádně naštvaný.

Najednou jsme anomálií prošli mi a mnohonožka na to zaregistrovala citlivými tykadly. Já se sesunul ještě blíž k ní, to jí popudilo ještě mnohem víc, a najednou Joss, který ještě neopatrně narazil do sloupu.

Karbonská obryně se dala do neopatrného impulzivního pohybu, posouvala se a Joss najednou ucítil dotyk jejího tykadla na ruce. Uskočil, ale vyřítila se tak bleskurychle. Vztyčila přední články jejího těla, naztevřela kusadla a než stačil zareagovat, zaútočila.

On jen pohotově stačil nastavit svou levou ruku, kam se mu se strašlivou silou zakousla děsivými kusadly. Děsivé chitinové ústrojí pevně sevřelo neznámého vetřelce, který se mu objevil v dohledu. Z jejího ústního otvoru přitom tryskala až do krvavých ran fialová tekutina, která se svou hustotou podobala lidské krvi.

Můj kamarád vyjekl strašlivou bolestí, ale ze všech sil zabral a prostřelil spodní nekrytou část břicha gigantického členovce, který se začal svíjet jako v agonii. Zbytky měkké tkáně odlétávaly zpod článkovanách nohou spodní části těla artropleury.

"Ty hajzle!" pomohl jsem mu v útoku.

Mnohonožka pustila jeho zkrvavenou ruku a sama náhle bojovala o vlastní přežití. Vlnila se čím dál silněji, když se převrátila na záda svého krunýře, ale s Jossem jsme s ní neměli sebemenší slitování. Dnes už toho bylo dost.

Jedinou ranou mířenou do hlavové části gigantickou mnohonožku zabil. Tělo přestalo reagovat, okamžitě se přestalo hýbat a definitivně upadlo na zem zcela mrtvé. Z hlavy zbyl pouze zohavený úd, jehož tělní tekutina vycákla daleko před něj.

Dopadl težce na záda, když bolestí svíral svou levou ruku, kde se rýsovala ohromná rána po kousnutí kusadly.

"Vídíš, teď vypadáme podobně," trochu jsem se uchechtl. "Akorát mě to asi bolí víc," ironicky přitakal. Okopl jsem tělo artropleury a sesunul se k němu.

Začal jsem mu postupně prohmatávat ruku, zda mu ji mnohonožka nedokázala rozpoltit. Zdálo se, že nejde o nic většího než povrchové zranění způsobené jen sílou kusadel, které prokously kůži, škáru a maso, ale ke kosti se nedostaly. Jen tam odsud kapala fialová tekutina, zvláštně kapalná a ne plastická.

"Není zlomená, zdá se mi. Teď to stačí už jenom podvázat, ať ti to nekrvácí a na základně ti to pořádně zavážeme," snažil jsem se mu zvednout náladu. "První dobrá zpráva dne," odřekl. "Tak pojď, ty vole," zvedl jsem ho.

Tělo už jsme nechali ležet na místě, nedalo se s ním nic dělat. Artropleuřinu mrtvolu jsme prokopli krz anomálii, která se zavřela. Odér pětatřiceti procent kyslíku tam ale zůstal, za zavřenými vraty haly.
"To je vtipný," neodpustil si," teď vypadáme jako, když jsme se domluvili. Ty máš pravou nohu, já mám levou ruku." "Můžeme jít rovnou do cirkusu."

"A kruci," procenil mezi zuby Joss.

Vyšli jsme z brány haly a o obličej se nám opírala otáčející se policejní světýlka. Stál tam Andrés a Gisher.

"Ruce vzhůru a na kolena," Gisher řekl dopáleně. "Tady si někdo hraje na Ameriku," odfrkl jsem. "Buď zticha," nějaký policista ne mě zareagoval a narval mi zápěstí do pout.

Obloha se stáhla do ohromné temné kupy vypadající jako kaše, hustá a neprostupná. Klenula se nad námi, když nás cpali do aut.

Pomalu jsme se rozjeli.

"Kouří někdo z vašich lidí?" zdánlivě mimoděj jsem se zeptal. "Do toho ti nic není," bez projevu úcty mi Andrés odpověděl. "Neměli by. Kouření zabíjí," ztemněle jsem odpověděl. Pokynul jsem na Josse.

...

Patnáct minut na to už nás pouštěli z hlavní brány v jedné ulici kousek od náměstí.

Důvod byl prostý - když jsme tak seděli ve vazbě a poslouchali Gisherova obvinění, zavládl tam chaos. Někdo se jim naboural do složek a věděl přesně, že jde po datech o nás. O držení zbraní, našich aktivitách a tak. Oba jsme Peterovi v duchu děkovali.

Pešky jsme šli na základnu a snažili se vyhýbat lidem.

Jossova rána na ruce začala hnisat, měl jí sice provizorně podvázanou, ale svěděla ho. Už na okraji města mi přišel dost rozrušený, pořád sebou škubal a chvíli nedokázal držet jeden typ chůze, kterou průběžně měnil. Když jsem něco řekl, nervózně vzteklým zamručením dal najevo odpověď. Pak byl na pár minut normální a znovu se to opakovalo.

Dát se prohlídnout psychiatrama, v hlavě jsem si poznamenal.

U dveří základny se už Joss klepal jako osika. Sotva jsme vešli dovnitř, tak sesunul na pohovku.

"Co je mu?" Tess se k němu sehla s nejistým výrazem. "Já nevím, takhle už je posledních patnáct minut. Klepe se a je nervózní," uvedl jsem ji, když jsem si klekl vedle. "A co má, kruci, tady?" odvázala mu hnisem nasáklý hadr z ruky.

"Sakra, co tě to kouslo?!" zvedla se. V očích jako by měl dva žhavé uhlíky. "Nějaký zasraná karbonská stonožka. To mě kouslo! A byl bych rád, kdybys mi s tím konečně něco udělala, než mi z toho odpadne celá ruka!" rozeřval se a s odporem vstal z pohovky. Aorun se schoulil do klubíčka vedle počítače. Z Josse tryskala nebývalá zlost.

"Však jo, tak na mě nekřič," dala ruce nahoru a ustoupila směrem ke dveřím do druhé místnosti. Cestou něco zamumlala, dost naštvaně.

"Já si budu křičet, jak chci," dodal. "Jsi v pohodě?" přátelsky jsem se na něj obrátil. Z jeho tváře opadl ten zlostný a nepříčetný výraz. "Já... asi úplně... úplně ne. Proč jsem na ní křičel? Proč jsem na ní vlastně křičel?" promnul si levou rukou oči.

Vzápětí ale obrátil. Trhl hlavou a pěstí narazil do pohovky tak silně, až to zadunělo. "Protože jsem mohl, kruci!" Pak se na malou chvíli uklidnil. "Ne, já... ne... Co se to děje?" vyděšeně se shoulel k levé ruce.

Měl teplotu. "Tess, dones mu něco na bolest a na teplotu. Rychle!" zavolal jsem na ní.

Přišla se vším potřebným, naznačila mi, ať se klidím stranou a nepřekážím jí v práci. "Co ty a tvoje... noha?" mimoděj se zeptala. "Přežiju. Hlavně ho ošetři. A ty vydrž."

Opatrně jsem se odploužil na temné schodiště, kde jsem si sednul. Cítil jsem se unaveně, ale ne úplně zničeně.

Poškozený kotník jsem si ohmatal. Překvapilo mě, že je na tom líp, než Jossovo zranění. Eogyrinus měl přitom stisk jako krokodýl, stejně drtivý a pro mnohé tvory smrtící.

Podemnou se pohnuly dveře, vyšla z nich Harleen a automaticky kráčela po schodech ke mně. Zastavila se tak, aby mi viděla do očí.

"Pořád si stojíš za svým?" informačně se zeptala. "Co myslíš?" řečnicky jsem odpověděl. "Vidíš k čemu to vede?" slyšela, jak jsem drobně sykl," Mrzačíš se. Musí tě to bolet, ale bolí to i mě. Moc mě to bolí, víš?"

"Tohle jsem neudělal schválně. Byla to náhoda, že mě to kouslo," oponoval jsem. "Ale to na principu nic nemění. Prostě mi nemůžeš zakázat se nebránit, pokud to s tebou má dopadnout takhle. Za poslední dva dny se ti to snažím vysvětlit, ale ty to nechceš pochopit," emotivně mi to vysvětlovala. Působila svěže, doma se asi byla hlavně vysprchovat.

"Proč se hádáme? Protože tě chci chránit? Protože to konečně začalo bejt mezi náma vážný a já o tebe nechci přijít?" zvýšil jsem hlas. "Já chci to samý. Když vystavuješ krk, tak to vypadá, jako když ti je to, že tě mám ráda, že chci, abysme byli spolu, úplně lhostejný. Takhle mi to přijde," kroutila zklamaně hlavou.

V pravé ruce jemně svírala její náhrdelník, který by normálně zplihle visel podél jejích ženských křivkách. Dal jsem jí ho já sám, před nějakým časem.

"Jenže... víš, že to tak není," bránil jsem se. "Právě proto mi nejde do hlavy, proč to děláš. Já prostě jenom chci, abysme si kryli záda, nebyli na nic sami a nevystavovali druhýho nebezpečí. A víš, že spolu jsme schopný dělat věci, který nikdo další neumí."

Já, ve své podstatě jsem to chápal, ale moje svědomí mi nedovolilo to uznat. V tu dobu jsem to udělat nemohl.

"Já tě nemůžu nechat vystavovat svůj vlastní krk, když to můžu udělat já. Nemůžu, protože na to tě mám moc rád. Fakt moc. Vedle nás umřelo... umřelo už docela dost lidí a já za žádnou cenu nedovolím, aby jsi byla další. Nikdy," odřekl jsem přísně.

Pustila řetízek z pravé ruky a složila, na vteřinu, oční víčka. Jemně, ale dotčeně a zklamaně, odfrkla a bez jediného slova se rozešla po schodech dál, jakobych tam ani nebyl.

Složil jsem hlavu do klína, ucítil nakousnutý kotník, a trochu si to i vyčítal. Možná, že měla pravdu. Možná. Ale, i kdyby to tak bylo, tak jsem jí nemohl říct. Byla ještě moc křehká, zdálo se mi.

"Počkej, prosím," zvedl jsem se, než vyšla ze dveří. Zastavila se a stroze pootočila hlavou na mě.

"Pochop to. Já tě prosím, pochop to. Záleží mi na tobě a prostě... musím tě chránit. Je mi jedno, že nechceš. Jsi moc křehká na to, abys..." nedořekl jsem.

"Moc křehká?! Ve křídě bysme beze mě nepřežili! Kdybych se nesnažila ty raptory zabít, byli bysme všichni mrtví. A byla jsem to já, která jim skoro dokázala rozervat nervovou soustavu vejpůl!" zvýšila hlas. Překvapeně jsem na ní koukal. Pamatovala si to. Pamatovala si ten stav tranzu.

"Nekoukej tak hrozně. Jasně, že si to pamatuju! A laskavě už mě přestaň bránit," podrážděně zrudla a vražedně se na mě koukla.

Já, neschopen jediného slova, jsem sledoval, jak vyráží ze dveří.

Nůžky silně narazily do železného tácu a snesly se na zem. Cinkly o podlahu. Joss zrudl v očích a znovu hlasitě bouchl do sedačky, zvedl se a kopl se do stolu tak silně, že ho odmrštil a skleněná deska praskla. Rozkřičel se. Rozeřval se.

Lomcovalo jím něco neskutečně agresivního, naštvaného a nebezpečného. Tess se bázlivě schovávala za promáčklým kovovým tácem, Joss stál na místě a postupně mu očima prostupovala rudá barva s hnědavými odstíny. Rval si druhou rukou narychlo obtočený obvaz, Aorun poděšeně cvrlikal v nastálém tichu. Harleen se mu připletla přímo do rány.

"Jossi? V pohodě, jo?" nastavila před sebe pravou ruku, po instinktu. "V pohodě?!" rozmáchl se. "Já ti nenechám vlízt mi do hlavy!" vrhl se na ní.

Srazil jí tak silně, že upadla do bezvědomí, jedním kousnutím jí zaryl zuby do pravé dlaně. Tu jedinou stačila nastavit.

"Pojď sem!" přiskočil jsem k němu, popadl ho za rameno, trhnutím ho odstrčil a dal mu co nejsilnější ránu do zubů. Prasklo tam něco.

Odporně se oblízl s neskutečně zlým úšlebkem, byl jakoby se mu nic nestalo. Sýpal, rozmýšlel, jestli mě má napadnout, a ve chvíli nejmenšího očekávání skočil.

Další silná rána ho ale odmrštila až ke dveřím, znovu se zmátořil. Setřel si hnědočervenou krev, která mu crčela z pusy, a rozhodně vyrazil ven ze dveří.

"Do prdele!" vyrazil jsem za ním, do dveří vyražených z pantu. Byl pryč. Mířil k městu.

Hned jsem se obrátil a běžel k mojí přítelkyni, která ležela s kousancem na ruce na zemi. Teď si teprve bylo co vyčítat.

Bezvládně ležela, popadl jsem jí do náruče a odnesl ke zdevastované pohovce. Položil jsem jí tam a sledoval tu spoušť. Klekl jsem si a prohlížel si její zranění, držel ji za ruku a snažil se ze své mysli něco vyplodit. Marně.

Myslel jsem na ní, myslel jsem na to, že jsem jí měl chránit, poslechnout, dát na ní. Alespoň jednou se kvůli něčemu podobnému nehádat. Položil jsem hlavu na její měkké, štíhlé břicho vonící po kašmíru. Namlouval jsem si, že musí cítit dopady pár uroněných slz na kůži. Marně.

Sevřel jsem jí znovu do náručí, dýchala rychleji a rychleji, jak jí to záhadné něco prostupovalo tělem. Za chvilku měla přijít chvíle, kdy to prostoupí celým tělem a začne se dít to co u Josse. Klečel jsem a k mým nohám se přikradil nic netušící Aorun. Smutně se otíral a vydával tiché skřeky. Snad doufal, že se panička probere. Marně.

Sesunul jsem se k sedačce, Tess konečně měla odvahu přijít blíž a začít se ptát.

"Co jste tam vy dva vůbec dělali v tý anomálii?" sníženým hlasem si klekla. "Já nevím... já nevím, kruci!" naštvaně jsem bouchl do země.

Ztáhla se. "Nemáš to taky, že ne?" už pomalu sahala po nečem ostrém. "Vůbec. Jenom ta bezmoc... je to celý na hovno! Joss je někde v hajzlu a jde šířit dál po městě a Harleen... ona tu teď leží skoro mrtvá a umírá," sesunul jsem hlavu mezi kolena a pod tíhou toho všeho se rozbrečel.

"Musíš myslet... musíš přemýšlet, co za to může... musíme, něco udělat. Tady to přece nevzdáme," povolily i její city. "Nejde to... prostě nemůžu, protože můj nejlepší kámoš je teď potvora a moje... umírá mi tu pod rukama. Přímo pod rukama," setřel jsem si lícem ruky slzy. "Přemýšlej, jenom to zkus... musíš to zkusit," byli jsme oba dva na absolutním dně.

Chvilku bylo ticho. Pak mě možná něco napadlo. Riskantní, ale jediné možné řešení.

"Jdi ho najít. Najdi ho a za žádnou cenu ho nepouštěj, i kdybys mu měla ublížit." "Tím se nic nevyřeší. Vždyť ho to zabije!" "Je to z karbonu. Ten virus je z karbonskýho rovníkovýho pralesa. Takže horko a vlhko. Napadá mě, možná, jenom jedna věc, co by ho mohla zabít." Zblízka se na mě podívala, jakoby se ptala, co to je.

"Chlad. Musíme to zabít, když to zmrazíme."

"Mínus patnáct? Dvacet? Já nevím. Prostě to musíme zkusit," plný optismismu jsem vstal a popadl Harleen do náruče. "Počkej, co teď jdeš dělat?" vstala taky. "Kde se tady dá regulovat teplota?" "Vedle, hned vedle," nabitě odpověděla.

"Jseš si jistej? Na jakou teplotu musíme klesnout?" setřela si slzy zpod brýlí.

"V karbonu sice byly velký ledovce, ale hluboko na jihu, takže kdybysme u tohohle rovníkovýho viru zničili jeho přirozený prostředí a potom ho třeba i prudce oteplili, zničí ho to. Nejsou na to přizpůsobený," položil jsem Harleen jemně na podlahu. Její oči, pořád vypadala jakoby spala. Rukou jsem jí projel od vlasů po tváře, jemně jí políbil na čelo. Odběhl jsem k termostatu.

"Dobře, tady je z toho možná dostat dokážeme, ale venku...," oponovala. "Je léto. Horko. Všichni chtěj něco studenýho," stroze jsem odpověděl. "Podle tebe ho mám zavřít do chlaďáku?" ustoupila ze dveří. "Něco takovýho. Musíš to zkusit."

Vyšli jsme z místnosti a já jsem zasedl k počítači, kde jsem přenastavil vedlejší teplotu. Klesla ke dvaceti pod nulou.

"Kdyby něco, volej," zastihl jsem jí říct, když odcházela. "Jasně," přikývla.

"Vydrž to. Prosím, jenom to vydrž." Natisklý u skla jsem pozoroval, jak se stěny a všechno ostatní vedle pokrývalo mrazem a ledem. Voda tuhla do sněhu, který se tam usazovala. A Harleen ležela přímo uprostřed toho všeho.

...

Obloha se převalovala v šedých kupách mraků, ze kterých měl každou minutu vyrazit déšť. Bylo to zvláštní. Místy prosvítalo slunce.

Se zakalenou krví se Jossovi z pusy linuly i dvě tkaničky slin zvláštní špatně popsatelné barvy. V očích mu hořely dva ohně, s každou vteřinou mu oči rudly a barevně už se ani originálu nepodobaly. Rána na ruce hnisala neuvěřitelně rychle, po celém mu nabíhaly žíly a cévy, šlachy a kosti mu pod kůží hrály hru na kostlivce.

"Potřebuju... víc... víc žrádla... Víc přátel," culil se jako maniak. Opíral se dvojici seslých stromových kmenů.

Geistdorf, postavený v obležení několika pahorků na jižní straně, měl jako na dlani. Koukal do bytové kolonie, která byla vystavena hned za tou vilovou. Architektura devatenáctého století. Loviště.

"Získávám... získám všechny... A budeme přátelé... Hodně přátel."

Zakuckal se. Polkl vlastní krevní destičky, to co z nich zbylo. "Ale proč?! Proč, sakra?!" na chvíli procitl. Karbonský virus ale získal téměř úplnou kontrolu nad jeho tělem i duší.

"Jako upír," Tess si foukla do vlasů spadajících na čelo," Ehm... Bitting Fury? Fury Bite? Tyhlety jména mi nikdy nešly. Teď by to ale k němu pasovalo."

Skrývala se za shlukem keřů, doufala v naprosté utajení. Věděla, že přišla skoro neslyšně. Přesvědčila se, že úplně neslyšně.

"Další kamarád," ten omámený zmetek se zazubil a naplno rozevřel krvácející pusu. "Kruci," procenila mezi zuby. Mrštně se otočil a rychlostí predátora se vrhl po Tess. Proletěl větvemi a spadl na zem, Tess ho praštila pažbou svojí pušky.

"A lež!" namířila na něj hlaveň. "Nevypadáš jako kamarád! Vůbec jako přítel... kamarád," štěkl. "Lehni si nebo to dostaneš! Neumřeš, ale bude tě to bolet. Hodně. Takže si lehni."

"To by nebylo chytrý, Tess. Moje krev... rozstříkne se všude a s ní... s ní i ta... Nákaza!" možná na chvíli přišel k sobě. Než Tess stačila zareagovat, vytrhl jí z ruky a nadlidskou silou s ní praštil o zem, až jí roztříštil. "No to si...!"

Vrhl se po ní, srazil jí k zemi a se vší razantností jí hryzl do spodku krku. Už se nehýbala. Vstal a chvíli netrpělivě čekal, postával a pobíhal.

"Přivedu víc... víc kamarádů."

Zahrada jedné menší vily po Němcích zela životem. Děti běhaly v mrholení po trávě, jeden z tátů s trochu silnějším pasem otáčel párky na grilu na verandě a ostatní se bavili uvnitř.

Jakoby měl rentgenový zrak, stál na plotě a odvrácená strana domu mu ležela přímo před očima. Nohy, které se změnily v pružiny nabité svaly, se odrazily a vyletěly na zkosenou střehu. Strhal pár tašek, když se z jeho hrdla ozývaly zvuky tlumeného lidské vytí a hnusného mlaskání. Okno bylo pootevřené, vletěl tam a bouchl do podlahy.

Postavil se na nohy a něco zaslechl. Virus zpestřil jeho smysly. Opatrně naztevřel dveře, slízl krev, kterou měl na rtu.

"Někdo je doma," překvapil holku, která ležela na posteli. Mohlo jí být tak stejně jako jemu. Zapištěla, že i Jossovi to škrábalo bubínky.

Rozeběhl se a skočil po ní, ale netrefil se. Poprvé minul.

S řinčením skla proletěl oknem, ještě tím starým proskleným, neplastovým, zachytil se za parapet a prsty mu projely zbytky tabulky. Krvácel.

Rozeřval se a jeho rudé oči plály jako horké uhlíky, ta holka upadla a plazila se pryč od okna. Nohama šoural o zkosenou střechu, kopal dolů tašky, ale pořád se ještě držel.

"Mám tě."

"Jauuu!" pustil se rámu a padal. Narazil do střechy a spadnul před verandu do keřů. Byl celý od krve, ruce i nohy, sotva vylezl.

Děti začaly řvát a křičet, běhaly kolem něj na verandu za rodiči. Všichni se zvedli a ten chlapík u grilu se zachoval hrdinsky, schoval za sebe děti, co nestihly dojít domů.

"Kdo sakra jseš? A... a co děláš u mě v domě?!" rozkřičel se. Joss neodpověděl, jen se i se svým zabijáckým přítelem mechanicky zvedl. "A dost. Volám policajty, hned!"

Namíchlo ho to, rozkřičel se a rozeběhl se přímo proti němu. Tatík ustoupil o krok a zhrozil se, ale najednou Joss dostal ránu a vrhla se po něm další postava. "Ty hajzle!" sykla Tess a srazila ho do křovisek.

Chvilku se tam mleli a najednou bylo po všem. Rozhostilo se podivné ticho. Najednou náš přítel vyletěl, přeskočil plot a na druhé straně ulice se vrhl za auto a svíjel se v kozelci. Tess sykavě vylezla a lapala po dechu, sotva se vysápala na nohy.

"Co tu sakra děláte?! Vy si sem vběhnete, na mojí zahradu, mezi moje děti na můj pozemek a ještě to tady zničíte?! Ne, volám policajty, hned teď!" rozkřičel se ten chlápek.

"Pardon, já... kamarád akorát po včerejšku přebral. On jenom poprvý vyzkoušel extázi a... no takhle to dopadlo," setřela krev tekoucí zpod nosu. "Kolik budete chtít jako odškodný? Kolik to je? Můj táta má docela velkou firmu, zaplatí vám to," odkašlala si. Očima si jí prohlédl. Bude to drahý. "Vážně nás to moc mrzí. Kolik teda?"

"Kde jsi?" naštvaně vyšla na ulici. Podívala se za stojící dodávku.

"Hádej!" seskočil ze střechy. Vystřelila. Joss se zkácel s ránou v noze na zem. "Říkala jsem, že to bude bolet."

Narvala ho do nákladového prostoru. Naštěstí to byl chladící vůz.

...

Minuty ubíhaly, temné stěny, světla umístěná na stropě i podlaha, obrostly závojem bělavých mikroskopických vloček, které naprosto umlčely všechny okolní vjemy. Tvořily až překrásné kresby.

Sklo v okně neslo prasklinky, led se na něm vyřádil. Nervozně jsem pozoroval, krz něj, jak z jediné osoby, kterou jsem miloval, prchal života. Její kůže se pokryla zmrzlým hávem, který konturoval její žíly, oči, její oblečení navlhlo a změnilo se v ledovou krustu. Aorun jemně postával opodál, vzal jsem si ho a založil ruce na prsou. Dalo se teď jenom čekat.

Slabě kvokl. Rozuměl jsem mu a přitakal.

Nevím, kolik to bylo minut, ale zdálo se mi to jako roky. Prvních pět bylo neúprosných. Dalších deset nesnesitelných. Patnáct, ty už jsem ani nevnímal.

Aorun si sedl zpátky do pelechu. Pociťovali jsme oba chlad.

Koukl jsem se tím malým oknem dovnitř. Nic se nedělo. Stále tam ležela jako nějaká zakletá princezna. Od úst se jí rojily obláčky páry, intervaly mezi nimi se ale jen prodlužovaly.

Ustaly. Na vždycky usnula.

Kopl jsem do dveří, aorun se vyděšeně polekal a zavřeštil, ještě jsem do nich bouchl pěstí, ale k ničemu to nebylo.

"Kruci! Kurva!" mlátil jsem do nich. Sesunul jsem se k nim, dal hlavu mezi ruce a tryskaly mi slzy. Byla mrtvá. Tušil jsem to. Věděl jsem to. Navždy odešla.

Mohl jsem za to. Mohl.

Přišel ke mně a narazil mu čumák k nosu. Naztevřel čelisti a já pohladil po peří. Rozuměli jsme si navzájem.

Najednou uskočil stranou od dveří. Setřel jsem si slzy a polkl. Cítil pohyb. Já ho slyšel. Vysápal jsem se na nohy a podíval se okýnkem dovnitř.

"Sakra!" vykřikl jsem, když rozevřel komnatu věčného ledu. Skoro Jotunheim.

Smýkla sebou po podlaze.

Klouzl jsem k ní, kleknul a držel v náručí. Její dýchání ani tep nebyly skoro cítit, prochladlé tělo mi těžklo v rukách a já cítil jeho strašlivý mrtvolný chlad. Když jsem pohlédl na její zavřené oči, v mých se znovu objevily potoky slz. Oční víčka byly ledově modré, protkané jen jemnými červenými žilkami, krásné dlouhé řasy pokryté jinovatkou. Rty byly bez života, modré a chladné jako led.

Nehýbala se, jen ležela bezmocně sevřena v mém náručí. "No tak, prober se, prosím. Nenech mě tady," položil jsem hlavu na její zmrzlé tělo. "Já vím, že jsem se choval jako blbec, prosím tě, promiň mi to. Promiň mi to. Měl jsem tě poslechnout. Prosím, promiň."

Můj tisk rukou přestával být znát a pomalu jsem její ledové tělo začal pouštět na arktickou zem. Prsty mi mrazem otupěly, v posledních chvílích jsem se ji jimi pokoušel chabě přidržovat.

V posledních záchvěvu jsem jí do těla pustil svoje teplo, můj vnitřní ohnivý element, kterým se mi rozzářily ruce a jí záda.

"Miluju tě. Moc tě miluju. Kéž bys to mohla slyšet." Zavřel jsem oči stejně jako je měla ona a doufal, že je to vše jen pouhopouhý sen.

Cuknutí, jakoby její tělo se zachvělo životem. Cukla sebou.

Otevřel jsem oči a spatřil, jak sebou škube a cuká.

Musela otevřít pusu, naklonila se ode mě a vykašlala hnusnou změť krve a černých odumřelých buněk. Byly to zbytky napadené tkáně, která se nejspíš nacházela v žaludku nebo jícnu. Pomohl jsem jí a po chvíli se jí z úst ohavné organické zbytky vyhrnuly. Rukou jsem pusu otřel a na její čelo položil to své.

Chladné ruce mi položila záda skoro u krku, cítil jsem, jak se slabě usmála. Ještě pevněji jsem jí stiskl. Políbil jsem jí na její ledové čelo.

"Je mi zima," nepatrně pronesla. "Už ti nikdy nebude. To mi věř."

...