Výprava bez návratu

2 roky po události 2508/2015

Dobětická 4-6, Ústí nad Labem

10:30, ráno 25. května 2017

Středisko všeobecného zneškodňovacího týmu

Když dostali naši hrdinové povýšení do všeobecného zneškodňovacího týmu, tak se nejprve naučili několik zásad, napžíklad to, že nebudou rozhodovat o tom, kde zasáhnou. O tom rozhoduje, jak je kdo zaneprázdněný. Změnou také je, že nebudou vždy souvisle pracovat jako tým, někdy budou povoláváni pouze ve dvou či ve třech a budou pracovat v jiném týmu. Tohle středisko bylo vtesáno do skály nad železnicí, dálnicí a Labem v průběhu roku 2016 a stalo největším v kraji.  Bylo skvěle vybaveno, obsahovalo zhruba 40 místností, včetně skladů zbraní, operačního sálu a dvou plně vybavených garáží. Tohle středisko řídil bývalý šéf leteckých podpor Tomáš Arnold. Vyznal se v taktizování, proto se na tenhle post hodil.

Dopolední klid přerušilo až vrzání velkých dveří, když Arnold vcházel s ještě jednou ženou do kanceláře našeho týmu. Byla oblečena jako dobrodruh, vypadala na to, že hodně cestuje. "Dámy a pánové, dovolte abych vám představil doktorku Markétu Havelkovou, dobrodružku, která mě požádala, abyste ji při nejbližší příležitosti dovedli do minulosti," domluvil.

"Abych vše uvedla na pravou míru," začla doktorka, " chtěla bych se podívat na život v minulosti, jelikož chci porovnat svá pozorování záhadných zvířat z afriky a jižní ameriky s jejich živou podobou." Chvilku zavládlo trpané ticho. Pak se do toho ale vmísil Juliův hlas. "Takže vy se s námi chcete podívat do pravěku, chápu to dobře." Doktorka jen přikyvovala. "Rozhodl jsem se, že dva z vás zůstanou zde a připojí se k týmu Echo a ostatní půjdou s paní doktorkou jako doprovod do pravěku," dodal Arnold. "Kdo budou ti dva co tu zůstanou," zeptal se Alex. "Budeš to ty a Nikki," odpověděl. "Cože," řekl naštvaně Alex. "Všichni tam jít nemůžete," odvětil. Alex byl vcelku naštvaný, ale nechal se raději uklidnit od Nikki. Ostatní už připravovali vybavení na delší výpravu do pravěku.

Druhý den se už anomálie objevila, štěstí bylo, že přímo nad střediskem. Když vcházeli dovnitř, ještě nevěděli co je čeká a ředitel jim řekl: "Udělejte vše pro to, abyste doktorku přivedli zpět." Když prošli skrz, tam na ně dýchlo vcelku teplé podnebí. Ocitli se v pralese, který byl zarostlý kapradinami, nízkými krytosemennými rostlinami a cykasovitými keři. Nad nimi se klenuly obří listnaté stromy. "Myslím, že se nacházíme v období střední křídy," řekla Lena. "Kde zhruba můžeme být," zeptala se doktorka. "Typla bych si, že někde v severní africe." Když chvíli procházeli terénem, takže začli pociťovat něco podivného. V tu chvíli se Petr podíval vzhůru a bylo mu vidět hrůzu v očích. "Co se děje," zeptal se Julio. "Koukněte se nahoru," řekl se strachem v hlase.

Nahoře v propletených větvích byla obří hnízda stavěná z větví a nanošených rostlin. Byla propojena a z jednoho z nich vystoupil zvláštní opeřený dinosaurus s černooranžovými pery, která se mu táhla od hlavy, kde vytvářela s kožnými výrůstky chochol, až po končetiny, které nesly velké drápy, a ocas. "Vypadá to nějakou zvláštní stromovou formu dromeosaurida," zašeptal Petr. V tu chvíli se zvíře zastavilo a strašidelně pomalu otočilo. Byla vidět jeho hlava, která byla menší než u jeho příbuzných a hrozivě vyhlížející zuby a oči. "Teď nikdo ani muk," řekla doktorka. V tu chvíli dromeosaur otevřel tlamu a vydal ohlušující skřek. Rozeznělo se to po celém pralese. Z větví začaly seskakovat celé desítky těhlech dravců. Výprava začla utíkat, Julio začal po zvířatech střílet.

Utíkali několik minut, když se už konečně dostali z pralesa ven. Následně se za nimi vydal jen jeden z početné skupiny dromeosauridů, který se vrhnul po Juliovi, ten neváhal, vytáhl zbraň a zastřelil ho. "Myslím, že už nejsme ve střední křídě, protože tohle se mohlo vyvinout jen na sklonku druhohor, ale celkově to tady vypadá na střední křídu nebo oligocén," řekl Petr. Ocitli se na planině, kde tekly proudy lávy a zemi pokrývala tráva. V dáli se pohybovala skupina zvířat, která se rozhodla odpočinout u nejbližšího jezírka. "To je Toxodon, co, jaktože je tady," řekla s udivením Lena. Nikdo už nic nechápal, jen doktorka se vložila do tématu. "Možná mi to dává smysl. Napadá mě jen to, že se jedná o svět náhorní plošiny Auyán, kde mají údajně přežívat objevená i neobjevená prehistorická zvířata." Ostatní jen přikyvovali. Věděli, že čtyři první členové už zde byli, ale nezanechali o tom moc zpráv.

Nevěděli co zde čekat, proto si počínali náležitě opatrně. Procházeli dál planinou a uviděli velký osamělý strom, který byl dočista holý. Byla na něm jen šedá kůra a z větví vysely zvláštní předměty. "Takhle podivný ovoce jsem jaktěživ neviděl," řekl Julio. Když byli zhruba 15 m daleko od stromu, jedno z "ovocí" se začalo podivně kývat a najednou roztáhlo svá rudá křídla. Ovoce totiž nebylo ovocem, nýbrž pterosaurem rodu Dimorphodon, který byl agresivní vůči cizím tvorům. Dimorfodon rozepjal svá velká rudá křídla a byla vidět i jeho bílá lebka. "Živý kongomato," vykřikla doktorka. Jeden z dimorfodonů se za nimi rozlétl a otevřel svou velkou tlamu plnou ostrých zubů. Rozhodli se utíkat po planině, když tu se náhle obrátil směrem nazpět. Bylo to kvůli tomu, že se z lesa vyřítil menší teropodní dinosaurus. Z podkrku mu visely volata jako krocanovi, záda byla lemována prachovými pery, která připomínala trávu a tlamu vyplňovaly velké zuby. Lebka byla vcelku úzká. "Vypadá jako Herrerasaurus, ale je mnohem menší a vypadá na jiný způsob lovu," řekla Lena. Už chtěli začít střílet, když tu se najednou vyřítilo z lesa další, tentokrát mnohem větší zvíře. Prorazilo to obří kmeny v okolí pralesa. Byl to obrovský Euhelopus, který měl modrošedou kůži. Hererasaurus se lekl a utíkal dále do plání.

Výprava mohla jen pozorovat kráčejícího obra. Když šli ještě dále do pomezí pralesa a plání, tak zjistili, že ten podivný teropod je přizpůsoben na lov toxodonů a podivná pera využíval jako kamufláž, zuby zase jako nástroj na probodnutí krku. Petr se proto rozhodl pojmenovat nový druh hererasaura, Herrerasaurus summerlii. Vešli zpět do pralesa, šli asi 0,5 km, když narazili na skálu. V ní byl otvor, který byl zhruba stejně vysoký jako dospělý člověk. Když prošli na jeho konec, vyšli ruinách pradávné civilizace. Zpočátku si mysleli, že to byla primitivní indiánská kultura, ale mýlili se. "Kdo tady žil," zeptal se Julio. Našli tam model atomu, pradávný systém elektrického rozvodu, dokonce i žárovku, raketový pohon a další vynálezy. Nikdo z nich si to nedokázal dobře vysvětlit. Byla tam snad mimozemská civilizace či velmi nadaní lidé, jež předběhli svou dobu. Nevěděli. Když však z ruin odcházeli, něco je upoutalo v pralese. Zaslechli tiché šustění a pak fouknutí. Pak už jen cítili usínání...

"Moje hlava," řekl Petr. "Bolí jak čert viď," přidala se Lena. Probudili se na lůžkách v domě, který byl postaven z větví a kůlů. Byl několik metrů nad úrovní země. "Pak se nad nimi zjevila silueta ženy. "Doufám, že jsem vám neublížilia," řekla přívětivým hlasem. Byla větší postavy, zdálo se, že tu žije dlouho, měla dlouhé a na koncích vlnité blonďaté vlasy a oblečená byla jen do jednoduchých šatů a bot z kůže. "Slečno jaktože jsme tady, kdo jste a jakto, že umíte náš jazyk," zeptal se Julio. "Ach pardon, jsem Anna a jste tady proto, jelikož jsem nevěděla o vašich úmyslech," odvětila. "Dámo, je nezdvořilé nás uspat ještě dostat sem," rozhořčila se doktorka. "Ještě jednou se vám moc omlouvám, nechtěla jsem vám ublížit," omlouvala se. "Tak už toho nechte doktorko, jak vy byste reagovala na někoho cizího, který se plíží pralesem," řekl Julio.

"Pořád jsi mi ale neodpověděla, proč jsi tu," dodal. "Je to na delší vyprávění, ale dobrá." Pomalu už se setmělo, proto se rozhodli, že zde přečkají noc a poslechnou vyprávění. "Moji rodiče zde byli ještě s dalšími vědci na expedici. Našli cestu, kterou vyznačil Alexander Laime, který zde byl také. Bylo to roku 1965. Bohužel se nedostali dolů. Byla to první a také poslední československá expedice, která se sem vydala. Tuším, že je teď rok 1990. Žiju tady od narození, všichni kolem mě zemřeli, jen já jsem zbyla," říkala se zármutkem. "My jsme přišli z roku 2017," vmísil se do hovoru Petr. "To už není zas tak dávno, je to vlastně za chvíli. Už je čas jít spát, zůstaňte tady a chovejte se jako doma," dořekla.

Později v noci se jí Julio zeptal: "Šla by jsi s námi do našeho světa, byl by to pro tebe velký problém." Očividně se v její přítomnosti cítil dobře, zároveň ji zde nechtěl nechat jen s dinosaury a dimorfodony. "Možná," řekla

Druhý den ráno se strhla ohromná bouře, déšť tekl doslova proudem. Prohýbaly se trámy i střecha. "Tohle jsem tu snad ještě nezažila, musíme to nějak udržet," řvala Anna v silném větru na ostatní. To nejhorší však mělo teprve přijít. Na tohle území totiž zavítali stromoví dromeosauři, jejich celá družina. V týmu neviděli nic jiného než kořist. Po ulamujících se stromech naskákali za deště do domu. Nejen, že museli udržovat střechu a strom, ale ještě se museli vypořádat s dromeosaury. Julio začal po nich okamžitě pálit, ale byli rychlí, schytali jen pár kulek. Pak střecha vodu neudržela a protrhla se. Strhlo to celou jednu část stromového domu. Celá jedna strana byla dole a dromeosaurům to nahnalo kořist přímo pod drápy.

Pak začala střelba a boj o holý život. Všech 15 stromových raptorů bylo před svou kořístí. Tým se pustil do boje. Vzdorovali jim vcelku dobře pak ale dostali osudovou ránu, jeden z raptorů vyskočil a zakousl se Anně přímo do břicha. Začala mohutně krvácet. "Hej obludo, koukej," řekl Julio, když mířil na dinosaura brokovnicí a zastřelil ho. Anna krvácela, bylo to osudové zranění, které už nešlo jen tak spravit. Museli jednat rychle, jinak jim zemře. Rozhodli se tedy běžet zpět k anomálii. Julio popadl Annu do náruče a spěchal s ostatními zpět do anomálie. Anna pomalu, ale jistě krvácela a chvílemi ztrácela vědomí. "Vydrž to, prosím ještě chvíli," říkal si v hlavě Julio.

Už se pomalu blížili k anomálii, ale na stromech nad nimi skákali stromoví dromeosauři. Museli to stihnout, jelikož se jejich počty stále zvětšovaly. Když měli před sebou posledních 20 m, tak se "stromosauři" rozhodli zaútočit. Jeden z nich skočil na Petra, kterému zaryl drápy na zadních nohou do zad. Zmohl se jen na: "Běžte, běžte dál," křičel. Ostatní už probíhali dále anomálií do současnosti, tušil, že mu asi nikdo nepomůže. Pak ale ucítil od drápů úlevu a nakonec dromeosaur úplně spadl s nožem v zádech. Byla to Lena, která mu pomohla, nemohla se totiž dívat na to, jak ho tam ostatní nechali. Konečně všichni prošli zavírající se anomálií.

Když dorazili zpět do střediska, tak Annu a Petra urgentně poslali na sál, kde je museli postavit znovu na nohy. Po třech hodinách čekání se doktoři konečně ozvali. Řekli jim, že oba dva budou v pořádku do několika dnů. Druhý den ráno zašel Julio za Annou a sdělil ji, že anomálie se zavřela. Ona mu naopak řekla, že už by se stejně neměla kam vrátit, takže zde ráda zůstane.